WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

husa až do domu

"Já si dám jenom tady do auta tyhlety věci," pravila paní a hrnula se na dvůr.
"To jo, já si dal věci do kufru před chvilkou," opáčil jsem, abych taky něco řek.
Paní to vzala jako pobídku k rozhovoru.
"No já mám plnou tašku nákupu a navíc mi zrovna teď přivezli z Jižních Čech husu."
"Aha. Tak to je potřeba dát do kufru."
"Jo to je. Vona má šest kilo a eště včera se proháněla na dvoře."
"To má tak někdo štěstí. Já včera koupil sotva poloviční a navíc zmrzlou."
"Tahle je čerstvá."
"To já holt nemám v Jižních Čechách babičku ani statek. Já chodím pro husu do krámu."
"Ale to já taky ne. To je na vobjednávku. Voni vám jí pošlou z farmy, dyž si jí vobjednáte. Maj takovou zásilkovou službu."
"VIda, tak vony sou už i husy on-line. Já už ale musím. Tak hezký svátky."
"Jo jo, hezký."
No a měli jsme oba věci v kufru. A tak si říkám, že až paní zas potkám, musím se zeptat na to husí zasilatelství.
Kdybych ho třeba někdy potřeboval.

XYZ

"Dneska už by tu měli být ti Mágové," vyslovil jsem název objednávky, kterou jsem v mém oblíbeném knihkupectví zadal minulý týden.
"Jo, támhle je máte nachystaný," pravila slečna a podávala mi knihu.
"To je fajn, děkuju ... ale ... to není ona. Já chtěl úplně jiný mágy."
"Tyhle jsme pro vás objednali."
"Jenže já chtěl od nakladatele XYZ a tihle jsou odjinud."
"To je zvláštní, já tady v počítači žádný jiný nemám."
"No, vono to vyšlo nedávno, asi tak před třemi nedělemi."
"Já to tu hledám, ale oni to prostě v seznamu nemají. Jsou tady jen tyhleti."
"No, tak já bych si to třeba vzal, ono to asi taky nebude úplně špatný ..." začal jsem ustupovat pod tíhou argumentů. "Možná jsem to poplet. Třeba je ten název jinak."
"To nemusíte," pravil mládenec, který knihu objednával. "Já si to nakladatelství XYZ pamatuju. Jenže to tam fakt nemají. Tak já tuhle vrátím, to je úplně v pořádku."
"Tak jo. Ale stejně je to divný," provedl jsem ještě jeden pokus o vzkříšení mého sebevědomí.
"To je," povídá slečna, "ono je vůbec podivný, že by se to jmenovalo stejně. To se totiž vůbec nestává, aby vyšly dvě knížky najednou a stejně se jmenovaly. Na to si většinou dávají pozor."
"Hmmm. Třeba jsem ten název opravdu poplet ... " A bylo posebevědomí.
Objednal jsem nakonec další knížku - poprvé vydaný komiks Káji Saudka - a ještě jsme pohovořili o hrách, mezi níž je i jedna právě od zmíněného Káji Saudka. No prostě mé oblíbené knihkupectví.
Ale vrtali mi hlavou, ti Mágové. Vzal jsem to tedy ke konkurenci, kde si vůbec není s kým povídat, ale zas tam mají úplně nejnovější novinky. A hned u vchodu: Mágové z nakladatelství XYZ!
No jo, no, měl jsem sice pravdu, ale co na tom. Když ono se tam s nimi tek pěkně povídá. A ta knížka vůbec nespěchá.

král v pixle

"A jak je to česky?" ptal jsem se v krámku s čajem pana majitele, co si spolu vždycky trochu povídáme.
"Češky chceš?"
"Jo, český překlad myslím."
"Češky tohle bílý čaj a tohle místo."
"Myslíte město?" Já mu vždycky vykám, ale ono se u nich spíš tyká, jenže mě to přijde takový hloupý.
"Jo, mysliš místo, tohle máš čaj a tohle místo."
"Takže je to Bílý čaj z An Ji?"
"Jo, jo, tak," zazubil se a vybírali jsme dál.
Chtěl jsem nějakou dobrotu.
"Zkus tohle."
Odborně jsem zakvrdlal pixlou z ledničky a přivoněl. Jo, bylo to ono.
"Tak já si vezmu celý tenhle zbytek."
"To málo, já přidá. Padesát."
Byl to čaj z těch druhů, co je jich na kilo celá nůše.
"Tady ještě a tohle za tebou," naznačil, že tu pixlu mi dá.
Poděkoval jsem a ptám se zas na překlad.
"Těžký," povídá a listuje v jídelním, totiž čajovém lístku.
Já z toho vybírám málokdy. Buď si už pamatuju, co chci anebo vybírám podle nálady rovnou z pixel.
"Tady," ukazuje.
U čaje Tai Ping Hou Kui měl překlad Opičí náčelník.
"Není to spíš Opičí král?" ptám se.
"?"
"Náčelník to je jako 'chief' nebo 'leader', ale král, ten je nejvyšší, to je 'king'," zkoušel jsem to po englicku.
"Jo, to jo, král," povídá pan majitel.
"Takže Opičí král?"
"Jo, to správně. Tai Ping Hou Kui."
Tak a měl jsem krále v pixle.
A můžu doporučit, je znamenitej.

