WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

na Silvestra pojďte do Davle - třetí ročník!

Silvestr se stal tradičním datem již v roce 2006, kdy jsme poprvé s přáteli vyrazili na přenáročnou výpravu z Oleška do Davle a zpět a to v Nultém Ročníku Tradičního Silvestrovského Pochodu Oleško - Davle a zpět.
Zde lze nahlédnout plán trasy, který zůstává neměnný stejně jako cíl: salonek restaurace v Davli, kde pozřeme nezbytnou posilující krmi, abychom byli schopni dojít zase zpátky domů do Oleška.
Pojďte tedy s námi na procházku do Davle. Sejdeme se v Olešku ve Vltavské ulici před hospůdkou U hada ve čtvrtek, 31. prosince 2009 v 10:00.
(Další informace na Hyeně.)

jak se nepovedlo rozšířit poplašnou zprávu

"Tedy vona to nejni žádná poplašná zpráva, jak normálně novináři teď rádi říkají," pravil televizní moderátor v ranním bloku zpráv.
"Máme tady astronoma z obzervatoře na Kleti. Povězte nám, co se stalo."
Ze solidního vědce pochopitelně nevypadla žádná senzace. Pouze suše konstatoval, že někdy v pátek kolem půl jedenácté večer se kolem naší Země prohnal takovej větší kámen o průměru asi sedm metrů. Malá planetka, která byla objevena tak půl dne před tím, než se vedle nás mihla.
No jo, ale to nejni žádnej mediální trhák, že ano. Tak teď si zas přisadila slečna moderátorka. Že prý ji zajímá, co by se stalo - čistě teoreticky, samozřejmě - kdyby to žuchlo na zem.
Klidný astronom pravil, že kdyby teda vopravdu náhodou stála ausgerchnet pod tím placákem, tak by jí to rozmáčklo, ale ostatní by si toho ani nevšimli. To pochopitelně slečnu rozesmutnilo, jelikož by jako mediální hvězda nezazářila ani v tomhle případě.
Pan kolega moderátor jí přispěchal na pomoc a znovu se snažil navodit katastrofickou vizi:
"No a co kdyby ta planetka dopadla doprostřed české kotliny. Řekněme tady kousek jižně od Prahy."
No krucihýml, co se ten cápek naváží zrovna do nás?! To se musí strefovat rovnou do středu Čech. Jako by si tu svou soukromou katastrofu nemoh prožít někde u sebe doma na dvorku. To mě teda dopálilo. Tady u nás je klid a ticho, tak jakýpak epicentrum a rázový vlny.
Naštěstí pan astronom mládence okamžitě zchladil, když rozumně dodal, že dopad takového objektu by v podstatě zůstal bez povšimnutí kromě samotného místa dopadu. A že by to zajímalo hlavě vědce a tudíž by to žádná senzace nebyla.
Moderátoři se zklamaně ješte chvilku snažili vykřesat alespoň malou jiskřičku ohňostroje, ale pan astronom jim nedal šanci.
Ještě, že tak.
To že je od nás pár set metrů kopec Ďábel, ješte přeci neznamená, že se tu budou ženit všichni čerti.

běh kolem strašidla

"Co je dneska?" ptala se čarodějnice.
"Halloween," volaly sborem naučené děti.
"Dušičky!" hučel jsem já.
"Ale dušičky jsou až v pondělí, dneska je halloween," trvala na svém čarodějnice.
Tenhle spor jsem nemoh vyhrát, už proto, že v sobotu skutečně dušiček nebylo, zatímco předvečer svátku všech svatých ano.
Čímž bylo vysvětleno, co se to vlastně děje a zábava mohla začít.
Čarodějnice spolu s vodníkem, který přitáhl na vozejku truhlu plnou dárků, rozdělili ceny za nejstrašidelnější dýni i obrázek (vyhráli všichni) a pak začal strašidelný běh.
V temné zahrádce byla vytyčena stezka svíčkami mezi stromy, na kterých se houpala strašidla. Kdo chtěl uspět, musel proběhnout celou trasu kolem tří strašidel a donést tři předměty ze tří skrýší. Nejstatečnější musel být ten první. Ten nevěděl, co ho vlastně čeká. Pak už to byla brnkačka. Ale jenom na první pohled.
Představte si, že jsou vám čtyři, doma vám pořád dokola omílají horrory o kterých tvrdí, že jsou to pohádky a že dobře dopadnou, venku je tma, všude samá svíčka, nic není vidět a někde támhle za tím strašidlem je prý první skrýš. No to bych rád věděl, kdo z vás by se nebál.
Ale děti byly statečné a nakonec se odhodlaly všechny. Matěj samozřejmě proběhl celou trasu. I naše Kačenka se nakonec na cestu vydala. Ale ta doběhla jen do první skrýše a hned mazala zpátky. Když jsme prohlíželi ty mizerné noční obrázky, bylo i v té tmě možné rozeznat, že Matýsek to bral s úsměvem jako sport, ale Kačka měla na krajíčku, když běžela kolem strašidla.
Ono přeci jenom takový strašidlo se vám může z toho špagátu vodvázat, no a co potom ...

huhuhuhuuuúúúú

Snažím se tomu bránit, co jen to jde. Jenže útok je veden ze všech směrů a nepřetržitě, takže všemu se prostě ubránit nelze. Jde mi o ty všechny penězi posvěcené svátky moderní dobou předurčené k utrácení za hlouposti. Právě se jeden blíží.
Naše dušičky, tedy svátek Všech svatých a den nato Památka všech zemřelých.
U nás to býval takový velice civilní den odpovídající podzimní náladě. Obyčejem bývalo věnovat se právě těm zesnulým, poklidit na hřbitovech, přinést věnečky a kytky, zapalovat svíčky a nanejvýš tak upéct takové čtyřhranné bochánky, kterým se říkalo dušičky. Tečka.
Jenže takový svátek, to není žádnej vodvaz. A už vůbec se to nijak neprojeví na tržbách, které jsou teď na podzim neuspokojivé.
Co s tím? Dovezeme Halloween!
A začneme náležitě blbnout. Rázem je co prodávat. Na dračku jde všechno strašidelné, pořádají se strašidelné bály, soutěže o nejstrašnějní ksicht a tak dál a tak dál.
Letos do toho spadnem i my. Ve školce se totiž pořádá halloweenský večer. Naštěstí jsou ve školičce rozumní a soutěž bude jen o nejstrašidelnější dýni a výtvarné dílo strašidelné. Bude se strašit a prý přijdou i pravá strašidla huhuhuhuuuuúúúú!
No jo, já vím, děti z toho mají radost, ale stejně bych byl radši, kdyby to byl jen večer dušičkový.

přílety a odlety

Byl jsem od středy minulého týdne zas jednou poněkud mimo.
Tedy mimo domov, což způsobilo jednak to, že na woleschku ve čtvrtek a v pátek nebylo nic nového a druhak i to, že se nic nového, tedy zajímavého neodehrálo. Pokud tedy pominu legrační situaci, kdy asi půl hodiny po sobě měla v Bruselu přistát letadla s obchodními partnery, na které jsem čekal, a přistálo jen jedno. Protože to druhé kvůli bouři přistálo už v Kolíně (ne nad Labem, ale nad Rýnem) a do místa schůzky pak pán odjel nakonec taxíkem, přestože první dva návrhy byly vlak a potom autobus. Inu - žádný nízkonákladový let.
A u letadel, přesněji u jejich příletů, ještě zůstanu.
Tuhlec sousedi si všimli a zapsali (jeden si všiml a druhý zapsal) poněkud úsměvnou kombinaci textu a fotografie z odletu papeže z Čech.
Citát zní takto: "Papež se rozloučil s Českem a odletěl" četl Tom titulek článku a zíral na fotku pod ním, kde zachytili zrovna jak se papež napřahuje k odletu...
Teď je to věta pro pobavení publika, ale byly doby, kdy za se podobný žertík rozhodně nesklízely metály.
Propadlištěm dějin kamsi zmizel normalizační prezident tehdejšího Československa. Nějaký Husák. Občas visí na zdi ve filmech pro pamětníky. Tedy jeho obraz na zdi nějaké úřední místnosti. No a tenhle člověk taky lítal letadlem na všelijaké ty návštěvy nejčastěji nějakých spřátelených lumpů. To bylo loučení, když odlétal. Nejmíň dest minut v hlavních zprávách. A když přiletěl, jakbysmet. Někdy se konaly i přímé přenosy z příletu prezidenta republiky. Komentované. A právě při takové příležitosti zazněla do éteru ona památná věta, za kterou byl její nadšený autor jistě uklizen někam k lopatě do kotelny: ... soudruh Husák již roluje po rozjezdové dráze ...

v obzvlášť dobrém světle

Handicap je způsob korekce výkonnostního rozdílu soupeřů. Spočívá v položení stanoveného počtu kamenů slabšího hráče na určená místa. Jestliže nemůže žák porazit svého učitele ani s devíti kameny handicapu, musí se znovu učit některá základní pravidla.
To je psáno v pravidlech hry .
Měli jsme včera na zahradě i učitele i devět kamenů. Hra trvala celý den a nebýt jeřábu a dalších dvou pomocníků, hráli bychom nejspíš ještě dneska.
Ale pan Sosnovec je učitelem zkušeným a dobře věděl, že při té naší hře nejde o překonání nepřítele, nýbrž o pečlivé rozmístění kamenů tak, aby to lahodilu našemu oku. Od rána jsme rozmisťovali kameny, sázeli stromy, poměřovali to všechno shora, zezdola i ze stran, a navečer, ještě před setměním, se dostavil výsledek.
Všechny objekty byly usazeny na místě a za mraky vykouklo sluníčko, aby nás odměnilo pohledem na hotové dílo.
Načasování bylo bezchybné. V pozdně odpoledním slunci se proměna naší zahrady jevila v obzvlášť dobrém světle.

rudl naležato

"Volal mi teď pan Tůma, že už je v Radotíně," hlásila mi od zahradníka z Nehvizd málaskaváHanička.
"Aha, ale já jsem teď zrovna namočil děti do vany," opáčil jsem a to bylo to jediné, co jsem s tím mohl dělat.
"Tomáši, prosimtě, tak von už je dopravce v Radotíně," hlásil jsem zas já sousedovi, bez něhož a bez jeho ještěrky by celý ten podnik neměl řešení. "Tak já s ní teda už vyjedu," pravil Tomáš a jal se vyjíždět s ještěrkou, zatímco já jsem instruoval krakeny, jak si mají vyčistit zoubky a šel nachystat pohádku o tom kocourovi v té zahradě, protože tu si Matýsek přál.
"Koukám, že jsem tu správně," zhodnotil pan Tůma situaci znaleckým okem, když viděl otevřená vrata a nachystaný vysokozdvižný vozík i s posádkou.
Stromky v autě byly čtyři, z nichž jeden byl vysloveně jednomužný a ten jsem hned popadl a odnesl na místo do zahrady. Azalka a menší borovice už trochu kladly odpor, ale kolečka a rudl na ležato záležitost řešily a stromky byly za chvilku taky na trávníku.
Větší botovice se ovšem nehodlala vzdát jen tak lacino. Zatímco předchozí cesty jsme zvládli buď Tomáš nebo já lehce téměř tanečním krokem, s tímhle nákladem jsme se vláčeli všichni tři. Táhlo se mi to hodně nešikovně v předklonu s rudlem naležato. Záda musela skřípat tak hlasitě, že mě ve dvou třetinách cesty oba pomocníci vyzvali, ať si chvilku odpočinu.
"Ukaž, teď to vezmu já, přeci jen jseš trošku starší," naznačil Tomáš taktně, kdo z nás má šedivé vlasy, "vono je to na ty záda děsně namáhavý."
"Ale ty máš zas ty zlomený nohy," nechtěl jsem ho to nechat vláčet.
"Ale nohám to nevadí, horší sou ty záda," ukončil řeči Tomáš a dovláčel borovici zbytek cesty.
Záda horší byla a Tomáš měl pravdu. Stromky jsou na zahradě, všechno dobře dopadlo, jen teď ráno mě v těch zádech furt nějak píchá.
Jo, holt už nejsem nejmladší.

