WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

za každou cenu

Přijíždím ke Žlutým lázním. Tam se jezdí padesátkou, to člověk slyší špendlík spadnout.
A tak poslouchám a něco mi v autě klepe. Tak nějak pravidelně jako když jedete po žebříku.
Jedu si tedy po tom žebříku a zkoumám, kde jsou ty žbrliny. Při tom zkoumání mě najednou cosi začně štípat do nosu. Takhle smrdí spálená guma. Jedu dál a zkoumám, co se to děje. S autem nic není, nic nedrncá, všechno funguje ... jenom to klapání a puch.
Na chvíli jsem se přestal věnovat svému autu a mrkl jsem na to vedle jedoucí. No bodejď! Prázdná pneumatika. Jenom ne moje, ale ta levá přední vedlejšího auta.
Měli jsme zelenou u dvorců, tudíž se jelo dál. Ale to přeci není možzný! Dyť už se ta pneumatika bortí.
Najel jsem vedle řidiče bez duše, stáhl okénko a troubil, ukazoval - a nic. Pán s šedivým knírem aviatika hleděl přímo před sebe a dělal, že se ho kolabující pneumatika netýká a já jsem vzduch. Projel kolem Agipky, jako by se nechumelilo a z kola mu nelétaly kusy gumy.
Museli jsme zastavit na světlech a pustit dvě tramvaje.
Využill jsem zastávky a vyběhl ven, abych pána varoval před gumovou katastrofou:
“Dobrý den, nechci rušit, ale máte úplně prázdnou a rozbitou levou přední pneumatiku!”
Pán na mě pohlédl shovívavým a chápavým pohledem:
“Děkuju za upozornění. Já vim!”
Času nebylo nazbyt. Padla zelená a musel jsem za volant.
Pán jel přede mnou dál kolem Černého koně a pod most. To už jel po ráfku a z gumy lítaly docela velké kusy.
Modřanskou opustil až na křižovatce s Jižní spojkou směrem na Krč. Pokračoval tím směrem nerušeně dál.
No to mi teda povězte. Guma na hadry, disk na vyhození, po cestě gumová a kovová stopa ... a nic. Jede se dál.
Nic z toho, co mě napadá, nemohlo vést k ničemu, než k nějaké nehodě nebo alespoň poškození nápravy.
Takovou sveřepost člověk vidí opravdu jen u aviatika, který má utkvělou představu, že musí doletět do cíle za každou cenu.

von by se tam hodil

Tuhle sedí mámiláHanička na kameni. Jako žaba. A hledí do zahrady. Zasněně.
Tyhlety stavy znám. To vždycky usilovně přemejšlí, jak by mi citlivě sdělila, že mám vyvést kolečko s nějakým sajrajtem nebo vymalovat světnici. Lepší je se do toho vůbec neplést. Ono se někdy ukáže, že ta světnice nakonec není potřeba vymalovat hned a že to klidně ještě počká.
Šel jsem si tedy potichu po svých.
“Tedy tys mi zase dal!” pravila málaskaváHanička za zálohy, aniž bych jí k nějakému akustickému projevu vyzýval.
Poněvadž jsem tu ránu čekal, nesložila mě.
“Copak jsem zas proved? Dyť už jsem posekal, pohnojil a zrovna hrabu kamínky, abysme to měli krásný.”
“No právě.”
“Právě co?”
“Abysme to měli krásný.”
“A nemáme snad?”
“Máme. Jenže bychom to mohli mít ještě krásnější.”
“Však na tom pracujeme.”
“Jenže tys mi nasadil brouka do hlavy.”
Bylo jasné, že za to můžu já. Nezbylo, než se zeptat:
“A co jsem teda zasadil?”
“Jak jsi tuhle mluvil vo tom altánku. Já už ho tam vidím. Von se tam moc hodí. Už mám vobrázek.”
No a bylo to. Našinec si tak plácne, že by třeba letos moh na zahrádce vyrůst altánek, když už ho máme v plánech. A tumáščertekropáč. Altánek je rázem jablkem sváru, jelikož ještě nestojí.
Ale já moumilouHaničku chápu, von by se tam ten altánek fakt hodil.

