WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

na Silvestra pojďte do Davle - třetí ročník!

Silvestr se stal tradičním datem již v roce 2006, kdy jsme poprvé s přáteli vyrazili na přenáročnou výpravu z Oleška do Davle a zpět a to v Nultém Ročníku Tradičního Silvestrovského Pochodu Oleško - Davle a zpět.
Zde lze nahlédnout plán trasy, který zůstává neměnný stejně jako cíl: salonek restaurace v Davli, kde pozřeme nezbytnou posilující krmi, abychom byli schopni dojít zase zpátky domů do Oleška.
Pojďte tedy s námi na procházku do Davle. Sejdeme se v Olešku ve Vltavské ulici před hospůdkou U hada ve čtvrtek, 31. prosince 2009 v 10:00.
(Další informace na Hyeně.)

přízrak pod stromeček

Zítra budu mít na starosti strojení stromečku a vůbec všechny ty sváteční procedury, čímž se mi nebude chtít psát deník.
Ale udělal jsem si pro příštích jedenáct dní strejčka. Vyhrabal a naskenoval jsem čtyřicet let starý komiks. Mám tyhle seriály rád a nadělil jsem si tedy letos jeden z nich. A protože si myslím, že by mohl zajímat i někoho jiného, vyjde v galerii pro pamětníky všech jedenáct dílů.
Přeju vám tedy hezké svátky a tuhlec máte pod stromeček Přízrak.

husa až do domu

"Já si dám jenom tady do auta tyhlety věci," pravila paní a hrnula se na dvůr.
"To jo, já si dal věci do kufru před chvilkou," opáčil jsem, abych taky něco řek.
Paní to vzala jako pobídku k rozhovoru.
"No já mám plnou tašku nákupu a navíc mi zrovna teď přivezli z Jižních Čech husu."
"Aha. Tak to je potřeba dát do kufru."
"Jo to je. Vona má šest kilo a eště včera se proháněla na dvoře."
"To má tak někdo štěstí. Já včera koupil sotva poloviční a navíc zmrzlou."
"Tahle je čerstvá."
"To já holt nemám v Jižních Čechách babičku ani statek. Já chodím pro husu do krámu."
"Ale to já taky ne. To je na vobjednávku. Voni vám jí pošlou z farmy, dyž si jí vobjednáte. Maj takovou zásilkovou službu."
"VIda, tak vony sou už i husy on-line. Já už ale musím. Tak hezký svátky."
"Jo jo, hezký."
No a měli jsme oba věci v kufru. A tak si říkám, že až paní zas potkám, musím se zeptat na to husí zasilatelství.
Kdybych ho třeba někdy potřeboval.

atmosféra Vánoc

Píšu si takhle v neděli večer zápis tuhlec do woleschka, abych neměl v pondělí ráno moc velkou honičku.
Co tam tak ještě napíšu, když jsou ty Vánoce? Už je večer, všude sníh, mrzne až praští, člověk tu vánoční náladu málem cítí ve vztduchu. Domem voní jehličí ...
No jo, vánoční nálady na člověka lezou zvlášť teď o Vánocích. Kdy taky jindy.
Tak do toho vrazím ještě nějaký to dětský povídání, dyť se to tak koneckonců stalo, ať je vidět, že tu máme klid a vánoční náladu ... sakryš, zas to jehličí, to to hezky voní. Ale blbost, co by vonělo, stromeček je venku. To bude tou náladou.
Tak ještě ty lucerničky a pudem domu jako broučci - no úplnej Karafiát. Ještě tak mít kadidlo a je to tu jak vo půlnoční ...
Safra, tady vážně něco voní.
"Haničko, tady krásně voní jehličí, nezdá se ti?"
"Jo. Nezdá. Voní."
"Sem si řikal, jak tam tak v pracovně píšu, že něco cejtim."
"Já tady taky sedim a čtu si. A taky si najednou řikám, že něco pěkně praská, jako když v kamnech prskají jehličky. Tak koukám a von nám na stole hoří adventní věnec. No tak tu holt teď voní to jehličí, no."
Vida, já už myslel, že umím tak dobře popsat atmosféru Vánoc, až mám z toho čichové halucinace.
A von to byl jenom takovej malej stolní požár.

nosí Ježíšek uhlí?

