WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hádanka říjnová

Je to teda vo fous, ale stih' jsem to. Totiž hádanku. Poslední letní - říjnovou.
Tak schválně, co myslíte,
že se to u nás dělo?
a) vítr vyfoukal cáry podzimní mlhy z našich skal
b) rozfoukali jsme táborák a kouř se plazil všude
c) vzduch vyfouk poslední kapky vodní mlhy z trubek zalévání

ani mu to nepřišlo

Před čtyřmi lety jsem se tu rozplýval nad cvičením Tai -Ti.
Moc dlouho mi to nevydrželo.
Chodili jsme do Zvole cvičit k Tomášovi, jenže to chtělo pravidelnost, čas, večerní hlídání dětí a k tomu všemu ještě jakousi kontinuitu z minulého školního roku, která nám chyběla. MámiláHanička s cvičením přestala první a já, přesto, že se mi to líbilo, asi tak půl roku po ní. Prostě nešlo udržet krok s těmi, kdo měli čas a vůli chodit pravidelně. Holt tyhlety soustavný činnosti pro nás nejsou. Zůstal nám z toho cvičení dobrý pocit a příslib, že možná někdy, až budeme mít čas ...
Ale zůstal i Tomáš a pokračuje ve vedení oddílu dál.
A vede i malé děti. Matěj k němu jednou týdně chodí. Líbí se mu to. Jenomže letos bylo dětiček na jeden kroužek moc. Na začátku školního roku se tedy Matěj dozvěděl, že bude chodit dva měsíce, pak buď složí zkoušky a zůstane dál v kroužku, anebo bude muset počkat rok.
Matýsek sice doma trochu trénoval skákání přes švihadlo, dělali jsme spolu i kliky, ale časem jsme na ty zkoušky nějak zapomněli. Včera, když jsme na něj s Kačkou čekali, se nám dostalo překvapení. Matýsek vyšel z tělocvičny a pyšně si nesl černé triko Wu-Shu Zvole.
"Jé, tys dneska dělal zkoušky?"
"Jo, dělal."
"A tos je tedy musel udělat, když náš triko?"
"No, udělal. Ale to tričko je jenom na wu-shu. Jinam se nosit nesmí."
Tak vida. Matěj udělal své první zkoušky v životě a nějak mu to ani nepřišlo. Kdyby to tak bylo i se vším ostatním, máme po starostech.
Zatím máme alespoň wu-shu Matěje.

ale jestli se jim to nebude líbit ....!

Akce Kelly III už je v plném proudu. Další dopisy dětem odcházejí dnes a o víkendu je čeká další úkol. Tedy dopisy neodcházejí samy, pochopitelně, nemají oudy chůzi uzpůsobené. Nesu je já na poštu. Úkol do dopisu nachystala máhraváHanička, včera večer jsme je pečetili a dávali do obálek. A tady jsme u té prvotní otázky.
Hrajeme si my nebo děti?
Všichni, to dá rozum. My velký si hrajem teď a děti si hrajou, až mají uchystáno.
Ale to chystání, to vám je zábava.
Zrovna včera se mi podařilo dát dohromady tři důležité věci.
Jednak jsem vyzvedl důležitý artefakt, skoro bych řekl až klíčový pro závěr hry. Stejně tak jednu pomůcku, bez které by se to nepohnulo dál. Podařilo se mi nalézt i způsob, jak získat další část pokladu, který děti naleznou a bude se vázat k hlavnímu tématu hry. A nakonec se mi podařilo ke hře získat i dalšího spolupracujícího člověka, vlastně tři.
To vám je báječný. Voni si všichni ti lidi musejí taky rádi hrát. To bych jinak nezblbnul ku pomoci už nejméně sedm normálních dospělých příčetných a svéprávných lidí, kteří se živí řádným a poctivým způsobem. Všichni po úvodním vysvětlení roztáli a mají pochopení pro naši hru, k jejímuž zdárnému průběhu nám buď už pomohli nebo se dokonce budou sami hry účastnit.
Moje nadšení z probíhající přípravy bylo tak velké, že jsem se musel svěřit kamarádu Ondřejovi, který ostatně o minulé části hry, kterou připravoval zase on s Ljubou, na
Hyeně už také několikrát psal. Samozřejmě, že jsem nic neprozradil a proto se mi taky dostalo náležého ohlasu.
"Čoveče, to je stejný, jako když pětiletýmu klukovi řekneš, že se blížej vánoce a ty máš pro něj úžasný překvapení. Ale že ty vánoce budou až za dlouho."
Do hovoru se vložila i Ljuba:
"Hele, přiznej si, že tu hru vlastně děláte i pro sebe."
"To máš pravdu," souhlasil jsem, "ale jestli se to těm pacholkům nebude líbit, tak uviděj!"

