WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

klíč na památku

Na konci školního roku se rozdává vysvědčení. To je ovšem vysvědčení školní. Co se rozdává na konci školkového roku? Byli jsme na to zvědaví.
Stejně jako vysvědčení není zadarmo, ani rozloučení se školkovým rokem neproběhlo jen tak.
Děti nám předváděly, co všechno se naučily.
Mrňousové říkánky, předškoláci básně s tváří téměř budovatelskou. Potom nám společně zahráli divadýlko o slepičce a kohoutkovi. Kačka byla louka a Matýsek mrak.
Vždycky jsem se podivoval, jak tahle dětská představení mohou někoho zajímat. Samozřejmě, že nezajímají nikoho jiného, než přítomné rodiče. Jenže prožitek těch mrňousů je natolik vážný a opravdový, že ani na Národním to nehrajou líp. Tady je to prostě doopravdy a pro radost.
Radost jsme měli všichni a předškoláci, kteří školku opouští, aby šířili její dobré jméno ve světě, tedy ve škole, která je o sto metrů dál na návsi u rybníka, ti dostali
na památku perníkový klíč od školky. Matěj si na památku toho slavného dne klíč hnedka snědl.
Odpoledne pokračovalo dál a my jsme teď na oplátku zahráli dětem
pimprlové divadlo o mazaném Kašpárkovi, který vyzrál na čarodějnici i na draka. Ostuda to byla jen maličká, protože jsme nenašli čas, než na jednu zkoušku, takže jsme to všichni četli z listu. Ale děti poslouchaly. Braly to stejně vážně, jako my předtím tu jejich slepičku s kohoutkem.
Pak se opekly buřty a šlo se domů udělat přípravu na noční bojovku. Bojovka skončila až někdy v půl jedenácté v noci a byla báječná. Děti osvobodily motýlí vílu za spárů zákeřného pavouka, který sídlil v lese, kam se za ním vydali jen ti nejodvážnější. Hlavní postavy byly v kostýmech, pavouk - strejda Honza - měl dokonce klobouk a šest nohou a pavučinu měl nataženou mezi stromy. Kačka hned po bojovce hlásila, že se bála, ale vílu že vysvobodili.
Táhlo na jedenáctou a už bylo na čase jít do postýlek. Báječné odpoledne to bylo.
A to nemluvím o divadle v Ohrobci, které jsme během bojovky stihli. O tom až zítra.

Sára zoologem

Milci zvířat se sdružují kolem zoologických zahrad, zakládají kdejaké kroužky, chovají a pozorují živočišstvo druhu i řádu rozličného na velikosti nehledíce. U nás na vsi máme třeba koně. Když jedeme každé ráno kolem ohrady, Kačenka je zdraví pozdravem: "Jé, běloušek!"
Na zahradě máme ovšem žoužel. A Sáru.
Sára je také milcem zvířat. Nejraději má zvířata menší, než je ona. Dají se snadno chytit a příjemně krřupou mezi zuby.
Něco nechá také nám, pánečkům. Pochopitelně. Na podzim nám například přinesla tu bílou myš, co jí pak Ferda překous.
A předevčírem si na nás opět vzpomněla.
Ozvalo se takové temné bručení, jako když se vám dusí motor sekačky. Za bručením se vyloupla i Sára. V hubě něco nesla. Provázek. Ten provázek se kroutil.
"Ukaž, co to zase máš, ty čuně. Kdes to sebrala?!"
"Uhurrrr, vrrrhmmmmauuu!"
Sára ten provázek pustila do trávy a provázek se okamžitě snažil ztratit z jejího dohledu.
Sára na mě hrdě pohlížela:
"To jsem ti, pánečku, přinesla. Jsem dobrá, co říkáš?! Kolikrát se ti stane, že ti někdo přinese hada, co!?"
"Ukaž? No jo, vopravdu, dyť je to malá užovka!"
Sáru jsem pochválil a zavolal děti, aby si prohlédli další novinku. Ani ne dvaceticentimetrový
hádek se rychle plazil trávou někam do úkrytu. Sotva jsme si ho stačili prohlédnout. Sára to všechno zpovzdálí moudře sledovala s pýchou zoologa objevitele:
"Tak, tak, jen ať si tu havěť dětičky pěkně prohlídnou, aby napříště rozeznaly užovku od zmije. To se vám, mrňousové, bude hodit."

jupi jou ...

