WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

konečně Alpy

Konečně jsem si udělal chvilku čas na obrázky z výletu do Alp. Povídání už tu bylo, teď už jen obrazem. A to včetně mapy se záznamem většiny procházek (a projížděk po ledovci) a sviště. Vše v galerii zde, mapa zde, svišť tady.
Když si to teď prohlížím, znovu si říkám, že to byl báječný výlet.

na majetku je závislej

"Von je hroznej závislák," míní o Ferdovi mápozornáHanička.
Ferda je ten kocour, co je náš domácí a už nepadá z okna, což je oproti minulým letům pokrok. Jen ta cedule na sloupku u vrátek po něm zůstala.
Kromě toho je i velkej a neví to. Proto se kdečeho bojí. Nikoliv však nás.
Na nás je právě závislej.
Kdykoliv se v jeho přítomnosti usadíme, okamžitě se on usadí na nás.
"Seš děsnej," komentuje to mácitliváHanička, když jí při obědě vleze na klín.
Když si někdy večer pustíme nějaký film, hup - a Ferda se dívá s námi. Leží opět na nás.
Chodí za námi všude - i na tu místnost. Kde mu před nosem nezavřeme dveře, tam si nás najde a okupuje nás.
Například zrovna teď. Musel jsem ho plesknout přes čenich, jelikož mě kousal do ruky. Do ruky mě kousal proto, že jak mi leží na klíně, vadí mu, že ho šťouchám do levé zadní kýtky, protože mi přečuhuje do klávesnice a já nemůžu pořádně psát.
Čumák má zabořenej pod mojí pravou rukou a dělá, že přede. Ale ani se nehne.
Považuje mě za svůj majetek, na kterém si může ležet, jak chce.
A na majetku je holt závislej.

v srpnu

Šneci se mají po čem prohánět. Dneska jich je sedmnáct o hlavu kratších a tráva i další rostlinstvo má o tolik škůdců méně. Po távníčku se tak bez osliznutí můžou honit i děti. Jenom Sára pořád něco namítá a když mě na lovu plžů doprovází, pomňoukává.
"Máš je lovit sama. Od čeho jseš tu hlavní kočka?"
"Mňau."
To je všechno, co k tomu dodává. Ale na trávníku se válí ráda, to jo.
Teď, když jsem konečně našel tu správnou sekačku, je trávník zas, jak má být.
Ovšem je to opravdu ta správná sekačka?
Kdybych to vyslovil před moušetrnouHaničkou, dostalo by se mi nezarámovatelné kritiky. A měla by pravdu.
To já jen tak žertuju. Protože se vyskytla taková jedna technická prkotina.
Matička. Taková ta křídlová, aby se dala snadno rukou povolit.
Dvě křídlové matky jsou na předních kolečkách z důvodu jejich výškového nastavení. To se matička odšroubuje, vyndá se osa, vloží se do patřičné díry ve třmenu kola, matička se zas zašroubuje a je to.
Tedy matička se zašroubuje, pokud je přítomna. Tuhle se při sekání matička uvolnila, cestou se vydrncala a osa kolečka vypadla.
Tak - a dosekal jsem. Bez kolečka to nejde. Hledat matičku na osmi stech metrech posekané trávy je stejné jako hledat jehlu v kupce sena. Nějak jsem to provizorně zajistil a řekl si, že zajdu k Rouskovi (tam mají všechno) pro několik křídlových matiček, aby bylo do zásoby.
Ouha! Při nákupu jsem zjistil, že ten závit není metrický, ale palcový. Withworth.
"A u Rouska jste byl?" Ptal se technik od Štěrby, co prodává kola za rohem, když jsem i u něj tu matičku sháněl.
"No, du zrovna od něj. Matičku taky neměli."
Zavolal jsem tedy do prodejny sekaček: "Kdepak, u nás to nemáme. Jedině u dovozce v servisu."
U dovozce v servisu jsem našel ochotného pána. Pán ochotně našel katalogové číslo matičky a její cenu.
Stála sedmdesát korun a byla jen na objednávku. Neměli jí. Ani se nedivím.
(Ta matička má cenu tak sedm halířů.)
Našel jsem prodejce spojovacího materiálu s palcovými závity. Prodejnu v Modřanech otvírají prý až v srpnu. Ale snad tam takovou matičku mít budou. Mám si vzít s sebou ten šroubek, abychom zkusili, jestli pasuje ...
Ale až v srpnu.

