WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

cílová skupina

Končí období Masopustní. Za chvilku budeme vynášet Mořenu a jaro je tu co by dup. Zatím ovšem je na zahradě a všude kolem ještě sníh a vilín, který má kvést už nejmíň měsíc, dělá, jakoby se ho to letos netýkalo.
Podíval jsem se pro obveselení p.t. pamětnického obecenstva do Humoristických listů z roku 1894. A vida. Tenkrát se Masopust bral jako dobrý důvod k obchodu. Stejně jako teď například Valentýn.
Mě je blíž ten Masopust, i když, pravda, cílová skupina inzerce byla k masopustnímu období velice podobná té valentýnské. Posuďte sami, obrázek je v
galerii pro pamětníky.

plyšáci až na druhém místě

Na svatého Matěje ... má svátek Matýsek. Bývá to vždycky touhle dobou. Tentokrát to bylo včera.
Děti jsem vyzvedl za školky ve stavu těsně před rozmočením. Boty byly zcela nepoužitelné, neboť obleva, mokrý sníh a louže udělaly své. Přijel jsem s nimi domů jen v ponožkách s botkami v ruce. To ale ani v nejmenším nezkalilo malou oslavu. Kačka se hrnula ke stolu s dárkem, tentokrát však nebyl pro ni.
Všechno nejlepší, Matýsku!
“Jé, co je to?”
“Uvidíš.”
Matěj odvázal zlatou mašli, dal jí mamince na krk jako vyznamenání a pokračoal v odhalování překvapení.
Roztrhl papír.
“Boty?!”
Pokrčili jsme rameny.
Matěj otevřel krabici.
“Kufr! Ale kam?” ptal se Matýsek. Znělo to trošku jako obava, že chceme našeho synka poslat s čemodánem do světa.
“Musíš si ho takhle otočit. Víkem nahoru.”
“Jé! Vrtulníček! A červenej! Děkuju tatínku!”
“A maminko,” doplnil jsem.
“A maminko,” doplnil Matýsek a dal mamince pusu.
Překvapení se povedlo. Hned jsme naplnili útroby vysílačky baterkami a novopečený aviatik se pustil do trénování pilotáže. Zatím jenom přízemní, ale i to mu docela šlo. Výuku přežil i kovový vrtulníček.
Matěj měl velikánskou radost. Večer sbalil vše zpátky do kufříku a odebral se na lože. S kufříkem, pochopitelně.
Tentokrát byli plyšáci až na druhém místě. Matýsek šel přirozeně spát s helikoptérou a k tomu si nechal pustit druhou část kapitána Nema.
Inu už je to velkej kluk a dobrodružství číhá na kažém kroku.

homo mobilis

Koho by napadlo chodit bos, když už má jeden boty, že ano.
Dá se to napasovat i na auto. Přeci nebudu chodit pěšky, když už mám auto, nebo jinak: když nikam nejezdím, k čemu by mi bylo auto.
Takhle jednoduché to ovšem není. Jezdím denně jako spousta jiných řidičů. A vždycky mi vrtá hlavou, jak to mají zařízené ti, kteří se na silnici vyskytují jenom občas.
Za ta léta na silnicích mám prokouknuté statisky hustoty provozu. To není tak složité. Nejhustější provoz je vždycky po odeznění zimy. S příchodem teplých dnů provoz houstne a houstne, aby kulminoval před letními prázdninami. O prázdninách je klid a začíná se zas v září až do zámrazu. Vyjímkou je období kolem konce roku, to je husto sníh nesníh. Pak jsou ještě statistiky týdenní, kdy v pondělí je provoz největší, pak ubývá a naroste až zas v pátek. Výpověď o řidičích a jejich pracovním týdnu je jasná.
To všechno je celkem jednoduché. Co jsem zatím ještě nepochopil je, čím ti sváteční řidiči jezdí nebo kde vlastně jsou, když je venku nevlídno. Člověk by řekl, že právě plískanice a nepříznivé povětří vůbec je přesně tím důvodem, proč se vozit v teple autem. Opak je pravdou. Ještě minulý týden bylo na cestách skoro vymeteno. Včera ráno vysvitlo sluníčko a provoz rázem vzrostl nejméně na dvojnásobek. Přece není možné, aby byli všichni ti pečliví opatrovníci svých plechových miláčků zalezlí přes celou zimu spolu s nimi v garáži.
Ale možná to tak je.
Třeba existuje něco jako homo mobilis, který se na zimu zavrtá do kožichu vzadu na sedadlech svého vozu a probouzí se až na jaře spolu s prvními sněženkami.

