WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

podle pravidel

Vypadá to letos na čítankový závěr prázdnin.
Ještě v pátek bylo tropické vedro, ale víkedové dny už byly nejmíň o deset stupňů chladnější. Přesně podle pranostik:
Svatý Augustin udělá z tepla stín.
Stětí svatého Jana - přestávají již parna.
Z čehož je patrné, že se letos chová počasí podle zavedených pravidel a taky to, že jsem našel knížku s pranostikami. Byla uklizená pěkně v knihovně.

pane inženýre, pleju!

"Tak dneska můžem," oznamoval jsem do telefonu, "koupil jsem si v bazaru raketu a míče koupim cestou."
Byla to včera taková sportovní akce, kterou spískal kamarád Míša.
Že prý bysme mohli něco udělat pro svoje těla a jestli hraju tenis.
Přisvědčil jsem, že hraju, rád a s periodou asi tak třicet let a že to zrovna tak vychází na tenhle týden. A když se k tomu ještě přidalo volné obecní hřiště u nás na vsi, nebylo již žádného protivenství, které by nám stálo v cestě.
Hřiště je skvělé, jen se na něm hraje například i nohejbal, což je příčinou značného zvlnění povrchu. Ale co, dosti žehrání a jdeme do toho.
První podání.
"Pane inženýre, pleju!"
Je třeba konstatovat, že zápas to byl úspěšný už jen proto, že jsme se čím dál častěji trefovali do míčů. To, že létaly po všech čertech, to bylo fuk. Hlavně, že hrajem. Soupeř dokonce v druhé třetině (nebo to byla hra?) předvedl ukázkovou volejbalovou kolíbku, tedy třísknutí sebou o antuku za účelem obětovat se pro dobře zahraný míč. Míč nezahrál, spadla mu čelenka i brejle, ale ta oběť za to stála.
Čímž byla hra přerušena a tajm jsme využili k celkové očistě od toho zatracenýho červenýho prášku. A protože oddych byl dostatečný, vrátili jsme se záhy k závěrečné dvouhře.
Zakončili jsme posledními dvěma míči a šli jsme k nám na kafe. Už kvůli tomu, že kafe je černý na rozdíl od antuky, kterou jsme byli pomalovaní jak indiáni.
A slíbili jsme si, že tu třicetiletou periodu zkrátíme a příští týden půjdem zas.

druhá letní hádanka

Abychom vyrovnali měsíční statistiku, máme tady letošní druhou letní hádanku.
Ale pozor, tentokrát je to dvojitej chyták!
Co je na obrázku?
- květ šácholanu vyšlechtěného v roce 1997 Augustem Kehrem
- květ raritní magnolie kvetoucí od jara až do zámrazu
- rekvizita z filmu Adéla ještě nevečeřela

