WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

chlupatej Bůh

Protože mám zakázáno bejt vulgární a sprostej, je tady ten můj deník převážně o věcech příjemných či úsměvných. A není o politice, protože to bych naopak musel bejt převážně vulgární a sprostej.
A tudíž půjde-li o dvojdomek, nebude řeč o politikovi ani o politice, ale o kočkách.
Jak již mnohokrát psáno, Ferda ( jehož původ je prokázán a popsán ) a Sára ( jejíž původ jen odhadujeme z ústního podání ) jsou tvory jednak domácími a druhak venkovními. A to v popsaném pořadí.
Sára se na zimu začla stěhovat do domu.
Jenže má svůj pelech venku a Ferda vevnitř. Když je ale Sára doma, je hostem ve Ferdově rezidenci.
A to je kámen úrazu.
Ona se mu tam nakvartýruje se samozřejmostí jí vlastní. Ferda je povahy smířlivé a tak na to jenom kouká. Jediný důvod, který ho vede ke sdílení svého bytu se Sárou je vypuštění robota-vysavače, který je jeho úhlavním nepřítelem. To je potom možné vidět, jak obě kočky společně sdílí jeden pelech, z něhož se pro tu chvíli stene jakýsi dvojdomek. Sára sice vrčí, ale to Ferdovi vadí míň, než vrčení vysavače.
Pokoušeli jsme se vizi dvojdomku rozpracovat a na zkoušku tam několikrát její obyvatele umístit bez aplikace vnější hrozby v podobě vrčícího stroje. To ale nemá žádný pozitivní výsledek. Sára Ferdu vypakuje natošup a rázem je z dvojdomku Sářina pevnost.
No holt je to jako v tý politice. Dvojdomek je na ....
Ale to mám zakázaný napsat, takže politicky korektně: menší a venkovní Sára zůstane v pelíšku a větší a domácí Ferda si lehne na schody.
Protože host do domu, Bůh do domu. Chlupatej a drzej.

šedesátka

Už jsem byl pod skálou za Jarovem a do Vraného to bylo jen pár metrů.
V té zatáčce je vidět z cesty pořád ještě hladina Vltavy. Něco se tam ve vodě plácalo.
Tedy ono se to neplácalo, ony to byly dvě labutě. Právě startovaly z hladiny. Je to náramně legrační podívaná, když ti velcí ptáci běží po vodě. Zdá se to být poněkud těžkopádné. Ale není. Však si to zkuste, běžet po vodě. To prý dokázal jenom jednou jeden a teď se o tom už dva tisíce let diskutuje - kdo ví, jak to vlastně tenkrát bylo.
Tyhle dvě labutě běžely mým směrem. Mohutně mávaly křídly a už už se odlepovaly od hladiny.
Ptáci měli před sebou volnou řeku, já zatáčku před přívozem.
Díval jsem se na tachometr. Labutě letěly nějakých šedesát a když jsem před zatáčkou zpomalil na padesát a pak ještě trochu, začala mě ta konkurence předjíždět po vodě. Už jsem jen zahlédl, jak se odlepily od hladiny a to už jsem musel kroutit volantem, jinak bych skončil převozníkovi v pramici.
Labutě odlétly po svých a nejspíš jim ani nedošlo, že letí přes obec nepovolenou rychlostí.
A mě teprv teď došlo, že šedesátka je v ptačí říši docela běžná rychlost.

za plotem

"Haló, haló," slyšel jsem za plotem.
Ani jsem tomu nevěnoval pozornost a dál jsem umísťoval kameny do trávníku. Bylo jich celkem dvanáct a ještě jeden obzvlášť velký šlapák před studánku. A musel jsem to stihnout do setmění, které nastává touhle dobou před půl pátou.
"Dobrý den," nenechal se odbýt hlas a za hlasem vykouk zpoza plotu obličej nějakého pána.
"Jo, dobrej den."
"To je vaše kočička?"
"Která?"
"Tady ta."
Pochopitelně jsem žádnou neviděl, protože z mého pohledu to byla támhle ta - za plotem.
"Asi jo, jak vypadá?" komunikoval jsem dál od rozdělané práce.
""Taková hodně chlupatá."
"Světlá? A s přechody do tmavé?"
"Ano."
"Tak to je naše Sára."
"Ona tady ale už dlouho mňouká a nemůže dovnitř," zastával se Sáry milovník zvířat.
"Aha! Tak to je takhle: " nechal jsem kameny kamenama a šel otevřít branku, abych nevypadal, jako antoušek.
"To ona totiž ven i dovnitř umí přelézat sama. Jenže to je námaha. A tak když je někdo na zahradě, dožaduje se otevření dveří, aby nemusela přes plot, víte. Něco jako: Pusťte bratry domů!"
"Ale když ona tak tesklivě mňoukala, mě jí bylo líto."
"Jo, to vona umí, když něco chce. Vona je totiž děsně vypečená."
"To jsem nevěděl, ale když ona je tak roztomilá."
"No, to vona je je. Roztomilá mrcha. Tak poď, Sáro, nemáme na to celý vodpoledne. Tak pěkně děkuju a nashledanou."

všechno už běží

Od počítačů člověk nemůže čekat žeádnou extra podporu. Jsou to stroje a stroje občas fungují a občas ne. Tak je to i s mojí meteostanicí.
V liště na boku je tady vedle v prohlížeči u meteostanice pořád nápis "Zkušební provoz." A poprávu. Stařičkej rozpadlej strojek, kterej tak před deseti lety nesl hrdé jméno počítač, jede téměř za hranicí svých možností a jeho dýchavičná podpora poskytovaná sběru dat ze stanice není vždycky dostatečná a tak občas zamrzne, protože už toho má dost.
To pak takhle ráno vylezu ven a snažím se staříka resuscitovat.
Toho pravidelně využívá Ferda.
Ne snad, že by to byl kocour - ajťák, to pochopitelně ne. Jeho zájem leží venku. Na zahradě. Potřebuje oběhnout rajón a zjistit, jestli tam venku není něco, s čím by si mohl hrát.
Jako dneska.
Resuscitace byla tentokrát náročnější a dveře domu tudíž zůstaly pootevřené delší dobu.
"Ferdo! Hned domů," volal jsem preventivně po zjištění, že si někdo dveře pootevřel tak, aby mohl ven.
Ale kdepak Ferda. Na toho si jen tak nepřijdu.
Chtěl zopakovat nedělní noční trik s nevinným kukučem: "Pročkak mě sháníš, pane? Já jsem přeci tady doma na schodech."
Jenže tentokrát jsem ty dveře zavřel a šel jsem ho hledat kolem domu, abych se přesvědčil, že opravdu zdrh.
Ale chyťte kocoura, co je velkej jak rys, když se nechce dát chytit.
První kolečko kolem domu bylo takové ověřovací. Je tu? Není tu?
Při druhém obcházení domu jsem už u kůlny zaslechl šustnutí a zahlédl tmavou šmouhu - to byl Ferda.
Tak tedy třetí rotace: "Ferdo, ty uličníku, pojď sem!"
"To víš, já se tak dám načapat venku. Tůhle!"
Jenže když je dům zavřený, to se špatně leze dovnitř a dělá se, jako že se neuteklo.
Tak ještě jedno kolo. Ale to už se Ferda zastavil a kouk na mě za rohem. Udělal ještě jeden pokus otevřít si dveře z terasy, ale to bylo už jen tak pro pořádek. Pak se zastavil, milostivě na mě počkal a nechal se zanést do tepla.
Tak, to bysme pro dnešek měli.
Meteostanice běží a já s Ferdou už jsme se taky proběhli.