máte to správně

"Já zapomněl ten lístek doma na stole. Můžeš mi to, prosimtě, poslat esemeskou?"
"No jo," pravila málaskaváHanička a poslala mi seznam, co je třeba pořídit v lékárně.
Měl jsem štěstí, u pultu na mě čekala slečna, co si spolu vždycky povídáme.
"Tak ukažte ten seznam," neotálela slečna lékárnice.
"Já to mám dneska tadyhle v telefonu. Můžete si to přečíst?"
"To víte že jo. Tohle máme, to taky, ale tohle nevím přesně. Nevíte, co to je?"
"Tak to teda ale vopravdu ne."
"Ani si nevzpomenete, jaký to má obal?"
"Vůbec ne, já to snad ani neviděl."
"To nevadí," pokračovala zkušená slečna lékárnice, "tak vám dám tohle. To by mohlo být ono. Je to čistící gel."
"Jo, to jo, to by mohlo být správně. Něco o čistění mi žena říkala."
"Tak vidíte. Kdyby bylo nejhůř, tak to nerozbalujte a já vám to vyměním."
"Děkuju, ale vono to asi bude vono."
"Asi jo. Ale vám by to taky neuškodilo."
???
Ostatní slečny lékárnice vypukly v řehot.
"To jsem tomu dala. Já myslela, že jako to můžete použít i vy, když je to čistící ..."
Konečně mi to došlo:
"Jo ták. No to máte pravdu. Já se taky vobčas meju. Většinou dycky takhle před vánocema. Teď zrovna se na to chystám."
"No tak to máte správně," smála se slečna už taky a byla při tom rudá až za ušima.
Inu, není nad to, pěkně si v krámě popovídat.

do pěti dnů

Normálně tyhlety obchodníky s deštěm rovnou vyhazuju a v telefonu se jich ptám, jestli by taky nechtěli něco koupit, když už mi cpou nesmysl, kterej nechci ani nepotřebuju. Ale tentokrát jsem udělal vyjímku. Na zkoušku.
Volal mi telefonní operátor, jestli prej nechci ke svému internetu, který už si beztak platím, ještě internet mobilní, že je to za pár peněz.
Nejdřív jsem ho odbyl, ale pak mi došlo, že to vůbec nemusí být mobilní, ale že to může duplikovat a tedy buď posílit anebo zálohovat naši domácí linku, což se při našem provozu docela hodí. Souhlasill jsem a nechal si poslat ten aparátek.
Že prý mi ho přivezou do pěti dnů.
Nejdřív se nic nedělo. I volal jsem asi po měsíci, co se teda děje, když se nic neděje.
Dostal jsem odpověď, že moje objednávka v jednom systému je a ve druhém není a že je to divný a že to slečna předá.
A týden zas nic.
Další slečna mi řekla totéž a když jsem se nenechal odbýt, byl jsem přepojen na další dvě pracoviště, kde jsem se dozvěděl z jejich úhlu pohledu némlich to samý.
Třetí slečna za další týden mi po zopakování již známé záhady slíbila, že můj požadavek jaksi povýší na urgentní a podstrčí do šuplíku nadřízené osobě.
Tenhle tah vyšel a příští den se ozval mládenec, který to všechno skoro před dvěma měsíci spískal.
A že prý asi zadal špatně číslo dokladu. No jo, zadal.
Věc vysvětlena. Kurýr přijede s tím pazmekem do pěti dnů.
Kurýr se ozval za dva dny. Skřehotavým hlasem se ptal, estli jsem na udané adrese, což jsem potvrdil.
Přijel asi půl hodiny po jím udaném limitu a volá, abych si pro to přišel.
Opáčil jsem, že jsem si myslel, že když je kurýr, že mi to přinese a ne že si pro to musím zajít někem, kde zrovna našel volný místo na parkování.
Něco neurčitého zaskřehotal a asi za dvě minuty byl u dveří kanceláře.
A von ten kurýr byla žencká. Skřehotavá. Baba Jaga.
Nedostal jsem sáňky samochodky, ale modem, což je ve světě mobilních komunikací vlastně skoro totéž.
No a při spuštění jsem volal zas asistenci, protože jsem se nějak nemohl připojit.
"Samozřejmě, že to teď není možné, vaše karta bude aktivována do pěti dnů," pravila operátorka.
Ufff .... !

techno vs. Belinda

Už jsem jí tak dvacet let neslyšel a protože nedávno vyšla na výběru písniček z těch let, pouštím si jí docela často v autě.
No přece jí taky znáte:
V přístavu hausbót, tam sama bývá ...
Jasně, Belinda.
Chytlavá odrhovačka z dob, kdy písničky ještě měly melodii a nebylo nutné se o nich vyjadřovat jako o příšernym rámusu.
Zrovna všichi šíleli po Belindě, když jsem na Zbraslavi u nádraží vzal stopaře. Šel asi ze školy, na uších sluchátka a jestli prej jedu do Vranýho. No bodejď, že jedu. Takže výsadek bude u střediska. Jako vždycky.
Písničku jsem nevypnul. Třeba se mládenec chytí a zeptá se, co je to za příšernou vykopávku.
Mládenec se nezeptal.
Ale taky nevypnul svýho ajpoda.
Z jeho sluchátek jsem i přes Belindu slyšel obvyklé zvuky bicích nástrojů nějakého techna.
Hmm. Panáček je zarytej.
Nechal jsem to dál puštěné a on taky.
Začla další předpotopní písnička a i techno dál rámusilo.
U střediska mladík o překot vyskočil z auta, poděkoval a praštil dveřma, že málem upadly.
Těžko říct, jestli je zvyklej na jiný auto nebo mi prostě jenom chtěl dát najevo, že před takovým vodpadem se dají tak akorát zabouchnout dveře.

