WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

atmosféra Vánoc

Píšu si takhle v neděli večer zápis tuhlec do woleschka, abych neměl v pondělí ráno moc velkou honičku.
Co tam tak ještě napíšu, když jsou ty Vánoce? Už je večer, všude sníh, mrzne až praští, člověk tu vánoční náladu málem cítí ve vztduchu. Domem voní jehličí ...
No jo, vánoční nálady na člověka lezou zvlášť teď o Vánocích. Kdy taky jindy.
Tak do toho vrazím ještě nějaký to dětský povídání, dyť se to tak koneckonců stalo, ať je vidět, že tu máme klid a vánoční náladu ... sakryš, zas to jehličí, to to hezky voní. Ale blbost, co by vonělo, stromeček je venku. To bude tou náladou.
Tak ještě ty lucerničky a pudem domu jako broučci - no úplnej Karafiát. Ještě tak mít kadidlo a je to tu jak vo půlnoční ...
Safra, tady vážně něco voní.
"Haničko, tady krásně voní jehličí, nezdá se ti?"
"Jo. Nezdá. Voní."
"Sem si řikal, jak tam tak v pracovně píšu, že něco cejtim."
"Já tady taky sedim a čtu si. A taky si najednou řikám, že něco pěkně praská, jako když v kamnech prskají jehličky. Tak koukám a von nám na stole hoří adventní věnec. No tak tu holt teď voní to jehličí, no."
Vida, já už myslel, že umím tak dobře popsat atmosféru Vánoc, až mám z toho čichové halucinace.
A von to byl jenom takovej malej stolní požár.

nosí Ježíšek uhlí?

Vánoční počasí letos předběhlo o pár dní kalendář. Má se prý na Štědrý den oteplit a třeba i pršet. Teď to tak ovšem vůbec nevypadá. Noční teploty se blíží k mínus dvaceti a přes den to nad minus deset nevyleze, ani když dýcháte na rtuť teploměru.
A v týdletý morně jsme byli v pátek s dětičkami za školky zpívat ve zvolském kostele. Já samozřejmě nezpíval, já jen očumoval. Ale mámiláHanička s dětičkami zpívala. Šlo jim to náramně.
Zpívání se koná už řadu let a letos se ho účastnila i školička, kam chodí Kačka i Matěj. Matěj měl dokonce sólový přednes o tom, jak se peče vánočka. Koledy zpívali oba a celá školička se v té konkurenci v čele s obecnou školou vůbec neztratila. Teď nám znějí koledy i doma, protože Štědrý den je za dveřmi a děti si prozpěvují, kudy chodí.
Prozpěvovaly si i když jsme šli v neděli večer s lucerničkami sněhem na zahradu k rozsvícenému stromku, abychom poslali Ježíškovi přání. Papírový balon jsme stejně jako vloni popsali přáníčky a teď už jen zapálit kostku lihu pod balónem ... a už letí!
"Ale tatínku, on letí špatně, Ježíšek bydlí támhle!" ukazoval Matýsek k Jílovému, kam letěl balon vloni. On si to kluk šikovná pamatoval.
"Kdepak, Matěji, Ježíšek bydlí tam nahoře, v nebi."
"A tatínku, jak to přáníčko Ježíšek dostane?" vyzvídala Kačenka.
"Až doletí balón do nebe, tak si ho tam Ježíšek přečte."
"Přečte si ho a přichystá nám všechny dárečky," těšila se Kačka.
"Dárečky a uhlí," přidal se Matýsek, aby dokázal, že už to má zmáknutý.
"Uhlí nosí čerti, Matýsku."
"A co nosí Ježíšek?" ptala se logicky Kačka.
"Dárečky, Kačenko. Nebo nic. To když byste zlobili."
"Ale my jsme byli hodní, viď tatínku?"
"Ale pořád taky ne, Kačko."
"Ale on si to Ježíšek přečte, že?"
"Přečte. Až k němu ten balón doletí."
"A už je z něj jen malá hvězdička, vidíš, tatínku?"
Bolón se nám ztratil v dálce, Kačenka s Matýskem posvítili lucerničkami na cestu a šli jsme z toho mrazu pěkně domů do tepla.
Tak, přání jsme špendýrovali na správnou adresu a Vánoce už můžou klidně přijít.

natošup

První sníh je vždycky pro děti příležitostí, kterou neopomenou využít.
Využívaly i včera ráno.
Kateřina se okamžitě dožadovala svého žlutého hrabla, které jsem jí někdy v říjnu pro tenhle případ přivezl. Matěj už své červené hrablo třímal v ruce a slhlížel na sněhovou nadílku jak Napoleon na nepřátelská vojska u Slavkova. Vítězství bylo jisté.
Děti rejdily ve sněhu a za chvilku bylo na zápraží uklizeno. Ale co dál? Vzhůru na trávu! Z nedostatku dalších zasněžených ploch začaly odklízet sníh z trávníku. To už jsem zakročil a museli jsme do školky. Naskládal jsem to všechno do auta ( bez těch hrabel, pochopitelně ) a jelo se.
Sníh přes den dál popadával a večer bylo zas co uklízet. Děti to baví pořád dokola.
Jó, to kdyby měli naši silničáři tolika elánu, jako Matýsek s Kačkou, byly by silnice uklizené natošup.

sudkulatýrystupije

"Ájem from Oleško," spustil ráno v autě bez varování Matýsek.
"Co to?"
"Jsem z Oleška," přeložil mi to Matěj, abych rozuměl.
"Tak vy jste se včera učili zase něco nového?"
"Ano. A ještě já jsem."
To už se přidala i Kačenka: "Ájem jásem ájem jásem ájem jásem ...."
"To už stačí, Kačko, hezky to umíš," pochválil jsem jí angličtinu, "a co ještě jste se učili?"
"Ještě ty jsi," přiznal Matýsek, ale Kačka ho zas předběhla:
"Jůár tysi jůár tysi jůár tysi ..."
"No prima! Vy jste šikovný!"
"So tell me where are you from?" zkusil jsem, jak je to doopravdy.
"Co to říkáš, tatínku?"
"Aha. No, já se ptal, odkud jsi, Kačko."
"Ájem from Oleško," odpověděl Matýsek na českou narážku.
"Tak to jo. Ale jde vám to hezky."
Kdepak angličtina, to muší bejt. Bez cizího jazyka se našinec dneska nevobejde.
To věděl už Honza, když se učil cizí řeči: sudkulatýrystupije .....

čiň čertu dobře ...

Když má svátek Kateřina, znamená to, že bude brzy Mikuláše. A když obchází Mikuláš s čerty dům od domu a naděluje dětem do košíku, co si kdo zaslouží, je jasné, že za dva dny bude mít Kateřina narozeniny. S tím se nedá nic dělat.
Ovšem letos bylo potřeba udělat něco jiného. Uklidit.
Nějak se nám tu nahromadily předměty, protože téměř do konce listopadu jsme pořád něco dělali na zahradě, čímž jaksi na dům nezbyl čas.
A protože měl v sobotu přijít svatý muž, musel jsem uklidit alespoň tam, kde byla návštěva očekávána.
"No to snad je nějaká cizí předsíň," ohodnotila mápozornáHanička moje úsilí.
Mikuláš přišel, anděl se zlatými křídly taky, čerti byli tři, byli hodní, ani moc nestrašili přesto, že místa měli dost. No ideální podmínky.
Jenže to jsem si zavařil.
Jen, co byl čertovský večer za námi, nezapomněla mápilnáHanička kout železo, dokud bylo žhavé:
"Letos si budeme muset dát konečně taky předvánoční úklid. Už je tu binčus, že se tu nedá hnout. A moh bys taky zavolat panu Šebkovi, jestli by nedal do pořádku tu koupelnu. A vymalovat by taky bylo potřeba..."
To máme tedy do vánoc docela honičku. Holt jsem asi zlobil a teď to mám.
Inu, čiň čertu dobře ...

uvolněte se

"Já to potřebuju, tatínku, uvolnit," svěřovala se se svými potřebami Kačenka.
"Ty myslíš upevnit, viď?"
"Ano, uvolnit."
"Kačko, uvolnit je tohle. To ten pásek z té masky skoro úpně vytáhnu. Vidíš?"
"Ale teď mi to padá."
"No však. Teď ti to ukazuju. To je potřeba upevnit, víš. Když ti to uvolním, tak to padá. Už tomu rozumíš?
"Ano tatínku."
"To je dobře."
"Tak mi to spravíš, tatínku."
"To víš, že ano Kačenko."
"Mě to teď nedrží, víš, tatínku."
"Vím, Kačenko."
"Tak já to už potřebuju uvolnit!"