tohle už nevysvětlím

Veselé příhody se vyprávějí pro pobavení. Mívají původ ve skutečné události a musí být osazeny konkrétními figurami. To by jinak nebyly veselé historky.
Před dávnými časy jsem od kamaráda zaslechl historku o dívkaři, který si nedal pokoj ani v autě. Ba právě v tom autě proměňoval svá slova ve skutky. Auto však vždy pečlivě uklidil, aby žena nic nepoznala. A jak to v historkách bývá, i tady muselo příjít: ... až jednou ...
Tedy až jednou nějak zapomněl otřít přední okno a to okno se při sobotní rodinné jízdě na chalupu zarosilo a tu na skle vyvstaly dva otisky nohou ... no a byl oheň na střeše. To se špatně vysvětluje.
Historka se mi líbila a tak jsem jí adoptoval a začal jí dávat k lepšímu, jako že se to stalo přímo jednomu mému kamarádovi. Ovšem vypravěčů je jak much a o historky je nouze a tak byla tahle příhoda dál použita a vyprávěna. A vrátila se ke mně nečekaným způsobem.
Když jsem jí jednou dával k lepšímu, publikum nereagovalo obvykle. Jen se rozpačitě ošívalo. A asi v půlce vyprávění povídá jeden z posluchačů: "Hele, ale tohle my známe, to povídá už dlouho tady Ondřej právě o tobě."
No a bylo. Byl jsem dívkařem a vysvětlovat jsme mohl horem dolem, nic platno. Měli jsme z toho legraci a mě samozřejmě neušly ty kradmé zvídavé pohledy přítomných dam. No, je to dávno, předávno a tak nějak se na to zapomnělo.
Ano, správně, teď přijde ta věta:
Až včera ... jedeme s kolegy, kteří celou tu historií znají, domů ze služební cesty. Takhle pozdě odpoledne. Po kolínské dálnici směrem do Prahy. ŘIdiči ví, že touhle dobou se z východu jezdí proti slunci nad obzorem. A taky ví, že v takovém světle je na předním okně auta vidět všechno.
Spolujezdec se chvíli díval do toho slunce na té dálnici tím sklem a pak se zeptal:
"Hele, co je to tady na tom okně za ručičky?"
"To nejsou ručičky," povídám, "to jsou nožičky."
A teď mi to došlo. Pozdě, pochopitelně.
Autem třásl hurónský řev, tedy smích a já jsem v tom byl zas nevinně. Jako dycky.
Copak mělo smysl vysvětlovat, že si tam máunavenáHanička položila nohy, když jsme jeli z toho Curychu ..
Tohle už opravdu nikomu nevysvětlím.

cesta domů je vždycky kratší

Ranní teplota klesla k osmi stupňům, sláma z pole už je z půlky sklizená a znovu nám rozkvetla magnolie. To jsou všechno známky končících prázdnin.
Letos jsme si teď, ke konci srpna, udělali takový výlet a zajeli si pro stromečky do zahrádky. Toho si jistě pravidelný čtenář všiml, neboť chybí dva záznamy z minulého týdne. Ale ono nebylo skoro co zaznamenávat. Historky se nekonaly, bylo jen velké vedro a my jsme sjeli ze správné cesty všehovšudy dvakrát a to kupodivu vždycky u Curychu. Mají tam teď v městě dálnici úplně rozkopanou a obchvat je přeplněný. No, dá se to přežít.
Přeci jsem se ale pozastavil nad jednou věcí.
"To je divný," povídám mélaskavéHaničce," ta cesta zpátky byla vo hodinu kratší. A to jsme jeli stejnou trasou. Jak je todle možný?"
"Na to mám takovou teorii," ihned odvětila mámazanáHanička. "Cesta zpátky je totiž vždycky kratší. Protože se těšíš domů."
"No to jo, to máš pravdu," souhlasil jsem bez protestu a šli jsme se hned koupat. Ono bylo fakt vedro.

buditel

Bydlíme na vsi. To je dostatečně známý fakt. Faktem zůstává i i obvyklý vesnický život a havěť vesnici příslušící. Zvykli jsme si na šneky, žížaly, myši, srny, bažanty, ptactvo, žaby a kdeco tu všude leze a lítá.
Na vesnici patří i zvířectvo domácí, u nás kočky. Vedle přes kopec zas krávy nebo koně a ovce. Člověk by si řekl: idylka. Jenže to má háček.
K domu patří pes a to pes hlídací. Takový pes hlídač má za úkol ostrážit majitele i jeho majetek. Jak okolní psi tuhle funkci plní, nemám zjištěno. Ale dneska jsem si ověřil, že pes nemusí být jen hlídač, ale i buditel.
V půl pátý začal někde v okolí štěkat a nepřestal, dokud jsem nevylezl z postele. Pak toho nechal. Není mi známo zda měl v diáři napsáno, že vstávám zrovna dneska brzo nebo jestli štěkal na vetřelce. V každém případě se mu povedlo zafungovat jako budík. Dneska se to zrovna hodilo. Ale jindy bych na něj byl pes.

