WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

málem hotový ...

Příležitostný pozorovatel musel mít v posledních dnech při pohledu k nám na zahradu dojem, že kouká na blázny, kteří si hrají vlak. Od pátku jsme nakládali a skládali na vozík kontejnery se stromy a posunovali je po trávníku tam a zase zpátky. Pořád dokola.
Nezbláznili jsme se úplně. Jenom trochu.
Minulý týden totiž dorazily hlavní zásilky se stromky a v týdnu následujícím půjdou pěkně do země. Jenže kde přesně budou odborně zasazeny, to není hned tak jisté. No a proto jsem pořídil vozík, na vozík jsme ty stromky nakládali a hledali místo, kde budou jámy a v nich kýžené dřeviny.
Kupodivu jsme se ani nepohádali a v neděli večer už bylo o většině rozhodnuto. Ovšem ta největší borovice ještě musí do středy vydržet na vozíku a zítra přijedou zatím poslední dva kousky, o kterých je tentokrát už jasno a mají své místo.
Ve středu se tu strhne strašlivý mumraj a dojde k promíchání lidstva, techniky, stromů a skal. Budeme tvořit krajinu.
A takový to tu bylo už docela pěkný a málem hotový ...

oblast 51

Že prý hudrám, že se tu v Olešku nic neděje.
To je zkreslená informace. Ono se tu pořád něco děje, ba dokonce si myslím, že na takovou vísku se toho tu děje až až, protože kdyby se tu dělo ještě o chlup víc, jezdily by sem plné autobusy děníchtivích zvědavců a to bych teprv hudral.
Já spíš hudrám, že se tu neděje nic moc se vsí a jejím zvelebováním tím správným směrem. Ale hudrání sem nepatří. Je třeba začít u vlastního prahu a proto jsme zvelebili ten proužek úhoru před plotem, když už máme skoro hotovo i doma za plotem.
Čímž jsem zpátky u toho, že se tu pořád něco děje. Třeba včera jsme cestou ze školky s dětmi zastavili nahoře na cestě a s Matýskem i Kačkou jsme s úžasem pozorovali malinkaté autíčko, které řídil vysílačkou místní mládenec a pelášil s ním po asfaltě jako s opravdou formulí, což Matěj hned kvitoval poznámkou, že bude muset postavit zas tu svou autodráhu.
No ale to hlavní přišlo, když byly děti už ve sprše.
Koukám takhle ven na malebný večerní západ slunce a co nevidím. Nad Oleškem se vznáší UFO!
"Haničko, honem se poď podívat, už jsou tady!"
"Já nic nevidím. Kde?"
"No támhle!"
Než se mámiláHanička rozkoukala, už byli pryč.
Naštěstí jsem ty ufouny stihnul vyfotit zrovna, když se ztráceli v hyperprostoru.
Tak a je to tady. Kdepak Roswell. Oblast 51je přímo tady v Olešku!

pokračování za půl roku

"Samozřejmě, že nebudu povídat nic o zrnku písku. Prostě proto, že o zrnku písku nic nevím," zahájil svoje povídání přítel Ondrřej. A pokračoval: "Raději vám budu povídat něco o zahradách."
Tím začala poslední část Rozloučení s létem v Zahradě nad řekou. Jé tedy nevím, jak to ten Václav dělá, ale objednat takové počasí, to musí dát hodně běhání. Na jaře se to povedlo a teď v sobotu na chlup stejně. Budu se na to muset někdy zeptat.
Poslouchal jsem o zahradách v zahradě. MášikovnáHanička se učila skládat origami a děti byly někde kolem. No úplná idylka.
Matýsek si pak ode mě půjčil aparát a běhal s ním a všude všechno fotil. No bodejď by ne, když to bylo kolem samej fotograf. A povedlo se mu udělat i tu a tam docela pěkný obrázek. Že bysme doma měli nového Sudka? No, uvidíme. Zatím jsme jen u nadšení pro všechno, co je pro Matýska nové. A protože pro Matěje nový kostým měla i teta Ljuba, fotografoval především ji - a nebyl sám. Začíná, kluk, docela dobře.
Stejně jako Kačka. Ta má zmáknutého už i strejdu Václava. Chvilku mu tedy ty jeho vtípky brala, ale pak pravila: "Strejdo, nedělej si ze mě srandu," a odkráčela směrem k paní s miminkem, protože miminka jsou vážná věc, přece.
No prostě, byl to zas báječný den a tak povídání i ukázky s mečem i vějířem rychle utekly.
A jak pravil pan Hotovec, když brnknul pochvou meče o japonskou vázu: "Zazvonil zvonec a pohádky je konec."
Pokračování zas až za půl roku. A pro ty, kteří nepřišli, je tu pár obrázků v galerii. (Jsou to ty naposledy přidané - meč a vějíř.)