šmik

Termín frontální útok se hodí víc na pole bitevní, než na políčko v Olešku. Natož pak na naši zahrádku. To ovšem může být jen jeden z názorů. Například můj. Jiný názor může být ten, že takový pěkný pažit se přímo nabízí. K hodování nebo k útoku. To jak se to vezme.
Vzalo se to tak, že těch zatracenejch zrzavejch slimáků, vlastním jménem plzák španělský, je letos tolik, že se to dá skutečně považovat za útok. Právě teď bude jejich hlavní sezona. A protože jsme takovým ostrůvkem obklopeným ze tří stran pejrem, bodláčím, pampeliškami a vzrostlou trávou, je jasné, kam jejich uslintané nohy směřují, pokud je čas k jídlu. Nejdřív jsem pátral, kde se u nás můžou líhnout, ale dnes jsem kromě uslintaných cestiček našel jasný důkaz, jak moc je pro vetřelce lákavá naše upravená zahrada. Mezi bambusovými štěpky, které doplňují plot jako hradba proti pohledům i škůdcům, jsem teď ráno našel vzpříčeného slimejše. Nezřízená žravost ho donutila protáhnout se asi půlcentimetrovou štěrbinou k nám. Bylo to náročné a uprostřed protahování mu došly síly. Ostatním bezmála deseti dnes ráno síly nedošly a štrádovali si to po trávě v různých částech zahrady. Potvory.
Dostal jsme od jedné čtenářky i radu, co s nimi. Jenže je to poněkud zdlouhavé. Některé jiné rady se shodují se sousedkou ze Zvole:
"Já je prostě sříhám."
"Fuj, to je hnusný." Pravil jsem před časem, když jsem se to od ní dozvěděl.
"Fuj, to je hnusný." Pravila mácitliváHanička, když jsem hlásil, že jsem přestřih prvního slizouna.
I mě to nejdřív připadalo hnusný. Prvních deset. Jenže nezůstalo u deseti. Během další desítky už jsem vypiloval styl rychlého oddělování hlav od noh. Dál už je to rutina. V trávě nabrat mezi rozevřené nůžky, dojít k plotu, šmik a obě části letí na pole, kde pěkně pohnojí ornici. Ostatní lezou dál a netuší, že za krátko budou hnojivem. Aspoň k něčemu se hodí.
Jen jde o to, jestli dřív nesežerou všechno, co stojí za to hnojit. Ale to se nestane. Ještě jsem tu já s dobře naostřenými nůžkami v rukou!

hádanka červencová

Je tu málem půlka prázdnin a ještě tu nebyla hádanka.
Tož tady je. Taková červencová.
Na
obrázku je:
a) pestík lilie bílé velkokvěté, co nám kvete na zahrádce
b) psí tentononc, co se nám občas objeví venku před zahrádkou
c) plzák španělský, co jich máme letos na zahrádce fůru

všude pára

Podívám se z okna, z lesů jde pára, mraky se válí nízko na Ďáblem.
Podívám se na obrázek z kamery, pohled jako z kolorované fotky. Všude mraky a pára, jen nad obzorem trochu cosi prosvítá.
Podívám se do knížky s pranostikami a tam se píše:
23.července
Apolináře
Když prší o Apolináři, dlouho se z lesů páří.
Dál už se nikam nedívám.
Přes noc napršelo deset milimetrů, příjemně se ochladilo, všechno je, jak má být.