kontrolovat je třeba

"Já mám někde prošlou náplň z lékárničky, musí bejt v kůlně, dával jsem tam věci ze starýho auta," snažil jsem se upamatovat a pomoci svélaskavéHaničce při vymýšlení, co ještě doplnit. Tedy doplnit do lékárničky pro Kačku.
Ježíšek se totiž letos rozhodl, že z Kateřiny bude paní doktorka, což jest podporovati lékařským kufříkem s příslušnou nádivkou.
"Jsem koupila zajíce v pytli, ale byla to jediná lékárnička v kufříku, jenže nikdo neví, co je vevnitř," přinesla mápečliváHanička příslušnou doktorskou výbavu.
"No to je ale šancajk," komentovala to hned, jen jsme to večer otevřeli.
MápečliváHanička se bystře chopila příležitosti a prolustrovala obsah kufříku líp, než komise sedmnáctého listopadu. Předměty, které neobstály, putovaly hned do koše. Čímž ovšem vyvstala otázka: Ale co do toho kufříku ještě dáme?
"Co já vim, já si na doktora jakživo nehrál," snažil jsem se zbavit zodpovědnosti.
"To já jo, já měla i opravdovský injekční stříkačky," opáčila mášikovnáHanička.
"No tak proč se na to ptáš zrovna mě?"
"Třeba by tě mohlo něco napadnout."
Napadly mě obvazy a hned potom ta stará lékárnička z auta. Zašel jsem pro ni do kůlny.
"Jé, tys jí našel?" zářila máhraváHanička a hned se na tu nadílku vrhla.
"Rouška pro dýchání z úst do úst ... to jsem ještě neviděla. No vono je to plastový a má to takovej náústek," zabrala se do zapomenuté profese mápečliváHanička.
Objevila ještě všelijaká obinadla, dezinfekce, náplasti ...
"Tak nevím," pravil jsem dívaje se na ten nečekaný zájem, " nevím, jestli jsem to přines pro Kačku anebo pro tebe."
"Co máš, prosímtě, to musím přeci zkontrolovat, ne?"
"Jo jo, naprosto chápu, já Matýskovi taky kontroluju lego, jestli třeba není zkažený."

aby se Matýsek nebál

"Blesk Mc Queen vždycky vyhraje," poučil nás Matýsek nad obrázkem červeného autíčka.
Teď bylo na mě, abych to nějak zamluvil, protože Auta ještě oficiálně neznáme, to až jestli třeba něco takového bude pod stromečkem.
"Tak to on asi závodí. A nechceš se podívat třeba jak závodí Anakin?"
"Jo! Já už to jednou viděl!"
"Tak se běžte vykoupat a já vám zatím ty Star Wars nachystám," souhlasila málaskaváHanička.
Vybíráme pro Matěje pokud možno neškodné scény z filmů, se kterými už beztak někde přišel do styku. Hvězdné války mezi ně patří. Jednak jsou u nás docela oblíbené - tedy já s nima furt votravuju - a taky když Matýsek někde vidí světelný meč, už začne vyprávět, jak jeden kamarád ve školce ho má a jak stačí zmáčknout čudlík a už se vysune a dělá zvuky.
Bylo rozhodnuto, že zkusíme, jestli jeho dušička unese víc, než jen závody.
A tak se seznámil s Jar Jarem, Obi-Vanem i s Qui-Gonem a Darth Maulem. Vybírali jsme mu z filmu jen některé scény, takže už třeba ví, že droidi se dají světelným mečem snadno zdolat. Ovšem pokud je člověk Jedi, pochopitelně. Jenže i Jedi může někdy prohrát a to se ukázalo být pro Matěje ještě neúnosné.
Qui-Gona obrečel a ani "ten zelenej starej skřítek" už s tím nic nenadělal.
Byl to pro Matýska takovej šok, že když jsem ho šel uložit, přál si před spaním pustit nějakou hezkou pohádku, takovou, aby se nebál.
"Třeba o čertech, tatínku, tu o tom zapomenutým, jak se jmenoval Trepifajxl."

kdo má zelený peříčka

Od té doby, co jsme se oddělili od okolní divočiny plotem, máme sice klidnější spaní s ohledem na bezpečí našich stromků, kterým nehrozí ohlodání od dravé zvěře, tedy například od zajíců, ale už to tak nějak není ono. Chtělo by se říct, že zajíci se srnkami stojí za plotem frontu, aby se k nám mohli dostat na šťavnatě prostřenou tabuli, jenže je to jinak. Jen, co jsme jim odmítli dát víza do naší zahrady a udělali si plot, ztratili o nás zájem.
To už musí být, abychom za plotem na poli viděli místní stádečko srnek, čítající čtyři kusy. Obvykle se loudají prostředkem pole a okusují, co po sklizni zbylo.
Tuhle po ránu jsem na Matýska a Kačku volal, ať se honem běží podívat, že se srnky po čase nechaly vidět a pasou se za humny.
Děti přiběhly a při snídani jsme společně pozorovali, jak se snídá v přírodě.
"A kde jsou?"
"No přeci támhle, Kačenko."
"Aha, srnky," ujasnila si azimut naše nejmladší a pustila se do topinky.
Chroustajíc opečený chleba se Kačka zamyslela a začala stavět svou teorii:
"Vajíčka máme od slepiček," zněl postulát, který zdánlivě se situací nijak nesouvisel.
"Uhmm," zahučel jsem cosi a Káťa pokračovala.
"Ale slepičky mají zelený peříčka."
"No, to snad ani moc ne, tak leda kohout, ten snad. Ten mívá takový modrozelený peří na ocase."
"A páv, ten má modrý i zelený," zapojil se Matěj.
"Ale páv není slepice," kontrovala Kača.
"Je to taková větší slepice," vysvětlovala mámiláHanička, "jen jí nechováme na jídlo, ale na ozdobu."
"No, kdyby na to přišlo ....," přidal jsem svou trošku já.
"Ale u nás není páv," argumentovala Katka, směřujíc k vrcholu své logické stavby.
"Ne, Kačulko, páv u nás není," potvrdila argumentaci málaskaváHanička.
"Není," přitakala Kateřina a vynesla svůj trumf se zelenými peříčky.
"U nás je žabant!"

to strašidlo, to jsi ty

"Tatínku, tos' byl ty!"
"Co?"
"Nelži, tos' houkal ty!"
"Nehoukal, copak já mám čas houkat?"
"Huhuhuhuhuuuuúúúú..."
"Teď jsem tě viděl, tos' byl ty!"
Včera večer jsme se takhle strašili. Dělali jsme nácvik na sobotní dušičkový večer ve školce.
Měli jsme k tomu ovšem taky řádnou strašební pomůcku. Dýni.
Dopoledne byla vyhlášena soutěž o nejlepší návrh strašidelné dýně. Kreslila Kačka, kreslil Matýsek, kreslila i mámiláHanička a kreslil jsem i já. Dělali jsme všelijaké strašidelné tváře do připravených obrázků naší dýně. Pečlivým výběrem nezaujaté poroty, kterou tvořila máspravedliváHanička, byly vybrány návrhy dva. Matějův a můj. Ale co s tím? Dýni máme jenom jednu.
"Tak jí udělejte oboustrannou," poradila nám mášikovnáHanička.
Rada to byla dobrá, tož jsme se pustili do díla. Nejhorší bylo dlabání, takovej élent jsme v kuchyni už dlouho neměli. Že prý z té dužiny uděláme dýňovou polívku. No, nevím, nevím, moc důvěry v tu hmotu nemám.
Ale dlabání mělo být hlavně prostředkem k získání příslušné dýně k vyřezání strašidelných kukučů. A to se povedlo.
Za vydatné podpory Kačky i Matýska jsem nakonec vyřezal dýni se dvěma tvářemi dostatečně příšernými a tudíž vhodnými pro poctivé strašení. Matýskovu stranu jsme nakonec udělali nažluto (původní modrá se moc neosvědčila) a mojí na zvlášť příšernou červenou.
Po setmění byla dýně slavnostně rozsvícena a mladý výtvarník byl tak laskav a zapózoval před objektivem nejen u svého modelu, ale i u výtvoru konkurenčního.
Jenže pak přišlo to strašidlo: "Huhuhuhůůů..." a šlo se do hajan.
Kačka to celé uzavřela slovy:
"Ale to strašidlo, to jsi ty, tatínku, protože to já bych se jinák bála."

