WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ale jenom venku

Já ty tvory nechápu. Copak si nepamatujou, že je málaskaváHanička nemůže vystát? Teď, když je babí léto v nejlepším, je to obzvlášť patrné.
Pavouci si pletou sítě všude, kde je napadne. Skoro jakoby se stahovali blíž k domečku, protože dobře vědí, že já jim neublížím. Jenže by taky měli vědět, že mápřísnáHanička jim naopak ublíží. Ale na to se nějak zapomíná.
Když jsem vzal pod svou ochranu toho křižáka, co bydlí venku na okně, pravila mámiláHanička temně:
"Já vo něm vim, tak si ho tam klidně krm mouchama, ale jestli mi vleze do domu ..."
Nedopovězená hrozba nepřipouštěla jinou, než pochmurně totální variantu.
"No já ho ale budu krmit a to on tam zůstane."
"No ale jestli ..."
Smlouva je to poněkud jednostranná, ale holt nemáme s pavoukem na vybranou.
Dílo dalšího křižáka jsem našel přímo v Haniččině autě. Hned v zápětí jsem objevil i tvůtce samotného. Krásnej, už docela velkej. Právě odpočíval ve štěrbině dveří zrovna za sedadlem řidiče.
Jak teď o tom přemýšlím, říkám si, jestli náhodou neměl na zádech místo obvyklého kříže půlměsíc. Podle strategické polohy za zády řidiče by se totiž dalo spekulovat o tom, že je to vyslanec pavoučí říše s úkolem bafnout na mounilouHaničku právě ve chvíli, kdy bude řídit v nepřehledné zatáčce. No, následky domýšlet nechci.
Radši jsem ho hnedle špendýroval ven k plotu na břečťan. Tam, ve vyhnanství, si může soukat podle libosti.

málem hotový ...

Příležitostný pozorovatel musel mít v posledních dnech při pohledu k nám na zahradu dojem, že kouká na blázny, kteří si hrají vlak. Od pátku jsme nakládali a skládali na vozík kontejnery se stromy a posunovali je po trávníku tam a zase zpátky. Pořád dokola.
Nezbláznili jsme se úplně. Jenom trochu.
Minulý týden totiž dorazily hlavní zásilky se stromky a v týdnu následujícím půjdou pěkně do země. Jenže kde přesně budou odborně zasazeny, to není hned tak jisté. No a proto jsem pořídil vozík, na vozík jsme ty stromky nakládali a hledali místo, kde budou jámy a v nich kýžené dřeviny.
Kupodivu jsme se ani nepohádali a v neděli večer už bylo o většině rozhodnuto. Ovšem ta největší borovice ještě musí do středy vydržet na vozíku a zítra přijedou zatím poslední dva kousky, o kterých je tentokrát už jasno a mají své místo.
Ve středu se tu strhne strašlivý mumraj a dojde k promíchání lidstva, techniky, stromů a skal. Budeme tvořit krajinu.
A takový to tu bylo už docela pěkný a málem hotový ...

oblast 51

Že prý hudrám, že se tu v Olešku nic neděje.
To je zkreslená informace. Ono se tu pořád něco děje, ba dokonce si myslím, že na takovou vísku se toho tu děje až až, protože kdyby se tu dělo ještě o chlup víc, jezdily by sem plné autobusy děníchtivích zvědavců a to bych teprv hudral.
Já spíš hudrám, že se tu neděje nic moc se vsí a jejím zvelebováním tím správným směrem. Ale hudrání sem nepatří. Je třeba začít u vlastního prahu a proto jsme zvelebili ten proužek úhoru před plotem, když už máme skoro hotovo i doma za plotem.
Čímž jsem zpátky u toho, že se tu pořád něco děje. Třeba včera jsme cestou ze školky s dětmi zastavili nahoře na cestě a s Matýskem i Kačkou jsme s úžasem pozorovali malinkaté autíčko, které řídil vysílačkou místní mládenec a pelášil s ním po asfaltě jako s opravdou formulí, což Matěj hned kvitoval poznámkou, že bude muset postavit zas tu svou autodráhu.
No ale to hlavní přišlo, když byly děti už ve sprše.
Koukám takhle ven na malebný večerní západ slunce a co nevidím. Nad Oleškem se vznáší UFO!
"Haničko, honem se poď podívat, už jsou tady!"
"Já nic nevidím. Kde?"
"No támhle!"
Než se mámiláHanička rozkoukala, už byli pryč.
Naštěstí jsem ty ufouny stihnul vyfotit zrovna, když se ztráceli v hyperprostoru.
Tak a je to tady. Kdepak Roswell. Oblast 51je přímo tady v Olešku!

