WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o jiných krajích

příště foťák s sebou

Poslední zápis do egyptského deníku:
Když člověk uváží, kolik je tu nenechavých rukou a kolik se jich tu za rok vystřídá, je velice pochopitelné, že tu jsou všude cedule: nedotýkat se, nelovit, nebrat, jenom koukat.
A je na co.
Matýsek poprvé v životě nasadil masku i šnorchl a nejdřív opatrně a pak už s nadšením plaval kolem korálů a pozoroval rybičky tlusté i tenké, žluté, modré, zelené, pruhované, černé, krátké i dlouhé a kdoví jaké ještě.
Jakousi náhodou se nám podařilo vybrat hotel na pláži, kde hned pár metrů od břehu jsou "školní" korálové útesy, kde se dá vyučovat šnorchlování i první potápění. Dokonce sem jezdí i potápěčská škola seznamovat adepty s prvními ponory s automatikou. Pro nás ale letos stačí šnorchl.
Matýsek ani neví, že plave. Pořád si ukazujeme, co všechno je vidět. To, že jsme se přesunuli z mělčiny do hlubší, ba i docela hluboké vody, Matěj ani nezaregistruje. Další dny už se už umí sám potopit a nenapít se slané vody. Zkušeně vyfukuje vodní tříšť ze zaplaveného šnorchlu jako starej vorvaň.
To na Kačku se musí pomaleji. Je přeci jen o dva roky mladší. Se mnou do vody nechtěla, ale s moulaskavouHaničkou si nakonec dala říct. Zkusily to nejdřív u břehu, koukaly na rybičky a tím byl učiněn první krok pod hladinu. Zítra to zkusíme dál od břehu.
"A to teprve uvidíš, jaký jsou tam rybičky," poučoval jí hned světem protřelý Matěj.

A dál už nebylo co do deníku psát.
Celý týden jsme si naordinovali stejný program.
Kačenka si oblíbila, řekněme, příbřežní pobyt, zatím co Matěj se věnoval hloubkovému potápění a lovil mušličky a vyfukoval slanou vodu a byl z něj lovec perel.
Na seznamu vyskytujících se ryb jsme mohli odškrtnout velkou část těch, které jsme viděli a k tomu ještě přidat chobotnici a dvě sepie. Zahlédli jsme i murenu a perutýna.
Příště si musíme přibalit fotoaparát pod vodu, abychom si alespoň něco přivezli.

za $28 v Egyptě

"A támhle je překvapení, Matýsku!"
"Kde?"
"No přeci ty velké vodní skluzavky."
"Ale tam já se budu bát. Mě stačí támhleta chobotnice."
"Jé, tatínku, králíček!"
"Kde, Kačko?"
"Támhle, na trávníku!"
"No jo, hned dva."
... follow the white rabbit ...

"Brrrrrrr ....! To je slaný!"
"Vždyť jsem ti, Kačenko, říkal, ře moře je slané."
"Uuhhrrrrblmfffffff ...."
"Kačko! Musíš dávat pozor, ty vlny tě jinak spláchnou!"
"Jé, rybičky!"
"Tady je jich spousta. A hele! Teď mě jedna ochutnala."
...
Byla sobota a po noci v letadle jsme se šli vyčvachtat do Rudého moře. Kupodivu bylo modré, ale naštěstí se na ten nesoulad děti neptaly.
Z pláže nás vyhnal animační program.
Deset dam s nadváhou ( všímáte si, jak jsem ohleduplný? ) panáčkovalo ve vodě v rytmu dunícího rámusu podle pokynů vyskákaného animátora. Říkají tomu "water gym". Pravda je, že vlny se trochu zvedly. No ale to se nedá popsat, to se musí vidět.