šedivej

"Tatínku, co je to za zvíře?" položil mi obvyklou otázku Matýsek zvídavý.
"To je pejsek."
"Ale jak se jmenuje?"
"To je Bílý Tesák."
"A to je pohádka?"
"To je takový příběh pro větší kluky."
"A o čem?"
"O tom statečném pejskovi."
"A co je to tady?"
"To je medvěd, Matýsku."
"A oni se perou?"
"Bílý Tesák toho medvěda zahnal."
"A jak ho zahnal."
"No štěkal na něj a drápal a kousal ho."
"A to pak ten medvěd utek?"
"Ano, utek."
"A jak se jmenoval?"
"Ten se nejmenoval, to byl prostě medvěd."
"Ale jak se jmenoval?"
"To byl jenom medvěd, Matýsku. Grizzly."
"Hryzli?"
"Nikoho nehryzal. Šedivej medvěd grizzly, Matýsku."
"Aha, hryzly. Medvěd hryzly šedivej."

bezúdržbová kytka

Obecný trend směřuje k bezúdržbovým zařízením. Kdo by se pořád o něco staral. Na to není čas. Zařízení má sloužit a basta.
Zatím ale ještě nikdo nevymyslel bezúdržbovou kytku. Ať už je jakkoliv suchomilná, pořád se musí alespň jednou za čas zalít. To se nedá nic dělat. Na zahradě se to dá zařídit nějakým zalévacím aparátkem, ale doma člověk musí pořád chodit s konvičkou. Tedy pokud nemá doma kytky pouze plechový. Ty závlahu nepotřebují.
Nejhůř jsou na tom bonsaje. Na tu člověk jeden den zapomene a je zle.
Zle taky bylo. Jeden z malých stromečků nám uschl. A stačil den bez vody.
"Já bych ho zkusil dál zalévat, mě se zdá, že by to moh ještě rozchodit," snažil jsem se trošku potěšit moumilouHaničku.
Tak jsme stromek čtrnáct dní zalévali. No, bylo to jako lít vodu na hromádku suchého listí a čekat, kdy se zazelená. Už jsem to chtěl vzdát, když tu mápečliváHanička přišla se zprávou. Tak si představ, že mu vyrašily nový malý lístky, von to asi opravdu přežil."
Teď už je to nade vší pochybnost. Malý stromek přežil naši péči a už se má zas k světu.
Ono i v těch nejmenších rostlinkách bude vic chuti do života, než by člověk čekal. Ale rozhodně nejsou bezúdržbové.

evoluce

MápečliváHanička právě provádí inventuru v pokojíčcích Kačky a Matýska.
Ono je to občas potřeba a chce to ruku pečlivou a přísnou. Mě v tomhle případě ta přísnost přeci jen chybí. Já bych určitě nepřišel na to, že je potřeba nějaké hračky vyřadit a buď rozdat nebo vyhodit. Já bych je prostě někam uskladnil a připadně opravil (tedy někdy - až na to bude čas).
Ale to mápřísnáHanička ne. Ta má oko kritické a umí si poručit, že už tu máme krámů dost a že bysme museli za chvíli přistavovat stodolu. Přistavovat nic nebudeme a proto některé hračky byly vytříděny z kolektivu. To je přirozená evoluce.
"A taky jsem zjistila, že nám Matýsek zas vyrost," pravila mámiláHanička.
"No dyť roste přeci furt."
"To jo, ale při tom úklidu jsem musela založit dvě nové krabice na autíčka s vysílačkou a na lítací věci. Už je prostě větší."
Je to tak. Kačka si pořád ještě hraje s jednoduchými hračkami, ale Matěj už pokukuje po složitějších technologiích.
To je taky přirozený vývoj.

dráty u nás zůstanou

Že prý pomáhají v těžkých situacích, tyhlety civilizační návyky.
Nevím, jestli do té kategorie patří telefonování, ale vím jistě, že návyk mít doma zavedenou pevnou linku je považován v dnešní mobilní době za přežitek. Já jsem ovšem tvor založení poněkud konzervativního a staromilského, čímž je způsobeno i to , že k nám domů dráty vedou a končí v telefonu. Ano, i v počítači, ale to už je jaksi vedlejší efekt původního Bellova vynálezu.
Jeden z návyků je tedy pořád někam telefonovat a tudíž mít při sobě i svůj telefon. Mobilní, pochopitelně.
Včera jsem si ten návykový přístroj nechal doma na parapetu. A bylo po návyku. Naštěstí mi pomohla málaskaváHanička, vzala si můj telefon k sobě a hlásila mi přes den na pevnou linku, které číslo mi volalo. Úžasná spojovatelka.
Jenže když jsem navečer přijel domů, nikde nikdo. Oba telefony pryč, mámiláHanička pryč, děti pryč. Touhle dobou jsou už všichni vždycky doma. Venku zuří studená fronta, teplota je sotva tři stupňe, cestou domů padal sníh s deštěm, Haniččin Forester má ještě letní pneumatiky a zrovna hlásili, že bez zimních se už radši vyjíždět nemá ... No co vám budu vyprávět, měl jsem starost, co se všemi je.
Normálně bych zvedl mobil, jenže tentokrát jsem ho neměl. Měla ho s sebou málaskaváHanička.
Ale máme přeci ještě pevnou linku!
No jistě, už byli na cestě z Jílového z nákupu nějakých nutných věcí pro Matěje do školky.
To jsem si oddychl. Blahořečil jsem panu Bellovi a slíbil mu, že ty dráty u nás zůstanou.

jen najít tu správnou polohu

S hodinami pendlovkami jsem od malička.
Dědeček je měl v oblibě a tak byly všude. V předsíni, v kuchyni, v parádním pokoji, v ložnici. Byly i na chalupě také v každé místnosti nejméně jedny. Tatínek už jich tolik neměl, ale taky se tu a tam nějaké ozvaly.
Pendlovky prostě patří do mé části vesmíru a bez nich by svět tak dobře nešlapal. Tudíž je nezbytné, abychom pendlovky doma měli. Naštěstí má mojemiláHanička jedny pendlovky po dědečkovi, což je vlastnost pro ženu nezbytná. Bez pendlovek nevím, nevím.
Každý máme své pěkně v pracovně a jedny ještě přívažkem v ložnici. Ty ovšem nenatahujeme, protože by moucitlivopuHaničku rušily ve spravedlivém spánku. Já si tedy myslím, že když si na tikání člověk zvykne, nic ho neruší. Ostatně mám to ověřeno lety spánku s tikáním a pravidelným odbíjením hodin, ale to je jiná kapitola, to sem nebudeme plést.
Tikající hodiny jsou tedy v pracovně.
Není ovšem tikání jako tikání. Takové pendlovky potřebují péči. Musí se správně umístit a pak dobře nastavit protože jinak kulhají. To vám není nic horšího, než když v tichu hodiny kulhají. Ta nepravidelnost chodu je natolik nepřípustná, že to člověku nedá a musí vstát a hodiny o setinku milimetru na zdi posunout, aby nekulhaly. Je pochopitelné, že taková práce se musí opakovat, dokud nejsou pendlovky vyváženy a zvuk se opět nevrátí do uspokojivého pravidelného tikání. A protože ve vesmíru neexistuje žádný pevný bod, hodiny se vlastně pořád posouvají z rovnovážné polohy ke kulhání a člověk má furt pocit, že to není ono.
A proč o tom píšu? Protože jsem teď už asi počtvrté vstal a rovnal dědečkovy pendlovky. Přece tu správnou polohu musím zas najít!

pozemní drakování

Landkiting je druh sportovní aktivity, při níž se používá tažný drak k pohybu člověka po zemi nebo k jeho zdvíhání do vzduchu.
Tak zní úvodní věta odstavce vysvětlujícího relativně nové slovo.
Česky by se řeklo pozemní drakování, což je otrocký překlad a tudíž nepoužitelný. Po našem by to spíš byla jízda na prkně nebo na káře v závěsu za tažným drakem. Což je ovšem zas moc dlouhé a málo přesné, takže taky nepoužitelné.
Ať tak nebo tak, Juráš už od jara o téhle kratochvíli celkem se zápalem mluví. Před pár dny se byl podívat někde na nějaké akci týkající se právě tohohle drakování a hned prý vyhrál účast na závodech, které se konají tenhle víkend. A to v životě na tom prkně nestál. Tedy na malém prkénku řádil leta, to jo. Ale tohle je jiný kafe.
No co dělat, k závodům je potřeba mít pořádný prkno. Tak jsme pro něj šli. Oba, protože já jsem zvědavej, jak to vlastně vypadá.
No, je to jak žehlící prkno - přibližně té velikosti - s nafukovacími kolečky od rudlu (ona ta kolečka asi od rudlu nebudou, ale vypadají tak).
To prkno - tedy odborně se mu říká mountainboard - je základ. Na tom se člověk musí naučit jezdit terénem, ba dokonce i dolů kopcem po stráni. V tom budou taky spočívat ty závody. No a když už to kluk zvládne, pak se chytí draka - vlastně skoro dospělého padáku ve tvaru křídla - a už se čeká jen na vítr a pak se drandí krajem. Tak jednoduchá praxe asi není, ale princip jednoduchý je.
Volal jsem synkovi včera. Zvědavě s jistou dávkou žertu se ptám: "Tak co, seš celej?" To abych dal najevo, že je mi jasný, že jsem in.
"Ale jo. Jenom mám vodřený dlaně a břicho. Ale to je dobrý."
"Cože?!" Zas až tolik in jsem nebyl.
"No jak jsem jel po tý stráni pod domem, tak mi to dole nevyšlo."
"A tos neměl nic na sobě?!"
"No já někde ty rukavice mám. A příště se musím líp voblíct. Ale jinak dobrý. Je to něco mezi skejtem a snowboardem."
Tedy mám já to ale šikovnýho synka. Já bych se na takovým prkně rozmáz, jen bych se na něj postavil. A on s tím sjede celej kopec a rozmázne se až dole.
Ufff ...