třeba z nich něco bude

Chvilku jsem se musel přemlouvat, že z tohohle obrázku nebudu dělat hádanku a když jsem se přemluvil, stejně mi to nedalo. Hádanka to tedy nebude,ale zajímovost to určitě je.
Tuhle jsme si koupiíli kytku. V létě měla takové červené kvítky jako zvonečky. Pověsili jsme jí do koupelny, aby nám tam dělala radost. Kvítky za měsíc odkvetly, ale kytka je i tak docela pěkná a radost nám docela dělá.
Jenže ona navíc ještě udělala i něco dalšího. Po jednom kvítku zůstala na větvičce taková divná věc. Něco jako lusk. Jenže hodně dlouhý lusk. A pořád to rostlo. Kromě růstu, který se za čas zastavil se s tím ale nic jiného nedělo. Až do neděle. Ráno ta věc praskla. A skutečně, byla to tobolka se semínky. Ale s jakými! V tom podlouhlém, jehlovitém pouzdře jsou stovky malých vlasatých semínek. Vypadá to jako rozčepýřené Sářiny chlupy.
Jestli přijdu na tok, jak je do jara uchovat, zkusíme je zasadit. Třeba z nich něco bude.

v sobotu končí léto v Zahradě nad řekou

Víte, jak se pozná, že končí léto?
No bodejď, že je to chyták.
Tady v Olešku se to pozná tak, že se konají všelijaké akce jako třeba dětský den na ukončení prázdnin a tak všelijak.
Ovšem vážné Rozloučení s létem se teprve bude konat. Už příští týden. Přítel Václav mě požádal, jestli bych to nevybubnoval na návsi. Jářku, proč ne. Bude to jistě stejně krásné, jako to bylo na jaře. To ovšem bylo zahájení sezony. Teď jest sezona u konce stejně jako léto.
A aby to byla velká sláva, bude to příští sobotu trvat skoro celý den.
Pro lepší představu, co bude k vidění, slyšení i k ochutnání je zde vyvěšen k nahlédnutí ferman.

kde je ta maska

Protože zas prší, chtěl jsem se podívat na nějaké to moudro do knížky pranostik, kterou tu občas cituji.
Čímž jsem zjistil, že jsem si jí někam uklidil a nevím kam.
A rázem se změnilo téma zápisu.
Do noci jsme včera s moupečlivouhaničkou sestavovali předposlední část nábytku do její pracovny. Já už mám svoji hotovou a uklizenou. Jí to teprv čeká. A v tom je ten háček.
Dokud jsem měl ve svém brlohu až po strop vyskládané krabice a na stole tolik krámů, že klávesnici počítače jsem musel nejdřív najít a teprv pak se dalo psát woleschko, tak do té doby jsem naprosto přesně věděl, kde co mám. Například knížka pranostik byla takhle vpravo v menší hromádce předmětů na stole. Stačilo jen pár věcí přeložit a byla k dispozici. Teď mám na stole uklizeno, ale knížka zmizela.
A já nevím kam.
Stejně tak zmizela modelářská vysílačka. Někam se poděla krabice, ve které byla. Možná bude na půdě. To má člověk z toho, že uklízí. Nic není na svém místě.
Má to celé ovšem taky světlé stránky. Už leta jsem nemoh najít takový ty pěnový špunty ke sluchátkům Koss. Měl jsem jich spoustu do rezervy, kdyby byly potřeba. Už dávno potřeba jsou. Ale kde jsou! Toť otázka. A včera byla záhada vyřešena. Špunty byly pečlivě zabaleny v krabici od potápěčské masky. No nejsem vzor pořádku?!
Ale kde je ta maska?

zatím jsme jen u jednoho drátu

"Ty jseš tak šikovnej, já bych vůbec nevěděla, co s tím," spustila stavidla chvály málaskaváHanička. Zahučel jsem něco jako, že to nic není a dál se vrtal v elektrice a zapojování kabelů. Vymyslel jsem si totiž tři vodní díla na zahrádce a teď nadešel šas alespoň dvě z nich zapojit, tedy pod zemí natažené kabely spojit a celé to napojit na kabel od vypínače z domu.
Jednoduché zapojení bylo hotovo, tak teď jen zapnout jistič a ověřit, že je to všechno v pořádku.
Cvak.
A byla tma.
Všude.
"Tak to mám holt blbě," pochválil jsem své dílo a šel nahodit hlavni jistič.
Začal jsme hledat od konce. Filtr, čerpadlo, zásuvky, rozvodná krabice. Furt nic. Pořád to bylo zkratovaný.
Rozdělal jsem vypínač a taky nic.
Von je ten vypínač takovej vomšelej, řekl jsem si. Na zkoušku ho vyřadím a spojím to jen čokoládou.
Zázrak! Všechno to běželo bez chyby.
No tak já nakonec neumím zapojit vypínač, to je ale vostuda.
Zašel jsem navečer za sousedem, jestli by mi neporadil, jak na ten vypínač.
"To musíš přerušit přívod proudu tím vypínačem," povídá hned.
"No já v tom vypínači našel tři zdířky pro dvojice drátů a protože jsem měl v tý krabici drátů přesně šest, tak jsem do toho vypínače všechny ve dvojících zapojil. To je špatně?"
"Tím jsi to právě akorát vyzkratoval. Musíš přerušit jen fázi."
"Tak to von neumí ten vypínač zařídit sám?"
"Umí, ale jenom ten jeden drát."
"Aha, tak to je docela snadný. A já myslel, že se to všechno spojí dohromady a ten vypínač už to nějak zařídí."
"Tak daleko to ještě není. Zatím jsme jen u přerušení jednoho drátu," pravil shovívavě Tomáš a šel se pídit domů po nějaké večeři.