balzám na duši

Některé obchodní schůzky jsou vyčerpávající. Například včera.
Měli jsme s moupečlivouHaničkou schůzku v naší bance, abychom dojednali nějakou změnu. Původně to vypadalo, že to je na chvilku. Pak se to celé nějak zamotalo a než pan ředitel pochopil, co se po něm chce, utekla hodinka, ani jsme si toho nevšimli. Určitá, řekněme nedovtipnost, mě poněkud roztesknila, ale to holt už tak na světě chodí. Nakonec jsme to nějak spatlali. MálaskaváHanička musela do školky pro děti a já ještě doleštil nezbytné technické detaily. Pak jsem byl také propuštěn se slovy, že ty pondělky bývají hektické. Radši jsem na to nic vtipného nepoznamenal, ještě bych mohl vypadat jako vulgární materialista.
Ale vzteka jsem měl, to jo. A co s tím? Mireček z Básníků, blahé paměti, se chodil odreagovat k Vendulce utěšitelce. Kde že loňské sněhy jsou. Naštěstí jsou i jiná potěšení. V tomto případě jen pár kroků od bankovní pobočky. Hračkářství pro velký kluky. Je na svém místě už od roku 1885. Stojí tam pořád a dokonce ani v dobách hluboké normalizace nezmizelo ze světa. Dědeček tam chodil, já s tatínkem jsme tam chodili, teď se tam vracím pořád a vždycky si něco odnesu. Pro velký kluky tam totiž mají všechno, co potřebují.
Už je čas, abych tam vzal Matýska, protože chodit k Rouskovi, to je prostě balzám na duši.

přírodopisný filmy

Už ani nevím, jestli jsem to zaslechl já nebo zda mi to někdo vyprávěl jako povedenou taškařici. V každém případě jsem na lístky ne Spielbergovy Čelisti stál frontu v kině Alfa, které už neexistuje. Ale tenkrát to bylo jediné kino s tak velkým plátnem v Praze. No a ta všeobecně známá historka je o těch dvou paních, co si šuškaly v té frontě na lístky, jak jdou na ten americký přírodopisný film o žralocích.
Už léta jsem ten film neviděl a tak když byl v tom výprodeji, objednal jsem si ho za ty necelé čtyři libry.
Docela dobře si vzpomínám, jak se nesly zaručené zprávy o tom, že je film pro naše kina vystříhaný a že těch hrůzáků je tam o hodinu víc a kdo to všechno viděl v Německu a kdesi cosi. Prostě byla to velká událost a kdo ten film viděl, byl hrdina. Já to měl jen tak tak, protože mi bylo tehdy nedlouho patnáct let a to byla hranice přístupnosti. Myslím, že poprávu.
A teď koukám na disk a ona je tam povinně vyznačená přístupnost jenom dvanáct let! No to mě teda podržte! Já když si představím Matýska, kterému bude zanedlouho šest a půjde do školy, že se za šest let dívá, jak to latexové monstrum svačí starého mořského vlka, vůbec mi to nedělá dobře. Tohle mi nikdo nevysvětlí. Fujtajblů je kolem nás dost a dost, tak proč s tím pospíchat a namočit do toho i malé děti?
Kdepak. Na tyhlety přírodopisný filmy si naše děti počkají, až budou mít občanku.

velká firma

Objednal jsem prohlídku a opravu celého systému zajištění domu. Ono už to má svá leta, nikdy jsme to moc neužili, ale když už to tu je jednou namontovaný, tak by se to mohlo používat i dál. Dokonce jsem navštívil i firmu, která se o ty věci stará. Pán za chvíli přišel, v jednací kukani jsem mu podrobně vysvětlil, co potřebuju, a že prý se mi ozvou.
Ozvali se hned druhý den. A opět jsem, tentokrát jinému pánovi, velice podrobně vysvětlil, co potřebujeme, co asi bude potřeba doplnit, opravit a tak. Snažil jsem se na nic nezapomenout. Že prý to stačí, že ty opravdový detaily řeknu technikovi. Smluvili jsme se na termínu a já čekal na technika včera po poledni.
Technik se přiloudal přibližně tak dvacet minut po termínu, ale budiž mu připsáno ke cti, že nás našel bez problému a ani nevolal o pomoc při hledání.
Pečlivě si zapsal údaje o příjezdu - pořádek musí být - a začal s prohlídkou.
"No ale vy to už máte docela starý. A baterky už jsou vybitý. Tak já je vyměním. A tohle vám ale nefunguje, a tohle ... "
"Jo. Přesně. To všechno už jsem tam u vás dvakrát někomu říkal a proto jsem si vás objednal, abyste to dali dohromady."
"Já myslel, že to mám jen oživit a připojit."
"No to taky, ale to až nakonec. Nejdřív to potřebuje generálku a to všechno už říkám potřetí."
"Hmmm, to mi ale neřekli. Tak to prohlídnem."
"Bych prosil."
Technik se začal v aparátku šťourat. "Ale možná vám to začně houkat."
Začlo a hned mi začaly chodit zprávy s oznámením, co všechno se děje. V přímém přenosu. "Vidíte, funguje to."
"No jo, ale to musíme nejdřív celý vyladit. Já to teď jenom prohlídnu a zjistím, co je potřeba."
"A co budu dlužnej," ptám se čistě ze zdvořilosti.
"Nic, tohle je obhlídka, to děláme zadarmo."
Mládenec se dal do zjišťování. Když byl hotov, slíbil, že se ozvou. Už potřetí. A odjel.
Odpoledne bylo v háji, výsledku dosaženo nebylo a všechno se bude opakovat nejmíň ještě jednou, možná dvakrát.
To se holt pozná velká firma.