buřt a pár štangliček lipa

"Tak jdeme!" zavelel jsem a rázem jsem byl poslední, jelikož jsem ještě neměl ani ponožky, natož obuté boty. Počkali na mě před domem a šli jsme lovit kešku támhle nahoru nad Vrané. Jenomže jsme cestou potkali sousedy. Hned několik. Všichni s dětmi a s draky.
"Jé ahoj, jdete taky na drakiádu?"
"Vona je drakiáda?"
"Vy jste nedostali pozvánku?"
Nechali jsme divení a obloukem se vrátili pro draky.
Na louce už bylo draků habaděj. Jenom ten vítr nějak moc nefoukal.
Všichni jsme se snažili.
"Vono bez větru to není vono," pravil jseden drakakolemnesoucí pán.
Nebylo. Nakonec jsem usoudil, že Kaččina papouška sbalíme, protože je těžší, půjčíme si její šňůrku a pokusíme se roztáhnout Matějovu stíhačku výš.
To se povedlo, ale ani dva navázané provázky nestačily na to, aby
Tie Fighter létal dost rovnoměrně.
Ovšem stačilo to na to, aby si ho všimla odborná porota. To jsem zjistil, když jsem draka poněkolikáté Matýskovi nadhazoval do větru. Zpoza mě se ozvalo:
"My se jdem zeptat, jak se jmenuje pilot."
"Aha. No jo, to bude Luke Skywalker. Ale vlastně ne, počkejte, to by nešlo, on na téhle stíhačce nelétal. Darth Vader je to. Ten s ní lítal."
"Tak si to pamatuj, Dárt Vejdr," pravil pán synkovi, co dělal pomocníka porotě. "A ten drak?"
"To je Imperiální stíhačka."
"Jo, stíhačka. Tak děkujem."
"Jo, jo. Za málo. Matýsku, běž!"
Matýsek vyrazil a Tie Fighter se opět dostal do vzduchu.
Takhle jsme ho roztahovali v sobotu odpoledne ještě mockrát. I do konkurenčních lanek od draků jsme se zamotali. Byla to prostě drakiáda se vším všudy.
Matýska to velice bavilo a stíhačka byla pořád na vzestupu - to když běžel nebo přitahoval. Pak se zase snesla a pak zas nahoru - ono vážně moc nefoukalo.
A pak jsem to uslyšel. Od stolku porotců se ozvalo:
" ... získává drak Stihačka .... a pilot Dárt Vejdr ...."
Matěj to netušil, protože zrovna pilotoval - a to dá rozum, pilotáž chce plné soustředění.
Po přistání jsem ho spolu s Kačkou poslal k porotě. Přes nějaké to ostýchání a pomoc obeznámenějšího dospěláka se Matějovi nakonec dostalo nevídaných poct.
Dostal
diplom za nejhezčího draka!
Kačka to pochopitelně nelibě nesla, protože ona nedostala nic.
"Ale Kačenko, to je přece i tvůj diplom. Vážně. Vždyť nebýt tvého provázku, tady
Darth Vader by vůbec neměl na čem lítat."
No jo, vykládejte něco o týmové spolupráci Kačence.
Ale což. Nakonec to zalepil jeden opečenej buřt a pár štangliček lipa.

má to eště mouchy

Pejcha předchází pád. To se píše už v pohádkách, aby děti věděly, co je čeká. Já dětem ty pohádky čtu, takže bych měl mít dost dobrý přehled. No a vidíte, nemám.
Včera jsem tu veřejně poklonkoval moderním technologiím, které se donedávna vyskytovaly jen ve sci-fi. A hned dneska mě ty technologie doběhly.
Ve čtvrtek ráno chodí Kačka plavat. Se školkou, pochopitelně, sama by do Břežan ještě netrefila. Autobus odjíždí ze Zvole v půl osmé, tak to musíme stihnout.
Dneska (je to čtvrteční - tedy včerejší historka) jsem na to už podruhé zapomněl. O mépracovitéHaničce ani nemluvě - ta už byla dávno někde na cestě. Nějak se přihodilo, že jsem si na to plavání přeci jenom vzpomněl. Asi tak pět minut po sedmé. Byla to honička, ale obvyklé ranní rituály jsem s dětmi zvládl tak, že jsme před půl už seděli v autě a uháněli do Zvole.
Najednou to cuklo a uhánění na chvilku ustalo.
Sakryš. Já včera nestih natankovat! A teď to mám. Kačku nedovezu včas. Dal jsem nohu z plynu a uhánění zmírnil na ekonomické ploužení. Zvládli jsme to ještě před příjezdem autobusu.
Tak. Kačka jede na plavání, plavky a ručník má v baťůžku, náhradní tepláky taky. Matěj je ve škole a čepici má, svačinu taky, úkol včera nebyl, ... takže je všechno v nejlepším pořádku.
Serpentíny do Vraného jsem pomalu sjel bez problémů, ale v Jarově to začalo být vážné a kousek před jarovskou hospodou mi došel benzín definitivně. No, tak to bysme měli. Zvedl jsem telefon a zavolal kamarádovi Míšovi.
"Jé, čau, jakou máš dneska ajfounovou?"
"Ále prdlajs, ajfounovou, potřebuju pomoct."
"To je blbý, já za pět minut začínám školit. Co potřebuješ?"
"Teď už nic, ale dybys bejval měl čas, došel mi na cestě benzín."
"To je dobrý. Tak víš co?"
"No nevim, potřebuju benzín."
"No jasně, to je snadný."
"Jo??"
"Jo. Řekni do ajfounu : Benzín!"
"Vole!"
Zasmáli jsme se a já ještě obvolal pár kamarádů, až se nakonec našel někdo, kdo v tu chvíli moh.
Sousedi byli ještě doma a cestou do Prahy mi Lenka přivezla onu potřebnou tekutinu, čímž mě kromě jiného zachránila i od zmrznutí, neboť ráno byly u Vltavy jenom tři stupně.
Poučení se přímo nabízí: Nedejte na spásonosné technologie. Když jde opravdu o věc, pomůžou zas jenom lidi lidem.

