WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hádací obrázek

Ono se to najednou přihodilo na obloze zrovna před našima. A protože je to hezký úkaz, můžeme z toho udělat hádací obrázek.
Teorií je několik:
- jako vždycky, je to UFO!
- letěl kolem Superman a nechal nám tu svoje S
- strýček Skrblík má nedaleko nás svoji pokladnici, měl otevřené okno a ulítly mu $
- v Okrouhle si zkoušeli laserovou šou na večerní diskotéku
- letěl kolem Gripen, pilotovi se udělalo špatně, zamotala se mu hlava a udělal nám tu na obloze esíčko
- ve výšce deset tisíc stop letělo letadlo a tak nějak se to nahoře schumelilo, že zbytky kondenzačních par rozvál vítr a to, co zůstalo, zkroutil takhle pěkně do S

( ps: příští zápis bude asi tak za týden )

po stopách krve

Bylo to tak, že si Kačenka nesla kytku suché trávy, neviděla přes ní a zakopla.
To jsem se ale dozvěděl až na konec. Na začátku to vypadalo úplně jinak.
Na dlažbě kapky krve, kámen na zápraží také s červenými stopami, doma utěrky celé červené, zakrvácená bunda na podlaze, Matýsek u sousedů. Horrový scénář by se k tomu dal napsat natotata. Naštěstí nebylo třeba nic psát.
Kačka se vrátila s moustarostlivouHaničkou z pohotovosti po sedmé a měla zalepenou tvář. Tak už i Kateřina má svůj první zářez na tváři. Že prý to sice bylo jen na dva stehy, ale zato jeden a půl centimetru hluboké. A že prý to na začátku vypadalo strašidelně.
No to si dovedu představit, už jenom z toho, jak jsem šel po stopách krve.

vteřinku

Jel jsem koupit provzdušňovač. Letos je ta tráva v zoufalém stavu.
Tuhlec u nás abych se vypůjčení v půjčovně doprošoval. Jednou, že ještě není sezóna, podruhý, že už si ho někdo pučil - no potřetí už jsem to nezkoušel a jel si pro svůj.
Do prodejny jsem ještě zavolal, jestli je opravdu mají na skladě. A že prý je poslední, tak mi ho zarezervují. A abych to vzal z jedný vody načisto, ještě jsem oznámil, že si vyberu nějakou obzvláš’t šikovnou malou lehkou sekačku. Ne že bychom pořádnou sekačku neměli, ale tuhlec na ty meandry trávy a kačírku je potřeba něco, čím to nerozjezdím. No prostě jsem jim slíbil, že jim udělám tržbu. Což jsem nakonec i splnil.
Bylo vybráno. Chci platit. A teď to teprve začalo.
Paní zřejmě nebyla v obchodě zaměstnána dlouho a rekvalifikační kurz na počítače asi proflákala. A protože jsem byl v tu chvíli jedinej kunčoft, rozhodli se ostatní, že si na mě paní vyzkouší vystavení faktury. Odříkal jsem přesně název strojku. Paní tomu nějak nerozuměla i zopakoval jsem to. Dvakrát. Napočtvrté paní vstala, obešla velmi dlouhý pult a šla si přeslabikovat název sama. Přeslabikovala to, pomalu a tak, jak to bylo napsané, z čehož jsem teprve teď pochopil další zásadní problém. Paní o angličtině asi nikdy neslyšela a česky jí to taky moc nešlo. Slabikář asi nechala doma. Doškobrtali jsme se tedy k názvu. Byl to výkon.
Stál jsem tam teprv deset minut.
Teď začalo hledání.
Nejdřív, jak se to zapíná, kde si to má otevřít, v jakém oddělení to najít ... Vždycky chvilku pátrala, nevypátrala, ostatní jí poradili a jelo se dál.
Takhle to vypadá, že to už už měla. Ale neměla. Každou chvilku na mě pokřikovala, ať se nezlobím, že to tam nějak nemají v počítači a že to bude hned, že mám vteřinku vydržet. Držel jsem vteřinek nepočítaně.
Uběhla půlhodina a furt nic. Nakonec paní pomohl jeden pán, co měl na starosti něco úplně jiného. Paní byla osvícena, prohlásila “Aha!” a vystavila fakturu. Netrvalo to ani celých pětatřicet minut.
Pak šla k pokladně, kde si vzala peníze, ještě jednou se vrátila za ten velmi dlouhý pult, protože mi zapoměla vystavit záruční list. No a ani na za čtyřicet minut jsem měl zaplaceno, vystavenou fakturu i záručák. K autu mi s tím pán pomoh.
Naprosto nechápu, jak to dělají, když mají v tom krámu víc, jak jednoho platícího zákazníka. Já jsem se smířil s tím, že to byla daň za to, že jsem si mohl vyzkoušet sekačku v obchodě. Ale příště, bude-li vůbec nějaké příště, si jí tady vyzkouším - to bylo hned - a pak mi jí pošlou pěkně špedicí. To mi pak bude jedno, kolik vteřinek budou dělat na vystavení faktury.

všechno, co jsem kdy chtěl vědět ...