čtyřicet vteřin

Že prý nová baterie vydrží nejmíň třicet minut plného zatížení. A že stejně nebudu létat na plný plyn, tak čtyřicet minut letového času je skoro jistých. Říkal pan Potenský, když jsem si u něj vyzvedl opravené letadélko.
To je ovčem čirá spekulace. Tedy v mém případě.
Včera navečer bylo povětří velice vhodné pro letové zkoušky a navíc Matýsek už se nemohl dočkat. A protože už bylo opravdu všechno nachystáno, nebylo zbytí a musel jsem se do toho podniku vrhnout střemhlav. A to doslova.
MálaskaváHanička radila, že by bylo dobré, aby Matýsek ovládal letadélko sám, ona je taková praktická a ve výchově vzdělaná. V létání však má ještě trochu mezery a těžko se jí dá vysvětlit, že ovládání živého modelu vysílačkou v třírozměrném prostředí není to samé jako jezdit autíčkem po pokoji. Nakonec to komentovala tím, že je to tedy vlastně moje hračka a chudák Matěj jenom kouká.
Kdepak kouká. Matýsek se aktivně účastnil sběru trosek.
Trošku přeháním, pochopitelně. Ale opravdu jenom trošku.
Po asi pěti, šesti pokusech, které trvaly nikoliv čtyřicet minut, ale čtyřicet vteřin, vypadá "téměř nerozbitný školní model" jak po bitvě o Británii. Tedy vrtule, převodovka a motor jsou celé, ale nejsou tak docela na svém původním místě. Sklo kabiny je volně přiloženo vedle, trup je v přední části mírně pomuchlán a křídlo jsem musel vyspravit páskou, jinak by se vydalo vlastní cestou ve dvou kusech, o podvozku nemluvě, ten je teď sklápěcí, což na začátku nebyl.
Jestli jsem kdy trošku uměl s letadýlkem zacházet, vše je zapomenuto a začínám znova. Včetně generální opravy eroplánu.
A jak jsem méshovívavéHaničce slíbil, až se to zas naučím, začnu to učit Matýska. Aby si užil létání. No, snad to bude dřív, než nám odletí z hnízda.

aby se neztratila

Podzim je na draka. Tedy na pouštění draka jak dělaný.
Juráš už má své první ježdění na prkně s kolečky (zatím bez draka) za sebou - a kupodivu je snad i celej.
Pro Matýska pomalu chystám taky něco víc, než jen draka na špagátě.
Malé letadélko je opraveno a zbývá jen poshánět po domě za všech krabic potřebné komponenty a nástroje k létání nutné. Při stěhování jsem vše pečlivě uložil a při úklidu pracovny vše opět velice pečlivě přesunul do různých skrýší a slují, co jich jen po domě máme. Čímž vznikla nová bojová hra: najdi, co potřebuješ.
Takže letadýlko bylo v kůlně v krabici - to jsem našel hned - a už je taky opravené. Je to ale jen trup. Křídlo je ... no ano, v jiné krabici také v kůlně spolu s druhým dvoumetrovým křídlem větroně. Tak to bychom měli eroplán.
Teď vysílačku. Ta by měla být ve stejné krabici, jako letadlo. Ale není. Je tam jen krabice od vysílačky s návodem. Ten jsem potřeboval, jak se ukázalo, mnohem později. Tak kde by ta vysílačka mohla ... Že by na půdě? Jo. Je tam! A hele, ony jsou tu spolu s ní ještě i obrázky po dědečkovi. Co jsem se jich nahledal.
Takže vysílačku máme, letadélko máme.
Teď nabíječky. Jo. U vysílačky je. Ale k letadélku musím ještě pořídit zdroj pro nabíječku. To je hned. Jen se vezme nějaký vhodný trafo tady ze šuplíku, připájí se konektor - a je to. Nabíječky jsou v síti, baterie se nabíjejí. To bychom měli.
Ale kde je ta vrtule? Teď jsem jí tu měl! V šuplíkách není, v krabicích není, na půdě taky ne a v kůlně jakbysmet. Krucihýml kde může bejt?
Až do teď jsem jí hledal a nenašel.
Poslední, na co si matně vzpomínám, je, že jsem ji snad někam pečlivě ukládal, aby se neztratila ...

živej koncert

Dobré muziky není nikdy dost a je-li v posledních prázdninových dnech příležitost vidět Iana Andersona, je třeba jí využít.
Na jaře se mi na Jethro Tull nepodařilo sehnat lístky a teď, na konci sezony, to naopak nebylo nijak těžké. Navíc se o lístky postarali tuhlec sousedi, se kterými jsem se do Slavkova na koncert i svezl. Měl jsem to tentokrát s celým komfortem. Dalo by se říct, že tuhle partu vídám celkem pravidelně a je třeba uvést, že ani napočtvrté se Jethro Tull neokoukali ani neoposlouchali. Je to prostě jako s mou oblíbenou whisky z ostrova Islay. Čím víc jí piju, tím víc mi chutná. S mírou, pochopitelně.
Na rozdíl od zlatavé tekutiny si však koncert domů odnést nemůžu. Tedy mohl bych alespoň pořídit památeční nahrávku na mobil, pomyslel jsem si a zkusil to. Nahrávka dopadla prachmizerně. No bodejď ne. Copak erik je solidní záznamové zařízení?!
Zapátral jsem na síti, jestli někdo z těch kolemstojících takynahrávačů neumístil svoje dílo na nějakou veřejnou vývěsku. A docela jsem se podivil. Zaznamenaná videa z koncertu jsou dokonce i v solidních novinách. O YouTube nemluvě. (vzorek jednoho ze záznamů je tady)
Kdyby na to přišlo, člověk se ani nemusí trmácet někam na koncert. Stačí si doma v kuchyni zašátrat v síti a hned máte oblíbenou kapelu jak na talíři.
No ale já radši zůstanu u dosud osvědčené metody. On přeci jen koncert naživo je něco jiného, než studenej monitor.

pane inženýre, pleju!

"Tak dneska můžem," oznamoval jsem do telefonu, "koupil jsem si v bazaru raketu a míče koupim cestou."
Byla to včera taková sportovní akce, kterou spískal kamarád Míša.
Že prý bysme mohli něco udělat pro svoje těla a jestli hraju tenis.
Přisvědčil jsem, že hraju, rád a s periodou asi tak třicet let a že to zrovna tak vychází na tenhle týden. A když se k tomu ještě přidalo volné obecní hřiště u nás na vsi, nebylo již žádného protivenství, které by nám stálo v cestě.
Hřiště je skvělé, jen se na něm hraje například i nohejbal, což je příčinou značného zvlnění povrchu. Ale co, dosti žehrání a jdeme do toho.
První podání.
"Pane inženýre, pleju!"
Je třeba konstatovat, že zápas to byl úspěšný už jen proto, že jsme se čím dál častěji trefovali do míčů. To, že létaly po všech čertech, to bylo fuk. Hlavně, že hrajem. Soupeř dokonce v druhé třetině (nebo to byla hra?) předvedl ukázkovou volejbalovou kolíbku, tedy třísknutí sebou o antuku za účelem obětovat se pro dobře zahraný míč. Míč nezahrál, spadla mu čelenka i brejle, ale ta oběť za to stála.
Čímž byla hra přerušena a tajm jsme využili k celkové očistě od toho zatracenýho červenýho prášku. A protože oddych byl dostatečný, vrátili jsme se záhy k závěrečné dvouhře.
Zakončili jsme posledními dvěma míči a šli jsme k nám na kafe. Už kvůli tomu, že kafe je černý na rozdíl od antuky, kterou jsme byli pomalovaní jak indiáni.
A slíbili jsme si, že tu třicetiletou periodu zkrátíme a příští týden půjdem zas.

složitá kompozice

Nejzásadnější dílo německého expresionismu, hlásá podtitulek filmu.
Pokud je to tedy dílo nejzásadnější, je třeba ho mít ve filmotéce, hlásám já.
A abych přešel od hlásání k činům, přešel jsem takhle přes ulici v Jindřišké a zamířil do Levných knih, kde bylo toto dílo vydáno a vystaveno za výlohou. Ovšem chyba lávky. Jinde, než za výlohou film nebyl.
I dozvěděl jsem se od slečny, že včera prodali poslední a že mi ho může rezervovat, až ho vyndají z výlohy, což prý bude dvacátého. Teď to prý není možné. Byli ochotní, zapsali si rezervaci a já si šel koupit Kabinet doktora Caligariho do jiného krámu, kde ho měli kromě výlohy i v regále.
Neviditelná ruka trhu, řekl by ekonom. Já říkám, že by stačila viditelná a šikovná ruka prodavače, který by dokázal výlohu upravit i bez přispění síly k tomu speciálně určené. To ovšem nejde, to by byl zásah do složitě aranžované kompozice.
Což mi připomnělo cech aranžérský, který v dobách poněkud méně tržních, upravoval výlohy obchodů nikoliv podle toho, co bylo třeba vystavit, pochlubit se tím a prodat to. Nýbrž podle toho, které výročí zrovna v tom měsíci bolševik slavil. To byly, panečku, nějaké výlohy. Na ty se teprv nesmělo sahat. To by byla přímo svatokrádež. Totiž, co to píšu, to by bylo rozkrádání socialistického majetku, popřípadě hanobení představitele strany a vlády. Pro ty, co si to nepamatují, je třeba poznamenat, že mezi řečené představitele rozhodně nepatřil Santa Claus. Tou dobou, co se teď objevuje ve výlohách Santa, koukávali z výloh ponejvíce takový tři dědkové. Dva fousatý a jeden plešatej s bradkou.
Fujtajxl. Eště že už po nich ani pes neštěkne.