je to začarovaný

Už to vypadá, že by snad opravdu mohlo začít jaro. Teploty stoupají a na zahradě si většina rostlin řekla, že s mrazem už se nedá počítat. Poslední ranní mrazík byl ještě minulý pátek, ale od té doby už je to jenom lepší. Ovšem jak s čím.
Trávník letos zažívá svoje nejkrušnější období. Vloni jsme ho rozorali kvůli trubkám od zalévání a přes zimu bylo dost sněhu na to, aby se místy tráva neubránila plísni. Už měsíc se snažím to nějak vylepšit, jenže výsledky jsou prachmizerné. Provzdušnění proběhlo a na místech, která zůstala holá, jsem dosel novou trávu. Pořád nic. Semínka jakoby zmizela, žádný bujný trávník se nekoná.
Začínám přemýšlet o tom, jestli jsem ta semínka náhodou po týdnu nevysál tím vznášedlem, co s ním teď poletuju po zahradě. Seká náramně, to jo, ale taky pěkně nasává. V neděli jsem trávník posekal už podruhé a poprvé letos pohnojil. S dalším sekáním počkám, abych k těm vysátým semínkům nepřidal ještě hnojivo. Zatím to vypadá, že by se snad ten pažit mohl pomalu probouzet. Ale jde to pořád pomalu. Letos je to nějaký začarovaný. Počasí nepočasí.

pořádná střílečka

Výchovné prostředky i metody je třeba dávkovat s uvážením. I uvážlili jsme, že když budeme Matýskovi zatajovat, že existují kvéry a další střílející haraburdí, jeho zájem o zbraně to naopak zvýší, čímž se dostaví efekt naprosto opačný. Ostatně je to poučka dostatečně známá a prověřená. Kromě kvérů jsme to již vyzkoušeli na zbraních chladných.
Matějovi jsem jeho první meč vyrobil sám. Dřevěný meč posloužil jako nejdůležitější zbraň při útocích na piráty, proradné rytíře i lapky. K němu pak přibyl meč o něco větší i s přilbou a brněním, čímž ten původní vyfasovala Kačenka a bitvy mohou pokračovat. Poslední v řadě je dřevěná katana. Máme tedy doma celkem pěkný arzenál a je potvrzeno, že zájem o meče opadl. Je klid.
Jenže Matěj začal už vloni docela významně vybuchovat.
No znáte to. Samé “džššš” a “bchhhh” a “ttddd” ...
Bylo jasné, že od zbraní chladných pokukuje směrem ke zbraním palným. Co s tím?
Původně jsem pro něj chtěl Rumcajsovu bambitku. Dopadlo to tak, že pistol na žaludy se koupit nedá. Pokus o její vymyšlení, nakreslení a vyrobení zašel časovým nedostatkem a zůstal po něm jen náčrt spouštěcího mechanismu. A tu se mi takhle na podzim dostal do rukou obrázek ideální zbraně pro Matýska. Plastikovej šancajk, kterej ovšem umí vystřelovat molitanové trubičky s přísavkou nebo suchým zipem do vzdálenosti nejmíň pět metrů. Jenomže to vypadalo jako kus žlutýho plastu pro mimina. Eklhaft. S tím by se Rumcajs vůbec nezabýval. Při bližžším hledání jsem objevil, že když se to šikovně napatinuje, máme tady kvér, za kterej by se nestyděl ani Hellboy. A bylo rozhodnuto.
Napadlo mě, kdo by mi mohl s patinou pomoci a výsledek se záhy dostavil. Zblbnul jsem nejen mouhravouHaničku, ale i kamaráda Ondřeje a pana malíře Martina, kteří všichni shodně prohlásili, že to chcou taky.
Chvilku to trvalo, pochopitelně. Přeci jen to chce čas, kterého pan malíř nemá nazbyt, a fortel, kterého se mu naopak dostalo vrchovatě. Nakonec je dílo naprosto dokonalé.
Hellboyova Big baby je na světě.Teď jenom vymyslet, za co si jí Matýsek zaslouží.
A pak teprv začne ta pořádná střílečka!