U sousedů bydlí kachny. To je skutečnost známá. Vždycky ráno z koupelny koukám, jak kačer nahoře na kopečku dohlíží na družinu a protahuje si křídla.
Včera nedohlížel. Včera nebyl na kopečku. Včera byl pod kopečkem.
Vylezl jsem ze sprchy a sušil si záda. Přitom hledám kačera. Nějak divně schlíple pod tím kopečkem seděl. Nebo vlastně spíš se tak kýval, jako by si čistil nohy o rohožku. No jo, dyť on po něčem šlape. CO to tam má? Něco bílýho. Proč po tom, sakra, šlape. A klove? To je něco k jídlu? A hele ono se to taky hýbe. Ono to má taky krk. Ona je to kachna. Ten kačer jí stojí na zádech .... AHA!
Dyť je jaro! Už druhej den. Asi to ví i kačer a rozhodl se, že budou mít u sousedů kachňátka. Byla to činnost po té dlouhé zimě zřejmě vysilující. Nakonec kačer upad a svalil se na stranu, což kachnička zřejmě pochopila jako pokyn, že už je hotovo, vyskočila a šla si po svých.
Kačer se posbíral a odkýval se na své místo nahoru na kopeček. A tam předvedl kachní jarní tanec. Roztáhl křídla, mával jimi a točil se na místě. Oznamoval veškerému přilehlému světu, že tenhle dvorek je jeho a že si to vohlídá.
Čímž teď už bylo skutečně hotovo a já jsem viděl všechno, co jsem kdy chtěl vědět o sexu ( kachním ) a bál jsem se zeptat.

jaro je tu

Jak řečeno, v neděli začalo jaro. Jednak astronomické, jednak Zvolské.
Ve Zvoli jsme spolu s ostatními dětmi šli vynést Mořenu, neboť na Smrtnou neděli jest třeba se smrtí i se zimou udělat rázný konec. To se ovšem neobejde bez doprovodných taškařic.
Než se na konci téhle pohanské trachtace upálí zima, musí se odehrát spousta událostí. Průvod začíná u školy a tam už se začíná zpívat. Kapela jde s sebou a všude, kde průvod zastaví, přidá jednu, dvě písničky. Do košíčku se přidávají pentle - po staru označované jako lítka, symboly léta. Čím víc lítek, tím bude léto lepší. To dá rozum.
Ovšem nesbírají se jen pentle, tu a tam se objeví i štamprle a to se to potom hned líp jde i zpívá. Děti někde dostanou i pamlsek a to pak vypadá jak zuřivá bitva kuřat nad ošatkou zrní. Inu drobotina.
Ale to už je Mořena skoro na místě, kde se má její osud naplnit. Děti k tomu odříkají říkačky ( Matěj vzal tu o čertovi a bábě v černým lese - docela tím zaujal ) nebo zazpívají písničky ( Kačka vsadila na klasiku a Holka modrooká se letos skutečně dostala až k potoku ).
Potom přišla na pořad činnost při vynášení Morany méně obvyklá. Totiž striptýz. Tedy paní učitelka tu babu na koštěti nejdříve odstrojila. Je to pochopitelné, jelikož ten kostým byl docela zdařilý a bylo by škoda ho spálit.
No a když už byla baba jenom ve spodničce, nedalo se nic odkládat. Smrtka byla zapálena a do vody hozena, čímž jsme se pro letošek vypořádali se zimou. Pak už zbývalo na břízku navázat lítka - no a jaro je tu a léto za rohem!
Obrázky jsou tady.