brambora k jabku

Jen jsem přijel domů, musel jsem si vygůglit, co je ta brambora vlastně zač.
Ono to celé začalo na návštěvě u jednoho pana dendrologa, co v sobotu pořádal ve skleníku den otevřených dveří. Jeli jsme tam s mouzvědavouHaničkou spolu s přáteli, kteří nás tam pozvali. Kytek tam bylo nepočítaně. Ale významná byla jen ta jedna, tedy pro mě, samozřejmě.
Před tím ovšem jest zaznamenati dva drobné postřehy.
Ten první byl můj.
"Podívej," povídám mépečlivéHaničce, "todle je přesnej příklad, jak by dopadla bonsaj, kdych jí pěstoval já."
Chudák stromek to měl už za sebou a pokojně vyčkával na svém místě někoho, kdo ho přemístí do kompostu nebo do kamen.
Druhý postřeh byl Haniččin. Ptala se na jakousi bylinu, kterou máme doma a kterou si koupila jako bylinu venkovní. Odborník vřele s touto teorií souhlasil:
"Samozřejmě, že je venkovní. Vždycky v létě."
Čímž jsme se dostali opět do skleníku a tam jsem ji uviděl. Bramboru velkou jak koule na kuželky. Seděla si v květináči a čouhal z ní takovej zelenej šlahounek s lítky. Vypadalo to asi takhle. (převzato)
"No to je přesně pro mě. To je děsně sci-fi kytka. Jak se to jmenuje?"
Dostalo se mi odpovědi, kterou jsem si musel zapsat, na tyhle latinský názvy nemám šuplík. Pamatoval jsem si jenom, že je to povíjnice.
Ale jak už jsem řekl, hned doma jsem si vygůglil, že je to Ipomoea holubii a že je to vlastně jihoafrický svlačec. (Tady se o ní píše docela obšírně.)
Ať tak nebo tak, až tuhle bramboru uvidím v nějakém krámku, rozhodně si ji budu muset pořídit. Vedle mýho jabka by se totiž brambora vyjímala jedinečně, byť by nebyla nakousnutá.

s mytím se to nemá přehánět

Nemůžu tvrdit, že jsem vzor pro pořádkumilovné tvory. Úklid prostě někdy vyjde, jindy ne a uklízet je třeba, když je to doopravdy potřeba. Jinak netřeba.
Podobný vztah mám k mytí auta.
Ne snad, že bych jezdil v zahnojeném voze. Ale na cestách, kudy jezdit musím denně, taky není dvakrát uklizeno a stačí projet jednou tam a jednou zpátky a máte zas co umývat. To bych za čtrnáct dní to auto voholil na plech. Nechávám tedy mytí vozu na vzácné příležitosti, kdy se to hodí a je to potřeba.
Zrovna na úterý to bylo potřeba.
Tedy v pondělí šel, vlastně jel, že ano, outback do lázně. Slunečný podvečer, nikde ani mráčku, dobře jsem to vybral, říkám si.
V úterý ráno se situace zásadně změnila. Začalo pršet.
No to by mě čert vzal. Kruci híml to snad musí bejt nějaká vesmírná schválnost. Ten déšť vydržel právě těch deset minut, aby večer před tím vymydlené auto dostalo obvyklý kabát z prachu a kapek vody, na který je běžně zvyklé. Hned potom přestal a celý den bylo dle předpovědi vedro a polojasno. Ani kapka deště.
To už nemůže být náhoda. Někdo mi prostě naznačuje, že můj přístup je správný a že se to s mytím prostě nemá přehánět.

srdce k snídani

Letos to vyšlo o fous a na zvolskou pouť přestalo pršet. Užívali jsme si jí dvoufázově. V sobotu totiž bylo střídání u babičky v Teplicích, takže Matěj řádil na pouti v pátek, zatímco Kačka rozvážně užívala atrakcí až v neděli.
Při tom rozdělení bylo možné sledovat rozdílný přístup k pouťové zábavě.
Matěj si s co největší rychlostí ale i pečlivostí vybral nejvhodnější atrakce, vyzkoušel je a jako nejlepší zábavu jednoznačně vyhodnotil autíčka. Vláček jezdil moc pomalu, horská dráha moc rychle, kolotoč byl nudnej (i když jezdil na džípu), na trampolíně ho bolely nohy, lochneska sice fajn, ale nakonec taky jezdí jenom pořád dokola. Autíčka tedy zvítězila a proto jel třikrát. Nadvakrát se se mnou naučil řídit a napotřetí už řádil s mouveselouHaničkou na autodromu jak černá ruka. Pedál jsme mu museli sešlápnout my, ještě nedosáhne, ale volant si vzít nenechal. A když si na střelnici vystřelil vrtulet, nebylo v tu chvíli spokojenějšího kluka na celé návsi.
To Kačka užívala všeho s rozvahou. Ba dokonce z mašinky jsem jí musel vyndat, že prý sama nepojede. Ovšem lochneska jí přeci jen trochu zaujala, zvlášť pak ty velký zuby. Ale přeci jen jsme se nějak nemohli trefit na to pravé. Až na konci. To si zajezdila na loudavých kobylkách. Tam se jí konečně líbilo. U krámků si vybrala trdlo a srdce pro princeznu. Číst naštěstí neumí, tak jsem jí nemohl podezřívat z úmyslu a ten trdelník jsme snědli spolu. To perníkové srdce má uložené na dnes k snídani.

... ale zrzavá!

"Do Varů bysme mohli zajet třeba v neděli. To tam zrovna přijede Isabella."
Touhle větou jsem doma rozhodně nevzbudil zájem obecenstva. Mohlo to znít stejně, jako třeba oznámení o tom, že jsem koupil hlávku čínského zelí. O to se u nás taky nikdo nepere.
Jenže málaskaváHanička je žena pozorná a vnímavá. Takže když jsme leželi v neděli ráno u vody, pravila mile:
"Co myslíš, jak bude dneska?"
"No já nevim, řikali rosničkáři, že hezky mělo být včera. Dneska má pršet. A támhle dou mraky."
"No já, že bysme mohli třeba udělat něco na zahrádce, ale kdyby pršelo, tak klidně můžem na výlet. ... Třeba i do Varů, jestli chceš."
To byla otázka! No bodejď, že chci!
Vida, že by mi to vyšlo?
I co, zkusíme se tedy podívat na festival. Matýsek si to jistě nepamatuje.
Tak jsme jeli. Ve Varech dokonce i rikšou. Mladíkovi jsem to nezáviděl. Odvezl nás skoro od Termálu až nahoru k Puppu. Lilo z něj jak z maratonce. Jakpak by ne. Vezl nás tři a k tomu v takovém vedru. Rosničkářům to prostě zas nevyšlo.
Matýskovi jsem naopak záviděl. Ochutnal všechny prameny a u velkého vřídla pobíhal dokola a pořád se ptal, odkud se ta voda bere. Radost z novot nebrala konce.
Protože jsme tam byli jen na skok, nastal čas jet domů. A co čert nechtěl, zrovna v tu chvíli začal místní vyvolávač pokřikovat na dav, že co nevidět se na červeném koberci před hotelem Thermal objeví Isabelle Huppert. Ani jsem nemusel dělat psí oči a mádobráHanička pravila, že ať si tu na ni teda počkám. Že se sejdem v autě.
Tak jsem si poprvé a naposled zažil čekání na hvězdu. Bylo to takové civilní, malé, české, karlovarské. Přijela taková pani v - no, řekněme že ve zralém věku. Postála vteřinku na koberci, dala rozhovor a bylo.
Vlastně jsem ani nikoho jiného nečekal. Kdepak hvězda. Isabella je prostě taková nenápadná paní.
... ale zrzavá!

velká voda

Letošní povodně na severovýchodě a jihu naší země nebyly ničivé v tak rozsáhlé ploše, jako před sedmi lety. Přesto to nic veselého není. Náš kraj z toho zatím vyvázl jenom velkou vodou. Vltava se pořád ještě ze břehů nevylila a Jarováci mají své chaty v suchu.
Byl jsem se včera podívat u přívozu ve Vraném. Domeček převozníka je ještě nad vodou, ale ostatní zařízení už z vody jen čouhá.
Ptal jsem se převozníka, jestli voda ještě stoupá.
"Teď už ne. Tohleto je šetsetvosumdesát kubíků. A drží se to. Já tu hlídám. Kdyby něco, tak abych to stih rychle vyklidit."
Četl si u toho noviny a vypadal, že tohle je voda sice velká, ale nijak zásadně katastrofická. Holt je to kovanej vodník. Vlastně převozník.
Tady jsou obrázky, jak to včera ve Vraném a u Jarova vypadalo: 1, 2, 3, 4, 5

jednou za sto let aneb bez hejtmana je to lepší

Původně jsem všude rozhlašoval, že tenhle víkend se pojedeme podívat na mašinky do železničního muzea. Jenže pod tíhou argumentů jsem musel cíl cesty přehodnotit.
Muzeum tam bude pořád, ale 100 let Sboru dobrovolných hasičů, to zas není tak často, to je ... no to je jenom jednou za sto let, jak řekl tuhlec pan Hrubý od nás z krámku. Měl pravdu.
Jeli jsme v sobotu do Zvole. A dobře jsme udělali.
Stihli jsme tu slávu od začátku, kdy od rybníka vyjela historická stříkačka. Byla nádherná a oheň v mžiku uhasila. Báječný vynález jen pro čtyři páry rukou a jednoho koníka.
Celá náves byla plná hasičské techniky včetně stříkaček nových až z Ameriky, plošin, žebříků a vůbec všeho možného v barvě nejlépe červené. K ukázkám patřilo nejen hašení, ale i všelijaké záchranné práce včetně slaňování záchranáře i se psem.
Matýsek si mohl vyzkoušet třeba i házení sekerky na cíl a jednou se dokonce i trefil! S Kačkou se pak svezli na rybníku opravdovým hasičským štěchovickým člunem a Matěj zkusil i pádlovat.
Po té dřině jsme se šli posilnit. V hospodě u rybníka nám přinesli řízek jako vrata, což měli jednak psáno v jídelním lísku, a jednak byl opravdu skoro tak velkej.
A zas rychle na divadlo, kde právě dávali syrový pohádkový horor, kterak se zlá jezinka vlastním prokletím ve smetí proměnila.
Ale potom už honem domů, byli jsme utahaní jako koťata.
Na památku nám zůstala parádní výroční stužka a písemné ujištění, že se tahle slavná sláva konala i bez přispění jednoho prachmizerného tatrmana. Totiž hejtmana.