poctivá duše

“Podivej se na to kolo! Dyť je celý nakřivo!”
“No jo, to musí něco vydržet, vono to taky bude pár metráků, ta dlažba. Holt budu muset vyměnit i tu druhou duši. Bude už taky řidká.”
Tento rozhovor se odehrával nad vozíkem se zámkovou dlažbou, jejíž zbytek jsem stěhoval na jeho definitivní stanoviště. Letošní jarní úklid jsme vzali z gruntu a pomalu tak mizí a doufám, že zmizí, všechny předměty, který posloužily a zbyly.
Dlažbu jsem tedy dovozil, uložil a vozík zaparkoval na jeho přechodné stanoviště, tedy pod okno na východní straně. Stál tam celou zimu, chvilku si tam ještě postojí.
V neděli odpoledne - jsem zrovna čistil dno - povídá mápečliváHanička:
“Od čeho je zas prosimtě tohle?”
“To bude od toho vozejku, asi to včera upadlo. Já to tam pak přidělám:”
“Aha. A to červený je taky od vozejku?”
“Červený?”
“Jo, červený. A pojď se podívat, jak jsi dodělal to kolo, dyť je celý nafouklý!”
“Nafouklý? Snad vyfouklý, ne?”
“Ne, nafouklý. A to červený je určitě z něj!”
Šel jsem se podívat na to červený. A cestou jsem potkal na trávníku jiný červený. Rozbitý, z něčeho upadlý.
“No jo, vono to vážně bude z toho kola. Hele, dyť vono je vážně nafouklý, a to je ta nová duše!”
“No vidiš!”
“Vidim. Já to nechal stát na sluníčku a vona ta duše, jak se nafoukla, roztrhla to kolečko! No nazdar. Tak teď ho budu muset vopravdu vobjednat celý!”
A bylo to. Taková patálie. Plastové kolečko nadranc, po výbuchu kusy červeného plastu rozesety po trávníku, ale duše vydržela.
Holt byla poctivá.

pro Matýska

Zvykli jsme si nechodit do kina. Každé pravidlo má ovšem svou vyjímku a proto byl Matýsek minulou sobotu spolu s moumilouHaničkou v kině podívat se na to, Jak vycvičit draka.
Draci jsou u nás populární a teď budeme vymýšlet, jak Matýskovi ukázat další film nebo spíš jeho kousky. Kvůli tomu nechození do kin jsme totiž sami dosud neviděli Avatar, kterej už všichni viděli. Tudíž jsme si včera pořídili tenhle film na placce a tam vám je draků nepočítaně. Dokonce i jeden velkej červenej. A to všechno víme proto, že jsme si ten film včera večer pustili.
A v mém případě došlo k docela očekávanému zklamání. On je to vlastně jen docela hezky udělanej animák o tom jak jsme škaredí na deštný pralesy, zvlášť když je pod kořeny jednoho ze stromů uloženej hrnec zlata. To jediné, co film odlišuje od ostatní produkce je přehršel fantastických nápadů, které ovšem, když zahloubám v paměti, nebudou úpně původní. Kdo čte sci-fi, považuje modré humanoidní tvory s ocasem za naprosto běžnou rasu a létající skály ho překvapí jen pramálo. V tom filmu je jistě veliká spousta práce a do dokonalosti odvedeného řemesla, ale přeci jen tolika slávy ...
No, 3D jsme neviděl, takže tuhle stránku hodnotit nemůžu, ale suma sumárum - když chytře přeskočíme politicky korektní násilí - je to jen fajn pohádka o dračích jezdcích pro Matýska.