hádanka únorová

Je obleva a je čas na únorovou hádanku.
Co je to na
obrázku?
a) zasněžený sloupek plotu v Malé Úpě
b) zasněžený vrchol západní stěny Lomnického štítu
c) zasněžený západní štít střechy nad naší garáží

zábava

“Tebe to musí bavit,” slyšel jsem celou dobu, co padal sníh a já ho uklízel.
Inu, přiznávám, že pokud toho není moc, odklízení sněhu jako užitečný pohyb na čerstvém povětří mi činí určité potěšení. A hlavně je hned vidět výsledek.
Už jsem i vyladil způsob, jak nejsnáze sníh odklidit ve spolupráci s projíždějící mechanizací. Stačilo vstát o trochu dřív a nahrnout sníh pod pluh a největší dřinu udělal stroj. Samozřejmě, že to vedlo k mnoha žertovným, připomínkám typu: “... ty budeš tu cestu i vytírat do sucha? ...” No prostě normální veselá zima.
V posledních dnech přichází pomalu obleva. Před domem už máme sucho, jen všude kolem jsou hory sněhu. A taky na střechách. V sobotu jsem řízeným sesuvem odstranil těch třicet centimetrů sněhu ze západní části střechy nad garáží, aby nám to náhodou nezbuchlo na kapotu, až budeme vyjíždět. Dalo to práci a musel jsem znovu obhajovat svoji zálibu ve sněhovém hrablu. Ale bylo to za mnou a sněhu by snad pro letošek mohlo už být dost.
Jenže ještě zbývala část střechy jižní, největší nad stáním a navíc krytá právě z jihu domem a ještě pěkně dosypaná právě ze střechy domu. Výživná porce.
No, snad to nějak pomalu roztaje ...
Chyba lávky!
Hned jak jsem v neděli odstranil asi dvacet centimetrů převisu,
žuchlo to dolů přímo na chodníček mezi domem a kůlnou. Přesně tam, kde jsem celou zimu udržoval vzorně čistý a suchý pás dlažby.
Hmmmmm ....!
Za hodinku jsem to měl odházené, obě hrabla ovšem už hrabala z posledního a na příští sezonu budu potřebovat nová.
Nic vám tu nebudu nalhávat. Letos už za mnou se sněhem nechoďte. Tohle moc zábava nebyla.

o tom se dá klidně psát

“Tak jsem si myslela, že jsme normální,” povzdechla si mámiláHanička.
Na čele mi vyrazil studený pot. Ježkovy voči, takhe dycky začínaj trojské války!
“A my nejsme?” zeptal jsem se opatrně, abych projevil zájem.
“No jsme, ale ne úplně”
“To jako že jsme praštěný jenom napůl?” osmělil jsem se k další pobídce.
“To ne. Ale myslela jsem si, že děláme v obecné rovině všechno stejně jako ostatní kolem nás.”
“A my snad děláme něco nenormálního?” To mě začalo zajímat.
“Ale to taky ne.”
“Co teda?” pravil jsem zklamaně.
“Taková legrační věc.”
“Aha,” oddechl jsem si.
“Jak jsme byli tuhle s dětmi v té cukrárně, to sis toho nevšim?”
“Nevšim,” přiznal jsem, že jsem opět v úzkých.
“Přece Matýsek nevěděl, co je to za kostičky, co nám přinesli k čaji.”
“Aha,” pravil jsem opět, tentokrát velmi bezbarvě a marně vzpomínal, jaké to mají u Myšáka kostičky.
“Ty už si to nepamatuješ,viď?”
“Nějak mi to vypadlo.”
“To byl kostkový cukr a naše děti ho neznají. U nás se nesladí.”
“No tak to jó, to nesladí.”
Uff, tak to je v pořádku. O téhle anomálii se dá klidně i psát na woleschku.