krásné hlavy

Něco jako svatostánek všeobecně přijímaného hříchu je cukrárna.
Skoro každý říká, že se sladké jíst nemá. Dětem kážeme, že se po sladkém kazí zuby.
Když děti odrostou a začnou rozum brát, začneme jim vysvětlovat, že když se budou cpát sladkým, budou tlusté.
"Třeba jako támhleta paní. No, chtěla bys být, Kačenko, tak tlustá?"
Podobné návodné otázky jsou součástí výchovy. Očekávéme samozřejmě odpověď, že nechtěla. To dá rozum.
Ale naše činy bývají ve velikém rozporu s našimi slovy.
Proto si zřizujeme cukrárny a v nich hřešíme a ignorujeme dobrou výchovu.
Jedna cukrárna byla i v Opletalce. Měl jsem to pár kroků ke hříchu.
Až tuhle, před časem, cukrárnu zavřeli. Vypadalo to na zevrubnou rekonstrukci.
Minulý týden se to začalo chýlit ke konci a opravdu. Tenhle týden otevřeli.
Jenže oficínu!
Z cukrárny je salón krásy. Místo krásných těl tam teď budou vyrábět krásné hlavy.
Ach jo. Teď mám s hříšným životem utrum.

už se točí?

Výlety patří k létu.
Léto začalo v neděli a my byli na výletě už v sobotu, abychom měli navýletováno do foroty.
S dětmi ze školky jsme se byli projet vláčkem do vojenského muzea do Lešan. Je to pěkný výlet na jedno dopoledne.
Nejsem nijak velkým příznivcem militárií, ba dalo by se říci spíš naopak. Ale oni Kačka s Matějem berou ty věci jinak. Jsou to prostě velké stroje.
Třeba růžovej tank. Ten by chtěl mít Matýsek doma. Kačka zase polní kuchyni, co měli Tři veteráni.
V dětském tanku se skluzavkou si taky užili dosyta. Matěj pořád něčím kroutil a volal na kolemjdoucí:
"Točí se? Už se točí?"
Cestou zpátky mi pak vysvětloval, že točil motorem a musel vědět, jestli to je zvenku vidět.
Až teprve včera jsem se dozvěděl v rádiu, že je tam v muzeu postavená i Babeta. Tedy unikátní terénní vozidlo Škoda, které bylo vyrobeno jen v prototypu a jediné jeho veřejné vystoupení se konallo ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. Vida, to by mě zrovna zajímalo, jenže jsem to tak nějak přehlíd.
No nic, aspoň je důvod se tam podívat ještě jednou, když to máme skoro za humny.

znovu na Červeném Hrádku

Na Červený Hrádek jsme se chystali dobrých čtrnáct dní. Podařilo se a odjeli i dorazili jsme včas. Na rozdíl od oslavy, která se konala tentýž den, a na kterou jsme nedorazili. Tak se stalo, že jsme alespoň dětem udělali radost, což byl zajisté čin záslužný.
Pohádka v prostorách Hrádku se odehrává každý rok. Matýsek už byl nachystaný plnit úkoly. Zlatá přadlena mu uložila, aby stéblo slámy donesl Rampelníkovi, což Matěj svědomitě plnil a teprve čarodějnice mu slíbila, že se po Rampelníkovi podívá. Ale slámku jsme vezli až domů.
Kačka si užívala pohádky po svém. S motýlem Emanuelem nebo včelkou Májou, ba i králíkům do klobouku vlezla.
Matěj to ale bral všechno vážně. Třeba zlatou rybu zasekl s takovou vervou, že se až rybář divli. A línému Honzovi šel shánět draka. To víte, kdo by z té pece lezl, když je koneckonců v pohádce psáno, že Honza draka přemůže, že ano.
Nebo řepu převelikou tahal Matýsek též s vervou převelikou. Ale nevytáhl.
Zato Kačka vytáhla z čerta lízátko a vůbec jí nevadilo, že čírtě vaří v kotli hříšníky.
U Perníkové chalouky dostaly děti každý po kousku střechy a mlynář je pak naložil na trakař a notný kousek cesty po hrázi odvezl až na konec pohádky.
Když jsme se všichni nakonec důkladně upatlali od cukrové vaty, jelo se domů.
A není divu, že naši pohádkoví cestovatelé za první zatáčkou usnuli, Třeba se jim zdálo, jak jedou s princeznou v kočáře.

snad to vydrží

Konečně se mi podařilo vydolovat zpátky novou stanici a čidla, čímž opět funguje meteorologické zpravodajství z Oleška. Když to půjde takhle dál, určitě se to během příští pětiletky stabilizuje v podobě nějakého poloprovozu. Rychleji to zajisté nepůjde.
Dolování totiž probíhalo takhle:
První fáze by se dala označit za bleskurychlou. To mi totiž po telefonu potvrdili, že hned druhý den po odeslání reklamovanou zásilku obdrželi a ihned jí poslali dál k posouzení. Další kroky už byly podstatně pomalejší. Nejdřív nic, pak po týdnu ujištění, že je to v poště a po dalším týdnu odpověď, že dostanu odpověď. A když jsem další den znovu volal, co se teda děje, tak jsem najednou dostal číslo balíku a že prý to tentýž den budu mít v poště. Neboli: kdybych si byl býval nezavolal, dál by se nic nedělo.
Naštěstí číslo balíku souhlasilo a na poštovním serveru jsem si přečetl, že je balík nachystaný k dodání na mé poště.
Jenže na poště mi řekli, že tam balík není.
Ale to už mě vážně našňuplo: "Musí tady bejt. Já si to přečet na internetu!"
"No jo, copak internet. To nesmíte věřit všemu, co je tam napsaný."
"Vy si děláte legraci, to přece nemůže bejt pravda."
"No estli jste to vážně potřeboval, to jste si to měl nechat poslat pépéelkou."
"Ale voni to poslali emskou."
"No jo, tak to by to tu mohlo bejt. Teď zrovna vodjelo auto, co přivezlo novou poštu. Můžeš se tam prosimtě podivat?"
Druhá paní se podívala a ejhle: "No jo, vono to tu je, ale bude to chvilku trvat."
"Já si klidně počkám."
Počkal jsem si a stanice, kterou jsem nakonec vyrval ze spárů poštovního ouřadu, funguje.
Tak mi držte palce, ať to vydrží.

placky

"Marokánky zas nemáme, vony nějak teď nejsou," pravila paní prodavačka z hokynářství v ulici U půjčovny.
Chodím si tam občas pro takové ty placičky s oříšky a rozinkami a čokoládou. Moc málo kde se dají koupit. Ale tady v tom krámku je ještě občas mívali.
"A kdy vám je přivezou?" ptal jsem se se zájmem a sbíhajícími se slinami.
"A to já nevim. Vobyčejně sou dycky ve štvrtek, jenže teď je ňák nepřivezli."
"To je škoda, byly dobrý."
"Jo, to byly. Teď tu máme místo nich tyhle placky," ukázala žena za pultem na krabici plnou dévédéček v papírových obálkách.
Holt placky jako placky. Pokrok se zastavit nedá.

vošupný

"Tak a je to v háji, já jsem zapomněl, že mám prázdnou peněženku. To já si musím nejdřív pro peníze, abych si tu snídani moh koupit."
"Ale nikam nemusíte, dáte mi to potom."
'Potom' je taková ta kupecká formulka, co vyjadřuje shovívavost s pravidelným kunčoftem, co má zrovna ve šrajtofli průvan.
"Do voběda tu máte těch pětatřicet korun a dík, že ste mě nenechal vo hladu."
Pěkně jsem se poděkoval a šel posnídat. Kolem oběda jsem vytáh z mašinky pár bankovek a šel smazat dluh, co mi visel na futru v krámě.
"Tady to nesu, ale nemám drobný, teď jsem to vytáh ze stroje," povídám panu krámskému.
"A to bude problém, já nebudu mít zpátky."
"No dobrá, já se eště podívám tuhle vedle do trafiky, třeba mi tam rozměněj."
Dobře to dopadlo a tak jsem vracel v drobných:
"Nechte to za štyrycet, ať vám to splatím i s ourokem," pravil jsem rozšafně.
"A kdepak, žádnej ourok, tady máte zpátky za vošupný, dyž ste se tak naběhal," uzavřel pan vedoucí tu složitou obchodní transakci.

já se to na ní naučím

Kačenka v sedačce začala chrápat už na jižní spojce tak důkladně, že jsem začal zkoumat, co to v autě tak drnčí. Matěj se choval ohleduplně a tiše, což nám cestu do Libčan, tedy alespoň její začátek, zpříjemnilo.
V neděli tam probíhal u pana Pišla zas seminář o tvarování. Nikoliv o tvarování postav, jak je dnes v nesčetných fit a sport a relax a kovíjakještě centrech módou. Anóbrž o tvarování dřevin a to především bonsají jak na zahrádku, tak do světnice. MázvídaváHanička už se tam přes rok chystala a teď to konečňě vyšlo.
Vydrželi jsme tam dvě hodiny. MáučenliváHanička na semináři a já s dětmi na zahrádce. Největší úspěch měli koi kapři. Děti si nechaly žužlat prsty nebo je hladily po hřbetu. Což se v závěru projevilo tím, že Matěj i Kačka měli zmrzlé ruce a Kačka navíc ještě promočené punčocháče.
Ovšem ten skutečný výsledek naší mise se dostavil spolu s mouhrdouHaničkou:
"Viděls ten zázrak?"
"Jakej?"
"No venku ta moje borovice jak je natvarovaná."
Šel jsem se podívat. A vážně. Chudák stromek byl zkroucenej jak paragraf a chyběla mu spousta větví.
"No dobrý a co dál?"
"Teď už se bude jen dál tvarovat a vyštipovat a pak bude krásná."
"A co ta druhá?"
"Jo ta tvoje? Tak ta je prej na nic, že se na ní nedají udělat ty správný patra."
"Ale mě se líbí. Je kudrnatá."
"Však já jí taky nevyhodím, já se to na ní naučím. Vono to nějak dopadne, uvidíš."

týden japonské kultury

Požádal mě přítel Václav, jestli bych nemohl udělat trošku osvětu ve věci Týdne japonské kultury. Inu mohl. Rád. Zvlášť, když je to tentokrát na Zbraslavi naposled. Národní galerie se ze zámku stěhuje pryč a Asijské sbírky odtamtud zmizí.
A u příležitosti mizení se pořádá onen rozlučkový týden:
Týden japonské kultury je poslední mimořádnou akcí Asijské sbírky NG před definitivním uzavřením zbraslavského
zámku. Ve dnech 12. – 18. 5. se zde setkáte s jedinečnými ukázkami japonského umění přetváření a obdivování přírody
i pozoruhodným doprovodným programem.
Uvidíte nejen přehlídku hotových mistrovských bonsají (Bonsai centrum Libčany, Bonsai klub CZ) a květinových aranžerií
ikebana (Prague Sósetsu Study Group), ale budete moci přímo sledovat i proces jejich zrodu při praktických ukázkách
v sobotu 16. a neděli 17. května. Součástí expozice budou i přírodní „plastiky“ – kameny suiseki (Česká asociace suiseki),
miniaturní zahrada cubo-niwa Václava Wiesnera (Bonsai-zahrada) a tématicky související fotografie Zdeňka Thomy.
V Ambitu budou vystaveny japonské závěsné svitky kakemono s přírodní tématikou ze sbírky galerie Arcimboldo (možnost
zakoupení).
Pozvánku na vernisáž si můžete stáhnout tady.

na traktory do Libně!

