WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ptákovina

Jako bych to neříkal. Totiž nepsal. Poslední zprávy z budky jsou tu. Tedy ony to nejsou žádné zvláštní zprávy. Spíš oznámení. V sobotu po ránu mi mápozornáHanička oznámila, že je na zahradě sýkorek nějak přes limit.
“Jak jsem šla kolem cedru, koukala na mě jedna z budky, jestli jako může ven. A pak frnkla k těm ostatním, co už venku byly.”
Najednou jsme měli na zahradě přesýkorkováno. Mladé vylétly z hmízda a nacvičovaly létání u nás na pažitě. Jedna si troufla až skoro k domu na borovici, kde si odpočinula a pak pokračovala dál. Těch rozčepýřených péřových kuliček se žlutými zobáky tu bylo najednou plno. A skoro jakoby jim ostatní ptáčci přilétli fandit. Z ničehož nic tu byli i brhlíci a zvonkové. Možná to mají nějak zorganizované a pořádají u příležitosti opouštění hnízda ptačí slavnost, tedy ptákovinu.
Ať tak nebo tak, v sobotu dopoledne se sýkorky rozlétaly na zahradě a odpoledne se rozlétly do světa. Ani jsme je nestihli spočítat.
Kdybych to měl přirovnávat k dění, které hýbalo v sobotu celou zemí, řekl bych, že čekaly, jak dopadnou volby. A vylétly, až když měly jistotu, že můžou všude, kam jen dolétnou, rozhlašovat, že nám tentokrát volby dopadly dobře. Na rozdíl od některých lidí totiž i ty sýkorky vědí, že když se nepostarají o mladé samy, nikdo jim žádné sociálně deputátní mouchy nepřidělí, natož aby na měly nějakej nárok.

neohlášená návštěva

Tedy ne že by snad byla naše ptačí budka ostře sledovaná, to nemůžu říct. Ale jak jen se kolem ní po zimě ty sýkorky začaly vochomejtat, pečlivě pozorujeme, co z toho bude. Už jsem o tom psal dvakrát a možná to bude mít ještě další pokračování.
Každopádně jsem se hned po příletu ze Spojeného království zajímal, jak to našim sýkorkám lítá.
Jenže ono je tenhle týden takové pošmourno, furt prší a sýkorky nikde. Chvilku jsem se z dálky díval, jestli nějakou nazahlídnu. Minulý týden to bylo pořád jak o leteckém dni. Ptáčkové krmili mladé, až peříčka lítala. Teď nikde nikdo. Bylo mi to divné, i zeptal jsem se mévšímavéHaničky, jestli si něčeho nevšimla.
“A nevyvedli je už z hnízda?” pravila.
“Co já vím, já byl v Anglii.”
Domácí zpravodaj tentokrát neměl nejčerstvější informace. Nezbylo, než se jít přesvědčit. Ticho po pěšině. Z budky se obvykle ozývalo vícehlasé pípání, ale teď nic. Kromě toho, že už odletěli, mě napadlo ještě několik možností včetně těch horrorových, v nichž měla prsty, tedy vlastně drápy, Sára.
Čekal jsem pod cedrem, jestli někdo nepřiletí nebo jestli něco nepípne. Ani šustnutí.
Holt jsou už asi pryč, řekl jsem si. Pro tyhle případy jsem budce udělal odklápěcí střechu. Kvůli čistění a tak. Opatrně jsem tedy střechu odklopil.
No nazdar! Uvnitř v komfortně vystlaném pokojíčku na mě zíraly tři, možná čtyři malinkatí ptáčkové. Sýkorky. Miniatury těch starých. Honem jsem střechu zavřel, abych něco nepokazil.
A to už tu staří byli. Poposedávali kousek dál na plotě a hrozně mi nadávali. No bodejď ne. Copak to se dělá, koukat někomu do ložnice?
Když jsem odešel, vlétli dovnitř zkontrolovat, jestli jsem jim tam něco nepřeházel. Když zjistili, že ne, posadili se na cedr a začali o něčem štěbetat. Zřejmě probírali tu neohlášenou návštěvu.