doma je doma

O tom, jakým úsporným způsobem Sára překonává překážky jí v cestu stavěné tu už byla zmíňka. Teď na podzim se k tomu způsobu přidal i dobrý důvod.
Samozřejmě, že by bylo na místě prohlašovat, že nás Sára má ráda, že ví, že k nám patří a tudíž jí k přelézání plotů pudí nikoliv instinkt, anóbrž láska k člověku a k páníčkovi zvlášť. No, po osmiletém soužití s touhle kočkou lze připustit i takovou variantu.
Ale je tu i další.
Jak řečeno, Sára už je kočka, řekněme, v nejlepších letech. A to o těch letech se jen tak říká, aby nebylo hned jasné, že mládí je v nenávratnu a do kloubů se nezadržitelně vkrádá regma. Tohle, myslím, už ví i náš hlavní myšilov, tedy Sára. Asi tak před čtrnácti dny zas začala kulhat. Prohlídl jsem jí packu, ale žádné zranění nebylo patrné. To tu už vloni taky bylo. Simulant jeden. Jenže ono to asi nebude úplně simulování, ono to bude ulevování si bolavému kloubu starého zkušeného revmatika.
A to už jsme přímo u toho důvodu proč se teď, jak se ochladilo, vrací Sára čím dál častěji. Prostě se chodí ohřát domů, k rodinnému krbu.
Prvních pár dní to bylo takové skoro až přemlouvání: "No tak, Sáro, poď domu, dyť je tam venku taková čina, že by psa nevyhnal."
To bylo ale opravdu jen chvilku. Teď už okamžitě přiběhne na jedno zavolání, nechá si otevřít branku ( lézt přes plot - to je pro ty mladý, to po mě nechtějte ) a honem do tepla.
No a poslední dny už je v teple většinu dne a jenom občas se jde projít, aby zkontrolovala rajón.
Inu doma je doma.

útěk z Alcatrazu

V pátek se to Ferdovi konečně povedlo. A to navíc ještě tak, aby si toho nikdo nevšiml až do soboty do rána.
"Haničko, myš je pryč!" Volal jsem od opuštěného myšího obydlí.
"Von musel Ferda večer, jak si hrál s tou klíckou, tady tu misku nějak uvolnit a jak už bylo dno volné, myška tudy musela utéct."
"No nazdar, tady bude binčus, než jí najdeme," pravila mámiláHanička a už lezla po čtyřech.
"Tam ani nehledej, já už to všechno prohlíd. I s baterkou."
"Budeme muset být potichu a poslouchat. A jak začne někde hlodat, hned jí musíme chytit."
"No, to budeme muset bejt dost dlouho ticho, to u nás moc nepude," pravil jsem skepticky.
Pokoušel jsem se přivolat na pomoc viníka: "No tak, Ferdo, hledej myšku!"
Unaveně na mě pohlédl kalným zrakem kocoura, který má teď ráno zrovna po noční a jediná jeho starost hned po snídani je někde si zdřímnout.
Ani přivolané posily: "Sáro, chyť myšku!" nebyly nic platné.
Zase to zůstalo všechno na mě.
"Hele, támhle je, za skříňkou!" Svolal jsem přítomné a začal odstrkávat nábytek.
Kupodivu to proběhlo velice rychle. Myš byla hned v láhvi od okurek a já se jal pulírovat s Matýskem její rezidenci, aby přišla do čistého.
Matěj pak šel zkontrolovat, jak je myši ve skle.
"Tatínku," přiběh nahoru celej udýchanej, " myška je nahoře na lahvi, ona tam vylezla! Ale už jsme jí chytili."
Tak to byl už druhej pokus o útěk. Ta je nějaká živá dneska.
Než jsme jí sestavili klícku, vyskočila v lahvi nejmíň ještě pětkrát až nahoru, ale to už nášikovnáHanička učinila opatření, aby myška nemohla utéct.
Teď už je myš zpátky ve svém a spí v tunelu.
Zřejmě nás nechce vidět, neboť jsme jí překazili několik málem úspěšných útěků z myšího Alcatrazu.

poslední říjnový střevlík

Tak a rázem je tma uř v pět hodin. Jó, dokud se stmívalo až v šest, to byla jiná, to se ještě dala stihnout na zahradě spousta věcí. Jenže to bylo včera. Dneska už je o hodinu víc.
Abychom dokončili všechno, co ještě před zimou potřebujeme udělat, měli jsme docela pilný víkend. A to, počítám, nebyl zdaleka poslední. Je potřeba zasadit ještě spousta rostlin a tak jsem ryl díry jako krtek. Po dnešku už to vypadá, že to možná do zimy bude všechno v zemi.
Při tom rytí jsem objevil brouka. Letos už asi posledního, ale zato nádnernýho. Už si zřejmě dělal v kůře bejvák na zimu a já mu ho zdevastoval. Protože ale bylo v sobotu chvilkami i sluníčko a v neděli docela teplo, myslím, že o toho vrásčitého střevlíka (Carabus intricatus) nemusím mít starost. Po zevrubné prohlídce od dětí a nevrlého pózování před objektivem se odebral někam pod kámen shánět si na zimu něco slušnějšího k bydlení. Tam si zaleze a do jara si dá šlofíka.
To my takové štěstí mít nebudem. My se mu tady o tu zahradu musíme starat.

Ferda v první řadě

Nikdo se zatím nepřihlásil a tak nezbývá, než se o nalezence nějak postarat. Tři dny bydlela bílá myška v lahvi od okurek. A to, jak jistě uznáte, není důstojné obydlí. Leda tak do pohádky o Zlaté rybě.
Tentokrát nám vypomohl Juráš. Zapůjčil nám komfortní klícku i s vybavením. A myš putovala do nového azylu. Děti při sestavování a zařizování bytečku překážely, jak jen mohly, se slovy: "Tatínku, můžeme ti nějak pomoct?"
Nový nájemník si rezidenci důkladně prohlédl a vybíral si, kde bude jaká komora, obývák, koupelna, a tak.
Prohlížení ovšem bylo činností číslo jedna i v okolí klícky.
S tím, že Kačenka i Matýsek na myš mluvili a ukazovali jí, kam má jít a kde na ní nejlíp dosáhnou, aby jí mohli hladit, s tím se počítalo. Ostatně nebýt dětí, myš by už byla zřejmě součástí potravního řetězce nějakého polního dravce.
Ale s dalším divákem se vlastně ani nepočítalo. S Ferdou. Ferda si sedl před nový objekt a způsobně ho sledoval po řádném očichání. Zaujalo ho to natolik, že se nedal vyrušit ani obvyklými večerními můrami venku za sklem. Tohle bylo něco nového. Měl místenku do první řady a tohle kino si rozhodně nenechal ujít.
Uvidíme dál, jaký to bude vztah. Zatím se jen očumují.