kdo přijde na oběd

"A proč jsi ho nevyfotila?"
"Já chtěla, ale než jsem přišla s foťákem, už byl někde pryč."
"Chápu, ty ho prostě nemáš ráda."
"Ale naopak, zrovna hady mám moc ráda, ale tohle ani had nebyl, jen takovej mrňavej slepýš."
No vida, tak my k té havěti v okolí i u nás na zahradě máme ještě navíc vlastního slepýše. Trochu jsem záviděl, že ho první objevila zrovna mápozornáHanička.
A takhle v sobotu ráno, co nevidím, po schodech k vrátkům jde slepýš. No ano, jde. Poněvadž slepýš není had, ale ještěrka. A navíc s docela dobrým zrakem. Taky jsem ho nevyfotil, ale chvilku jsme si hráli. a pak jsem ho dal pěkně na sluníčko, aby si užil tepla.
A v neděli odpoledne slyším Matýska: "Tatínku, před vchodem je slepýš!"
"Jé, já chci slepýše, dej mi slepýše!" Hlásila se o své Kačenka. Dětem už se dostalo o slepýších poučení na jaře a proto se k němu chovaly uctivě a nechaly ho jít svou cestou.
Tak to bysme měli. Slepýš už se seznámil s celou naší rodinou, takže v neděli přijde nespíš slepýš na oběd.
Jak že to bylo v té Zlatovlásce s tím hadem?

rudl naležato

"Volal mi teď pan Tůma, že už je v Radotíně," hlásila mi od zahradníka z Nehvizd málaskaváHanička.
"Aha, ale já jsem teď zrovna namočil děti do vany," opáčil jsem a to bylo to jediné, co jsem s tím mohl dělat.
"Tomáši, prosimtě, tak von už je dopravce v Radotíně," hlásil jsem zas já sousedovi, bez něhož a bez jeho ještěrky by celý ten podnik neměl řešení. "Tak já s ní teda už vyjedu," pravil Tomáš a jal se vyjíždět s ještěrkou, zatímco já jsem instruoval krakeny, jak si mají vyčistit zoubky a šel nachystat pohádku o tom kocourovi v té zahradě, protože tu si Matýsek přál.
"Koukám, že jsem tu správně," zhodnotil pan Tůma situaci znaleckým okem, když viděl otevřená vrata a nachystaný vysokozdvižný vozík i s posádkou.
Stromky v autě byly čtyři, z nichž jeden byl vysloveně jednomužný a ten jsem hned popadl a odnesl na místo do zahrady. Azalka a menší borovice už trochu kladly odpor, ale kolečka a rudl na ležato záležitost řešily a stromky byly za chvilku taky na trávníku.
Větší botovice se ovšem nehodlala vzdát jen tak lacino. Zatímco předchozí cesty jsme zvládli buď Tomáš nebo já lehce téměř tanečním krokem, s tímhle nákladem jsme se vláčeli všichni tři. Táhlo se mi to hodně nešikovně v předklonu s rudlem naležato. Záda musela skřípat tak hlasitě, že mě ve dvou třetinách cesty oba pomocníci vyzvali, ať si chvilku odpočinu.
"Ukaž, teď to vezmu já, přeci jen jseš trošku starší," naznačil Tomáš taktně, kdo z nás má šedivé vlasy, "vono je to na ty záda děsně namáhavý."
"Ale ty máš zas ty zlomený nohy," nechtěl jsem ho to nechat vláčet.
"Ale nohám to nevadí, horší sou ty záda," ukončil řeči Tomáš a dovláčel borovici zbytek cesty.
Záda horší byla a Tomáš měl pravdu. Stromky jsou na zahradě, všechno dobře dopadlo, jen teď ráno mě v těch zádech furt nějak píchá.
Jo, holt už nejsem nejmladší.