Chaddleton po čtyřech letech

Laskavý čtenář promine. Chybí tu tři dny v zápisu. Příčinou je moje nepřítomnost v Olešku.
Ovšem přítomen jsem byl, tentokrát opět po čtyřech letech v Birminghamu. Což samo o sobě není nic zajímavého. Pokud si člověk na něco zajímavého neudělá čas, pochopitelně. I tentokrát se chvilka času odpoledne našla a shodou okolností nás zavedla jedno odpoledne na Kenilworthský hrad (
1, 2), neboť to bylo kousek pěšky (3) od hotýlku, a druhé odpoledne shodou okolností zas do Chaddletonu, což zas nebylo tak daleko autem.
V Chaddletonu totiž pořád jezdí parní mašinky. Příjezd té letošní do stanice Chaddleton jsem si zaznamenal (
4). Byl to znovu báječný výlet do časů staré dobré Anglie. Všechno bylo na svém místě, jako před čtyřmi roky. Jen pokladní byl tentokrát poněkud mladší a mašinka byla tentokrát jiná. Až budete mít někdy příležitost, podívejte se tam, stojí to za to. Kdo se nechce trmácet až do Anglie, může se mrknout do galerie, je tam pár nových obrázků. Jsou sice jen z telefonu, ale pro vytvoření obrázku to určitě stačí.

to tak, ještě kolo!

“Maminka má narozeniny. Musíme jí dát kolo,” pravila Kačenka velmi vážně takhle v sobotu.
“Tak dort jsem ti už objednal,” pravil jsem já, “a Kačenka prohlásila, že ti musíme dát k narozeninám kolo. Tak dostaneš kolo.”
“To tak. Ještě kolo!” pravila mámiláHanička.
Matěj se k tomu nevyjadřoval a maloval mamince obrázek.
V neděli ráno jsme jeli pro ten dort a hned, jak jsme přijeli, začala ta bojovka, na jejímž konci nalezl Matěj poklad, Kačka knížku a máveseláHanička si lámala hlavu, co že je to v tý krabici, co leží v tom kufru toho Subaru.
MávypečenáHanička předvedla několik jevištních triků a dělala, jako, že se do krabice nemůže dostat a potom, jako že tam leze celá, což by při rozměrech té krabice nebyl až tak vážný problém. Jenomže pak konečně zjistila, co je uvnitř.
“Co to je? Dyť je to nějaký zamotaný. A je to strašně těžký,” táhla ven z krabice změť trubek a drátů zamotaných v plastikových obalech.
Postavila to s námahou na zem.
“Má to dvě kola, ale je to nějaký vohnutý...”
“To aby se to právě dalo složit do toho kufru. Vždycky jsi chtěla skládací kolo. Kačenka to koneckonců věštila už včera. A to nevěděla, co pro tebe mám.”
“Hmmm ... kolo,” mámiláHanička se nelíčeně šklebila, “ale proč je to tak těžký. A k čemu jsou ty klíčky?”
“To je kolo elektrický! To jezdí samo.”
“Jo tak! Ty sis koupil to elektrický kolo, co vo něm už rok básníš a teď se mi snažít vnutit, že je to dárek pro mě.”
Nevypadalo to dobře, vytáhl jsem poslední eso z rukávu:
“Mě by bylo malý, dyť je to skládačka. Ale víš co, vyzkoušej si to. Přes noc jsem ti nabil baterku, kola jsem nafouk - prostě šlápneš a jedeš.”
“No nevim.”
MálaskaváHanička vytáhla kolo před dům a učinila několik pokusů.
“Dyť to moc nejede, a kdy se zapne ten motor? Není to rozbitý?”
“Zkus to ještě jednou. Přitáhni si ten plyn a šlápni aspoň dvakrát.”
To už mášikovnáHanička otráveně šlapala do kopce. A najednou to zabralo.
“Jééééé .....!”
Kolo zabralo a uhánělo s moupřekvapenouHaničkou vzhůru po cestě, aniž by šlapala do pedálů. Za okamžik se vracela:
“To je úžasný! Vono to jezdí samo! To se mi líbí!”
“No tak vidiš. A to bylo řečí.”
“Ale to jsem nevěděla, že ...”
MámiláHanička sice nevěděla, zato teď už ví, že elektrické kolo je báječný vynález.
A Kačka - ta dobře věděla, že mamince musíme dát kolo. Přeci jak jinak by mohly spolu jezdit na kole do školky?