tady se nic neututlá

“Prosimtě, honem se jich utíkej zeptat, kdy zas přijedou,” hulákal jsem na moumilouHaničku z koupelny.
“Proč zase já?!”
“Protože já jsem nahatej a to by se mohli vyděsit.”
“No, to chápu,” pravila málaskaváHanička poté, co mě přeměřila pohledem, a vyšla na zápraží, aby se zeptala popelářů, kdy vlastně jezdí.
Měli jsme totiž pocit, že k nám nejezdí, ale jakousi shodou okolností jsme je před nedávnem několikrát zahlédli a měli jsme dojem, že to bylo ve stejný den, z čehož bylo možno usoudit, že by snad i mohli jezdit pravidelně.
“Jo, prej jezděj každý úterý ráno, popelnici si máme dát před dveře už v pondělí večer. Pro jistotu.”
“Dyť žádnou nemáme. Tak to abych nějakou koupil.”
Jako dneska skoro všechno, i popelnice je síťová záležitost. Přivezli jí do dvou dnů po objednání a my jsme jí šli obřadně naplnit sajrajtem. Koneckonců, jednou člověk musí začít i s tou popelnicí.
Pak už jsme jenom čekali, jestli popeláři opravdu přijedou. Celý týden jsme dělali jako by nic.
Napětí ovšem nepozorovaně rostlo.
V úterý ráno se dalo krájet.
“Už jsou tady!”
Celá rodina se vyhrnula ke dveřím a s úžasem sledovala, jak naše odpadky mizí v modrém popelářském voze. Divadlo jako žádné jiné. Připadal jsem si, jak malej Jarda. Ale co, máme to za sebou a nikde nebudem vykládat, že jsme civěli na popelnici, myslel jsem si.
“Taky jste se koukali, jestli vám jí vyvezou? My to sledovali z okna,” hlaholila od vrátek Veselá sousedka Lenka, “nejdřív jsme si říkali, že vám na ní něco nalepíme, ale pak jsme to nějak nestihli ...”
“No já nějakou kulišárnu čekal do poslední chvíle. Dyž votvírali víko, koukal jsem, estli na ně nevyskočí nějakej pumprdlík.”
“Nás to taky napadlo, ale Sáru bysme tam nedali, co kdyby se jí něco stalo ...”
No a takhle to je u nás na vsi pořád - člověk by si řek, že zrovna popelnice je to poslední, co by mohlo být středem pozornosti.
Ale kdepak, tady se nic neututlá.

pragocentrismus

Štruksáky si kupuju v pravý čas. Ten nadejde vždycky, když mi ty aktuálně nošené prasknou. Obvykle to bývá asi tak jednou za dva roky. Vono se to tak nějak prošoupe a pak si stačí zavázat tkaničky od bot a rázem máte v kalhotách o díru víc.
Teď jsem si řekl, že i kalhoty zkusím koupit na síti. A vyšlo to. Tedy zatím jsou někde v poště a vzhledem k tomu, že máme nebe plné sopečného prachu z Islandu, bude zásilka možná trochu zpožděná, ale to nic nemění na skutečnosti, že když si koupíte ty samý pětsetjedničky u Strausse v kamenném obchodě v Praze, dáte za ně dvakrát tolik, než při nákupu na síti v Americe. A to včetně dopravy. Holt ale musíte mít vyzkoušenou velikost. Což já mám už nejmíň dvacet let. Nezkouším je ani v krámě.
A když jsme u těch hadrů, mám taky rozcabrtanou bundu. Tu vyzkoušenou nemám, tedy jsem zašel do krámu. Zrovna tam jednu takovou šikovnou měli. Zkouška proběhla i řekl jsem si, že se ještě podívám na síť. Tenhle krám to má ošetřené šikovně. Ceny jsou stejné, evropské, politicky korektní. Dobrá, půjdu tedy nakoupit do krámu kamenného. Ale ještě bych zkusil i jinou velikost.
Paní se mi podívala do počítače.
“Tak tu mají jenom v Brně. Tak kdybyste si tam chtěl zajet ...”
Nechtěl, pochopitelně. Beztak to bylo jen pro jistotu. Tedy jsem vzal tu, co měla na cedulce napsáno 3XL. Voni to v týhle firmě šijou na takový střízlíky, což rozhodně není můj případ, proto ta velikost. Ta byla jedna jediná v celým Česku.
No to teda čubrním. Takovej velkej podnik, jeden by řek, že vysloveně světovej, pobočky to má po celým světě, ale k nám pošlou jedinou bundu pro normálně velký lidi.
A na brňáky už zbyla jenom 2XL. Tož to sa nedivím, že si furt stěžujou na ten pragocentrismus.

