WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

už letíme

"Mňňňaaaaaaaauuuuuúúúúúúú!!!!"
Tímhle zvukem začalo páteční ráno.
Matýsek přivřel Sáře ocas do dveří auta. Nachtěně, samozřejmě. Sára řvala, Matěj řval, Kačka fňukala.
Po vyproštění ocasu ze dveří zvuky přestaly a Sára se dál muchlovala s autem.
Potom už se žádné další katastrofy nekonaly.
Jenom tak někdy po poledni mi chcíp mobil a já jsem začal bojovat s narůstající nervozitou, že budu bez spojení.
Nakonec jsem ale stihl servis, kde jsem se za poplatek dozvěděl, že už aparátek není v záruce a že by se musel dát do opravy a že se neví, jestli to opraví a že by to stálo .... I nezbylo, než stihnout i vyzvednutí nového telefonu, který na mě jaksi zbyl, čímž jsem se stal opět mobilním a mohli jsme klidně odjet na letiště.
Na nejlepší atrakci v Ruzyni byly pasovány pohyblivé chodníky, jimiž jsme zaplácli čakání na odlet. Děti chvílemi rejdily po pásech tak rychle, že z nich byly patrné jen barevné šmouhy.

"Už letíme, tatínku?"
"Ještě ne, Kačko, couváme ze stojánky."
"A teď už letíme?"
"Ještě ne, Kačenko, pojíždíme po dráze."
"Ale teď už letíme."
"Čekáme na povolení, Kateřino."
"Aha, teď už ale letíme."
"Nejdřív se musíme rozejet, copak necítíš, jak to drncá? Už to bude, dávej pozor!"
"Ale ..."
"No tak teď už konečně letíme, vidíš, Kačenko?"
"A to už letíme, tatínku?"
".......!!!!!!!!"
A to už byla asi tak dvacet minut sobota.

bude to na koupání

Teplotní rekordy zatím nepadají (v roce 1926 prý bylo nějakých 17 stupňů), na to je pořád ještě dost chladno a nad ránem byla dnes venku jinovatka, ale listopad bývá přeci jen o něco studenější. Však se taky blíží Kaččin svátek. A to už bývá mrazivo.
No, Kateřině jsme to zatím neřekli a žádné vážné mrazy letos zatím nehrozí. Jisté je jenom to, že ve středu to s Kačkou oslavíme a další zápis tady v deníku nebude dřív, jak o příštím víkendu.
Co se počasí týče, už přes týden se teploty ve dne šplhají i nad deset stupňů a vypadá to, že to nebude o nic lepší. Ono se v pranostikách píše, že:
Počasí o svaté Alžbětě povídá, jak bude v létě.
Jestli to tedy vyjde, pak budem mít napřesrok o prázdninách skvěle na koupání.

šedesátka

Už jsem byl pod skálou za Jarovem a do Vraného to bylo jen pár metrů.
V té zatáčce je vidět z cesty pořád ještě hladina Vltavy. Něco se tam ve vodě plácalo.
Tedy ono se to neplácalo, ony to byly dvě labutě. Právě startovaly z hladiny. Je to náramně legrační podívaná, když ti velcí ptáci běží po vodě. Zdá se to být poněkud těžkopádné. Ale není. Však si to zkuste, běžet po vodě. To prý dokázal jenom jednou jeden a teď se o tom už dva tisíce let diskutuje - kdo ví, jak to vlastně tenkrát bylo.
Tyhle dvě labutě běžely mým směrem. Mohutně mávaly křídly a už už se odlepovaly od hladiny.
Ptáci měli před sebou volnou řeku, já zatáčku před přívozem.
Díval jsem se na tachometr. Labutě letěly nějakých šedesát a když jsem před zatáčkou zpomalil na padesát a pak ještě trochu, začala mě ta konkurence předjíždět po vodě. Už jsem jen zahlédl, jak se odlepily od hladiny a to už jsem musel kroutit volantem, jinak bych skončil převozníkovi v pramici.
Labutě odlétly po svých a nejspíš jim ani nedošlo, že letí přes obec nepovolenou rychlostí.
A mě teprv teď došlo, že šedesátka je v ptačí říši docela běžná rychlost.