Po zaslouženém odpoledním spánku jsme se vydali na procházku po pláži.
"Tatínku, ty jsou ale velký. Můžu si je pohladit?"
"No jasně."
"Jé, von votočil hlavu. Tatínku, ti velbloudi nejsou plyšoví?"
"Ne, Matěji, tyhle jsou živí."
"Jééééé...."
Projížďka nás stála $28 a my jsme konečně byli opravdu v Egyptě.

už letíme

"Mňňňaaaaaaaauuuuuúúúúúúú!!!!"
Tímhle zvukem začalo páteční ráno.
Matýsek přivřel Sáře ocas do dveří auta. Nachtěně, samozřejmě. Sára řvala, Matěj řval, Kačka fňukala.
Po vyproštění ocasu ze dveří zvuky přestaly a Sára se dál muchlovala s autem.
Potom už se žádné další katastrofy nekonaly.
Jenom tak někdy po poledni mi chcíp mobil a já jsem začal bojovat s narůstající nervozitou, že budu bez spojení.
Nakonec jsem ale stihl servis, kde jsem se za poplatek dozvěděl, že už aparátek není v záruce a že by se musel dát do opravy a že se neví, jestli to opraví a že by to stálo .... I nezbylo, než stihnout i vyzvednutí nového telefonu, který na mě jaksi zbyl, čímž jsem se stal opět mobilním a mohli jsme klidně odjet na letiště.
Na nejlepší atrakci v Ruzyni byly pasovány pohyblivé chodníky, jimiž jsme zaplácli čakání na odlet. Děti chvílemi rejdily po pásech tak rychle, že z nich byly patrné jen barevné šmouhy.

"Už letíme, tatínku?"
"Ještě ne, Kačko, couváme ze stojánky."
"A teď už letíme?"
"Ještě ne, Kačenko, pojíždíme po dráze."
"Ale teď už letíme."
"Čekáme na povolení, Kateřino."
"Aha, teď už ale letíme."
"Nejdřív se musíme rozejet, copak necítíš, jak to drncá? Už to bude, dávej pozor!"
"Ale ..."
"No tak teď už konečně letíme, vidíš, Kačenko?"
"A to už letíme, tatínku?"
".......!!!!!!!!"
A to už byla asi tak dvacet minut sobota.

cesta domů je vždycky kratší

Ranní teplota klesla k osmi stupňům, sláma z pole už je z půlky sklizená a znovu nám rozkvetla magnolie. To jsou všechno známky končících prázdnin.
Letos jsme si teď, ke konci srpna, udělali takový výlet a zajeli si pro stromečky do zahrádky. Toho si jistě pravidelný čtenář všiml, neboť chybí dva záznamy z minulého týdne. Ale ono nebylo skoro co zaznamenávat. Historky se nekonaly, bylo jen velké vedro a my jsme sjeli ze správné cesty všehovšudy dvakrát a to kupodivu vždycky u Curychu. Mají tam teď v městě dálnici úplně rozkopanou a obchvat je přeplněný. No, dá se to přežít.
Přeci jsem se ale pozastavil nad jednou věcí.
"To je divný," povídám mélaskavéHaničce," ta cesta zpátky byla vo hodinu kratší. A to jsme jeli stejnou trasou. Jak je todle možný?"
"Na to mám takovou teorii," ihned odvětila mámazanáHanička. "Cesta zpátky je totiž vždycky kratší. Protože se těšíš domů."
"No to jo, to máš pravdu," souhlasil jsem bez protestu a šli jsme se hned koupat. Ono bylo fakt vedro.

tři kontinenty

Šel jsem dolů Panskou ulicí. Samej cizinec. Holt jsme ta světová metropole.
Jak míjím obchod se sklem pro tůristi, jde pro mě tůrista. Táhne kufr, v uších sluchátka.
Najednou se zastaví a zničehonic si na ten kufr sedne.
Vytáhnul takovou tu malou lahvičku, co se do ní vejde jeden panák.
Já na to koukám. On taky kouká. Sedí na kufru uprostřed chodníku, kouká na hotel Palace, ucucává dětskou porci slivovice z flaštičky a přitom cosi poslouchá.
Pokračovali jsme dál oba ve své činnosti. Já šel dolů na Příkopy, on seděl na kufru. Čímž historka končí. Její planetární význam chce ovšem podrobnější rozbor.
Cizinec byl z Asie. Dejme tomu z Japonska. Seděl na chodníku v Praze, tedy v Evropě. Měl v uších strčená sluchátka americkýho iPoda. Afrika, Austrálie a Antarktida sice viditělně zastoupeny nebyly, ale kdoví, třeba měl v kufru papyrus, pštrosí pero, a fotku tučňáka. V každém případě byly v tu chvíli v Panský na chodníku přítomny nejmíň tři kontinenty najednou.