cesta paralelním vesmírem

“Teď jsem na Palačáku,” pravil kamarád Míša.
“Já jedu dolů Sinkulovkou, to bysme se mohli srazit dóle u vody,” pravil jsem já.
Jeli jsme domů každý po svém a zrovna jsme si zavolali. A zrovna to vyšlo, že jsme mířili do stejného bodu ve stejném čase. Chvilku jsme si povídali o věcech hýbajících vesmírem , až mi kamarád oznámil: “Tak už jsem u Adžipky.”
“To neni možný, jak jsi mě moh předjet? Dyť ještě v Podolí jsi byl za mnou?”
“No vono to prostě nějak jelo.”
Což byl neoddiskutovatelný důvod předznamenávající výskyt záhadného jevu.
Dojeli jsme se před Barranovským mostem.
Byli jsme on-line akusticky i vizuálně.
A v tom se dostavilo to hrozivé poznání reality.
Když jsme na sebe mluvili a podívali se na sebe z auta do auta, ten zvuk nebyl synchronní. Vypadalo to podobně, jako když vám u filmu nesedí dabing a opožďuje se asi o vteřinu.
My jsme byli jen zdánlivě ve stejném prostoru. Ve skutečnosti jsme projížděli v paralelních vesmírech jakousi nestabilní průsečnicí, která se táhne od Podolí někam do Braníka podél Vltavy. Důkazem toho byl fázový posun akustického signálu.
Oba jsme to viděli, což je dostatečný počet svědeckých výpovědí.
Na svoji obhajobu ještě musím uvést, že nejsem blázen, ale kdybych si to tu zapsal jen jako setkání po cestě domů s legračním ověřením zpoždění přenosu telefonního signálu, nebyla by to žádná zajímavá historka.
To musíte uznat.

výprodej

Tentokrát nemůžu říct svoje oblíbené: “... jó tam? Tam jsem taky nebyl ...” Prostě by to neplatilo.
Ve Vancouveru jsem totiž shodou okolností jednou byl. Je tam hezky. Kousek vedle, na ostrově, žijí taky jedni dávní přátelé, protože si to vybrali. Je prý tam hezky.
A teď je tam olympiáda.
Což je taky hezký. Vlastně by se mělo říct, že je to úžasný.
Opravdu je to tak úžasný? Nevím.
Hltával jsem tyhlety olympiády a mistrovství a vůbec kdejaký ty nový gladiátorský hry. Chléb a hry bývalo dobrým zvykem poskytovati lidu římskému a nebyl to blbej nápad. Funguje to i v našem věku.
V našem věku jest ovšem všechno na prodej. Tím nechci říct, že by bylo na prodeji něco špatně. Naopak, bez obchodu by nám to na světě moc nefungovalo. Ba dokonce nemám vůbec nic ani proti prodeji stehen zlatých rychlobruslařek támhle z Oseka. Já mít ty stehna, prodávám je furt dokola, dokud o ně bude někdo stát.
Jenže ta radost se z toho všeho tak nějak vytratila.
Nějak se mi už nechce fandit nejlepším pracovníkům v oboru.
Fandíme snad nejlepším chirurgům nebo nejlepším popelářům? Ne. Proč bychom to dělali?. Je to jejich zaměstnání. Připraví se na to každý podle svého, baví je to, odvedou výkon a dostanou za to zaplaceno, živí se tím. Je to tak správně a budiž jim přáno.
Budiž přáno i těm, jejichž zaměstnáním je sport. Dokud od nich tuhle službu bude někdo kupovat, jest nanejvýš v pořádku, že ji chtějí prodat. Za nejlepší službu nejlepší plat. Tak to chodí.
Možná přijde i doba, kdy ti, co se nedostanou na tu slavnou bednu, budou na triku nosit: Totální výprodej, sleva až 70%.
Hlavně, když to přiláká zákazníky.