hádanka listopadová

Když už je ten listopad, mohli bychom si dát listopadovou hádanku.
Květ višně pozná asi každý, ale zkuste uhádnout, co je to za višeň a kdy tahle fotka vznikla:

a) Prunus campanulata Okame - 17.3.2009
b) Prunus subhirtella Autumnalis - 17.5.2009
c) Prunus subhirtella Autumnalis - 17.11.2009

za plotem

"Haló, haló," slyšel jsem za plotem.
Ani jsem tomu nevěnoval pozornost a dál jsem umísťoval kameny do trávníku. Bylo jich celkem dvanáct a ještě jeden obzvlášť velký šlapák před studánku. A musel jsem to stihnout do setmění, které nastává touhle dobou před půl pátou.
"Dobrý den," nenechal se odbýt hlas a za hlasem vykouk zpoza plotu obličej nějakého pána.
"Jo, dobrej den."
"To je vaše kočička?"
"Která?"
"Tady ta."
Pochopitelně jsem žádnou neviděl, protože z mého pohledu to byla támhle ta - za plotem.
"Asi jo, jak vypadá?" komunikoval jsem dál od rozdělané práce.
""Taková hodně chlupatá."
"Světlá? A s přechody do tmavé?"
"Ano."
"Tak to je naše Sára."
"Ona tady ale už dlouho mňouká a nemůže dovnitř," zastával se Sáry milovník zvířat.
"Aha! Tak to je takhle: " nechal jsem kameny kamenama a šel otevřít branku, abych nevypadal, jako antoušek.
"To ona totiž ven i dovnitř umí přelézat sama. Jenže to je námaha. A tak když je někdo na zahradě, dožaduje se otevření dveří, aby nemusela přes plot, víte. Něco jako: Pusťte bratry domů!"
"Ale když ona tak tesklivě mňoukala, mě jí bylo líto."
"Jo, to vona umí, když něco chce. Vona je totiž děsně vypečená."
"To jsem nevěděl, ale když ona je tak roztomilá."
"No, to vona je je. Roztomilá mrcha. Tak poď, Sáro, nemáme na to celý vodpoledne. Tak pěkně děkuju a nashledanou."

do pěti dnů

Normálně tyhlety obchodníky s deštěm rovnou vyhazuju a v telefonu se jich ptám, jestli by taky nechtěli něco koupit, když už mi cpou nesmysl, kterej nechci ani nepotřebuju. Ale tentokrát jsem udělal vyjímku. Na zkoušku.
Volal mi telefonní operátor, jestli prej nechci ke svému internetu, který už si beztak platím, ještě internet mobilní, že je to za pár peněz.
Nejdřív jsem ho odbyl, ale pak mi došlo, že to vůbec nemusí být mobilní, ale že to může duplikovat a tedy buď posílit anebo zálohovat naši domácí linku, což se při našem provozu docela hodí. Souhlasill jsem a nechal si poslat ten aparátek.
Že prý mi ho přivezou do pěti dnů.
Nejdřív se nic nedělo. I volal jsem asi po měsíci, co se teda děje, když se nic neděje.
Dostal jsem odpověď, že moje objednávka v jednom systému je a ve druhém není a že je to divný a že to slečna předá.
A týden zas nic.
Další slečna mi řekla totéž a když jsem se nenechal odbýt, byl jsem přepojen na další dvě pracoviště, kde jsem se dozvěděl z jejich úhlu pohledu némlich to samý.
Třetí slečna za další týden mi po zopakování již známé záhady slíbila, že můj požadavek jaksi povýší na urgentní a podstrčí do šuplíku nadřízené osobě.
Tenhle tah vyšel a příští den se ozval mládenec, který to všechno skoro před dvěma měsíci spískal.
A že prý asi zadal špatně číslo dokladu. No jo, zadal.
Věc vysvětlena. Kurýr přijede s tím pazmekem do pěti dnů.
Kurýr se ozval za dva dny. Skřehotavým hlasem se ptal, estli jsem na udané adrese, což jsem potvrdil.
Přijel asi půl hodiny po jím udaném limitu a volá, abych si pro to přišel.
Opáčil jsem, že jsem si myslel, že když je kurýr, že mi to přinese a ne že si pro to musím zajít někem, kde zrovna našel volný místo na parkování.
Něco neurčitého zaskřehotal a asi za dvě minuty byl u dveří kanceláře.
A von ten kurýr byla žencká. Skřehotavá. Baba Jaga.
Nedostal jsem sáňky samochodky, ale modem, což je ve světě mobilních komunikací vlastně skoro totéž.
No a při spuštění jsem volal zas asistenci, protože jsem se nějak nemohl připojit.
"Samozřejmě, že to teď není možné, vaše karta bude aktivována do pěti dnů," pravila operátorka.
Ufff .... !