večerní rámus

Kačenka hned, jak vidí nějakou žoužel, musí se s ní muckat. To je samej brouček, mraveneček, beruška, šneček a kdovícoještě. Kdyby žila v deštném pralese, nehnula by se z místa. Zrovna včera hlásila, že hladila tu velkou zelenou kobylku, co jsme jí v pondělí odpoledne před Kačenkou utajovali, aby jí neprovětrala krovky. Kobylka tu na zahradě bývá každý rok. Onehdá jsem jí i vyfotil.
Ke každoročním návštěvníkům přibývají i další. Tohle léto je jich docela úroda.
Například ti nechutní zrzaví slimáci. Jej jich letos plno. To jindy nebývalo. Kačenka má v oblibě všechny tvory, tedy i slimáky. Všem ostatním jsou to tvorové protivní. Uslintaní, nechutní, snad i páchnoucí. Možná to ani nikdo snežere. Ani ptáci, kterých máme na zahradě pořád dost. Kdoví, jestli mají nějakého přirozeného nepřítele. Kromě člověka.
Že prý tuhletu přízemní havěť požírají ježkové a žáby. No jo, ale kam pověsit inzerát, že se přijme na stravu a byt jedna ježčí rodina, zacházení vlídné, noční služba vítána. Jak máme plot a vrata, už to není tak snadné se k nám dokutálet. Skrz plaňky prolezou jen ti nejmenší. Třeba právě šneci.
A žáby.
Posledních čtrnáct dní se i s těmihle obojživelníky u nás roztrh pytel. Každou chvíli se někde kolem domu hemží takové to malé, čtyřnohé poskakující stvořeníčko. Někde se tu musely vylíhnout. Ostatně rybník je jen pár kroků od nás. Žabičky pečlivě vybíráme buď z trávy nebo z dlažby a dáváme je k nám do potůčku mezi chladivé kameny omývané vodou. V těch vedrech je to pro ně jistě lepší. Včera jsem jednoho mrňouse vylovil z bazénu. Ukázkově střídala tempa ve snaze najít břeh. Což v tomto případě je hledání marné. Žaby se musí z bazénu vysvobozovat, samy to nedokáží. Už to ví i tahle. Putovala stejně jako její příbuzenstvo k potůčku.
Pokud tam všechny vydrží, založí u nás zakrátko spolu s cvrčky celé koncertní těleso. To bude po večerech teprve rámus.

pěknej humus

Zeleninovou zahrádku jsme si vymysleli proto, aby děti věděly, že jahody, meruňky, ředkvičky, salát a ledasjaké další ovoce i zelenina rostou na zahradě a ne v druhém regále zleva v samoobsluze. Docela se to daří. Když přijíždíme ze školky, Matěj i Kačka směřují své první kroky na zahrádku. Teď jsou tam maliny, angrešt a rybíz. Protože se pokoušíme hospodařit jako správní zahradníci, máme tu ovšem i další důležitou úrodu.
Dva dny nám tu teď pomáhal se zahradou Juráš. Udělali s moupracovitouHaničkou zase spoustu práce na zahradě okrasné i zeleninové. Ono je pořád něco potřeba. Společně jsme pak umístili i pítko pro ptáky a kamenné pole, abychom to měli ještě hezčí, než to máme. Pracovalo se do večera, Kačka si ani nevšimla, že už má být dávno v postýlce.
Jen jí málaskaváHanička uložila, povídá:
"Mám pro tebe dobrou zprávu."
"Copak?"
"Už uzrál, už je hotovej. Vzala jsem si kousek támhle ke kytkám."
"Nu dorá, co nám tu zase už vyrostlo?"
"Nevyrostlo. Uzrálo. Ten kompost, co je od podzima pod plachtou. Už se sype."
"Jo? No to se musím podívat."
Odsunul jsem do půlky krycí plachtu z ohrádky, do které jsme dobře tři roky sypali posekanou trávu a zelenivé odpady z kuchyně. A vono jo. Místo tlejících zbytků už byla pod plachtou sypká hmota kompostu. Trochu jsem to prokypřil a hned jsem použil jednu dávku na založení trávníku v místě pod novým pítkem. Poroste tam jako z vody.
No vida, tak už máme i z naší zahrady vypěstovanej pěknej humus.