vodní tvor

A už máme doma dalšího plavce.
Když nepočítám vyložené neplavce od přírody jako jsou Sára s Ferdou a plavce pouze potenciální, totiž Kačku, jsme tu plavbyschopní tři. Od neděle se k nám s moušikovnouHaničkou přidal totiž i Matěj.
Teď mě napadá, že by Ferda moh být taky plavec. Alespoň teoreticky. Dyť je to mainskej mývalí kocour. Ale když si vzpomenu na ty škrábance, co mi uštědřil v panické hrůze z té kapky vody, ve které jsme se ho pokoušeli koupat. No, holt je to kcour. A to je prostě neplavec.
Takže plavec je kromě nás s momilouHaničkou už jen Matýsek.
Přinesl jsem mu onehdá takový malý ploutvičky. Že prý to pomáhá při učení plavání. Já tomu tehdy moc nevěřil. Sám jsem se naučil plavat bez ploutví, ale pravda, s brýlemi pod vodu. To si člověk dodá víc odvahy, když vidí, co je dole pod ním. No a Matýsek má ploutvičky i ty brejličky.
Celý léto se louhuje ve vodě, ale furt nic. Pořád byly potřeba nějaké podpůrné prostředky jako třeba nafukovací rukávky nebo kruh nebo taková ta pěnová štangle či deska.
Až teď v neděli se mépečlivéHaničce podařilo v nějakém nestřeženém okamžiku Matěje přesvědčit, že mu stačí jen ty ploutvičky. A najednou to bylo. Nejdřív přeplaval bazén jen na šířku a za chvilku už rejdil vodou jak undatra.
Máme z něj radost. Vypadá to, že bude taky takovej vodní tvor jako všechny děti.

hádanka srpnová

Nějak se tu zapomnělo na hádanky.
Tedy já jsem zapomněl na hádanky.
Tímto to napravuji a dávám hádat.
Co je to na obrázku?
a) zlomek ze slavníkovské brože nedávno objevený v Libici nad Cidlinou
b) špička dláta ze sbírky nástrojů Matyáše Brauna
c) zub speciální frézy pro hloubení úzkých výkopů

kilometr za 48 halířů

Mládí jest podporovati v činnostech tvořivých.
Matýsek tvořivý je a tudíž si podpoření zasluhuje, což se mi právě teď hodí, jelikož při úklidu vyplula na povrch krabice s modelářskými pozůstatky z dob, kdy ještě Matěj chodil po houbách a letadýlka jsme pouštěli s Jurášem. Zatím co Juráš už dost dlouhou dobu pokukuje po slečnách, tedy nejen pokukuje, Matýsek už nějakou dobu pokukuje po těch velkých letadlech, co jsou až nahoře v poslední polici knihovny. To jsou ale stroje buď ještě nehotové nebo příliš křehké k výuce. Na učení létání je potřeba něco malého nerozbitného.
A to je v krabici a potřebuje to generální opravu. Tu jsem začal zařizovat včera návštěvou u pana Potenského, který je původcem onoho školního letadélka. Téměř nerozbitné modely vyrábí pořád a je velice ochotný. Juniora - to je to letadélko, nikoliv Matěj - si nechal a do čtrnácti dnů by měla být generálka důležitých elektrických součástí hotova.
Jenže on pan Potenský zkouší ty svoje motorky i jinak, než jen v letadýlkách. A to je důvod, proč o něm píšu.
Já vlastně včera navštívil opravdovýho vynálezce.
Někdo by čekal například vynález létajícího kola. A nebyl by tak úplně mimo.
Pan Potenský vyvinul a zkouší lehoučký elektrický skůtr. Tady jsou jeho parametry a obrázky. Když jsem se na tu věc zeptal, úplně se rozzářil a hned mi ji předvedl.
Je to naprosto úžasný. Lehoučká konstrukce koloběžky se sedlem, baterií a motorkem. Sedí se na tom báječně. A jezdí to. Každý den mezi Spořilovem a Pankrácí na jedno nabití, které trvá dvě a půl hodiny. A jeden kilometr je prý za čtyřicet osm halířů! A pokud se započte i amortizace stroje, vychází to něco přes osmdesátník za kilometr. Vážka - tak se stroj jmenuje - má techničák s vyjímkou, která nevyžaduje řidičské oprávnění.
No já byl jak u vytržení. Ten stroj je naprosto dokonalej. Po rovině a v lehoučkém stoupání ujede i dvacet kilometrů, což není nijak zvláštní výkon. Jenže má jen 400W motorek a baterku ne větší, než krabice od džusu. Prostě lehké přibližovátko s minimálními náklady na provoz. Nečmoudí, nerámusí, prostě jen tiše drandí po ulici. A když jste v cíli, zaparkujete jí pod věšák v předsíni a na dvě hoďky jí strčíte do zásuvky. To je všecko.
No není to fantastický?
A za pár halířů na kilometr!