Na prvního máje přijela Eliška. To není žádný alegorický vůz, nýbrž nejvícnejlepšíkamarádkamémiléHaničky. Čímž vznikla jednak příjemná návštěva u nás doma a stejně příjemná návštěva ve vedlejší vsi, kam jsem s dětmi zajel hned po obědě.
Ona je v Libni vždycky na prvního května taková historická trachtace, na kterou pravidelně zapomenu.
Letos mi jí připomměla Eliška: "... jsem musela tady před váma v tý druhý vsi půlhodinu čekat, byl to tam samej traktor. Co to tu máte za muzeum? ..."
Hned bylo jasno: Musíme na traktory do Libně!
Pořadatel v zelenkavé vestě před vsí sice mrmlal, že jedem pozdě a že už to končí a že jsme měli přijet ráno v osm, ale to se hluboce mýlil.
Traktorů stálo na návsi u rybníka mnohem víc, než vloni ve Zvoli.
Rázem jsme se ocitli v historii před rokem 1948. Pak už to vzal do ruky bolševik, rozoral meze a historie, tedy alespoň ta normální, se nekonala.
Naštěstí se najdou lidi - povětšinou velcí kluci, protože holky na traktory moc nejsou, kteří tu historii, co stojí za řeč, zachrańují pro potěšení. A tak jsme se Matýskem i Kačkou těšili z nádherných starých strojů.
Dozvěděli jsme se, jak si počínat v mrazu, jak se startuje klikou Otto, jak se klepe Bulldog, jak se řídí Zetor a zahlídli jsme i vyfešákovaný Tatraplán.
Děti prolezli kde co a traktoristé byli náležitě pyšní, že mají co ukázat.
Třeba jenom obyčejnou pásovou brzdu. Ale krásnou.
Anebo stařičkou Pragovku s vypulérovaným zlatým chladičem.
Sláva to byla veliká a děti si odvezly perníkový traktor a mašinku, do kterých se hned doma pustily.
MánejmilejšíHanička dostala perníkové srdce, aby věděla, že je nejsladší.

čarodějnice s Akimovou školičkou

Přesto, že se nabízela příležitost pokračovat ve šlépějích neblaze proslulého Boblika, vysvětlovali jsme letos velice mírumilovně Matějovi a Kačce, proč se pálí čarodějnice. Je to symbol zbavení se zlých duchů i neduhů během zimy nasbíraných a přivítání jara a vůbec pozitivní lidový zvyk.
Jenže vysvětlujte něco dětem, ktyž táhnou slaměnou babu k hranici.
Celé to báječně zorganizovali Bernáškovi, neboli Akimova školička. Matěj musel být samozřejmě první pokud možno ve všem.
Schvaloval instalaci babizny, odborně dozíral na zážeh a včas hlásil, že už hoří.
Netrvalo jí to dlouho a vylítla do luftu k všeobecnému úžasu publika. Inu, byla slaměná.
Pak ovšem nastalo opékání. Buřtů, klacíků, chlebů - co jen hrdla ráčila.
Děti se skvěle bavily až nás rozehnal déšť. Jako by byl objednán - v nejlepším jsme ulili oheň a odebrali se domů.
Cestou ovšem byla ještě jedna zastávka.
U nás na obecním plácku, kde se skoro již tradičně pořádá trachtace u obrovské hranice.
Letos byla zas o něco větší a Matýsek si ji stačil užít zas hodně zblízka.
A pak už vážně začlo lejt a tak jsme se jeli pěkně vyuzení uložit do kanafasu.

zamordovali celebritu

Vyzvedl jsem děti ze školky a jel vrátit obraz, který mi kamarád svěřil, abych ho nechal ve studiu naskenovat. Volám, že jsem na cestě a nic. Nikdo telefon nebere.
No nic, on zavolá zpátky.
Nevolal.
Tak volám ještě jednou. Zase nic.
Dobrá, to se může stát. Beztak je to po cestě, stavím se rovnou bez ohlášení. Třeba je na zahradě a neslyší telefon.
Zazvonil jsem u vrátek a zase nic. Jenže na zahradě na trávníku se válel převržený stativ s foťákem.
"Tatínku, tam bliká to světýlko proti zlodějům," hlásil Matýsek z auta.
"Ukaž, kde, já nic nevidím," rozhlížel jsem se.
"Teď už ne, ale před chvílí bliklo," doplňoval Matěj.
Zazvonil jsem znovu pořádně.
V domě zaštěkala Iris.
Že by přeci jen byli doma? Ale pořád nic. Nikdo nešel otevřít.
Auto stojí před domem, tak tu musí být!
Zazvonil jsem potřetí a Matýsek zas hlásil, že to bliklo.
V domě ani živáčka kromě zvěře, která ovšem utichla.
Tu se mi začaly vkrádat myšlenky.
Že von ho někdo přepad na zahradě! Měl bych se tam jít podívat, třeba potřebuje pomoc.
No jo, ale co když pomoc nepotřebuje, co když třeba zrovna fotil nějakou modelku a teď zrovna ... už nefotí.
Anebo třeba ...
No, literárních scénářů mě napadlo několik. Ale měl jsem v autě děti, tož jsem popohnal spřežení směrem k domovu.
Až ráno jsem se Ondřejovi dovolal:
"Člověče, já myslel, že tě nejmíň přepadli," projevil jsem obavy hned na úvod.
"Já byl na motorce, tak jsem neslyšel telefon. A teď mám druhej."
"No jo, ale co ten pohozenej foťák?"
"Ten nebyl pohozenej, ten byl na stativu sklopej k zemi a sekvenčně fotil, jak roste kapradí."
"Jo ták. Vono to je dycky daleko prostší, než to vypadá. A já už myslel, že zamordovali celebritu, když vo tom teď píšeš tu knihu."

můžem na výlet

Mílovými kroky se blíží doba, kdy začneme jezdit na delší cyklistické výlety. Delší z pohledu Matýskova, pochopitelně.
"Pojedeme zas na tu dlouhou projížďku, tatínku," žadoní Matěj nejméně čtrnáct dní. Poslední týden intenzivně, protože už je teplo.
Jedinou cestou, jak jet na projížďku, je jet s oběma dětmi, protože by to Kačce bylo líto. Jenže Kačenka zvládla zatím jen tříkolku. Tedy jest třeba opatřit sedačku na kolo pro malou slečnu.
Sedačku jsem pořídil a tím začala ta potíž. Mezi potíže samozřejmě nepočítám Kačenčin jekot, když jsem jí na zkoušku připevnil do sedačky a zdvihl.
Potíž je situace, kdy upínací prvky sedačky brání v základních funkcích kola jako je třeba přesmykadlo.
Zkusil jsem požádat o radu v prodejně, kde jsem koupil sedačku. Pán se mnou cítil, přesně věděl, co potřebuju, ale příslušnou součástku, která by věc řešila neměl. Slíbil, že se zamyslí.
No, k zamyšlení toho moc není. Je potřeba prostě takovej ten třmínek, do kterýho se vkládá konec bowdenu brzdy například v hlavovém složení přední vidlice. Tolik chytrej jsem taky. Pán to sice uznal, ale třmínek prostě neměl.
Pokusil jsem se tentýž problém předestřít v prodejně kol v Litomyšli. Náhodou jsem tam měl co dělat a vzpomněl jsem si, že právě tady jsem koupil Matějovi kolo.
"Kdepak, takovou věc vůbec nemáme. My máme už držáky, který to řešej," pravil prvnípanprodavač.
Ukázal mi ten držák.
"Přesně takovej mám. A víte k čemu mi je?"
"Tenhle funguje."
"Vám možná, ale na mým kole to je jinak."
"To musí fungovat."
"Nemusí. No když nechcete, tak nic," pravil jsem už skoro na odchodu.
A to se do věci vložil druhýpanprodavač. Ten, od kterého jsem si kupoval to Matějovo kolo.
"Vy myslíte takový ty malý třmínky, co se dávaly ke starejm kolům k sedlovce, že jo?"
"No jasně, zrovna ty."
"No ty jsme tam ještě někde vzadu měli. Jarouši, skoč se tam podívat."
Jarouš přinesl přesně to, oč mi šlo a o čem tvrdil, že to nemá.
"To sou voni, a eště tam mám jinej," pravil ten, co chtěl vědět.
"To je skvělý. Vezmu si voba. Co budu dlužnej?"
"Šedesát korun to dělá dohromady."
"No vida. Šedesát korun a jak jsme si pěkně popovídali."
"Jo, to se tak někdy najdou věci, co už leta nikdo nepotřeboval," zakončil obchod druhýpanprodavač.
Součástka padla jako ulitá a my můžem konečně na ten výlet.