vodní tvor

A už máme doma dalšího plavce.
Když nepočítám vyložené neplavce od přírody jako jsou Sára s Ferdou a plavce pouze potenciální, totiž Kačku, jsme tu plavbyschopní tři. Od neděle se k nám s moušikovnouHaničkou přidal totiž i Matěj.
Teď mě napadá, že by Ferda moh být taky plavec. Alespoň teoreticky. Dyť je to mainskej mývalí kocour. Ale když si vzpomenu na ty škrábance, co mi uštědřil v panické hrůze z té kapky vody, ve které jsme se ho pokoušeli koupat. No, holt je to kcour. A to je prostě neplavec.
Takže plavec je kromě nás s momilouHaničkou už jen Matýsek.
Přinesl jsem mu onehdá takový malý ploutvičky. Že prý to pomáhá při učení plavání. Já tomu tehdy moc nevěřil. Sám jsem se naučil plavat bez ploutví, ale pravda, s brýlemi pod vodu. To si člověk dodá víc odvahy, když vidí, co je dole pod ním. No a Matýsek má ploutvičky i ty brejličky.
Celý léto se louhuje ve vodě, ale furt nic. Pořád byly potřeba nějaké podpůrné prostředky jako třeba nafukovací rukávky nebo kruh nebo taková ta pěnová štangle či deska.
Až teď v neděli se mépečlivéHaničce podařilo v nějakém nestřeženém okamžiku Matěje přesvědčit, že mu stačí jen ty ploutvičky. A najednou to bylo. Nejdřív přeplaval bazén jen na šířku a za chvilku už rejdil vodou jak undatra.
Máme z něj radost. Vypadá to, že bude taky takovej vodní tvor jako všechny děti.

začala dovolená

Na bojišti se mění situace každým okamžikem, říkal teďnevímkdo. Zatím co v pátek říkala Kačenka, že skákala na trampolíně a že se chce koupat. To bylo v den, kdy jsme si mysleli, že nám začíná týden dovolené.
Šli jsme se koupat a Matěj povídá Kačence: "To nic není, to rozchodíš."
Podíval jsem se z vody na na ty dva naháče. Kačka pajdala za Matýskem.
To se zas honili a Kačka se někde ťukla o kvítek a teď nám tu dělá komédii, pomyslel jsem si.
Koupali jsme se, pak přijela mámiláHanička a zjistila, že jsme místo koupání měli jet na pohotovost. On Kačce zatím otekl a zmodral kotník, čehož jsem si v té vodě nevšiml. Vyslechli jsme oba a křížovým dokazováním bylo zjištěno, že ve školce na trampolíně Kačka špatně šlápla a že jí to bolelo. Jenže po prohlídce to bylo seznáno jako běžná drobnost a děti běhaly dál.
V Motole Kateřině zrengenovali kotník (ano, standardní historka: > To je levej, viďte? Ne pravej, ten voteklej, sestřičko. < se samozřejmě odehrála ještě v čekárně) no a pan doktor z monitoru počítače, kde se mu snímek objevil dřív, než jsme se ze snímkování vrátili, usoudil, že to chce sádru. Na tři neděle.
Tak a máme vystaráno.
A Kačku to začíná bavit, protože nesmí chodit, takže jí musíme všude vozit a nosit.
Kačce začala dovolená.

dvakrát měř ...

"Mám pro tebe skříňku," oznámil jsem včera večer mémiléHaničce.
"Jakou skříňku?"
"No jak se ti líbila z toho nábytku do pracovny."
"Ty jí nebueš potřebovat? Dyť máš spoustu krámů, co se ti tam stejně nevejdou."
"Jenže vona se mi už do tý pracovny nevejde ta skříňka. Já to nějak blbě změřil."
Přiznání málaskaváHanička přijala bez poznámek a hned začala přemýšlet, jak předělá svou pracovnu a zařídí jí tím samým nábytkem, jelikož už jednu skříňku má a ten zbytek se prostě dokoupí.
No není báječná?

všecky štyry nohy

Už když jsem přijel domů, bylo všechno tak nějak moc v pořádku. Všechno fungovalo, všichni byli roztažení u vody.
"Tatínku, pojď se taky koupat."
"Ale dyť je to studený."
"Má to vosumnáct, ale báječně to osvěží."
Dal jsem si kafe, vypil jsem si ho u stolu. Něco na tom stolu bylo zvláštního.
No šel jsem taky do vody. Přeci jen bylo parno.
"Pan truhlář přivez ty schůdky."
"No jo, děsně se mu povedly. Von je šikovnej."
"To jo, to von je."
A dál byl všechno moc v pořádku.
Pak jsem to uviděl. Mezi polínky do krbu byly nové, krásné, javorové špalíčky.
"Haničko, vy jste mu s truhlářem uřízli nohy!"
"To je dost, že sis toho všimnul. Dyť jsi u něj seděl. Teď je to konečně normální stůl a ne stůl pro obry."
"Mě se zdál hned divnej. Podivej se, jak je teď mrňavej."
"Vůbec není mrňavej. Je akorát a konečně se u něj dá normálně jíst. I děti už na něj došáhnou."
"Hmmmm ... ale byl vyšší ... "
To je svět tohleto. Než se člověk vrátí z kolbenky, ufiknou mu zatím doma všecky štyry nohy.

senzorický testy

Konec školního roku už se počítá na hodiny. To je příležitost ke kdejakým školním úlevám a radovánkám. Návštěvy kin, muzeí, botanických i zoologických zahrad jsou na pořadu dne.
Na stejném seznamu jsou i školní exkurze. Nejlépe podle profesního zaměření školy.
V tomto směru má Juráš určitou výhodu oproti mě.
My jsme vždycky byli na exkurzi v nějakém obzvlášť důležitém strojírenském závodě. Třeba v Avii nebo v ocelárnách na Kladně. Tedy to bylo ještě v době, kdy se rudá záře nad Kladnem skutečně při odpichu pece rozlévala.
To můj prvorozený má zařízeno jinak:
"Jedem zejtra do Benešova na exkurzi. Do pivovaru."
"To ti závidím, já v pivovaře jakživo nebyl."
Odpoledne za mnou přišel z exkurze. Že půjdeme na oběd.
"Tak co, pivo neseš?"
"Neé, pivo nemám."
"Tak vám dali aspoň vochutnat, ne?"
"Ne. Jenom sme měli s-senzorický testy."
"Aha," zahučel jsem, jako že vím, a šli jsme na oběd.
Ale houby jsem věděl. Jen mi synek připadal takovej veselej.
"Čoveče, cos tam teda pil? Dyť to z tebe táhne," povídám cestou.
"Dyť sem ti ř-řikal, že sme měli ty senzorický testy."
"No a to je co, ty testy senzorický?"
"To sládek přines takovej vobrovskej korbel, teda spíš kyblík. No a z toho jsme celá třída vochutnávali to eště nefiltrovaný pivo. Já ho mám rači, vono je takový živější ..."
"Jo ták! Živější!"
To bysme měli. Mladej se mi na exkurzi nachmelil. Ale protože to vodborně studuje, tak se nevopíjel, ale prováděl senzotický testy.
Má to někdo život.

jak nebejt plajte

Většinou se v tomhle období moc málo mluví o globálním oteplování. Poněvadž jaksi je sice léto, ale zima jako v morně. Je to tak každý rok a ani letošek není vyjímkou.
Věnujeme se doma tedy něčemu, co nás po večerech zahřeje, a přišla tedy řada na Století páry. To je staronová hra se spostou plánků, kostiček, s mašinkama a sáhodlouhým návodem, jak hru hrát. Teď, když je zima, jsme se k té hře konečně dostali a začali se jí učit.
Hned v úvodu se vydají jakési akcie a začne se hrát s dolary za akcie strženými. Jak tak zkoušíme hrát, u třetího kola nám ty doláče nějak došly. Nebylo na výplatu dividend pro nenasytné akcionáře. Juráš hlásil už od začátku, že mu to nemůže vyjít. My s mouhravouHaničkou jsme vydrželi o maličko dýl, ale stejně nás čekal bankrot.
"Tak to je poprvé v životě, co se to nenaučíme z návodu," konstatovala mámoudráHanička a šlo se spat.
Druhý den jsem se šel zeptat do mého oblíbeného krámku, kde si ty hry kupuju. Zajímalo mě, kde děláme chybu, že nám kapitál nevystačí, než do třetího kola. No a tady byl v koncích i odborník. Krámek plnej her, všechny už hrál, ale na tuhle si ne a ne vzpomenout. Prý, že mám poslat mail s naším problémem a on se k tomu v neděli dostane a pak nám řekne. Vlastně napíše.
Nakonec nás tedy to Století páry rozpohybovalo i zahřálo. Počítám ale, že účel hry byl maličko jinej, než honit hráče deštěm po městě a shánět rozumy, jak to zařídit, aby člověk nebyl plajte.