u snídaně

“A kdy jdeme na tu Mořenu?”
“Za chvíli.”
“Teď za chvíli?”
“Teď ne, až za chvíli”
“Ale dneska teď za chvíli?!”
“Jo, Kačenko, dneska za chvíli.”
“Hurá, tak to jdeme teď dneska!”
“Jo, a já vás tam zavedu do lesa a tam vás nechám!”
“Nenecháš!”
“Nechám. A ty, Matýsku, vylezeš na strom a rozhlídneš se, jestli uvidíš světýlko ...”
“Jo, a k tomu světýlku my nepudem! Tam je ta baba!”
“No vidiš, Kačko, jak jsi vypečená.”
“... a ještě se mi zdálo o těch skřetech.”
“O jakých skřetech, Matěji?”
“O těch, co jsou zlí. Jak zahubili ty trpaslíky i jejich krále.”
“Aha.”
“Ale ten trol byl hloupej.”
“Jo, to byl.”
“A pak tam byl ještě ten mimozemšťan a namířil na ně tu pistoli a zmáčknul knoflík a oni se všichni vznesli. ZZzzz...”
“Jakej mimozemšťan?”
“E.T. přeci.”
“Jo ten ...”
“No. A pak ten knoflík pustil, a oni všichni spadli zpátky na zem.”
“Jo, a ona je v tý chaloupce baba a ta nás chce sníst! Víš, tatínku?”
“Vím, vím, Kačenko ....”
A kdo neví, o co jde, měl by vědět, že tyto intelektuální rozpravy vedeme v neděli ráno u snídaně.

kvůli drozdovi

“Slyšíš, zpívá drozd?” vítala mě včera ráno mámiláHanička znalostí ze světa opeřenců.
“Uhmmm. A jak prosimtě poznáš ausgerechet drozda?”
“No to je přece ten, co ho mám v telefonu, cos mi ho vloni nahrál, jak zpívá na našem cedru. Toho já poznám.”
“Tak to jó, to je jiná.”
Šel jsem psát do deníku a během dne jsem na to zapomněl.
Dnes ráno pravila málaskaváHanička: “Budu si muset dát do telefonu jiný zvonění.”
Takhle brzo jsem ještě nestihl pojíst vtipnou kaši, takže jsem se otázal: “Prosimtě proč?”
“Kvůli tomu drozdovi.”
“Von se ti už nelíbí?”
“Vo líbení nejde. Ale jak teď ráno zpívá, já už se podruhý ženu k telefonu, že mi někdo volá. Takhle to dál nejde.”
“No jo, tak to holt budem muset vyměnit ptáka. Teda v telefonu, pochopitelně.”

byl to on

Poprvé na něj narazili narazili ve Stínadlech v zahradě Rezavých klíčů. Hned na to ukázal Rychlým šípům Ježka v kleci. Pak začla první honička.
V dobách, kdy jsme četli o Stínadlech, byly tyhle příběhy ve stejné kategorii spolu se Třemi mušketýry, kapitánem Nemem, Cestou do pravěku, ... tedy v šuplíku s nálepkou “klukovská dobrodružství”.
Zůstaly po nich krásné vzpomínky a nějaké ty artefakty na půdě. Třeba zrovna stříbrem pobitá Vinetouova medvědobijka, kterou už nějakou dobu Matýskovi slibuju, jenže jí nějak ne a ne na té chalupě na půdě najít. Asi holt bude jinde.
K těm důležitým klukovským artefaktům patřil právě Ježek v kleci. Bylo to něco jako kámen mudrců. Všichni ho chtěli a nikdo ho neměl. Pak začal kdosi Ježky vyrábět, ale to nebylo ono. Existoval jenom jeden jediný správný ježek. Jenže bylo dost obtížné ho vyrobit.
Teď, v nových časech, se výrobců i Ježků vyrojila spousta. Ale pořád to nebylo ono. Ježků v kleci je nepočítaně, ale ten pravý stále chybí. Tedy vlastně chyběl. Do včerejška. Včera jsem ho objevil v krámku s hrami, kam si hry chodím prohlížet a některé i kupovat. Všiml jsem si ho vlastně náhodou. Když jsem u pokladny platil právě jednu z těch her.
Vůbec nebylo co řešit. To byl ON!
Objevil se v ten správný čas. Matýsek za chvíli půjde do školy, začne číst a hned po pohádkách se jistě vydá i do Stínadel, aby tam mohl prožít to správné klukovské dobrodružství a zjistit, co to vlastně ten
Ježek v kleci je a proč ho Široko nedá z ruky.
Že to dnešní kluky už nezajímá? Že mají jiné hry? No, nevím.
Chcete mi tvrdit, že nemají zájem ani o tohle? ...