Jó, to byly časy, když v neděli odpoledne hráli v televizi filmy pro pamětníky. Takhle v létě bylo vždycky něco dobrodružnýho. Třeba kovbojka. Takovej honák krav vyskočil na koně, zatočil lasem a hnal stádo prérií před sebou.
Tady v Olešku stáda nemáme.
Máme sousedy.
A protože je sousedům určitě taky líto, že opravdoví kovbojové jsou jenom ve filmech pro pamětníky, zařídili nám na nedělní odpoledne kovbojku.
Zrovna byli někde na konci plavby Ploučnicí, když se u nás doma ozvalo zabečení.
"Slyšíš to taky?" ptala se mácitliváHanička od knížky, kterou si v poklidu četla na zahradě ve stínu.
"Jo, zaslech jsem sousedovic vovec," pravil jsem já od bazénu.
"Jakoby někoho volaly, ty vovce," pokračovala ve spekulacích málaskaváHanička.
Natáh' jsem gatě. "No jo, něco na tom bude. Pudu se radši podívat."
Jen jsem otevřel vrátka, bylo jasno. Vovec byla na ulici u sousedů nahoře.
"Běžím k Vladimírovi, von má klíče. Musíme zahnat vovec."
Otevřel jsem příslušným klíčem sousedovic vrata a běžel se zeptat holčiček od sousedů shora, kam ta ovce běžela.
"Vona běžela támhle nahoru. Vona to tu vobíhá dokola."
"Tak to ne, to bychom jí nechytli. Jdu pro kolo."
Nasedl jsem na Haničky kolo elektrické, které pro tento účel bylo to nejvhodnější.
Ovci jsem nahoře na cestě nenašel. Zato jsem tam našel dalšího souseda, který už měl situaci zmapovanou:
"Je tadyhle dole na parcele. Když jí nadeženete, já tu budu stát a směřovat jí dolů k vám."
Vnikl jsem na na parcelu za ovcí. Teda beranem (ona ovečka Shaun je taky beránek, takže je to vlastně jaksi globálně jedno).
Zdrhal a tvrdohlavě jako správný beran se nechtěl nechat ani chytit, ani zahnat domů. Nakonec jsem ho dostal alespoň na ulici, kde stál pan soused a dle slibu berana směřoval k nám do ulice.
Vskočill jsem tedy opět na kůň, totiž na kolo, a hnal berana prérií před sebou.
Ale vysvětlujte tomu pitomýmu zvířeti, na jakou adresu patří. Místo doleva zahnul doprava. A zase na volnou parcelu.
Tam jsme vzbudili rozruch, jak jsme uháněli podél plotu.
Kdepak, toho bych v terénu nechyt.
Znovu na cestu a znovu skokem na elektrického oře. Tentokrát zpátky nahoru.
Podařilo se mi kovbojským trikem zdivočelému beranovi nadjet. To ho zmátlo.
Hlavou mu zřejmě proběhla vzpomínka na domov, sladký domov, což se mu stalo osudným.
Zasekl se v úzkém průlezu mezi ploty.
Vytáh jsem nohy ze třmenů a již naučeným pohybem seskočil z grošáka ještě za jízdy.
V životě jsem ovce nechytal. Ale kočky jo, když mě naštvaly. Aby vás kočka neškrábla nebo nekousla, musíte jí čapnout tadyhle v zátylku za kůži a sevřít. Tak jí znehybníte.
Ale co s touhle zcela mimochodnou zkušeností?
No co, času nebylo nazbyt, tak jsem čapnul tu ovci tadyhle v zátylku za kůži a sevřel jí. A vono to fungovalo. Jenže Sáru nebo Ferdu prostě zvednu a donesu, kam třeba. To se mi s tím beranem moc nepovedlo. Ňák byl vo fous těžší, či co.
Ale vzpomněl jsem si na Tomášovu exhibici, když nám vloni předváděl, jak se musí ovce chytit a posadit na zadek. Pak se ani nehne.
No tak jsem tu za kůži v zátylku čapnutou ovci posadil v Olešku na hlavní ulici na chodníku na zadek. A vona seděla, ani se nehnula.
Kolem projížděla auta (kde se tu sakra zrovna vzali ty lufťáci?) a maminka ukazovala dětem ovečku ... sedící na chodníku.
To už přijížděl i Vladimír s kolečkem. Ovci jsme naprosto nekovbojsky posadili na kolečko a vsedě jí dovezli domů ...
... jupi jou, jó jupijupi jou, jó, jó, jupi jou ...

Alieff

Že prý se musíme domluvit, jelikož bude legrace, pravil kamarád Ondřej. Jenže ono se v tom podniku nedalo zhasnout a bez zhasnutí se ta legrace nedala udělat.
"Tak co kdybych tě tady srazil do sklepa ze schodů, to by mohlo bejt užitečný," napadlo mě.
"Jo, to by šlo," souhlasila potenciální oběť," já eště řeknu tuhle Vladovi, vy ste takový udělaný, tak byste mě mohli vtáhnout do sklepa."
"Domluveno."
Pan spisovatel si po chvíli vyžádal slovo. A že prý až doteď psal samý nesmysly a věnoval se literatuře pokleslé, v čemž už teď, na stará kolena, nehodlá pokračovat. Roztřásl se mu dojetím hlas a přítomným dámám se objevily v rukách kapesníčky, aby mohly pohotově vysušit případnou slzu.
Teprve teď prý začne psát tu pravou literaturu, jakési psychologické studie za života. Zrovna má jednu rozepsanou. A taky poesii.
To už natahovala moldánky spolu s ním půlka nic netušících přítomných.
Teď, když se usadil na venkově a všude kolem jsou ty kytičky, ptáčkové, motýlci a pejskové, nemůže jinak, než se věnovat literární činnosti duši libé, poetické. S brakem že prostě končí a basta.
"No tak to teda ne. To prostě nejde. Ty budeš psát sci-fi a basta!", vyrukovali jsme na ufňukaného pana poetu. Popadli jsme ho v podpaží a s velikým rámusem jsme ho zatáhli do nachystaného sklepa.
Nastal kosmický převlek.
Ze sklepa se vyřítila řvoucí oběť vetřelcova s omotaným parazitem kolem hlavy. Trvalo jen vteřinku, než se přítomní pánové fotografové vzpamatovali a začali bleskat aparáty.
Oběť se zhroutila někde u připraveného stolku s řízky. Napětí uvolněno, obecenstvo se směje a tleská.
Byli jsme přítomni vzniku nového druhu jménem
Alieff.