hledání pokladu pokračuje

“To bude hádanka pro mě,” pravila nadšeně mámiláHanička. Vzala si od Matěje onen vykopaný svitek papíru a začala luštit.
“Ale ne abys mi napovídal,” hned mě pro jistotu varovala, “to by pak nebylo žádný hádání.”
“Nebudu.”
... pro toho, kdo ví, co je napravo od ...
“Tady jsou nějaký tečky ...”
“Uhmmm?”
“Napravo od čeho?”
“Uhmmm!”
“A co je to za tečky?”
“Mmmmmm!”
“Ale nenapovídej mi!”
“Um mmmm!”
To už jsme s Matějem po sobě stříleli molitanovými střelami. A mášikovnáHanička si pořád lámala hlavu s tím, co že je to za tečky.
“Dvě velký tečky nahoře od sebe, tři malý u sebe uprostřed a dvě velký dole zas od sebe.... Co to může bejt? A proč jsou kolem těch velkejch malý čárky?”
“To je jako že svítěj ...”
“Mlč! Nenapovídej mi!”
“Nenapovídám.”
“Že svítěj?”
“Uhmmmm...”
Co vám budu povídat, nápověda nenápověda, pořád to nějak nešlo.
Po notném postrkování mouchytrouHaničku napadlo: “Že by to bylo nějaký souhvězdí? Ale ne. Dyť ty znáš akorát Velkej vůz a Kasiopeu.”
“Ummmmm!”
Další postrkování a dostal jsem přímou otázku:
“To má bejt Orion?”
“Hmmmm...”
“No ale co má bejt vpravo nahoře? Jak to mám vědět? Matýsku, půjčil bys mi hvězdnou mapu?”
Matěj rád pomohl a jednu ze svých hvězdných map mémiléHaničce půjčil.
“A kde je vpravo nahoře? Dyť tady nic není. Tady je jenom spousta hvězd ...!”
To už jsem nevydržel: “Šišmarjá, vpravo nahoře je jenom jedno místo a to souhvězdí se nedá přehlídnout, dyť sem ti ho kolikrát ukazoval.”
“To byla asi jiná ...”
MápečliváHanička dál lustrovala hvězdnou oblohu na mapě:
“Jo tady to mrňavý myslíš? Plejády?”
“Hmmmm.”
“A co má být s Plejádami?”
“Plejády se řeknou ještě ...”
“Nic mi neříkej! To jsem ti přece řekla já, že Plejády jsou Subaru!”
“To nevím. Ale už to můžeš rozbalit”
“Jé, přívěšek od Subaru! A k čemu jsou ty klíčky? To jako že mám něco ve svým Subaru?”
“A proč by mělo být něco zrovna ve tvým Subaru?”
“Nech mě hledat a nenapovídej mi. Tady nic není.”
“Uhmmm...”
“Tak kde máš klíčky od svýho .... Jé! Co je to v kufru za obrovskou krabici?”
“No konečně. To je přece to překvapení k narozeninám!”
Konečně se mámiláHanička dostala ke své krabici s narozeninovým pokladem, která vyplňovala celý kufr auta.
A co tam bylo?
Pokračování příště...

nedělní bitva

“Matěji, běž se podívat do schránky. Dneska jsme ještě nevybrali poštu,” požádala mámiláHanička Matýska.
Byla to žádost podivná, protože byla neděle dopoledne. To pošťák chodí málokdy. Matýsek ale hned popad klíče a šel zkoumat schránku, neděle neneděle.
A tím začala ta velká nedělní hra na hledání pokladu. Ve schránce měli Kačka s Matějem dopis. Matěj měl hledat něco v knížce a Kačka se ho měla držet.
Nejdřív bylo potřeba najít tu knížku. Je to tu samá knihovna, ale hned napotřetí byla Dášenka na světě. A v ní mapa. Matěj si vzal na krk buzolu (byla na mapě namalovaná jako nezbytná pomůcka) a vyrazil podle mapy na zahradu následován Kačenkou.
“Hurá, Matěj to našel,” výskala Kačka už u první skrýše. Potom se jen předbíhali, kdo bude u skrýší první. Překvapivě líp hádala Kačka, jenže Matěj má delší a rychlejší nohy, takže byl na místě označeném na mapě vždycky o něco dřív. Radost měli oba.
Ovšem poslední úkol byl majít podle tří souřadnic místo s pokladem. To jsem musel Matýskovi trochu pomoct. Jenom s těmi souřadnicemi. Zakopaný poklad na označeném místě našel okamžitě.
“To je pistole!” Kačka opět jako první uhádla, co je v bedýnce a v hadru pod zemí zakopané.
Ano, konečně jsme vymysleli způsob, jak Matýskovi dát onu již zmíněnou dlouho připravovanou pistol na molitanové střely. Hned jsme s mouhravouHaničkou vytáhli ty další dvě, co už byly nachystané a začala bitva. Na nedělní odpoledne jak dělaná.
Kačka ale taky nepřišla zkrátka. Na jednotlivých stanovištích nalézala kousky skládačky a pak podle složeného obrázku našla místo, kde je její poklad. Byl v pokojíčku a byla to Šípková Růženka.
Tím ovšem překvapení nekončila.
V té bedýnce s pokladem byl ještě svitek papíru, ale o tom až zítra.