woleschko na Mars

"Taxi představ, že poletím v roce 2012 na Mars, mám na to i certifykát od NASA," psal mi kamarád.
"Jasně, já taky. A jinak jsem docela zdravej a jíst mi chutná," psal jsem já kamarádovi.
Vyvinulo se to nakonec tak, že jsme duševně zdrávi oba. Jenom já mám málo vědomostí o misích na Mars a on tam nepoletí osobně, ale jen jaksi v zastoupení. Písemně.
NASA totiž pořádá každou chvíli nějaký ten výlet do kosmu a pro tentokrát se rozhodla nabídnout místo na čipu všem, kteří chtějí poslat na rudou planetu svoje jméno.
Babička by řekla jména hloupých na všech sloupích.
Ale to víte, babička. O cestě na Mars jí nenapadlo ani přemýšlet. Jezdili s dědečkem po Čechách, Moravě i Slovensku a to úplně stačilo. Kdepak na Mars!
Já se nechal chvilku přemlouvat a pak jsem si řekl: i co, poletím taky. Ale chci sedět u okýnka!
Protože kdo neletí na Mars, není in.
Letenku mám jistou, už má i vlastní číslo.
Pokud byste chtěli jet s sebou, tady se přihlašte. Ale u okýnka už sedím já.

přijede jeřáb

Kytky jsou u nás doma společnou neřestí. Za rostlinami libovolného druhu rádi jezdíme tam, kde je mají na prodej. Někdy kousek tady za Prahu, jindy dál támhlec za Budějice, no a někdy ještě o kousek dál. Třeba do Řezna. Tedy Regensburgu.
V pátek jsme se vydali právě do Regensburgu.
Vybaveni igelitovou plachtou a poutacími lanky jsme vyrazili s přáteli do zahradnictví pro kytky.
Vybírali jsme si co hrdlo ráčilo. Za chvilku byly plné dva vozíky a to mohlo být tak akorát, abychom to odvezli.
Teď už jen zaplatit a naložit.
Podávám paní kartu.
"Tuhle neberem," prohlásila pokladní.
"Vám se zdá málo zlatá?"
"Ne, tady bereme jenom EC."
"Tak to máte teda blbý."
No, rozhovor se ubíral přibližně tímhle směrem, až přišla nějaká vedoucí a ta jen zopakovala, že to prostě nejde.
Dost mě to navztekalo. Útrata nebyla malá ani na místní poměry a trochu snahy od personálu by, myslím, bylo na místě.
No, holt jsem si v reichu zas připomněl starý časy, kdy věci nejdou a nejdou, protože se prostě nechce.
Kupodivu však i v tomhle případě platilo, že vše se v dobré obrátí.
Ovšem zas až u nás doma v české kotlině.
Zbyl nám čas a tak jsme mohli zajet k Sedlčanům za panem Sosnovcem.
A místo kytek jsme nakoupili pár tun kamení.
Takže se ten pátek nakonec velice vydařil. A další pátek přijede jeřáb, aby tu nadílku poskládal na místo.