návrat z galejí

"Hele a nechceš si radši koupit sekačku?" položil mi nedávno otázku kamarád Ondřej.
"Já mám sekaček hned několik."
"No jo, ale pět hodin je úplně šílenejch. Já to sekám tři čtvrtě hodiny."
"Jenže když to sekám tím vznášedlem, tak je to krásný."
"Tak to je jiná. To chápu. Když ti to za to stojí."
Tím skončila disputace na téma péče o trávník. Každý jsme si nechali své. Jenže já v tom svým názoru zůstal sám. Ono je to tím vznášedlem jako kobereček, to jo. Ale trvá to nepřiměřeně dlouho. A kde mám sakra jednou týdně sebrat pět hodin na sekání tý mizerný trávy?
Už jsme se i poptali, jestli by nám třeba ten trávník někdo nepomohl sekat. Jenže zahradníci nám sdělili sumu, za kterou bychom si během sezony koupili dvě nový sekačky a trávního robota k tomu. Že prý je ten náš trávník příliš členitej a že jim to bude taky trvat dlouho a ... A nechte si to. Za ty peníze si to radši vymyslím sám.
Vzpomněl jsem si na původní záměr před lety koupit docela drahou sekačku, která má jednak hodně velký záběr a tím i výkon, ale hlavně má dvě přední kolečka na takových tykadlech a ta kolečka se libovolně natáčí podle toho, kam se sekačkou rejdujete. Což je právě ten kámen úrazu, kvůli kterému se obyčejná sekačka v našich zahradních meandrech stává mučícím nástrojem a kvůli němuž nastoupilo vznášedlo, které je ovšem nejnéně třikrát pomaleší.
Chtělo to samozřejmě nějakou přípravu. Prosadit investici do další sekačky není jen tak. Nakonec málaskaváHanička sama ráda musela uznat, že se bez sekačky s označením "Pro" prostě neobejdeme.
Včera prošla zkouškou ohněm. Tedy sekačka, nikoliv mámiláHanička. A rázem přestalo být sekání buď dřinou a nebo obzvlášť dlouho trvající dřinou. Původní starý nápad s velice pohyblivým strojem slavil úspěch. Teď sice máme v kůlně sbírku sekaček, jejíž podstatné části se budu muset nějak zbavit, ale důležité je, že se péče o trávník vrací z úrovně těžkých galejí do roviny zájmové činnosti.

v sobotu na louce

"Ale když já nemám rád vojáky. Já byl na vojně v Janovicích, tak to nemusim," vysvětloval jsem v sobotu několikrát.
Proč? Protože byl branný den tady u nás v Olešku. Jestli se nepletu, už čtvrtý ročník v pořadí. Ty tři předchozí jsem jaksi ze zásady odmítl navštívit.
A byla to chyba v tom případě, pokud se ty předchozí podařily stejně, jako ten letošní.
S jakousi nedůvěrou jsem s dětmi přicházel
na louku, kde se to všechno odehrávalo. První, co jsme potkali, byli hasiči. Nahoře na kopci předváděli, jak se dají proudem vody vyříznout dveře, jak rozřezat auto a vyprostit raněnáho a jak to auto uhasit poté, co ho pan starosta slavnostně polil přípraveným benzínem a hasiči ho odborně zapálili. Matýsek si pochvaloval, že už koneční ví, jak se zachraňuje a hasí.
A to mělo všechno teprve začít.
Přesto, že jsme přišli až odpoledne, stihly děti účast v soutěži.
Házely granátem - gumovým, pochopitelně. Do helmy se trefila Kačenka první.
Lezly
po lanových drahách jako opice a Matěj se při tom šťoural v nose, což mi přišlo jako neúcta ke sportovnímu výkonu. Matějovi ne a lanovou dráhu zdolal svým způsobem.
Proběhly opičí dráhou, přičemž Matěj neohroženě lezl pod plachtu i
přes sud, zatímco Kačka chvilku běžela a přes sud se klidně nechala i přenést.
Hledaly poklad minohledačkou.
Pozorovaly z maskované pozorovatelny nepřátelská vojska.
Střílely nejdřív z luku a
Kačka se trefila dvakrát, Matěj jednou, ale zas do středu. Potom ze vzduchovky a pak z takového toho kuličkového samopalu.
Víc jsme nestihli.
Za chvíli začínala totiž soutěž pro dospělé - Felčarský běh.
To si soutěžící navlékli takový celogumový oblek, co je v něm člověk jak naloženaj ve vaku (říká se tomu odborně atombordel), natáhli si masky, popadli nosítka se zraněným a utíkali přes překážky. Byl to víc cirkus, než závod. Publikum se bavilo a závodníci také, i když o poznání míň, neboť jim cestou odpadávala výstroj, což při závodě není přípustné.
Pomalu přicházel večer.
Na závěr se Matěj ještě svezl osmikolovou terénní Tatrovkou.
Zábava samozřejmě pokračovala, ale my jsme už zamířili domů. Byl čas jít na kutě a připravit se na nedělní rafty.