akční

V tom obchodě, co je proti obchodu, co v něm kdysi prodávali mašinky, jsem byl během několika dnů už podruhé. Včera. Tedy ne snad, že by byl foťáček nějak pokaženej, to nemůžu říct. Příčinou byla akce. Tedy moje reakce na jejich akci.
Akce jsou dneska na každým rohu. Bez akce se dneska nikam nehnete. Akční hrdinové se na vás hrnou z pláten kin a obrazovek počítačů. Rohlíky jsou v akci za korunu šedesát. Už jenom čekám, kdy bude na veřejných záchodcích akce každé druhé vyčůrání za polovic.
No a v tomhle obchůdku mají akci paměťová karta k foťáčku zdarma. Jenže od pondělka. Já byl nakupovat minulý týden ve středu.
“Koukněte, to jste nemohli říct, ať ty štyry dny počkám, že mi pak dáte jako prezent vosum mega?” ptal jsem se prodavače po telefonu.
“Jenže to my nevěděli a vono je to až teď vod pondělka ...” vymlouval se pan prodavač.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem si tu kartu u nich koupil o pár kaček míň, než kdekoliv jinde, dali mi akční slevu. Stejně jsem si kartu chtěl koupit.
Ale tenhle přístup nechápu. Do krámku jim přijde pět a půl člověka, akci má kde kdo. A když se jim vrátí “stálej kunčoft” ( kupoval jsem si u nich už druhý aparátek ), odbudou ho jakousi formulkou o obchodních podmínkách.
Tady žádná anketa ani akce nepomůže. Stačil by drteček hokynářský duše, jenže ta holt nejni dost ační.

prostná

Nějak se nám ten čajový strom nezdál. Pěstujeme ho ze semínka, už má dobrých patnáct centimetrů, má se k světu a naše péče mu dělá dobře. Ale přesto se nám nějak nezdál. Byly na něm takové sotva patrné pavučinky.
“To by mohli být nějací škůdci,” odhadla mázkušenáHanička.
Šel jsem se podívat, jací škůdci mohou škodit našemu čajovníku. A že prý jsou nejméně dva a horší z nich jsou puklice a hned potom svilušky.
To jsou názvy už samy o sobě nechutné.
Popadl jsem hned prostředek proti těmto zavilým nepřátelům čaje a stromek jsem odborně ošetřil - tedy postříkal tak, aby ani jedna sviluška či puklice nepřežila.
Ráno mě čekalo překvapení.
Stromek po mé proceduře připažil listy.
Doslova.
Listy nebyly ani zežloutlé, ani uschlé, ani zplihlé. Byly pořád stejné, tuhé, jenom byly připaženy ke kmínku a stromek stál ve vzorném stoji spatném. Tedy stál by, kdyby měl paty. Jelikož paty nemá, měl prostě jenom připaženo. Asi se začal domnívat, že shůry padá nějakej sajrajt a že bude lépe nevystavovat mu listy. Tedy je připažil.
Nechtěl jsem ho dál trápit. Osprchoval jsem ho čistou vodou.
A vida. Stromek začal listy pomalu zase rozevírat. Dneska ráno už má zase vzorně rozpaženo.
To je mi tedy zvláštnost.
Uź máme na zhrádce ledacos, ale stromek, který by cvičil prostná, to tu ještě nebylo.

hádanka březnová

Je teprv patnáctého a už tu mám hádanku na březen.
Uhádnete co je na
obrázku?
a) detail původního storyboardu z filmu Matrix
b) detail osvětlení na výstavě orchidejí ve skleníku Fata Morgana
c) detail kapičky vody na lístku čajového stromu

Čížkovice 17:49

Poslouchali jsme s dětmi Strašpytýlka. To je krásná pohádka, kterou nestačil dopsat pan Nepil. Ale i ta část, kterou dpsat stihl, je moc hezká a děti si ji natolik oblíbily, že si ji chtějí pouštět skoro denně. Ba dokonce už ji znají téměř nazpaměť. Tedy jsme ji poslouchali i v autě cestou do Teplic za babičkou.
Byl to v mém případě trochu masochismus, protože tu pohádku jsem dětem načetl a nahrál sám, stejně jako spousty dalších. Ovšem poslouchat sám sebe ... no, však to někdy zkuste.
Jenže dětem se to líbí a když si přejí, abych jim pustil Strašpytýlka, vymlouvat se nemá smysl. Tedy jsme jeli jeli do Teplic spolu se Strachonoši, Soumračnicí, Huhlákem i Mžouralem.
Dětem to utíkalo a já jsem si taky hledal zábavu.
Za volantem moc zábavy není, ale měl jsem s sebou foťáček a zrovna zapadalo slunce. Bylo nechutně pošmourno. Ale přeci jen ke konci dálnice vykouklo zapadající sluníčko z pod mraků a to jsme zrovna sjížděli na objížďku kolem Čížkovic. Znáte to tam. Taková ta hnusná cementárna na pozadí Českého středohoří. A právě když jsme projížděli, objevila se příležitost k zabavení.
Nastal docela kýčovitý západ Slunce nad industriální stavbou. Zastavovat nemělo smysl, ani to v tom provozu dost dobře nešlo. Tedy jsem několikrát zmáčkl spoušť za jízdy, čehož si děti hned všimly a komentovaly to tím, že se to přeci nemá. S tím jsem souhlasil, tedy, že by se to nemělo.
To už jsem měl pár obrázků zachycených. Bude to stejně všechno rozmazané, říkal jsem si. Ale úplně všechno nebylo.
Takže jsem si nakonec celkem zajímavou zábavu našel, děti do Teplic dovezl a vyrobil obrázek
Čížkovice 17:49.