to by nebylo žádné šetření

Úspora je hitem číslo jedna. Spoří se čas, spoří se náklady, spoří se energie, spoří se prostě všechno.
I Sára spoří.
Ovšem spoří z hlediska, řekněme, poněkud lokálního až ryze individuálního. Vypadá to následovně.
Sára je kočka v nejlepších letech. Je jí osm let, má tady s přehledem zmáknutý celý Oleško, vládne tu prackou tvrdou a jen tak někoho si po revíru courat nenechá. Z toho plyne, že toho má docela hodně. A když ještě připočítáme asi tak dvacet hodin odpočinku denně, je vlastně furt v jednom kole.
A my jsme jí postavili do cesty plot a vrata a vrátka. Kdo se s tím má porád přelejzat, že ano.
Tak tedy "mňňaaaaa-aaauuuuuúúúú!"
Sedí zvenku před před vraty a čeká až přijde přepravce přes plot. Tím bývají nejčastěji sousedi.
"Dneska už jsme vám Sáru házeli přes plot nejmíň pětkrát," bývá nejčastější oznámení.
Jenže Sára přes plot lézt umí. Ale kdo by se trmácel. Stačí přeci zamňoukat. Jako by nebylo dost toho, že musí lézt přes plot, když chce ven.
Dalším z přepravců jsme my doma. Když není nikdo venku, za plotem, je zvukový signál delší a srdceryvnější.
"Pusťe mě domuu-ůůůůůůúúúúú...!"
To se páneček zvedne a jde otevřít branku: "Tak poď, ty tvore ..."
Energetické úspory Sářiny jsou evidentní. Mňoukání jí skoro nic nestojí.
A včera předvedla trik s otevírajícími se vraty - zatím v řadě poslední, ale už dost vychytanej.
Vrata se začala otevírat. To už před nimi byla fronta. Sára před autem, já v autě.
"Ustup!"
Ale kdepak. Sára zvedla ocas a odkráčela otevírajícími se vraty k sousedům. Asi zpohlavkovat Želvu nebo jimým rázným způsobem zakročit proti vetřelcům.
Musel jsem počkat, až se vyloudá ven - přeci nepoběží - to by nebylo žádné šetření energií!

lízátko

Na podzim přibývá chladu, ubývá potravy v přírodě a jest se poohlédnout po nějakém dobrém bydle. Tak to vidí myši.
Pro Sáru to naopak znamená, že začíná lovecká sezona. První podzimní myš už nám obětovala na zápraží minulý týden a patřičně pyšná na vypasený úlovek nám to přišla oznámit.
V neděli jsem šel po setmění obhlédnout zahrádku, jestli jsme uklidili všechno nářadí, zavřeli, co zavřené být má, a Sára mi jako vždycky šla naproti. Ale hned zmizela. Asi si šla po svých, pomyslel jsem si. Pak jsem ji zaslechl dole na zahradě a už jsem ji i zahlédl. Přeci jen má světlý kožich, takže je vidět i po tmě. Cosi na mě mňoukala.
"Jo ták, ty máš zase myš?"
"Mňaouú ..."
"No dyť už du. Seš šikovná kočka, to víš, že jo. Ukaž, kde to máš? Tady to bílý? Ale dyť se to hejbe! Hele, bílá myš! Ty to nežereš?"
"Uááaouuúúú ..."
"Jo to jako, že si jí mám vzít?
""Mňau!"
"No dyž to řikáš ... Tak dik."
"Haničko, vona Sára chytla bílou myš."
"Jé, ta je hezká, kam jí dáme?"
"No asi do sklenice vod vokurek. Ale budem muset dát inzerát. Našla se myš. Kdo jí postrádá ..."
"Třeba se o ní někdo přihlásí. Podívej, jaký má hezký vočička. To je normální laboratorní myš. Vůbec se nás nebojí."
"To je divný, že jí Sára nesežrala. Ale má tady takovej mokrej kožíšek. To vona jí asi Sára měla jako lízátko."
Myšku viděl ještě Matýsek a pak se šlo na kutě. Matěj do postýlky, myš do sklenice.
Zítra se uvidí.

opět překvapila

"Co tu, sakryš, děláš, Čerte?" Ani se neohlédl a utíkal za Sárou.
Čert je sousedovic černej labrador či jaká je to rasa, Sára je naše kočka bez rasy a měli by se rvát. Toho jsem se taky obával, když k nám psisko vniklo za plot. Jenže kdepak. Čert ani neštěkal, ani nevrčel. Sára jenom pro jistotu vyskočila na plot, ale žádná scéna se nekonala. Čert už jen z povinnosti rozhráb kůru na svahu a pak byl se slovy: "Ta puberta je děsná," odveden domů.
Přírodní úkaz. Dyť by se měli na potkání sežrat, ti dva.
Když Čert jenom zavětří Ferdu, který si vyjde na zahradu na procházku, začne řvát, jak ze řetězu utrženej. Někdy Ferdu podezírám, že k tomu plotu chodí schválně, aby si užil trochu toho adrenalínu.
Jenže na Sáru Čert neštěká. Všechno to vypadalo, jako že se chce kamarádit.
Přišel jsem zatím na dvě vysvětlení.
Buď je Sára přirozeně všude v Olešku doma, tedy i u sousedů, což znamená, že domácí je tu ona a host je Čert. A tedy podle hierarchie je Čert v podřízeném postavení a musí se ucházet o přízeň místního vládce, byť by vládcem byla mrňavá kočka a on velkej černej pes.
Anebo se tu potvruje známá teorie, že Sára je původně pes, jenom na poslední chvíli trochu poštelovaná, aby vypadala jako kočka.
Samozřejmě je tu ještě jeden, podotýkám že Veselý, názor, že Sára je mimozemšťan. To je ale zase jiná kapitola.
V každém případě Sára opět překvapila. A to už vypadalo, že není nic, co by o ní nebylo včeobecně známo.

ale jenom venku

Já ty tvory nechápu. Copak si nepamatujou, že je málaskaváHanička nemůže vystát? Teď, když je babí léto v nejlepším, je to obzvlášť patrné.
Pavouci si pletou sítě všude, kde je napadne. Skoro jakoby se stahovali blíž k domečku, protože dobře vědí, že já jim neublížím. Jenže by taky měli vědět, že mápřísnáHanička jim naopak ublíží. Ale na to se nějak zapomíná.
Když jsem vzal pod svou ochranu toho křižáka, co bydlí venku na okně, pravila mámiláHanička temně:
"Já vo něm vim, tak si ho tam klidně krm mouchama, ale jestli mi vleze do domu ..."
Nedopovězená hrozba nepřipouštěla jinou, než pochmurně totální variantu.
"No já ho ale budu krmit a to on tam zůstane."
"No ale jestli ..."
Smlouva je to poněkud jednostranná, ale holt nemáme s pavoukem na vybranou.
Dílo dalšího křižáka jsem našel přímo v Haniččině autě. Hned v zápětí jsem objevil i tvůtce samotného. Krásnej, už docela velkej. Právě odpočíval ve štěrbině dveří zrovna za sedadlem řidiče.
Jak teď o tom přemýšlím, říkám si, jestli náhodou neměl na zádech místo obvyklého kříže půlměsíc. Podle strategické polohy za zády řidiče by se totiž dalo spekulovat o tom, že je to vyslanec pavoučí říše s úkolem bafnout na mounilouHaničku právě ve chvíli, kdy bude řídit v nepřehledné zatáčce. No, následky domýšlet nechci.
Radši jsem ho hnedle špendýroval ven k plotu na břečťan. Tam, ve vyhnanství, si může soukat podle libosti.