zatrolenej tvor

Už skoro rok parkuju auto doma pod střechou, což má své výhody. Například mi dovnitř neprší, když zapomenu zavřít horní okno. Této vlastnosti jsem začal cíleně využívat právě v létě, kdy je vůz vedrem rozpálený a s otevřenými okny lépe vychladne a taky je po ránu o poznání voňavější. Tedy byl.
Ale pěkně popořádku.
Otevřenou škvíru ve střeše auta nechávám dál, protože to má prokazatelně blahodárný vliv na ovzduší uvnitř. V pátek ráno jsem zjistil, že pohodlí vozu lze využívat i jinak.
Na dece sloužící jako podložka pod dětské sedačky byl flek.
To jsem ale čuně, pomyslel jsem si a pátral v paměti, co jsem včera na tu deku položil. Při bližším ohledání byly špinavé šmouhy i na sedadle. I na opěrce. Prohlížím to dál a ony jsou upatlané i přední sedačky. Obě včetně opěrky.
Sklo střešního okna je taky upatlané a na předním skle jsou usvědčující stopy a při dalším zkoumání už jsou ty stopy patrné i uvnitř auta.
Vetřelec!
A mě bylo hnedka divný, že se Sára nějak moc brzo po ránu na terase domáhala plné misky.
Mrcha jedna požitkářská. Tak von jí nestačí ovčí kůží vystlanej pelech. Vona už ani nespí na metrovejch balících izolační vaty u sousedů. Vono jí tam asi něco tlačí! Vona si musí vlízt do auta a vybrat si ausgerechnet čistej lajntuch a vyválet se v ní a utřít si do ní všechny ty eklhafty, co jich venku v dešti do kožichu nasbírá.
Zatrolenej tvor jednen chlupatej.
No, už jsem se vyzuřil a teď přemejšlím, čím Sáře vystelu nový pelíšek, který jí chci na zimu vyrobit, aby jí to bylo dost pohodlný.
Potvora.
Až se příště narodím, budu naše kočka.

pokračování za půl roku

"Samozřejmě, že nebudu povídat nic o zrnku písku. Prostě proto, že o zrnku písku nic nevím," zahájil svoje povídání přítel Ondrřej. A pokračoval: "Raději vám budu povídat něco o zahradách."
Tím začala poslední část Rozloučení s létem v Zahradě nad řekou. Jé tedy nevím, jak to ten Václav dělá, ale objednat takové počasí, to musí dát hodně běhání. Na jaře se to povedlo a teď v sobotu na chlup stejně. Budu se na to muset někdy zeptat.
Poslouchal jsem o zahradách v zahradě. MášikovnáHanička se učila skládat origami a děti byly někde kolem. No úplná idylka.
Matýsek si pak ode mě půjčil aparát a běhal s ním a všude všechno fotil. No bodejď by ne, když to bylo kolem samej fotograf. A povedlo se mu udělat i tu a tam docela pěkný obrázek. Že bysme doma měli nového Sudka? No, uvidíme. Zatím jsme jen u nadšení pro všechno, co je pro Matýska nové. A protože pro Matěje nový kostým měla i teta Ljuba, fotografoval především ji - a nebyl sám. Začíná, kluk, docela dobře.
Stejně jako Kačka. Ta má zmáknutého už i strejdu Václava. Chvilku mu tedy ty jeho vtípky brala, ale pak pravila: "Strejdo, nedělej si ze mě srandu," a odkráčela směrem k paní s miminkem, protože miminka jsou vážná věc, přece.
No prostě, byl to zas báječný den a tak povídání i ukázky s mečem i vějířem rychle utekly.
A jak pravil pan Hotovec, když brnknul pochvou meče o japonskou vázu: "Zazvonil zvonec a pohádky je konec."
Pokračování zas až za půl roku. A pro ty, kteří nepřišli, je tu pár obrázků v galerii. (Jsou to ty naposledy přidané - meč a vějíř.)

vznešený kleptomanik

Rozpočet státní kasy. To je dneska téma dne.
A nejen dneska. Třeba například před sto lety se ve Vilímkových Humoristických listech o rozpočtu dělaly tyhle vtipy.
Skoro se dá říct, že se od té doby vůbec nic nezměnilo.
Snad jen ten ministr financí. Tenkrát to byl od 10. 2. 1909 do 9. 1. 1911 Leo Bilinski. Taky mu to dlouho nevydrželo.

například žrádlo

Ještě donedávna jsem bláhově přemýšlel o tom, jak namydlit Sáře schody, tedy plaňky u plotu, aby nemohla utíkat. Už jsem to měl skoro vymyšlené. Jen sehnat vhodné zakulacené tyčky.
A včera mi udělala mámiláHanička čáru přes rozpočet. Vlastně Sára sama.
MávšímaváHanička ji totiž viděla, jak si konečně našla cestu i domů. Opačným směrem to zná už dávno. Že prý přejde nějakých deset metrů po zídce plotu a pak, ve vhodném okamžiku, když podezdívka končí, prostě seskočí domů do zahrady. Já jí při tom nepřistih, jen jsem jí už několikrát viděl rozvážně kráčet z toho směru.
Dneska ráno jsem se vydal na lov. Jako obvykle jsem zavolal Sáru a s aparátem jsem na ní číhal, že pořídím důkazní materiál. No to jsem se ale přepočítal. Žádné focení se nekonalo. Protože Sára sice přišla na zavolání, to ona zas přiběhne, to jo, vždyť měla být původně pes, ale žádná chůze po plotě se nekonala.
Ona prostě nepozorovaně přišla z venku k plotu, vyskočila těch stopadesát centimetrů nahoru, chytla se v rohu podezdívky u vyšší části plotu, a hned zas šup dolů, do zahrady. Než jsem stačil zmáčknout spoušť, byla doma.
Čímž definitivně rozptýlila moje naivní představy o tom, jak jí zabráníme v útěcích. To ona jen ve své mazanosti před námi tají, že je skutečná kočka a dokáže vlézt úplně všude. Jen je potřeba mít k tomu dostatečný důvod. Například žrádlo.