fotilo se na Fomu

Byl jsem včera v Žitné ulici ( to je ta, co v ní nejezdí tramvaj ) v jednom krámku pro nový aparátek. Měli to pro mě už nachystané, ochotně mi jej vyzkoušeli, zkusili jsme, jestli není vada na čipu, futrál měli ten samý, na jaký jsem si zvykl, ceny mírné, internetové - inu všechno prostě klapalo. Člověk by řekl, že vzornějšího krámku nenajdete. On je taky na síti hodnocen vysoko mnhoha kunčofty. No prostě svět, jak má být. Jenže v tom krámku jsem byl kromě dvou prodavačů sám. “No a kdybyste měl chvilku čas, my tu máme takovou anketu,” požádal mě pan prodavač.
“Jasně, ptejte se.”
Pán se ptal. Odkupak prý jsem, jak jsem se o nich dozvěděl a jakpak jsem se k nim dostal. To bylo všechno.
Zvláštní anketa. Zajímalo mě, proč je zajímá zrovna tohle, navíc, když adresu už si napsal na fakturu a před chvílí jsem si po telefonu zjišťoval, zda mají na krámě aprát, který je v nabídce na síti, a jestli jo, že jsem u nich za chvilku, že to mám pěšky kousek.
Pán mi tak nějak smutně odpověděl, že si zjišťujou, jak se k nim lidi dostanou. Že jich k nim moc nechodí.
Tak to jsem mu nerozmlouval. Oni na to časem přijdou sami. Kdyby někdy vykoukli před ten svůj krámek, zjistili by, že Žitnou projde jenom pár lidí, kteří tudy projít musí. Jinak je to ulice obsazená auty. Korzující turisty natož pak koupěchtivé fotografy tu nenajdete.
Jó, kde jsou ty časy, kdy tu kvetl obchod a zrovna naproti jejich obchůdku byl veliký a vyhlášený obchod s vláčky. Chodili jsme tam s tatínkem obdivovat všechny ty krásný mašinky a vygónky a nádraží.
No jo, jenže to už je čtyřicet let a fotilo se Flexaretou na Fomu.

komu čouhá sláma z bot

Letošní normální - tedy dlouhá - zima způsobila, že se Sára stala kočkou domácí.
Jen na tu zimu, pochopitelně.
Ovšem kočkou domácí se vším všudy.
Pozná se to podle toho, že jí nemůžete dostat ven. V teplém odbobí do domu ani nepáchne. Teď jí nedostanete dál, než metr ke dveřím. Kdepak ven. Tam je zima, brrr. Kdo by se tam hnal. Tady v teple je to náramné. Jídlo a pití na zamňoukání, muckání jakbysmet.
Kromě toho je i kočkou dominantní, což Ferda přijal tak nějak samozřejmě, s nadhledem. Přesto, že on je kocour domácí číslo jedna a přesto, že je nejmíň dvakrát větší, než Sára. Mají to ti tvorové nějak zvláštně zařízené.
Tuhle jsem je sledoval u misky s jídlem. Ferda se vyjímečně přihrnul k misce první. Sára sice až po něm, ale o to sebevědoměji. Zabořila čumák do jídla a bezohledně se začala cpát. Zatímco Ferda, původně u misky první, vyklidil pozici. Lehl si na vzdálenost packy od zdroje. Čekal jsem, že bude Sáru zpovzdálí sledovat a až se madam uráčí nacpat, Ferda se pustí do zbytků. Tentokrát to bylo jinak.
Ferda mazaně využil přesně vyměřené vzdálenosti a sáhl packou do misky. Pečlivě vybral jednu granuli do ruky, totiž do packy, a způsobně z ní začal ukusovat. Stejně si počínal s dalšími sousty. Dalo by se říct, že Ferda pojídal vybrané kousky se zručností mistra etikety, zatímco Sára žrala z misky, až jí za ušima praskalo.
To byl snad první okamžik, kdy bylo na první pohled jasné, kdo má šlechtický titul a komu čouhá sláma z bot.

vono se mi to nějak ...