kdo přijde na oběd

"A proč jsi ho nevyfotila?"
"Já chtěla, ale než jsem přišla s foťákem, už byl někde pryč."
"Chápu, ty ho prostě nemáš ráda."
"Ale naopak, zrovna hady mám moc ráda, ale tohle ani had nebyl, jen takovej mrňavej slepýš."
No vida, tak my k té havěti v okolí i u nás na zahradě máme ještě navíc vlastního slepýše. Trochu jsem záviděl, že ho první objevila zrovna mápozornáHanička.
A takhle v sobotu ráno, co nevidím, po schodech k vrátkům jde slepýš. No ano, jde. Poněvadž slepýš není had, ale ještěrka. A navíc s docela dobrým zrakem. Taky jsem ho nevyfotil, ale chvilku jsme si hráli. a pak jsem ho dal pěkně na sluníčko, aby si užil tepla.
A v neděli odpoledne slyším Matýska: "Tatínku, před vchodem je slepýš!"
"Jé, já chci slepýše, dej mi slepýše!" Hlásila se o své Kačenka. Dětem už se dostalo o slepýších poučení na jaře a proto se k němu chovaly uctivě a nechaly ho jít svou cestou.
Tak to bysme měli. Slepýš už se seznámil s celou naší rodinou, takže v neděli přijde nespíš slepýš na oběd.
Jak že to bylo v té Zlatovlásce s tím hadem?

zatrolenej tvor

Už skoro rok parkuju auto doma pod střechou, což má své výhody. Například mi dovnitř neprší, když zapomenu zavřít horní okno. Této vlastnosti jsem začal cíleně využívat právě v létě, kdy je vůz vedrem rozpálený a s otevřenými okny lépe vychladne a taky je po ránu o poznání voňavější. Tedy byl.
Ale pěkně popořádku.
Otevřenou škvíru ve střeše auta nechávám dál, protože to má prokazatelně blahodárný vliv na ovzduší uvnitř. V pátek ráno jsem zjistil, že pohodlí vozu lze využívat i jinak.
Na dece sloužící jako podložka pod dětské sedačky byl flek.
To jsem ale čuně, pomyslel jsem si a pátral v paměti, co jsem včera na tu deku položil. Při bližším ohledání byly špinavé šmouhy i na sedadle. I na opěrce. Prohlížím to dál a ony jsou upatlané i přední sedačky. Obě včetně opěrky.
Sklo střešního okna je taky upatlané a na předním skle jsou usvědčující stopy a při dalším zkoumání už jsou ty stopy patrné i uvnitř auta.
Vetřelec!
A mě bylo hnedka divný, že se Sára nějak moc brzo po ránu na terase domáhala plné misky.
Mrcha jedna požitkářská. Tak von jí nestačí ovčí kůží vystlanej pelech. Vona už ani nespí na metrovejch balících izolační vaty u sousedů. Vono jí tam asi něco tlačí! Vona si musí vlízt do auta a vybrat si ausgerechnet čistej lajntuch a vyválet se v ní a utřít si do ní všechny ty eklhafty, co jich venku v dešti do kožichu nasbírá.
Zatrolenej tvor jednen chlupatej.
No, už jsem se vyzuřil a teď přemejšlím, čím Sáře vystelu nový pelíšek, který jí chci na zimu vyrobit, aby jí to bylo dost pohodlný.
Potvora.
Až se příště narodím, budu naše kočka.

například žrádlo

Ještě donedávna jsem bláhově přemýšlel o tom, jak namydlit Sáře schody, tedy plaňky u plotu, aby nemohla utíkat. Už jsem to měl skoro vymyšlené. Jen sehnat vhodné zakulacené tyčky.
A včera mi udělala mámiláHanička čáru přes rozpočet. Vlastně Sára sama.
MávšímaváHanička ji totiž viděla, jak si konečně našla cestu i domů. Opačným směrem to zná už dávno. Že prý přejde nějakých deset metrů po zídce plotu a pak, ve vhodném okamžiku, když podezdívka končí, prostě seskočí domů do zahrady. Já jí při tom nepřistih, jen jsem jí už několikrát viděl rozvážně kráčet z toho směru.
Dneska ráno jsem se vydal na lov. Jako obvykle jsem zavolal Sáru a s aparátem jsem na ní číhal, že pořídím důkazní materiál. No to jsem se ale přepočítal. Žádné focení se nekonalo. Protože Sára sice přišla na zavolání, to ona zas přiběhne, to jo, vždyť měla být původně pes, ale žádná chůze po plotě se nekonala.
Ona prostě nepozorovaně přišla z venku k plotu, vyskočila těch stopadesát centimetrů nahoru, chytla se v rohu podezdívky u vyšší části plotu, a hned zas šup dolů, do zahrady. Než jsem stačil zmáčknout spoušť, byla doma.
Čímž definitivně rozptýlila moje naivní představy o tom, jak jí zabráníme v útěcích. To ona jen ve své mazanosti před námi tají, že je skutečná kočka a dokáže vlézt úplně všude. Jen je potřeba mít k tomu dostatečný důvod. Například žrádlo.

dobrovolníci

Sára a Ferda jsou rodu kočičího, chlupatého.
Sára je obyčejnej mourek, jenže dědeček byl holt peršan, tak si kdekdo myslí, že ona taky, což jí nikterak nebrání v tom, aby tu pacifikovala po kočičím způsobu půlku Oleška.
Ferda je mainskej mývalí kocour, velkej a tygrovanej, což taky uvádí lidstvo v omyl, neboť se lidstvo domnívá, že je to rys nebo nějaká jiná strašlivá šelma. Opak je samozřejmě pravdou. Ferdovi totiž nikdo neřek, že je velkej, a proto se vyleká i zašustění novin. Ovšem když se venku po trávníku rozběhne, chápu přihlížející, že do jisté míry mohou ve Ferdovi spatřovat lítého dravce.
Oba naše chlupatce spojuje záliba v pohybu venku. Sára si sama zvolila život mimo zdi domu (tedy našeho, u sousedů je pečená vařená) a když náhodou zajde do světnice, hned chce ven. Není jí uvnitř dost volno. Ferda naopak dům považuje za svůj včetně jeho obyvatel, kteří jsou tu od toho, aby vyhověli jeho potřebám. Například aby mu furt votvírali dveře, protože venku na trávě je taky moc hezky.
A ještě jedna vlastnost je jim společná. Odpor k vodě. Tedy odpor k nucenému pobytu v lázni. Už dávno jsme i u Ferdy opustili myšlenku na pravidelné koupání. Přesto že je mývalí. O to víc mě překvapil jejich vztah k vodě založený na dobrovolnosti.
Na kousku zahrady zrovna před okny pracoven máme zahrádku pro potěšení. A v ní je i jezírko a v něm kameny šlapáky a dřevěný mostek. Na tu loužičku koukám z okna, což kočky nevědí. A tak se mohou beze strachu ze ztráty pověsti o kočičím odporu k vodě klidně v jezírku cachtat. Sára důstojně přechází přes můstek, usazuje se na jednom z kamenů a používá jezírko jako misku s vodou na pití. Ferda, zřejmě proto, že je mývalí, u vody vydrží daleko déle a do vody dokonce hrabe i packou. Ne že by se snad myl. Prostě zkoumá, k čemu se to dá použít. A přitom nechá huňatý ocas klidně plavat na hladině. To kdybych mu ho do vody namočil já, měsíc by se mnou nemluvil.
Takhle je to ovšem z jeho vůle a to se hodnotí docela jinak.

buditel

Bydlíme na vsi. To je dostatečně známý fakt. Faktem zůstává i i obvyklý vesnický život a havěť vesnici příslušící. Zvykli jsme si na šneky, žížaly, myši, srny, bažanty, ptactvo, žaby a kdeco tu všude leze a lítá.
Na vesnici patří i zvířectvo domácí, u nás kočky. Vedle přes kopec zas krávy nebo koně a ovce. Člověk by si řekl: idylka. Jenže to má háček.
K domu patří pes a to pes hlídací. Takový pes hlídač má za úkol ostrážit majitele i jeho majetek. Jak okolní psi tuhle funkci plní, nemám zjištěno. Ale dneska jsem si ověřil, že pes nemusí být jen hlídač, ale i buditel.
V půl pátý začal někde v okolí štěkat a nepřestal, dokud jsem nevylezl z postele. Pak toho nechal. Není mi známo zda měl v diáři napsáno, že vstávám zrovna dneska brzo nebo jestli štěkal na vetřelce. V každém případě se mu povedlo zafungovat jako budík. Dneska se to zrovna hodilo. Ale jindy bych na něj byl pes.

