WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

rody

"Já ti dám pusinku, tatínku," muckala se se mnou odpoledne po školce Kateřina. "No tak jo, Kačenko." "Pusinku. A ještě! A ještě! ..." Tak už stačí, Kačko." "Ale já tě mám rád," argumentovala Katka. "No tak jo, ale na tvář. A holčičky říkají mám tě ráda, víš. Kluci říkají mám tě rád."
"Aha, velcí kluci a Matýsek říkají mám tě rád. Tak já tě mám ráda. Pusinku." "Uhmmm..."
"Ale já mám hezkej svetřík!" "To máš, Kačulko." "Ale tak se mi do něj neutírej!" "Ale to já musím, protože's mě oslizla."
"Tak teď na tvář pusinku. A na nos..." "Frmmhhh .... Už dost Kačo!" "Tak na tvář!" "Ale naposled!" "Pusinku, tatínku." "Ale no tak! ..."
"Ale já tě mám rád!" "A vždyť já tě mám Kačenko taky ráda ...."
Ale kuš ... totiž rád. Kdo má sakra furt ty rody hlídat.

... a to je pro tento týden všechno, další psaní bude až v únoru

se smetákem

Svůj maturitní ples už mám hodně dlouho za sebou, Juráše teprve čeká. Včera to pro něj byla taková první čtená zkouška v roli pomocníka při slavnostním opatřování maturantů šerpami. Jak bylo patrno z nápisů na zadní straně oněch stuh, dneska se bere ten vstup do života zas o kus víc s humorem. "To není šála," psalo se na jedné. Na další bylo konzervativní "Dej Bůh štěstí." Ovšem na jiné se psalo, že "My jsme ta pravá (j)elita z masa" a "I pád na držku je pohyb vpřed."
Takový pohyb jsme na plese naštěstí nezaznamenali. Naopak se většina přítomných snažila pohybovat kultivovaně, tedy v doprovodu hudby. A to byl jeden z důvodů, proč nakonec přijela i mátančiváHanička. Snažil jsem se k ní být ohleduplný a na nohu jsem jí, myslím, šlápl při tanci jen jednou a většinou jsem se nakonec nějak chytil rytmu, který kapela udávala.
Tóny udávané paní módou byly patrné též a je třeba konstatovat, že za těch téměř třicet let, co jsem plesal já s nápisem "maturant" na saku, se vzhled mládeže o hodně změnil. Většinou k lepšímu. A pro sběr peněz házených shůry maturantům se používají daleko výkonnější nástroje. My sháněli co nejširší smeták. Obvykle vyhrál ten, kdo sehnal smeták z tenisových kurtů. Dneska se smeták používá jako doplněk a hlavním prostředkem ke sběru je plachta. Každá třída jí měla. A čím větší, tím lepší. Účel světí prostředky, ale jak říkala mápozornáHanička, už se z toho vytratila ta soutěž šikovnosti (se smetákem).

od stodevadesáti vejš

"Já bych, tati, potřeboval oblek, jak jsi mi vloni slíbil" pravil Juráš. "No, to sis vzpomněl brzy, dyť jsme o tom mluvili na podzim," pravil jsem já. "No ale my máme ve čtvrtek ples a já tam dělám páže," nedal se odbýt můj prvorozený. "To je teda vohromný, že voláš už v úterý. Tos moh' klidně nechat až na zejtra," držel jsem se původní časové osy. Ale znáte to: co by člověk neudělal pro vlastního syna.
Vyrazili jsme na lov obleků. Jenže ouha! On je Juráš poněkud dlouhej. Do dvou metrů mu moc nechybí. A vyzáblej. Což znamená, že standardní konfekce je mimo, jak jsme záhy zjistili. Cesta po obchodech trochu připomínala pohádku o slepičce a kohoutkovi. Nakonec se nám dostalo rady, že možná u Blažka by mohli snad mít, co potřebujeme.
Šli jsme k Blažkovi. "Měla bych tu tmavě šedý i černý oblek. Tak si sundej to triko a zkusíš si to?" děla rázná paní prodavačka s hlavou zvrácenou do výšin, aby alespoň naznačila, že mluví k Jurášovi. A aby se zavděčila zákazníkovi, shlédla zpět a udržovala dál kontakt se mnou: "To je hrůza, kam ty děti porostou, viďte. A kolik mu vlastně je?" "No letos mu bude devatenáct..." "Ježišmarjá, promiňte, já to špatně vodhadla, já myslela, že to je do tanečních, že je mu tak šestnáct." "To nevadí, já vypadám mladší," zahučel shůry synek.
Oblek jsme dostali, k tomu i košili, motýlka i hedvábný kapesníček. A paní prodavačka začne vykat všem mládencům, co jsou od stodevadesáti vejš.

podpisy

Sněhu ubylo a zůstaly jen ostrůvky bílé, vlastně spíš šedé hmoty. Panuje jakási nejistota, jestli sníh zmizí úplně nebo naopak, jestli třeba znovu nezačne padat. Zatím se k tomu problému staví počasí nevšímavě.
My si ovšem všímáme, kdo k nám chodí na návětěvu. Bez sněhu je to složitější, ale když je sníh, jsou návštěvníci docela čitelní. Zanechávají za sebou své podpisy. Někteří se procházejí jen tak, jiní si i překříží cestu.