jak jsem ošidil město Vyškov

"... no a pak taky musím zajet do opravy pro toho robota a to mi jistě chvilu zabere ... Jééé! Já už jsem zas v Kroměříži!..."
Přibližně touto cestou se ubíralo povídání s moumilouHaničkou po telefonu při jízdě do Opavy.
Kdo jezdí touhle trasou nějakou dobu, určitě ví o té záludné křižovatce u Vyškova. Na Olomouc se přeci vždycky jezdilo "po hlavní". To už teď neplatí a kdo neodbočí a drží se zarputile starých návyků anebo se zakecá (což jsem byl já) skončí cestou do Opavy v Kroměříži.
Mě se to včera stalo tak nejmíň potřetí. Ta zakletá křižovatka u Vyškova!
Aby si Vyškováci nemysleli, že se jich bojím, sjel jsem cestou zpátky do města, že si dám na náměstí oběd.
U parkovacího stojanu už už strkám pětku do stroje, když tu volá pán:
"Počkejte, chcete lístek?"
"Ale já to klidně zaplatím."
"Ale ne, tady máte lístek, platí ještě hodinu. Tak ať to neplatíte."
Zřejmě je to ve Vyškově zvykem, takže jsem pána nemoh odmítnout.
"A co jsem dlužnej?"
"No nic přece."
"Tak děkuju."
Čímž jsem město Vyškov ošidil o snadný zisk 10 Kč.
Okamžitě mě začalo hryzat svědomí.
Abych to městu alespoň nějak vynahradil, šel jsem do knihkupectví, kdež jsem utratil peníze za pohádky pro děti.
V hospodě na náměstí mi přinesli Olomouckou baštu a já se na zahrádce kochal pohledem na hezký rynek s radnicí. Zrovna jí opravovali věž. Nahoře na lešení stál dělník a čučel dolů. Čučel při polívce a čučel dál i při hlavním jídle. Vlastně mi koukal do talíře. Když jsem byl někde v půlce, řekl jsem si, že to nemůže být člověk, že je to nějakej panák, jelikož se celou věčnost nehýbe. Ale ne, je to chlápek. Při posledním soustu se pohnul a zaujal jinou pozici. Asi ho tlačilo zábradlí na lešení nebo mu přišlo líto, že na něj nic nezbylo.
Stavil jsem se ještě pod radnicí pro jahody, ke kterým jsem dostal přívažkem důležitou informaci. Paní krámská totiž významně pravila, že mám přijít zas, jelikož letos budou borůvky dřív, což má prý od bratra, a ten to zaručeně ví.
Kývnul jsem, jako že to tajemství zachovám ve vážnosti.
Spikleneckou schůzkou v zelenině jsem se cítil být očištěn od dluhu na parkovném a na minutu přesně podle parkovacího lístku jsem opouštěl Vyškov. Pro ten den už téměř bez bloudění.

to slovo na "B"