eagle has landed

Interakce mezi moucitlivouHaničkou a tvory řádu Araneae je dostatečně známá. Jak mojenejmilejšíHanička vidí něco, co má víc jak čtyři nohy, staví se do role terminátora. Tedy pokud je vícenožec dostatečně malý. Respektive ne tak velký, aby před ním prchla a zavola na něj antouška, ponejvíce mě.
U vědomí tohoto stavu věcí odklízím osminohé přátele včas z dosahu vládkyně našeho domu. Jinak by s nimi byl ámen. Slyšel bych: "Jedeš, mrcho!" A pak plácnutí. Načež bych se dozvěděl, že ten pavouk byl velkej jako ruka a že s touhle havětí sdílet domácnost je o zdraví, tedy alespoň psychické. Fyzická likvidace byla proto nevyhnutelná.
Vždycky méshovívavéHaničce vysvětluju, že pavouci velcí jako ruka u nás nejsou a že to, co viděla, zvětšil strach, který, jak je všeobecně známo, má velké oči.
Ale kdepak, tohle prostě vysvětlit nejde.
Včera ráno jsem měl zrovna takový případ. V umývadýlku na záchodě seděl pavouk. Nemoh, chudák, ven, protože umývadýlko je z nějak děsně technologicky vyšlechtěné keramiky, která způsobuje povrchové napětí toho druhu, že na ní neulpívají kapky vody a kloužou beze stopy do odpadu. Pochopitelně to pak klouže i pavoukům.
Osminožec byl velký jako nehet malíčku, jenže nohy měl dobře třícentimetrové. On je takový pokoutník potřebuje, aby moh běhat za kořistí. Ale vysvětlujte to méspravedlivéHaničce. Ta by viděla pavouka jako ruku a pak by to zas plesklo a bylo by.
Aby to neplesklo a aby nebylo, polapeného lovce jsem zachránil. Do dlaně se vešel bez problému a při letu z okna ty nohy roztáh jako Eagle na Měsíci. Po pohodlném přistání na povrchu zemském se vydal malými krůčky pro pavouka svou cestou někam mimo lidstvo.
Protentokrát orel přistál stejně hladce jako před čtyřiceti lety.

když dochází ležák

Vosy tu s námi žijí nezvány. Jsou místa i doby, kdy je tolerujeme, ale léto toleranci nepřipouští. Vosy jsou hmyzem obtížným a bodavým, za což je pronásledujeme.
Vloni jsem za vosami lozil po střeše a příšerným vražedným nástrojem ve spreji jsem likvidoval jejich hnízda. Letos jsem se zatím na střechu vydal jen na jaře, ale teď v létě jsem je pronásledoval jen pod dřevěnou podestou kolem bazénu. Udělaly si tam, mrchy, dvě hnízda. Tak to by tedy nešlo. Žihadlo nepatří k požitkům letních dnů.
Povzbuzen úspěchem při vymítání pruhovaných satanů jsem navštívil drogistický krám, abych hledal další prostředky k boji proti vosímu národu. Našel jsem takovej závěsnej kelímek a do něj načervanalou šťávu. Že prý je to účinný lapač pruhované havěti.
A opravdu, je.
Když mi došla ta břečka od drogisty, vzpomněl jsem si na starý způsob lákání vos a nalil jsem do té nádobky zbytek piva. Plzeňského - aby to mělo náležitou úroveň. Opět to zafungovalo a tím se dostávám k tomu problému.
Mám teď na zahradě butilku s půlkilem polapených vos. A co teď s nimi? Ony se tam uvnitř melou a jsou navztekaný, že jim dochází ležák. Ale už je tam tak těsno, že další se dovnitř nevejdou. Jenže když teď otevřu víčko bude to jak nálet na Drážďany.
Nechce se mi do toho a v návodu se o tomhle problému nic nepíše.
No v nejhorším jim holt budu nosit pivo, dokud se jim z toho nezamotá hlava.

Sára to vidí jinak

S plotem přijde zákon, domníval jsem se. Tedy zákon o hranicích kočičího teritoria.
Sára, jak známo, je kočka vládnoucí tady v Olešku všem kočkám a pečlivě střežící svůj revír. V praxi to vypadá tak, že hned, jak se tu někde v okolí vyskytne cizí tlapa, Sára jí běží zpohlavkovat.
"To přestane hned, jak dostavíme opláštění pozemku. Jen počkej, Sáro, budeš mít utrum," říkali jsme. A počítali jsme každou skulinu v plotě i ve vratech tak, aby byla menší, než Sářina hlava, což by mělo stačit k tomu, aby tudy Sára neprolezla.
To jsme se ale přepočítali.
Po čtyřech dnech, kdy jsme si mysleli, že máme vystaráno, jsme našli Sáru včera i dneska ráno za vraty, jak se hlasitým mňoukáním dožaduje vstupu domů. Dobře ví, kudy se chodí dovnitř a čeká právě tam, hrajíc roli chudáka kočky, co jí ani domu nepustěj.
Jednoduše jí nové hranice nevyhovují, našla si tedy cestu ven. Kudy, to nevíme. Ale zatím platí, že ven jí to jde, a dovnitř ne. Což ovšem ve světle našich původních záměrů vrhá na celou problematiku efekt poněkud opačný. Divočáci měli zůstat za plotem a našinci uvnitř obranného valu.
Sára to, jak lze sledovat, vidí ovšem úplně jinak.

tygr domácí

Přijeli jsme domů ze školky a Matýsek se hned hrnul z auta. Musí být doma první nebo alespoň první popadnout kolo nebo třeba lopatku na písek. No prostě nemůže zůstat sedět, dokud se nevyloží tašky z auta. To by bylo nedůstojné.
Včera nutně musel domů, ani už nevím proč. Otevřel jsem mu dveře a šel vykládat ty nedůstojné tašky.
"Tatínku, Klára," oznamoval mi Matýsek během několika vteřin.
Klára je sousedova jezevčice, co k nám občas přijde zkontrolovat stav věcí, neboť stejně jako naše Sára považuje Oleško za své panství.
"Heleď, Kláro, běž domů. Určitě tě zase hledají," pokusil jsem se o vyexpedování jezevčíka.
Jenže tu byly ty tašky, takže jsem na provedení úkolu nedohlédl. Hrabal jsem se v kufru auta.
"Uuuúúúúúaauuuu!"
Vyskočil jsem z auta, abych se podíval, co se děje. Klára pelášila kňučíc směrem k domovu.
Co se to děje? "Matěji?!"
"Ano, tatínku?" Matýsek vyšel od pískoviště s lopatkou.
Jenže Klára vyběhla za dveří domu.
Že by jí přivřel průvan?
Jdu se podívat.
Ferda stál ve dveřích rozkročen s rozhodností bengálského tygra na prahu domu. Koukal na mě jasným neohroženým pohledem, v němž bylo vepsáno asi toto:
"Nechtěla rozumět té tvojí pobídce, pane, tak jsem jí to vysvětlil ručně.
Oni tihle jezevčíci vlezou kdekam. Vidím, že už je na cestě domů.
Jako poučení jí to, doufám, stačí. Já to tu ještě pro jistotu pohlídám, než vyložíš ten náklad.
Člověk, tedy kocour, nikdy neví, kdy se to mrňavý psisko zase vrátí."
Kocour stál na vartě ještě chvíli a po celou tu dobu působil natolik majestátně, že být tady cizí, určitě bych toho tygra pozdravil a v uctivé vzdálenosti obešel.
Inu jezevčíky, co mu sahají sotva po ramena, ty on ve svém domě nestrpí.