ideální hnízdečko

Netní to dlouho, co jsem si tu pochvaloval, jak za rozbřesku zpívá místní ptactvo. Teď už je to na denním pořádku, jelikož jaro pěvcům káže vítat den pěkně z plna hrdla, totiž z plna zobáku.
Vyjádřil jsem právě onehdá naději, že snad se ptáčci osmělí a přiletí něco sezobnout z připraveného krmítka, které bylo celou zimu skoro netknuté.
Netrvalo dlouho a místní komunita krmítko objevila a naděje byla naplněna, zatím co krmítko bylo vypleněno. Mají skvělý apetit, tihleti mrňousové. Byl tu rehek, zvonek, sýkorka a naši konipásci. Dělají kolem krmítka takový čurbes, že si říkám, jestli to není náhodou za trest, že jsem jim to krmítko nepostavil dřív. Už s budkou, která bude možná letos prvně sloužit svým účelům.
Zatím to není jisté, ale mám pocit že se kolem ní vometá párek sýkorek. Vypadá to, jako když si doopravdy hledají byt a tenhle by možná nemusel být úplně k zahození. No považte, jižní strana, ale příjemný stín cedru, výhled do kraje, tekoucí voda hned vedle, zásoba potravin v krmítku co by dvákrát křídlem mávnul, žížal a brouků ze zahrady, co zobák ráčí - no podle mě ideální hnízdečko.
Musíme teď chodit kolem po špičkách, abychom jim nerušili námluvy. No a pak se uvidí, třeba budem mít letos poprvé v budce mladý sýkorky.

začalo to bubnem

Přeci nebudu psát dokolečka, že to byla krása. To by žádná krása nebyla. To by za chvíli zevšednělo. Však jste se měli přijít k nám do Oleška podívat.
A co že by zevšednělo?
Všecko, co se děje v Zahradě nad řekou. Ale protože se to neděje zas tak často, nám to určitě nezevšední.
Letošní zahájení sezony bylo vskutku impozantní a to nejen na pohled, ale i na poslech. Bubny musely být slyšet do veliké dálky a srocení samurajů bylo jistě největší, co jsem kdy viděl.
Inu, kdo přišel, sám může posoudit. A kdo ne, může se mrknout alespoň
do galerie. Letošní obrázky začínají bubnem stejně jako slavnost včera.

pohled do zrcadla

Tenhle týden se v Praze nějak zadrhla doprava. Prý se o důvodech snad psalo v novinách, jenže u nás se to nějak nečetlo, takže se s tím nepočítalo. Naštěstí to snad pominulo, čímž se na našem břehu Vltavy fronty na cestách zas rozpustily a silnice přestaly připomínat parkoviště.
Příhoda dopravní na mě ovšem nečekaně číhala přímo v centru. Zřejmě celková nervozita národa řidičského stoupala a někde se to holt vyventilovat muselo.
Třeba zrovna tuhlec u Pečkárny. Kdo to zná, ví, že se fronta dá objet kolem parku a taky se objíždí. Sám to občas udělám. A počítám s tím, že se do mezery vejdu ve chvíli, kdy chodci zablokují přechod. Normální vypečenost.
Jenže se to dá dělat i tak, že je předjetí z vedlejší ulice zleva řidičem přímo vynucováno. Teda na to jsem pes.
Včera taky.
Těsně přede mnou si nárokovali místo v hlavním proudu hned tři předbíhači najednou. Kdepak, neustoupil jsem ani o píď. Paní s pánem, co byli nejblíž mě, nejdřív jako neviděli, ale hned, jak jsem jim neuhnul, mě viděli náramně dobře. Fronta stála a tak jsme na sebe měli dost času.
Nastal čas mimoverbální komunikace. Pán naznačoval, ke kterému živočišnému řádu patřím, jakou chorobou zřejmě již nějakou dobu trpím, poukazoval na nešťastné řidiče v protisměru, které on, chudák, kvůli mě musí blokovat, chytal se za hlavu, kterou současně kroutil všemi směry a občas si i oťukával čelo - zřejmě pátral po místě, kde není žádná dutina. Inu předváděl, že výcvik v této komunikaci neprodělal nadarmo. Paní jen vrtěla hlavou a plamenným rozhořčeným pohledem se mě tázala, zdali mám tohle zapotřebí.
Času bylo opravdu dost. Kolona pořád stála. I dostal jsem nápad, jak bych mohl těm nebohým lidem pomoci.
S porozoměním jsem na ně pohlédl a začal také komunikovat. Aby mě pán s paní pochopili, musel jsem, to dá rozum, mluvit jejich řečí. I jal jsem se tedy chytat za hlavu, naznačovat druh živočicha, o němž se domnívám, že k němu pán patří, s politováním jsem se vyjadřoval i o chorobách, jimiž jistě musí trpět, hlavou jsem kroutil téměř kolem dokola a řidiče v protisměru jsem litoval měrou vrchovatou. To vše přesně způsobem, jakým to předváděl pán a přesně ve stejné chvíli.
Pán s paní tu řeč zřejmě dobře znali. Pochopili jí téměř okamžitě. A - světe, div se - najednou s komunikací přestali. Dokonce odvrátili své plamenné pohledy a začali hledat něco buď na podlaze nebo v povětří.
Inu ne každý snese pohled do zrcadla.