Když jsem pak odpoledne pro legraci zkusil říct do telefonu "benzin", ajfoun skutečně předpisově zareagoval.
Okamžitě nabídl informaci, kterou člověk v autě bez benzínu v nádrži jistě ocení, totiž několik stránek s popisem složení a výroby benzinu ...
... jo, holt to má eště mouchy.

je to běžný

Do podzimních plískanic je potřeba mít pořádné obutí. To platí pro auta i pro lidi. Auta už jsme tak nějak obstarali a včera přišla na řadu Kačka.
Šel jsem jí pro nějaké pořádné botky. Matějovi už jsem v tom obchůdku boty nedávno kupoval, tak nebyl důvod se domnívat, že by tam nějaké teplé neměli i pro Kačenku. No a měli jich tam tolik, že jsem si nějak nemohl vybrat. Tak to chodí. Když má člověk na vybranou, hned má problém. Odešel jsem, že si to ještě rozmyslím.
Jenže na schodech v metru mi to nějak nedalo. Přece to jen tak nevzdám. Ale kde mají ještě v okolí dětské boty?
Ajfoun! Napadlo mě.
Ne, v telefonu boty nemají, ale mohli by vědět...
Otevřel jsem vyhledávač a do telefonu řekl: "dětská obuv". Nerozuměl mi hned napoprvé, schody rámusily, ale napodruhé už se chytil.
Obratem mi vyhledávač nabídl adresu nedalekého odchůdku s dětskými botami. Jen dvě stanice tramvají.
A tam jsem si - vlastně Kačce - vybral. Pochopitelně růžový. Teplý a nepromokavý taky, to dá rozum, ale růžový.
A proč to píšu?
Protože to už je asi třetí případ, kdy ten telefon používám, jako Mach s Šebestovou kouzelné sluchátko.
Žádné psaní, žádné telefonování. Stačí říct, o co jde, a telefon vám pomůže to najít.
Mě to přijde jako zázrak. MásečtěláHanička to ovšem vidí jinak:
"Kdybys čet víc sci-fi, věděl bys, že je to běžný."

dnes za pět minut čtvrt na devět večer

Měl bych si ten dnešní zápis psát až pět minut před čtvrt na devět večer, ale to by nebyl zápis ranní, nýbrž večerní, takže to ošidím.
Důvod je nasnadě: máme dnes velice kulaté datum. 20.10.2010. A uznáte, že večer, ve 20:10 to bude ještě o fous kulatější.
Nemohl jsem to datum nechat jen tak, pochopitelně. Zrovna se to hodilo k připravované hře.
Děti, které s námi tu hru hrají, tedy dnes dostanou pergamenový svitek s tajemným znamením a textem ukrývajícím den, kdy se bude možno vydat po stopách Magistra Edwarda Kellyho. Přirozeně je ten svitek zapečetěn a podepsán samotným Kellym a datován právě na dnes.
No, měl to včera Kelly honičku. Nejdřív v jednom papírnictví koupit čtvrtky, násadku a pero. Červenou tuš neměli, ani pečetní vosk. Pro ty jsem musel do dalšího papírnictví, taky pro provázek. Pak ještě vyrobit text a nechat ho na ty čtvrtky vytisknout, jenže to bych si nesměl zapomenout ten správný soubor v počítači. Tak ještě jednou dokola.
Text nakonec úspěšně vytištěn včetně tajemného znaku. Teď ještě pečetidlo.
V Nuslích ve vetešnictví neměli, že prý to je vzácné. V papírnictví taky ne. Zato ve výrobně razítek měli, ale to jsem zas nechtěl já, protože stálo jak celej Kellyho poklad. Ovšem v Podolí ve vetešnictví pečetidla měli a hned tři, aby bylo z čeho vybrat. A ejhle, jedno bylo zrovna s písmenem K a nějakou ozdobou.
Tak to máme pěkně pod střechou. Už jen podepsat červenou tuší, zavázat, zapečetit, a je to.
Když přijela večer mápracovitáHanička, Ondřej už si dva svitky pro svoji skupinu přebíral. Další jsem ještě později zavezl já no a naši dva lovci pokladů už mají svůj svitek za oknem. Jurášovi ho předám odpoledne a třetí kolo hry může začít.
Už se těším, jak se budou těšit na další - a ten přide co nevidět.

škrty si můžeme dovolit

To, že jsme v neděli zrušili železniční trať u nás na stole, abychom šli pouštět draka a vrátili se až k večeři obalení blátem ze zvolského pole, to byla jen předehra k dalšímu železničnímu dobrodružství.
Tentokrát se odehrávalo pouze na papíře.
Ony ty koleje, po kterých se Matýsek pokoušel co nejšikovněji řadit vláčky, jsou už, pravda, za těch čtyřicet let poněkud rozcabrtané. Jednak věkem a jednak častým sestavováním a zase uklízením, což bývala tenkrát jedna z mých oblíbených her. Jenomže teď to vede k tomu, že se víc řeší traťový svršek a jeho kvalita, než jízdní řády. Ostatně je to nemlich to samý, jak u naší státní železnice. S tím rozdílem, že nám se celá naše železniční síť vejde doma na jeden stůl.
Aby to bylo více hraní s vláčky, než opravování kolejí, řekl jsem si, že to kolejiště prostě obnovím. Koupím náhradní koleje. Vláčky i koleje se pořád vyrábí a neměl by to být vážný problém.
Neměl, kdyby ...
Kdyby inovace nepřišla i do oblasti modelové železnice. Jenže přišla. Koleje, které máme my, se už nevyrábí. Dělají se nové, lepší. A neslučitelné se starými. Pochopitelně.
Což jsem se ovšem dozvěděl, až když jsem právě na tom papíře měl hotové schema kolejiště s použitím všech výhybek a křížení, které jsou ještě bez problému použitelné.
No, když už to bylo hotové alespoň na tom papíře, odeslal jsem to po domluvě do jednoho krámku, kde se těmito hračkami zabývají. Pán slíbil, že mi to napočítá, abych věděl, kolik mě to bude stát.
No a já jako investor jsme mu zase slíbil, že až ten rozpočet dostanu, pěkně mu ho seškrtám. Což se tedy zřejmě od skutečné železnice poněkud liší. Tam v případě škrtání vystoupí odbory a se škrtáním je utrum. My naštěstí doma žádné odbory ani jinou vyděračskou organizaci nemáme, takže si ty škrty můžeme dovolit.