Subaru je na svém místě

Letos jsem zas tak nějak prošvih Perseidy i Leonidy. Jako vždycky jsem si na tyhle meteorické reje vzpomněl těsně poté, co jejich viditelnost odezněla. A zase jako obvykle jsem si řekl, že příští rok se už určitě budu dívat, jak padají hvězdy. Tady na Olešku jich musí padat spousty. Jenom je potřeba si na to vzpomenout včas.
Včera jsem si vzpoměl alespoň na to, že v šuplíku suším už taky nějaký ten rok starší český film. Takové to mírné sci-fi v mezích zákonů ranných osmdesátých let minulého století. Kdysi jsem ho viděl a chtěl jsem si ho připomenout, což jsem včera spolu se svouzvědavouHaničkou učinil. Ostatně to bylo takové setkání vrstevníků, jelikož film má rok výroby jen o čárku menší, než mámiláHanička.
A v tom filmu - Akce Bororo se to jmenuje - jsem objevil, dvě zásadní věci.
Jednak je teď už konečně jasné, proč je Subaru jediná přípustná značka v našem vozovém parku. Zřejmě již jako dítko školou povinné jsem byl zásadně ovlivněn pohledem do vesmíru skrzevá teleskop na Lomnickém štítě - tedy alespoň tím, co se za tento pohled ve filmu vydávalo. Na plátně je vidět souhvězdí Plejády a to je podle příběhu domov oněch záhadných návštěvníků z vesmíru. Tenkrát jsem o Plejádách nic nevěděl, natož pak, že je jejich jiné označení - Subaru - užíváno jako značka výtečných automobilů. Ovšem ten první pohled do vzdáleného vesmíru se mi musel do paměti nějak zapsat.
A jsme u té druhé věci. Ten zápis byl chybný. Protože ten obraz byl chybný. Tedy z hlediska konstrukce hvězdářských teleskopů a obrazu v nich viditelných je snímek ve filmu v pořádku. Jenže já jsem tenkrát ještě nevěděl, že ve hvězdářském dalekohledu je obraz zrcadlově převrácen. No ale teď je vše napraveno. A Subaru je na svém místě. Jak na obloze, tak v garáži.

třeba z nich něco bude

Chvilku jsem se musel přemlouvat, že z tohohle obrázku nebudu dělat hádanku a když jsem se přemluvil, stejně mi to nedalo. Hádanka to tedy nebude,ale zajímovost to určitě je.
Tuhle jsme si koupiíli kytku. V létě měla takové červené kvítky jako zvonečky. Pověsili jsme jí do koupelny, aby nám tam dělala radost. Kvítky za měsíc odkvetly, ale kytka je i tak docela pěkná a radost nám docela dělá.
Jenže ona navíc ještě udělala i něco dalšího. Po jednom kvítku zůstala na větvičce taková divná věc. Něco jako lusk. Jenže hodně dlouhý lusk. A pořád to rostlo. Kromě růstu, který se za čas zastavil se s tím ale nic jiného nedělo. Až do neděle. Ráno ta věc praskla. A skutečně, byla to tobolka se semínky. Ale s jakými! V tom podlouhlém, jehlovitém pouzdře jsou stovky malých vlasatých semínek. Vypadá to jako rozčepýřené Sářiny chlupy.
Jestli přijdu na tok, jak je do jara uchovat, zkusíme je zasadit. Třeba z nich něco bude.

v sobotu končí léto v Zahradě nad řekou

Víte, jak se pozná, že končí léto?
No bodejď, že je to chyták.
Tady v Olešku se to pozná tak, že se konají všelijaké akce jako třeba dětský den na ukončení prázdnin a tak všelijak.
Ovšem vážné Rozloučení s létem se teprve bude konat. Už příští týden. Přítel Václav mě požádal, jestli bych to nevybubnoval na návsi. Jářku, proč ne. Bude to jistě stejně krásné, jako to bylo na jaře. To ovšem bylo zahájení sezony. Teď jest sezona u konce stejně jako léto.
A aby to byla velká sláva, bude to příští sobotu trvat skoro celý den.
Pro lepší představu, co bude k vidění, slyšení i k ochutnání je zde vyvěšen k nahlédnutí ferman.