patent v regále

Není to nijak extra dávno, co jsme se permanentně po něčem sháněli. Je to ovšem činnost natolik nepříjemná a ponižující, že jsme na to s chutí zapomněli. To ovšem neznamená, že nic takového neexistovalo. Shánělo se cokoliv, protože vlastně nic nebylo. Například náhradní gumičky do kohoutků, játra, toaletní papír, ... Na co si vzpomenete. Nebo vlastně nevzpomenete, protože teď se stalo zvykem, že máme všechno třikrát a ještě se brblá.
A taky se hodně dá na to, co v Americe. To se vždycky dalo. Vždycky se pokukovalo, co má soused za plotem lepšího. A při tom pokukování se tu a tam najednou zjistí, že se u sousedů našinci přihodil úspěch. No to je pak oheň na střeše.
Přesně v duchu výše popsaného se odehrál i nákup unikátní hojivé masti patentované právě našimi vědci.
Každou chvíli má u nás někdo rozbité koleno nebo nos. To je hned. Děti jsou jak pytel blech a drobné úrazy jsou součástí jejich bytí. Zaslechl jsem kdesi, že existuje nějaká děsně účinná mastička, která přesně taková drobná poranění rychle a účinně hojí. A že prý je natolik dobrá, že získala jakési povolení k prodeji až v daleké Americe. No jinak by se o takovém patentu ani nemluvilo, to dá rozum. V lékárně se mi ovšem dostalo patřičného poučení.
"No, je to docela dobrý, ale vono to teď neni. Všechny sklady jsou vybraný. Jak tomu teď udělali reklamu s tou Amerikou, každej to chce. Kdy to dostanem, nevíme. Zkuste se zeptat jinde."
Zkusil jsem se zeptat jinde se stejnou úspěšností. Teprve až v Podolí mastičku měli a prodali mi ji bez komentáře. Zřejmě se k nim ta velká sláva ještě nedonesla a proto měli mastičku docela obyčejně uloženou v regále.

tohle už nevysvětlím

Veselé příhody se vyprávějí pro pobavení. Mívají původ ve skutečné události a musí být osazeny konkrétními figurami. To by jinak nebyly veselé historky.
Před dávnými časy jsem od kamaráda zaslechl historku o dívkaři, který si nedal pokoj ani v autě. Ba právě v tom autě proměňoval svá slova ve skutky. Auto však vždy pečlivě uklidil, aby žena nic nepoznala. A jak to v historkách bývá, i tady muselo příjít: ... až jednou ...
Tedy až jednou nějak zapomněl otřít přední okno a to okno se při sobotní rodinné jízdě na chalupu zarosilo a tu na skle vyvstaly dva otisky nohou ... no a byl oheň na střeše. To se špatně vysvětluje.
Historka se mi líbila a tak jsem jí adoptoval a začal jí dávat k lepšímu, jako že se to stalo přímo jednomu mému kamarádovi. Ovšem vypravěčů je jak much a o historky je nouze a tak byla tahle příhoda dál použita a vyprávěna. A vrátila se ke mně nečekaným způsobem.
Když jsem jí jednou dával k lepšímu, publikum nereagovalo obvykle. Jen se rozpačitě ošívalo. A asi v půlce vyprávění povídá jeden z posluchačů: "Hele, ale tohle my známe, to povídá už dlouho tady Ondřej právě o tobě."
No a bylo. Byl jsem dívkařem a vysvětlovat jsme mohl horem dolem, nic platno. Měli jsme z toho legraci a mě samozřejmě neušly ty kradmé zvídavé pohledy přítomných dam. No, je to dávno, předávno a tak nějak se na to zapomnělo.
Ano, správně, teď přijde ta věta:
Až včera ... jedeme s kolegy, kteří celou tu historií znají, domů ze služební cesty. Takhle pozdě odpoledne. Po kolínské dálnici směrem do Prahy. ŘIdiči ví, že touhle dobou se z východu jezdí proti slunci nad obzorem. A taky ví, že v takovém světle je na předním okně auta vidět všechno.
Spolujezdec se chvíli díval do toho slunce na té dálnici tím sklem a pak se zeptal:
"Hele, co je to tady na tom okně za ručičky?"
"To nejsou ručičky," povídám, "to jsou nožičky."
A teď mi to došlo. Pozdě, pochopitelně.
Autem třásl hurónský řev, tedy smích a já jsem v tom byl zas nevinně. Jako dycky.
Copak mělo smysl vysvětlovat, že si tam máunavenáHanička položila nohy, když jsme jeli z toho Curychu ..
Tohle už opravdu nikomu nevysvětlím.