ale nevcuclo

V neděli se děti konečně dočkaly.
Na otázku: "Tatínku, kdy pojedeme na ty rafty?" jsem mohl odpovědět: "Dneska, ale nesmíte se loudat, jinak nám ujede vlak."
Vlak nám neujel, naopak měl dvacet minut zpoždění, protože se pokazila mašina a museli prý přepřehat.
Ta nová nás dotáhla až do Týnce a kam jela dál, už jsme se nestarali. V Týnci nás čekaly rafty.
Zmatek vznikl přirozenou cestou už při přejímání člunů gumáků a dalšího potřebného vybavení jako jsou vesty, pádla (nikoliv vesla!), barely a pumpička, která byla jakýmsi nezbytným, nicméně spíše kosmetickým doplňkem.
Nakonec jsme vyfasovali všecko, co bylo třeba, nalodili jsme se a vyrazili dolů po Sázavě.
Musím přiznat, že jsem si v některých chvílích zakázal přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby ...
Žádné kdyby nebylo. Naštěstí.
"Co je to šlajsna, tatínku?"
"To je takový průjezd přes jez pro lodě."
"A co je to jez?"
"To je ta hráz, přes kterou teče voda, jak jsme jí zrovna přejeli."
"Aha, tak to je ta skluzavka!"
"Skluzavka je ta šlajsna, co jsme jí projeli ten jez."
"To je dobrý! A kdy bude zas skluzavka?"
"Za chvilku, Matýsku. A drž se. Tady je to prudký."
"Tatínku půjč mi pádlo."
"Nemůžu, Kačko, to bych nemoh řídit."
"A pádlovat bys moh?"
"Nemoh, kdybych neměl pádlo."
"Ale já chci taky pádlovat."
"Teď to nejde. Jedeme přes peřeje."
"A co jsou to peřeje, tatínku."
"To jsou tady ty vlnky a pod nima jsou kameny a přes ně teče ta voda a dělá ty vlnky."
"Jé a proč stojíme?"
"Protože jsme zrovna teď na jeden takovej kámen najeli."
"Haničko, přitáhni! Tohle nezvládnem! Pozor na tu skálu!"
"Jé my jsme ztroskotali!"
"Neztroskotali, Matěji, jenom jsme se zakecali a narazili jsme na skálu."
"Ale pojedeme dál?"
"Jen co se odtud dostaneme."
"Kormidlo ostře vpravo!"
"No jo, Matýsku, ale my žádný kormidlo nemáme. Máme jenom pádlo."
"A mohli bychom udělat z tý lodi Nautilus?"
"Ne, Matěji, radši ne. Tohle rozhodně není ponorka," vložil se do debaty strejda Ondřej, neboť pochopil, že pokud to neudělá, budeme co nevidět pod vodou.
"Co je to zasnili?"
"To je, Kačenko, když se tak díváme na tu krásu kolem dokola a nedáváme pozor, kam jedem. To jsme se zasnili."
"A pak jsme narazili?"
"Jo, na lodi se nesní. Na lodi se pádluje a kormidluje."
"Vpravo! Víc! Vpravo řikám! Vpravóóó! Co děláš?!!!"
"Co bych dělal, Haničko. Říkáš vpravo, myslim vlevo, no. Co je na tom divnýho?"
U Pikovic jsem si konečně namočil boty. Jinak přistát nešlo.
Byli jsme trochu zvlhlí, ale veselí.
Přežili jsme na raftu náš první sjezd Sázavou a to i u Lesního jezu v Kamenném Přívozu, kde nás to směrem k náhonu skrz česla málem vcuclo.
Ale nevcuclo.

jako ve sci-fi

60 metrů tímto směrem, ukazovala návěstní tabule. Následoval jsem směrník do podloubí až ke dveřím krámku.
Kdyby to byl ouřad, řekl bych, že to byla podatelna. Jenže já si šel něco koupit, tedy vyzvednout objednané. Takže to nebyla podatelna, ale vyzvedávárna.
Uvnitř, za dveřmi stála krátká fronta, která neustále postupovala, pak tam byl výdejní pult, ke kterému pan vydavatel každou chvíli vyzval příslušné číslo, kterému vydal předmět.
Fronta začínala u dveří, končila u zdi.
Do zdi byl vsazen automat.
Zde zadejte číslo objednávky. Zadal jsem.
Uhraďte částku, vkládejte bankovky zde, mince zde.
Uhradil jsem částku.
"Částka byla uhrazena," napsal automat. "Vyzvedněte potvrzení s pořadovým číslem a vrácený obnos. Děkujeme za nákup."
"Osmsetčtyři," pravil pan vydavač.
Dostavil jsem se k pultíku, pám mi vydal předmět.
"Osmsetpatnáct," pravil pán a další člověk se přihlásil o svůj předmět.
Před vydavatelnou byl směrník: parkoviště 60 metrů tudy ...

Ne vůbec se mi to nezdálo, ani jsem to nečetl v žádné fantastické knížce.
Tímto futuristickým způsobem jsem si prostě objednal a vyzvedl tachometr na kolo ... ale bylo to jako ve sci-fi.