noční lov

Ježíšek nám přines myši. Myši čtyři plyšové. Že prý když jsme čtyři, tak abychom se nehádali. Tož se tedy nehádáme a myši jsou obvykle umístěny někde na botníku v síti ve všelijakých pózách vyjadřujících vzájemnou náklonnost myší ergo jimi obdarovaných vlastníků.
Fatální omyl ovšem udělal ježíšek v základní aritmetice. Prostě nás nespočítal pořádně. Ono nás je víc. Dvojnožci jsme čtyři, to ano. Ale jsou tu ještě čtyřnožci a v tom je ten zakopaný pes. Vlastně kočka. Tedy kocour a vůbec ne zakopanej.
Ferda.
On je totiž náš Ferda na myši nějak vysazenej. Tu jedinou živou překous a teď se pustil i do těch plyšovejch.
Vždycky když jdeme spát, Ferda jde na noční lov. Je to hrozivý rachot, jak ty myši z toho botníku nejdřív shodí a potom je jednu po druhé nějakým jistě obzvlášť zavrženíhodným způsobem dáví. Dělá to způsobem nanejvýš nežádoucím. Dělá u toho totiž bengálskej rámus. Myši si v určité fázi lovu vezme na schody a pak s nimi sjíží po stupních dolú. To se potichu zvládnout nedá, pochopitelně.
Tuhle jsem už za ním došel, ať toho nechá, že tady našinec zamhouřit oka nemůže.
“Tak a dost. Už je toho akorát. Ferdo, myši ti zabavuju a ty jdi už taky spát. Dyť je tu rambajz jak v tělocvičně.”
Ferda na mě vyčítavě koukal od misky s vodou. Zrovna totiž po výkonu koupal jednu z myší.

krásně zimně

Už jste někdy tancovali s medvědem?
Já taky ne.
Kačka zase mohla, ale bála se. Byl sice lední, ale zato nejmíň třikrát větší, než ona.
Já kdybch měl tancovat s tou naší kapličkou tady na návsi, taky bych se bál.
Tak si Kačenka medvěda alespoň pohladila. Ani moc nebručel.
A kdeže jsme to v sobotu byli? Kdepak v zologické, ani v cirkuse. I když cirkus to byl a ne ledajaký.
Ve Zvoli byl totiž Masopust.
Celé to dala jako obvykle dohromady paní učitelka ze školy, kam Matýsek už od září bude chodit. Letos jsme tedy byli na Masopustu naposled jako diváci. Napřesrok už jsme vymýšleli, jaké si děti vezmou masky. Kačenka se ptala, jestli může jít za vlka, což jsem jí potvrdil. Nevím proč, ale Karkulka jí nějak nezaujala. Možná proto, že vlk se v té pohádce alespoň pořádně nažral, což Kateřina dokáže ocenit.
Matěj že prý půjde za spidermana - na to jsem hned spustil bandurskou:
“Jakejpak spajdrmen?! Copak jsi někdy viděl nějakýho pavoučáka u nás na návsi?”
“Neviděl, tatínku.”
“Tak vidíš.”
“Ale já ho mám ve školce.”
“To je jiná. Ve školce si ho měj. Ale na masopust můžeš jít jako kašpárek nebo škrhola nebo loupežník, taky můžeš jít za medvěda nebo za houbu, ...”
“A moh’ bych bejt třeba vodník?”
“Vodník?! To by bylo přesně ono. Vždyť je na návsi rybník, takže to se báječně hodí.”
“Tak já půjdu za vodníka.”
No, tak o maskách už máme rozhodnuto, teď ještě aby napřesrok vyšlo počasí.
Letos bylo krásně zimně masopustně.
Však se podívejte do galerie.