Když už jsem nakous ty egyptské kontrasty, měl bych se do nich pustit. Tím by mohlo psaní o zemi kolem Nilu skončit.
V Egyptě už dávno, dávno nevládnou faraonové a původní obyvatelstvo, je-li jaké, je smícháno a převažují Arabové. To se projevuje pro turistu hlavně tím, že první slovo, které se cizinec naučí je bakšiš. Ve většině průvodců se o tomto způsobu vyžadování všimného za cokoliv píše zdrženlivě. Jen pár pravdomluvných ten proces popisuje v celé jeho obludnosti. Prakticky není chvilka, neuděláte jediný krok, aby se na vás někdo nepověsil a za libovolnou službu požadoval bakšiš. Někdo znamená buď děti anebo dospělí muži. Ženy mají zřejmě jinou úlohu. (Ostatně jsem o ní psal.)
V praxi to vypadá tak, že vylezete z letadla a do projití kolem budky celníka se o vás nikdo nestará. Ale pak to začne. Chcete vozík? Bakšiš. Nevíte, kde je terminál 2? Bakšiš. Jaké doklady potřebujete pro vnitrostátní let? Bakšiš. Chcete dát zavazadla na pás? Bakšiš. ..... Zavazadla do autobusu? Bakšiš. Z autobusu. Bakšiš.
A v hotelu je najednou klid. Ticho, šesté patro, ovoce na stole, puštěná klimatizace. A inteligentní záchod! Vyhřívané prkénko, několik programů a senzorů na odsávání, omývání, sušení .... račte usednout!
Omytí a usušení jedeme na první výlet. Na západním břehu Nilu se kupují vstupenky do všech památek na takovém zvláštním místě. Nerozvážně vylezete za průvodcem z mikrobusu a fotíte. "To byl muj brácha, cos ho fotil, dej bakšiš. A támhle je ještě jeden. Bakšiš!" Utečete do auta. Vystupuje se u první hrobky. "Tudy, pane ...", a zas to slovo na "B".
Všude je špína, odpadky. V odpacích se tu bydlí, odpadky plavou v Nilu i po něm. V průvodcích se píše, že pád do řeky je nebezpečný a člověk musí okamžitě k lékaři. Ne, že by hrozilo utonutí, ale ve vodě žijí jakési bakterie.
Probakšišujete se k památkám. Nádhera. Obdiv starým kulturám. Vyjdete ven a narazíte na kulturu novou. Bakšiš.
Pak vás jednoho dne naloží do balonu. Nádherný zážitek, východ slunce nad Luxorem. Ale i pohled do obydlí bez střech s rozbořenými stěnami a ohništěm uvnitř. Přistaneme v poli cukrové třtiny. Okamžitě je tu houf dětí i s hlavou rodiny. Bakšiš, bakšiš, bakšiš. "Třtina je vážně sladká, ochutnejte. Bakšiš....."
Na výletě je zastávka uprostřed pouště. Turistický velbloudář čeká uprostřed parkoviště. Udělal jsem obrázek, aniž bych mu sebral duši a jdu mu dát bakšiš. Podle průvodce je jedna libra až až. "Pche!...," ofrní se mužík a naznačuje, že jeho velbloud má vyšší cenu. Jak pro koho.
Šnorchlujeme v Rudém moři. Nádhera. Vrubozubci, mořské jehly, spousta drobných barevných rybiček. Perutýn - velmi opatrně a zpovzdálí. Báječné! Na cestě zpátky na tomtéž parkovišti jiný velbloud, tentokrát se ženou v burce. Nefotím. Houf ušmouraných dětí nás zdraví oblíbeným slovem a strkají před sebou úplně bílého sourozence, albína. Na něm je prach pouště vidět podstatně víc.
Bakšiš nás opustil až na letišti v Káhiře za celní čárou. Letušky byly usměvavé a nic po nás nechtěly. Inu Rakušanky.

zážitky nám zůstaly

Výletní loď po Nilu odjížděla ráno v sedm. Bylo zima a na sluneční palubě jsme se choulili do dek. To se samozřejmě během šestihodinové plavby po řece změnilo a pasažeři pomalu roztávali. Roztála i mojemiláHanička, kterou jsem nakonec přemluvil, aby si na rameno dala vymalovat ornamenty. A nezůstalo jenom u malování.
Místní palubní umělec kromě malování henou vyráběl ještě v lahvičkách krajinky z pestrobarevného písku. A že prý si to máme taky zkusit. MázvědaváHanička se zase nechala trošku přemlouvat, ale nakonec si sedla ku stolku umělcově a začala sypat píseček do lahvičky pod pozorným dohledem mistra. Egypťan jí tu a tam pomohl a vysvětlil, jak nejlépe postupovat. Není to prý těžké. Ale když on se ten písek pořád tak sype ...
Lahvička se plnila. Ještě pyramidy a taky strom .... no, kdo by chvilku hledal, třeba by ho tam i našel. Napoprvé to mášikovnáHanička zvládla výtečně.
Pán pak během dne ještě celé dílo dotvořil a věnoval flaštičku nadějné začínající pískové umělkyni na památku. To už ale byla noc a my přistávali plni zážitků z chrámu v Dendeře a z desetihodinové plavby po Nilu.
Když jsme pak v Olešku rozbalili kufr, z rozbité lahvičky se vysypal písek a bylo po umění. Z toho je vidět, jak pomíjivé hmotné statky jsou. Ale zážitky nám zůstaly.
(obrázky z Egypta jsou v galerii)