hádanka dubnová

Vono je furt takový pošmourno, pořád by jen pršelo, co si dát třeba ohnivou hádanku?
Poznáte, co je to na
obrázku?
a) první plamínky hranice loňských čarodějnic
b) první lístky javoru letošního jara na naší zahrádce
c) první část Matějovy paruky na loňské
dušičky

duše do zálohy

Opustila mě duše. Už byla taková řídká, nanicovatá, a zima jí nepřidala. Vozík měl jedno kolo splasklé a pokus nafouknout ho prokázal, že duše je v pánu.
Ještě jsem nezkoušel tak malou duši kupovat, vždycky jen velkou ke kolu nebo menší ke koloběžce.
U Rouska - tam mají všechno - jí kupodivu neměli. Měli tam jen celé kolečko. V OBI - tam nemají nikdy nic - duši taky neměli, ba ani kolečka. A že prý ani nikdy nic takového neměli. No bodejď by taky jo.
Volal jsem paní do obchodu, kde mi prodali vozík.
“Kdepak duše, leda celý kolečka. Vony ty duše byly jenom za dvě stovky, tak máme radši celý kolečka za čtyři ...”
To mi tak nějak z pricipu nešlo pod nos.
“Že to vůbec řešíš,” děla málaskaváHanička, “dyť je to jedno, dneska to nikoho nezajímá. Prostě vyhoď celý kolečko.”
“Ale já chci duši,” trval jsem na svém pamětliv dědečkova úsporného přístupu k životu.
Duši kola vždycky lepil tak dlouho, dokud se záplaty téměř nepřekrývaly a když už to opravdu nešlo, z duše ještě nastřihal gumičky, kterými pak zásoboval celou rodinu. Ještě teď si vzpomínám na ty dvou a více vrstvé gumičky v šuplíku ve stole na chalupě.
Je jasné, že jsem nutně potřeboval duši.
Nakonec jsem našel duše v jednom internetovém obchodě. Jenže došlo ke zmatečné identifikaci.
Když jsem paní poslal fotku mé duše s označením 3.00 - 4, odpověděla, že mám duši 12 - 4.
V tom aby se čert vyznal - a ten by měl mít o duších setsakra přehled.
Objednal jsem nakonec duše dvě, ať mám jednu do zálohy.
To víte čert nikdy nespí.