s kým kdo spí

"Co je to?"
"To je izolepa."
"Izolepa?"
"No, jak se mi v noci nalepila na nohu."
"V noci?"
"No hned potom, co se mi v posteli odlepila z toho vobalu."
"Z jakýho vobalu?"
"No jak jsem spal s tim drakem, co jsem si ho vylíh z toho vejce."
"Tak ty spíš s drakem?"
"No."
"A já mám v postýlce draky dva, tatínku. Jeden je šedivej a druhej s krystalem. A ten ho chrání!"
"Ty taky, Matýsku?"
Ze záznamu rozhovoru nemusí být situace úplně přehledná.
Tedy vězte, že jsme si tak povídali ráno v koupelně u čistění zubů s Jurášem (tomu už bude devatenáct!) a s Matýskem (tomu bylo pět).
Oběma klukům jsem tuhle přines dračí vejce. Kačenceq pochopitelně taky, ale ta už byla dole ve světnici a naší filipiky o dracích se nemohla účastnit.
Kluci dál setrvali v družné debatě o tom, kterej drak je silnější, má lepší oheň a rychleji létá.
Já šel krmit kočky.
A klukům jsem záviděl: Oni spí s draky!
To mě by mácitliváHanička s drakem z postele vyhodila natotata. Na spaní mám řeci ji!

když neteče voda

Od úterka jseme potkávali ve vsích kolem nás cisterny s vodou.
S Jurášem jsme pak dumali, jestli je horší, když neteče voda na vsi nebo ve městě. Každý jsme si hájil to svoje a došli jsme k závěru, že je to blbý v každým případě. I když, pravda, na vsi bývá někdy k dispozici studna. Ve městě zas sousedi, kterým voda teče.
Včera byla cisterna i u nás u Obecního úřadu. To jsem se musel jít podívat, co to má znamenat. Samozřejmě jsem nečekal, že je to kvůli volbám, kdyby bylo potřeba něco hasit.
"Tak to je zrovna dneska, Matýsku. Neteče voda."
"A proč?"
"Protože v Libni něco opravují."
"A co je to Libeň."
"Vesnice, kde jsme si prohlíželi ty traktory."
"Aha." (vysloveno s jistým uspokojením)
Bylo jasno a další komentéř nebyl nutný.
Přišli jsme domů a zjistil jsem, že už voda teče.
"Tatínku, ale my chceme večeři."
"Já vám, Matýsku, večeři zrovna dělám, ale vy si běžte s Kačkou honem umýt ruce.
"To nejde, neteče voda," pravil okamžitě Matěj.
"Ale teče. Podívej. Tak už běžte."
"Aha." (vysloveno se znatelným zklamáním)
Tak vida. Nejen že Matýsek vládne jednoznačně rozpoznatelným hlasovým rejstříkem, ale von je dokonce už i schopen syntetického myšlení, mrňous jeden vypečenej!

já chci jezdit na kole

Cyklistika se ideálně pěstuje v Polabské nížině. Mám s tím zkušenost, poněvadž jsem tam trávil pod Oškobrhem spoustu prázdnin.
"Jdu jezdit na kole," bylo každodenní oznámení a znamenalo, že jedem s klukama někam do okolí anebo i na delší výlet.
Jediný kopec, který stál za zmínku, je Báň nad Žehuní. Z druhé strany je Kozí hůrka. Z té vedla směrem ke Kolínu dlouhá rovná silnice, ze které jsme jezdívali rychlostní závody. Tedy kdo bude dřív dole. Teď tu silnici přeťala dálnice a z Kozí hůrky se dá tak akorát skočit před kamion. Holt ten pokrok se zastavit nedá.
Tady u nás na Olešku je všude samej kopec. O rovině se tu mluvit nedá.
A kupodivu se i tady ozývá:
"Tatínku, já jdu jezdit na kole." To je Matěj. Neví, že existuje rovina a tak mu tady ty kopečky přijdou úplně běžné.
Máme tu ovšem i dalšího cyklistu. Kačenku. Také říká: "Tatínku, já chci jezdit na kole."
Na rozdíl od předchozích dvou oznámení má toto třetí význam poněkud odlišný.
Kačenka toitž kolo nemá. Kolo mám já a na kole již na tomto místě zmiňovanou sedačku pro Kačku.
A do té si chce Kateřina sednout a tam chce jezdit. Tedy vozit se. Kačka dobře ví, že jezdit neznamená šlapat. A to jí náramně vyhovuje.
Zatím to za ní odšlapu, pochopitelně, ale až se rok s rokem sejde ...

skejborty

"Jé, podívejte, děti, co to tu sousedi mají," ukazoval jsem mrňousům prkénka s kolečky.
"To jak jsme jeli tím kanálem od Botiče ..."
"Ale kuš, Tomáši, eště to Matěj bude chtít taky vyzkoušet. Matýsku, to jsou skejtbórdy, na tom umí jezdit třeba Juráš. Až tu zas bude, tak vám to ukáže."
"No ale taky se na tom dá jezdit v kleče. To když jsme jeli tím kanálem zpátky ..."
"Jo, ale to může jenom strejda Tomáš, víš, Matýsku."
"A můžeme si ty skejborty, strejdo, pučit?"
"No jasně, že jo."
"Tak Matěji, Kačko, opatrně! A kdyby něco přijíždělo, hned ke kraji i s prkýnkama. Jasný?"
"Ano, tatínku."
Tak jsem nechal krakeny, ať si užijí prkýnek a šel jsem něco kutit do kůlny.
"ÚÚÚúúúáááá?" ozvalo se vzápětí.
Vyběhl jsem z kůlny.
"Kačko, co si zas vyváděla?! Lenko, klidně jí můžeš pustit, ona si ten jekot užívá, i když jí nic není."
"Já jsem spadla-áááá."
"To nic, Kačenko, to se ti zahojí. Tak půjdeš ještě jezdit?"
"Ne-éééé."
"No tak ne. Tak půjdem domů."
Tím jsem měl celou věc za uzavřenou. Matýsek jezdil dál a Kačka si hrála v pokojíčku.
Jenže večer jsem zjistil, že Kačenka má nadvakrát odřený nos a na čele obrovskou bouli. Ten pád po nose z prkénka musel být pořádný. Další následky havárie jsme už neobjevili. A tak jsme dál dělali, jako že to nic není a Kačence jsme ještě dali jedno ponaučení:
"Vidíš, Kačenko, to je pořád křiku pro nic za nic. A když je to vážné, tak tě nikdo ani nepolituje."
"Ale já tě mám rád, tatínku," pravila na to váně Kačenka.

z druhý strany

"A víš přesně, jak to najdem?" ptal jsem se maminky cestou do Jílového ke strýci, který jí opravoval tašku.
"Mám to tu napsaný. Do ulice Ke Slunci a pak dolů k oranžovému domu..."
"A kde dolů?"
"No to já nevím, někdy hned na kraji, jak se jede do Radlíku ..."
"Aha, tak já mu radši zavolám."
Jenže zavolat a hovořit - to není totéž. Na druhé straně telefon nikdo nebral.
Jeli jsme tedy zmíněnou ulicí až do Radlíku, tam jsem podle uvážení vybral tu hned na kraji a vydal se dolů.
"Tak co, kde to tady je?"
"Já nevím, tady to asi nebude."
"A pamatuješ si alespoň, jak to vypadá?"
"Byl to takovej dům v zahradě a naproti les ..."
Všude kolem byly domy v zahradě s naproti les.
Objeli jsme celý Radlík a maminka říkala pořád dokola: "To asi není ono, to bude jinde ..."
Už nebylo, co bysme prozkoumávali a tak jsme jeli zpátky. Skoro na konci cesty se ozval telefon: "Ahoj! Tak kde jste?"
"No tady za betonárkou ..."
"Tak až uvidíte osamělý smrk ..."
"Ten máme přímo před sebou."
"No tak u něj hned doprava ..."
"K tomu oranžovýmu domu?"
"Ano, tam kolem něj dolů. Už vás vidím ..."
"Mami, dyť to bylo hned tady na kraji u Jílového."
"Já to tu měla napsaný."
"No ale co ten Radlík?!"
"No to bylo asi, kdybysme jeli z druhý strany ..."
"Aha. No hlavně, že jsme to našli."

podrždrak

Až teprv dneska nad ránem se vítr na chvíli utišil. Do té doby to fučelo jak na Vidrholci skoro celý týden a vypadá to, že bude fučet dál.
My jsme větru využili v neděli. Bylo ideální drakové počasí. Vytáhl jsem draka Matýskovi a Kačenka samozřejmě musela mít draka svého.
Protože na ni zbyla krabice, což je náš největší drak, měla s ní docela potíže. Udržet ji v tom vichru byl pro maličkou Kateřinu výkon. Pro jistotu jsem jí dal pojistný řemínek, aby jí to neulítlo. Matěj dostal tkaničku taky. Koneckonců, jsou to bráchové.
Ovšem zcela nečekaně se dostavil efekt poněkud opačný. Před zajištěním děti silou bojovaly s přírodním živlem a co chvíli hlásily, jak je bolí ruka a jak je to těžký. Po přichycení šňůrkou se z námahy a dobrodružství s drakem stala rutina. Votráveně si sedly na kámen a dávaly mi najevo, že to teda vydržej, no, když teda už ti draci jsou ve vzduchu.
Shledávám v tom ujištění, že Kačka i Matěj jsou povahy hravé, ale jak jde něco samo, přestane je to zajímat. Prostě když se z krotitele draka stane obyčejnej podrždrak, už to nikoho nebaví.

