WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pro pamětníky

přízrak pod stromeček

Zítra budu mít na starosti strojení stromečku a vůbec všechny ty sváteční procedury, čímž se mi nebude chtít psát deník.
Ale udělal jsem si pro příštích jedenáct dní strejčka. Vyhrabal a naskenoval jsem čtyřicet let starý komiks. Mám tyhle seriály rád a nadělil jsem si tedy letos jeden z nich. A protože si myslím, že by mohl zajímat i někoho jiného, vyjde v galerii pro pamětníky všech jedenáct dílů.
Přeju vám tedy hezké svátky a tuhlec máte pod stromeček Přízrak.

zpátky časem

Paní si mě stopla ve Vraném už před šraňky. Svezla se se mnou až do Prahy a cestou jsem se dozvěděl tolik věcí, že zřejmě obsadila první místo na žebříčku stopařů zpravodajců. Tentokrát to byl ovšem pohled do historie:
...
Tady ten lom na druhým břehu dělá hroznej rámus. Já se nedivím, že tu ten domek na Jarově nemůžou prodat. To dřív tu byla jen malá osada a lom byl maličkej a skoro jsme o něm nevěděli. Akorát jednou, jak dělali odstřel, tak to kamení vletělo až sem na druhej břeh a pobořilo to tu jeden srub.
Do Vraného jsme chodili pěšky a auta se převážela prámem. Ale to bylo nejvejš jedno auto za půl dne. Takovej provoz tu tenkrát nebyl. To až teprv kvůli papírně tu udělali tuhle silnici. Aby tu mohly jezdit ty těžký auta.
To jsme se ještě chodili koupat tady dolu pod přehradu, jak jsou teď bytovky. Byl tam krásnej trávník a písek až k vodě. Jenže to bylo studený. A jak jsme byli prokřehlí, vylezli jsme vždycky na druhým břehu nahoru na silnici, tenkrát byla ještě panelová, a vyhřívali jsme se na ní. No a když náhodou jelo auto, tak jsme vstali a uhnuli. Ale moc jich nejezdilo. To nahoře nad přehradou, tam u topolu, co je teďka Lávka, tak tam byla voda teplá, jenže to zas bylo dál.
A nad přehradou jsme v zimě i bruslívali.
Kdepak, dneska už to moc nezamrzá.
To maminka vyprávěla, jak jednou v zimě ještě za první války posílali strejčkovi, co byl ve válce, balík. Oni byli tenkrát chudí, tak mu posílali v tom balíku bramborový knedlíky. Jenže ta rota už nebyla v tom místě, kam to poslali, tak ono se to vrátilo zpátky, A v tý zimě ty knedlíky vydržely a děti byly rády, že se to vrátilo, že mají co jíst. To víte, bylo jich tenkrát osm dětí a jídlo nebylo.
...
No a to už jsme byli v Praze a byl konec povídání. Popřáli jsme si hezké svátky a pochválili jsme si, jak hezky jsme si popovídali.
A já se těším, že tu paní zas někdy vezmu stopem a ona mě cestou do Prahy zaveze zpátky časem do Vraného.

mám bůra ...

"Tumáš," pravil jsem podávaje papírovou bankovku Jurášovi. Je to sice synek již dávno zletilý, ale přesto ještě potřebný, neboť studující.
"A pěkně si to užijte," popřál jsem mu ještě hezký večer.
No, to budou mít tak akorát na dva lístky do kina, popkorn a kolu, sumíroval jsem si v hlavě vyúčtování.
"Tak kde jste byli?" ptal jsem se v sobotu.
"Šli jsem na Anděl do kina a pak jsme si ještě něco dali."
Jo, měl jsem to spočítané přesně. I vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem chodil do kina takhle já.
Paní pokladní v kině Morava (to bylo nejblíž) nebo Pilotů (to bylo nejbližší širokoúhlé) odtočila modrý, červený nebo zelený lístek z role, řekla si za něj tři koruny a bylo. V sále jsme si ještě koupili za padesátník ve voskovaném papíře eskymo. ( Ale to bylo eskymo! To se vůbec nedá srovnat s tím, co se dneska za eskymo vydává. ) A představení mohlo začít:
"... Vás nepotěším. Stále kvoká, stále kvoká. ..."
Anebo western Grošák. Pamatuje si na něj vůbec ještě někdo? Všichni my kluci jsme hned po filmu zasedli ke stolům a přetlačovali se v pákovém souboji. A všichni jsme si představovali, že máme pod předloktím na stole toho škorpiona a že nesmíme prohrát, jinak nás uštkne ...
No jo, kino byl vždycky zážitek. Ale počítejte se mnou.
Lístek za tři, eskymo za padesátník a třeba ještě něco - suma sumárum stačila pětikoruna. Neboli: "Hele, mám bůra. Estli máš taky, můžem jít do kina."
Dneska je to padesátkrát tolik!
Když jsem si to několikrát znovu posčítal a ponásobil, zůstal jsem na to užasle civět.
Vůbec si nestěžuju, jak byly starý časy lepší a jak dneska už to nejni, co bejvalo. Ani náhodou.
Ale přeci jen. Padesátkrát?! To je vážně hodně.
" ... Pane Karfík, vy nás ale zásobujete ... "