uvolněte se

"Já to potřebuju, tatínku, uvolnit," svěřovala se se svými potřebami Kačenka.
"Ty myslíš upevnit, viď?"
"Ano, uvolnit."
"Kačko, uvolnit je tohle. To ten pásek z té masky skoro úpně vytáhnu. Vidíš?"
"Ale teď mi to padá."
"No však. Teď ti to ukazuju. To je potřeba upevnit, víš. Když ti to uvolním, tak to padá. Už tomu rozumíš?
"Ano tatínku."
"To je dobře."
"Tak mi to spravíš, tatínku."
"To víš, že ano Kačenko."
"Mě to teď nedrží, víš, tatínku."
"Vím, Kačenko."
"Tak já to už potřebuju uvolnit!"

jak se nepovedlo rozšířit poplašnou zprávu

"Tedy vona to nejni žádná poplašná zpráva, jak normálně novináři teď rádi říkají," pravil televizní moderátor v ranním bloku zpráv.
"Máme tady astronoma z obzervatoře na Kleti. Povězte nám, co se stalo."
Ze solidního vědce pochopitelně nevypadla žádná senzace. Pouze suše konstatoval, že někdy v pátek kolem půl jedenácté večer se kolem naší Země prohnal takovej větší kámen o průměru asi sedm metrů. Malá planetka, která byla objevena tak půl dne před tím, než se vedle nás mihla.
No jo, ale to nejni žádnej mediální trhák, že ano. Tak teď si zas přisadila slečna moderátorka. Že prý ji zajímá, co by se stalo - čistě teoreticky, samozřejmě - kdyby to žuchlo na zem.
Klidný astronom pravil, že kdyby teda vopravdu náhodou stála ausgerchnet pod tím placákem, tak by jí to rozmáčklo, ale ostatní by si toho ani nevšimli. To pochopitelně slečnu rozesmutnilo, jelikož by jako mediální hvězda nezazářila ani v tomhle případě.
Pan kolega moderátor jí přispěchal na pomoc a znovu se snažil navodit katastrofickou vizi:
"No a co kdyby ta planetka dopadla doprostřed české kotliny. Řekněme tady kousek jižně od Prahy."
No krucihýml, co se ten cápek naváží zrovna do nás?! To se musí strefovat rovnou do středu Čech. Jako by si tu svou soukromou katastrofu nemoh prožít někde u sebe doma na dvorku. To mě teda dopálilo. Tady u nás je klid a ticho, tak jakýpak epicentrum a rázový vlny.
Naštěstí pan astronom mládence okamžitě zchladil, když rozumně dodal, že dopad takového objektu by v podstatě zůstal bez povšimnutí kromě samotného místa dopadu. A že by to zajímalo hlavě vědce a tudíž by to žádná senzace nebyla.
Moderátoři se zklamaně ješte chvilku snažili vykřesat alespoň malou jiskřičku ohňostroje, ale pan astronom jim nedal šanci.
Ještě, že tak.
To že je od nás pár set metrů kopec Ďábel, ješte přeci neznamená, že se tu budou ženit všichni čerti.