kilometr za 48 halířů

Mládí jest podporovati v činnostech tvořivých.
Matýsek tvořivý je a tudíž si podpoření zasluhuje, což se mi právě teď hodí, jelikož při úklidu vyplula na povrch krabice s modelářskými pozůstatky z dob, kdy ještě Matěj chodil po houbách a letadýlka jsme pouštěli s Jurášem. Zatím co Juráš už dost dlouhou dobu pokukuje po slečnách, tedy nejen pokukuje, Matýsek už nějakou dobu pokukuje po těch velkých letadlech, co jsou až nahoře v poslední polici knihovny. To jsou ale stroje buď ještě nehotové nebo příliš křehké k výuce. Na učení létání je potřeba něco malého nerozbitného.
A to je v krabici a potřebuje to generální opravu. Tu jsem začal zařizovat včera návštěvou u pana Potenského, který je původcem onoho školního letadélka. Téměř nerozbitné modely vyrábí pořád a je velice ochotný. Juniora - to je to letadélko, nikoliv Matěj - si nechal a do čtrnácti dnů by měla být generálka důležitých elektrických součástí hotova.
Jenže on pan Potenský zkouší ty svoje motorky i jinak, než jen v letadýlkách. A to je důvod, proč o něm píšu.
Já vlastně včera navštívil opravdovýho vynálezce.
Někdo by čekal například vynález létajícího kola. A nebyl by tak úplně mimo.
Pan Potenský vyvinul a zkouší lehoučký elektrický skůtr. Tady jsou jeho parametry a obrázky. Když jsem se na tu věc zeptal, úplně se rozzářil a hned mi ji předvedl.
Je to naprosto úžasný. Lehoučká konstrukce koloběžky se sedlem, baterií a motorkem. Sedí se na tom báječně. A jezdí to. Každý den mezi Spořilovem a Pankrácí na jedno nabití, které trvá dvě a půl hodiny. A jeden kilometr je prý za čtyřicet osm halířů! A pokud se započte i amortizace stroje, vychází to něco přes osmdesátník za kilometr. Vážka - tak se stroj jmenuje - má techničák s vyjímkou, která nevyžaduje řidičské oprávnění.
No já byl jak u vytržení. Ten stroj je naprosto dokonalej. Po rovině a v lehoučkém stoupání ujede i dvacet kilometrů, což není nijak zvláštní výkon. Jenže má jen 400W motorek a baterku ne větší, než krabice od džusu. Prostě lehké přibližovátko s minimálními náklady na provoz. Nečmoudí, nerámusí, prostě jen tiše drandí po ulici. A když jste v cíli, zaparkujete jí pod věšák v předsíni a na dvě hoďky jí strčíte do zásuvky. To je všecko.
No není to fantastický?
A za pár halířů na kilometr!

jak nezakopnout

Kam v Praze šlápnete, zakopnete o turistu. Nebo turisti o vás. To, pokud se na věc díváte z jejich pohledu. Já včera zakop o turisty, kterří měli udělátko, aby nezakopli.
V pasáži Slovanského domu odpočívala italská rodinka. Hlava rodiny hledal něco v mapě, což nikterak nezajímalo následníka trůnu, o kterého pečovala starostlivá maminka. Prcek svůj zájem o věci v okolí projevil tím, že se rozběhl od rodičů pryč.
Tak a teď zakopne a práskne sebou a bude italská scéna, říkal jsem si. Ale kdepak. Ten mrňous byl v postroji jak pivovarskej valach. Od postroje vedl tkaloun. Otěže třímala s jistotou v ruce právě paní domu. Zatímco otec hledal cestu v mapě, synek pelášil pasáží pryč a matička za ním s otěžemi v ruce regulovala jeho akční radius. Už už to vypadalo, že se malý průzkumník svalí a přesně v tu chvíli přitáhla pečlivá maminka tkaloun mírně k sobě, špunt se zavěsil do postroje a zůstal stát.
No vida a máme po zakopávání.

deset z dvaceti

"Potřeboval bych deset metrů tady tý folie," povídám mládenci, který má v Břežanech službu v té velké hale, co se tam dá ledacos koupit na stavbu.
"A pak bych jí potřeboval takhle podél přeříznout napůl."
"Jo, já vám to uříznu," povídá bystrej mladík, "takže pět a pět metrů."
"Ne. Deset, ale přeříznout podél."
"No dyť jo. Takhle pět a eště jednou pět. To je dohromady deset." Povídá ten počtář.
"Já potřebuju deset v celku. Jenže vy máte ty role široký metr. Já potřebuju dva pásy po padesáti centimetrech."
"Aha. Tak to já nejdřív uříznu těch deset v celku a pak to přeříznem."
"Jo, to bude nejlepší. Ukažte, já vám s tím měřením pomůžu."
Nakreslil si míru křídou na podlahu a uřízl mi z role těch deset metrů. Pak vzal do ruku znovu nůžky.
"A víte co, radši ne, já si to rozříznu doma sám, vono to třeba bude jinak," zarazil jsem ho pro jistotu ještě před výkonem.
"Jak chcete, já vám to klidně rozstřihnu."
"No právě. Radši ne."
Šli jsme k pokladně.
"Tady ten pán platí deset metrů folie."
"Jakých deset metrů?" Divila se pokladní.
"No jak jsem mu je uříz z tý role."
"Ale my prodáváme tuhle folii jen v celejch rolích. Buď čtyři nebo dvacet metrů."
"Já mu teda uříz z tý dvacetimetrový deset metrů. To se teda vomlouvám. Tak já du změřit, kolik mi tam zbylo."
"No kolik by asi tak zbylo zbylo, když jsi uříz z dvaceti metrů deset ..." Paní pokladní obrátila oči v sloup a namarkovala mi těch deset metrů, co je neprodávaj.
Já je popad a pelášil jsem s nima ven, aby si to mládenec náhodou nerozmyslel a nechtěl mi to přece jenom přeříznout.