nanofusekle

On tedy svátek není žádná extra dějinotvorná událost. Člověk se prostě podívá do kalédáře, má-li jaký, a zjistí, že jsou třeba Hromnice. To není zas tak časté jméno a tudíž se moc oslavenců nenajde.
V pátek bylo svatého Jiří, což naopak vyvolává oslavovací nálady u celkem početného vzorku populace. Kromě toho vylézají hadi a štíři a tudíž mám svátek i já. Tomu prostě nemůžu utýct.
Tu a tam přijde mail, zprávička, kamarádi zavolají. Člověka to potěší.
Doma přichází potěšení též.
"Tatínku, tyhle všecky obrázky jsem ti namaloval. Tady to je požár a tady stříkačka, tohle jsou mraky a tady je nosorožec!"
"Ty jsou krásný, Matýsku. A proč má ten nosorožec tolik noh? Není to náhodou stonožka?"
"Je to nosorožec. Nakreslil jsem mu je."
To byl pádný argument, který nepřipouštěl další diskuzi.
"Já jsem ti, tatínku, namalovala travišku," přišla se svou troškou do mlýna Kačenka.
"A tady máš něco ode mě," dávala mi pusu a dáreček mámiláHanička.
Obrázek to nebyl. Ona neumí nosorožce s osmi nohama.
Vytáhl jsem návod.
... díky kosmickým technologiím, používaným NASA pro výstroj astronautů ...
"Šišmarjá, co to je? Že by patentní skládací skafandr?"
Nebyl to skafandr.
"No to snad ne!? Dyť to sou ponožky!" Přiznám, že jsem nějak nemohl vykřesat tu správnou jiskřičku nadšení.
"No jo, ale jsou kosmický. Jsou z nanovláken a ze stříbra!"
"To asi jsou. Ale dyť sou to sedmačtyřicítky. Ty budu mít až po kolena s patou na lejtkách."
"Jenže jsou úžasný a nemusej se prát!"
"No to nemusej, dyž se nebudou nosit."
"Ale tyhle se neperou, ani když se nosej."
"Ukaž. No jo, vážně to tu píšou. Tak já to zkusím. Ale koukej, já mám tu patu vážně na lejtku ..."
Nadšení nějak polevilo. Jsem já to ale kazisvět. Takovýho vymejšlení to mélaskavéHaničce dalo.
Ale já je jednou určitě zkusím nosit. Schválně, jestli někdo pozná, že mám nanofusekle.

dost vysoko hodnocenej

Jelikož už nějakou dobu nežijeme v prvobytně pospolné společnosti a nevyrábíme si nástroje z kostí a pazourků, potřebujeme si tu a tam něco koupit. To se nedá nic dělat.
Tuhlec jsme třeba s moustarostlivouHaničkou vedli rozpravu, že by bylo za čas dobré zakoupit nové dětské sedačky do auta. Jaksi kvůli spolehlivosti, bezpečnosti a vůbec i větší, protože děti rostou. Vzal jsem to jako stranický úkol a začal se pídit, co tak nejlíp pořídit.
Nejlepší je neobjevovat znovu Ameriku, ale nabrat rozumy u někoho, kdo už vybíral. Nebo testoval. Dostal jsem se tak oklikou až k časopisu Test, kde už několikrát takové sedačky zkoušeli a hodnotili. Jenže ten časopis na stáncích moc není ke koupení. Na síti hodnocení jsou, ale musí se zaplatit. Inu co bych pro nastupující (zatím jen do auta) generaci neudělal. Koupil jsem jakési velice zvýhodněné předplatné včetně dvou minulých ročníků a přístupu k elektronickým informacím. Nějaké informace jsem tedy získal.
Včera jsem z pošty vyzvedl balík dvou minulých a části letošního ročníku časopisu. No je tam všechno. Testují kdeco a to několikrát po sobě.
S uspokojením, že teď už nebudeme ztraceni v moři nabídek konzumní společnosti, jsem se večer pochlubil mépečlivéHaničce.
"Koukej, tohle jsem nám objednal, abysme si mohli vybrat podle testů, když to potřebujeme. Třeba ty sedačky ..."
MálaskaváHanička zvedla oči od knížky s měla v nich málo chápavou otázku, co jako to zas mám.
"No tadyhle v těch časopisech si můžeš přečíst, která domácí pekárna je třeba nejlepší ..." zkoušel jsem zahrát na citlivou strunu.
"Já to prostě koupím. Tady ty testy jsou akorát pro tebe. Ty jseš u nás doma analytik."
Ach jo. Zase nejsem slavnej.
Ale to vám povím, třeba ten kávovar, co vloni v létě mášertnáHanička vybrala, ten je tam hodnocenej dost vysoko.

nakonec to stejně zapomenu

"Jé, já na to zapomněl," podával jsem vysvětlení svédrahéHaničce, když se mě ptala, kdy že jí zkomprimuju ty soubory ze školení. Nebylo zbytí, musel jsem se tomu věnovat hned, protože na druhý den to mápracovitáHanička potřebovala mít hotové.
"A máš k tomu CéDéčko s progamama?" Ptal jsem se ve snaze ulehčit si práci.
"Jaký cédéčko? Copak já vím?! ...."
A byli jsme u jádra věci, tedy pudla.
Ten foťáček mámiláHanička dostala od Ježíška. Pacholík měl s tím kouskem elektroniky docela dost práce, jelikož hledal co nejmenší, nejchytřejší, s nejlepší optikou, se spoustou funkcí, ale aby to byl co nejjednodušší automat do kabelky a eště červenej. No uznejte, to je honička, sehnat něco takového.
Ale ten kluk to dokázal a pod stromeček nadělil to pravé. Teda myslel si to.
"A můžes s tím i natáčet filmy, takže se nemusíš na školení vláčet s kamerou," snažil jsem se vytahovat těsně po rozbalení. Tím jsem si na sebe ušil chatrč, která na mě zanedlouho s řinčením spadla.
"Ten tvuj foťák vůbec neumí dělat jednoduchý videoklipy a když už je nějak udělá, tak mi zaplní celej počítač a já s tím vůbec nemůžu nic dělat!" Takového ocenění se mi dostalo asi před čtrnácti dny.
"No to stačí si nastavit ..."
"Já nemám čas něco nastavovat, já musím pracovat!"
"No, právě, abys mohla s tím foťákem pracovat, jak potřebuješ ..."
"Heleď, jestli mi chceš zase tím svým arogantním způsobem vysvětlovat, že jsem úplně blbá, tak ..."
"To ne, Haničko. Já jen, že komprimovat video ve vysokým rozlišení zabere spoustu času ...."
"A snad nechceš, abych to dělala já. Navíc když vůbec nevím jak!"
"Ten čas tomu stejně budu muset věnovat já, tak kdybys příště nastavila ..."
"Prosimtě už mi s tím dej pokoj. Tak kdy to bude hotový? Potřebuju to nejpozději do úterý za čtrnáct dní ..."
Načež jsem se právě po těch čtrnácti dnech zeptal, jestli neví o tom originálním cédéčku, co bylo přibaleno k foťáku.
"Tady to máš," podávala mi mápečliváHanička krabici s návody. Ejhle! Bylo tam i instalační CéDéčko.
Naštěstí tam bylo přesně to, co jsem hledal. Instalace proběhla a program uměl komprimovat celou dávku klipů najednou.
Zabralo mu to asi pět hodin. Mě, pravda, jen asi hoďku.
A poučení?
MánejmilejšíHanička je prostě úžasná ve svém nádherném přesvědčení, že všechny věci kolem okamžitě fungují přesně tak, jak předpokládá. Ona je už dávno v té robotické budoucnosti, kdy zařízení předem přesně uhodne, co se po něm chce. To já, trouba, který pořád ještě používá hlavu, se na takový věci musím několikrát zeptat, abych je vůbec pochopil. A pak to nakonec stejně zapomenu.