železnice v Olešku

Nějak jsem si vzpomněl na vláčky. Takový ty, co mi je nosil pod stromeček tatínek (já dobře věděl, ve které skříni je schovává). Čas hraní s vláčky pominul a tyto byly odsunuty na vedlejší kolej někam za výtopnu ke třinácté výhybce, jak by jistě řekl pan Blahoš.
Jenže i vedlejší kolej je kolej a občas se po ní jede. My jsme s dětmi zajeli na chalupu k babičce, kde ty moje čtyřicet let staré vláčky byly někde v nějaké krabici. Dětem jsem neřekl, co v krabici je a po návštěvě jsme odjeli domů s několika krabicemi v kufru. V ostatních byly nějaké knihy, ale v té podstatné byly mašinky a koleje a vagónky a výhybky.
V sobotu jsem to rozložil. Pršelo a byl na to ideální čas.
Odhadoval jsem, že to nebude fungovat, ale kdepak. Složili jsme koleje, zapojili elektriku a stačilo otočit regulátorem transformátoru - a mašinka se rozjela.
Naprosto jsem netušil, jaký to způsobí poprask. Nakonec si hrála i Kačka i mámiláHanička. Matěj tomu velel. Vyměňoval mašiny, stavěl dlouhé i krátké vlaky.
Vůbec by mě nenapadlo, že ho ty mašinky tak budou zajímat. V neděli jsme museli s vláčky jezdit alespoň chvilku a jedině to, že půjdeme pouštět draky, Matýska trochu přesvědčilo, že vláčky už je potřeba uložit.
Nečekaná zábava ovšem bude mít i své důsledky. Teď budu muset pořídit novou zásobu kolejnic, protože ty původní jsou opravdu ve velmi špatném stavu a je div, že po nich vláčky ještě jezdí.
Ino co. Bude zima, dlouhé večery, tak si holt uděláme u nás v Olešku železnici.
Konečně proč by ne. Když může jezdit do Vraného, proč by nemohla jezdit k nám. Stačí jen vymyslet, kdo bude přednosta.

praxe s krabicemi

Jestli prý nevím, jakej drak je nejlepší a kde ho koupit, ptal se mě tenhle týden kamarád Ondřej.
"Jasně, že vím, všichni draci lítaj, ale sázka na jistotu, to je krabice, ta lítá bez problémů a sedí ve vzduchu jak přibitá."
"No když říkáš, já dám na tebe. Ale kde se kupujou?"
"Nejlíp támhle v Sinkulově ulici. Já už jsem tam několikrát draky kupoval. A Juráš taky."
"Tak to dík, já si to vygůglím."
Protože kolem toho místa, kde draci mají hnízdo, celkem často jezdím, nabídl jsem druhý den Ondřejovi, že se mu pro tu krabici stavím, jestli už si nějakou vybral. Dohodli jsme se a já včera zastavil u krámku. On je schovanej v domě a kdo neví, nenašel by to.
"Tak jsem tady pro krabci." oznámil jsem slečně, když přišla otevřít.
"Pro krabici?"
Začal jsem tušit, že to nepůjde tak snadno.
"Ano pro krabici. Pro draka krabici na lítání pro děti."
"Aha. Tak pojďte dál," nakonec slečna souhlasila. Zřejmě jsem použil nějaké klíčové slovo. "Jenže vony asi krabice nejsou."
"Jak to? Dyť krabice je vůbec nejlepší drak."
"Já nevim. Já zavolám kolegovi."
Kolega věděl a za chvíli i přišel. Krabice se prý letos nedělají, protože je nikdo nechce.
No jo, pochopitelně. Krabice je prostě jenom krabice. Nic na ní není. Jenom pořádně lítá. Ostatní draci sice lítají hůř, ale zase jsou na nich namalovaní mikimausové a kosmonauti.
Co jsem měl dělat. Ještě jsem to ověřil po telefonu s Ondřejem a dostal plnou důvěru k výběru a nákupu.
Vybral jsem pro Dodo (Ona je samozřejmě ten cílový uživatel) motýla. Pán říkal, že ti motýli lítají nejlíp.
No uvidíme. Motýl je nylonovej s tyčkami z karbonových vláken - tedy dostatečně kosmicko-technologickej. Teď jen aby opravdu lítal.
To se uvidí, až bude vítr. Zatím jsme jen u teorie motýlů a mé letité praxe s krabicemi.