Mezinárodní den žen je připomínán pravidelně už od roku 1911. Snažím se od něj držet dál.
To od roku 2004 počítáme pravidelně daleko významnější výročí. Sedmého března má totiž narozeniny Matýsek.
Letos už šesté.
Tento rok se nějak nemohl dočkat. V neděli odpoledne se dočkal. Teď už se mu prý konečně Míša ve školce nebude posmívat, že mu ještě není šest.
Jelikož se u nás hlučné oslavy nevedou, zakázali jsme Kačence povykovat nechutnou odrhovačku “héépy brzzzzzdéééj ...”, což jí nikterak nezabránilo
kurizovat Matýskův dort hladovými zraky.
Na dortu bylo pochopitelně
šest svíček a Matýsek je sfoukl na dvakrát. Hned potom dostal natřikrát pusu a když jsme ho přistrčili k přikrytému dárku, počínal si zkušeně jak při odhalování pomíku. Nové kolo mu udělalo velkou radost, ale aby neztratil tvář, pravil, že ho vůbec nepřekvapilo, neboť ho dobře viděl schované pod tou plachtou.
Pak se konečně dočkala i Kačka, která vlastně nutně potřebovala dort a kdybychom jí neokřikli, určitě by ho načala sama. Já to chápu, byl moc dobrej.
Matěj samozřejmě nezůstal u dortu a hned jsme šli
vyzkoušet kolo. Byl sice mráz a místy na cestě i sníh, ale to přeci nejsou žádné překážky, že ano. Matýsek byl téhož názoru a od zkušebních jízd ho neodradilo ani to, že sebou hned třikrát prásknul.
“To nic, to nic, ... vono se mi to jenom nějak ...”
Nějak jsme objeli tady tu naši ulici a to už byl zas nejvyšší čas se jít ohřát, protože ruce bez rukavic na těch řidítkách přeci jenom v té zimě mrznou.
To mámiláHanička ne. Ta nemrzla. Proti mrazu se nabalila a na chvilku si dala venku na terase
sluneční lázeň. Koneckonců proč by ne, rozhodně je to lepší, než jít na mdž do průvodu.

uff, upéct, sníst

Tady čtu v březnovém programu pražského planetária, že dne 20.3. v 18 hodin 32 minut SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana, nastavá jarní rovnodennost a začíná astronomické jaro.
Teda letos o tom jaru ví zatím opravdu jen astronomové. V sobotu napadlo nějakých pět centimetrů sněhu a do rána bylo pěkných -12. Inu jaro.
Abychom neseděli takhle z jara doma za pecí, vydali jsme se s dětmi právě do Planetária Praha. V sobotu jsem šel s Kačkou na pohádku a v neděli s Matějem na přednášku. Přeci jenom už je Matýsek zapsaný školák, takže přednáška byla na místě.
Kačenka poslouchala pohádku o Aničce a Nebešťánkovi. Dozvěděla se v ní něco málo o vývoji planet a života na nich. Ovšem nejhlubší zážitek byl “Ten indián jaksejmenoval tatínku?” On to nebyl indián , ale pračlověk, vlastně prakluk a nejmenoval se, jenom říkal “Uff, upéct, sníst.” A to byla tak hluboká myšlenka, že Kateřině učarovala natolit, že jí doma opakovala hned několikrát. Koneckonců, přijeli jsme právě k obědu.
Matýsek si užil přednášku o Sluneční soustavě a poté stejně jako Kačka všelijakých těch hejblátek a modelů dole v hale planetária. Byli jsme i na Marsu a taky mě zkoušel z raket a z přistání na Měsíci. Docela jsem si i něco pamatoval a taky tam byly cedulky, které jsem s výhodou použil jako nápovědu. Matýsek si ovšem také odnesl nějaké ty vědomosti o naší soustavě a taky o tom, z čeho se skládají komety a jak vyhynuli dinosauři. Zlatým hřebem se však staly
sluneční hodiny, jejichž model si Matýsek spolu s mapou hvězdné oblohy i Sluneční soustavy odnesl domů. Hned po obědě jsme je sestavili a malý astronom utíkal s hodinami do pokojíčku zjišťovat, kolik je hodin. Mohlo být půl druhé a to byl nejvyšší čas na odpočinek.
Protože hned po poledním klidu se chystala narozeninová oslava.
Ale o tom až zítra.

zatím to nepřehání

Skoro to vypadalo, že už teploty zůstanou kolem nuly a pomaloučku třeba i začnou nad nulu vykukovat. Místo toho na nás zas vykouk mrazík.
A včera večer začal znovu padat sníh. Jenom poprašek, ale zítra prý může přibýt i patnáct centimetrů. Jaro to má prostě letos naplánovaný podle starýho dobrýho jízdního řádu.
Dá se najít v oblíbených pranostikách. Začátkem března se v nich mluví o sněhu, pak o oteplení a hned na to zas o mrazu. Touhle dobou ho zaznamenali i naši prapradědečkové a dost často to byl i mráz na dlouhou dobu. Proto si poznamenali, že:
Mrzne-li na den Čtyřiceti mučedníků, přijde ještě čtyřicet ranních mrazíků.
Což by ale vycházelo až za půlku dubna. Tak to nezbývá, než doufat, že ten jízdní řád příroda aspoň trošku pozměnila a že nebude stávkovat, jak se stalo poslední dobou špatným zvykem, když přijde na přetřes míra zdanění deputátního uhlí vod císařpána.
Ať tak nebo tak, vilín se nám už pomaloučku začíná probouzet, ale dobře ví, že letos má ještě dost času. Tak to s tím kvetením moc nepřehání.

opustit? neopustit!