kde je ta maska

Protože zas prší, chtěl jsem se podívat na nějaké to moudro do knížky pranostik, kterou tu občas cituji.
Čímž jsem zjistil, že jsem si jí někam uklidil a nevím kam.
A rázem se změnilo téma zápisu.
Do noci jsme včera s moupečlivouhaničkou sestavovali předposlední část nábytku do její pracovny. Já už mám svoji hotovou a uklizenou. Jí to teprv čeká. A v tom je ten háček.
Dokud jsem měl ve svém brlohu až po strop vyskládané krabice a na stole tolik krámů, že klávesnici počítače jsem musel nejdřív najít a teprv pak se dalo psát woleschko, tak do té doby jsem naprosto přesně věděl, kde co mám. Například knížka pranostik byla takhle vpravo v menší hromádce předmětů na stole. Stačilo jen pár věcí přeložit a byla k dispozici. Teď mám na stole uklizeno, ale knížka zmizela.
A já nevím kam.
Stejně tak zmizela modelářská vysílačka. Někam se poděla krabice, ve které byla. Možná bude na půdě. To má člověk z toho, že uklízí. Nic není na svém místě.
Má to celé ovšem taky světlé stránky. Už leta jsem nemoh najít takový ty pěnový špunty ke sluchátkům Koss. Měl jsem jich spoustu do rezervy, kdyby byly potřeba. Už dávno potřeba jsou. Ale kde jsou! Toť otázka. A včera byla záhada vyřešena. Špunty byly pečlivě zabaleny v krabici od potápěčské masky. No nejsem vzor pořádku?!
Ale kde je ta maska?

složitá kompozice

Nejzásadnější dílo německého expresionismu, hlásá podtitulek filmu.
Pokud je to tedy dílo nejzásadnější, je třeba ho mít ve filmotéce, hlásám já.
A abych přešel od hlásání k činům, přešel jsem takhle přes ulici v Jindřišké a zamířil do Levných knih, kde bylo toto dílo vydáno a vystaveno za výlohou. Ovšem chyba lávky. Jinde, než za výlohou film nebyl.
I dozvěděl jsem se od slečny, že včera prodali poslední a že mi ho může rezervovat, až ho vyndají z výlohy, což prý bude dvacátého. Teď to prý není možné. Byli ochotní, zapsali si rezervaci a já si šel koupit Kabinet doktora Caligariho do jiného krámu, kde ho měli kromě výlohy i v regále.
Neviditelná ruka trhu, řekl by ekonom. Já říkám, že by stačila viditelná a šikovná ruka prodavače, který by dokázal výlohu upravit i bez přispění síly k tomu speciálně určené. To ovšem nejde, to by byl zásah do složitě aranžované kompozice.
Což mi připomnělo cech aranžérský, který v dobách poněkud méně tržních, upravoval výlohy obchodů nikoliv podle toho, co bylo třeba vystavit, pochlubit se tím a prodat to. Nýbrž podle toho, které výročí zrovna v tom měsíci bolševik slavil. To byly, panečku, nějaké výlohy. Na ty se teprv nesmělo sahat. To by byla přímo svatokrádež. Totiž, co to píšu, to by bylo rozkrádání socialistického majetku, popřípadě hanobení představitele strany a vlády. Pro ty, co si to nepamatují, je třeba poznamenat, že mezi řečené představitele rozhodně nepatřil Santa Claus. Tou dobou, co se teď objevuje ve výlohách Santa, koukávali z výloh ponejvíce takový tři dědkové. Dva fousatý a jeden plešatej s bradkou.
Fujtajxl. Eště že už po nich ani pes neštěkne.