únos

V sobotu jsme měli frmol kolem zahrady. Ohlášený déšť naštěstí pořád nepřicházel, tedy jsem se snažil stihnout, co stihnout šlo. MálaskaváHanička se v týle starala o proviant a děti s babičkou přičinlivě pomáhaly. Z toho je patrné, že na telefony nebyl čas. Natož pak na esemesky.
A o ty právě šlo.
Ráno nám na oba telefony přišla zpráva, že si máme zkontrolovat schránku. To tak. Reklamy potíráme jako obtížnej hmyz. Navíc jsem si u operátora přímo zakázal zasílání nevyžádaných textů. Budu si stěžovat ...
Někdy při obědě povídá Matýsek, že mi zase zvonil telefon. Měl pravdu. Byly tam zase zprávy. Ovšem zprávy nanejvýš podivné. Dalo se z nich vyčíst, že se nás snaží někdo pomocí zpráv vydírat a používá k tomu někoho z našich blízkých.
“No jo, máma je v tý Syrii ...” pravila mástarostliváHanička.
Zvedl jsem telefon a pro jistotu volal Jurášovi, jestli je v pořádku. Byl.
Vrtalo nám to hlavou.
Pak přišla další, o poznání nepříjemnější zpráva.
Neměl jsem čas to řešit, ale řekl jsem si, že jestli přijde ještě jedna, okamžitě volám na policii a podávám trestní oznámení na neznámého pachatele.
Navečer, když už bylo na zahradě uděláno, babička odvezena na nádraží a zkontrolována, že doma a v pořádku, přišla ta poslední zpráva:
“ ... no tak my jí teda pustíme, když si nechcete hrát ...”
Smáli jsme se na celé kolo a docela jsme litovali, že jsme neměli zrovna ten den čas si hrát. Mohli jsme si ten únos teroristy z woleschka užít. No však posuďte sami:
důkaz 1, důkaz 2

nebýt tet, děti by nevěděly ...

Mám tady poslední, zásadní, historku z hor.
Hory se opravdu povedly. Dokonce jsme si i s dětmi na sněhu zajezdili. A jelikož hlavní náplní celého týdne byl vlastně lyžařský kurs pro dětičky, půjčovali jsme je vždycky tetám na dopoledne a k obědu nám je tety zas vracely o něco více zkušenější na prkýnkách.
Matýsek hlásil, že už sjeli černou na Bramberku a Kačka, že už umí obloučky. Byly to vesměs zprávy potěšitelné.
Po obědě se pak chodilo na společné vycházky, jejichž cílem bylo objevování dalších částí mapy, která nás, tedy hlavně děti, měla přivést k pokladu v Obřím dole. Nakonec přivedla a zlata byla plná truhla. Však taky ještě skoro týden Kačka pořád opakovala zaříkadlo:
”Horo, horo, otevři se pro člověka poctivýho a vydej mu málo z bohatství svýho.”
Ale než se děti dostaly k pokladu, musely najít další kusy map. Na Růžohorkách, na Sněžce, v Modrém dole. Hledání bylo vždycky spojeno s nějakým místem. Třeba právě na Růžové hoře měly děti najít místo, kde je nejvíc čarodějnic. V chatě jich byla spousta a mapa tam byla taky, jak již psáno.
Cestou zpátky zaznamenala mácitliváHanička následující historický rozhovor s naší Kačenkou:
...
“Maminko, tamhle je čarodějnice, tamhle pejsek...a tady jsou hovna!”
“Co prosím?”
“Hovna,” s nevinným pohledem zopakovala Káča.
Sklonila jsem se k ní a vážně jí vysvětlila, že je to neslušné slovo, a že tak se to neříká.
Kačenka vysvětlení stejně vážně přijala:
“A mami, jak těm hovnám teda mám říkat?”
Napadlo mě všechno možné - exkrementy, výkaly...ale na kloudný název použitelný pro dítě ne a ne přijít.
“Bobky,” zachránila mě teta Iva.
...
Tedy jak vidno, nebýt tet, neuměly by naše děti lyžovat a nevěděly by, co to doopravdy jsou hovna.

byla teprv neděle

V neděli, dvacátého osmého se to zase otočilo:
“Tak, a máme letní čas.”
To se pozná tak, že k vám do postele přilezou krakeni o dvě hodiny dřív, než normálně. A proč právě o dvě? No protože je letní čas.
Takže pro slušnýho normálního člověka odbíjela právě pátá pod Sněžkou.
Po snídani pěkně na sjezdovku, ovšem jenom ti, co to mají povinné. Tedy děti. My jsme si s moumilouHaničkou zašli ke sjezdovce jenom na procházku.
A na procházku se šlo i po obědě, jelikož na Růžohorkách u čarodějnic byla další část tajné zprávy, kterou tu děti od začátku luští. Čekala nás tam mapa rozdělaná na kousky, nebyla ovšem celá, pochopitelně. To aby se mohlo hledat dál.
Obě cesty nahoru i dolů nás naštěstí odvezla lanovka, což byl pro děti zážitek i v tom dešti a sněhu. Zážitek bylo i objevení medvědí stopy ve sněhu, jenže se pak ukázalo, že medvěd je vlastně pes, ovšem obrovskej. A hned dva. Jeden černej a druhej bílej. Oba děsně votrávený, zřejmě proto, že teď na konci zimy už není koho zachraňovat.
A tak jsme se večer zachránili sami a šli do hajan. Dyť byla teprv neděle.