řekneme to mamince

"Hned jak si vyčistíte zoubky, běžte dolů a oblečte se. Na stole máte nachystanou snídani," rozděloval jsem úlohy hned po ránu.
"A proč si máme čistit zoubky?" nezklamala s otázkou Kačenka.
"Aby vás nebolely a proto, že vám to říkala paní doktorka." To byly argumenty natolik stabilní, že Kateřina změnila téma:
"A co máme k snídani, tatínku?"
"Mlíčko, jogurt a chlebíček, Kačulko."
"A jakej jogurt, tatínku?"
Měl jsem čekat dobrej return, jenže já touhle dobou ještě spím, takže jsem odpověděl, co mě první napadlo:
"Bílej, Kačenko."
Útok už visel ve vzduchu, ale mě to pořád nedocházelo.
"A proč bílej?"
"Protože je zdravej, víš."
"Jenže já zdravý jogurty nemám rád," dobře zasmečovala Kačka, "já mám ráda obyčejný."
"Tak tenhle je obyčejnej," stačil jsem to ještě vybrat na poslední chvíli.
"Obyčejnej jo," souhlasila Kačenka.
Po snídani jsme se oblékali do školky.
"Ukaž, já ti pomůžu u těch tepláků zavázat tkaničku, Kačko."
"Já sama! ... Tatínku, proč mi tu tkaničku trháš?!"
"Jéééé ... vona není tahací, vona je tam jen přišitá ... tak to vodpusť, Kačenko. Řekneme to mamince, ona ti jí třeba přišije zpátky."
Tenhle mač jsem definitivně prohrál.

u nás se pohádky berou vážně

Pohádky se u nás berou vážně. Kačka sice při čtení pohádek dělá caviky (jak se vlastně píšou caviky? nebo cavyky? ... vyjmenovaný nejsou, tak asi caviky), ale Matýsek sedí jako pěna a poslouchá. Já čtu pohádky dětem rád, ale musejí mě bavit.
Tenhle týden jsme se zas dostali k jednomu konci a začali novou. Dočetli jsme Edudanta a Francimora a otevřeli Pohádky o mašinkách. Znáte to důležité zaklínadlo, které za úplňku přehodí výhybku na sedmnácté koleji Smíchovského nádraží? Matýsek už ho umí!
Konec Edudanta a Francimora byl ovšem tragický. V poslední kapitole vypustil duši šlechetný drak Verpanides. A Matýsek začal natahovat moldánky. Že prý je mu to moc líto. Kačka to neprožívala, ta si udržuje nadhled, zato Matěj nebyl k utišení. Drak byl jednou v pánu a tak nepomáhaly žádné výmluvy.
Matýsek si proto vzal do postýlky svého draka plyšového, popadl ho kolem krku a usnul pod obrázky draků Čokoládového a Domácího. On je Matýsek sice rytíř, co saním hlavy utíná, ale jak jde o draky, nedá na ně dopustit.
Inu, jak jsem říkal: u nás se ty pohádky berou vážně.

na ty se nepotřebuje ptát

Mrholilo od rána a v tom pošmourném počasí se nám nechtělo ven. Ale co potom dělat takhle v neděli?
"No co, půjdem do nějakého muzea nebo na výstavu, to se zrovna hodí. Co třeba tu ten chameleón?"
"Co říkáš, tatínku?" ptal se hned Matěj. Z něj si člověk tak snadno legraci neudělá.
"On si z tebe, Matýsku, tatínek dělá šoufky," přispěchala hned na pomoc málaskaváHanička. "Ale to bysme mohli, do toho Brna zajet," souhlasila.
"A co jsou to šoufky?"
"To je legrace, to se tak říká, víš."
Vzali jsme s sebou pohádky a poslouchali v autě Knihu džunglí, což vzbudilo v Matýskovi opět spoustu otázek. Třeba proč mu říkali Mauglí, ale taky žabák.
K Tutanchamonovu hrobu, co je v Brně, jsme trefili i bez navigace. Jenže ouha. Takových, jako jsme byli my, se našlo nepočítaně. Tedy vlastně počítaně a to přesně tolik, aby bylo do půl šestý do večera vyprodáno.
"Šlendrián, to nemůžou kromě nějakého doporučení taky dát na internet, co už je prodaný a jestli jsou ještě nějaký vstupenky volný?!" Hartusili jsme společně, jenže nám to bylo figu platné, jak se říká v tom kraji.
Chameleóna jsme tedy nechali dál jeho osudu a nakonec šli na procházku na Špilberk.
"Kdež za onoho času dlel Babinskej, starej lotr Mexickej" viš, Matěji.
"A kde byli ti loupežníci?" tázal se opět velmi k věci Matýsek, kterého se mi stále nedařilo poplést.
"No tady dole ve vězení, jak jsou ty mříže. Vždyť ti tatínek říká, že tu byl Babinský," vzala to do svých rukou málaskaváHanička.
"Ale já nechci k drakovi, já se bojím," projevila názor i Kačenka, když jsme šli z oběda.
"To není drak, Kačenko, to je krokodýl. Ale tady v Brně se to nesmí říkat. Tady je to drak." Zkusil jsem opět svůj způsob výkladu.
"A proč se to nesmí říkat," nedal se zahanbit Matýsek.
"Protože je to místní pamětihodnost a brňáci jsou na něj pyšní."
"Kdo jsou to brňáci, tatínku?"
"To jsou lidé, co bydlí v Brně. My bydlíme v Olešku, tak jsme olešáci. Tady bydlí brňáci."
"No ale stejně je ten krokodýl už mrtvej, viď, tatínku."
Po cestě domů jsem pustil osvědčenou starou českou pohádku O neohroženém Mikešovi. Tam už byli jenom obyčejní skřítkové, draci a vůbec havěť pohádková. Ty Matýsek dobře zná, na ty se už naštěstí nepotřebuje ptát.

manažerský aktivity

Znáte tu situaci, kdy si člověk potřebuje tak nějak zaskotačit a hledá výmluvu, jak by to doma oznámil. Daly by se o tom psát romány.
Není to ovšem samozřejmě náš případ. Jako cvičení v důvtipu to však použitelné rozhodně je.
Řekněme, že ten rozhovor ve středu večer probíhal takto:
"Jak ty se zítra chystáš vrátit domů?" ptala se mápečliváHanička.
"No tak normálně. Mám vyzvednout děti?"
"No to ne, zítra je vyzvednu já."
"To je prima a měl bych tedy nějak pospíchat?" otázal jsem se tentokrát já.
"Kdyby to šlo, tak bych to docela potřebovala."
"A copak to máš domluveného na večer?"
"No víš, jak mám zejtra ty manažerský of sajty, tak bych se s nima potřebovala účastnit ještě večerních aktivit."
"Aha. Tak já přijedu."
No řekněte, není to úžasný, mít doma študovanou ženu?!
V běžné domácnosti bych se prostě dozvěděl, že jde s kamarádkama na keramickej kroužek.
Ale co člověk může říct na večerní manažerský aktivity?

Matýsek, majitel dolů

"A to čteš manuál k zahradě anebo humoristický listy?" ptal jsem se v neděli odpoledne mépečlivéHaničky, která zkoumala, co třeba teď v předjaří na zahrádce ještě udělat, abychom neprošvihli víc, než jen řez révy vinné, což prý je moje vina, měl jsem na to pamatovat.
"Jen si nech ty svý poznámky," ohradila se mámiláHanička, "tady třeba čtu, že bysme si mohli postavit ptačí budku."
"A jakou, prosimtě?"
"To záleží na nás. Tady píšou, že podle velikosti dirky přilákáš ptáčka ..."
"Jo, už jsem o tom slyšel ..."

Šli jsme radši ven. MástarostliváHanička ostříhat a štěpařským voskem ošetřit lípu a já se všemi třemi dětmi (jo, Juráš je přeci jen taky dítě, i když už poněkud odrostlý) hrát konečně ty Mölkky. V sobotu na to nebylo počasí a navíc měl Matěj narozeniny, tak na Mölkky nezbyl čas. S největším zapálením hráli Kačka s Matějem. Moc toho netrefili, ale o to raději házeli. Kupodivu jsme nic nerozbili.
Navečer jsme pak s obrovským zaujetím všichni stavěli trpasličí doly, Matýskův narozeninový dárek. To by jeden nevěřil, k jak překotné činnosti dokáže strhnout společné hraní takouvou hravou rodinu. Původně jsme začli tím, že jsme Matýskovi podávali díly a stavěl on. Jenže pak neopatrně prohlásil, že by si už radši místo stavění hrál. A to neměl dělat. Rázem se našlo nejmíň šest rukou ochotných stavět.
Majitel dolů, Matýsek, mohl být spokojen. V rekordním čase jsme mu doly dostavěli a on konečně mohl spolu s trpaslíky dolovat rudu a drahokamy. No vyhráli jsme si báječně všichni.

nezapomněls lyže?

"Nezapomeň vzít dětem do školky lyže," připomínala mi ráno mápečliváHanička. Jak již psáno, napadl znovu sníh a to pro děti znamená, že si ho lze užívat. Vzal jsem tedy klíček od kůlny a šel pro lyže.
"Tady máš, Matýsku, a dej je do kufru do auta, nechal jsem ho otevřený. A ty, Kačko, vezmeš hůlky, ano?" Děti popadly lyžařské náčiní a kráčely směrem k autu. "No ale dyť my jsme úplně zapomněli na helmy! Matýsku, běž domů a řekni mamince, ať nám je vyndá z krabice." Matěj byl za chvilku zpátky i s helmami a jeli jsme do školky.
"Vidím, že jsem dneska s lyžema první," vyjadřoval jsem jakési obavy, zda se vůbec půjde lyžovat. "My už to máme pro dnešek vymyšlený, rozdělíme se na dvě skupiny," informovala mě slečna. "No vy máte ale krásný helmy!" pochvalovala výbavičku dětem. Dali jsme si s dětmi pusu a já jel po svých.
Přes den jsem si na ně vzpomněl, jak jim to asi hezky jezdí, a jestlipak už umějí plužit.
Odpoledne, kdy jsme měli dohodnuté, že děti vyzvedne málaskaváHanička, se ozval telefon. "Tak jak se mají děti?" ptal jsem se dychtivě. "Jak jim to dneska jezdilo?" "Víš, ona se mě paní učitelka ptala, jestli je dneska ráno přivezl do školky tatínek." "No a kdo by je podle tebe měl přivézt?" "No, ona se mě pak ještě ptala, jestli jim tatínek taky přivez k těm lyžím lyžařské boty .... a pak už jen významně mlčela ..."
Co jsem měl na svou obranu? Zhola nic! Tak jsem alespoň zabručel: "Ale o botách jsi nic neříkala. Měl jsem za úkol vzít jenom lyže ..."