ven se chodí dveřmi

On tedy Ferdinand je kocour vypečenej.
O jeho výletech na zahradu jsem už psal. To byly ovšem výlety začátečnické a mírně řečeno nedůstojné. No kdo by chtěl, aby se o něm psalo, že vypad z okna, že. A že to Ferdovi šlo.
Teď už se naučil otevírat dveře. Čímž se dostal do další úrovně té hry co se jmenuje ferdotylumpejedešdomu.
Když necháme otevřeny dveře na terasu, zabraňuje Ferdovi ve vycházce jen síť dveří muších, která je na pružině. Tu otevřít je pro našeho kocoura věc náramně snadná a od té doby, co se to naučil, dělá to se spolehlivostí portýra v drahém hotelu. Naštěstí svou průzkumnickou duši začal vypouštět na špacír až v období, kdy nám konečně začli montovat poslední součást opevnění, tedy vrata a vrátka. Čímž by měly být zábrany omezující volný pohyb pěšího živočišstva na naši zahradu a z naší zahrady hotovy.
Pro Ferdu to pravděpodobně budou zábrany jen psychologické, ale jsme rádi i za ně. Třeba si netroufne. On je sice velkej, ale pořád mu to nějak nedochází a tak nezbývá, než doufat, že ho nenapadne ten plot i s brankou prostě dvěma kroky překročit. Spoléháme na spojence s velkýma očima. Tenhleten strach už totiž Ferdu naučil, že z okna se dá docela snadno spadnout. A proto teď důstojně sleduje svět z výšky, aniž by uklouzl po střeše. A ví, že ven se chodí dveřmi.

konečné řešení

MápečliváHanička je člověk pořádkumilovný. Tedy zvlášť pokud jde o likvidaci předmětů, o kterých usoudí, že jí musí jít z cesty. S těmi nemá slitování. Ani na zahradě.
Stává se občas, že prohlásí:
"Tahle růže se mi nelíbí."
Je to něco jako nezvratný ortel osudu. Keř musí ze zahrady pryč a není žádného odvolání.
Jenže mě bývá těchto odsouzenců líto. Provinili se jen tím, že nenaplnili očekávání v ně vložené.
Potají tedy delikventy zachraňuju, pokud to stihnu ještě před fyzickou likvidací.
Tuhle jsem zachránil právě dva keříky růží. Našel jsem jim místo za humny.
"Tady si klidně můžete růst, tady už nejste na zahradě," pravil jsem a zasadil je za plotem u pole.
To jsem ovšem netušil, jakou připravím hostinu místní zvěři.
Nevím, zda to byli zajíci nebo srny, ale jisté je, že do týdne byly keříky ohlodány až k zemi a to i s trny. Vůbec nechápu, jak může taková pichlavá hostina někumu chutnat, když je všude kolem takového šťavnatého býlí.
Buď to berou jako dietní doplňek stravy anebo se potají dohodli s mou pečlivouHaničkou na konečném řešení růžové otázky.
Jinak si to vysvětlit nedokážu.

v dosahu smetáku

Když jsem včera zahlédl venku na terase pavouka, jak si visí na vlákně, vzpomněl jsem si na svého pavouka.
To je už převelice dávno. Žili jsme s pěkným křižákem v jednom pokoji. On pletl sítě, já mu chytal mouchy a převazoval nosná lana tak, aby jeho pavučina byla uprostřed okna a vyjímala se jako dekorace. Vydrželi jsme to spolu dost dlouho, až náš vztah přervala tragická událost.
Křižák si, trouba, zalezl do kouta pod srolované výkresy a já ho jedním z nich, nic zlého netuše, rozmáčk. Ale to jsem objevil až po týdnech hledání.
V nových dějinách a najmě pak na Woleschku mám však pavouky zakázané. MoucitlivouHaničku k nim neváže nijak vřelý vztah. Obvykle se projevuje zvoláním:
"Hned si toho pavouka odnes ven nebo ho zašlápnu."
Chápu a respektuji tento vztah a proto mě zaujal ten včerejší pavouk, který už venku byl a tudíž mu zašlápnutí nehrozilo.
Visel si na svém lanku a uklízel zbytek sítě potrhané větrem. To bylo jednoznačné znamení, že se chystá přes noc budovat. Hned teď ráno jsem mu šel zkontrolovat stavbu. Byla tam. Pod lemem střechy natažená pěkně těsně u podbití, aby jí vítr neodnesl. Skoro to vypadá, že bych mohl zas mít svého pavouka. Odpoledne mu seženu nějakou tu mouchu. Jen nevím, co na to mámiláHanička. Je to přeci jen pořád ještě v dosahu smetáku.

Sára na placku

Ve vjezdu do garáže máme pruhy dlažby, ty jsou na ježdění a pruhy trávy, ty jsou na ozdobu. Zasít trávu mezi hotovou dlažbu byl nápad méšikovnéHaničky a byl to nápad skvělý. Nejdřív to tedy vypadalo, jako že tam nic neporoste, ale teď je tam pažit jak ze žurnálu.
Pažit je třeba občas požnout, to dá rozum.
Tentokrát to vyšlo na sobotu dopoledne.
Po zkušenosti z minula, kdy bylo husarským kouskem posekat trávu a neposekat při tom auta pod střechou, jsem auta přeparkoval ven a pustil se do díla.
Šlo to rychle a dokonce jsem ani nijak zásadně nepoškodil sloupy přístřešku, i když jsem se o to se sekačkou několikrát pokusil při jízdě s kopce. No, dobře to dopadlo a byl čas ustájit naše oře zase zpátky pod přístřešek.
Když jsem couval s druhým autem, pořád se kolem vometala Sára.
"Hele, tvore, běž dál, ať tě nepřejedu. No tak Sáro, vypadni! Copak takhle se dá couvat. Dyť na tebe nevidím."
Sára zmizela. Otočil jsem volantem a začal sjíždět do garáže.
Najednou jsem uslyšel kvílivý zvuk. A znovu.
Šišmarjá, vona se mi snad vopravdu připletla pod kola. Kočka jedna umíněná.
Vyběh jsem z auta a skenoval prostor pod ním. Ze všech stran. Ale nikde nikdo.
A Sára právě přicházela se zdviženým ocasem od sousedů s trpným pohledem kočky vyrušené ze spravedlivého odpočinku.
"Ty potvoro, tys mi dala! No pocem, tvore."
Radši počkala, až dokončím posunování auta a pak se líně přiloudala pomuckat se s páníčkem.
Až teprv v garáži mi došlo, co to kňouralo. To byl posilovač řízení, co v mezních polohách dycky takhle vyvádí.
Ale kdo na to má sakra v takové chvíli myslet, když už málem vidí, jak je Sára na placku.