jak mi sklaplo

Nějak se to zchumelilo a prasklo to. Ostatně já to na sebe napráskal sám, tak co se divit, že ano.
Já chtěl u nás na návsi vyvěsit inzerát, že přenechám pár sekaček, jeliokož se nám v kůlně trochu přemnožily. Inu už o tom tady byla několikrát řeč.
Ten inzerát jsem nevyvěsil. Už jsem to totiž nestih.
Tuhlec sousedi se nechali slyšet, jestli prý by se nemohli zeptat na nějakou tu sekačku, když jich teď máme tolik. Že by se jim možná mohla hodit.
No bodejď, že mohli. Rád svůj vozový park předvedu.
Smluvili jsme se a sousedi se přišli podívat, jak jsem na tom s těma sekačkama. Měli to těžký, museli nejdřív absolvovat povinnou prohlídku zahrádky, protože jinak bychom je ani nepustili, když u nás byli prvně.
Nakonec jsme se přes všechny ty hory a doly dotrmáceli až ke strojům. Pan soused si je prohlédl a vyzkoušel na trávníku. Předvedl jsem, co a jak. Dopadlo to uspokojivě. A že prý by si tedy vzal obě. Tu menší na jemnější sekání a tu druhou na pořádnou práci. Já to měl taky tak, ale už to nestačilo ... ale to už se tu psalo, to každej ví.
No tak jo a kolik, prý, bych si za ty sekačky počítal. Já už to měl napsaný v tom inzerátu, cena byla přiměřená, myslel jsem si. Myslel si to i pan soused a že si teda plácnem.
Plácli jsme si.
A v tom momentě nastal onen klíčový okamžik. Paní sousedka vytáhla tobolku, z ní příslušný obnos a vstoupila na scénu.
"Tak tady to máte, já vám ale dám trochu víc, dyť je to málo."
"Ale kdepak, já víc nechci, je to tak akorát. A budu rád, když vám budou sloužit."
"Když jinak nedáte, tak teda jo. A já ty peníze dám hned tady paní, co říkáte. Ono to tak bude lepší."
"To jste mě teda převezla. Tohle teda ale vůbec nejni dobrej obchod ..."
Pan soused si vybral sekačky, já měl radost, že můžou bejt ještě užitečné, ale jak došlo na opravdovej byznys, všechno bylo jinak. Peníze jsou vážná věc, to není žádná legrace, ty do ruky jen tak někomu nepatří, aby se nerozkutálely.
Zasmáli jsme se tomu, to jo.
Ale i tak mi sklaplo.

volno na večer

Ze soboty na neděli napršelo dobrých pětadvacet milimetrů. To píšu pro pořádek, jelikož meteostanice nestačila absorbovat tak velký příval událostí najednou a dala si přes noc pauzu. Aby si tu oslavu užila.
Oslava 700 let OLeška začala v Japonské zahradě u našich přátel. To, co mě zaujalo, byla hra špachtlí. On zřejmě každý, kdo běžně
hraje na šamisen, tuhle skutečnost bere jako přirozenost života s tímto japonským nástrojem. Ale nám, co tohle podivné spojení banja a sitáru nevídáme tak často, připadá hra špachtlí na strunný nástroj poněkud exotická. Stačily jen tři struny, tedy víc jich ani šamisen nemá, a bylo z toho takové hudby, že jsem se divil, odkud se ty zvuky vůbec berou.
"Von eště dělá takový složitý pohyby prstama pod tou špachtlí," tvrdila mápozornáHanička. Možná dělal, možná ne. Já jsme dobře viděl takovej kabílek, co vedl dovnitř nástroje. Kdoví, co tam bylo. Třeba schovanej celej orchestr. U těchhle Japonců člověk nikdy neví, na co přijdou.
Ať tak nebo tak, mládenec to s tím svým nástrojem uměl.
Slavnost samozřejmě pokračovala, dokonce se dostavila i slavice, tedy zlatá, vlastně Bílá, a zapěla na večerním koncertu na Vrškách, což bylo zlatým hřebem oslav. Tedy asi. My už jsme na koncertě nebyli. A ohňostroj jsme sledovali z okna. Byl povedenej, i když už pršelo.
Bylo to takovejch událostí, že se ani té meteostanici nedivím, že si vzala na ten večer volno.

holt co se nepovedlo za 700 let ...