všechno už běží

Od počítačů člověk nemůže čekat žeádnou extra podporu. Jsou to stroje a stroje občas fungují a občas ne. Tak je to i s mojí meteostanicí.
V liště na boku je tady vedle v prohlížeči u meteostanice pořád nápis "Zkušební provoz." A poprávu. Stařičkej rozpadlej strojek, kterej tak před deseti lety nesl hrdé jméno počítač, jede téměř za hranicí svých možností a jeho dýchavičná podpora poskytovaná sběru dat ze stanice není vždycky dostatečná a tak občas zamrzne, protože už toho má dost.
To pak takhle ráno vylezu ven a snažím se staříka resuscitovat.
Toho pravidelně využívá Ferda.
Ne snad, že by to byl kocour - ajťák, to pochopitelně ne. Jeho zájem leží venku. Na zahradě. Potřebuje oběhnout rajón a zjistit, jestli tam venku není něco, s čím by si mohl hrát.
Jako dneska.
Resuscitace byla tentokrát náročnější a dveře domu tudíž zůstaly pootevřené delší dobu.
"Ferdo! Hned domů," volal jsem preventivně po zjištění, že si někdo dveře pootevřel tak, aby mohl ven.
Ale kdepak Ferda. Na toho si jen tak nepřijdu.
Chtěl zopakovat nedělní noční trik s nevinným kukučem: "Pročkak mě sháníš, pane? Já jsem přeci tady doma na schodech."
Jenže tentokrát jsem ty dveře zavřel a šel jsem ho hledat kolem domu, abych se přesvědčil, že opravdu zdrh.
Ale chyťte kocoura, co je velkej jak rys, když se nechce dát chytit.
První kolečko kolem domu bylo takové ověřovací. Je tu? Není tu?
Při druhém obcházení domu jsem už u kůlny zaslechl šustnutí a zahlédl tmavou šmouhu - to byl Ferda.
Tak tedy třetí rotace: "Ferdo, ty uličníku, pojď sem!"
"To víš, já se tak dám načapat venku. Tůhle!"
Jenže když je dům zavřený, to se špatně leze dovnitř a dělá se, jako že se neuteklo.
Tak ještě jedno kolo. Ale to už se Ferda zastavil a kouk na mě za rohem. Udělal ještě jeden pokus otevřít si dveře z terasy, ale to bylo už jen tak pro pořádek. Pak se zastavil, milostivě na mě počkal a nechal se zanést do tepla.
Tak, to bysme pro dnešek měli.
Meteostanice běží a já s Ferdou už jsme se taky proběhli.

kontrolovat je třeba

"Já mám někde prošlou náplň z lékárničky, musí bejt v kůlně, dával jsem tam věci ze starýho auta," snažil jsem se upamatovat a pomoci svélaskavéHaničce při vymýšlení, co ještě doplnit. Tedy doplnit do lékárničky pro Kačku.
Ježíšek se totiž letos rozhodl, že z Kateřiny bude paní doktorka, což jest podporovati lékařským kufříkem s příslušnou nádivkou.
"Jsem koupila zajíce v pytli, ale byla to jediná lékárnička v kufříku, jenže nikdo neví, co je vevnitř," přinesla mápečliváHanička příslušnou doktorskou výbavu.
"No to je ale šancajk," komentovala to hned, jen jsme to večer otevřeli.
MápečliváHanička se bystře chopila příležitosti a prolustrovala obsah kufříku líp, než komise sedmnáctého listopadu. Předměty, které neobstály, putovaly hned do koše. Čímž ovšem vyvstala otázka: Ale co do toho kufříku ještě dáme?
"Co já vim, já si na doktora jakživo nehrál," snažil jsem se zbavit zodpovědnosti.
"To já jo, já měla i opravdovský injekční stříkačky," opáčila mášikovnáHanička.
"No tak proč se na to ptáš zrovna mě?"
"Třeba by tě mohlo něco napadnout."
Napadly mě obvazy a hned potom ta stará lékárnička z auta. Zašel jsem pro ni do kůlny.
"Jé, tys jí našel?" zářila máhraváHanička a hned se na tu nadílku vrhla.
"Rouška pro dýchání z úst do úst ... to jsem ještě neviděla. No vono je to plastový a má to takovej náústek," zabrala se do zapomenuté profese mápečliváHanička.
Objevila ještě všelijaká obinadla, dezinfekce, náplasti ...
"Tak nevím," pravil jsem dívaje se na ten nečekaný zájem, " nevím, jestli jsem to přines pro Kačku anebo pro tebe."
"Co máš, prosímtě, to musím přeci zkontrolovat, ne?"
"Jo jo, naprosto chápu, já Matýskovi taky kontroluju lego, jestli třeba není zkažený."