Vánoční počasí letos předběhlo o pár dní kalendář. Má se prý na Štědrý den oteplit a třeba i pršet. Teď to tak ovšem vůbec nevypadá. Noční teploty se blíží k mínus dvaceti a přes den to nad minus deset nevyleze, ani když dýcháte na rtuť teploměru.
A v týdletý morně jsme byli v pátek s dětičkami za školky zpívat ve zvolském kostele. Já samozřejmě nezpíval, já jen očumoval. Ale mámiláHanička s dětičkami zpívala. Šlo jim to náramně.
Zpívání se koná už řadu let a letos se ho účastnila i školička, kam chodí Kačka i Matěj. Matěj měl dokonce sólový přednes o tom, jak se peče vánočka. Koledy zpívali oba a celá školička se v té konkurenci v čele s obecnou školou vůbec neztratila. Teď nám znějí koledy i doma, protože Štědrý den je za dveřmi a děti si prozpěvují, kudy chodí.
Prozpěvovaly si i když jsme šli v neděli večer s lucerničkami sněhem na zahradu k rozsvícenému stromku, abychom poslali Ježíškovi přání. Papírový balon jsme stejně jako vloni popsali přáníčky a teď už jen zapálit kostku lihu pod balónem ... a už letí!
"Ale tatínku, on letí špatně, Ježíšek bydlí támhle!" ukazoval Matýsek k Jílovému, kam letěl balon vloni. On si to kluk šikovná pamatoval.
"Kdepak, Matěji, Ježíšek bydlí tam nahoře, v nebi."
"A tatínku, jak to přáníčko Ježíšek dostane?" vyzvídala Kačenka.
"Až doletí balón do nebe, tak si ho tam Ježíšek přečte."
"Přečte si ho a přichystá nám všechny dárečky," těšila se Kačka.
"Dárečky a uhlí," přidal se Matýsek, aby dokázal, že už to má zmáknutý.
"Uhlí nosí čerti, Matýsku."
"A co nosí Ježíšek?" ptala se logicky Kačka.
"Dárečky, Kačenko. Nebo nic. To když byste zlobili."
"Ale my jsme byli hodní, viď tatínku?"
"Ale pořád taky ne, Kačko."
"Ale on si to Ježíšek přečte, že?"
"Přečte. Až k němu ten balón doletí."
"A už je z něj jen malá hvězdička, vidíš, tatínku?"
Bolón se nám ztratil v dálce, Kačenka s Matýskem posvítili lucerničkami na cestu a šli jsme z toho mrazu pěkně domů do tepla.
Tak, přání jsme špendýrovali na správnou adresu a Vánoce už můžou klidně přijít.

natošup

První sníh je vždycky pro děti příležitostí, kterou neopomenou využít.
Využívaly i včera ráno.
Kateřina se okamžitě dožadovala svého žlutého hrabla, které jsem jí někdy v říjnu pro tenhle případ přivezl. Matěj už své červené hrablo třímal v ruce a slhlížel na sněhovou nadílku jak Napoleon na nepřátelská vojska u Slavkova. Vítězství bylo jisté.
Děti rejdily ve sněhu a za chvilku bylo na zápraží uklizeno. Ale co dál? Vzhůru na trávu! Z nedostatku dalších zasněžených ploch začaly odklízet sníh z trávníku. To už jsem zakročil a museli jsme do školky. Naskládal jsem to všechno do auta ( bez těch hrabel, pochopitelně ) a jelo se.
Sníh přes den dál popadával a večer bylo zas co uklízet. Děti to baví pořád dokola.
Jó, to kdyby měli naši silničáři tolika elánu, jako Matýsek s Kačkou, byly by silnice uklizené natošup.