Naše vesnice se zvelebuje. Pomalu, ale viditelně. Ona se samozřejmě nezvelebuje sama. Zvelebují ji lidé.
Pan starosta to zřejmě vzal za správný konec, i když to na začátku tak nevypadalo. Teď už to vypadá.
Přibyly nějaké ty cesty z asfaltu, někde je už zaveden i vodovod a plánuje se kanalizace. Ona to není žádná legrace v tak rozlehlé vsi, která je z velké části v lese a obývá ji jen pár, slovy dvě, stovky stálých obyvatel.
Jeden z místních mecenášů přispěl i na hřiště a teď nedávno obec (ale obec jsou zase lidi, že ano) nechala dodělat hlavní komunikaci včetně chodníku.
Když už ttuhle sobotu slaví Oleško těch 700 let (tuhlec jsou dvě pozvánky
1, 2), tak ať je po čem chodit.
No jo, oumysl je to hodnej chvály. Zmizel prach, chodníček voní novotou. Všechno je v nejlepším pořádku, řekli byste, kdybyste tudy nejezdili denně, jako třeba já.
Já jezdím a koukám a kroutím hlavou.
Ten krásnej chodník je prázdnej.
Nikdo po něm nechodí.
Všichni chodí po silnici, jak byli odjakživa zvyklí.
Pletou se do cesty. Vyhýbáme se navzájem. Já vždycky radši počkám, až se chodec rozmyslí, kam vlastně chce a pokračuje dál. Pak pokračuju i já a pomalu zatočím volantem domů. Vezmu děti a jdeme se projít po novém chodníku ... Ne, to ne, to přeháním, zas až takovej tatrman nejsem, ale někdy mám pocit, že jsme opravdu jediní, kteří po něm tu a tam chodí.
Je mi jasné, že převratné změny nelze zavést ze dne na den. Tady se dycky chodilo po silnici, tak holt co se nepovedlo za 700 let, do soboty už nestihnem.

na laně nad potokem

Přijeli jsme domů z výletu zrovna, když byla ve Zvoli pouť. Kačka to ani nestihla zjistit a Matýsek se o tom dozvěděl až v pondělí, což nám oznámil bez zvláštní lítosti. Měl k tomu dobrý důvod. Pouťové atrakce jsou sice lákavé, alpský potok s lanovým přechodem však nahradit nemůžou i kdyby se principál na hlavu stavěl.
A Kačenka s Matýskem si právě takové překonání divoké vody zkusili.
Pořád nás lákala zajištěná cesta jménem Kristal, kterou jsme my začátečníci, zdolali jen do první třetiny pod odborným vedením a ono odborné vedení, tedy Honza, si jiný den odpoledne po obědě střihlo to samé pěkně až do konce. Tím jsme měli tuhle cestu zmapovanou dost dobře a mohli jsme si říct, že v jednom punktu průvodci pravdu nemají. A to v tom, že hned na začátku cesty je velmi obtížný přechod přes kamenný potok na laně, kde to osmdesát procent turistů rovnou vzdá.
Jednak ten potok je sice kamenný, ale protože tání sněhu bylo zrovna v nejlepším, byl i pěkně rozvodněný. A druhak nám lano přes něj připadalo natolik bezpečně ukotvené, že jsme si ve čtvrtek odpoledne udělali s dětmi malý výlet za dobrodružstvím právě k tomu potoku.
Výzbroj s sebou včetně dětského sedáku.
A kdo půjde první? Samozřejmě Matěj!
Zhoupnul se přes hranu skály beze strachu vstříc rozbouřeným vodám. Kačenku si mášikovnáHanička vzala radši na dohled, aby se snad Kačka nebála. Kdepak, nebála se a ještě na zpáteční jízdě zamávala.
No uznejte, taková atrakce na laně nad potokem se s poutí nedá vůbec srovnat.