věchýtek

Jsou otázky, na které nejste připraveni, přestože pokud je zaslechnete někde kolem sebe, zdají se vám nad slunce jasnější.
Tedy nepoloží-li je někdo z nenadání vám.
"Tatínku co je věchýtek?" Matěj tu otázku položil zcela nečekaně ještě v autě na cestě ze školky.
"No, víš Matýsku, to je takovej ..."
Tak a nevěděl jsem.
On tedy každý ví, co je věchýtek, že ano. To se přeci často používá tohleto slovo, ale teď zrovna ...
Vzpomínal jsem. Kdysi dávno dělala tetička na chalupě věchýtky na zátop.
Ale ne, tomu se říkalo věchet. Takový svazek větviček posekaných na velikost akorát do kamen.
Vlastně ne, to byla otýpka. Malá otýpka, velká otep.
Věchet musí být něco podobného.
"Matýsku, to je takový svazeček slabých větviček, třeba na zátop do kamen."
Kamna Matěj zná. Proto se zeptal:
"A co je, tatínku, svazeček?"
Dostalo se mu uspokojivého vysvětlení bez cizích slov.
Ale mě pořád vrtal hlavou ten věchýtek. Nebylo to ono.
Večer jsem to strčil do gůglu. No pochopitelně!
Stačilo, aby na mě vyskočilo slovní spojení věchýtek slámy. A už bylo jasno.
Hned z mé paměti vyběhly vzpomínky na prázdniny na chalupě.
Na poli snopy svázané povřísly stavěné do panáků, strašáci v zelí s věchýtky pověšenými na provázcích, kupky sušeného sena, věchet slámy uchystaný na podestýlku v chlívku ...
Vida, tak přeci jen budu asi trochu pamětník. A Matýsek s Kačkou už ta slova jenom uslyší, ale nebudou si je moci osahat.
Dneska slámu sebere stroj a umotá z ní balík, který s věchýtkem nemá vůbec nic společného. Leda tu slámu.

vznešený kleptomanik

Rozpočet státní kasy. To je dneska téma dne.
A nejen dneska. Třeba například před sto lety se ve Vilímkových Humoristických listech o rozpočtu dělaly tyhle vtipy.
Skoro se dá říct, že se od té doby vůbec nic nezměnilo.
Snad jen ten ministr financí. Tenkrát to byl od 10. 2. 1909 do 9. 1. 1911 Leo Bilinski. Taky mu to dlouho nevydrželo.

Subaru je na svém místě

Letos jsem zas tak nějak prošvih Perseidy i Leonidy. Jako vždycky jsem si na tyhle meteorické reje vzpomněl těsně poté, co jejich viditelnost odezněla. A zase jako obvykle jsem si řekl, že příští rok se už určitě budu dívat, jak padají hvězdy. Tady na Olešku jich musí padat spousty. Jenom je potřeba si na to vzpomenout včas.
Včera jsem si vzpoměl alespoň na to, že v šuplíku suším už taky nějaký ten rok starší český film. Takové to mírné sci-fi v mezích zákonů ranných osmdesátých let minulého století. Kdysi jsem ho viděl a chtěl jsem si ho připomenout, což jsem včera spolu se svouzvědavouHaničkou učinil. Ostatně to bylo takové setkání vrstevníků, jelikož film má rok výroby jen o čárku menší, než mámiláHanička.
A v tom filmu - Akce Bororo se to jmenuje - jsem objevil, dvě zásadní věci.
Jednak je teď už konečně jasné, proč je Subaru jediná přípustná značka v našem vozovém parku. Zřejmě již jako dítko školou povinné jsem byl zásadně ovlivněn pohledem do vesmíru skrzevá teleskop na Lomnickém štítě - tedy alespoň tím, co se za tento pohled ve filmu vydávalo. Na plátně je vidět souhvězdí Plejády a to je podle příběhu domov oněch záhadných návštěvníků z vesmíru. Tenkrát jsem o Plejádách nic nevěděl, natož pak, že je jejich jiné označení - Subaru - užíváno jako značka výtečných automobilů. Ovšem ten první pohled do vzdáleného vesmíru se mi musel do paměti nějak zapsat.
A jsme u té druhé věci. Ten zápis byl chybný. Protože ten obraz byl chybný. Tedy z hlediska konstrukce hvězdářských teleskopů a obrazu v nich viditelných je snímek ve filmu v pořádku. Jenže já jsem tenkrát ještě nevěděl, že ve hvězdářském dalekohledu je obraz zrcadlově převrácen. No ale teď je vše napraveno. A Subaru je na svém místě. Jak na obloze, tak v garáži.

všem mlíkařům

Listoval jsem zas v historii a objevil jsem prudce aktuální vtip z roku 1910.
A tak tu mám jednu sto let starou radu našim protestujícím mlíkařům:
zkuste to podle návodu vašich pradědečků!