zpátky časem

Paní si mě stopla ve Vraném už před šraňky. Svezla se se mnou až do Prahy a cestou jsem se dozvěděl tolik věcí, že zřejmě obsadila první místo na žebříčku stopařů zpravodajců. Tentokrát to byl ovšem pohled do historie:
...
Tady ten lom na druhým břehu dělá hroznej rámus. Já se nedivím, že tu ten domek na Jarově nemůžou prodat. To dřív tu byla jen malá osada a lom byl maličkej a skoro jsme o něm nevěděli. Akorát jednou, jak dělali odstřel, tak to kamení vletělo až sem na druhej břeh a pobořilo to tu jeden srub.
Do Vraného jsme chodili pěšky a auta se převážela prámem. Ale to bylo nejvejš jedno auto za půl dne. Takovej provoz tu tenkrát nebyl. To až teprv kvůli papírně tu udělali tuhle silnici. Aby tu mohly jezdit ty těžký auta.
To jsme se ještě chodili koupat tady dolu pod přehradu, jak jsou teď bytovky. Byl tam krásnej trávník a písek až k vodě. Jenže to bylo studený. A jak jsme byli prokřehlí, vylezli jsme vždycky na druhým břehu nahoru na silnici, tenkrát byla ještě panelová, a vyhřívali jsme se na ní. No a když náhodou jelo auto, tak jsme vstali a uhnuli. Ale moc jich nejezdilo. To nahoře nad přehradou, tam u topolu, co je teďka Lávka, tak tam byla voda teplá, jenže to zas bylo dál.
A nad přehradou jsme v zimě i bruslívali.
Kdepak, dneska už to moc nezamrzá.
To maminka vyprávěla, jak jednou v zimě ještě za první války posílali strejčkovi, co byl ve válce, balík. Oni byli tenkrát chudí, tak mu posílali v tom balíku bramborový knedlíky. Jenže ta rota už nebyla v tom místě, kam to poslali, tak ono se to vrátilo zpátky, A v tý zimě ty knedlíky vydržely a děti byly rády, že se to vrátilo, že mají co jíst. To víte, bylo jich tenkrát osm dětí a jídlo nebylo.
...
No a to už jsme byli v Praze a byl konec povídání. Popřáli jsme si hezké svátky a pochválili jsme si, jak hezky jsme si popovídali.
A já se těším, že tu paní zas někdy vezmu stopem a ona mě cestou do Prahy zaveze zpátky časem do Vraného.

sudkulatýrystupije

"Ájem from Oleško," spustil ráno v autě bez varování Matýsek.
"Co to?"
"Jsem z Oleška," přeložil mi to Matěj, abych rozuměl.
"Tak vy jste se včera učili zase něco nového?"
"Ano. A ještě já jsem."
To už se přidala i Kačenka: "Ájem jásem ájem jásem ájem jásem ...."
"To už stačí, Kačko, hezky to umíš," pochválil jsem jí angličtinu, "a co ještě jste se učili?"
"Ještě ty jsi," přiznal Matýsek, ale Kačka ho zas předběhla:
"Jůár tysi jůár tysi jůár tysi ..."
"No prima! Vy jste šikovný!"
"So tell me where are you from?" zkusil jsem, jak je to doopravdy.
"Co to říkáš, tatínku?"
"Aha. No, já se ptal, odkud jsi, Kačko."
"Ájem from Oleško," odpověděl Matýsek na českou narážku.
"Tak to jo. Ale jde vám to hezky."
Kdepak angličtina, to muší bejt. Bez cizího jazyka se našinec dneska nevobejde.
To věděl už Honza, když se učil cizí řeči: sudkulatýrystupije .....

mám bůra ...

"Tumáš," pravil jsem podávaje papírovou bankovku Jurášovi. Je to sice synek již dávno zletilý, ale přesto ještě potřebný, neboť studující.
"A pěkně si to užijte," popřál jsem mu ještě hezký večer.
No, to budou mít tak akorát na dva lístky do kina, popkorn a kolu, sumíroval jsem si v hlavě vyúčtování.
"Tak kde jste byli?" ptal jsem se v sobotu.
"Šli jsem na Anděl do kina a pak jsme si ještě něco dali."
Jo, měl jsem to spočítané přesně. I vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem chodil do kina takhle já.
Paní pokladní v kině Morava (to bylo nejblíž) nebo Pilotů (to bylo nejbližší širokoúhlé) odtočila modrý, červený nebo zelený lístek z role, řekla si za něj tři koruny a bylo. V sále jsme si ještě koupili za padesátník ve voskovaném papíře eskymo. ( Ale to bylo eskymo! To se vůbec nedá srovnat s tím, co se dneska za eskymo vydává. ) A představení mohlo začít:
"... Vás nepotěším. Stále kvoká, stále kvoká. ..."
Anebo western Grošák. Pamatuje si na něj vůbec ještě někdo? Všichni my kluci jsme hned po filmu zasedli ke stolům a přetlačovali se v pákovém souboji. A všichni jsme si představovali, že máme pod předloktím na stole toho škorpiona a že nesmíme prohrát, jinak nás uštkne ...
No jo, kino byl vždycky zážitek. Ale počítejte se mnou.
Lístek za tři, eskymo za padesátník a třeba ještě něco - suma sumárum stačila pětikoruna. Neboli: "Hele, mám bůra. Estli máš taky, můžem jít do kina."
Dneska je to padesátkrát tolik!
Když jsem si to několikrát znovu posčítal a ponásobil, zůstal jsem na to užasle civět.
Vůbec si nestěžuju, jak byly starý časy lepší a jak dneska už to nejni, co bejvalo. Ani náhodou.
Ale přeci jen. Padesátkrát?! To je vážně hodně.
" ... Pane Karfík, vy nás ale zásobujete ... "