netušili, že tam není

Na horách jsme byli samozřejmě s dětmi, ostatně to celé vymyslela a zorganizovala školička. Tedy bylo nasnadě, že děti si musí také užít. Obyčejná procházka po horách nestačí, pochopitelně. Co třeba lezení po stěně? Přímo na chatě. Samozřejmě ano! Děti to vzaly jako zajímavý způsob, jak se dostat nahoru výtahem v sedáku a Honza se docela nadřel s jistícím lanem v rukách. No a pak přestalo pršet a šlo se na vrchol.
To byla konečně procházka, která se u nás doma v Olešku nedá podniknout. 2760 metrů vysoký kopec prostě nemáme a osmkrát nižší Ďábel to nevytrhne. Dokonce na něj ani nevede lanovka, což se dá pochopit, ale vzhledem k jeho umístění přímo ve středu Čech by to místní turistické spolky možná mohly zvážit.
Tedy v Alpách lanovky jsou a zrovna jako z udělání vede jedna kousek od chaty, kde jsme bydleli, pod vrchol toho kopce. Vzhůru na lanovku a na kopec! Na horní stanici ještě
místy ležel sníh, ale hora kamení, kterou jsme museli cestou na vrchol zdolat, už byla sněhu prostá.
"Mě to tu připadá, jak skládka stavebního odpadu," prohlásila mácitliváHanička, "takovejch šutrů, to se hned tak nevidí."
Lezli jsme nahoru po těch kamenech jako kamzíci, děti spíš jako svišti. Ostatně jsme den před tím sviště s dětmi viděli a slyšeli. Což bylo příčinou vzniku hesla dne: "Tatínku, půdeme za svišťáky?"
Doškrábali jsme se nahoru dost brzy na to, abychom tam potkali jen pár lidí.
Matýsek se okamžitě hrnul k instalovanému kříži a hledal vrcholovou knihu, aby se do ní mohl zapsat. V jedné schránce však našel jen kleštičky na procvaknutí vlastního sešitku a schránka druhá byla prázdná. Šlendrián. Někdo tu vrcholovou knihu prostě čórnul!
"No nic, Matěji, alespoň se vyfotíme a polezem zas dolů."
Provedli jsme obojí a každý po svém jsme kopec zase slezli. Nejstatečnější byla Kačenka, které díky své velikosti
musela co chvíli překonávat skály násobně větší, než ona a propasti širší, než dokázala překročit. Zvládla to bravurně.
Však bylo na čase.
Dole (při pohledu z vrcholu) na horní stanici lanovky se už hromadil dav turistů, kteří chtěli také ke knize.
To ovšem netušili, že tam není.