na rámu

"No jo, ale jak vezmeme děti zpátky, vždyť nemají kola," ptal jsem se méšikovnéHaničky včera odpoledne.
Řekli jsme si, že pojedeme pro děti do školky na kole. Tedy my na kole a děti ... jak se dá.
"Tak je třeba vždycky kousek popovezu na nosiči, kousek půjdou pěšky no a uvidí se."
"To by šlo."
MámiláHanička vyrazila na kole elektrickém, já bez elektriky.
V lese se sice ptala, jestli je to ta správná cesta, jestli prý jsem si jistej.
"No bodejď, že jo, tudy jezdíme s Matýskem."
Ale kolo elektrické vydrželo i v lese a mohli jsme pokračovat dál.
Mezipřistání jsme naplánovali u přátel ve Zvoli, kde jsme natankovali cider, což je znamenitý jablečný nápoj, mírně alkoholický, což se hodilo jako kaloricky vydatné palivo. Tedy pro mě. MálaskaváHanička měla natankováno předem, neboť baterie byla plně nabitá už z domova.
Děti jsme vyzvedli a hned započalo tázání:
"Ale tatínku, kde máme kola?"
"Doma, Kačko."
"Ale jak pojedeme domů?"
"Pěšky. Kousek pěšky a kousek vás maminka sveze na nosiči."
"Já jedu první!", hlásil se hned Matěj.
Jel první kolem rybníka. S Kačkou jsme šli pěšky, pak zas s Matějem a Kačka se vezla. A pořád dokola. Někde u lesa mě napadlo, že by se mášikovnáHanička mohla vždycky kousek vrátit. Odvezený pasažer by počkal na místě a momentální pěšák by měl zkrácenou tůru. Taková kyvadlová přeprava. Ujalo se to. Až do Březové.
Tam je to k nám s kopce. A tam jsem vzal Matěje na rám. Zavzpomínal jsem na staré časy, kdy jsme se na rámu vozili docela běžně. Matýsek se statečně držel a na polní cestě hrdě hlásil, že to moc nedrncá. Ovšem ve Vltavské už radši chtěl jít kousek pěšky, že prý to bude lepší. Máme to z Vltavské domů, co by kamenem dohodil.
Skvělý výlet nám trval necelou hodinku.
Děti předvedly, že nejsou žádná ořezávátka A Matěj navíc dokázal, že umí jezdit na rámu.

hádanka červnová

Dneska to bude jednoduché. Poslední předprázdninová hádanka je pro pravidelného čtenáře jasná hned od začátku. A týká se prázdnin, pochopitelně.
Na
obrázku je:
a) párek otisků medvědích tlap zvaných barefoots
b) pár podrážek nezničitelných bot zvaných stonefoots
c) pár bot nové konstrukce zvaných fivefingers

a jsme zase tam ...

"Měl by sis uklidit, máš to tu jako u cikánů," říkávala babička. Chápal jsem to vždycky jako něco, co musím, i když se mi nechce. Nechce se mi dodnes. Úklid je prostě věc jaksi zbytná, uklízí se, až když je na to čas - a času není nikdy nazbyt.
Takže se snažím věci ukládat na své místo hned, abych je nemusel později nuceně uklízet. Jenomže tak silnou vůli neudržím pořád. Občas přibude jedna věc, pak další a už se to veze. Výsledek je takový, že je problém v pracovně vůbec projít. A pak musí logicky následovat ten úklid. Právě teď je zrovna uklizeno. Dalo to práci, ale výsledek je oku lahodící. Teď ovšem jde o to, aby to vydrželo.
Stejný převrat čeká i kůlnu. Za zimu se v ní navršilo - tedy já jsem navršil - takových předmětů, které se někdy mohou hodit, až v ní není k hnutí. A budu to všechno muset vyhodit. Ale pěkně popořádku.
Pracovnu jsem uklidil, teď mě čeká kůlna. Jest to všechno pečlivě přebrat a zvážit, co se použít ještě dá a co už ale opravdu ne. To pak může do popelnice. Pochopitelně to chce pevné odhodlání a jistou míru osobní statečnosti. Ovšem na konci procesu bude všecho krásně uspořádané a přehledné.
Jak dlouho to vydrží? Přesně do toho okamžiku, než první předmět nebude uložen na své místo, potom další ... a jsme tam, kde jsme byli.

jak ohřát planetu

Dlouhé vlasy, krátký rozum, toť impertinence, která zaskočila už kněžnu Libuši. Dlouhé uši pak svědčí o povaze oslovské, což není o nic lichotivější. Není to ovšem železným pravidlem. Je tu i vyjímka.
Osel. Občas ho čtu. A doporučuju to i vám. Vůbec není nutné stahovat řečeného ušáka z kůže či po něm něco čmárat. Stačí se přihlásit na jeho stránky. Tedy na stránky Objective Source E-Learning. O s e l.
Dočtete se tam třeba to, jak se to dělá,
aby bylo globální oteplování, i když se zeměkoule zrovna nachází naopak ve fázi globálního ochlazování. Čili ať je vám zima nebo teplo, dejte hlavně sami na sebe a vězte, že když za váma přijde nějakej oteplovač s grafem, je více než pravděpodobné, že si graf před chvilkou načmáral fixkou na čtvrtku ausgerechnet tak, jak se mu to zrovna hodilo. A to ve svatém přesvědčení, že planetu je třeba ohřát, ať to stojí, co to stojí.

rotující setrvačníky

Od pondělí se děti ptaly, kdy už pojedeme na ten výlet. Postupně se počet dnů do výletu zbývajících zmenšoval, až nastala sobota.
Slíbil jsem, že se pojedeme podívat na opravdovou parní válcovačku, kterou má Matěj na klíček. A v sobotu jsme vyrazili.
Je to od nás kousek do
Solvayových lomů, kde se konal sedmý ročník Rotujících setrvačníků. Byli jsme tam včas. Všechno právě začínalo. Parní válcovačku pan strojmistr teprvě roztápěl, ale ostatní stroje, které nepotřebovaly uhlí, ale naftu, už běžely. Ze všech stran se ozývalo klapání a pufání. Nádherná podívaná. Všechno to fungovalo včetně těch nejmenších modelů parních strojů.
Fungoval i vláček, který nás svezl na upravených důlních vozících až ke štole, kterou nám předvedli natolik důkladně, že se ještě v neděli Kačka ptala, na co že ta štola je a že jí chce doma taky. Což jsem rozhodně odmítl, neboť se mi nechce na zahradě kopat důl.
Ve štole samotné pak Kačka na vyzvání pana průvodce předvedla statečnou hornici a chopila se jakéhosi důlního nástroje. Matýsek zase zkoušel řídit tu parní válcovačku a všechno si fotil. Kačka se naopak fotit nechala a to nejen ve štole. Inu každý podle svého.
Nějaké ty obrázky jsou
v galerii.