hledejte

To si vám vezme člověk do hlavy, že udělá dětem úžasnou zábavu a v tu ránu nastanou starosti. Ono udělat další pokračování hry "Riders for the Treasure of Magister Kelly" není žádná jednoduchá záležitost. Samozřejmě, že to musí být ve velkém stylu, když se jedná o třetí a navíc předvánoční pokračování. Taková holywoodská výprava si žádá skutečné artefakty, žádné pozlátko. Jenomže jak je získat?
Nu, už jsem obešel pár vetešnictví a kupodivu jsem část potřebných věcí našel, ale zčásti jsem, jak už to bývá, otevřel další pandořinu skříňku a musel začít hledání nanovo a úplně jiným směrem. Ne, že bymě to nebavilo. Jeden důležitý prvek už mám a na jeho finální podobě se intenzivně pracuje. Ovšem další součást objevená v haraburdí jednoho vetešníka mi dává zabrat. Ono se to dá koupit i nové, jenže cena v případě hromadného nákupu se pohybuje, lze-li to tak přirovnat, na úrovni národního zlatého pokladu - pochopitelně v měřítkách dětského světa. Co s tím?
No, dal jsem si práci a našel japonského výrobce a poté jeho evropskou pobočku. Sepsal jsem poníženou supliku a čekal na odpověď. Asi za týden přišlo laskavé přesměrování na českého distributora. Že prý mu bude jistě potěšením se mi věnovat. Distributor pravil, že to jen tak nejde a jak by k tomu přišel on a jeho nešťastní koncoví prodejci, kdyby mi dal stejnou cenu, jako jim. Že mi teda může trochu slevit, ale víc, že ne.
Tož vám teda pěkně děkuju, nutit Vás přirozeně nebudu. Kšeft je kšeft a basa se musí držet i kdyby se neprodalo, že ano.
Pár dní jsem na další shánění neměl čas a už jsem si začal dávat dohromady technologický postup, jak vetešnický fragment ve zlato proměnit. Když tu mě ještě ve chvíli, kdy na to už zase čas byl, napadlo použít jiný síťový vyhledávač. Chvilku trvalo prohrabat se kupou zavádějících odkazů a najednou to vyskočilo z obrazovky:
Totéž co jinde ve světě i u nás, ale za třetinovou cenu!
Hned jsem tam zavolal a nevěřil svým uším: pán slíbil doplnit zásobu do počtu mé objednávky, při objednaném množství dá ještě jako bonus sametový váček ke každému předmětu. To vše v termínu a opakuji - za třetinovou cenu! Radost hledače pokladu se dostavila přesto, že vlastně ten poklad teprve tvořím a předměty jsou teprve ve fázi objednání. Doufám, že to ti caparti na konci listopadu ocení.
Já můžu jen zopakovat dobrou radu: hledejte a ušetříte. A vůbec to nemusí být zrovna kámen mudrců.

vemte si škopíček

Na Václaváku už se semlelo kdeco. Teď tam stojí kousek pod koněm domek.
Píšou, prej, že FreeDomek. Píšou o tom snad i v novinách, jak je fantastickej.
Já kolem jezdím denně už přes týden, tak jsem se na ten zázrak šel podívat. Sluníčko svítilo jako o život, teplo bylo na říjen až až, no den jak stvořenej na procházku. Obcházím ten sluncem a pozorností zalitý domek.
No - domek. Takovou kůlničku z bedýnek vod syrečků stlučenou. Já bych se do toho bál dát brombory na zimu, aby mi je myši nesežraly. Ale což, proti gustu žádnej dišputát. Dneska jsou bedýnky vod syrečků v módě, pokud je na nich ovšem napsaný zvučný jméno nějakýho známýho architekta a jsou dostatečně ekologicky vyvážený.
Doba si žádá oběti a úspory.
Jak tak zevluju kolem té boudy, koukám, že nahoře je majestátně vztyčený zaručeně ziskový sluneční článek, tedy články ve slunečním panelu. Vše v záplavě říjnového slunce. To mě zaujalo a začal jsem i pročítat všechny možné cedule kolem dokola stánku nalepené a vyvěšené. A téměř
okamžitě jsem našel tu pravou, která popisovala onen sluneční zázrak a velkým červeným písmem přímo vykřikovala do světa, že: "Domek je díky fotovoltaice energeticky soběstačný. Roční výroba 2,4MWh."
Ha! Teď jsem na to kápnul! Vono to vopravdu funguje!
Začal jsem rozjímat o zázracích způsobených sluncem a řadou bohulibých zákonů, které dohromady způsobily, že elektriku budeme mít příští rok ze sluníčka zadarmo, akorát holt budem muset trochu přitlačit při placení poplatků na obnovitelné zdroje. A jak tak rozjímám, cosi mě v tom rozpoložení ruší.
Jakýsi hukot.
Obešel jsem tedy soběstačnou kůlničku se solárním zázrakem a hned vzadu u zadního vchodu boudy jsem zdroj rušení našel. Stála tam naftová
elektrocentrála Honda, běžela na plný plyn a kablík dodávající elektřinu cudně schovávala někde za zavřenými zadními dveřmi pastoušky.
Teda takovou otevřenou a transparentní politiku výrobce jsem nečekal. Bylo mi hned jasné, že přebytky solární energie jsou vedeny kabelem přímo do centrály a ta je jednoduše proměňuje na bionaftu, protože přeci nenechají ty megawatty jen tak téct po Václaváku.
Nevěříte? Tak to se musíte na Václavák přijít podívat sami. A vemte si s sebou škopíček, třeba vám trochu těch zelenejch rozumů odlejou s sebou.