na cepínu

V pátek mi to nešlo, teda nešlapalo. Funěl jsem do kopce, jak sentinel. Lezla na mě jakási choroba, asi. Určitě jsem lezl i s tou chorobou na kopec. Lezli jsme tam s moušikovnouHaničkou a s naším průvodcem Honzou. Že prý si nakonec déme támhlectu třítisícovku přes ledovec. Že je to taková procházka a můžeme si při tom vyzkoušet výstup v mačkách s jištěním v lanovém družstvu. Neplést lanové a lavinové - to není to samé!
Vylezli jsme po pár žebřících a cestičkách s lany nad jezero a tam už začínal sníh. Funěl jsem čím dál víc. MámiláHanička si vykračovala jak na císařské silnici.
Nebyli jsme sami. Na vrchol už se taky někdo škrábal a za námi se plazila další skupinka. Kupodivu se neplazili o moc rychleji, než já s tím supěním. Blížili jsme se nahoru na ledovec. To už začala supět i máunavenáHanička.
"Já tam nahoru už nejdu, mě dochází energie."
Podpořil jsem svoušikovnouHaničku:
"Hele, já toho mám taky dost. Na prvovýstup po ledovci mi to úplně stačí."
Honza poněkud zesmutněl:
"No vždyť nemusíme až nahoru. Můžeme přejít tady ten ledovec a dát se na druhé straně dolů zpátky do údolí. Záleží, jak se cítíte."
Cítili jsme se na přechod po ledovci. Na vrchol už ne. A to jsme byli už jen nějakých 250 metrů pod ním.
Stočili jsme to po vrstevnici a po ledovci. Konečně to i nám začalo připadat jako pěkná procházka s
velmi pěkným výhledem na ty kopečky kolem a na jezero s chatou tam dole. Vykračovali jsme si podle pravidel na laně a na sněhu. Mačky křupaly ve sněhu, ale občas i čvachtly v potoku pod ním. Začali jsme sestupovat. Když leze člověk do kopce, tak nějak mu ten kopec nepřijde jako kopec, prostě se leze nahoru. Jenomže po cestě dolů se najednou začnete pohybovat po zatraceně šikmé ploše.
"To je jednoduchý, to takhle svisle píchneš cepín do sněhu. No - a tenhle svah má sotva padesát stupňů. To se dá sjet ještě i na lyžích," pravil Honza.
"Jo, já když vidím takovouhle sjezdovku, tak na ní pro jistotu ani nelezu. Nejsem blázen."
"Taky se to dá sjet na cepínu."
"Cože?!"
"Bomba!"
"Cože" jsem řekl já, "bombu" zařvala mádychtiváHanička.
Měl jsem na vybranou? Neměl.
Honza nám vysvětlil a ukázal, jak se jezdí na cepínu - není to zas tolik odlišné od jízdy na koštěti -
a jeli jsme. Na laně, každej kousek, jeden po druhém.
"Jupííííííí!" pištěla máveseláHanička.
Sjeli jsme nějakých třista, možná čtyřista metrů po sněhu.
"Tak tady už zas můžem pěšky," dohodli jsme se a postavili se. Sešli jsme kus dál.
"Tady by to zase šlo," poňoukal nás Honza.
V tomto případě jsme celkem s chutí souhlasili, už jsme byli mazáci. Znovu na cepíny a hurá dolů!
"Bylo to fajn, ne?"
"Bylo!"

kristal

"To musí bejt blázen, když vás chce vytáhnout na tuhle ferratu. Ta je jedna z nejtěžších v celejch Alpách," komentoval kolega výlet do hor, který jsme podnikli spolu se školičkou, do které chodí Matýsek a Kačka.
"Neměj péči, Honza říkal, že průvodci přeháněj. My tam půjdem se školičkou. Děti už se těšej."
"Jste praštěný všichni ..."
Špičkovali jsme se vesele ještě nějakou dobu před odjezdem a mě to přeci jen vrtalo hlavou. Průvodci opravdu tvrdili, že se tahle zajištěná cesta cesta dá zvládnout jen atletickým výkonem a že patří k vůbec nejtěžším. Nu což. Uvidíme.
Dopředu jsem raději nahlásil, že když to nepůjde, tak do toho nejdu, čímž jsem pokládal svoji povinnost za splněnou.
No co vám budu povídat. To není žádná via ferrata, ani klettersteig. To je prostě tréningová horolezecká stěna.
Poprvé v životě jsem lezl na něco podobného. Bylo jasné, že to nemůžeme dolézt celé. Naštěstí jsou v téhle cestě tři ústupy.
Ustoupili jsme hned tím prvním, který je po první třetině cesty. No, cesty ...
Sunete se po svislé skále bez úchytů, pod vámi je ledovcové jezero a jediné, co vás drží, jsou skoby a ocelové lano ve skále. Ta první třetina je prý skoro nejhorší z celé cesty. Kromě výskoků ze skoby na skobu a na žebříky v závěrečné části. Ale tu už jsme nezkoušeli.
I tak to bylo dobrodružství jménem Kristal Klettersteig.

a spaly a spaly ...