rody

"Já ti dám pusinku, tatínku," muckala se se mnou odpoledne po školce Kateřina. "No tak jo, Kačenko." "Pusinku. A ještě! A ještě! ..." Tak už stačí, Kačko." "Ale já tě mám rád," argumentovala Katka. "No tak jo, ale na tvář. A holčičky říkají mám tě ráda, víš. Kluci říkají mám tě rád."
"Aha, velcí kluci a Matýsek říkají mám tě rád. Tak já tě mám ráda. Pusinku." "Uhmmm..."
"Ale já mám hezkej svetřík!" "To máš, Kačulko." "Ale tak se mi do něj neutírej!" "Ale to já musím, protože's mě oslizla."
"Tak teď na tvář pusinku. A na nos..." "Frmmhhh .... Už dost Kačo!" "Tak na tvář!" "Ale naposled!" "Pusinku, tatínku." "Ale no tak! ..."
"Ale já tě mám rád!" "A vždyť já tě mám Kačenko taky ráda ...."
Ale kuš ... totiž rád. Kdo má sakra furt ty rody hlídat.

... a to je pro tento týden všechno, další psaní bude až v únoru

od stodevadesáti vejš

"Já bych, tati, potřeboval oblek, jak jsi mi vloni slíbil" pravil Juráš. "No, to sis vzpomněl brzy, dyť jsme o tom mluvili na podzim," pravil jsem já. "No ale my máme ve čtvrtek ples a já tam dělám páže," nedal se odbýt můj prvorozený. "To je teda vohromný, že voláš už v úterý. Tos moh' klidně nechat až na zejtra," držel jsem se původní časové osy. Ale znáte to: co by člověk neudělal pro vlastního syna.
Vyrazili jsme na lov obleků. Jenže ouha! On je Juráš poněkud dlouhej. Do dvou metrů mu moc nechybí. A vyzáblej. Což znamená, že standardní konfekce je mimo, jak jsme záhy zjistili. Cesta po obchodech trochu připomínala pohádku o slepičce a kohoutkovi. Nakonec se nám dostalo rady, že možná u Blažka by mohli snad mít, co potřebujeme.
Šli jsme k Blažkovi. "Měla bych tu tmavě šedý i černý oblek. Tak si sundej to triko a zkusíš si to?" děla rázná paní prodavačka s hlavou zvrácenou do výšin, aby alespoň naznačila, že mluví k Jurášovi. A aby se zavděčila zákazníkovi, shlédla zpět a udržovala dál kontakt se mnou: "To je hrůza, kam ty děti porostou, viďte. A kolik mu vlastně je?" "No letos mu bude devatenáct..." "Ježišmarjá, promiňte, já to špatně vodhadla, já myslela, že to je do tanečních, že je mu tak šestnáct." "To nevadí, já vypadám mladší," zahučel shůry synek.
Oblek jsme dostali, k tomu i košili, motýlka i hedvábný kapesníček. A paní prodavačka začne vykat všem mládencům, co jsou od stodevadesáti vejš.

čím se liším od Indiany Jonese

"Dyť jsem kupoval babičce pralinky, tak sakra, kde jsou?" vzpomněl jsem si včera za volantem. Když nevíš, tak se zeptej. Odpověděl jsem si.
"Já je po tobě chtěla pro Haničku pod stromeček," odpovídala mi babička do telefonu. "Takže sis je vzala." "Nevzala, protože jsi mi je nedal." "Jak jsem ti je měl dát, když sis o ně neřekla." "Takže je pro mě ještě máš." No nemám, já je totiž nemůžu najít."
A bylo to venku.
Já jsem si byl jist, že jsem pralinky kupoval, ale kde jsou teď? Čert ví. Ten čert, co mi tady v pracovně přehazuje předměty, kterých je tu pořád víc a jeden se přes ně sotva prohrabe ke stolu. Hledal jsem několikrát. Hledal jsem i jinde, než v pracovně. Výsledek žádný. Už jsem se chtěl zeptat mémlsnéHaničky, jestli náhodou o pralinkách něco neví. Naštěstí jsem to neudělal a pralinky nakonec našel v krabici od whisky. Dobrota jako dobrota.
Úspěch mě povzbudil a já se dal do dalšího hledání. Tentokrát rukavic. Taky někam zmizely. Nechávám je běžně na střeše auta. Čímž nad nimi po zjištění jejjich nepřítomnosti lámu hůl. Jenže tentokrát jsem si ne a ne vzpomenout, že bych v nedávné minulosti byl rukavice odložil na auto. Opět jsem se pustil do propátrávání různě starých geologických vrstev. Tentokrát v šatně a v komoře a v kapsách a v šuplíku .... a nic! Když nic, tak nic. Ale jo! Hleďme, tuhle se krčej pod čepicema. No tam jsem je určitě nedával. "Haničko, tys mi uklízela rukavice?" ... "Botník není odkládací plocha," pravila v odpověď mápořádnáHanička.
Botník nebotník. Tentokrát jsem oba artefakty vyhrabal. A sám. Budu muset někde sehnat klobouk a bič. Koženou bundu už mám. A to už je to jediný, co mě ještě odlišuje od Indiany Jonese.

štika k snídani

U snídaně se snažíme scházet všichni čtyři. Snaha není všechno a vyjde nám to zřídka kdy. Třeba o svátcích. Ke své hanbě musím dál přiznat, že připravit snídani pro ostatní se mi nepodařilo už dlouho. Abych aleaspoň nějak přispěl, pořídil jsem topinkovač, jež se z otmítaného kusu krámu stal téměř přes noc (tedy hned ráno) oblíbeným doplňkem domácnosti.
"Já chci toust," je oblíbená Kačenčina věta u snídaně. Inu topinky křupou a jednomu to dělá dobře. Pokud nejsou zrovna na uhel. A jak tak onehdá snídáme, praví Kačka zcela vážně: "Já chci štiku!"
No, to byla výzva. U nás po ránu štiku? Rozhlédl jsem se po stole, jestli mi v té rozespalosti náhodou něco neuniklo. Neuniklo. Ani jsem nebyl v žádné cizí rodině, kde je zvykem ryby běžně snídat. "Já chci štiku!" trvala na svém Kateřina. "Kam na to chodí?" ptal jsem se sám sebe křupajíc si svou topinku. "To nevim," odpovídala mámiláHanička, "žádnou štiku nemáme."
Bylo ještě ráno, tak mi ty přesmyčky moc rychle nešly. Ale nakonec jsem se přeci jen chytnul. "Jo paštiku, viď, Kačenko?" "Ano tatínku, štiku!"
Dostala svou štiku na topinku namazanou a slastně si jí zkřupala.

jak na Nový rok ...

"To budete po celej rok pracovitej," pravila paní jdoucí naší ulicí právě ve chvíli, když jsem uklízel ten metr dřeva, co nám ho někdy před vánocemi složil pan Večerka před domem. "Šišmarjá snad ne," opáčil jsem rozšafně. Čímž jsem zahájil jednak nový rok a druhak řetěz událostí, které mají dle tradice předznamenat celý rok.
Ledva jsem složil dřevo, složil jsem se sám, neboť mi tak nějak luplo v zádech. Dodneška mám na zádech placku a namlouvám si, že to pomáhá. Rozhodně nemusím chodit v předklonu.
To, že mě můj druhorozený syn Matěj bude následovat právě takovým tempem, jsem ovšem netušil.
Dostal pod stromeček vláček a spoustu kolejí. Čímž jsem si, pochopitelně, konečně splnil sen o kolejišti se šesti výhybkami a dvojím křížením. Protože je to nerozbitné Duplo, začli jsem si právě na Nový rok skládat (já jsem skládal, Matýsek s Kačkou bořili, přirozeně) už podruhé. Kolejiště se opět povedlo. Oba vláčky rejdily po plastikových šínách jak kapky na plotně a to byla chvíle, kdy se k nám přidala máhraváHanička, aby s Kačkou dělaly cirkus. Tedy stavěly zoologickou, ze které byl pro tuto chvíli cirkus.
Matěj byl též zapojen: "Matýsku, podal bys mi ještě tučňáky a slona?" Matýsek mamince rychle vyhověl způsobem opravdu virtuózním. Nad krabicí s kostkami uklouz na dalších kostkách na zemi. S tučňáky v ruce, které samozřejmě nemohl pustit, vzal pochopa a to hlavou napřed přímo na pusu. Podle zvuku a zakvílení bylo jasné, že situace je vážná.
Když přijeli z pohotovosti, měl Matýsek vytržený zub a málaskaváHanička ho chválila, že byl statečnej.
Jak je vidět, na Nový rok jsme měli program celkem nabitej. To jsem zvědav, jak to bude pokračovat.