jen najít tu správnou polohu

S hodinami pendlovkami jsem od malička.
Dědeček je měl v oblibě a tak byly všude. V předsíni, v kuchyni, v parádním pokoji, v ložnici. Byly i na chalupě také v každé místnosti nejméně jedny. Tatínek už jich tolik neměl, ale taky se tu a tam nějaké ozvaly.
Pendlovky prostě patří do mé části vesmíru a bez nich by svět tak dobře nešlapal. Tudíž je nezbytné, abychom pendlovky doma měli. Naštěstí má mojemiláHanička jedny pendlovky po dědečkovi, což je vlastnost pro ženu nezbytná. Bez pendlovek nevím, nevím.
Každý máme své pěkně v pracovně a jedny ještě přívažkem v ložnici. Ty ovšem nenatahujeme, protože by moucitlivopuHaničku rušily ve spravedlivém spánku. Já si tedy myslím, že když si na tikání člověk zvykne, nic ho neruší. Ostatně mám to ověřeno lety spánku s tikáním a pravidelným odbíjením hodin, ale to je jiná kapitola, to sem nebudeme plést.
Tikající hodiny jsou tedy v pracovně.
Není ovšem tikání jako tikání. Takové pendlovky potřebují péči. Musí se správně umístit a pak dobře nastavit protože jinak kulhají. To vám není nic horšího, než když v tichu hodiny kulhají. Ta nepravidelnost chodu je natolik nepřípustná, že to člověku nedá a musí vstát a hodiny o setinku milimetru na zdi posunout, aby nekulhaly. Je pochopitelné, že taková práce se musí opakovat, dokud nejsou pendlovky vyváženy a zvuk se opět nevrátí do uspokojivého pravidelného tikání. A protože ve vesmíru neexistuje žádný pevný bod, hodiny se vlastně pořád posouvají z rovnovážné polohy ke kulhání a člověk má furt pocit, že to není ono.
A proč o tom píšu? Protože jsem teď už asi počtvrté vstal a rovnal dědečkovy pendlovky. Přece tu správnou polohu musím zas najít!

velká firma

Objednal jsem prohlídku a opravu celého systému zajištění domu. Ono už to má svá leta, nikdy jsme to moc neužili, ale když už to tu je jednou namontovaný, tak by se to mohlo používat i dál. Dokonce jsem navštívil i firmu, která se o ty věci stará. Pán za chvíli přišel, v jednací kukani jsem mu podrobně vysvětlil, co potřebuju, a že prý se mi ozvou.
Ozvali se hned druhý den. A opět jsem, tentokrát jinému pánovi, velice podrobně vysvětlil, co potřebujeme, co asi bude potřeba doplnit, opravit a tak. Snažil jsem se na nic nezapomenout. Že prý to stačí, že ty opravdový detaily řeknu technikovi. Smluvili jsme se na termínu a já čekal na technika včera po poledni.
Technik se přiloudal přibližně tak dvacet minut po termínu, ale budiž mu připsáno ke cti, že nás našel bez problému a ani nevolal o pomoc při hledání.
Pečlivě si zapsal údaje o příjezdu - pořádek musí být - a začal s prohlídkou.
"No ale vy to už máte docela starý. A baterky už jsou vybitý. Tak já je vyměním. A tohle vám ale nefunguje, a tohle ... "
"Jo. Přesně. To všechno už jsem tam u vás dvakrát někomu říkal a proto jsem si vás objednal, abyste to dali dohromady."
"Já myslel, že to mám jen oživit a připojit."
"No to taky, ale to až nakonec. Nejdřív to potřebuje generálku a to všechno už říkám potřetí."
"Hmmm, to mi ale neřekli. Tak to prohlídnem."
"Bych prosil."
Technik se začal v aparátku šťourat. "Ale možná vám to začně houkat."
Začlo a hned mi začaly chodit zprávy s oznámením, co všechno se děje. V přímém přenosu. "Vidíte, funguje to."
"No jo, ale to musíme nejdřív celý vyladit. Já to teď jenom prohlídnu a zjistím, co je potřeba."
"A co budu dlužnej," ptám se čistě ze zdvořilosti.
"Nic, tohle je obhlídka, to děláme zadarmo."
Mládenec se dal do zjišťování. Když byl hotov, slíbil, že se ozvou. Už potřetí. A odjel.
Odpoledne bylo v háji, výsledku dosaženo nebylo a všechno se bude opakovat nejmíň ještě jednou, možná dvakrát.
To se holt pozná velká firma.