oprava první

"Mám takový tři přání," povídám do telefonu.
"Zapomněli jste si tu krumpáč a bundu, ještě jsme nedostali fakturu, no a budem potřebovat první opravu. Prokop jsem trubku."
Tím začal první reklamační telefon zavlažovatelům, tedy budovatelům zavlažování.
Oni to udělali docela rychle a docela hezky. Samozřejmě, že povídačky o tom, že trávník bude netknutý jsou jen dobrým marketingovým tahem. Tu a tam je trávník poničen, ale při pracech takového rozsahu jsem ani nic jiného nečekal.
Nečekal jsem ovšem ani to, že některé z trubek budou uloženy tak mělce.
Neboli svou první trubku jsem trefil krumpáčem velice přesně. Přímo doprostřed asi tak deset centimetrů v zemi.
"Jo, v tom místě jsem jim říkal, že nemusej tak hluboko, že tam nic nebude," pravil šéf do telefonu a souhlasil, že zrovna tam nepočítali, že by tam někdo kopal.
"No jo, ale zrovna tam potřebujem srovnat ten terén na ten kačírek, co tam bude," vysvětloval jsem své počínání.
"Jo, tak voni to tam zítra kluci dojedou vopravit," věcně končil dialog pan šéf.
"To je fajn, že přijedou už zejtra," libovali jsme si s moumilouHaničkou, "aspoň to bude v pořádku. Půjdem teď přesně nastavit ty trysky nad garáží. Chce to o pár centimetrů přesměrovat stříkání."
Seřizujem a tu mávšudypřítomnáHanička volá: "Hned to zastav, tady je potopa."
Potopa byla na zahrádce za garáží.
"Já to řikal, jak jsem zatloukal ty palisády do cestičky, že tam vespod musí bejt ta trubka. Vono to tam nešlo zatlouct."
"Ale to je taky strašně mělko. Dyť tohle je zeleninová zahrádka, tady se bude rejt nemíň třicet centimetrů do země," rozhořčovala se máspravedliváHanička.
"Máme tu další nehodu," volal jsem podruhé zalévačům, " na zahrádce je to taky mělký. Přesek jsem trubku krátkou palisádou," popisoval jsem stav věci.
"Teda vy máte ale pořádný kladívko," vyjádřil se nejvyšší kropič. "Voni to kluci vopravěj zejtra všechno. Voni maj s sebou materiálu dost."
Tak dneska čekáme na opraváře a nezbývá než doufat, že to bude oprava první a taky poslední.

konečně dodělanej plot

"Tatínku, co je to barikanáda?"
"Barikáda, Matýsku."
"Co je barikáda?"
"Barikáda je taková hromada věcí, která je někde na cestě nebo za dveřmi, aby to byla překážka. Aby se po té cestě, Matýsku, nedalo jezdit nebo aby se do toho domu nikdo nedostal."
"A jakejch věcí?"
"No třeba stromy, kameny, harampádí nebo nějaká skříň a židle za dveřmi."
"Aha."
"Proč tě napadla zrovna barikáda?"
"Maminka říkala, že jsme se zabarikádovali."
"To se jen tak říká, Matýsku. Z legrace. Barikáda je jenom na chvilku, ale plot je na dlouho, někdy napořád."
"Tak to jsme se nezabrikanónovali?"
"Nezabarikádovali, Matěji. To byla jen legrace. Teď už máme vrátka i vrata a to není ani legrace ani barikáda. To je jenom konečně dodělanej plot."

boje pokračují

Že bych nestihl nebo dokonce zapomněl psát deník, to se mi tak často nestává. Protože se to ale včera stalo, je vidět, že toho musela být příčinou nějaká mimořádná událost.
Byla.
Totiž byli.
Řemeslníci.
Přihrnuli se ráno jako velká voda a hned něco potřebovali, čímž vyčerpali příděl mého ranního soustředění a bylo po zápise. Furt něco chtěli. Podat, připojit, odpojit, vysvětlit, doplnit. Neboli zákopová a vratová válka pokračují a budou mít finále někdy příští týden. Možná.
Ovšem má to ucelé už jeden viditelný výsledek. Hrubé práce na brance a bráně jsou téměř hotovy (větrem vyvrácená plaňka branky se nepočítá) a tudíž máme kompletní plášť kolem pozemku. To má každej, řeknete. No bodejď. Jenže Sára s tím moc nepočítala a teď nám od včerejška hrozně nadává. V tom jejím mňoukání je jasně slyšet výčitka:
"Co jste mi to provedli?! Dyť vy jste mě tu zavřeli! Jak teď budu chodit mlátit kočky do okolí? No? Copak tady na tý vaší zahradě jeden užije nějakou radost? S kým se tu mám porvat? Myši už tu žádný nemáte a s váma aby se našinec furt jen muckal. To je život todleto! ..."
Teď ráno Sára spí po dlouhé době zas v boudě a ostentativně nechala koukat ucho, abysme viděli, jak trpí.
Ale není sama trpitel.
Přišel včera za mnou pan závlahář.
Měl takový vlahý voči.
"Heleďte, na co máte v tý studni tu zástrčku, co je tam jen tak volně na kabelu?"
"No to je když ještě nebyla elektrika v domě, tak aby mohli studnaři zkoušet čerpadlo. To už není potřeba."
"Aha. Ale vona je pod proudem."
"Jó, to já nevim. Já tam nelezu."
"Ale já to vim. Já tam byl."
"Jó?"
"Jo. Eště teď se klepu. Já jí přimáčk nohou a dostal jsem takovou šlupku! A nemoh jsem to vůbec vodtrhnout, jak to v tý studni se mnou třáslo. Se podivejte, jakej mám tudle na lejtku votisk."
"No jo, máte."
Pán se opíral o sloupek garáže a podezíravě na mě koukal.
No co jsem moh dělat? Copak já tu studnu montoval? Studnaři to udělalli, revizní technik podepsal, že je to všechno v cajku, ouřadové to zkolaudovali, tak co já vim vo nějaký zásuvce, no ne?