cirkus máme za sebou

Do Zvole se na dva dny přikodrcal Cirkus Berousek.
Včera jsme jeli kolem ze školy a ze školky a povídám dětem, že se mrknem, kdy hrajou. Hráli od pěti, takže jsme tam rovnou zůstali.
Já vám nějak ty cirkusy nemám rád, ale když tam už byla půlka první třídy i školičky, nemoh' jsem dětem vysvětlovat svoje předsudky, které chovám k vystoupením tohoto druhu. Během chudičké produkce jsem pomalu ty předsudky opouštěl. Vůbec žádná historka se nepřihodila, jen při pohledu z odstupu jsem těm Berouskovým to živobytí vůbec nezáviděl.
Pan principál seděl v pokladně a pak proháněl v manéži ošoupaného grošáka s poníkem. Stejně tak ostatní dvě dámy a dvě děti. Dýchlo to na mě jakousi tlející romantikou zašlých časů. Ale tohle děti nevnímaly a docela se bavily. Ba dokonce kluci v přední lóži hýkali, div nespadlo šapitó, když paní Berousková předváděla cviky na visuté hrazdě. Nakonec to byl povedený podvečer. Jenomže to skončilo v sedm, takže honem domů, napsat úkol, navečeřet, umýt, vyčistit zuby a šup, šup do hajan.
Když jsem někdy kolem jedenácté šel taky do peřin, nabyl jsem dojmu, že máme v domě nějak málo koček. Sára už týden nocuje doma, jelikož čeká první mrazíky, jichž se už předevčírem dočkala. Ale Ferda o počasí ví houby. A právě on chyběl. Prošel jsem dům dvakrát a po Ferdovi se slehla zem. Vzal jsem si na sebe alespoň bundu a napůl nehej šel za Ferdou ven. Dům jsme obešel dvakrát a kocour opět nikde.
Nastal tedy cirkus. Znovu velice důkladná prohlídka domu včetně všech komor a zákoutí. Nic. Vzal jsem baterku a vyrazil do tmy. Teplota znatelně klesala k nule a mě vůbec nabavilo prohlížet všechna možná místa na zahradě, kde by Ferda mohl být. Vzal jsem jen ty nejznámější. Paprsek baterky prohledával vytypované schvovky a skutečně po chvíli pod břízou narazil na Ferdu. Ferda vystřelil, jak načapanej záškodník a pelášil ke dveřím na terasu. Umí si je otevřít, pokud není vysloveně zavřeno. Jenže bylo.
Tak jsme si dali kolem domu ještě dvě kolečka, já nakonec Ferdovi otevřel a při třetí rotaci kolem domu už se na mě koukal Ferda zevnitř jako neviňátko. Byl celej vystrašenej, že musel být v noci v zimě venku. Vůbec netuším, kdy se nám proplet po nohama a zdrhnul.
No, je čas jít spát. Ten dnešní cirkus máme za sebou.

šikovnej kačer

A že prý to bude prima víkend, tak co už předem brblám, povídala mámiláHanička, když nás, tedy mě a děti, špendýrovala do Špindlu.
Teda mě se tam nechtělo, ale Krkonoše mám rád, ostatně mi nic jiného stejně nezbývalo.
Nachystal jsem tedy CéWéGéčka (to jsou takové dřevěné placičky, trochu menší, než turistické známky) s logem woleschko, podíval se, jaké kešky se dají v tom kraji odlovit a jelo se. Dorazilo se do Špindlu už skoro za tmy, ale zato s příslibem hezkého dne příštího.
Bylo to tak. Počasí se konečně umoudřilo a nastalo babí léto. Už na lanovce na Sněžku (vstávali jsme brzo, abychom dorazili do Pece v rozumnou dobu) to byla
nádherná podívaná do kraje. Nahoře to foukalo, ale odlovit nejvyšší českou keš, to byla povinnost. Když jsme do ní uložili naše CWG s číslem 007, daly si děti svačinu, jenže pak jsme museli do poštovny na čaj. Opravdu to foukalo.
Tak vypít čaj a šup, šup, jdeme dál. Vzali jsme to přes Luční boudu k rozcestí u Výrovky a dolů k Richterovkám a Modrým dolem zpátky do Pece. Báječný výlet. Nějakých dvanáct, třináct kilometrů to mohlo být. GPSka sice ukazovala 23, ale to určitě přeháněla.
Důležité bylo, že jsme odlovili všech pět našich prvních krkonošských keší. V té u Luční boudy dokonce s číslovanou známkou (TravelBug), kterou uložíme tady někde u nás v okolí, ať svět ví, že v Olešku jsou taky hezký místa.
Jedno obzvlášť hezké ovšem našel sám Matýsek, když nám
všem ukázal, jak se hledají kešky. Je to pašák - a náležitě pyšnej na to, jakej je šikovnej kačer (človíček, který se účastní hry geocaching a úspěšně nalézá kešky).
A to už bylo kousek od Pece a byl čas jet na večeři. Brusinky a borůvky, které jsme natrhali cestou pochopitelně nemohly stačit.
MálaskaváHanička měla pravdu. Byl to prima víkend.

učí se rychle

Při jízdě autem se toho semele, až hanba. Ono taky bodejď ne, když jsou lidi pěkně pohromadě a nemůžou utéct. No tak tedy povídají.
A to je voda ma Kaččin mlejn. Ta by povídala furt. Jako třeba včera ráno:
"A jak se to řekne, tatínku?"
"Co jak se řekne?"
"To s tím starým?"
"Co myslíš, Kačko? Ale pověz mi radši, copak se dneska naučíte na plavání."
"To já teď nevím. Minule jsme plavali s těma housenkama."
"A už to umíte?"
"Hmm ... já ani moc nevím. A tatínku ...?"
"Ano, Kačko?"
"Jak je to?"
"Co jak je?"
"No s tím ... buď zvědavá ..."
"Jo tak! To je jinak, Kačenko, to se musí rýmovat."
"A jak se to rýmuje?"
"To se říká: Nebuď zvědavej, budeš brzo starej."
"Aha."
"A co teda, Kačko, bude dneska na tom plavání?"
"Nebuď zvědavej, budeš brzo starej!"
A měl jsem to. Vona se Kačka děsně rychle učí.