čtyřicet vteřin

Že prý nová baterie vydrží nejmíň třicet minut plného zatížení. A že stejně nebudu létat na plný plyn, tak čtyřicet minut letového času je skoro jistých. Říkal pan Potenský, když jsem si u něj vyzvedl opravené letadélko.
To je ovčem čirá spekulace. Tedy v mém případě.
Včera navečer bylo povětří velice vhodné pro letové zkoušky a navíc Matýsek už se nemohl dočkat. A protože už bylo opravdu všechno nachystáno, nebylo zbytí a musel jsem se do toho podniku vrhnout střemhlav. A to doslova.
MálaskaváHanička radila, že by bylo dobré, aby Matýsek ovládal letadélko sám, ona je taková praktická a ve výchově vzdělaná. V létání však má ještě trochu mezery a těžko se jí dá vysvětlit, že ovládání živého modelu vysílačkou v třírozměrném prostředí není to samé jako jezdit autíčkem po pokoji. Nakonec to komentovala tím, že je to tedy vlastně moje hračka a chudák Matěj jenom kouká.
Kdepak kouká. Matýsek se aktivně účastnil sběru trosek.
Trošku přeháním, pochopitelně. Ale opravdu jenom trošku.
Po asi pěti, šesti pokusech, které trvaly nikoliv čtyřicet minut, ale čtyřicet vteřin, vypadá "téměř nerozbitný školní model" jak po bitvě o Británii. Tedy vrtule, převodovka a motor jsou celé, ale nejsou tak docela na svém původním místě. Sklo kabiny je volně přiloženo vedle, trup je v přední části mírně pomuchlán a křídlo jsem musel vyspravit páskou, jinak by se vydalo vlastní cestou ve dvou kusech, o podvozku nemluvě, ten je teď sklápěcí, což na začátku nebyl.
Jestli jsem kdy trošku uměl s letadýlkem zacházet, vše je zapomenuto a začínám znova. Včetně generální opravy eroplánu.
A jak jsem méshovívavéHaničce slíbil, až se to zas naučím, začnu to učit Matýska. Aby si užil létání. No, snad to bude dřív, než nám odletí z hnízda.

dobrovolníci

Sára a Ferda jsou rodu kočičího, chlupatého.
Sára je obyčejnej mourek, jenže dědeček byl holt peršan, tak si kdekdo myslí, že ona taky, což jí nikterak nebrání v tom, aby tu pacifikovala po kočičím způsobu půlku Oleška.
Ferda je mainskej mývalí kocour, velkej a tygrovanej, což taky uvádí lidstvo v omyl, neboť se lidstvo domnívá, že je to rys nebo nějaká jiná strašlivá šelma. Opak je samozřejmě pravdou. Ferdovi totiž nikdo neřek, že je velkej, a proto se vyleká i zašustění novin. Ovšem když se venku po trávníku rozběhne, chápu přihlížející, že do jisté míry mohou ve Ferdovi spatřovat lítého dravce.
Oba naše chlupatce spojuje záliba v pohybu venku. Sára si sama zvolila život mimo zdi domu (tedy našeho, u sousedů je pečená vařená) a když náhodou zajde do světnice, hned chce ven. Není jí uvnitř dost volno. Ferda naopak dům považuje za svůj včetně jeho obyvatel, kteří jsou tu od toho, aby vyhověli jeho potřebám. Například aby mu furt votvírali dveře, protože venku na trávě je taky moc hezky.
A ještě jedna vlastnost je jim společná. Odpor k vodě. Tedy odpor k nucenému pobytu v lázni. Už dávno jsme i u Ferdy opustili myšlenku na pravidelné koupání. Přesto že je mývalí. O to víc mě překvapil jejich vztah k vodě založený na dobrovolnosti.
Na kousku zahrady zrovna před okny pracoven máme zahrádku pro potěšení. A v ní je i jezírko a v něm kameny šlapáky a dřevěný mostek. Na tu loužičku koukám z okna, což kočky nevědí. A tak se mohou beze strachu ze ztráty pověsti o kočičím odporu k vodě klidně v jezírku cachtat. Sára důstojně přechází přes můstek, usazuje se na jednom z kamenů a používá jezírko jako misku s vodou na pití. Ferda, zřejmě proto, že je mývalí, u vody vydrží daleko déle a do vody dokonce hrabe i packou. Ne že by se snad myl. Prostě zkoumá, k čemu se to dá použít. A přitom nechá huňatý ocas klidně plavat na hladině. To kdybych mu ho do vody namočil já, měsíc by se mnou nemluvil.
Takhle je to ovšem z jeho vůle a to se hodnotí docela jinak.