eagle has landed

Interakce mezi moucitlivouHaničkou a tvory řádu Araneae je dostatečně známá. Jak mojenejmilejšíHanička vidí něco, co má víc jak čtyři nohy, staví se do role terminátora. Tedy pokud je vícenožec dostatečně malý. Respektive ne tak velký, aby před ním prchla a zavola na něj antouška, ponejvíce mě.
U vědomí tohoto stavu věcí odklízím osminohé přátele včas z dosahu vládkyně našeho domu. Jinak by s nimi byl ámen. Slyšel bych: "Jedeš, mrcho!" A pak plácnutí. Načež bych se dozvěděl, že ten pavouk byl velkej jako ruka a že s touhle havětí sdílet domácnost je o zdraví, tedy alespoň psychické. Fyzická likvidace byla proto nevyhnutelná.
Vždycky méshovívavéHaničce vysvětluju, že pavouci velcí jako ruka u nás nejsou a že to, co viděla, zvětšil strach, který, jak je všeobecně známo, má velké oči.
Ale kdepak, tohle prostě vysvětlit nejde.
Včera ráno jsem měl zrovna takový případ. V umývadýlku na záchodě seděl pavouk. Nemoh, chudák, ven, protože umývadýlko je z nějak děsně technologicky vyšlechtěné keramiky, která způsobuje povrchové napětí toho druhu, že na ní neulpívají kapky vody a kloužou beze stopy do odpadu. Pochopitelně to pak klouže i pavoukům.
Osminožec byl velký jako nehet malíčku, jenže nohy měl dobře třícentimetrové. On je takový pokoutník potřebuje, aby moh běhat za kořistí. Ale vysvětlujte to méspravedlivéHaničce. Ta by viděla pavouka jako ruku a pak by to zas plesklo a bylo by.
Aby to neplesklo a aby nebylo, polapeného lovce jsem zachránil. Do dlaně se vešel bez problému a při letu z okna ty nohy roztáh jako Eagle na Měsíci. Po pohodlném přistání na povrchu zemském se vydal malými krůčky pro pavouka svou cestou někam mimo lidstvo.
Protentokrát orel přistál stejně hladce jako před čtyřiceti lety.

brambora k jabku

Jen jsem přijel domů, musel jsem si vygůglit, co je ta brambora vlastně zač.
Ono to celé začalo na návštěvě u jednoho pana dendrologa, co v sobotu pořádal ve skleníku den otevřených dveří. Jeli jsme tam s mouzvědavouHaničkou spolu s přáteli, kteří nás tam pozvali. Kytek tam bylo nepočítaně. Ale významná byla jen ta jedna, tedy pro mě, samozřejmě.
Před tím ovšem jest zaznamenati dva drobné postřehy.
Ten první byl můj.
"Podívej," povídám mépečlivéHaničce, "todle je přesnej příklad, jak by dopadla bonsaj, kdych jí pěstoval já."
Chudák stromek to měl už za sebou a pokojně vyčkával na svém místě někoho, kdo ho přemístí do kompostu nebo do kamen.
Druhý postřeh byl Haniččin. Ptala se na jakousi bylinu, kterou máme doma a kterou si koupila jako bylinu venkovní. Odborník vřele s touto teorií souhlasil:
"Samozřejmě, že je venkovní. Vždycky v létě."
Čímž jsme se dostali opět do skleníku a tam jsem ji uviděl. Bramboru velkou jak koule na kuželky. Seděla si v květináči a čouhal z ní takovej zelenej šlahounek s lítky. Vypadalo to asi takhle. (převzato)
"No to je přesně pro mě. To je děsně sci-fi kytka. Jak se to jmenuje?"
Dostalo se mi odpovědi, kterou jsem si musel zapsat, na tyhle latinský názvy nemám šuplík. Pamatoval jsem si jenom, že je to povíjnice.
Ale jak už jsem řekl, hned doma jsem si vygůglil, že je to Ipomoea holubii a že je to vlastně jihoafrický svlačec. (Tady se o ní píše docela obšírně.)
Ať tak nebo tak, až tuhle bramboru uvidím v nějakém krámku, rozhodně si ji budu muset pořídit. Vedle mýho jabka by se totiž brambora vyjímala jedinečně, byť by nebyla nakousnutá.