Ferda trénuje

"Jak vykukuje za dveřma, vypadá úpně jako rys," slýcháme pravidelně od návštěv, které zahlédnou Ferdu.
"No jo, von sice velkej je, ale von to neví. My jsme mu to totiž pořád ještě neřekli," odpovídáme my návštěvám taky docela pravidelně.
Ferda neví pořád spoustu věcí. Jemu k životu stačí stulit se paničce večer do klína a při čtení se nechat drbat pod bradou nebo za ušima. Tedy panička čte. Drbán je Ferdinand.
Letos z jara ho víc, než jindy začali zajímat ptáci za oknem. Kde se vzaly, tu se vzaly sýkorky. Čtyři mladé vykulené sýkorky. Taky nic o světě nevědí a klidně si mi sednou před nos na hromadu dřeva. Skoro i překážej, když si beru polínka do krbu.
Jenže před mým nosem není totéž, co před Ferdovým.
V neděli mápozornáHanička hlásila, že Ferda sýkorky také viděl. Za oknem. To on dělává. Sedí věčnost před oknem a pozoruje. Tentokrát ho cosi nabádalo, aby ty sýkorky ulovil. Tedy skočil. Jenže neví, že okno ho ven nepustí. Rozplác se o sklo a potupeně se odplížil do pelechu, když před tím ještě dostal od paničky, kterou vyděsil, pohlavek.
Včera odpoledne nejednou koukám, Ferda se plíží celej schlíplej po terase domů.
"Kdo jste pustili ven Ferdu?" slyším mouvševědoucíHaničku.
"Nikdo, von zas vyskočil," hájil jsem zbytek domácnosti.
Ferda vběh domů jak namydlenej blesk, jen co jsem mu otevřel. A šel si zas lízat potrhané sebevědomí do boudy.
Já totiž nechal otevřené okno a před ním židli. Ferda zřejmě chtěl znovu trénovat strašení sýkorek odrazem od okna, jenže tentokrát tam to sklo nebylo. Tak trouba zase vypad. Jakousi shodou okolností šel zrovna kolem plotu za humny srnec. Nevím, jestli Ferdu viděl, ale když jsem ho zahlédl, měl jsem pocit, že se řehtá, až se mu parůžky třesou.

nepoučitelnej

Hostují u nás vlaštovky. Zase se jim u nás zalíbilo a sedávají na lanku pod stropem terasy anebo na baňkách světel. Zřejmě nás adoptovaly a chovají se tu jako doma. Musím dávat pozor, jestli si nezačnou lepit hnízdo. Kdyby náhodou ano, mám osvědčený přípravek proti tomu, co z hnízda odpadne. To se jednoduše dá pod hnízdo prkénko a je to. Občas se to musí z toho prkénka uklidit, pochopitelně. Třeba na podzim když odletí.
Ferda už o nich ví taky. Sleduje vlaštovky velmi pečlivě přes okno a čeká, jestli náhodou nevlétnou dovnitř, že by si s nimi pohrál. Ale kdepak! Známe Ferdu. Ty jeho hry končí u něj v žaludku. Jsou ovšem vyjímky.
Včera přišel Juráš s novinkou.
"Tati, víš, že jsem v noci zachraňoval Ferdu?"
"Jak bych to moh vědět? Dyť jsem spal."
"No já ještě ne. A slyšel jsem venku na střeše hrozný škrábání."
"Aha, začínám tušit."
"Jo. Kouk jsem z okna a Ferda zoufale hrabal packama a drápal se po střeše. Zase vypad z okna. Tak jsem šel do koupelny, tam byl blíž, a vytáh jsem ho z tý střechy. Byl docela legrační, jak mu to klouzalo."
"No tak to už je nejmíň potřetí. Von je prostě nepoučitelnej."

extra třída

Ptačí budku jsem sice postavil, ale zřejmě ne dost podle vkusu ptactva. Počítal jsem, že by v ní mohl zůstávat ten drozd, co nám zpíval po ránu na cedru, jenže to jsem se přepočítal. Drozd si vyzpíval ptačí paničku odněkud támhle z lesa a zřejmě se tam i přiženil.
Naší zahradě však zůstal věrný.
No, zahradě. Ona láska, jak známo, prochází žaludkem a zřejmě i žaludkem drozdím. Žaludkem našeho drozda procházejí hlavně žížaly, čímž se vysvětluje i jeho láska k naší zahradě. Chodí, totiž létá, k nám na stravu. Jak to ten zobák dělá, že vždycky, když potřebuje, vyzobne z trávníku pěknou tučnou žížalu, to ví jen on. Chvilku pak s žížalou s třepe a pak frnk zpátky k panímámě. Ona buď ještě sedí na vajíčkách nebo už krmí nějaké nové žluté zobáky u nich v hnízdě. K nám lítá jen ten hudebně nadaný drozd.
Nemá to ošem lehké. O naší zahradu musel svést boj s kosí rodinkou. Onehdá se rvali jak koně. Teď mají příměří a zřejmě si na naší zahradě vykolíkovali každý svůj klejm, na který si vzájemně nelezou, pokud jsou zrovna všichni u nás na obědě.
Včera mi drozd přišel svůj úlovek ukázat skoro až na terasu. Vypadalo to jako že mi jí nese. Mohlo to být asi takhle:
"Á, brej den přeju, pane domácí. Tak jak to dneska lítá? Kouknou, tady jsem jim vyzob z trávy takovou pěkně tučnou rousnici. No jen se na ní pořádně podívaj. Koneckonců, dyť je jejich. Tak kdyby chtěli ... No dyť já věděl, že voni by to nejedli. Prosimich tak že bych to jako vodnes mladejm, co voni nato. No sou voni uznalej, to se musí nechat. Tak pěknej den vinšuju a vodpoledne se stavím zas. Málo platný, voni tu maj žížaly extra třída."

Protaetia aeruginosa

"Jé, podívej, krásný brouci!"
"Fuj, brouci. Já tuhle havěť nemám ráda."
"Ale Haničko, tohle jsou určitě děsně vzácní brouci, dyť jsou nádherný."
"Hemžej se a maj nohy."
"Ale jsou uprostřed cesty. Tady je někdo přejede. Já tady držím Kačku na kole na sedačce, tak je prosímtě dej na list a odnesem je na zahradu."
"Ne."
"Prosím."
"Seš nasnesitelnej. Takovou havěť. No ale sou hezký, to jo."
Po cestě z návštěvy jsme v ulici kousek nad námi našli (no dobrá, našel jsem) dva krásné zlatohlávky. Nakonec mácitliváHanička souhlasila, vzala je na list a nesla je pryč z cesty. Matěj i já s Kačkou jsme pokračovali dál na kole.
"Jeeééé!"
"Ježkovy voči, co se děje, Haničko, tys zakopla?"
"Ne! Ten děsnej brouk najednou vystřelil nahoru a zmizel mezi stromy. A mě praštil do čela."
"Tak zachráníme aspoň toho druhého. Musí pryč tady z té cesty.
S největším sebezapřením donesla mámiláHanička zlatohlávka až domů na zahradu.
Byl krásnej a divokej. Sotva jsem ho stačil vyfotit, vystartoval jak raketa a zmizel přes zahradu směrem k lesu. Ani se nedivím, že jeho kolega tak vystrašil moulaskavouHaničku.
Ale skvostnej byl.
Inu zlatohlávek skvostný, vlastním jménem Protaetia aeruginosa.

hroznej zpěvák

Letos k nám přiletěl koncertovat drozd. Vždycky ráno si sedne na vrcholek cedru a spustí písničku. Trochu ho podezírám, že místy opisuje z cizího repertoáru. Na kvalitě produkce to ovšem nic nemění. Ostatně kdo ze zpěváků nepoužívá převzaté skladby. Posuďte sami.
Má laskaváHanička se k tomu vyjádřila takto:
"Tys ho ráno nahrával, viď?! Von mě vzbudil! To je hroznej rachot, hroznej ..."