U houbový báby

Na shellce jsem platil u prázdné pokladny. Bylo tam veselo a nijak jsem nepospíchal. Poslouchám tedy cvrkot:
"Asi pudu někam na procházku, už mám všechno hotový a beztak jsem už jak dlouho nebyl u Rambouska (nebo tak nějak). Tak si rovnou zajdu na pivo."
Paní pokladní s účastí poslouchala promluvu a povídá:
"A co doma? Že bys rači nešel rovnou domů?"
"Ále, já pudu rači na to pivo. A třeba do lesa, estli rostou houby."
"Jo ták. Tak to potom tý svý uvař dobrou polivku z těch hub. Z nějakejch pěknejch zelenejch."
"Ále houby, na to by mi přišli, taková votrava se hned pozná."
"Nesmysl, na tohle nepřijdou."
"Přijdou, dyť je to jasný."
"Prd je jasný. Prostě řekneš, že sis pro sebe udělal polivku a vona ti jí v nestřeženým vokamžiku sežrala. A seš nevinej!"
To už jsem se začal smát a povídám paní za kasou:
"Jak vás tak poslouchám, vy to neděláte prvně, co?!"
Pokladní se otočila na mě:
"No jó, to víte. A vy byste nějakou dobrou radu neměl?"
"Já jenom potřebuju tudle známku," vrátil jsem řeč k obchodu.
Zasmáli jsme se a já pelášil po svých.
Už mi bylo jasné, proč je u té pumpy tak prázdno.
Počítám, že tomu místní neřeknou jinak, než U houbový báby.

jenom uživatel

"Jízdním vlastnostem, těm se nedá nic vytknout, to zas ne," pravil moudře pan majitel autobazaru, když mě vezl z Hostivaře.
"Já jsem s tim autem spokojenej, vydrží všechno," chválil jsem si to svoje.
"No, já ho měl pro ženu, ale dyž vono to děsně žere," začal s negativním hodnocením.
"Já s tím jezdím za jedenáct, mě to přijde na takovej motor docela dobrý."
"No vona žena měla třílitr a tam je to tak za čtrnáct. Tak jsem jí koupil tady tu ikstrojku. Teď jí to zajíždím."
"Hmmm."
"To tydlety bavoráky, ty víc jak za devět nejezděj. A v naftě!"
"To jo, to jo. Ale já mám benzín."
"Já už bych nechtěl nic jinýho, než diesel."
"Ale ten novej by měl mít podstatně nižší spotřebu a na podzim bezestupňovou převodovku."
"Ta současná automatika spíš nefunguje a začínat s řetězovym variátorem, když od toho všichni upouštěj. To teda nevim."
"Mě to přijde jako autíčko, který mi devět let sloužilo a neměl jsem s ním vůbec žádný problémy. Vůbec v žádnejch podmínkách. Já jsem prostě jenom uživatel a vidím to tak, že lepší auto není."
"To jó. To máte pravdu. To sou nejlepší auta, když jste jenom uživatel."
Tak a pan bazarista to vzal nakonec šmahem. Otočil rovnou o stoosmdesát stupňů a šoupnul mě do jednoho pytle k blondýnám, co hledají dvířka k nádrži pod volantem. Holt vodborník na auta na slovo vzatej.

pytlík

Knížky jsou našimi častými společníky a v seznamu pravidelných nákupů patří na čelní místo. Pořád je co číst a proč chodit do knihkupectví. Jak známo, jedno z nich patří k mým oblíbeným a jsem tam tak říkajíc štamgastem.
Tuhle jsme si zas se slečnami v knize povídali o knihách a o tom, jaký byl ten letošní knižní veletrh a vůbec, co je nového a že nevychází to, co bysme chtěli. Jednu knížku jsem si pochopitelně koupil.
"Chcete jí zabalit," ptala se jako obvykle slečna.
"Jo, dneska mi zas stačí ten papírovej pytlík."
"Ten svačinovej?"
"No, ten vězeňskej."
"Tenhle?"
"To je von."
"Ten mi ale připomíná, jak mi do něj dycky maminka balila svačinu."
"Tak to mě zas připomíná, jak mi maminka říkala, že když budu zlobit, pudu do vězení a tam budu lepit tyhle pytlíky."
"No vidíte. A je to furt ten samej pytlík."
"Je to tak, každej holt máme nějakej svůj pytlík."
Obchod byl uzavřen a já si odnášel ten svůj vězeňskej pytlík, co se do něj balej ty svačiny a co v něm právě teď byla zbrusu nová knížka.

víčko

Pospíchal jsem přes Václavák do Jungmanky. Ještě jsem musel udělat jednu odbočku kousek pod Alfu a zpátky. A v těch místech cestou tam jsem zahlédl podivnost.
Na kraji chodníku pod stromem stál chlápek, jakých právě na Václaváku postává dvanáct do tuctu. Jenže tenhle prováděl netuctovou podívanou. Před ním se vznášel předmětmět tvaru i velikosti víčka od dobré vody. Rotující víčko levitovalo v prostoru. Nejdřív mě napadlo, že je to zas jeden z té sorty vykuků, co člověka obírají hrou skořápky. Ale on nic nechtěl. Jen tam tak stál, pohyboval rukama a před ním se ve vzduchu vrtělo to víčko.
Protože jsem pospíchal, nebyl čas se zastavit. Jen jsem zaslechl, jak někomu říká: "Chcete znát princip?"
Víc jsem se nedozvěděl a na zpáteční cestě už jsem ho tam neviděl.
Tak nevím, jestli jsem potkal převlečeného mimozemšťana pohrávajícího si s gravitací anebo jen baviče, který měl v polobotkách zastrčenej magnet a šikovně s ním postrkoval víčko od minerálky.