letecký most obnoven

V posledním týdnu bylo zaznamenáno významné zvýšení letového provozu v jihovýchodním prostoru.
Bez ohledu na pohyb oblaku sopečného prachu z Islandu.
Létá se ve dne v noci, každou půlminutu někdo přistává a vzápětí znovu startuje.
Navigace je jednoduchá. Musíte se držet akustických signálů.
Z budky pod cedrem to totiž neustále píská a pípá a kňourá a sýkorky se mohou přetrhnout, jen aby tu svou drobotinu dost nakrmily. Shání kdejakou mouchu či brouka a jen ho čapnou, už s ním pospíchají do hnízda. Mocné povzbuzování mladých je popohání k neuvěřitelným výkonům. Počítám, že kdyby to všechno, co uloví, nosily na hromadu, máme tu za chvilku na zahradě novej kopec.
Když jim náhodou nějak bráním v rozletu, hrozně mi nadávají.
Zrovna, když jsem sekal zahradu, bylo to , jako kdyby chtěly vypískat ze stadionu rozhodčího, co je škaredé kačátko. Hrozivě mi spílaly. A aby toho nebylo málo, přidal se k nim i místní rehek, kterého podezírám, že byl malým sýkorkám za kmotra. Ten si sed nahoru na cedr a celé to shora sledoval a samozřejmě se k tomu rámusu taky přidal.
Nakonec se jim to povedlo, pochopitelně. Vyhnali mě společně z mojí zahrady, koukli na mě takovým tím pohledem “no to je dost!” a pokračovaly dál v zásobování. Letecký most byl obnoven.

hádanka květnová

Půlka studeného května je za námi, je čas na hádanku:
copak je to tentokrát
na obrázku?
a) jedna z podob návrhů rostlin pro film Avatar
b) plod břečťanu popínavého
c) plod rostliny Hedera Helix

na opačné straně

Odříkaného chleba největší krajíc, říkávala babička.
Pořekadla ovšem nerozlišují, komu jsou zrovna přisuzována. Tohle platí jaksi obecně a tím pádem i na kočky. Na ty naše obzvlášť.
Je věcí veřejně známou, že Sára je kočka venkovní a ovládá Olešku přilehlý vesmír. Ferda je naopak kocour domácí, kterej neví, že je velkej, protože to před ním tajíme a tudíž se venku bojí.
To ovšem neznamená, že by Ferda nechtěl ven a Sára dovnitř.
Ostatně, když je k tomu dobrá příležitost, oběma se to přání splní. Jenže pak přijde večer, je čas jít spát, a spí se v příslušném pelechu. Tedy každý ve svém, pochopitelně.
Sára by ovšem nejradši spala ve Ferdově a Ferda někde venku, v prérii. To by ale nebyl žádný pořádek. Tudíž jsou na noc rozděleni podle příslušnosti ke svému území.
A v tu chvíli nastává zkouška právě v tom odříkání.
Kočky se postaví ke dveřím, každá ze své strany, a dlouze na sebe skrzevá sklo pohlíží, čímž současně trénují naše nervy a vlastní askezi. Představují si, jaké by to bylo, kdyby byly na té druhé straně. Já jim to říct nemůžu, protože kočičinou neumím, ale dobře vím, že by Ferda seděl venku, Sára vevnitř a oba by toužili být zas na té opačné straně.
Inu, jak říkávala babička ...