prvňák

Události nenadálé člověka většinou tolik nezatěžují, jako události očekávané či ohlášené. Když vám například spadne za krk ze střechy hromada sněhu, je to sice nepříjemně studené, ale oklepete se a život jde dál.
Horší je to třeba s dohodnutým termínem návštěvy u zubaře. A co teprve oznámený termín vyvěšení výsledků zápisu do první třídy. To je jeden jako na jehlách.
Tedy Matýsek už si své povinnosti odbyl u toho zápisu a tím považuje věc za vyřízenou. Ty starosti si za něj děláme my s moulaskavouHaničkou.
Že prý do týdne to rozhodnou, říkala mádůvěřiváHanička, že jí říkali u toho zápisu ve škole. Jenže ony byly mezitím jarní prázdniny a navíc nikdo neřekl,do kterého týdne že má být rozhodnuto.
Volal jsem tenhle týden do školy, jestli bych se jako prosimich nemoh zeptat, estli už se radili.
“Odpoledne si na to sednem,” zněla odpověď.
Radši jsem se neptal, které že odpoledne to má být.
Nebylo to zřejmě hned, ale do týdenního programu se to nakonec dostalo.
Dneska ráno už jsem si to mohl přečíst. Matěj už je prvňák! Čímž má první přijímací řízení úspěšně za sebou.
Tož, Matýsku, hodně štěstí!

kolik bylo černoušků

Znáte Agathu? Kdo by jí neznal, že ano. Ale potkat ty černoušky, to se každý den nepřihodí.
Jel jsem támhle Hostivaří a před křižovatkou poslušně zastavil za ostatními. Koukám na chodník a tam se to hemží oranžovými vestami.
Nebylo jich deset, ale spíš dvacet a o kousek dál další skupinka čítající necelý tucet jedinců.
Obě skupinky pracovaly. Usilovně. Každá v co nejužším semknutí kolem jednoho ledového plácku. Kolem toho svého. Střídali se jeden po druhém v usilovném ťukání do ledu na chodníku. Ovšem velice opatrně, aby si ho moc brzy těmi ostrými nástroji nerozbili.
Myslel jsem, že je to obraz dob už dávno minulých. Předstírání práce. Ta parta mě vyvedla z omylu. Těžko tomu uvěřit, ale je to tak.
Pravděpodobně nějaká sociálně slabší skupina občanů - abych se snad proboha nebo spíš probéma nedopustil nějakého nevhodného označení - vyfasovala od magistrátu vesty, gatě, hrabla, sekáčky na led a krumpáče a teď s těmito nástroji v rukou vkusně pestrobarevně lemovala ulici. Už jsem se jen rozhlížel, odkud že přijede ta zahraniční delegace, která má spatřit, jak pečujeme o své komunikace.
A že to s Agathou vůbec nesouvisí? Proč by ne. Těch jejích černoušků taky nebylo deset.

presto

Zastavil jsem u apatyky, poněvadž mi bylo třeba medicíny. Nejlíp tenhleten nurofén na nachlazení. Tuhlec jsem slyšel v rádiu, že už ho zas musí prodávat bez šikany pacientů, anžto shromažďování osobních informací na magisterské úrovni je nestydatost.
Vyzbrojen touto znalostí jsem vkročil dovnitř.
“Potřeboval bych tenhlecten nurofén na chřipku,” vyslovil jsem se, jen co jsem vinšoval dobrého odpoledne.
Paní magistra povídá estli mám prej recept.
Já, že nemám, kde bych ho vzal, dyť jsem jenom nastyd.
“Tak to si musím opsat občanku, my to jinak prodávat nesmíme.”
“A to nevíte, že nesmíte tyhlety údaje shromažďovat. Už se o tom nějakou dobu mluví.”
“Však tady mám taky nachystenej formulář, kde mi podepíšete, že s tou registrací souhlasíte.”
“Cože?”
“Jo. A pak si tu vobčanku vopsat už můžu.”
“No to teda nemůžete. Já vám žádnej souhlas nepodepíšu.”
“Tak já vám ten nurofén neprodám.”
“Vidím, že to máte pevně v rukou. Tak mi dejte nějakej, co nejni pro feťáky.”
“Ale ten neni proti tý rýmě, ta látka tam chybí.”
“Mě to stačí, já si šlehnout nepotřebuju.”
Paní mi dala vybrat asi ze čtyř druhů, který měla od vrchnosti povolený.
Vybral jsem si forte.
A presto jsem z tý apatiky vypad s pocitem, že tohle by muselo porazit i Švejka.