strahovskej řezník

"No jo, ale co bych tak měl napsat. Ono se jaksi při té masáži vlastně nic nepřihodí," obhajoval jsem se před Romanem.
To je takové velké chlapisko. Chodí k nám občas napravit mécitlivéHaničce záda. Já jsem byl k těmhle procedůrám vždycky poněkud skeptickej, ale musím přiznat, že si na ten stůl občas taky lehnu. Ono to člověku udělá dobře. Tedy Roman člověku udělá dobře.
Někdy.
Někdy ne.
Například minule, když převálcoval moukřehkouHaničku, pravil:
"Tak dneska už na tebe nemám sílu. Tohle byl poslední kus. Já dneska musel masírovat celý Národní."
"Copak? Baleťáci neměli co dělat, tak chodili na masáž?"
"Právě že ne. Voni měli nějakou generálku a jak postupně končili, tak se mi tam jeden po druhým trousili. A že jich je."
Jenže včera bylo včecko jinak.
"Tak poď," povídá, "ať máš vo čem psát. Dneska jsem udělal jenom jednoho."
"Hele, ty se na to vyloženě těšíš."
Roman přitlačil a pravil: "No bodejď, a napiš na wolechko, že k vám chodí ten vyhlášenej strahovskej řezník."
Tak to píšu. A záda mám v pořádku, včera si dal vážně záležet.

jak to bylo s koberečky

Ono je těžké soudit. Když se jedná o kamarády, je to ještě těžší. Ale jde-li o o spor mezi manželi ve věci přístupu k záchraně života a majetku, je soud prakticky nemožný.
To včera navečer se právě objevili kamarádi, že si vyjeli takhle na kolech a že jsme cíl cyklistického výletu a že od nás už jedou domů. Stavili se opravdu na skok a jen co jsem vytáhl z vany louhující se krakeny (Kačku a Matýska, pozn. překl.), pustil jim pohádku a dal mlíčko, šli jsme si povídat na zahradu. A pak to přišlo.
"Četl jsi tu historku o koberečkách?" ptal se Ondřej.
"No jasně, čet," pravil jsem v očekávání další otázky.
"A že jsem to nenapsala tak, jako že za to Ondřej může," ptala se zas Ljuba
"Ne, to rozhodně ne, to tam vůbec není," dal jsem dámě za pravdu.
"Takže s koberečkama jsem to nakonec udělal správně," tvrdil muziku dál Ondřej.
"No ono to v tom bahně asi jinak nešlo, ostatně to s těma koberečkama je běžná věc, to se v takových případech dělá," zkusil jsem nekonflitně souhlasit.
"Tak ti děkuju, že jsi se mě zastal," pochopil můj soud Ondřej.
"Víš, ono by se mohlo stát, že by to lano, za které by třeba ten traktor to tvoje auto z bahna tahal, že by mohlo nějak poškodit nebo i třeba utrhnout kus nárazníku zespoda. V takovejhle situacích se to může stát," pokoušel jsem se zmírnit Ljubino neštěstí.
"Já to věděla, že budete držet při sobě. A to bahno je v mým autě pořád." cítila se nespravedlivě rozsouzená paní původně krásně čistého červeného autíčka.
"Když to je těžký ..." marně jsem hledal slova útěchy.
Loučili jsme se se smíchem, jako že tahle historka se fakt povedla.
Vsedli na kola a odjížděli.
"Ale tam je to strašně do kopce, tam já nechci ..." slyšel jsem Ondřeje, jak ze sedla protestuje proti profilu stoupání.
"Je to jenom kousek ..." odpovídala vedoucí výletu.
Bylo mě jasné, že tahle cesta rozhodně nebyla zvolena jen náhodou.

dobře si to koupily

"Prožij nejlepší sex svého života..."
Cuklo to se mnou v knihkupectví v Luxoru. Šišmarjá, proč ausgerechnet já?! Rozhlíd jsem se kolem, co že mi to ta slečna vlastně nabízí. Nenabízela to mně a nebyla to slečna. Dvě užskoroslečny si odnášely nějaký časopis, do kterého společně nahlížely. Titulek na obalu magazínu jim zřejmě natolik učaroval, že měly za správné se oň podělit i se svým nejbližším okolím. Procházely dál obchodem a v dychtivém očekávání listovaly v sešitu a stále nahlas přemýšlely:
"Tak to už vím, co budem dneska číst. Dodře jsme si to koupily..."

zasvěcené řeči

Stopaře kuchaře jsem musel do auta u závor ve Vraném skoro přemlouvat, protože ho předběh stopař, který tam byl dřív. Nakonec se svezli oba. Řečí jsme zpočátku po ránu moc nenadělali.
Ten první chtěl jenom do Komořan. Zrovna v rádiu hlásili předpověď počasí. Popisovali situaci, kterou jsme viděli z oken auta. "No to by tak bylo, aby jim to nevyšlo. Alespoň tady v Komořanech. Dyť na to počasí koukaj z okna," zašťoural jsem si do rosničkářů, jelikož je to všeobecně oblíbené téma. "Tak kde vám zastavim? U konečný dvěstěpětky?" "To ne, už tady blíž u té první zastávky. Já totiž u těch rosničkářů dělám," pravil s úsměvem stopař a s díky vystoupil. Škoda, že to neřek dřív, mohli jsme pohovořit. Zasvěcenej výklad vždycky potěší.
Do výkladu zasvěcence jsem se pustil já s druhým stopařem, se kterým se už známe. Tentokrát to nebylo z jeho oboru, ale bavili jsme se o autech. Jak je to těžký teď, když jsou potíže s ekonomikou.
"No Saab už zkrachoval," povídám.
"Jó? No to je škoda, takový dobrý auto."
"No jo, dobrý, ale málo se kupovalo. Skoro ho na silnici nevidět."
"Já bych neřek," odvětil kuchař, "jenom u nás ve Vraným jsou nejmíň tři."
"Tak vidíte, a stejně jste to nevytrhli."
"Jo. Ale mě se tyhle auta líběj. Saab a Volvo a taky to vaše Subaru. Ty sou moc pěkný. Já mám vůbec tyhle severský auta dost rád," pokračoval kuchař.
"No, severský ... Ale tady to moje Subaru je Japonský."
"Aha, to jsem nevěděl. Ale stejně vypadá tak seversky," děl kuchař.
To už jsme byli na Výtoni, kde jsem ho vyložil a tím naše zasvěcené řečnění dospělo do svého konce.