aby se Matýsek nebál

"Blesk Mc Queen vždycky vyhraje," poučil nás Matýsek nad obrázkem červeného autíčka.
Teď bylo na mě, abych to nějak zamluvil, protože Auta ještě oficiálně neznáme, to až jestli třeba něco takového bude pod stromečkem.
"Tak to on asi závodí. A nechceš se podívat třeba jak závodí Anakin?"
"Jo! Já už to jednou viděl!"
"Tak se běžte vykoupat a já vám zatím ty Star Wars nachystám," souhlasila málaskaváHanička.
Vybíráme pro Matěje pokud možno neškodné scény z filmů, se kterými už beztak někde přišel do styku. Hvězdné války mezi ně patří. Jednak jsou u nás docela oblíbené - tedy já s nima furt votravuju - a taky když Matýsek někde vidí světelný meč, už začne vyprávět, jak jeden kamarád ve školce ho má a jak stačí zmáčknout čudlík a už se vysune a dělá zvuky.
Bylo rozhodnuto, že zkusíme, jestli jeho dušička unese víc, než jen závody.
A tak se seznámil s Jar Jarem, Obi-Vanem i s Qui-Gonem a Darth Maulem. Vybírali jsme mu z filmu jen některé scény, takže už třeba ví, že droidi se dají světelným mečem snadno zdolat. Ovšem pokud je člověk Jedi, pochopitelně. Jenže i Jedi může někdy prohrát a to se ukázalo být pro Matěje ještě neúnosné.
Qui-Gona obrečel a ani "ten zelenej starej skřítek" už s tím nic nenadělal.
Byl to pro Matýska takovej šok, že když jsem ho šel uložit, přál si před spaním pustit nějakou hezkou pohádku, takovou, aby se nebál.
"Třeba o čertech, tatínku, tu o tom zapomenutým, jak se jmenoval Trepifajxl."

techno vs. Belinda

Už jsem jí tak dvacet let neslyšel a protože nedávno vyšla na výběru písniček z těch let, pouštím si jí docela často v autě.
No přece jí taky znáte:
V přístavu hausbót, tam sama bývá ...
Jasně, Belinda.
Chytlavá odrhovačka z dob, kdy písničky ještě měly melodii a nebylo nutné se o nich vyjadřovat jako o příšernym rámusu.
Zrovna všichi šíleli po Belindě, když jsem na Zbraslavi u nádraží vzal stopaře. Šel asi ze školy, na uších sluchátka a jestli prej jedu do Vranýho. No bodejď, že jedu. Takže výsadek bude u střediska. Jako vždycky.
Písničku jsem nevypnul. Třeba se mládenec chytí a zeptá se, co je to za příšernou vykopávku.
Mládenec se nezeptal.
Ale taky nevypnul svýho ajpoda.
Z jeho sluchátek jsem i přes Belindu slyšel obvyklé zvuky bicích nástrojů nějakého techna.
Hmm. Panáček je zarytej.
Nechal jsem to dál puštěné a on taky.
Začla další předpotopní písnička a i techno dál rámusilo.
U střediska mladík o překot vyskočil z auta, poděkoval a praštil dveřma, že málem upadly.
Těžko říct, jestli je zvyklej na jiný auto nebo mi prostě jenom chtěl dát najevo, že před takovým vodpadem se dají tak akorát zabouchnout dveře.

doma je doma

O tom, jakým úsporným způsobem Sára překonává překážky jí v cestu stavěné tu už byla zmíňka. Teď na podzim se k tomu způsobu přidal i dobrý důvod.
Samozřejmě, že by bylo na místě prohlašovat, že nás Sára má ráda, že ví, že k nám patří a tudíž jí k přelézání plotů pudí nikoliv instinkt, anóbrž láska k člověku a k páníčkovi zvlášť. No, po osmiletém soužití s touhle kočkou lze připustit i takovou variantu.
Ale je tu i další.
Jak řečeno, Sára už je kočka, řekněme, v nejlepších letech. A to o těch letech se jen tak říká, aby nebylo hned jasné, že mládí je v nenávratnu a do kloubů se nezadržitelně vkrádá regma. Tohle, myslím, už ví i náš hlavní myšilov, tedy Sára. Asi tak před čtrnácti dny zas začala kulhat. Prohlídl jsem jí packu, ale žádné zranění nebylo patrné. To tu už vloni taky bylo. Simulant jeden. Jenže ono to asi nebude úplně simulování, ono to bude ulevování si bolavému kloubu starého zkušeného revmatika.
A to už jsme přímo u toho důvodu proč se teď, jak se ochladilo, vrací Sára čím dál častěji. Prostě se chodí ohřát domů, k rodinnému krbu.
Prvních pár dní to bylo takové skoro až přemlouvání: "No tak, Sáro, poď domu, dyť je tam venku taková čina, že by psa nevyhnal."
To bylo ale opravdu jen chvilku. Teď už okamžitě přiběhne na jedno zavolání, nechá si otevřít branku ( lézt přes plot - to je pro ty mladý, to po mě nechtějte ) a honem do tepla.
No a poslední dny už je v teple většinu dne a jenom občas se jde projít, aby zkontrolovala rajón.
Inu doma je doma.