pozor na Lucii

To , že Lucie noci upije a dne nepřidá, je všem známá pranostika. Ovšem astronomická.
Naopak velice málo známá pranostika povětrnostní praví, že:
Když přijde Lucie, najde tu už zimu.
Vůbec se to nerýmuje, ale letos to sedí úplně přesně.
V sobotu se ochladilo a v neděli už bylo celý den pod nulou a to přes den i -4.
Nedá se nic dělat. S Lucíí přišla letos i zima a já jsem na poslední chvilku stihnul z našich vodních děl vyndat čerpadla. Bylo to vo fous a už jsem je málem vysekával z ledu. MápečliváHanička naopak pěkně v pátek stihla zabalit choulostivé rostliny proti mrazu. Čímž máme zazimováno. A příští rok si na Lucku musíme dát větší pozor.

chlupatej Bůh

Protože mám zakázáno bejt vulgární a sprostej, je tady ten můj deník převážně o věcech příjemných či úsměvných. A není o politice, protože to bych naopak musel bejt převážně vulgární a sprostej.
A tudíž půjde-li o dvojdomek, nebude řeč o politikovi ani o politice, ale o kočkách.
Jak již mnohokrát psáno, Ferda ( jehož původ je prokázán a popsán ) a Sára ( jejíž původ jen odhadujeme z ústního podání ) jsou tvory jednak domácími a druhak venkovními. A to v popsaném pořadí.
Sára se na zimu začla stěhovat do domu.
Jenže má svůj pelech venku a Ferda vevnitř. Když je ale Sára doma, je hostem ve Ferdově rezidenci.
A to je kámen úrazu.
Ona se mu tam nakvartýruje se samozřejmostí jí vlastní. Ferda je povahy smířlivé a tak na to jenom kouká. Jediný důvod, který ho vede ke sdílení svého bytu se Sárou je vypuštění robota-vysavače, který je jeho úhlavním nepřítelem. To je potom možné vidět, jak obě kočky společně sdílí jeden pelech, z něhož se pro tu chvíli stene jakýsi dvojdomek. Sára sice vrčí, ale to Ferdovi vadí míň, než vrčení vysavače.
Pokoušeli jsme se vizi dvojdomku rozpracovat a na zkoušku tam několikrát její obyvatele umístit bez aplikace vnější hrozby v podobě vrčícího stroje. To ale nemá žádný pozitivní výsledek. Sára Ferdu vypakuje natošup a rázem je z dvojdomku Sářina pevnost.
No holt je to jako v tý politice. Dvojdomek je na ....
Ale to mám zakázaný napsat, takže politicky korektně: menší a venkovní Sára zůstane v pelíšku a větší a domácí Ferda si lehne na schody.
Protože host do domu, Bůh do domu. Chlupatej a drzej.

hádanka prosincová

Padla mlha a hned je tu příležitost k hádání.
Co je to na obrázku?
a) osvětlení ulice z filmu E.T.
b) osvětlení polární stanice z filmu X Files
c) osvětlení domu z Oleška