stážce brány

Vzpomínám si, že v jednom filmu, myslím, že to byli Krotitelé duchů, vystupovala postava Strážce brány. Byl to takovej popleta účetní, co se proměnil na takovou potvoru, aby mohl stát u brány do jakýchsi novodobých pekel. Asi jste to viděli, je to taková komedie.
My tedy bydlíme kousek od kopce Ďábel, co je v něm díra do pekla, jak dobře vědí naše děti, ale stážce brány nám donedávna chyběl. Nějak si toho všimla Sára a protože je to kočka s jakýmsi smyslem pro kočičí pořádek, zřejmě si umanula, že to napraví.
Čekává na nás pravidelně u vrat. Když vrata otevřeme a chceme vjet dovnitř, pohne se líně od sloupku směrem k autu. Jako by nás šla přivítat. Ona má normálně před auty respekt, ale naše auto považuje za spřátelený objekt a lísá se k němu. Což právě ve chvíli, kdy couvám dovnitř, není nejvhodnější způsob projevu náklonnosti.
"Pozor, tatínku, Sára je pod kolem!" volal tuhle Matěj.
"Tak jí odežeň," volal jsem já od volantu. Sáru jsem v zrcátku neviděl.
"Ale ona nechce!"
Vystoupil jsem a vymetl tvora zpod zadního kola. Opravdu nechtěla.
Tuhle jsem musel výrazně hlasitě zavrčet motorem, aby aspoň o kus ustoupila. Zřejmě respektuje toho, kdo dělá větší rámus.
Jenomže ona nás i vyprovází. Zrovna včera si usmyslela, že nám vzdá poctu opět u brány.
"Tatínku, vrata se nezavřela!" hlásil opět Matýsek, protože má nastarosti kontrolu zavření vrat.
"Co je? Že by zas vypadla elektrika?"
Vrátili jsme se zpoza rohu a zacouvali zpátky až k domu.
Kdepak elektrika. Sára zjistila, že když si sedne před fotobuňku, vrata zůstanou otevřená a ona může svobodně courat sem a tam, aniž by musela přes plot. Tak tam pěkně seděla a dělala, jako že nás vyprovází:
"Vy jste ještě neodjeli, pane?"
"Nevodjeli, tvore. Koukej uhnout, ať můžu zavřít ty vrata."
"A co ti v tom brání, pane? Já tu hlídám u brány a ta tvoje vrata se nějak zasekla."
"Nezasekla, Sáro. Tys je zastavila. Sedíš před čidlem, tak uhni."
"Ale tohle je vůbec nejlepší místo na hlídání u brány."
"Nediskutuj a vypadni, tvore."
"A ty se nechceš rozloučit? Vždyť jedeš pryč na celý den."
"Povídám, di mi vod tý fotobuňky. Pospícháme do školy."
"Když jinak nedáš, tak já tede pudu. Ale kdo teď bude hlídat bránu, to tedy opravdu nevím."
Sára se líně odklátila někam k pelechu a vrata zaklapla.
Zaklapl jsem dveře auta a uháněl s Matějem a Kačkou do Zvole, abychom tam byli ještě pořed zvoněním.
Strážce brány už tou dobou chrupal někde v pelechu s upokojením z dobře vykonané práce.

sotva jsme začali

V neděli jsme dohráli druhou část hry Za pokladem Magistra Kellyho. Z původní hry jen pro naše děti se zvláštním přihlédnutím k Dodo, Ondřejově vnučce, se nám to poněkud rozrostlo. Dalo by se říct, že tentokrát se hry účastnilo dětí jako smetí a bylo to tudíž příslušně soutěživé.
Jako třeba kdo první najde schránku, kdo první vyleze na strom, kdo první šlápne do hovna a tak podobně. Ostatně už o tom bylo psáno na Hyeně a Ondřej se nevyhnul ani posledně jmenovanému citlivému tématu. Hra byla báječná, děti našly truhlici plnou pokladů a najednou byl konec. Tentokrát připravovali hru přátelé a my jsme si jí užívali.
Jenomže co dál? Hra skončila a my jsme u nás doma hraví.
Přišli jsme domů a už to v nás začalo pracovat. No a kolem půlnoci byl na stole rámcový scénář včetně seznamu potřebných kulis a rekvizit na příští hru.
Hned ráno jsem volal:
"Tak už máme termín na příští hru. Udělejte si v kalendáři záznam, ať máte volno. Bude to tentokrát předvánoční."
"Správně," pravil kamarád Ondřej, "král je mrtev, ať žije král."
Čímž jsme zahájili přípravné práce na již třetím pokračování hry. Tentokrát to chce přípravu důkladnější a některé artefakty bude třeba vyrobit. Už něco mám, MáhraváHanička už má také jasno, které úkoly a jak hráčům nachystá, a se svou troškou do mlýna už přišel i Juráš, který je u nás v rodině jedinej, kterej trochu rozumí alchymii, neboť mají ve škole chemii. A to dá rozum, že Kellymu do řemesla může fušovat jenom on.
No co vám budu povídat, to hraní nás tolik zaujalo, že už se nemůžeme dočkat. A to jsme sotva začali s přípravou.

kabaret

Letošní první představení pro naši předplatitelskou skupinu v Rokoku bylo včera. Monty Pythonův létající kabaret.
Tato výtečně pokleslá zábava však měla začít ještě před začátkem představení.
"Jsme tu moc brzy," pravila mámiláHanička, "ještě někam půjdem."
"A nechcete jít do divadelní kavárny," uvedl nás uvaděč.
I proč ne. Šli jsme si dát kafe.
"Já si tam pak dám na ty záda nějak ten flastr," oznámila mi své rozhodnutí máopatrnáHanička.
Dali jsme si kafe a sedli si do lože pod Kellyho (pochopitelně jsme si nemohli sednout nikam jinam).
"Tak si pojď sednout tady za mě na tuhle polstrovanou lavici a já ti tam ten flastr nějak nalepím."
"To by šlo," připustila mášikovnáHanička a přesunula se na označené místo.
Pro ty, kteří nechodí tak často do kavárny divadla Rokoko, podotýkám, že lože jsou po obvodu sálu a jsou poněkud vyvýšené, čímž je na osoby ve zdánlivém soukromí ze všech stran opravdu báječně vidět.
"Tak já ti nenápadně vyhrnu tu halenku a ..."
"Ale já mám pod ní ještě ten tvůj stahovací bederní pás."
"Šišmarjá, to tady nemůžeš sundávat, ten suchej zip dělá hroznej rámus!"
"Proč ne?" Škrrrrrrrrt ....
MáneohroženáHanička si kultivovaným trhem odepjala pás. Celej sál dělal, že usrkává kafe a že my tam vůbec nejsme.
"No, tak teď si nás vopravdu nikdo nevšim. Ukaž tu náplast."
MácitliváHanička mi podala obálku s flastrem. Odjistil jsem aktivní plochu a:
"No jo, ale dyť ty na tom místě na zádech máš ale ještě zapínání od podprsenky!"
"Tak jí snad umíš rozepnout, ne? Dyť jsi študoval šest let na inžinýra."
"Tady? Před lidma?"
MánetrpěliváHanička o tom nemínila dál hovořit. Rozepla si patent sama.
Nedíval jsem se do sálu, nemělo to cenu. Určitě všichni dál srkali to svý kafe.
Aplikoval jsem náplast proti bolení zad.
"Teď mě to můžeš zas zapnout."
"Já? Tady?"
"A kde jinde?"
Provedl jsem onen úkon a zatáhl oponu, totiž halenku. MáusměvaváHanička se otočila:
"No vidíš, jak jseš šikovnej."
Já se neotáčel. Čekal jsem, kdy za mými zády propukne potlesk.
Naštěstí mě zachránil zvonek prvního zvonění a my zamířili do křesel divadla podívat se na ten opravdový kabaret.