Tuhle jsem si byl koupit kalhoty. Ne, že bych doteď chodil v kutně. Kalhoty jsou součástí mého oblečení odnepaměti.
Tohle ale byly kalhoty sportovní, zimní, na lyže. Ty staré už mě nějakou dobu opouštějí, pročež jsem se rozhodl předejít nepříjemnostem na sněhu tím, že si pořídím zbrusu nové.
Chodím si pro tyhle věci támhlec do jednoho krámku na Vinohradech. Zašel jsem tam i pro sněhové kalhoty.
Vybíral jsem je dlouho a pečlivě. Vyzkoušel jsem z vybraných nejmíň troje a nakonec mi slečna přinesla ještě jedny úplně jiné a to byly ty pravé. Všude samé kapsičky, háčky, gumičky, odepínání, zapínání, větrání, těsnění - a kšandy. No nekupte to.
Koupil jsem to. Udělal jsem dobře. Hned druhý den jsem si je vzal na sebe a řádili jsme s dětmi ve sněhu. Protisněhové chrániče fungovaly skvěle, větrání větralo, kšandy držely - no prostě kalhoty k nezaplacení.
Po dvou dnech zátěže koukám, že se dole na nohavici v tom složitém systému těsnění, háčků, cvočků a gumiček jedna z nich vytrhla a svou funkci přestala plnit. Inu vada ve švu. Odnesl jsem kalhoty na reklamaci.
“Tak já si koupím kalhoty na sníh a teď je dám na spravení a vy mi je vrátíte, až sníh sleze. Ach jo,” povzdechl jsem si.
“Nebojte, oni na to sice mají třicet dní, ale tahle firma se snaží, bude to rychle. Uvidíte. My vám zavoláme.”
Uchlácholen jsem opustil krámek i kalhoty.
A na sníh jsem si vzal ty, co mě už nějaký čas opouštějí, ale dosud neopustily a ani já je.
Z krámku se nikdo neozýval.
Po měsíci jsem se ozval já.
“Jo, jasně, ty kalhoty tu máte. Už skoro měsíc. My vám poslali esemesku po čtyřech dnech.”
“Neposlali, žádnou nemám.”
“Uhmmmmm...”
“Grhmmmm...!”
No, co s tím? Nic.
Zahučeli jsme na sebe, já mám nový, opravený kalhoty do sněhu, když už sníh není a ty starý neopustím.
Už jenom proto, že mě v těžké chvíli neopustily.

dobrá investice

Řekl jsem si, že je potřeba trochu napravit systém počítače u meteostanice. Poslední dobou je pravidlem, že to celé musím denně nahazovat, protože ten či onen prvek zkolaboval. Pořádný upgrade systému to napraví.
Začal jsem tedy napravovat. Náprava proběhla hladce, všechno běželo, jak má, jenom to připojení na síť najednou z ničehožnic nefungovalo.
Naštěstí mám i spojení druhé a to jsem využil k vyhledávání rad, jak na to. Prohledal jsem desítky stránek, návodů, všelijakých driverů a to vše s výsledkem více než žalostným. Modem odmítal provést spojení. Že prý si mám zkontrolvat nastavení.
Nastavoval jsem pořád dokola odkudsi ztažený ovladač modemu a ten mi pořád tvrdošíjně padal. Jinej prostě nikde nebyl. Ani výrobce žádnou podporu neposkytuje. Ani operátor nedokázal svoje zařízení rozdýchat, přstože má kysliku dost a dost. Tedy alespoň v názvu. Někdy kolem půlnoci jsem začal podléhat beznaději.
Poslední hledání s klíčovými slovy odpovídajícími naprosto novému neznalému uživateli: jak zapojit ....
Ukázaly se stránky s radami ... a na nich kuchařka pro celý balík modemů včetně mého!
Rada začínala větou: Zahoďte všechny originální ovladače výrobců i operátorů a zapomeňte na ně.
To jsem udělal s největší chutí.
Dále už stačilo vyhledat v systému přítomný obecný ovladač příslušný typu spojení, použít ho a připojit modem.
Tedy jsem jej připojil.
Jak prosté! Všude rozhlašuju, jak jednoduchej a uživatelsky přívětivej je systém Apple. A na tak základní věc jsem zapomněl.
Ony už jsou v systému předem připraveny ovladače na všechno možné. Nic netřeba stahovat, instalovat, nastavovat. Stačí vybrat a spustit.
Inu není lepší investice, než do ovocnářský firmy.