"A tatínku, půjdeme dneska?"
"Půjdem, Matýsku. Teď musíte jít honem spát a my vás s maminkou probudíme, až bude tma."
Tma byla po desáté hodině. Nebyla to ovšem tma jako v pytli, ale tma letní, skrz kterou se dá docela dobře koukat na cestu, i když zrovna nesvítí měsíc.
Měsíc včera nesvítil, to jsem si ohlídal. O to víc svítili Svatojánci. Ti byli cílem naší cesty.
Probudit děti byla trošku obtíž, nikoliv však nepřekonatelná.
Tak šup, kukadla protřít, rychle obléknout a honem do lesa.
Matýsek statečně vykračoval první, Kačku jsem musel dvakrát poponést, protože:
"Já se té tmy bojím, tatínku."
To už jsme viděli první světlušku.
"Jé, ta svítí!"
Byla to samička. Ty jsou větší, nelétají, leží v trávě a na své světlo lákají samečky. O to větší to jejich světlo musí být.
Pomalu po cestě v lese se kolem nás začalo objevovat víc a víc světýlek.
Byla to krása. Svatojánci rejdili kolem nás jako svítící závoj. Kačka se přestala bát a chtěla je chytat, že si odnese světlušku domů. To se jí naštěstí nepovedlo. Bylo to jako v pohádkovém lese. Ba dokonce se nám podařilo jednoho broučka zachránit z pavučiny.
"Promiň, pavoučku, nezlob se na nás. My toho broučka zachráníme," domluvil to Matýsek s pavoukem.
Kačence se tak splnilo přání a nesla si zachráněnou světlušku v dlani. Matýsek nadšeně vykládal, jsk se k ní už už blížil pavouk a na poslední chvíli jsme světlušku vysvobodili.
Donesli jsme svatojánka až k té samičce na začátku cesty. Položili jsme ho vedle ní, ať si kluk užije.
A šli jsme na kutě. Ještě před usnutím Matýsek sliboval, že to všechno musí zítra nakreslit a Kačka usínajíc pravila, že dneska se jí bude zdát o světluškách.
Však už byl na sny nejvyšší čas. Děti zavřeli očka a spaly a spaly ...

tám strašá

Nad rybníkem se rozkládá Roayula Carpatula a Čórtův hrád, zřícenina sídla loupeživejch rytýřů, v němž ostávají nečistý síly, o kterých vypráví děréček v hostinci na návsi Vyšných Vlkodlaků.
Místopis byl zvládnut na jedničku. Divadlo provozované společností Nový Strejcův Hrob v Ohrobci mohlo začít. My jsme s moumilouHaničkou byli při tom. Jednak je to vždyčky švanda a jednak - a to bylo jistě důležité - tentokrát v představení účinkovaly i dvě dámy, z nichž jedna je ředitelkou školy a druhá dokonce od září třídní učitelkou našeho Matýska. A to uznáte, to byla skoro povinnost, jít se na ně podívat.
Báječně to vyšlo. Salza Verde nás uvítala, jen co se rozhrnula opona. Lesnický adjunkt Vilja byl neznámými silami omráčen a děréček za přítomnosti hostinského a jeho dcery Miriot začal hraběti Télékemu vyprávět:
"Čórtův hrád ... há ... tám strašá! ..."
Tož jsme děréčka poslouchali a náramně se při tom bavili. Ochotnický spolek letos připravil obnovenou premiéru Tajemství hradu v Karpatech nejen se všemi rekvizitami, ale i s nabídkou Chateau Dracula, znamenitého ročníku 1880 a Orfanikovými výbuchy včetně toho závěrečného, po němž z Čórtova hrádu nezbylo ani zblo.
Nepřipadá vám to taky jako v pohádce?
Tuhlec
v galerii je několik obrázků.