XYZ

"Dneska už by tu měli být ti Mágové," vyslovil jsem název objednávky, kterou jsem v mém oblíbeném knihkupectví zadal minulý týden.
"Jo, támhle je máte nachystaný," pravila slečna a podávala mi knihu.
"To je fajn, děkuju ... ale ... to není ona. Já chtěl úplně jiný mágy."
"Tyhle jsme pro vás objednali."
"Jenže já chtěl od nakladatele XYZ a tihle jsou odjinud."
"To je zvláštní, já tady v počítači žádný jiný nemám."
"No, vono to vyšlo nedávno, asi tak před třemi nedělemi."
"Já to tu hledám, ale oni to prostě v seznamu nemají. Jsou tady jen tyhleti."
"No, tak já bych si to třeba vzal, ono to asi taky nebude úplně špatný ..." začal jsem ustupovat pod tíhou argumentů. "Možná jsem to poplet. Třeba je ten název jinak."
"To nemusíte," pravil mládenec, který knihu objednával. "Já si to nakladatelství XYZ pamatuju. Jenže to tam fakt nemají. Tak já tuhle vrátím, to je úplně v pořádku."
"Tak jo. Ale stejně je to divný," provedl jsem ještě jeden pokus o vzkříšení mého sebevědomí.
"To je," povídá slečna, "ono je vůbec podivný, že by se to jmenovalo stejně. To se totiž vůbec nestává, aby vyšly dvě knížky najednou a stejně se jmenovaly. Na to si většinou dávají pozor."
"Hmmm. Třeba jsem ten název opravdu poplet ... " A bylo posebevědomí.
Objednal jsem nakonec další knížku - poprvé vydaný komiks Káji Saudka - a ještě jsme pohovořili o hrách, mezi níž je i jedna právě od zmíněného Káji Saudka. No prostě mé oblíbené knihkupectví.
Ale vrtali mi hlavou, ti Mágové. Vzal jsem to tedy ke konkurenci, kde si vůbec není s kým povídat, ale zas tam mají úplně nejnovější novinky. A hned u vchodu: Mágové z nakladatelství XYZ!
No jo, no, měl jsem sice pravdu, ale co na tom. Když ono se tam s nimi tek pěkně povídá. A ta knížka vůbec nespěchá.

král v pixle

"A jak je to česky?" ptal jsem se v krámku s čajem pana majitele, co si spolu vždycky trochu povídáme.
"Češky chceš?"
"Jo, český překlad myslím."
"Češky tohle bílý čaj a tohle místo."
"Myslíte město?" Já mu vždycky vykám, ale ono se u nich spíš tyká, jenže mě to přijde takový hloupý.
"Jo, mysliš místo, tohle máš čaj a tohle místo."
"Takže je to Bílý čaj z An Ji?"
"Jo, jo, tak," zazubil se a vybírali jsme dál.
Chtěl jsem nějakou dobrotu.
"Zkus tohle."
Odborně jsem zakvrdlal pixlou z ledničky a přivoněl. Jo, bylo to ono.
"Tak já si vezmu celý tenhle zbytek."
"To málo, já přidá. Padesát."
Byl to čaj z těch druhů, co je jich na kilo celá nůše.
"Tady ještě a tohle za tebou," naznačil, že tu pixlu mi dá.
Poděkoval jsem a ptám se zas na překlad.
"Těžký," povídá a listuje v jídelním, totiž čajovém lístku.
Já z toho vybírám málokdy. Buď si už pamatuju, co chci anebo vybírám podle nálady rovnou z pixel.
"Tady," ukazuje.
U čaje Tai Ping Hou Kui měl překlad Opičí náčelník.
"Není to spíš Opičí král?" ptám se.
"?"
"Náčelník to je jako 'chief' nebo 'leader', ale král, ten je nejvyšší, to je 'king'," zkoušel jsem to po englicku.
"Jo, to jo, král," povídá pan majitel.
"Takže Opičí král?"
"Jo, to správně. Tai Ping Hou Kui."
Tak a měl jsem krále v pixle.
A můžu doporučit, je znamenitej.

čiň čertu dobře ...