to nám zapomněl říct

"My bysme chtěli zorganizovat nějakej výlet tady v okolí Luxoru. Hlavně do těch všelijakejch chrámů, jak jsou tam ty monumenty a tak...," sděloval jsem naše přání. Manažer cestovní agentury velmi ochotně přistavil manažera, který na to měl manažera. A že prý samozřejmě.
Na výlet s námi jeli tři. Řidič, manažer a průvodkyně. Ať jsme říkali, co chceme nebo neříkali, jeli jsme tam, kam měli od manažera nakázáno. Ne, že by to bylo úplně špatně, ale zkušenost nám ukázala, že v Egyptě je všechno tak nějak jinak, než se v úvodu zdá.
"Tak a teď bysme chtěli k Hatšepsutinu chrámu," zkoušeli jsme to znovu. Výmluva oscilovala od "Von je takovej celej rozpadlej," až po "ale to nám manažer nanakázal." Nezbývalo nám, než to vzdát. Naštěstí jsme k chrámu zajeli jiný den. A vůbec nebyl rozpadlej. Jenom nově postavenej a poslepovanej ze zbytků.
Večer jsme zašli ještě do chrámu v Luxoru a cestou odháněli dotěrné drožkáře. Ti na turistu věčně pokřikují, stavějí se do cesty a tahají za rukáv. Smlouvání vypadá asi takhle: První nabídka je za padesát liber egyptských. To je ale jen průzkumný výstřel. Pak to pokračuje: "Za dvacet. Tak ne, tak za patnáct," pokřikuje drožkář, "jaká je tvoje nejlepší nabídka? Tak řekni! Tak jo, tak za dvanáct. Ne za deset. Heleď, to je dobrej kůň, za osm až do hotelu. Pořád ne? Tak kolik teda dáš? Šest? Je to pořád moc? Tak pro tebe udělám speciální cenu! Jennom za tři. To je přeci nejlepší nabídka! Za tři. Jenom za tři eura!!!" ....
Jak nás poučila průvodkyně, ono i těch původních padesát bylo v eurech, ale on nám to ten drožkář prostě jemnom nějak zapomněl říct.
(obrázky z Egypta jsou v galerii)

zvyk

Byli jsme týden v Egyptě.
Měl jsem to štěstí, že jsem si mohl prodloužit spolu s kolegy pracovní pobyt a navštívit památky v okolí Luxoru. Tisíce let staré a v písku pohřbené stavby se v posledních desítkách let vynořují z pouště ponejvíce díky zájmu turistů. Egypt je ovšem země plná podivných a pro nás málo pochopitelných kontrastů. Egypt rozhodně není to, co vidí turista například v Hurghadě, když se třeba jede potápět do Rudého moře. O kontrastech možná ještě budu psát, ale nejdřív chci napsat o jednom, který mě nejvíc - dalo by se říct - vyděsil.
Jeli jsme se podívat i do Údolí králů. Tady už existuje pro turisty asfaltovaná cesta údolím, po které jezdí autovláček. Turisté prochází hrobky, nefotografují, protože to se nesmí (a přísně se na to dohlíží - kolega nefotil a byl dvakrát kontrolován). Hrobky jsou pod zemí a vedou k nim tu schody, tu šikmé rampy.
Cestou nahoru po jedné takové rampě proti nám sestupovala arabská rodina. Muž v džínách a bundě, žena v burce s rukavicemi na rukou. Před nimi holčička. Mohlo jí být jako Kačce. V tom prachu a písku na rampě jí to uklouzlo a upadla. Otec jí hned vzal do náruče, a viděli jsme, že si asi rozbila ret. Žena v burce na mě zoufale pohlédla. Nesměla se holčičky dotknout. Okamžitě jsem jí podal lahev s vodou a čisté kapesníky, aby mohla dcerku omýt a ochladit jí ránu. Rychle a skoro potají si to ode mě vzala. Muž už seděl venku a otíral holčice krev z pusy. Rázným gestem odmítl kapesníky a vyndal odněkud svoje. Pohledem jsem zachytil oči ženy v burce. Jemně zakroutila hlavou a podávala mi zpátky i nepoužitou vodu. Naznačil jsem, že je to pro holčičku. Nesměla to přijmout a tak stála kousek od dcerky i muže, v rukavicích držela lahev s vodou a pokorně čakala, až jí muž řekne, aby tu vodu zahodila.
Dál nevím. Asi to nebylo nic vážného. Asi je to v téhle zemi zvykem. Ale určitě to není dobrý zvyk.
(obrázky z Egypta jsou v galerii)