profesionální služba

“Já jsem přesně ten případ, kerej neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Dobrý den.” Povídám tuhle v lékárně.
“No tak povídejte, třeba to dáme dohromady,” vyzvala mě paní lékárnice.
“Vono je to na obnovování chrupavky v koleně. Aby mi nevrzalo.”
“No jen dál.”
“A bere se to ze začátku docela intenzivně a po nějaký době už jenom trošku.”
“A není to v takový větší krabičce?”
“Jo je, je taková bílá a je na ní něco trochu do zelena.”
“Modrej nápis, ne?”
“Jo, to by mohlo bejt. A měli jste to támhle v tý místnosti, když jsem si to u vás asi před rokem kupoval.”
“Tak to by moh bejt ten přípravek, co byl eště nedávno jenom na předpis a teď je uvolněnej do volnýho prodeje.”
“No jo! Přesně tuhle větu mi řikala tenkrát vaše kolegyně!”
“Tak to je .... (paní řekla nějaké strašlivé zaklínadlo, které si nepamatuju). Já pro něj skočím.”
Skočila a vytáhla ze stejného šuplíku jako tenkrát tu správnou krabičku.
“Jo, to je vono. Tak to bych si s dovolením vzal.”
“Ale jo. Dostanu třistaosmdesát korun.”
No za ty peníze - nekupte to. Báječně jsme si popovídali a mě k tomu navíc ještě přestane vrzat koleno.
Není nad profesionální službu.

provoz běžný

Protože si toho nikdo nevšimne, je na místě poznamenat, že z meteo stránky zmizel nápis zkušební provoz.
Už jsem prostě přestal se zkoušením, kudy ne, přátelé, což jistě ocení příznivci Járy Cimrmana.
Metoda slepých uliček se osvědčila i tentokrát. Nyní by mělo být všechno ve stavu, který se označuje jako provoz běžný. Ovšem já dobře vím, že nic není dokonalé a to, že zkušební verze byly vyměněny za verze licencované, znamená jen jakési smíření se stavem mysli programátora, který to všechno spískal.
Ať tak nebo tak, mohlo by se zdát, že meteostanice poběží v delších časových úsecích bez potřeby zásahu zvenčí. To je ovšem teorie. V praxi je to tak, jak pravila mámiláHanička:
“Stejně je to jenom další krám a nikoho nezajímá, že se v tom furt hrabeš.”

povznášený trávník

“Už jsi přidělal ten blatník?” ptala se Veselá sousedka.
“No jo, nepřidělal, já furt neměl čas.”
“Tak já ti ho přijdu namontovat, dyž sem ti ho vodšroubovala.”
“A to nejni potřeba, von teď stejně nebyl čas někam jezdit. Však víš, zahrada.”
“No jo, vim.”
“Sem se s tim dřel celou sobotu a eště i v neděli dopoledne. Ale zato máme posekáno.”
“Spíš povznášeno, ne?!”
“A jo, vlastně, máš pravdu. Vono to tím vznášedlem trvá dýl.”
“No, my to tak ňák měli v přímym přenosu.”
“No ale ten trávník je krásnej, ne?”
“No jo, to je.”
A tak jsme se rozešli do svých domovů.
Já na náš povznášený trávník, sousedka k večeři.

abych ňákou nechyt

Parkovací automaty stojí v kdejaké ulici.
Tuhle jdu od Hlavní pošty nahoru k Opeře, jeden je hnedle kousek od rohu.
Stojí u něj taková vyštafírovaná blonďatá slečinka. Cosi tam šťourá, vypadá, že má potíže.
No proč bych nepomoh žencký v nouzi, i když je to blondýnka. Zamířil jsem pomalu k ní, že se jako zeptám, estli by něco nepotřebovala.
Sou vokamžiky, který rozhodujou bitvy. Tenhle určil vítěze v nerovném souboji.
Slečna stála u automatu a klíček od auta měla vraženej v tý štěrbině automatu co je vpravo nahoře a co se do ní strkají platební karty. Šťourala v ní a lovila ... pochopil jsem ... parkovací lístek.
Když se otočila mým směrem, sjel jsem zrakem dolů, tam, kde z okénka automatu čouhal zaplacený lístek k parkování.
Zkopírovala pohyb mých očí, aby zjistila, kam se to koukám. Pochopila, že mě nezaujala ona, ale ten čouhající lístek.
To byla ode mě dvojnásobná nevychovanost.
Vytáhla klíček ze štěrbiny pro platební kartu.
”Pchm!” procedila a vytáhla svůj parkovací lístek a nesla si ho k autu.
Já pokračoval nahoru. Abych třeba ňákou nechyt, dyž sem si tak dovolil ...