Kandík spatřen

"Usilovným pochodem směr Medník!" zavelel jsem skupině výletníků v sobotu v 10:10. To je čas, kdy dle jízdního řádu dorazí vlak do Petrova. Dostál jsem tak svému slibu a po čtrnácti dnech jsme se znovu vrátili k Sázavě, abychom pátrali po vzácné květině, jež sluje Kandík psí zub.
Byla to výprava velmi početná, protože kromě Matýska, který lozil po kdejaké skále a Kačky, která tentokrát velmi statečně pochodovala, se přidala i mákytičekmilovnáHanička, Juráš i babička. Kateřina si sice velmi dobře pamatovala, kde jsem jí minule nesl, ale nechala si vysvětlit, že to bylo vyjímečné. Šlapala pěkně po svých.
Když jsme míjeli stříbrnou skálu, bylo jasné, že procházka se vydaří, i kdybychom Kandík nakonec třeba ani neviděli (ten trs Kandíků u jedné z chat se nepočítá, to byla zahrádka). Málem se nám to i stalo. Nějaký ten Jaterník nebo Sasanka, kterých bylo všude plno, nás nemohli uspokojit. Jenže my šli tou stezkou prvně a přesto, že jsem důkladně prostudoval návod kudy jít, odbočku z hlavní trasy jsme minuli. Dostali jsme se až na Klimentovu vyhlídku. Tady jsem musel vůdcovsky rozhodnout, kudy dál. Vybral jsem málo znatelnou stezku, která nás prudkým stoupáním dovedla na lesní cestu. A tam jsem ho našel! Kandík si tam rostl nad cestou v listí. Tenhle byl zaručeně jenom náš, protože naučná stezka vede jinudy. Vrátili jsme se na ní shora ze sedla Medníků, kam jsme lesní cestou dorazili, a ještě jsme tam potkali davy chtivých turistů obdivované kandíky dva.
Zážitek se dostavil a po té tůře jsme si ještě u Sázavy smočili nohy v dosud ještě studené vodě. A ve 14:46 nám to zas jelo zpátky.
Jen z Vraného to byla cesta poněkud méně obvyklá, protože kvůli nedostatku míst musel jet Juráš v kufru.

Cukrák v Krkonoších

Letos sice poprvé, ale zato na poslední chvíli jsme byli s dětmi o víkendu na lyžích. Byla to vlastně akce školky, ale směli, ba přímo museli jsme se jako rodičové zúčastnit. Příští sezonu už bude třeba vyučit Kačku i Matýska lyžování důkladně, abychom mohli doopravdy na hory. Teď to byla jen taková zkouška, jestli to půjde. A šlo to.
Byla to zásluha výhradně organizátorů, jimiž byli manželé, kteří školku vedou. Na sněhu se ukázalo, že všechny ostatní děti už jezdit umí, takže naše mládež měla učitele oba pro sebe. Což se ukázalo býti velmi prospěšné, protože já jsem lyžařem pouze průměrným a učitelem lyžování vysloveně k ničemu. MápečliváHanička pak krouží obloučky velmi ladné, avšak na prkně. Což má k lyžím docela daleko. Byli jsme rádi, že naše děti dostaly na začátku odbornou péči. Sníh ještě byl a docela dobře se do něj i padalo. To Matěj i Kateřina uměli ocenit.
Našla se chvilka i na procházku a koulovačku. Matěj cestou objevil iglů a hned, že do něj musí vlézt. Kupodivu to na něj nespadlo a na oslavu postavil v Krkonoších Cukrák. Aby prý měli i tam vysílačku.

snad to nejsou windows

Začalo to předevčírem. "Píchla jsem, co mám dělat," volala mi mámiláHanička cestou domů.
"Budeš muset vyměnit kolo. Všechno jsem nachystal, rezervu jsem nafoukl a zkontroloval. Stačí to udělat."
"Ale to já nedokážu."
Shodli jsme se na tom, že bude nejlépe požádat nějakého pána o pomoc. Pomoc se dostavila.
"Rezervu i kliku heveru už jsme našli. Ale kde je hever, mám vůbec hever?" ptala se po telefonu máustaranáHanička.
"Všechno je v autě, kontroloval jsem to. Jen si přesně nevzpomenu, kde je hever uloženej."
"Tak mi alespoň řekni, jak vypadá."
"To ti nevysvětlím, to nedokážu. Prostě hledej kus velkýho železa s velkým šroubem."
MášikovnáHanička dojela domů; pán z nějakého blízkého parkoviště prý byl moc hodný, dokonce si i u auta klekl.
(Tady nezbývá, než s hanbou přiznat, že jsem před moulaskavouHaničkou už dlouho neklečel.)
Ráno, jen co mápilnáHanička vyjela, jsem měl telefon znovu.
"Co mám dělat? Svítí mi oranžová kontrolka a zelená bliká."
"To opravdu nevím. Já bych se podíval do manuálu."
Za chvíli jsem se dozvěděl, co v manuálu píšou:
"Tady stojí, že je třeba vyhledat nejbližší servis."
"Pozoruhodné. Já to nějak vymyslím."
Přes den jsem si s moupracovitouHaničkou vyměnil auto a s tím jejím zajel do servisu. Byla to jen jakási banální záležitost s lambda sondou a přehráním nové verze softwaru do palubního počítače. Cestou s dětmi ze školky jsem se stavil tady vedle ve vsi nechat píchlé kolo opatřit flastrem.
Nezbývá, než doufat, že je zas mámiláHanička o něco zkušenější a ten novej program že nemá nic společného s windows. Protože jinak nevím, nevím.

černá hodinka

Přijeli jsme s dětmi domů a hned bylo vidět, že se včera děly věci. Bylo třeba nastavit skoro všechny hodiny, protože v té vichřici zřejmě vypadla elektřina. Děti hned začly rejdit po domě.
"Tatínku, proč zase nesvítí světlo?"
"Protože zase vypnuli proud."
"Aha a proč teda to světlo nesvítí?"
"Aha: Protože, Kačenko, to světlo je na elektrřinu. A ta elektřina teď nejde, protože je vichřice a někde se stala nehoda."
Zevrubnější výklad zvídavost Kačenky na chvilku ukojil.
"Tatínku, už zase zhaslo světlo," hlásil Matýsek.
"Já vím, teď jsem to vysvětloval Kačce. Musíte si hrát bez světla."
Na chvíli se zas rozsvítilo. Šel jsem znovu nastavit hodiny. Když to ale začlo zhasínat jak na diskotéce, přestalo mě to bavit a nechal jsem hodiny jejich osudu.
MápracovitáHanička přijela po šesté: "Von nešel proud? Jen abysme měli dost teplé vody."
"Jo, dneska je to jak u kolotoče. Pořád s tím blikají. Ale děti už jsou ve vaně."
Poslední výpadek nastal přesně v okamžiku, kdy se děti dodívaly na pohádku. Rozsvítil jsem lucerny a šlo se do hajan. Proud nešel asi do čtvrt na jedenáct. Muselo to být něco vážnějšího a my jsme měli černou hodinku, jak říkala babička, vždycky, když nešla elektřina. A taky to nebylo špatný. Poslouchali jsme Sherlocka Holmese, protože baterky jsme naštěstí měli nabité.

musím líp plánovat

Tedy jaro začalo oficiálně už v pátek, my jsme ho ale šli s dětmi oslavit až v sobotu.
Naplánoval jsem totiž výlet za jarní vzácnou květinou, která roste tady kousek od nás.
Přípravy byly pečlivé. Dokonce jsem Matýskovi i Kačce dal do baťůžků blok a voskovky, aby mohli tu kytičku namalovat.
První zážitek byly však tunely. Vláček nás z nádraží ve Vraném, kam nám dělala rychlou autospojku málaskaváHanička, provezl skrz tunely tři až do Petrova. Tam se začala naše pěší tůra Posázavskou stezkou. Už na začátku jsem však začal tušit, že naše výprava nemusí být tentokrát zcela úspěšná. Kačenka totiž projevovala svoji nechuť pochodovat neustálými taktickými manévry jako třeba:
"Tatínku, já chci napít."
"Tatínku, já mám nudli."
"Tatínku já chci sušenku."
"Tatínku, já chci mech."
"Tatínku já chci žížalku."
"Tak dost, Kačenko, žížalka půjde do hlíny a my půjdem k těm kytičkám."
Šli jsme podél Sázavy a už bylo jasné, že to nestihnem. Vlak zpátky do Vraného nám jel v půl jedné.
"Dobrý den, nevíte, jestli už kvete Kandík?" zkusil jsem vykřesat alespoň malou naději z místního osadníka. "A je to ještě daleko?"
"No to nevim, ale už vylez. Máte to ale eště nejmíň kilometr."
Já to věděl. Pokusil jsem se ještě o jakýsi závěrečný spurt. Marně. Čas se krátil a tak jsem otočil zpátky na nádraží. Naštěstí se nám podařilo vidět alespoň jíné kvítky, které se dobývaly zpod listí. Matěj i Kačenka, kterou jsem už po cestě zpátky musel párkrát poponést, aby nám neujel vlak, to nesli statečně. Viděli Jaterník podléšku, projeli se vláčkem a užili si tunelů. A já se musím naučit líp plánovat čas. Ale ten Kandík, ten musíme letos vidět. Snad to za čtrnáct dní vyjde.

Kačenko: určitě tě neponesu.

Dostal jsem mailem pozvání na svatojiřskou akci, která se každé jaro pořádá v Úštěku. Akce by měla být v kulturním kalendáři města Úštěka, až bude hotov. Zatím musí stačit informace, že "jako každý rok se koná první víkend po sv. Jiři pochod Ptačim dolem z Úštěka". Já mám tyhle procházky rád, zvlášť, když tam je něco pro děti. A to prý bude.
I představil jsem záměr svépozornéHaničce a ona nadšeně souhlasila. To jsem si vysvětlil jako souhlas s naplánováním výletu do Úštěka a Ptačím dolem na hrad Helfenburg.
Dlouze jsem se zamyslel a načrtl předběžnou skicu celého podniku - a hned se mi dostalo spravedlivé odměny:
"No to nemyslíš vážně?! Takhle brzo nevstávám!"
"No ale bude to krásnej výlet."
"To bude, ale přeci kvůli tomu nebudem vstávat ještě za tmy."
"Tak já to ještě nějak promyslím..."
Vymyslel jsem totiž, že zaparkujeme auto ve Skalce, do Úštěka pojedem autobusem a z hradu to potom budem mít blíž k autu. Aby to pro děti bylo kratší. Až sem je ten plán zajímavý, jenže on ten autobus jede někdy před půl devátou. No a to abysme vyjížděli od nás tak v půl sedmé a vstávali ještě o hodinu dřív.
Tak teď vážně nevím, jak se z toho dostanu. Jediné, co mě napadá je přehodit to rozhodnutí na ostatní. Musím jim to předložit asi takhle:
"Tak si vyberte - chcete jít o tři kilometry dál nebo radši vstávat o hodinu později?"
K tomu je ovšem nutné ještě dodat:
"Ale předem říkám, Kačenko: určitě tě neponesu."