ve fázi zkoušek

Slyšeli jsto to taky? Ne? Tak to si musíte ráno otevřít okno.
Ještě minulý týden bylo ticho. Nanejvýš šumění potoka rozvodněného oblevou. Ale jinak nic. Ticho po pěšině, tedy po Olešku.
To je ovšem minulost.
Dnešní ráno už bylo jiné. První zpěváci měli zkoušku a počítám, že za pár dnů spustí naplno a budou dávat k lepšímu první větu jarní symfonie.
Pořád není jasné, o koho jde?
No přeci o tažné ptáky. Ti první už jsou tady. V neděli jsme tu měli našeho prvního konipáska. Rozhlížel se po krajině ze střechy od sousedů a zkoušel si první trylky.
Musí si taky najít dobré bydlo. To by u nás být mělo. Vloni jsem ptáčkům vyrobil budku, jenže byla moc nová a vyrobil jsem ji moc pozdě - zůstala neobydlená. Letos se těšíme, že během roku mírně omšelá budka spolu s pořád plným krmítkem by mohla přilákat první trvalé osadníky. Zpěváky.
No, uvidíme.
Zatím jsme ve fázi prvních notových zkoušek.

první Matějská

“Na Matějské pouti jsem byl poprvé v životě,” pravil nadšeně Matýsek a měl pravdu.
Až do soboty jsme dětem zatajovali, že taková trachtace vůbec existuje, čehož výsledkem bylo, že jsme si sobotní dopoledne náležitě užili.
Autíčka, kolotoče i autodrom, to byla povinnost. Ba dokonce i velká motokára, na které se Matýskovi nějak zasekl plyn, což je patrné z výrazů zachycených právě v okamžiku, kdy se nezvladatelný vůz řítil do smyku.
Pak ale nadešly skutečné zkoušky odvahy.
Velké
ruské kolo spotřebovalo první dávku přemlouvání, ale nakonec slavilo úspěch. Ovšem horská dráha, to byl prubířský kámen.
Matýsek se rozhodl, že si takovou hrůzou ničit nervy nedá a tuhle atrakci rázně odmítl. Toho využila Kačenka, o které jsme jako o pasažerce vůbec nepřemýšleli.
“Ty bys, Kačenko, opravdu chtěla na tuhle horskou dráhu?”
“Ano, tatínku.”
“Vážně?”
“Vážně!”
Šel jsem s Kačkou vážně do prvního vozíku.
Kačenka do toho šla po hlavě, protože naprosto neměla představu, co ji čeká. Mírné obavy projevila už cestou nahoru. Při prvním pádu dolů jí to došlo a
spustila takový pláč, že kdyby ten vozík měl rozum, určitě by dál už neblbnul a potichoučku by dojel dolů. Vozíky ovšem rozum nemají a proto Kačenka začla řvát ještě víc, jelikož zjistila, že následuje pád druhý. Jenže naše Katka je bojovnice. Ve spirále cestou dolů už jenom obyčejně plakala, v posledních zatáčkách přestala úplně a když jsem jí řekl, že je děsně odvážná, ba o mnoho odvážnější, než Matěj, hrdě vystoupila z vozíku. Ovšem, nožky se jí přeci jen trošku motaly.
Ale Matěj se nedal. Že prý chce taky. Tak jsem jel podruhé.
MáopatrnáHanička zůstala opět na pevné zemi. Že prý je to jistější.
Matýsek řešil hrůzostrašné pády po svém. Zavřel oči, odvrátil hlavu a prohlásil, že on se na tohle dívat nebude. Taky řešení.
Pak jsme si ještě užili vodních žďuchanců
v bazénu s gumovými čluny i vodního raftu - tobogánu, kde jsme zcela programově řvali nadšením všichni čtyři.
Když jsme vycházeli z uličky se stánky, kde se zkoušela dovednost, nesly si děti hrdě
několik plyšáků a nafukovací pirátskou šavli. Z luku dokonce střílela i Kačka, která se ukázala býti pravou amazonkou, neboť slaměný terč trefila hned napoprvé.
Tak to by stačilo. Bengálskej randál sílil, bylo nám tedy vyhledati východ. Ještě perník, pendrek a pražené mandle a mohli jsme měrou vrchovatou uspokojeni opustit brány naší první Matějské.