Verdun na zahradě

Zas jednou přijeli řemeslníci. Včera. Vzali to tedy až na druhý pokus, protože minulou středu pršelo a to, jak psáno, není možné venku nic dělat a teď v pondělí jsme se nějak špatně dohodli. A tak se tu sešli dvě party najednou. Poslední dobou tu řemeslníků moc nebývalo, takže když jsme u nás měli najenou i šest chlapů v jednom okamžiku, měli jsme pocit, že je tu docela tlačenice.
Jedni přijeli s vraty a druhá parta si přivezla tři bagry.
Že nám rozvrtají zahrádku.
A taky jo.
Vrataři moc neplechy nanapáchali, zato zahradníci nám z távníku udělali Verdun. Ony ty zákopy byly, pravda, docela úhledné, dalo by se říci i do jisté míry estetické, ale krucinál, byly to zákopy na našem trávníku. Co naplat, objednali jsme si vybudovat zavlažování (jaká to pošetilost v letošním deštivém roce!), musíme si to tedy protrpět. Chtějí to stihnout do čtvrtka, jelikož v pátek má zase začít pršet, což poněkud zpochybňuje význam zavlažovací techniky. My ale s nadějí hledíme do budoucna. Třeba se nám konečně trošičku globálně nebo alespoň lokálně tady na Olešku oteplí a my budem koukat, jak nám před očima roste zahrádka. Inu - jako z vody.

pracovna ... pokud možno na furt

Jestli si teda někdo myslí, že mám v rukávu mračno zážitků z perestrojky pracovny, tak to si teda moc myslí.
Dalo by se to shrnout do věty časté při vojenské službě a to: Během mé služby se nic zvláštního nestalo.
Kupodivu jsem toho spoustu vyhodil, spousta ještě zůstala, něco jsem přeskupil, něco srovnal do nových jarmárek a veškosnů a je to.
Ostatní už je třeba zaarchivovat po všelijakých půdách, ale to má čas.
Pracovna je po pěti dnech krvavé dřiny ve stavu dosud nevídaném a doufám, že se dokážu natolik udržet, abych jí tak vídal pokud možno furt.
Rozhodně to zkusím.

na novém stole

"Heleďtese, tady je hrozná čina, jak to vypadá u vás," tázal se pán, co měl včera v osm přijet dělat tu bránu.
"No tady taky pořádně leje. Vono teď leje asi všude," odvětil jsem já tuše pokračování.
"Tak to já nepřijedu, v tomhle se nedá dělat."
No a bylo to z něj venku. Chvilku jsem mu navrhoval, že se může aspoň podívat na elektriku, ža v domě neprší a bude mít alespoň fóra na příště. Jenže kostky již byly zřejmě dávno vrženy a moje argumentace neměla žádný výsledek než ten, že je všecko odloženo na úterý.
No jo, ale když už mám volno, přeci se nebu flákat. Zkusil jsem zavolat, jestli už mají na skladě tern nábytek, co jsem si objednal do pracovny. A ejhle, měli. Čímž jsem ve vrhání kostek pokračoval tentokrát já a dal jsem se do generální přestavby pracovny, která už je dobře tři roky v provizorním stavu, tedy v krabicích.
O horách krabic, které se vylily z pracovny ani nebudu vykládat, stačí, že to všechno budu muset co nejdřív konečně vytřídit, založit a zbytek vyhodit. To je činnost vždycky nejbolestnější. No, znáte to. Co kdyby se to ještě někdy na něco hodilo ...
Ovšem výsledek už se částečně dostavil. Tenhle zápis píšu na novém stole.