kdo je v komíně

“Br, tady je zima,” oznámkovala pohodu bydlení mácitliváHanička, “jako by tu odněkud táhlo. Tys tu větral?”
“Kdepak, já jsem v pracovně. Dneska je tu ale vážně nějak chladno.”
“Zima jako v morně.”
“Že by vypadlo topení?”
Kdepak, topení bylo v pořádku. Dokonce zrovna ve stavu, kdy se samo na chvíli vypnulo, protože voda v kotli už skoro vařila.
“Teď už to musí být jedině tou digestoří. Venku je mráz a protahuje to víc, než jindy.”
“Ale to jsem už utěsnila.”
“Budeme to muset zkusit utěsnit ještě jednou.”
Utěsnili jsme násosku digestoře a vida, už to netáhlo.
“No jo, zase’s měl pravdu,” zamrmlala málaskaváHanička smířlivě.
“Copak vo to, ale teď už děti neuslyší meluzínu. Tuhle se ptaly, jestli v tom komíně opravdu je.”
“Tak dneska opravdu byla, jenže my jsme jí převezli a musela si jít kvílet někam jinam.”
“Jo, holt bude muset počkat, až přestane mráz. Teď si teplo vyvrzat nenecháme.”

víkend plný orgií

Že prý bychom mohli trochu uklidit tu komoru, když máme ty děti u babičky, navrhovala mápečliváHanička.
“Ty ale umíš žít, jiný lidi by si udělali bene ...”
“Ale s dětma se tyhle věci strašně špatně dělají. Furt aby jeden dával pozor, já se na to pak nesoustředím.”
No jo, dyť jo. Tak čím začnem?”
“Mohly by se sundat ty krabice od lega a nějak se zpacifikovat.”
“Už pacifikuju.”
Ještě jsem vylezl na půdu, abych prohlédl krabice s volně loženými kostičkami a hotovými modely. Vše zánovní, po Jurášovi.
“Tady je toho spousta, jak si to vlastně představuješ?”
“No, vlastně bychom mohli ty kostičky roztřídit, stavebnice rozložit a pak by to v těch originál krabicích mohly být zas hezké dárky pro děti.”
“No to by mohly, Juráš už si s tím dávno nehraje, ale víš co to bude práci?”
“To se zvládne.”
Během sobotního dopledne se to začalo zvládat. Jenže odpoledne jsme jeli s Ondřejem k panu malíři a pak už byl večer ... Nestihli jsme to.
“Určitě budete pořádat sexuální orgie,” vtipkoval Ondřej, aniž tušil, jaká šichta nás ještě čeká.
“Tak to doděláme zítra,” pravila málaskaváHanička.
Zítra byla neděle. Od rozbřesku u nás chrastily tuny kostiček jsouce donekonečna přehrabávány a umisťovány dle návodů do prázdných krabic. Jenom pro představu: kdepak nějaké domečky nebo draci. Poctivý pneumatický drapák, automatický nakladač, loď, dragster, ...
Ve dvě odpoledne jsme padali vysílením. Nějaký tucet velkých krabic a nepočítaně malých stavebnic bylo roztříděno a uloženo. Zbytek jsme sesypali do jednoho, až se bude něco hledat.
Jel jsem do Prahy k vlaku pro děti i s babičkou.
Víkend bez dětí plný sexuálních orgií byl za námi.