nikoliv ve vaně

"Běžte se koupat," vydal jsem pokyn ve středu navečer. Byl čas jít na kutě, čemuž hygiena tělesná obvykle předchází.
Děti poslechly nikoliv napoprvé, pochopitelně, a couraly se nahoru po schodech do koupelny.
Po chvilce se Matýsek vrátil:
"Budeme se koupat, tatínku."
"No bodejď, že budete."
"Ale dneska se nebudeme koupat ve vaně."
"A kde jinde byste se koupali?"
"Dneska se budeme koupat na zemi."
"No to je výbornej nápad," držel jsem dál dialog a už už jsem chtěl špendýrovat synátora zpátky do koupelny, neboť zase zdržuje.
"Ale ona je tam potopa."
"Cože?!"
Vyběhl jsem po schodech na horu a opravdu. V koupelně už bylo docela dost vody. A jak pravil Matěj, nikoliv ve vaně.
On byl totiž před nějakou chvílí přívalový liják. Zrovna když jsme jeli domů z Jílového. Docela vydatný, napršelo za pár minut asi šeset milimetrů.
Já sice nechal v koupelně kvůli větrání pootevřené okno jenom na škvírku. Jenomže Ferda si ho otevřel, aby mohl na střechu. Přece nebude celej den doma, když je venku tak hezky, že ano. Jenomže aby za sebou zavřel, když už je na střeše, to ho nenapadne, kocoura jednoho.
A jak nechal Ferda otevřené okno, ten přívalovej slejvák se nám nalil do koupelny. Naštěstí netrval tak dlouho, takže to šlo docela rychle vytřít.
Ale jestli myslíte, že při tom Ferda pomáhal, to jste teda na omylu. Seděl na chodbě a dohlížel, jestli to máme dočista vytřený. Aby si nenamočíl tlapky, až poleze zítra na střechu.

obutej neobutej

Byl jsem si koupit kalhoty do lesa. Takový ty tříčtvrteční, aby v nich nebylo moc vedro. Zkusil jsem to u Jindřišské věže, kde je krámek s výrobky z kytkové manufaktury, jak praví jejich slogan. Kalhoty jsem dostal, to se celkem dalo čekat.
Vůbec jsem ovšem nečekal, že tam budou mít gumový nohy.
Nejdřív jsem na to koukal skrz výlohu. Vevnitř jsem si jako vybíral - a vybral - ty gatě, jenže doopravdy jsem pořád pokukoval po těch nohách.
Nezbylo, než se zeptat pana prodavače. Co jako je to zač. Estli to třeba nejsou vodnický přezůvky na maškarní.
"To jsou takový nový boty, však to zkuste."
"Já mám třiačtyřicítku."
"Tak to bych měl tady ty červený."
Pán mi půjčil dvě červený nohy.
"Napoprvé vám to možná nepůjde. Ono to chce na obouvání takovej grif. Nejdřív palec, pak malíček a potom všechny ostatní prsty."
Nasoukal jsem si prsty i nohu do gumové nohy.
Zkusil jsem v tom chodit - byl to báječnej pocit. Člověk je v botách, ale vlastně skoro bos.
Pán mi vysvětlil, jaké úžasné obzory se otevírají všem, kteří nosí nebo alespoň uvažují o nošení těch pětiprsťáků. Poradil, ať se podívám na jejich
stránky na webu, že je tam o těch botách víc.
Dohodli jsme se, že až jim přijde nové zboží, pán mi zavolá a já si přijdu vyzkoušet jiné, než zrovna červené.
A pak se uvidí. Třeba si je i koupím a budu po světě chodit obutej neobutej.

je to všude

Teda když už jsme u těch ptáků, pozorovali jsme včera další ptákovinu.
Odehrávala se na krmítku, které se během jara stalo místem společenských setkání ptactva z okolí. Teď, pochopitelně, je tu menší provoz, protože potravy je všude hojnost, jenže na snídani i večeři si k nám ptáčkové stejně doletí.
A právě včera večer k nám přivedl jeden rodič jednoho mladého, aby mu ukázal, kde sa dá dobře najíst.
Starý zvonek se od mladého zvonka pozná tak, že mladej je takovej rozcuchanej, vykulenej a furt, ale imrvere, řečňuje. Jako naše Kačenka.
“Už jsou tu zas ptáčkové,” povídá mámiláHanička.
“No jo, je to slyšet. Ale to řve ten mladej. Von tomu zobáku nedá vodpočinout.”
Dívali jsme se oknem na zvonky. Představení pokračovalo.
Ten mladej pořád seděl a štěbetal, ten starej se krmil. Za chvíli jsme pochopili, proč ten mladej pořád huláká. On prostě chtěl dostat najíst. Brodil se v krmítku po kolena v lahodných semínkách, ale aby se ohnul a zobnul si, to ne. Hulákal. Starej k němu přiskákal a začal ho taky krmit. Popadl do zobáčku semínko a cpal ho tomu mladému do krku. A znovu a znovu. Mladej ztichnul a nechal se nacpávat jak husa před posvícením.
“No to jsou mi teda věci, von se ten mladej neumí ani najíst!” komentoval jsem situaci.
“A pak že ty mladý rozmazlujem jenom my, lidi. Ono je to všude,” poznamenala k věci mášikovnáHanička.