plýtvání

Ve čtvrtek napršely čtyři, v sobotu osmnáct a v neděli dalších deset milimetrů. Úterních jedenadvacet překonáno nebylo, ale úhrnem byl tenhle týden deštivý až až. Co může, roste a co ne, je v tomhle počasí dávno vyrostlé.
Na poli u nás za humny je ječmen už nad kolena. Při podrobnějším ohledání je obilí v jednom místě až po pás. Že by tu na tom plácku víc hnojili? Určitě. Ničím jiným to být nemůže. Já vím své. Vždyť jsem hnojiverm vyráběl na trávníku obrazce.
No samozřejmě! Je to hnojivem! Teď mi to došlo. Vždyť já už druhým rokem rozhazuju do těch míst obsah kočičího záchodu po Ferdovi.
"Haničko, vidělas, jak nám roste ječmen?"
"No jo, vážně. To je dobrý. Proč to teda sypeš na pole? Moh jsi s tím hnojit náš trávník."
"No fuj, dyť po tom chodíme."
"Kdybys to zaryl pod zem, tak by to fuj nebylo ..."
Ona to mášetrnáHanička myslela žertem, ale drobnou výtku, že plýtvám drahocenými kočičími hovínky, jsem v té větě zaslechl.

přesné načasování

Bylo potřeba objednat novou plachtu, lepidlo a záplatu, nakoupit tablety, vyčistit bazén i filtr, spustit filtraci, nastavit hodiny, vytřít ve sklípku - no a plavecká sezona by mohla začít.
Nic ovšem nejde snadno.
Plachta se zpozdila. Že prý měli špatný materiál a že to bude až za týden.
Nakonec jsem i to lepidlo se záplatami v plachtě zabalené našel a díru v plášti bazénu zalepil.
Ale to ubíhaly dny a předpověď počasí se horšila a horšila. Do finále se celý ten proces dostal až včera večer.
Filtr byl vyčistěn, čerpadlo běží, teď ještě vytřít, co jsem ve sklípku nabryndal. Ouha, tady to nějak vlhne. Že by sem zas začalo zatékat. Nebo to kolem filtru někde netěsní?
Ale kdepak. Ono začlo pršet a déšť mi teče do sklípku dveřmi na vytřenou podlahu!
Vyběh jsem ven, zaklap dveře a v ten moment se spustil slejvák.
Přesně včas.
Čtrnáct dní je jasno, slunečno, skoro se čeká, že ve škole vyhlásí vedřiny a jen připravím bazén na sezónu, v tu ránu začne lejt.
Tomu se říká přesné načasování.

odpoledne v Japonské zahradě

Vlastně jsme se chystali na výlet do Úštěka. Jenže minulý týden jsme dostali od přítele Václava pozvání na jarní zahájení sezony v jeho Japonské zahradě a to jsme si nemohli nechat ujít.
Matýska jsme ani nemuseli přemlouvat, protože celý týden mluvil o tom, kdo že to jsou ti samurajové. A Kačka se zas těšila na tetu Jarku. Udělali jsme dobře, bylo to úžasné odpoledne, jaké jsme ještě nezažili. Tradičně krásná zahrada dělala skvělou kulisu všem předváděným uměním.
"Ale já mám nejradši toho zelenýho," pravil vážně Matýsek, když nastoupili ti praví samurajové v brnění.
Jenže po chvíli se ukázalo, že ten zelený pořád vyhrává.
"Ten je ale vošklivej," otočil Matěj, "já mám teď radši toho červenýho. On je takovej hodnej."
Holt sympatie si člověk, tedy ani samuraj nekoupí.
Po boji jsme proto šli k tomu červenýmu. Matýsek si mohl sáhnout na brnění a podržet meč, ale přeci jen se trochu bál.
My jsme si s mouzvídavouHaničkou směli také ozkoušet meč, ale meč převelice vzácný a starodávný, Japonským mistrem darovaný. Takovou drahocenost jsem v ruce ještě neměl. Pan Hotovec byl velice laskav, že nám ho půjčil. K ozkoušení nám půjčili svoje náčiní i lukostřelci. Že prý je to taky duchovní záležitost, tahleta lukostřelba. Ale to víte, meč je meč.
Kačka celou tu nádheru vstřebávala po svém. Prohlásila, že jde hledat tetu Jarku a následně pak každou chvilku oznámila, že má hlad, mizela a objevovala se s nějakou dobrotou z připraveného pohoštění. Čaj ovšem nechtěla.
Zato my jsme si s chutí dali několik doušků čaje připraveného mistrem při čajovém obřadu, který se konal na místě, kde možná jednou bude stát skutečný čajový domek. Čaj byl znamenitý a odpoledne, které pomalu končilo, se nadmíru vydařilo.
Obrázky jsou tady v galerii.
O celé akci je psáno i s obrázky tady: http://www.bonsai-dnes.cz/show-article.php?cl=1240741734