běh kolem strašidla

"Co je dneska?" ptala se čarodějnice.
"Halloween," volaly sborem naučené děti.
"Dušičky!" hučel jsem já.
"Ale dušičky jsou až v pondělí, dneska je halloween," trvala na svém čarodějnice.
Tenhle spor jsem nemoh vyhrát, už proto, že v sobotu skutečně dušiček nebylo, zatímco předvečer svátku všech svatých ano.
Čímž bylo vysvětleno, co se to vlastně děje a zábava mohla začít.
Čarodějnice spolu s vodníkem, který přitáhl na vozejku truhlu plnou dárků, rozdělili ceny za nejstrašidelnější dýni i obrázek (vyhráli všichni) a pak začal strašidelný běh.
V temné zahrádce byla vytyčena stezka svíčkami mezi stromy, na kterých se houpala strašidla. Kdo chtěl uspět, musel proběhnout celou trasu kolem tří strašidel a donést tři předměty ze tří skrýší. Nejstatečnější musel být ten první. Ten nevěděl, co ho vlastně čeká. Pak už to byla brnkačka. Ale jenom na první pohled.
Představte si, že jsou vám čtyři, doma vám pořád dokola omílají horrory o kterých tvrdí, že jsou to pohádky a že dobře dopadnou, venku je tma, všude samá svíčka, nic není vidět a někde támhle za tím strašidlem je prý první skrýš. No to bych rád věděl, kdo z vás by se nebál.
Ale děti byly statečné a nakonec se odhodlaly všechny. Matěj samozřejmě proběhl celou trasu. I naše Kačenka se nakonec na cestu vydala. Ale ta doběhla jen do první skrýše a hned mazala zpátky. Když jsme prohlíželi ty mizerné noční obrázky, bylo i v té tmě možné rozeznat, že Matýsek to bral s úsměvem jako sport, ale Kačka měla na krajíčku, když běžela kolem strašidla.
Ono přeci jenom takový strašidlo se vám může z toho špagátu vodvázat, no a co potom ...

útěk z Alcatrazu

V pátek se to Ferdovi konečně povedlo. A to navíc ještě tak, aby si toho nikdo nevšiml až do soboty do rána.
"Haničko, myš je pryč!" Volal jsem od opuštěného myšího obydlí.
"Von musel Ferda večer, jak si hrál s tou klíckou, tady tu misku nějak uvolnit a jak už bylo dno volné, myška tudy musela utéct."
"No nazdar, tady bude binčus, než jí najdeme," pravila mámiláHanička a už lezla po čtyřech.
"Tam ani nehledej, já už to všechno prohlíd. I s baterkou."
"Budeme muset být potichu a poslouchat. A jak začne někde hlodat, hned jí musíme chytit."
"No, to budeme muset bejt dost dlouho ticho, to u nás moc nepude," pravil jsem skepticky.
Pokoušel jsem se přivolat na pomoc viníka: "No tak, Ferdo, hledej myšku!"
Unaveně na mě pohlédl kalným zrakem kocoura, který má teď ráno zrovna po noční a jediná jeho starost hned po snídani je někde si zdřímnout.
Ani přivolané posily: "Sáro, chyť myšku!" nebyly nic platné.
Zase to zůstalo všechno na mě.
"Hele, támhle je, za skříňkou!" Svolal jsem přítomné a začal odstrkávat nábytek.
Kupodivu to proběhlo velice rychle. Myš byla hned v láhvi od okurek a já se jal pulírovat s Matýskem její rezidenci, aby přišla do čistého.
Matěj pak šel zkontrolovat, jak je myši ve skle.
"Tatínku," přiběh nahoru celej udýchanej, " myška je nahoře na lahvi, ona tam vylezla! Ale už jsme jí chytili."
Tak to byl už druhej pokus o útěk. Ta je nějaká živá dneska.
Než jsme jí sestavili klícku, vyskočila v lahvi nejmíň ještě pětkrát až nahoru, ale to už nášikovnáHanička učinila opatření, aby myška nemohla utéct.
Teď už je myš zpátky ve svém a spí v tunelu.
Zřejmě nás nechce vidět, neboť jsme jí překazili několik málem úspěšných útěků z myšího Alcatrazu.