aby se neztratila

Podzim je na draka. Tedy na pouštění draka jak dělaný.
Juráš už má své první ježdění na prkně s kolečky (zatím bez draka) za sebou - a kupodivu je snad i celej.
Pro Matýska pomalu chystám taky něco víc, než jen draka na špagátě.
Malé letadélko je opraveno a zbývá jen poshánět po domě za všech krabic potřebné komponenty a nástroje k létání nutné. Při stěhování jsem vše pečlivě uložil a při úklidu pracovny vše opět velice pečlivě přesunul do různých skrýší a slují, co jich jen po domě máme. Čímž vznikla nová bojová hra: najdi, co potřebuješ.
Takže letadýlko bylo v kůlně v krabici - to jsem našel hned - a už je taky opravené. Je to ale jen trup. Křídlo je ... no ano, v jiné krabici také v kůlně spolu s druhým dvoumetrovým křídlem větroně. Tak to bychom měli eroplán.
Teď vysílačku. Ta by měla být ve stejné krabici, jako letadlo. Ale není. Je tam jen krabice od vysílačky s návodem. Ten jsem potřeboval, jak se ukázalo, mnohem později. Tak kde by ta vysílačka mohla ... Že by na půdě? Jo. Je tam! A hele, ony jsou tu spolu s ní ještě i obrázky po dědečkovi. Co jsem se jich nahledal.
Takže vysílačku máme, letadélko máme.
Teď nabíječky. Jo. U vysílačky je. Ale k letadélku musím ještě pořídit zdroj pro nabíječku. To je hned. Jen se vezme nějaký vhodný trafo tady ze šuplíku, připájí se konektor - a je to. Nabíječky jsou v síti, baterie se nabíjejí. To bychom měli.
Ale kde je ta vrtule? Teď jsem jí tu měl! V šuplíkách není, v krabicích není, na půdě taky ne a v kůlně jakbysmet. Krucihýml kde může bejt?
Až do teď jsem jí hledal a nenašel.
Poslední, na co si matně vzpomínám, je, že jsem ji snad někam pečlivě ukládal, aby se neztratila ...

pozemní drakování

Landkiting je druh sportovní aktivity, při níž se používá tažný drak k pohybu člověka po zemi nebo k jeho zdvíhání do vzduchu.
Tak zní úvodní věta odstavce vysvětlujícího relativně nové slovo.
Česky by se řeklo pozemní drakování, což je otrocký překlad a tudíž nepoužitelný. Po našem by to spíš byla jízda na prkně nebo na káře v závěsu za tažným drakem. Což je ovšem zas moc dlouhé a málo přesné, takže taky nepoužitelné.
Ať tak nebo tak, Juráš už od jara o téhle kratochvíli celkem se zápalem mluví. Před pár dny se byl podívat někde na nějaké akci týkající se právě tohohle drakování a hned prý vyhrál účast na závodech, které se konají tenhle víkend. A to v životě na tom prkně nestál. Tedy na malém prkénku řádil leta, to jo. Ale tohle je jiný kafe.
No co dělat, k závodům je potřeba mít pořádný prkno. Tak jsme pro něj šli. Oba, protože já jsem zvědavej, jak to vlastně vypadá.
No, je to jak žehlící prkno - přibližně té velikosti - s nafukovacími kolečky od rudlu (ona ta kolečka asi od rudlu nebudou, ale vypadají tak).
To prkno - tedy odborně se mu říká mountainboard - je základ. Na tom se člověk musí naučit jezdit terénem, ba dokonce i dolů kopcem po stráni. V tom budou taky spočívat ty závody. No a když už to kluk zvládne, pak se chytí draka - vlastně skoro dospělého padáku ve tvaru křídla - a už se čeká jen na vítr a pak se drandí krajem. Tak jednoduchá praxe asi není, ale princip jednoduchý je.
Volal jsem synkovi včera. Zvědavě s jistou dávkou žertu se ptám: "Tak co, seš celej?" To abych dal najevo, že je mi jasný, že jsem in.
"Ale jo. Jenom mám vodřený dlaně a břicho. Ale to je dobrý."
"Cože?!" Zas až tolik in jsem nebyl.
"No jak jsem jel po tý stráni pod domem, tak mi to dole nevyšlo."
"A tos neměl nic na sobě?!"
"No já někde ty rukavice mám. A příště se musím líp voblíct. Ale jinak dobrý. Je to něco mezi skejtem a snowboardem."
Tedy mám já to ale šikovnýho synka. Já bych se na takovým prkně rozmáz, jen bych se na něj postavil. A on s tím sjede celej kopec a rozmázne se až dole.
Ufff ...