pršelo by i tak

Instalační práce na meteostanici se blíží k nějakému rozumnému závěru. Čidla mají svá místa, kde dochází k nejmenšímu možnému zkreslení, stanice i sběr dat jsou v tak temném a zastrčeném koutě, že nikomu nepřekážejí, tedy doufám, a vzdálenost mezi jednotlivými komponenty a kabeláž jsou natolik optimální, že data už delší dobu netečou do prostoru, ale tím správným směrem. To jest od čidel ke stanici a pak na na síť a sem na woleschko. Teď už jen poschovávat dráty, všechno zakrýt, zúhlednit a bude na nějaký čas pokoj.
Dalo by se tedy říct, že už si přestanu hrát s těmi svými hejblátky a budu dělat něco užitečnýho, třeba rejt záhonek na mrkev nebo tak něco.
Ovšem je to má chlouba.
Taky jsem se včera méchápajícíHaničce chlubil: "To je ti báječný!"
"Co?"
"No ta meteostanice. Úžasně funguje."
"Hmm. A jak?"
"No třeba teď navečer to ukazovalo zataženo. Pak jsem se šel znovu podívat a už to ukazovalo déšť a jen jsem vykouk ze dveří, rázem na mě spadly první kapky. No není to fantastický, jak je ta stanice akurátní?"
"A nestačilo by jenom otevřít ty dveře. To, že prší, přeci vidím i tak."
"No jo, ale ta stanice to věděla ještě před tím, než pršet začalo."
"Nakonec ale stejně pršelo i bez stanice, ne?"
"No, pršelo. Ale mě to stejně baví."
"To je dobře," shovívavě mě pohladila mámiláHanička.
Ona ví, že si rád hraju. A někdy jí to ani nevadí.
"Podívej, Haničko, duha! To bude poprvé v kameře, to tu ještě nebylo."
"Pěkná, ale stejně to tu máme krásný, viď."

na klíček

"Matýsku, pojď se honem podívat," bouřil jsem hned po ránu v pokojíčku svého synka, "k sousedům přijelo auto na klíček!"
"Tatínku, já chci taky auto na klíček," přidala se Kačenka rovnou z postýlky.
Vyzdvihl jsem je jednouho po druhém, aby se mohli podívat na poslední model ekologického auta.
"No vážně, ono má klíček. A jak se tam, tatínku, dostal?"
"Víš, Matěji, on strejda je takovej vtipálek ..."
Šli jsme se podívat blíž, abychom mohli posoudit provedení detailů.
Tu vykoukla zpoza garáže sousedka Lenka: "... pssst! Vono bude eště jedno, ale zatím to nevědí ..."
Obcházeli jsme po špičkách kolem. Za nějakou chvíli, jen jsme se stačili po ránu umýt, skutečně přibylo druhé auto na klíček.
Tohle kdyby se domákli zelení, tak nám tu z toho udělají ekorezervaci a budou nám sem posílat školní mládež autobusama na exkurze.

nepůjde proud v celým okrese

Elektrifikace je vážná věc. Elektrifikace kůlny je věc podložená vážnými argumenty. Například tím, že v kůlně by měla být zásuvka a světlo. Obojí se to hodí, to dá rozum.
Pan elektrikář z Jílového, který k nám obvykle chodí, když potřebuju spravit překopnutý kabel, tuto práci však nepovažuje za dostatečně naléhavou. I to je důvod, proč jsem se rozhodl provést dílo sám.
Jako trénink na rozsáhlou akci čítající asi půl tuctu zásuvek, světla, jističe a další nezbytné komponenty jsem se rozhodl přimontovat jednu dvojitou zásuvku a vyzkoušet, jestli to bude fungovat. Protože tuším, že elektřina se nejvíc bojí těch, kteří mají zkoušky z jejího krocení, obrátil jsem se na souseda Tomáše o radu. Té se mi dostalo spolu s požehnáním, že tyhle zásuvky by měly být v pořádku.
Jal jsem se tedy zvelebovat kůlnu elektřinou.
Nachystal jsem všechny krabice s nástroji, co jich mám, abych při práci netrpěl nouzí, a pustil se do toho.
Kabel od jističe s popisem "zásuvky garáž" byl řádně ukončen a zaizolován.
Je to takové málo estetické, pomyslel jsem si o tom funkčním zakončení. Radši to ustřihnu a odizoluju si konec vkusně.
Buch prsk!
Krucinál, kterej idiot zapnul ten jistič! Dyť byl dycky vypnutej!!!
Elektřinu jsem nahodil až jističem před domem v kapličce. Taková to byla šleha.
Nyní již po kontrole jsem učinil dosti vkusné odizolování, kroužky na konci vodičů, aby dobře zapadly pod šroubky v krabici vypínače.
Herdek, teď tam ta matička tak blbě zapadla. Kdo tenhle patent vymyslel!
To chce podšprajcnout šroubovákem. Teď jen aby mi to nevypadlo pod sekačku ...
A je to tam. Do háje!
Snad to pude vyšťourat, stačí tu sekačku odstrčit...
Bim!
Tady přeci lopata a rejč jakživo nestály! To je práce todleto. Násadou vod blbý lopaty takovou ránu!
Tak to máme srovnaný na místě, sekačka je mimo, tak kde je ta matička?
Matička není. Tedy je, ale nikdo neví kde.
No já se na to ...! Takovej krám tadleta dvojzásuvka!
Vlastně vona je to dvojitá zásuvka, to by v ní mohlo být všechno dvakrát.
Bylo.
Žádné další příhody už nebyly natolik významné, aby stály za podrobný popis.
Zásuvka je na místě a podle všeho do ní jde i správně proud , fáze je vlevo a kolík je uzemněnej.
A já si tak rozmýšlím, jestli se vůbec mám pouštět do nějakých větších akcí. Protože jestli tahle hodinová etudka měla být tréninkem na elektrifikaci celé kůlny, dá se s vysokou mírou jistoty očekávat, že nepůjde proud v celým okrese.