šajba

ono to není skoro vidět, ale přesto jsem se už třetí večer věnoval výrobě meteo stránky,
takže mi na výrobu vtipných zápisů nezbyla energie
dneska jsem skončil trochu dřív - neboť potřebuji podporu z helpdesku Ignum poněkud větší, než jen po telefonu
pan technik byl sice takhle i po osmé večer velmi laskav, ale na problém nestačil,
poslal jsem tedy žádost mailem a "půjdem s tím až na administrátora" .... a to je nějaká šajba!
takže čtvrteční zápis bude, něco se najde

v bufetu

Už od vchodu mě slečinka skenovala jak na tomografu. Měl jsem zrovna kvůli služebním záležitostem oblek a kabát, což, pravda, nebývá každý den. V bistru, kam normálně chodím poobědvat to vzbudilo rozruch. Jsou tam tři dámy a všechny z toho měly vánoce.
"Jste dneska prudce elegantní," začla s komentářem ta první, co mě měla na mušče už od dveří.
"No jo, to já někdy tak musim," odvracel jsem téma do všední roviny.
Hned ale přišla druhá, zkušenější paní a zarámusila:
"A hele, pán se nám dneska žení!"
"Kdepak," bránil jsem se, "po třetí už do toho nejdu."
""Jo ahá, vy už ste poučenej dost," chápavě poznamenala paní.
U pokladny jsem se na třetí paní už zubil a rovnou povídám:
"No tak mám kvádro, no. Dyť na tom snad není nic divnýho."
Paní u pokladny mě celou dobu sjížděla pohledem a taky se culila.
"Já už to radši nekomentuju," pravila a spočítala mi to.
A na mě ležela ta strašná tíha zodpovědnosti nepokecat si kravatu polívkou.

Mölkky letos

Vloni v srpnu nám přišel soused Jordi předvést novou zahradní hru. Melke se prý jmenuje. Ostatně jsem o tom psal. Od té doby už ale přešly sněhy a jaro se nás za chvíli bude ptát, co jsme si přes zimu nachystali. Inu posháním, jak to s tou hrou je, řekl jsem si.
Majít Melke byl problém. Ale pak to nějak na síti skočilo na Mölkky a už bylo jasno. Na Slovensku dokonce existuje Slovenský zväz Mölkky. Pravidla tedy máme, zbává jen vyrobit hrací kolíky.
V OBI mají skvěle padnoucí kolíky k podpírání stromů, za nějakých 49,- za metr padesát dlouhý kolík. Vzal jsem dva, k tomu červenou barvu na čísla a štětec desítku. Doma se přidali Kačenka i s Matýskem. A že prý budou taky řezat. Řezali jsme do toho všichni a za chvíli bylo všech dvanáct kolíků a jeden házecí nařezáno. MálaskaváHanička sice hartusila, jestli to musím dělat zrovna teď večer, jestli by se to nezvládlo v sobotu.
"Musím, jasně, že musím," hájil jsem se, "v sobotu už budem hrát."
Obhajoba byla úspěšná. Kolíky teď vysychají (byly takové nějaké zmoklé) a večer je mášikovnáHanička slavnostně dokončí. Totiž opatří číslicemi, neboť já jsem děsnej mazal a určitě bych ta čísla nenapsal tak krásně, jako právě ona.
No a v sobotu se bude slavnostně hrát Mölkky, jelikož má Matýsek narozeniny a bude velká sláva.

vy jste úžasnej

Nebutu tady psát o barvě vlasů zmiňované osoby, najmě pak o jejím pohlaví. Ještě by to mohlo působit dojmem, že mám něco proti blondýnám. Prostě se to stalo v pátek ráno nějaké osobě u nejmenované benzínové pumpy.
Čekal jsem, až se uvolní stojan a koukám, že vedle stojí takové to malé autíčko, co se prodává přímo z patrových regálů. Smart se to jmenuje. Kolem pobíhala osoba. A že jsem měl při čekání dlouhou chvíli, bavil jsem se pozorováním oné osoby. Poskakovala kolem autíčka a vypadalo to, že něco hledá. Hledala dlouze. Nastupovala a vystupovala, skláněla se k boku auta. Vzala telefon a použila ho. K telefonování, přirozeně. Při rozhovoru divoce gestigulovala volnými údy. Pak se skláněla s telefonem ke krytu nádrže. Skoro se mi chtělo věřit, že telefon přikládá přímo k zátce tanku a ukřivděne odsekává: "... no tak se podivej, že to nejde, když seš tak chytrej..."
A už jsem měl volno. Zasunul jsem pistoli do hrdla nádrže, nechal jí, ať mi natankuje plnou a dál se díval. To už kolem osoby byli dva seriozní pánové.
Jeden seděl za volantem a tahal za páčky. Osoba tahala zuřivě za víko nádrže. Druhý pán si zamyšleně mnul bradu a evidentně přemýšlel. Pak si bradu mnout přestal a povídá: "Koukněte, a nemohla by ta nádrž být na druhé straně?" ....! "No jo! Vidíte, je tu! To mě nenapadlo. Vy jste ale úžasnej!" ....
Dál to nevim. Šel jsem zaplatit svých padesát litrů.

it alchymie

Když si člověk kupuje například auto, obvykle mu v krámě řeknou, že do něj má lít bezín nebo naftu. Je to taková slušnost, i když se dá předpokládat, že to každej ví. Jsou ovšem obory, kdy se toho jaksi všeobecně moc neví a ke slušnosti patří spíš věci tutlat a potom významně téměř šeptem sdělovat jako jakési důvěrnosti.
Tenhle týden se mi nějak podařilo najít a urovnat si pár informací kolem programů a udělátek potřebných pro otevření nové stránky tady na woleschku. Cíl celého snažení se možná už dá zahlédnout kdesi daleko v temném tunelu, ale s realizací nijak nepospíchám. Shromažďuju zatím ty informace.
Nejdřív jsem požádal o konzultace našeho správce informačních technologií. On je Vítek ochota sama a docela ho to i baví. Pomohl mi se trošku vyznat v síťovém adresování. Díky radám od něj i z internetových diskuzí jsem se dokázal připojit k zakoupené kameře, která má být do budoucna jednou součástí zamýšlené stránky. Jenže obrázek ne a ne z ní dostat. Ptal jsem se znovu Vítka, prohledal jsem web, zašel jsem do obchodu, kde se kamerovými systémy živí. A pomalu jsem odhaloval ono důvěrné talemství. Ta kamera nikdy s mým mackem chodit nebude, protože macky nepracují s ovládacím protokolem AktiveX. Takhle jednoduchou větu mi ale prodavač při koupi té kamery nesdělil.
A takových tajemství bude v celém tom systému víc, protože kamera je jen začátek. Teď mi začíná být jasné, že v tomhle oboru se ta tajemství sdělují jen v rodině a dědí se z generace na generaci. Ona sdělovaná tajemství pak skýtají obživu rodinným klanům ajťáků, kteří jako dávní alchymisté udržují okolní svět v bázlivé naději, že možná ten kámen mudrců jednou objeví, ale nebude to vůbec snadné.

nehořelo, má panenko

Včera bylo provedeno sčítání lidu. Protože jde o statistiku, nelze očekávat nic, než suchá čísla. Je nás i s Jurášem pět, celkem měříme 687,5 centimetru a je nám dohromady 100 let. Přičemž nejdelší je Juráš - už je o pět centimetrů větší, než já! Kdo je nejstarší, je nabíledni. No a vykvet podběl. To sice nemá se statistikou nic společného, ale na leden je to výkon.

portrét

Viděli jsme ho s Jurášem včera ráno za lesem na západním obzoru. Byl obrovskej, oranžovej. Nevzpomínám si, že bych ho kdy spatřil v takových rozměrech. Kdyby zářil víc, mohlo to být klidně Slunce. Jenže to už vykukovalo pomalu na východě. Škoda, že jsem si nevzal foťák.
Počíhal jsem si na něj s aparátem večer. Když vycházel, už nebyl takových rozměrů, protože mi ho zaclonil kopec Holý, co není holý, a nemohl jsem ho vidět těsně nad obzorem. Přesto měl rozměry kapitálské a důstojně se vznášel nad špičkami smrků. Tady je portrét.

na svém místě

Někdy dávno jsem slyšel, že všechny změny jsou k horšímu. Nemůžu říct, že bych měl něco osobního proti změnám, ale nevyhledávám je. Jsem prostě rád, když jsou věci na svém místě.
Například pro mé prarodiče a rodiče byl obchod na rohu kousek od Náměstí bratří Synků vždycky obchod u Nehery. Nehera tam měl obchod s oděvy. I já jsem chodil do stejného obchodu pro oblečení, jen se to holt už nejmenovalo Nehera, ale jen Oděvy. Teď je tam po mnoha proměnách, tuším, cosi jako erotické centrum nebo jiný podobný prosperující stánek. Dalo by se říct, že i to je důvod, proč jsme opustili Prahu, což byla změna veliká. Dokazuje to, že ne všechny změny jsou k horšímu a že vyjímky jsou zaznamenáníhodné.
Na to, že budou věci na svém místě, jsem se spolehl i minulý týden. Nějak se mi na cestách utrhlo ucho u tašky na počítač, což vyvolalo potřebu brašny nové. Měl jsem cestu kolem Pardubic, kde jsem asi tak před pěti lety tu původní koupil. Bez váhání jsem zaparkoval na stejném místě jako tenkrát a šel se přesvědčit, jestli se náhodou něco nezměnilo k horšímu. Nezměnilo! Byl tam. Krámek s taškami. A v krámku výběr od stejné firmy, jako tenkrát. Počítám, že i cena mohla být velmi podobná, jako minule. Brašnu jsem si s uspokujením odnesl a ještě teď mě hřeje ten uspokojivý pocit, že jsou ještě věci, které pořád zůstávají na svém místě.

se smetákem

Svůj maturitní ples už mám hodně dlouho za sebou, Juráše teprve čeká. Včera to pro něj byla taková první čtená zkouška v roli pomocníka při slavnostním opatřování maturantů šerpami. Jak bylo patrno z nápisů na zadní straně oněch stuh, dneska se bere ten vstup do života zas o kus víc s humorem. "To není šála," psalo se na jedné. Na další bylo konzervativní "Dej Bůh štěstí." Ovšem na jiné se psalo, že "My jsme ta pravá (j)elita z masa" a "I pád na držku je pohyb vpřed."
Takový pohyb jsme na plese naštěstí nezaznamenali. Naopak se většina přítomných snažila pohybovat kultivovaně, tedy v doprovodu hudby. A to byl jeden z důvodů, proč nakonec přijela i mátančiváHanička. Snažil jsem se k ní být ohleduplný a na nohu jsem jí, myslím, šlápl při tanci jen jednou a většinou jsem se nakonec nějak chytil rytmu, který kapela udávala.
Tóny udávané paní módou byly patrné též a je třeba konstatovat, že za těch téměř třicet let, co jsem plesal já s nápisem "maturant" na saku, se vzhled mládeže o hodně změnil. Většinou k lepšímu. A pro sběr peněz házených shůry maturantům se používají daleko výkonnější nástroje. My sháněli co nejširší smeták. Obvykle vyhrál ten, kdo sehnal smeták z tenisových kurtů. Dneska se smeták používá jako doplněk a hlavním prostředkem ke sběru je plachta. Každá třída jí měla. A čím větší, tím lepší. Účel světí prostředky, ale jak říkala mápozornáHanička, už se z toho vytratila ta soutěž šikovnosti (se smetákem).