Medard nejen pro motorkáře

"Tě poslední dobou dost čtu," povídá kolega.
Potkali jsme se na obědě, což je pochopitelné, neboť hotovka je hotovka a za hotovkou je třeba jít světa kraj, jak praví opět onen kolega Tomáš.
"Máš tam vážnej nedostek," povídá dál kolega, "chybí ti v odkazech Medard."
"Dyť vo Medardavi každou chvíli píšu. Já už tu knížku s pranostikama zas našel!"
"A kdepak knížku. Ty neznáš ten server s předpovědí počasí!?"
"No ty tam mám tři!"
"Ale Medard je dobrej a všichni motorkáři se na něj koukaj," položil na stůl trumf Tomáš.
"Tak to je jiná," uznal jsem nedostatek, "když na něj koukaj všichni motorkáři, tak to ho tam musím dát, to dá rozum. Tak to budeš zejtra na woleschku."
No a jsou tady. Tomáš motorkář i Medard. A voba sou fakt dobrý.

patent v regále

Není to nijak extra dávno, co jsme se permanentně po něčem sháněli. Je to ovšem činnost natolik nepříjemná a ponižující, že jsme na to s chutí zapomněli. To ovšem neznamená, že nic takového neexistovalo. Shánělo se cokoliv, protože vlastně nic nebylo. Například náhradní gumičky do kohoutků, játra, toaletní papír, ... Na co si vzpomenete. Nebo vlastně nevzpomenete, protože teď se stalo zvykem, že máme všechno třikrát a ještě se brblá.
A taky se hodně dá na to, co v Americe. To se vždycky dalo. Vždycky se pokukovalo, co má soused za plotem lepšího. A při tom pokukování se tu a tam najednou zjistí, že se u sousedů našinci přihodil úspěch. No to je pak oheň na střeše.
Přesně v duchu výše popsaného se odehrál i nákup unikátní hojivé masti patentované právě našimi vědci.
Každou chvíli má u nás někdo rozbité koleno nebo nos. To je hned. Děti jsou jak pytel blech a drobné úrazy jsou součástí jejich bytí. Zaslechl jsem kdesi, že existuje nějaká děsně účinná mastička, která přesně taková drobná poranění rychle a účinně hojí. A že prý je natolik dobrá, že získala jakési povolení k prodeji až v daleké Americe. No jinak by se o takovém patentu ani nemluvilo, to dá rozum. V lékárně se mi ovšem dostalo patřičného poučení.
"No, je to docela dobrý, ale vono to teď neni. Všechny sklady jsou vybraný. Jak tomu teď udělali reklamu s tou Amerikou, každej to chce. Kdy to dostanem, nevíme. Zkuste se zeptat jinde."
Zkusil jsem se zeptat jinde se stejnou úspěšností. Teprve až v Podolí mastičku měli a prodali mi ji bez komentáře. Zřejmě se k nim ta velká sláva ještě nedonesla a proto měli mastičku docela obyčejně uloženou v regále.

živej koncert

Dobré muziky není nikdy dost a je-li v posledních prázdninových dnech příležitost vidět Iana Andersona, je třeba jí využít.
Na jaře se mi na Jethro Tull nepodařilo sehnat lístky a teď, na konci sezony, to naopak nebylo nijak těžké. Navíc se o lístky postarali tuhlec sousedi, se kterými jsem se do Slavkova na koncert i svezl. Měl jsem to tentokrát s celým komfortem. Dalo by se říct, že tuhle partu vídám celkem pravidelně a je třeba uvést, že ani napočtvrté se Jethro Tull neokoukali ani neoposlouchali. Je to prostě jako s mou oblíbenou whisky z ostrova Islay. Čím víc jí piju, tím víc mi chutná. S mírou, pochopitelně.
Na rozdíl od zlatavé tekutiny si však koncert domů odnést nemůžu. Tedy mohl bych alespoň pořídit památeční nahrávku na mobil, pomyslel jsem si a zkusil to. Nahrávka dopadla prachmizerně. No bodejď ne. Copak erik je solidní záznamové zařízení?!
Zapátral jsem na síti, jestli někdo z těch kolemstojících takynahrávačů neumístil svoje dílo na nějakou veřejnou vývěsku. A docela jsem se podivil. Zaznamenaná videa z koncertu jsou dokonce i v solidních novinách. O YouTube nemluvě. (vzorek jednoho ze záznamů je tady)
Kdyby na to přišlo, člověk se ani nemusí trmácet někam na koncert. Stačí si doma v kuchyni zašátrat v síti a hned máte oblíbenou kapelu jak na talíři.
No ale já radši zůstanu u dosud osvědčené metody. On přeci jen koncert naživo je něco jiného, než studenej monitor.