vajíčka pokaždé jinak

"Kdo mi moh volat v sedm hodin ráno?" podivovala se v půl osmé na velký pátek máčipernáHanička.
"Leda že by to byli ti s tou hlínou. To už asi pracujou takhle od rána," odpověděla si sama.
Byli to ti s tou hlínou. Tušil jsem, že mě čeká práce na přemístění šesti kubíků hlíny z cesty před domem na zahradu.
Naštěstí mášikovnáHanička zorganizovala návštěvu, takže mi švagr pomohl, což mě zachránilo. Vozili jsme kolečky hlínu až do odpoledne a celou tu hromadu, která se zdála být nezdolatelná jsme přemístili na potřebné lokality. Pak jsem ještě vydrhnul dlažbu před domem a svátky jara mohly začít.
Letos jsem si je odpracoval. Pořád bylo něco potřeba, což málem způsobilo, že bych býval skoro nestih uplést pro Matýska a Kačenku pomlázky. V neděli večer, když jsem už asi počtvrté začínal plést tu Matějovu, jsem si řekl, že to přeci nevzdám a nepojedu potupně koupit pomlázku do krámu.
Nevzdal jsem to a v pondělí ráno jsem děti doprovázel po Olešku na koledu. Vykoledovaly toho spoustu. Jenom vajíček je ošatka - teď budou čtrnáct dní k večeři vajíčka pokaždé jinak.

lektvar z trávy

S jarem přichází i zahradnické povinnosti. MápečliváHanička už má své první letošní vystoupení na téhle scéně za sebou. Mělo to ale posdstatně jednodušší, než já. S nůžkami to jde rychle a pokud se to nepřežene, je sadařův zásah vidět na první pohled. Tedy ono i když se to přežene, ale to pak už to není ta radost. Prostě se to nesmí brát podle pravidla "furt to stříhám a furt je to krátký". MášikovnáHanička stříhala pečlivě, čímž je výsledek oku lahodící.
To já, práce natolik sofistikované, jako je střih zahradních dřevin, schopen samozřejmě nejsem. Po mě by zbyly jen pahýlky u země. Ty krátký, pochopitelně. Já se při té zemi radši rovnou držím, což se projevuje péčí o trávník. Po letošní zimě byl omšelý víc, než vloni. Naštěstí je provzdušňovač k půjčení hned tuhlec v Březové. Tentokrát ho pán sám přivezl i odvezl. A mezi tím jsem s ním naněkolikrát pročesal trávník. Vytrhané suché trávy byla hromada a než jsem jí se sekačkou sklidil, už se stmívalo.
Naši malí zahradníčci Kačka s Matýskem při tom samozřejmě asistovali. Po svém. Vařili z trávy lektvary. Přidávali do hrnce k trávě kde co. Byl by to býval lektvar jistě přenáramný. Naštěstí však přijela mápracovitáHanička včas a trávovový lektvar putoval na kompost a děti do vany.

když tam jsou ty čerti

Když náhodou objevím v antikvariátu starou mapu, na které najdu Oleško, je to důvod k radosti. Tentokrát to byla mapa prvorepubliková, ještě lepená na plátně. Pro kolegy zvědavce je uložená v galerii v mapách.
Hned jsem se jí jal zkoumat. V mapě jsem našel cestu, která na dnešních turistických mapách není. Není ani na mapě z roku 48. Pokud by se to potvrdilo, hlásil jsem méchápavéHaničce, měli bysme přímou zkratku nahoru na Ďábel, až tam půjdeme s dětmi hledat tu díru, kudy létají čerti do pekla. MálaskaváHanička přesně odměřila dávku nadšení, kterou mě počastovala. Pochopil jsem, že na výzkumnou výpravu se musím vydat s dětmi sám.
Vyrazili jsme v sobotu odpoledne. Udělal jsem nám všem v lese hůl, Matýskovi zvlášť nachystanou, kdyby náhodou potkal hada, aby mohl vidličkou na konci hole přitisknout plaza k zemi. S kopce k soutoku Okrouhelského a Záhořanského potoka to šlo docela snadno. A tam už jsme začali hledat. Cesta nahoru nikde. Museli jsme proti proudu potoka kolem splavu k osadě. Tam jsme potkali místní usedlíky, kteří právě stloukali novou kadibudku v řadě ostatních, na petlici pečlivě uzamčených. Poradit nám ale nedokázali, že prý tu jsou noví.
Vzal jsem to po čichu prostě do kopce.
"Tatínku, tady je žížala!" hlásil Matýsek, pro tuto chvíli vedoucí výpravy.
"Matěji, to není žížala, to je had! Tys našel letos prvního slepýše!"
(no jasně, slepýš je víc ještěrka, než had, ale vysvětlujte Matýskovi, že tahle ještěrka nemá nohy)
Děti se rozhodly obdivovat prvního předjarního plaza a Kačka ho chtěla nakrmit travičkou. Krmení jsme nakonec nechali na jindy a ostrým pochodem zamířili k vrcholku stráně, kde jsem tušil cestu. Byla tam! Ještě kousek a vyšli jsme z osady i z lesa a já mohl métrpělivéHaničce volat:
"Máme ji! Když se teď podíváš z okna, musíš nás vidět na okraji lesa."
MámiláHanička nás neviděla, jelikož neměla na nose brýle, ale my náš domeček naproti přes údolí ano. Cíle bylo dosaženo a my se vydali zpátky domů přes Davli.
Kačenka se ovšem držela od kopce Ďábel radši dál. Půjdem se na něj podívat až příště. Přece jenom, co když tam jsou ty čerti ...