všem mlíkařům

Listoval jsem zas v historii a objevil jsem prudce aktuální vtip z roku 1910.
A tak tu mám jednu sto let starou radu našim protestujícím mlíkařům:
zkuste to podle návodu vašich pradědečků!

zatím jsme jen u jednoho drátu

"Ty jseš tak šikovnej, já bych vůbec nevěděla, co s tím," spustila stavidla chvály málaskaváHanička. Zahučel jsem něco jako, že to nic není a dál se vrtal v elektrice a zapojování kabelů. Vymyslel jsem si totiž tři vodní díla na zahrádce a teď nadešel šas alespoň dvě z nich zapojit, tedy pod zemí natažené kabely spojit a celé to napojit na kabel od vypínače z domu.
Jednoduché zapojení bylo hotovo, tak teď jen zapnout jistič a ověřit, že je to všechno v pořádku.
Cvak.
A byla tma.
Všude.
"Tak to mám holt blbě," pochválil jsem své dílo a šel nahodit hlavni jistič.
Začal jsme hledat od konce. Filtr, čerpadlo, zásuvky, rozvodná krabice. Furt nic. Pořád to bylo zkratovaný.
Rozdělal jsem vypínač a taky nic.
Von je ten vypínač takovej vomšelej, řekl jsem si. Na zkoušku ho vyřadím a spojím to jen čokoládou.
Zázrak! Všechno to běželo bez chyby.
No tak já nakonec neumím zapojit vypínač, to je ale vostuda.
Zašel jsem navečer za sousedem, jestli by mi neporadil, jak na ten vypínač.
"To musíš přerušit přívod proudu tím vypínačem," povídá hned.
"No já v tom vypínači našel tři zdířky pro dvojice drátů a protože jsem měl v tý krabici drátů přesně šest, tak jsem do toho vypínače všechny ve dvojících zapojil. To je špatně?"
"Tím jsi to právě akorát vyzkratoval. Musíš přerušit jen fázi."
"Tak to von neumí ten vypínač zařídit sám?"
"Umí, ale jenom ten jeden drát."
"Aha, tak to je docela snadný. A já myslel, že se to všechno spojí dohromady a ten vypínač už to nějak zařídí."
"Tak daleko to ještě není. Zatím jsme jen u přerušení jednoho drátu," pravil shovívavě Tomáš a šel se pídit domů po nějaké večeři.

jak nezakopnout

Kam v Praze šlápnete, zakopnete o turistu. Nebo turisti o vás. To, pokud se na věc díváte z jejich pohledu. Já včera zakop o turisty, kterří měli udělátko, aby nezakopli.
V pasáži Slovanského domu odpočívala italská rodinka. Hlava rodiny hledal něco v mapě, což nikterak nezajímalo následníka trůnu, o kterého pečovala starostlivá maminka. Prcek svůj zájem o věci v okolí projevil tím, že se rozběhl od rodičů pryč.
Tak a teď zakopne a práskne sebou a bude italská scéna, říkal jsem si. Ale kdepak. Ten mrňous byl v postroji jak pivovarskej valach. Od postroje vedl tkaloun. Otěže třímala s jistotou v ruce právě paní domu. Zatímco otec hledal cestu v mapě, synek pelášil pasáží pryč a matička za ním s otěžemi v ruce regulovala jeho akční radius. Už už to vypadalo, že se malý průzkumník svalí a přesně v tu chvíli přitáhla pečlivá maminka tkaloun mírně k sobě, špunt se zavěsil do postroje a zůstal stát.
No vida a máme po zakopávání.