neuklízet

Nedalo mi to. Podíval jsem se po delší době do pranostik. Co jako že bude za počasí. A hleďme:
Svatá Háta býva na sníh bohatá.
Pranostiky na dny předchozí i následující prorokují totéž. A naši rosničkáři támhlec z Komořan vědecky předpovídají sníh nebo sníh s deštěm až do neděle. Všecko to funguje a zapadá do sebe. Včetně toho, že máme sněhu pořád dost a dost a hrabla a košťata stojí nastoupena v pozoru před domem.
Kdepak, ještě je uklízet nebudu a ostatním radím totéž - a nechci za to žádnou nobelovku.
Enem to globální voteplení furt nejde a nejde. Estli vono se tý zimy nezaleklo.

nakousnutý jabko

Výchova je záležitost náramně složitá. To je pořád samý: škola hrou nebo dokolečka učit se, ale ve výsledku tuhle šichtu musíte stejně oddřít sami, jelikož ten největší příklad mají děti stejně v rodičích.
Naštěstí je málaskaváHanička v tomto oboru docela vynalézavá.
Tuhle přišla s tím, že bychom měli děti vést k uvědomnění si hodnot, k práci a k citu pro povinnost.
No jo, zlatý slova, jen je tesat, ale jak to navlíct?
To už měla mášikovnáHanička taky nachystané. Zavedeme systém bodování za vybranné činnosti a cílem budou odměny.
Ona je mámiláHanička děsně mazaná. Moudro získané z knížek upravila po našem a ono vám to funguje.
Teď se u nás střádají vločky ( nebo dýně nebo berušky nebo cojávím ) na odměny. Už jsme byli v aquaparku na tobogánech
( “Tatínku, půjdem ještě do toho bazénu, co jsou ty bubliny a pak do toho moře ...” ),
u Myšáka v cukrárně
( “Kačko jestli si okamžitě nesedneš, tak příště už žádná cukrárna nebude...” ),
chystá se muzeum, proběhl svět pohádek. No prostě to funguje, že na to nestačíme valit oči.
Ovšem takové hýkání a povykování jako tuhle, to jsme ještě nezažili.
Potřebovali jsme to navléknout tak, aby Matěj chtěl nový stůl do pokojíčku. Přeci jenom škola začne za chvilku.
“Tak Matěji, máme tady pro tebe další úkol. Když zvládnež tady těch šest lekcí angličtiny, dostaneš po třetí lekci stolek a po té šesté počítač. A na něm už budeš moci zvládnout zbylé tři lekce a pak si všechny pěkně opakovat.”
Matýsek začal výskat a poskakovat jako šílenec.
Tak vida. Načasování zřejmě bylo přesné. Po večerech se teď u nás mluví anglicky.
A Matěj se už nemůže dočkat, až bude mít svoje první nakousnutý jabko.

nepřeháním

Na návštěvě jsme se chovali mravně.
Ubrus jsem polil jenom jednou a jenom červeným ovocným čajem, což prý půjde snadno vyprat.
Děti dům nerozbořily úplně, jen trochu zdevastovaly přízemí při hře s tetou a s malým klučíkem, který jim pochopitelně nemohl stačit.
Takže jsme měli klid na povídání a tak přišla řeč na tu zimu a sníh.
“My máme teď kočky většinou doma, ale venku mají na hraní ze sněhu iglů.”
“Iglů máme taky, ale pro děti. Kočky teď ven nechodí,” opáčil jsem, “zvlášť Sára. Ta má teď zaracha. Až bude zas tepleji, venku už zůstane, ale teď jí držíme zkrátka.”
“No snad aspoň trochu proběhnout by se mohla.”
“To tak. Jediný, co by jí teď zajímalo je najít a po sněhu pěkně prohnat a zpohlavkovat Želvu.”
“Želvu?”
“Jo, sousedi mají Želvu a Sára jí považuje za podřízenou, tak jí každou chvíli prožene.”
“Na sněhu?”
“No jo, to jim je jedno.”
“Želva na sněhu ale přece musí klouzat. A nezmrzne? Copak teď v zimě nespí?”
“Kdepak. Želva se se Sárou normálně pere, sníh nesníh.”
“Želva? S kočkou?” sousedi čím dál nedůvěřivěji kroutili hlavou.
“No bodejď. Vona je Želva totiž taky kočka. Akorát že jí dali jméno Želva. Voni sou takový Veselí.”
“Aha, tak to jo. A my už mysleli, že trochu přeháníte ...”