jak zamaskovat auto

"Kačenko, ty se pořád loudáš!"
"Ale mě bolej nožičky!"
"Vždyť jsme sotva vyšli."
"Ale já nechci do lesa."
"Jdeme jenom na kraj."
"Ale já se budu bát. Tam jsou čerti."
No a bylo to venku. Naše Kateřina ve svých třech letech dobře ví, že pod kopcem Ďábel je peklo a na kopci že je díra a tou dírou čerti do pekla létají nebo naopak létají ven. Onehdá jsem jí slíbil, že se na tu díru půjdeme podívat a od té doby, jakkoliv se jen přiblížíme k lesu, byť by to bylo jen u nás, na druhé straně údolí, hned fňuká, že tam nepůjde. Ale jak se otočíme ke kopci Ďábel zády, hnedle pookřeje. A procházka je rázem veselejší.
Teď o víkendu jsme na procházce kromě krásně zeleného mechu našli i krásně zelené auto. Potahuje se mechem stejně jako všechno kolem. Těžko soudit, jestli je to jen tak uložený wartburg nebo nový experiment v maskovací technice.

sněhulák

Když je dost materiálu, dá se u nás v Olešku stavět. V zimě nejlíp sněhuláka. Technologický postup je dobře známý.
Nejdřív koulí Kateřina.
Potom koulí Matěj.
Nakonec koulí koule všichni.
Když se koule dopraví před zahradu, postaví se na sebe. To zařizuju já, jenže mě při tom nikdo nefotí. Dál je třeba sněhového muže modelovat k obrazu svému. Pak nasadíme hlavu, květináč, kamínky, mrkev,
a Hurá! Sněhulák je na světě.
A když se trošku zapózuje, máme i skupinové foto tří zmzlých.

v sobotu na sněhu

Padá a padá. Zatím je to pořád příjemné a děti si spolu s mouhravouHaničkou užívají sněhu, co jen hrdla ráčí. V sobotním případě šlo o ráčení z poněkud opačného konce, než na jakém se nachází zpravidla hrdlo. Šlo se sáňkovat. Vlastně bobovat, jelikož sáňky nevlastníme. Pouze jeden takový červený pekáč. Zbytek musely odsloužit igelitové tašky.
Dopoledne jsem s dětmi vytypoval a vyzkoušel sáňkařskou dráhu. K obědu jsme se vrátili včas a odpoledne se šlo v plné sestavě.
MáveseláHanička sice prohlásila, že jsem suchar, když si nechci zajezdit taky, ale já jsem jednak dělal obrázky a jednak jsem si jaksi zrovna nechtěl narazit ten opačný konec.
Všechno šlo i beze mně jak na másle. Totiž na sněhu. Matěj koukal, jak maminka s Kačkou vyvádějí na pekáči. Kačence se to nejvíc líbilo na začatku, ba dokonce společná jízda s Matýskem jí téměř uspávala. Ten to taky zkusil i sám na igeliťáku. Ale ten správnej švunk to vzalo až po pořádném rozjezdu. A to už se Kačence narozdíl od mérozdováděnéHaničky vůbec nelíbilo. Skoro by se mohlo zdát, že mámazanáHanička si jen tak pískala, zatímco Kateřina to všechno táhla sama. Matýska pak společně chytaly v dráze. Když ho chytly, měla toho Kačka dost. Matěje už do kopce prostě neutáhla.

jenom vědět, na co se koukat

Koupil jsem si gumové boty na zahradu místo těch, co už měly díru. Jenže tyhle mají díry přímo vyrobené. Zřejmě se to výrobci zdá vkusné. Mně ne. Reptal jsem už na jaře i v létě, kdy mi do nich tekla voda. Teď reptám zas, protože mi do nic leze sníh. Podle toho se pozná zima.
Chodím po zahradě, prohlížím stromky a keře, jestli se jim dobře spí, a do bot mi leze sníh.
Jeden keřík má takové drobné rezavé lístky. Ne a ne je shodit. No nic, říkám si, až přijde čas, spadnou a nové vyrostou.
"Jiří, to je úžasný!", volá mi dopoledne mároztomiláHanička, "všim sis, že nám kvete vilín?" "Jakej Vilík?" "Vilín! Ten malej keřík u plotu. Ten jak byl úplně holej." ".... ? .... Aha! Ten co má ty rezavý lístky, co neopadaly?" "To nejsou lístky, to jsou kvítky. Je nádhernej!"
Ráno jsem vzal zas ty boty s dírou a foťák. Když je ten sníh, tak je potřeba vyfotit vilín, jak kvete. Vážně je hezkej, jenom člověk musí vědět, na co se koukat. Koukejte: 1, 2.