Když má svátek Kateřina, znamená to, že bude brzy Mikuláše. A když obchází Mikuláš s čerty dům od domu a naděluje dětem do košíku, co si kdo zaslouží, je jasné, že za dva dny bude mít Kateřina narozeniny. S tím se nedá nic dělat.
Ovšem letos bylo potřeba udělat něco jiného. Uklidit.
Nějak se nám tu nahromadily předměty, protože téměř do konce listopadu jsme pořád něco dělali na zahradě, čímž jaksi na dům nezbyl čas.
A protože měl v sobotu přijít svatý muž, musel jsem uklidit alespoň tam, kde byla návštěva očekávána.
"No to snad je nějaká cizí předsíň," ohodnotila mápozornáHanička moje úsilí.
Mikuláš přišel, anděl se zlatými křídly taky, čerti byli tři, byli hodní, ani moc nestrašili přesto, že místa měli dost. No ideální podmínky.
Jenže to jsem si zavařil.
Jen, co byl čertovský večer za námi, nezapomněla mápilnáHanička kout železo, dokud bylo žhavé:
"Letos si budeme muset dát konečně taky předvánoční úklid. Už je tu binčus, že se tu nedá hnout. A moh bys taky zavolat panu Šebkovi, jestli by nedal do pořádku tu koupelnu. A vymalovat by taky bylo potřeba..."
To máme tedy do vánoc docela honičku. Holt jsem asi zlobil a teď to mám.
Inu, čiň čertu dobře ...

máte to správně

"Já zapomněl ten lístek doma na stole. Můžeš mi to, prosimtě, poslat esemeskou?"
"No jo," pravila málaskaváHanička a poslala mi seznam, co je třeba pořídit v lékárně.
Měl jsem štěstí, u pultu na mě čekala slečna, co si spolu vždycky povídáme.
"Tak ukažte ten seznam," neotálela slečna lékárnice.
"Já to mám dneska tadyhle v telefonu. Můžete si to přečíst?"
"To víte že jo. Tohle máme, to taky, ale tohle nevím přesně. Nevíte, co to je?"
"Tak to teda ale vopravdu ne."
"Ani si nevzpomenete, jaký to má obal?"
"Vůbec ne, já to snad ani neviděl."
"To nevadí," pokračovala zkušená slečna lékárnice, "tak vám dám tohle. To by mohlo být ono. Je to čistící gel."
"Jo, to jo, to by mohlo být správně. Něco o čistění mi žena říkala."
"Tak vidíte. Kdyby bylo nejhůř, tak to nerozbalujte a já vám to vyměním."
"Děkuju, ale vono to asi bude vono."
"Asi jo. Ale vám by to taky neuškodilo."
???
Ostatní slečny lékárnice vypukly v řehot.
"To jsem tomu dala. Já myslela, že jako to můžete použít i vy, když je to čistící ..."
Konečně mi to došlo:
"Jo ták. No to máte pravdu. Já se taky vobčas meju. Většinou dycky takhle před vánocema. Teď zrovna se na to chystám."
"No tak to máte správně," smála se slečna už taky a byla při tom rudá až za ušima.
Inu, není nad to, pěkně si v krámě popovídat.

příště foťák s sebou

Poslední zápis do egyptského deníku:
Když člověk uváží, kolik je tu nenechavých rukou a kolik se jich tu za rok vystřídá, je velice pochopitelné, že tu jsou všude cedule: nedotýkat se, nelovit, nebrat, jenom koukat.
A je na co.
Matýsek poprvé v životě nasadil masku i šnorchl a nejdřív opatrně a pak už s nadšením plaval kolem korálů a pozoroval rybičky tlusté i tenké, žluté, modré, zelené, pruhované, černé, krátké i dlouhé a kdoví jaké ještě.
Jakousi náhodou se nám podařilo vybrat hotel na pláži, kde hned pár metrů od břehu jsou "školní" korálové útesy, kde se dá vyučovat šnorchlování i první potápění. Dokonce sem jezdí i potápěčská škola seznamovat adepty s prvními ponory s automatikou. Pro nás ale letos stačí šnorchl.
Matýsek ani neví, že plave. Pořád si ukazujeme, co všechno je vidět. To, že jsme se přesunuli z mělčiny do hlubší, ba i docela hluboké vody, Matěj ani nezaregistruje. Další dny už se už umí sám potopit a nenapít se slané vody. Zkušeně vyfukuje vodní tříšť ze zaplaveného šnorchlu jako starej vorvaň.
To na Kačku se musí pomaleji. Je přeci jen o dva roky mladší. Se mnou do vody nechtěla, ale s moulaskavouHaničkou si nakonec dala říct. Zkusily to nejdřív u břehu, koukaly na rybičky a tím byl učiněn první krok pod hladinu. Zítra to zkusíme dál od břehu.
"A to teprve uvidíš, jaký jsou tam rybičky," poučoval jí hned světem protřelý Matěj.