to by přeci nešlo

"To se ví, že musíme jít dopoledne, protože odpoledne tam bude narváno. Dopoledne bude prázdno, to je jasný."
Šli jsme do Břežan na pouť a bylo prázdno. Skoro všude jsme byli první.
Jen na autíčkách už někdo jezdil, tak měl Matěj příležitost se učit řídit v běžném provozu. To se naučil tak šikovně, že když jsme na pouti končili opět těmi autíčky, jezdil už sám ve svém. My byli s Kačkou v druhém a byla to pěkná švanda. Matěj byl samozřejmě v autíčku lehčí, tedy i rychlejší a pěkně nám to natíral.
Mezi dvěma jízdami na utíčkách se ovšem Matýsek nedal nijak zahanbit a činil se i v jiných disciplínách. Tak například ve střelnici si vystřílel
náruč cen. Nebyl sám. MášikovnáHanička se thned po něm chopila vzduchovky a trefila pět špejlí z pěti. Budu si na ní muset dávat větší pozor. To s tou přesnou muškou mi až doteď mazaně tajila.
Potom se šlo na koně. Tam byla doma hlavně Kačka. Vsedla na bělouše a přirozeným způsobem
kynula přihlížejícímu, pochopitelně poddanému, lidu. Matýsek prý si představoval, že je Limonádový Joe. I romantika se dá nahlížet z koňského hřbetu různě. Nehledě na to, že nácvik proběhl v sedačkách řetízkového kolotoče, kde se naopak smáli oba stejně.
Nakonec před tím posledním autodromem byla ještrě trampolína.
Kačenka vyskakovala docela decentně, ale Mates se naučil dělat kotrmelce a nemohli jsme ho z té trampolíny sundat. Pan trampolínář pravil, že ho tam klidně nechá až do večera, ale že mu bude špatně. Což jsme nemohli dopustit a Matěje jsme po nějaké době přemluvili, aby těch opičáren nechal.
Byl k tomu dobrý důvod. Vlastně hned několik. Byl čas na oběd, čekala nás odpoledne i s Kačenkou cyklistická stezka a hlavně: na druhý den, v neděli, se chystala už druhá výprava za pokladem magistra Kellyho.
Tak to by přeci nešlo, aby bylo Matýskovi špatně z trampolíny.

dáme si repete

Minulý týden jsme pečlivě sledovali vývoj počasí. V sobotu totiž mělo začít pršet a hrálo se o čas. Buď to rosničkářům vyjde nebo začne pršet až večer. Ta druhá varianta by pro nás znamenala cyklistický výlet se školkou na Karlštejn. Nakonec všechny matematické modely včetně aktuálního záznamu z radaru ukázaly, že pršet u nás v kraji začne nejpozději v jednu odpoledne. A to taky vyšlo, čímž byl výlet na Karlštejn zrušen.
Výlet jako takový ale zrušen nebyl a vyjeli jsme alespoň na dopoledne tady do kraje. Že prý je mezi Libní a Břežany nová cyklostezka, takže jí pojedeme prozkoumat.
Byla tam.
Pro mě trochu nepochopitelně meandrovitě se kroutící napůl antuková napůl asfaltová stezka mezi poli. Na straně u Břežan altánek s nezbytnou cedulkou "na tohle přispěla únyje". No, je to lepší, než aby na to přispíval hejtman, to by musel bejt na každejch deseti metrech jeho portrét a museli bychom se u něj povinně křižovat.
Ale dosti brblání. Ta stezka je fajn a podle břežanského nepavidelného zpravodaje by měla vést až do Jílového: "Cyklostezka povede ze Svárova (kde se v budoucnosti napojí na pražskou cyklostezku směrem do Cholupic a do Modřan), přes náměstí, pomník padlým ve světových válkách do Libně a pak dále lesem přes Radlík do Jílového."
My jsme vyzkoušeli jen ten kousek od Libně a moc pěkně se nám po něm jelo. Jenom ten déšť přišel ještě před jednou a my museli cestu zkrátit. Jen jsme po cestě s Matýskem zabouchli dveře domečku, spustil se pořádný liják.
Takže jsme to vlastně skvěle stihli. Zmokli jsme jen trošku, u Berušky v Ohrobci jsme ještě byli pro čerstvý chleba a doma jsme byli zrovna k obědu. Už aby Kačka uměla pořádně jezdit. To si potom si dáme spolu s ní repete.