Uff!

Napadlo mě, že když už je to léto, mohli bychom zajít na letní scénu. Ono to tak nějak k sobě patří.
Na letní scéně divadla Ungelt jsme ještě nebyli, takže jsem se začal shánět po fermanu téhle společnosti a kupodivu se vyloupl na tento týden recitál Marty Kubišové. To by mohlo, pro nás pamětníky, být třeba i zajímavé. Pokud ovšem nebude na koncertě nabízet zatoulaného pudla.
Našel jsem i termín, kdy je u ní na prknech hostem paní Hegerová - no a zbývalo jen koupit lístky. Což se ukázalo být zásadní potíží, neboť jest už měsíc vyprodáno, jak mi sdělila paní v agentuře. Ale možná na nás zbyde jedna nevyzvednutá rezervace.
Tím by mohl úplně banální letní zápis končit. Není tomu tak. To byla jen předehra.
Jde tu totiž o docela něco jiného.
Marta Kubišová - jeden ze symbolů osmašedesátého, komunisty zakázaná činnost, vyhazov z agentury, lepení pytlíků a po revoluci návrat přímo z balkonu na Václaváku. A víte, kde sídlí agentura prodávající lístky na její představení? V ulici Politických vězňů. To by ještě nebylo nic divného. Ba dokonce se to skoro hodí. Jenže ono je to v čísle devět! Nevíte, co tam je? Já jo. Sídlo komunistů! Volepený fotkama a plakátama současných bolševiků. Agentura má pronajaté první patro paláce.
To je doba tohleto. To už si klidně může Vinnetou připalovat dýmku míru zapalovačem plněným petrolejem z vrtu od samotného Santera.
Uff!

tisíce přípisův uznání

Magistr lékárnický měl kunčoftů vždycky dost a dost. Bolení hlavy, ať už je způsobeno čímkoliv, bylo vždycky dobrým obchodním artiklem.
I za Rakousko-Uherska.
Jak račte na přiloženém inzerátu spatřiti, jest volno v tisíce přípisův uznání nahlédnouti.

inzerát při vedrech nepostrádatelný

Mám rád staré věci, protože připomínají doby dávno minulé.
Sklon k zapomínání věcí nedobrých (a to je dobře) nás vede ke vzpomínání na staré časy s nostalgií, čímž vznikají povzdechy typu:
... jó, to tenkrát, když byla houska za půl krejcaru ...
A protože je léto, dáme si várku aktuální inzerce. Ovšem z roku 1894, ze kterého je vydání Vilímkových Humoristických listů.
Dnes inzerát první, při nynějších vedrech nepostrádatelný.

v původním znění s titulky

Bylo nebylo, dávno tomu ... tak začínají zpravidla pohádky. Jsou věci či události, o kterých se praví: ... ale to už dávno není pravda. A jsou pamětníci a filmy pro pamětníky a vůbec je to s tou minulostí všelijaké. Každý pamětník si ji pamatuje jinak a pak se v tom má jeden vyznat.
Tak třeba spousta pamětníků si pamatuje na pravidelné slovenské televizní pondělky. To se v osm večer vysílaly televizní inscenace ve slovenčině. A zprávy v televizi byly taky ve slovenčině. V jednu hodinu odpoledne všichni nedočkavě zapínali rádio a poslouchali slovenskou motoristickou hodinku Pozor zákruta. Četly se slovenské knížky, protože holt ve slovenčině vycházely lepší. Třeba takový Krstný otec anebo Potkan král. No prostě všichni jsme uměli řeči obě. Tedy jednu vlastní a druhou sousedskou. Té jsme prostě rozuměli a nikoho nenapadlo, že je to něco zvláštního.
A tak je to dodnes. Myslel jsem si naivně do čtvrtka.
Ve čtvrtek mi definitivně došlo, že už to dávno není pravda.
Otevřel jsem televizní program a tam takhle na sobotu na večer čtu: ... slovenský film v původním znění s titulky ...
No jo, vlastně, dyť naše děti už slovensky nic neposlouchají, to on to bude asi vážně problém.
Třeba zrovna takovej drevokocúr.