A dál už nebylo co do deníku psát.
Celý týden jsme si naordinovali stejný program.
Kačenka si oblíbila, řekněme, příbřežní pobyt, zatím co Matěj se věnoval hloubkovému potápění a lovil mušličky a vyfukoval slanou vodu a byl z něj lovec perel.
Na seznamu vyskytujících se ryb jsme mohli odškrtnout velkou část těch, které jsme viděli a k tomu ještě přidat chobotnici a dvě sepie. Zahlédli jsme i murenu a perutýna.
Příště si musíme přibalit fotoaparát pod vodu, abychom si alespoň něco přivezli.

za $28 v Egyptě

"A támhle je překvapení, Matýsku!"
"Kde?"
"No přeci ty velké vodní skluzavky."
"Ale tam já se budu bát. Mě stačí támhleta chobotnice."
"Jé, tatínku, králíček!"
"Kde, Kačko?"
"Támhle, na trávníku!"
"No jo, hned dva."
... follow the white rabbit ...

"Brrrrrrr ....! To je slaný!"
"Vždyť jsem ti, Kačenko, říkal, ře moře je slané."
"Uuhhrrrrblmfffffff ...."
"Kačko! Musíš dávat pozor, ty vlny tě jinak spláchnou!"
"Jé, rybičky!"
"Tady je jich spousta. A hele! Teď mě jedna ochutnala."
...
Byla sobota a po noci v letadle jsme se šli vyčvachtat do Rudého moře. Kupodivu bylo modré, ale naštěstí se na ten nesoulad děti neptaly.
Z pláže nás vyhnal animační program.
Deset dam s nadváhou ( všímáte si, jak jsem ohleduplný? ) panáčkovalo ve vodě v rytmu dunícího rámusu podle pokynů vyskákaného animátora. Říkají tomu "water gym". Pravda je, že vlny se trochu zvedly. No ale to se nedá popsat, to se musí vidět.

Po zaslouženém odpoledním spánku jsme se vydali na procházku po pláži.
"Tatínku, ty jsou ale velký. Můžu si je pohladit?"
"No jasně."
"Jé, von votočil hlavu. Tatínku, ti velbloudi nejsou plyšoví?"
"Ne, Matěji, tyhle jsou živí."
"Jééééé...."
Projížďka nás stála $28 a my jsme konečně byli opravdu v Egyptě.

věchýtek

Jsou otázky, na které nejste připraveni, přestože pokud je zaslechnete někde kolem sebe, zdají se vám nad slunce jasnější.
Tedy nepoloží-li je někdo z nenadání vám.
"Tatínku co je věchýtek?" Matěj tu otázku položil zcela nečekaně ještě v autě na cestě ze školky.
"No, víš Matýsku, to je takovej ..."
Tak a nevěděl jsem.
On tedy každý ví, co je věchýtek, že ano. To se přeci často používá tohleto slovo, ale teď zrovna ...
Vzpomínal jsem. Kdysi dávno dělala tetička na chalupě věchýtky na zátop.
Ale ne, tomu se říkalo věchet. Takový svazek větviček posekaných na velikost akorát do kamen.
Vlastně ne, to byla otýpka. Malá otýpka, velká otep.
Věchet musí být něco podobného.
"Matýsku, to je takový svazeček slabých větviček, třeba na zátop do kamen."
Kamna Matěj zná. Proto se zeptal:
"A co je, tatínku, svazeček?"
Dostalo se mu uspokojivého vysvětlení bez cizích slov.
Ale mě pořád vrtal hlavou ten věchýtek. Nebylo to ono.
Večer jsem to strčil do gůglu. No pochopitelně!
Stačilo, aby na mě vyskočilo slovní spojení věchýtek slámy. A už bylo jasno.
Hned z mé paměti vyběhly vzpomínky na prázdniny na chalupě.
Na poli snopy svázané povřísly stavěné do panáků, strašáci v zelí s věchýtky pověšenými na provázcích, kupky sušeného sena, věchet slámy uchystaný na podestýlku v chlívku ...
Vida, tak přeci jen budu asi trochu pamětník. A Matýsek s Kačkou už ta slova jenom uslyší, ale nebudou si je moci osahat.
Dneska slámu sebere stroj a umotá z ní balík, který s věchýtkem nemá vůbec nic společného. Leda tu slámu.