chlupatá tečka

“To si představ, co se mi stalo,” volala mi ráno mámiláHanička z auta do auta.
“Prosimtě, co se ti stalo?”
“Už jsem na odjezdu a najednou taková rána.”
“Tys píchla!”
“Ale ne, ještě doma, v kuchyni.”
“Aha, něco spadlo.”
“Ne, to bylo z venku. A nepřerušuj pořád.”
“Poslouchám.”
“Slyším takovou ránu do okna. A on to rehek. Narazil, trouba mladej, do okna.”
“Co se mu stalo?”
“Asi jenom slabší otřes mozku.”
“Bych se nedivil, když to vzal hlavou rovnou do okna. A dál?”
“Vyškrabal se po fasádě vedle okna a koukal, co se to děje. Nechal se vzít do ruky.”
“Ten musel bejt v sedmým nebi.”
“Málem jo. Ta rána probudila i Sáru, co spala v boudě. Už se protahovala a mlsně na rehka pohlížela.”
“Mrcha jedna. Ptáčky jsme jí zakázali.”
“No jo. Tak jsem ho dala na krmítko. Snad se z toho vzpamatoval.”
“To je dobře. Voni se to ty mladý musej naučit, že krz sklo to nejde.”
Jeli jsme dál, každý po svých. Večer jsem prohlížel okno. V místě náletu na něm zbyla taková malá chlupatá tečka.
Inu žádnej učenej holt z nebe nespad.

třetí fáze

Už v zimě jsem spřádal plány, jak snadno, rychle a lacino ohřívat vodu v bazénu. Přišel jsem na to, z čeho vyrobit sluneční kolektory, aby byly splněny okrajové podmínky, ale když jsem se ptal tuhlec souseda, jaké by mi doporučil čerpadlo s termostatem, došli jsme k tomu, že bude lepší to všechno koupit radši hotové, protože mám sotva čas na věci běžné, natož pak abych ještě po večerech vynalézal sluneční kolektor.
To byla fáze první.
Ve fázi druhé jsem objevil, že můj vynález někdo začal letos vyrábět a nabízet, což mi na jednu stranu udělalo radost a na stranu druhou mi to radost neudělalo, jelikož mi čórli patent. Ale zavolal jsem jim, estli se to dá přizpůsobit a dozvěděl jsem se, že je to výtečnej stavebnicovej systém, kterej se dá namontovat na jakoukoliv střechu.
“No tak to kup, když už jsi to vymyslel a oni to udělali,” pravila mározumnáHanička.
Jenže ono to není jen tak, oni vyrábějí jen ty kolektory z černých hadic - husích krků - co jsem vymyslel. Ale celý systém pro čerpání ohřáté vody včetně řízení termostatem si prý musím nechat udělat od bazénářů. A jsme tam, kde jsme byli.
Tak jsem v neděli ráno bazén odkryl, vyčistil a po obědě už jsme tam skákali všichni, bez ohřevu, bez kolektorů, do vody teplé jen šestnáct, možná sedmnáct stupňů.
To byla fáze třetí.

o budce a hostech

Když sýkorky před týdnem po úspěšných volbách vylétly z hnízda zvěstovat tu novinu do světa, myslel jsem si, že už o sýkorkách a budce nebude co psát. Jenže člověk míní a příroda si, zaplaťpánbůh, totiž zaplaťpříroda, stejně dělá, co uzná za vhodné.
Všiml jsem si při opouštění hnízda většího srocení ptactva. Také jsem o něm psal jako o slavnostních hostech a vyvádění mladých sýkorek z hnízda za obřadné účastí delegátů ptačí komunity. Tedy myslel jsem si, že to celé je o slavnosti a hostech. A ono to vypadá, že opravdu bylo, tedy a je. Poněkud jinak, pochopitelně.
Kdo zná film O slavnosti a hostech, ví, že to zas až tak slavnostní téma není. Ostatně do bolševického trezoru se film nedostal jen tak pro nic za nic.
No a pouhý týden stačil na to, aby mohlo narůst podezření, jak to s těmi hosty bylo doopravdy.
Ptáčci s oranžovým ocáskem, tedy brhlíci, jestli to nepletu, se slavnosti účastnili nejvíc. Řečňovali a štěbetali a polétavali kolem, poposedávali na plotě i na cedru. Mohlo to vypadat, že jednak jako pozvaní obdivují právě z hnízda vyletující mládež a také třeba dělají bodyguardy, protože Sára byla nablízku. Jenže Sára je už paní v letech a nemá zapotřebí tropit nějaké ptákoviny. Kdo to má ale vědět, že ano.
Během deštivého týdne se ovšem brhlíci, na rozdíl od sýkorek, neztratili. Jsou na zahradě a v okolí cedru pořád. Dneska ráno jsem dokonce viděl dva z pod cedru vylétat. Ale bylo to z pod cedru? Nebylo to náhodou z budky?
A tady se nabízí vysvětlení, jak to bylo s tou slavností. Zdá se, že brhlíci dobře věděli, kdy a odkud se mladí vydají do světa. Pečlivě si to pohlídali a naoko slavili, aby mohli hned, jak sýkorky vyletí, obsadit jejich domov a prohlásit ho za svůj právoplatný majetek.
Je to zatím teorie, kterou budu muset časem ověřit. Ovšem už teď mi dělá radost, že je o naši budku takový zájem.