tím nic nezkazíme

Jel jsem si do servisu pro objednanou součástku. Budu si hrát a vymýšlet, jak do těch dvířek citlivě vyříznout otvor na telefon nebo navigaci ... no dyť říkám - jel jsem si pro hračku. Už byla nachystaná.
“A prosimvás, moh byste se mi mrknout na displej od větrání? Ausgerechnet cestou k vám přestal svítit.”
“Jo, jo, tuhlec napíšu účet a pak na to mrknem.”
“A ještě jsem si zapomněl někdy na podzim vyzvednout to víčko na kolo,” pravil jsem.
“No já ho tu někde mám ... ale kde ... to bude už někde zahrabaný ... tak to my ho objednáme znovu ... a ne, tady je!”
Dostal jsem víčko s vyraženými hvězdičkami.
“Tak děkuju. Jo - ještě ten displej.”
“Vidíte, já na to zapomněl, jak tady myslím na něco jinýho.”
“Z toho si nic nedělejte, já na TO taky myslím furt.”
Pan kolega se chápavě uchechtl a šli jsme k vozu.
Podal jsem mu klíček, on nastartoval, zapnul větrání a - displej se rozsvítil!
Shovívavě se na mě zahleděl s výrazem chápajícího otce, který dobře ví, že poznání přinese teprve čas a vlastní zkušenost.
“Víte, tady tu klimatizaci si můžete tímhle knoflíkem i vypnout. A displej pak nesvítí ...”
“No jo, ale vono to foukalo a nesvítilo,” bránil jsem chatrné pozice.
“Tak teď už je to v pořádku, takže klidně můžete jet,” odvětil pan kolega. Po hlavičce mě laskavou otcovskou rukou nepohladil, tolik odvahy mládenec neměl.
“Tak děkuju.”
“Jo, za málo.”
Usmáli jsme se na sebe. Já nasedl do auta, on odešel zpátky ke své židli v servisu.
Klíček byl v zapalování, vše zapnuto, stačí šlápnout na plyn a jedem.
Šlápl jsem a nejeli jsme.
Sakra. Co je? Prošlápl jsem pedál, zařadil tam, zařadil zpátky. Několikrát. Koukám na přístroje. Svítily, ručička otáčkoměru byla v pořádku.
Ach jo. No. Eště, že sem v tom servisu.
Vylezl jsem znovu z auta a šel si pro pomoc:
“Nezlobte se, že votravuju, ale teď to sice svítí, ale nejede.”
“Neříkejte,” usmál se opět tím všeříkajícím způsobem pan kolega.
“Podíváme se na to.”
Vsedl jsem za volant u předváděl stav vozu, který jsem schválně zachoval tak, aby bylo vidět, že to vážně nejede.
“Vidíte? Nic!”
“Vidím. Nejede to.”
“Že jo?!”
“Jo. Ale nebojte, když si nastartujete, tako vono vám to zas pojede.”
“!!!”
“To nic. Mě se to taky stává. Vono bude dneska lepčí, dyž budem myslet na TO, jak jste říkal na začátku. Tím nic nezkazíme.”
“No, to nezkazíme. A klidně to vo mě řikejte dál, dneska si tu vostudu zasloužím.”

hádanka lednová

Už je únor a já zapomněl na hádanku v lednu. Tedy jest to napraviti.
Schválně: uhodnete, co dostalo
tenhle špunt bez vývrtky ven z lahve?
a) velká žízeň
b) velký mráz
c) velké soustředění