jsem žádostivej vám to říct

"Kdyby to bylo blbý, tak přijdem ještě před devátou, jako včera," instruovali jsme tetu Dádu. "A kdyby ne, tak někdy kolem jedenácté." Odcházeli jsme zas do zlaté kapličky a Kačenka jak to slyšela, dala se hned do kvílení naznačujícího standardní nesouhlas s vesmírným pořádkem. Teta Dáda zakročila, slziček tok zastaven a my jeli na Pygmalion.
Tohle provedení bylo podle mého gusta. Žádný postmodernistický živel do úprav tentokrát nezasáhl. Žádná růžová auta, nahá zadnice na forbíně, ani době poplatná vulgarizace slovníku postav. (To všechno jsme viděli v neděli a utekli spolu s ostatními hned při první příležitosti o přestávce.)
Včera jsme se bavili, ba dokonce i zasmáli. Je potěšitelné, že i notoricky známá klasika vás pobaví i rozesměje pokaždé, je-li dobře provedena. Včera bylo všecko na svém místě. Snad kromě toho mládence v režné haleně, džínách a keckách, co se usadil vedle mě na volných místech. Zřejmě nějak patřil k paní uvaděčce. Uprostřed představení vytáhl z žebradla neurčité barvy velkou lahev s minerálkou, která obvyklým plastovým způsobem hlasitě cvakla při zašplouchání. Mládenec si z flašky nenuceně přihnul, zašplouchal znovu, kolik ještě zbylo, a uložil jí zpět do vaku zřejmě na horší časy. Věc naštěstí neměla na průběh představení žádný vliv.
Mohli jsme se tedy dál nechat bavit Higginsem, Lízou, Doolittlem i ostatními. Líbilo se nám to. Jsem připravenej vám to říct, jsem vochotnej vám to říct, jsem žádostivej vám to říct.

nemravnej návrh

"Mám pro tebe nemravnej návrh," pravil kamarád Ondřej, "pojeď se projet na tanku!" Hned se mi vybavilo, že vlastně papíry na tank mám, a že to je mazec, řídit takovou železnou potvoru. Ale nakonec jsem zavolal zpátky, že se zeptám Matýska, se kterým jsme měli na sobotu ráno dohodnuté bruslení s Medvíďaty.
"Pojedeme se podívat na tanky, tatínku," rozhodl ještě cestou ze školky v autě Matěj a Kačka se hned přidala: "Já chci taky na tanky." Kostky byly vrženy.
V sobotu ráno jsme vedeni Ondřejem a GPS dorazili do Smržovky támhle za Jabloncem. Zakufrovali jsme jenom jednou na zasněžené cestě u zasněžené chaloupky. Dědeček, který nám vyšel naproti s popelníkem od kamen, že nám posype cestu, se divil, kde se tu berem a poslal nás správným směrem. K soukromému muzeu vojenské techniky a ke dvěma pojízdným a děsně čmoudícím tankům. Rámus byl, čmoudu spousta bylo a velký kluci vyjeli s tanky na sníh.
Nejsem zrovna fanda militárií. Spíš naopak. Ale když se z toho nestřílí, tak prosím. Přiznávám, že tuhle atrakci jsem z mé absolventské vojny už zapomněl (radši). Velké železné potvory na pásech ve vířícím sněhu. A parta nadšenců na nich. Určitě to stálo za to. Matýsek i Kačenka to budou mít jako zážitek z výletu, kde byl rámus a čmoud a kde kolem nás jezdily bachratý vošklivý tanky. Obrázky jsou tady v galerii.

instantní

Nejdřív bylo kakao. Tedy lžička kakaa, trochu cukru, zamíchat a počkat, až se to rozpustí. To jsem byl hodmě malej. Pak přišlo kakao rozpustné. Instantní. To už jsem byl větší a bylo to moje vůbec první setkání se slovem instantní.
Pak přišly další instantní výrobky. Polévky, omáčky a kde co. Hlavně aby to bylo rychle hotové. Instantní nudle, instatní kaše instantní pudink. Rychle rozpustný svět.
Včera jsem objevil v jednom krámě novinku. Instantní sníh. Je zima, tak proč byste si neudělali vlastní hromádku sněhu. Z jedné plechovky až půldruhého litru sněhu. Vypadá jako sníh, na omak je jako sníh, ale není to sníh. Stačí nasypat do sklenice, zalít vodou a už to bobtná. Za chvíli máte nasněženo! Pouhých stodevadesátdevět za plechovku. Ceny jako u Bati.
Koukal jsem na to a šel si na to i sáhnout. Vlhký, chladivý. Eklhaft. Zůstanu radši u našeho normálního sněhu, co máme na zahradě. A u instantního kakaa. To mi dělá k snídani dobře.

padání na ledu

Železo jest kouti, dokud je žhavé. Proto jsme šli s Matýskem a Kačkou ze školky hned na rybník. Kateřina, aby se nenudila, dostala k využití červený pekáč, na kterém jsem jí vozil po ledě. Matěj samozřejmě brusle.
I když moc samozřejmé to nebylo. MálaskaváHanička hlásila, že už ve školce brblal cosi, že nemůže jít bruslit, že musí zatloukat hřebíky. To je nová hra, kterou dostal v neděli od jedné tety. Moc se mu líbí. Ta hra. Na tety Matýsek ještě není.
A tak jsme tedy zas klouzali po ledě. Kačenka za mnou na červených bobech, Matýsek na bruslích. Rybník byl až na jednoho bruslaře prázdný a tak jsme ho využívali celý pro sebe. A skoro celý ho děti pěkně zametly. Každou chvilku totiž byly na zemi. Kačku už omrzelo vozit se a musela běhat se mnou po ledě. Led ovšem klouže. Této vlastnosti naopak Matýsek moc nevyužíval a pořád na bruslích jen cupital. Když se mu podařilo sklouznutí, většinou bylo zakončeno pádem. Padali jak hrušky.
Matěj si po chvíli začal stěžovat, že je to nespravedlivý, že padá pořád na jednu stranu. Na tu, co má nejvíc natlučenou. "Už zase na tu stranu, tatínku, mě už to bolí."
Ukončil jsem výcvik krátce před setměním. Byli oba unavení a otlučení. Ani jsem neměl to srdce jim sdělit ono dospělácké mooudro, že ještě žádnej učenej z nebe nespad.

poprvé na ledě

Našel jsem je. Brusle byly na půdě. Nějak se nám povedlo v sobotu najít i brusle pro Matýska. Museli jsme ovšem hledat v obchodě. A odpoledne jsme šli s Matějem k nám na rybníček. Led nestál za nic a Matěj stál na bruslích poprvé. Kačka běhala jen tak po ledě, že se bude klouzat. Ale Matějovi nestačila.
Matýsek naprosto suveréně začal na bruslích běhat po ledě a občas se mu podařilo i sklouznout. Nechápu, jak vůbec udrží rovnováhu. Fyzika přeci platí pro každého. Pokoušel jsem se ho učit, jak je to s přenášením váhy a s těžištěm. Kdepak. To ho vůbec nezajímalo. On chtěl bruslit. A nějaké těžiště? O to se vůbec nestaral. Vydržel na ledě necelou hodinku.
V neděli jsme šli i s moušikovnouHaničkou. Tentokrát jsme našli lepší led v Březové. Matýsek nás pořád popoháněl, že už chce bruslit. Pustil se do toho se stejnou vervou, jako v sobotu. A s daleko větším sebevědomím: "A ty mě pořád nepoučuj!" No, holt si bude muset nabít na tom ledě sám.
Jezdili jsme zas asi tak hodinku a to už byla Kačka uklouzaná a Matěj upadanej. Některé figury ovšem byly téměř taneční. Zvláště těsně před pádem - ty byly nejzdařilejší. Teď už jen aby mrzlo ještě nějaký ten týden. Když to vyjde, zkusíme o víkendu sportovní dvojice.

dva litry k dobru

"Pojedeš pořád podle Vltavy. Nesmíš to splést u mostu na Zbraslav. Tam jeď rovně, řeku budeš mít pořád po pravé straně. Až do Vraného. A tam za šraňkama hned doprava a pak už jen rovně a nahoru, pořád do kopce a v Březové u křížku hned doprava. A to už jsi skoro u nás." Běžná navigace po telefonu. Včera večer jí prováděla máspolehliváHanička. "Jakej rybník?" zněla otázka v druhém telefonátu. "Jo po pravý straně. Ale tam žádnej rybník po pravý straně není. Nebo, vlastně, to už jsi asi přímo u nás ..." Jenže čekání trvalo příliš dlouho. Znovu telefon.
Bylo by to vyprávění ještě nejmíň na stránku, kdybych měl popsat všechno, co kolegyně za oknem auta viděla a popisovala métrpělivéHaničce. Nejdůležitější slova však byla: "Ale navigace mi ukazuje, že jsem od vás 2,6 kilometru a že jedu správně. A to je Mio! Ten to musí vědět...."
Mio věděl prd. Podle popisu cesty jsme vysledovali, že se auto od nás naopak vzadluje a už je u Břežan. Řidička dostala příkaz se otočit a vypnout navigaci. Po telefonu jí mápečliváHanička dovedla až ke křížku, kde si dáma spletla strany a místo doprava odbočila doleva. Pak už to je kousek. Cíle bylo dosaženo.
Je to už podruhé, co se k nám někdo nemohl dostat s GPS. Tahle historka je ale zas o něco poučnější, než ta minulá. Tentokrát už důvěra řidiče - tedy řidičky (ani radši nebudu psát o barvě vlasů) - v neomylný strojek dosáhla téměř absolutní míry. Začínám podezřívat naftařské a navigační společnosti ze spiknutí s cílem co nejvíc prodloužit cestu a díky zvýšené spotřebě si mastit kapsu. Už jenom u našich návětěv mají k dobru nejmíň dva litry.

pf 2009

Za rok se přihodí spousta věcí. Co jsme nestihli vloni, s tím už nic neuděláme.
A pro ten rok příští vám všem přeju, ať se vám přihodí jen věci příjemné.
Ty nepříjemné ať utečou jak voda.
PF 2009