Uff!

Napadlo mě, že když už je to léto, mohli bychom zajít na letní scénu. Ono to tak nějak k sobě patří.
Na letní scéně divadla Ungelt jsme ještě nebyli, takže jsem se začal shánět po fermanu téhle společnosti a kupodivu se vyloupl na tento týden recitál Marty Kubišové. To by mohlo, pro nás pamětníky, být třeba i zajímavé. Pokud ovšem nebude na koncertě nabízet zatoulaného pudla.
Našel jsem i termín, kdy je u ní na prknech hostem paní Hegerová - no a zbývalo jen koupit lístky. Což se ukázalo být zásadní potíží, neboť jest už měsíc vyprodáno, jak mi sdělila paní v agentuře. Ale možná na nás zbyde jedna nevyzvednutá rezervace.
Tím by mohl úplně banální letní zápis končit. Není tomu tak. To byla jen předehra.
Jde tu totiž o docela něco jiného.
Marta Kubišová - jeden ze symbolů osmašedesátého, komunisty zakázaná činnost, vyhazov z agentury, lepení pytlíků a po revoluci návrat přímo z balkonu na Václaváku. A víte, kde sídlí agentura prodávající lístky na její představení? V ulici Politických vězňů. To by ještě nebylo nic divného. Ba dokonce se to skoro hodí. Jenže ono je to v čísle devět! Nevíte, co tam je? Já jo. Sídlo komunistů! Volepený fotkama a plakátama současných bolševiků. Agentura má pronajaté první patro paláce.
To je doba tohleto. To už si klidně může Vinnetou připalovat dýmku míru zapalovačem plněným petrolejem z vrtu od samotného Santera.
Uff!

když dochází ležák

Vosy tu s námi žijí nezvány. Jsou místa i doby, kdy je tolerujeme, ale léto toleranci nepřipouští. Vosy jsou hmyzem obtížným a bodavým, za což je pronásledujeme.
Vloni jsem za vosami lozil po střeše a příšerným vražedným nástrojem ve spreji jsem likvidoval jejich hnízda. Letos jsem se zatím na střechu vydal jen na jaře, ale teď v létě jsem je pronásledoval jen pod dřevěnou podestou kolem bazénu. Udělaly si tam, mrchy, dvě hnízda. Tak to by tedy nešlo. Žihadlo nepatří k požitkům letních dnů.
Povzbuzen úspěchem při vymítání pruhovaných satanů jsem navštívil drogistický krám, abych hledal další prostředky k boji proti vosímu národu. Našel jsem takovej závěsnej kelímek a do něj načervanalou šťávu. Že prý je to účinný lapač pruhované havěti.
A opravdu, je.
Když mi došla ta břečka od drogisty, vzpomněl jsem si na starý způsob lákání vos a nalil jsem do té nádobky zbytek piva. Plzeňského - aby to mělo náležitou úroveň. Opět to zafungovalo a tím se dostávám k tomu problému.
Mám teď na zahradě butilku s půlkilem polapených vos. A co teď s nimi? Ony se tam uvnitř melou a jsou navztekaný, že jim dochází ležák. Ale už je tam tak těsno, že další se dovnitř nevejdou. Jenže když teď otevřu víčko bude to jak nálet na Drážďany.
Nechce se mi do toho a v návodu se o tomhle problému nic nepíše.
No v nejhorším jim holt budu nosit pivo, dokud se jim z toho nezamotá hlava.