to už nemá zapotřebí

"Jé, koukej, Ferdo, vetřelec!" pokřikoval jsem na našeho kocoura domácího, když už byly včera večer děti ve vaně. Ferda o bažantovi věděl dřív, než já. Možná i dřív, než k nám přiletěl. Stál už předními packami na okně a mlsně po něm pokukoval. On tedy by si s ním chtěl hrát, jenže to bažant neví. A taky neví, že Ferda neví, že je velkej kocour.
Bažant byl jarně vybarven a v podvečerním sluníčku vypadal opravdu fešácky. Když bude to jaro, musí se sebou něco udělat, to dá rozum. Jenže to ňák splet, u nás na zahradě žádná vhodná oběť k namlouvání nebyla. Za okny na něj koukali jen dva tvorové - kocour a člověk.
Bažant zbystřil, já taky. Chtěl jsem si ho prohlédnout z druhého okna a přešel jsem k němu. Bažant přeběhl po trávníku k terase. Popošel jsem zpátky, bažant to vzal taky na původní místo. Takhle jsme se chvilku procházeli a bažant pořád udržoval bezpečnou vzdálenost, i když byl venku a já s Ferdou uvnitř.
Ferda na ty tanečky vyjeveně koukal z jednoho místa na okně do té doby, než to bažanta přestalo bavit, využil teréního převýšení, poskočil a odletěl na jinou zahradu. Ferda zklamaně slezl z okna a šel se poohlédnout po jiné hračce.
A mě pořád bylo divné, kde je Sára. Ta jako kočka venkovní si svůj revír vždycky pečlivě hlídá. Vykouk jsem dveřmi na terasu. No jistě. Byla tam. V boudičce na mě ospale koukala. Jí jediné totiž bylo jasné, že na bažanta nikdo nemáme a je úplně zbytečné se za ním honit. Tohle ona už nemá zapotřebí.

jak nám dupou králíci

Stopy ve sněhu mohou prozrazovat leccos. Většinou si jich někdo všimne, až když se nějak vymykají všedně viděnému světu kolem nás. Přestože bych rád psal o stopách ve sněhu končících jaksi náhle uprostřed pole, nemám to štěstí, že bych na ně narazil.
U nás na zahradě jsou jenom Sářiny stopy kočičí a stopy bezejmenné zaječí. Zajíci k naší malé radosti zahradu navštěvují, zatím bez zjevných následků. A zenechávají za sebou stopy. Až do minulého týdne stopy všední. Tehdy se na sněhu objevily stopy nevšední.
K onomu místu pod svahem vedly stopy dvoje. Na místě pak nastal mumraj stop, ze kterých se dalo těžko vyčíst, o co tady šlo. Vinetou by asi zamyšleně pronesl uff!... a začal by svému bílému bratrovi líčit, jaký zápas na zdupaném plácku mezi zajíci probíhal, jak byli soupeři velcí, kdo si začal, jak to pokračovalo, kdy s tím byli hotovi a kdo to komu natřel. Takhle číst ze stop já ale neumím.
Já na to chvilku koukal a říkal jsem si, proč by se ušáci chodili rvát zrovna k nám. Jenže co když se nervali? Co když to bylo úplně naopak. Třeba se jim zrovna kout naší zahrady hodil pro založení nové zaječí rodiny. Prostě to na ně touhle dobou přišlo jako obvykle a přišli si to odbejt k nám.
A já už vím, jak nám dupou králíci.

len pomaly

Po diaľnici beží kôň ... slyším tu a tam v rádiu. Protože to v životě nezřídka bývá skoro stejné jako v písničkách, dalo by se očekávat, že vidět u nás koně, jak se prohání po dálnici, je každodenní rutina. Alespoň podle frekvence té písničky v rozhlase. Naštěstí to srovnání se životem poněkud pokulhává, což je ku prospěchu především těm koním.
Včera odpoledne jedu kolem ústavu rosničkářů, tedy ČHMÚ v Komořanech, nikoliv chovatelů žab. A tu na silnici vyběhne kůň. Ale kdyby jeden. Hned tři. Rozhlídli se a vzali to směrem na Závist. Malé žluté autíčko jedoucí hned přede mnou začlo blikat a zpomalovalo. To ovšem koníkům nevadilo. Naopak je to povzbudilo ke skotačení. V protisměru naštěstí nikodo nejel. A tak žluté autíčko zastavilo, vylezla z něj paní v rajtkách a jezdeckých holínkách a směrovala koně zpátky pryč ze silnice. Asi se jí nechtělo pást koně na betoně. Seběhli těsně před kopcem vydolované hlíny z budoucího tunelu pod Točnou a běželi ke statku, kde zřejmě bydlí.
Koně byli v bezpečí a v rádiu zas klidně mohli spustit tu písničku. ... len pomaly, len pomaly, pomaly.

hlavně, že se líbí Sáře

"Sára si našla kámošku," hlásili nám sousedi do Egypta, "chodějí spát do garáže pod auto." No to dá rozum, že se Sáře stýská, když jsme týden pryč. Ale že by si přivedla domů někoho na kus řeči, to jsme tu ještě neměli. Když jsme přijeli, vítání bylo velikolepé a Sára se málem umazlila. Ale kámoška nikde. Tak jsme na ní zapomněli.
Ke každodenním pořádku se Sára vrátila okamžitě. Ranní a večerní vítání probíhá podle ceromiačního řádu, krmení též. Všechno při starém. Až do včerejška. Sára přišla na večeři. Po jídle ještě projevila zájem, postála chvilku u dveří, proběhlo pomuckání a odkráčela do temnot. A za chvíli se vrátila. Podíval jsem se líp a on to nebyl Sářin kožich. Rozsvítil jsem na terase a vida! Paní domácí čekala za rohem a z její misky dojídala kamarádka. Vypadala, jako menší a trochu huňatější Ferda. Chtěli jsme se s ní taky zkamarádit, ale to ne. Hned kousek odběhla a dávala pozor, co my na to, že se k nám přihlásila na stravu.
My na to nic. Hlavně, že se líbí Sáře.

Teď jsem dopsal a jdu dát Sáře snídani. Zaslechl jsem zvonění misky. Venku byla úplná apokalypsa. Misky rozházené na zemi, boudička našišato, voda rozlitá. Co se to tu dělo. Sáro?! Přiloudala se od zahrady. Že byste se rvaly? Prohlédl jsem místo činu pořádně. Bylo to jinak. Sáře nebo té nové to muselo nějak uklouznout při skoku nahoru. V pádu zřejmě posunula střechu boudičky, shodila opěrku, převrhla misku s vodou a v panickám útěku to všechni letělo na dlažbu.
Teda dámy!? Jak jste starý? Copak máte tyhle vylomeniny zapotřebí? Tak už klid a tady máte dneska nášup.

podpisy

Sněhu ubylo a zůstaly jen ostrůvky bílé, vlastně spíš šedé hmoty. Panuje jakási nejistota, jestli sníh zmizí úplně nebo naopak, jestli třeba znovu nezačne padat. Zatím se k tomu problému staví počasí nevšímavě.
My si ovšem všímáme, kdo k nám chodí na návětěvu. Bez sněhu je to složitější, ale když je sníh, jsou návštěvníci docela čitelní. Zanechávají za sebou své podpisy. Někteří se procházejí jen tak, jiní si i překříží cestu.