nejvzácnější poklad

Hadi a štíři už letos vylezli, což znamená, že pro letošek mám svátek za sebou. Letošní byl o něco vzácnější, než ty minulé. Dostal jsem totiž od Matýska dárek. Pořád ho mám tady na stole na očích.
On vám kolem mě od rána chodil a hrozně o něčem mudroval. Pak mi dali všichni pusu a že se máme rádi. A Matěj dál mudroval. Vůbec jsem netušil o čem přemýšlí. Až se oevřely dveře do pracovny, kde jsem cosi psal, a slavnostně vstoupil Matýsek. A že prý mám zavřít oči.
Poctivě jsem zaklap víka a čekal, co bude. A bylo.
“Tatínku, já tě mám rád a už jsem ti vymyslel dárek. Tady jsem ti něco přinesl.”
Rozbalil jsem ruličku papíru, ve které cosi chrastilo.
“Já jsem ti vybral ze svých ty nejlepší knoflíky. Líbí se ti?”
“Jsou úžasný, Matýsku! Já mám moc rád knoflíky, dám si je do té lahvičky k ostatním.”
“Ale tyhle jsou vzácný. Ty jsem dostal od babičky a tyhle jsou nejhezčí.”
“To je moc krásnej dárek, Matýsku. Děkuju.”
A dostal jsem další pusu a ten nejkrásnější dárek k svátku. Matýsek mi vybral ten nejvzácnější poklad, co zrovna měl.

dyť je Máj

Dostal jsen tuhle vycinkáno, že prý motám Matějovi hlavu.
Psal mi totiž jeden soused támhle zpoza kopce, že mám ve svém deníku chybu a že by to nešlo takhle plést dětem důležitá historická fakta. Nezbývá, než poděkovat za faktickou připomínku a chybu napravit.
Pravda je tedy taková, že Vinnetouovu pušku jsem jako malej kluk od tatínka měl. Byla celá z překližky, tmavě hnědá a pobitá stříbrem (napínáčky). Ovšem nedávno jsem nesprávně uvedl, že to byla stříbrem pobitá medvědobijka. Nebyla. Medvědobijku a henryovku měl Old Shatterhand, jemuž se tedy tímto omlouvám, že jsem ho tak nešetrně odzbrojil.
A pro ostatní pamětníky mám aspoň
fotku ze vzácné sbírky obrázků, které se prodávaly v době, kdy Mayovky vládly v kinech a v domácí knihovně. Ostatně teď se to docela hodí, dyť je Máj.

aspoň dočasně

Začalo to tím, že systém doporučil možnost upgradu.
Banální záležitost, tedy provedena. Ovšem ouha. Systém se pranic nestará o to, v jakém stavu je železo *), ve kterém se zrovna nachází. A to byla ta osudová chyba. Vše proběhlo úspěšně, všechno krásně běželo, akorát, že kamera přestala kamerovat a pac mac**) karta taky humříla. No a takhle to šlo s tím šrotem u meteostanice od deseti k pěti.
Tož je čas na další fázi - tedy na nový šrot. Cosi jsem posháněl na aukru, ale teď je to celé ve fázi resuscitace.
Pročež všichni, kdož sledujete meteorologickou stanici woleschko, buďtež trpěliví. Závada není na vašem přístroji, na odstranění (té závady, nikoliv celé stanice) se pracuje.
A doprkýnkadubovýho, snad už to bude nafurt nebo aspoň dočasně. To víme, že je nejmíň na dvacet let a to by mohlo stačit.
*) ... obvyklý slangový výraz pro počítač či jiný hardware
**) ... méně obvyklý, ale též slangový výraz pro pcmcia kartu