kluci

"Kdepak, marokánku dneska nemám, až ve čtvrtek," pravila s účastí v hlase hokynářka v ulici U Půjčovny. Občas si tam pro ni chodím. Nevadí, zajdu za roh do Jeruzalémské, tam v obchodě zbožím cukrářským a orientálním mají oplatky. Houbeles. Paní krámská oplatky neměla. "No, nemám. Táto," houkla dozadu do kvelbu," voplatky nemáme, že jo?" "Nejsou no, a zrovna tu vo tom povidáme. Už asi nebudou." Uzavřel věc pan majitel.
Do výlohy krámku nakukovali malí kluci s taškami na zádech. V krámku byli přede mnou dva. Kupovali cosi. "Ještě tu máš zpátky, málem jsi to tu zapomněl," volala paní za pultem na školáky. Pak jsme se věnovali těm oplatkám. Ale přišli další kluci. "Tak co to bude?" "Tadyhle z tý piksly. Kolik stojí jeden? Tři koruny?" "Ty jsou za dvě." "Tak jeden, prosím," poručil si klučina a druhému vedle sebe šeptnul: "Tak vidiš, mi to vyšlo akorát!"
Vyšel jsem bez oplatky před obchůdek. Stál tam hlouček kluků. Všichni cucali takový zeleně pruhovaný pokroucený široký nudle z té krabice, co jsou za dvě koruny a všichni se strašně šklebili. Ten poslední, co vyšel přede mnou, nejvíc. "Dávej bacha," pravil jeden ze šklebáků, "sou děsně kyselý!" A příšerně se zašklebil, aby dodal svým slovům důraz.
Bylo to úžasný. My kluci jsme furt stejný. Už několik tisíc let.

jistota desetinásobku

Váš stav, drahá, mě zneklidňuje. Rád se ujmu péče o vaše zdraví a samozřejmě bez otálení napravím vaše zcela pochopitelné opomenutí, díky kterému vám nebylo umožněno zastavit se cestou k domovu u lékárníka, který by vám jistě rád posloužil příslušným medikamentem.
A tak dál by pokračoval laskavý monolog chápavého muže v literárním podání. Já byl docela obyčejně našňupnutej, jelikož se mápracovitáHanička vrátila tuhle domů po kurzu z města se slovy, jestli bych nezašel k sousedům pro acylpyrín.
Přepadovky s žádostí o medicínu řeším raději po telefonu. Tomáš byl laskav a věnoval mémálemnemocnéHaničce poslední acylpyrín z jejich lékárničky. Pilulka pomohla, preventivní pocení bylo zahájeno a to už byl jen krůček k celkové rekonvalescenci ducha i těla. Zbývalo už jen vrátit tu pilulku.
V lékárně pilulky po jedné už dávno neprodávají. Odnesl jsem si tedy dvě krabičky. Jednu pro nás, abychom měli pro příště, a druhou k vrácení dluhu sousedům.
Vracel jsem prášky Tomášovi. "Díky moc. A tuhlec to máš i s úrokem. Kdy se mi zas podaří vracet desetkrát víc, než jsem si vypůjčil. Tak má vypadat ta vopravdová jistota destinásobku."

mravní profil

V autě si občas rád s někým povídám. Cesta domů tak rychleji uteče. Někdy to bývá po telefonu, jindy třeba se stopaři. Včera jsem to zkombinoval.
Nabral jsem na obvyklém štaflu hned tři kusy najednou. Mládež jela někam do Vraného. Zrovna jsem si povídal po telefonu s kamarádem. Probírali jsme ledacos, například i to, že do Londýna se dá letět za korunu a do Nového Yorku za deset tisíc i za míň.
Mládež ovšem jela jen ke středisku, takže to měli zadarmo.
A někde kolem Jarova to přišlo: "Hele, ty to teď nemůžeš říct, že jo?!"
Máme totiž s kamarádem takové jedno slovo, co by se hodilo třeba zrovna k hostinskému Palivcovi. Ovšem v poněkud vulgarizované a navíc ještě postmodernistické podobě. Tím slovem si testujeme náladu, stěžujeme si na poměry i na všeobecnou zavšivenost vesmíru. Taky si testujeme, jestli je ten na druhé straně ve společnosti naladěné podobně anebo jestli třeba náhodou není mezi slušňáky, což se pak projeví tím, že to slovo říct nemůže.
Já jsem pro tentokrát zvolil neobvyklý postup.
"Mládeži, já tu mám hovor s kamarádem a já teď musím říct jedno děsně sprostý slovo. Abych nějak nenarušil vaši výchovu, tak vás varuju předem. Doufám, že vám to nebude vadit." "Ale nebude, klidně to řekněte."
"#@!*!!?@#," pronesl jsem na plnou hubu.
Podle toho, jak se omladina tlemila, bych řek, že znají daleko šťavňatější překlad téhož slova a tudíž nemusím mít obavy, že jsem svou verbální exhibicí nějak negativně ovlivnil jejich mravní profil.