začalo to hned po večeři

“Jsme posledni?” ptal jsem se tety Jarky, organizátorky “školky v boudě”.
“Ještě jsou jedni za vámi,” zněla odpověď. Tím jsme dosáhli cíle se zpožděním jen necelé čtvrthodinky po osmnácté hodině, kdy byl stanoven sraz a současně ohlášena večeře v boudě v Peci pod Sněžkou.
Večeře samozřejmě byla. Vařil jí pan kuchař, o kterém firemní materiály praví, že “jsme na jeho umění pyšní.” S tím musím souhlasit. Takhle perfektně vyseknout starou dobrou omáčku UHO, to se hned tak nevidí.
Měl jsem ovšem nakázáno být nekonfliktní, tedy jsem mlčel. MácitliváHanička však nemlčela.
“Teda to je ale UHO!” pravila pohoršeně. Čímž rozpoutala vzpomínání, kde kdo a kdy naposledy jedl onu vynikající UHO. Inu, takhle snadno vyvolat vzpomínky na mládí umí jen opravdu dobrý mistr kuchař. (Dodatečně však musím uznat, že nakonec nám od něj krom první večeře všechno chutnalo a porce byly k nezdolání.)
Po večeři se v šenkovně najednou objevil culící se pan číšník a že prý tady má nějaký zapečetěný pergamenový svitek. A že prý ho musím přečíst (tedy na tom se usnesla celá školka, jako jedno mužátko).
I ujal jsem se předčítání a mrňousové i jejich rodiče se dozvěděli, že se bude hledat poklad na Velkej pátek, jelikož to je ten den, co se otevírají skály a vydávají poklady. Mrňata v čele s Matějem se pustila do hledání pro jistotu hned, čímž to všechno začalo hned po večeři.

v Peci

Byli jsme se učit lyžovat v Peci. Těsně před Velikonocemi. Tedy dětičky se byly učit lyžovat. Tu a tam nějaká ta historka bude. Teď jsou obrázky.
V galerii.

já ho měl nejmenší

Jestli prý už jsem četl mail, volal mi přítel Ondřej. Já na to, že jsem mail nečetl, jelikož jsem zrovna na sjezdovce, čímž jsem mu dal najevo, že jsme s dětmi na horách a maily že musí počkat.
“Tak to nic, já jen, že mám ten čaj velikánskej a že mi rozkvet!”
To mi udělalo radost i na sněhu, poněvadž čajové semínko jsem dal přátelům pod stromeček. A vyrůst a vykvést za čtvrt roku, to je výkon.
Na to volal přítel Václav, jestli přijdem na tu koledu. Já na to, že jasně, že přijdem, ale že jsme na horách.
“Tak to nic, já jen že mám ten čaj už třicet centimetrů vysokej.”
“To nic není, to mi před chvílí volal Ondřej, že mu i rozkvet!”
“No já ho taky zasadil vo měsíc pozdějc.”
Vše bylo nad slunce jasnější. My jsme na horách, čaj nám zalévají sousedi a ostatním roste jako z vody a někde už i kvete.
Přijeli jsme domů a byla pomlázka.
Matýsek obešel s koledou naší ulici, odjeli jsme i do Zvole a samozřejmě k příteli Václavovi, neboť jsme mu to slíbili.
“Tak jsme tu, ukaž, jak ho máš velikej.”
“No já ho už tejden neměřil, ale metr mám nachystanej. Tak hele, třiatřicet centimetrů!”
“No to ho máš teda větší. To se nedá nic dělat.”
Přijel jsem domů a hned jsem vzal do ruky metr, jestli opravdu. A jo. Ten můj má centimetrů jenom třicet.”
No to vám teda byly vypráskaný Velikonoce. Tři dospělý chlapi si poměřovali, jak maj velkej čajovej strom.
A já ho měl nejmenší!