tady vorel

“Tady vorel, tady vorel, jak mě slyšíte?” ozývalo se v neděli kolem našeho domu.
Matýsek s Kačkou nejdřív asi tak hodinu hledali lístečky s indiciemi a pak našli překvapení. Tedy nejdřív jsme jim museli s moulaskavouHaničkou vysvětlit, k čemu ty dvě malé červené krabičky jsou. Hned potom jsme už vysílali.
Třeba jsem se s Kačkou schoval v kůlně a huhlal jsem na Matýska, že mě odnesli čerti.
Matýsek mě pak vytáhl fňukáním, že potřebuje otevřít vrátka, neboť mě šel hledat a zabouchl si branku.
No užívali jsme si legrace.
Matěj hlásil, kde všude je.
“Teď jdu na terasu.” “Už budu u plotu.” “Pozor, pozor, blížím se k pískovišti.”
Tolika přehledu o tom, kde zrovna je, jsme jakživo neměli.
Kutal jsem cosi v zahradě, Matěj byl v houpačce a odvážně mi to i hlásil.
Najednou vysílačka zašuměla trošku jinak. Zřejmě se v dosahu objevil někdo další, kdo měl naladěný stejný kanál.
Jenže Matýsek toho o rádiovém provozu moc neví a já mu zapomněl vysvětlit, že nás může poslouchat kdekdo a my ho uslyšíme taky.
Ten na duhé straně hlásil zřejmě svému protějšku taky svoji polohu:
“Tak už jsme na cestě a jedem nahoru ...”
Matýsek nezaváhal ani vteřinu a vetřelce počastoval instrukcí:
“Kalhoty dolu!”
“Cože ??!!” nevěřil vlastním uším účastník radiového provozu.
Tentokrát jsem do éteru poslal vysvětlení já, ale protivník už se neozval.
Zřejmě měl se svými kalhotami jiné plány.

plno plnění

Plnění rodičovských povinností je činnost nanejvýš důležitá a neméně náročná. Tenhle víkend jsme plnili i nesplněné povinnosti a tudíž bylo plněním skoro až přeplněno.
Začalo to už v pátek, kdy byly dopoledne na programu zasloužené odměny. Nejdřív bobová dráha pro Kačku i Matýska a potom Vojenské letecké muzeum ve Kbelích, které si vysloužil Matěj sám. Na dráze děti pištěly jak stádo svišťů a v muzeu Matěj úžasem pobíhal od jednoho letadla k druhému a kladl kupodivu otázky, které měly hlavu i patu a které - světe, div se - jsem dokázal zodpovědět. Matěj už ví, jak se měří rychlost letadla, jak vypadá hvězdicový motor, jak turbína, kde seděl zadní střelec, jak vypadá Spitfire co je RAF a tak. Koneckonců
každej pilot něčím podobným musel začínat.
Letadýlka byla ale brzy dávnou minulostí, neboť navečer se šlo na louku pálit čarodějnice. Tedy čarodějnici jednu, takovou celou seschlou, že jí Matěj s kamarádkou Míšou
popadli a s Kaččinou pomocí nesli sami k hranici. Tam jí Matýsek složil a Kačka jí ještě upravila, zatím co Matěj už křepčil kolem hranice. Byly i buřty a pak honem do hajan.
V sobotu ráno nás čekaly traktory v Libni. Letos jsme to konečně stihli všechno a stálo to za to. Hned na začátku jsem poprosil pana řidiče, jestli by děti nesvezl tím nejkrásnějším autíčkem co tam vůbec bylo. Pan řidič souhlasil a
děti jely přes celou ves Pragovkou ze začátku minulého století. Hned po nich začaly jezdit traktory. Vyšperkované stroje se svými hrdými majiteli. Krása to byla veliká. Pár obrázků je v galerii (první je ten s motorkou).
Ovšem den ještě nekončil a my museli do Vraného. Tam měl přijet o půl páté Posázavský Pacifik. Měl trochu zpoždění a hned jak vyjel
ze zatáčky od Skochovic, překvapil nás čmoudem a tím, že couval. Holt v Jílovém není točna a tak se musí jenom přepřáhnout a zpátky do Prahy couvat. Ale co, mašina to byla nádherná a my si jí jeli prohlédnout ještě na Zbraslav.
Ale pak už byl opravdu večer a byl čas jít na kutě.