loď se může hodit

Koukám z okna a říkám si, jestli nenadešel čas stavit loď.
Před čtrnácti dny byly povodně na Moravě, od včera jsou tam zas a k tomu přibyla skoro celá země. Nejsou to povodně sice tak prudké, ale zato vytrvalé a vydatné. Táhne se to. Medarda ještě nebylo a přesto prší pořád dokola a letošní jaro si nikdo opravdu nemůže stěžovat na sucho. Od včera do téhle chvíle tady u nás napršelo nějakých třatřicet milimetrů a prší dál. A bude i příští týden, říkají rosničkáři. Rosničkáři - statistici dál uvádějí, že květen byl úplně normální, co se týče teplot. Ovšem z pohledu srážek máme splněno hned na pár let dopředu.
Takže pro jistotu obhlédněte svoje okolí, jestli je tam dost dřeva. Taková loď se může hodit. A vůbec nehleďte na to, jestli jste na kopci.

rychlá výměna

“Tak už zase nefunguje displej u tý pračky,” hlásila minulou středu mápečliváHanička. Ona tyhle zprávy vždycky podává způsobem, který vás nenechá na pochybách, kdo je viníkem příslušné katastrofy.
“Ale já jsem nevinnej.”
“To nám moc nepomůže, když potřebujem vyprat,” nasadila mávěcnáHanička racionální tón.
Šel jsem se na tu mrchu podívat. Tedy na tu pračku, přirozeně.
Už několikrát se mi podařilo přivést to monstrum k životu několika běžnými úkony známými ze světa počítačů. Restart, odpojení od sítě, zkontrolování spojovacích kabelů, ... no však to znáte od ajťáků. Tentokrát to nepomohlo.
“Budem muset volat do servisu, na tohle jsem krátkej.”
Pro jistotu jsme našli záruční dokumenty, které pravily, že prodloužená záruka vypršela celkem nedávno a že se tedy bude jednat o servis pozáruční, tedy placený.
“Jak mi to takhle po telefonu povídáte, bude to asi celá jednotka elektroniky, já se ještě poradím s technikem,” ochotně oznámila paní ze servisu.
Skutečně netrvalo dlouho a dozvěděl jsem se, že to je na výměnu jednotky počítače, že jí má výrobce na skladě a že to bude stát dvanáct tisíc za materiál plus cestu a práci. Na cenu práce a jízdného už jsem se neptal.
“Za ty peníze je nová pračka, už ani nepokračujte,” sdělil jsem svůj názor paní na telefonu.
“No já si to myslela.”
Rozloučili jsme se ve shodě, že to nemá cenu.
Výměna proběhla rychle. V sobotu nám přivezli dvě nové bedny a dvě staré si odvezli.
Zatracená práce. Mají to ti výrobci šikovně nastavený. Oprava je sice levnější, než nové zařízení, ale jen o tolik, aby při výpočtu byla k dispozici okamžitě informace, že oprava se nevyplatí. Holt jsme konzumní společnost, ať chcete nebo ne.

E.T.Š.

Včera se přítel Ondřej zmiňoval o pozovárání záhadného svítícího předmětu, o kterém psal jeden čtenář z Rychnova. Bohužel to zas asi nebylo UFO, ale pravděpodobně horkovzdušný balónek s přáním. Zrovna v sobotu jsme tu jeden taky viděli startovat z údolí. Byl to asi ten samý, co pak byl ve Zvoli podroben Ondřejovu zevrubnému zkoumání dalekohledem. To ovšem neznamená, že bychom si všichni v koutku duše neříkali: no, jo, ale co kdyby ...
A s tímhle v podvědomí utajeném přáním jsem včera vešel do bazárku reklamovat takové ty dětské vysílačky, co do nich Kačka s Matýskem huhlali, než se to pokazilo. Reklamace probíhala. A co to najadnou nevidím v regále:
“Prosimvás, můžete mi támhleten strojek ukázat? To je takovej nesmysl, že si to snad koupím.”
Prohlédl jsem si to a koupil. Tohle přece musím vyzkoušet. Štrůdl se u nás jí pořád dokola, mámiláHanička nám ho ráda peče, ale kdo se má furt s těma jabkama loupat, že ano.
A tenhle strojek to prý umí. Jen točíte kličkou. Tedy alespoň se to v návodu píše. Ještě jsem to na sucho vyzkoušel a pak jsem si ho odnesl domů.
Matýsek se toho hned chopil a že prý to bude jeho práce, že ta jablíčka bude loupat on. Ještě jsme si to všichni vyzkoušeli nanečisto bez jablka. Aparátek při točení kličkou vrněl a opisoval ručkou, ve které je zasazena škrabka, neuvěřitelně složitý pohyb kolem dokola virtuálního jabka. Zkoušku máme za sebou. Tedy teď to rozjedeme naostro.
Na příslušný trn jsem nabodl jablko a Matěj se chopil kličky. Chvilku nic, ale jen se nůž přiblížil ke slupce, okamžitě to začalo. Během několika vteřin bylo jablko vzorně oloupané!
No úplnej zázrak. S ufo se to sice nedá srovnávat, ale přístrojek je natolik důmyslný a současně jednoduchý, že určitě musí být mimozemského původu. Čili budeme-li loupat jablka na zařízení mimozemského původu, dalo by se říct, že poté budeme jíst ExtraTerestriální Štrůdl.