jsem žádostivej vám to říct

"Kdyby to bylo blbý, tak přijdem ještě před devátou, jako včera," instruovali jsme tetu Dádu. "A kdyby ne, tak někdy kolem jedenácté." Odcházeli jsme zas do zlaté kapličky a Kačenka jak to slyšela, dala se hned do kvílení naznačujícího standardní nesouhlas s vesmírným pořádkem. Teta Dáda zakročila, slziček tok zastaven a my jeli na Pygmalion.
Tohle provedení bylo podle mého gusta. Žádný postmodernistický živel do úprav tentokrát nezasáhl. Žádná růžová auta, nahá zadnice na forbíně, ani době poplatná vulgarizace slovníku postav. (To všechno jsme viděli v neděli a utekli spolu s ostatními hned při první příležitosti o přestávce.)
Včera jsme se bavili, ba dokonce i zasmáli. Je potěšitelné, že i notoricky známá klasika vás pobaví i rozesměje pokaždé, je-li dobře provedena. Včera bylo všecko na svém místě. Snad kromě toho mládence v režné haleně, džínách a keckách, co se usadil vedle mě na volných místech. Zřejmě nějak patřil k paní uvaděčce. Uprostřed představení vytáhl z žebradla neurčité barvy velkou lahev s minerálkou, která obvyklým plastovým způsobem hlasitě cvakla při zašplouchání. Mládenec si z flašky nenuceně přihnul, zašplouchal znovu, kolik ještě zbylo, a uložil jí zpět do vaku zřejmě na horší časy. Věc naštěstí neměla na průběh představení žádný vliv.
Mohli jsme se tedy dál nechat bavit Higginsem, Lízou, Doolittlem i ostatními. Líbilo se nám to. Jsem připravenej vám to říct, jsem vochotnej vám to říct, jsem žádostivej vám to říct.

nemravnej návrh

"Mám pro tebe nemravnej návrh," pravil kamarád Ondřej, "pojeď se projet na tanku!" Hned se mi vybavilo, že vlastně papíry na tank mám, a že to je mazec, řídit takovou železnou potvoru. Ale nakonec jsem zavolal zpátky, že se zeptám Matýska, se kterým jsme měli na sobotu ráno dohodnuté bruslení s Medvíďaty.
"Pojedeme se podívat na tanky, tatínku," rozhodl ještě cestou ze školky v autě Matěj a Kačka se hned přidala: "Já chci taky na tanky." Kostky byly vrženy.
V sobotu ráno jsme vedeni Ondřejem a GPS dorazili do Smržovky támhle za Jabloncem. Zakufrovali jsme jenom jednou na zasněžené cestě u zasněžené chaloupky. Dědeček, který nám vyšel naproti s popelníkem od kamen, že nám posype cestu, se divil, kde se tu berem a poslal nás správným směrem. K soukromému muzeu vojenské techniky a ke dvěma pojízdným a děsně čmoudícím tankům. Rámus byl, čmoudu spousta bylo a velký kluci vyjeli s tanky na sníh.
Nejsem zrovna fanda militárií. Spíš naopak. Ale když se z toho nestřílí, tak prosím. Přiznávám, že tuhle atrakci jsem z mé absolventské vojny už zapomněl (radši). Velké železné potvory na pásech ve vířícím sněhu. A parta nadšenců na nich. Určitě to stálo za to. Matýsek i Kačenka to budou mít jako zážitek z výletu, kde byl rámus a čmoud a kde kolem nás jezdily bachratý vošklivý tanky. Obrázky jsou tady v galerii.

instantní

Nejdřív bylo kakao. Tedy lžička kakaa, trochu cukru, zamíchat a počkat, až se to rozpustí. To jsem byl hodmě malej. Pak přišlo kakao rozpustné. Instantní. To už jsem byl větší a bylo to moje vůbec první setkání se slovem instantní.
Pak přišly další instantní výrobky. Polévky, omáčky a kde co. Hlavně aby to bylo rychle hotové. Instantní nudle, instatní kaše instantní pudink. Rychle rozpustný svět.
Včera jsem objevil v jednom krámě novinku. Instantní sníh. Je zima, tak proč byste si neudělali vlastní hromádku sněhu. Z jedné plechovky až půldruhého litru sněhu. Vypadá jako sníh, na omak je jako sníh, ale není to sníh. Stačí nasypat do sklenice, zalít vodou a už to bobtná. Za chvíli máte nasněženo! Pouhých stodevadesátdevět za plechovku. Ceny jako u Bati.
Koukal jsem na to a šel si na to i sáhnout. Vlhký, chladivý. Eklhaft. Zůstanu radši u našeho normálního sněhu, co máme na zahradě. A u instantního kakaa. To mi dělá k snídani dobře.

mravní profil

V autě si občas rád s někým povídám. Cesta domů tak rychleji uteče. Někdy to bývá po telefonu, jindy třeba se stopaři. Včera jsem to zkombinoval.
Nabral jsem na obvyklém štaflu hned tři kusy najednou. Mládež jela někam do Vraného. Zrovna jsem si povídal po telefonu s kamarádem. Probírali jsme ledacos, například i to, že do Londýna se dá letět za korunu a do Nového Yorku za deset tisíc i za míň.
Mládež ovšem jela jen ke středisku, takže to měli zadarmo.
A někde kolem Jarova to přišlo: "Hele, ty to teď nemůžeš říct, že jo?!"
Máme totiž s kamarádem takové jedno slovo, co by se hodilo třeba zrovna k hostinskému Palivcovi. Ovšem v poněkud vulgarizované a navíc ještě postmodernistické podobě. Tím slovem si testujeme náladu, stěžujeme si na poměry i na všeobecnou zavšivenost vesmíru. Taky si testujeme, jestli je ten na druhé straně ve společnosti naladěné podobně anebo jestli třeba náhodou není mezi slušňáky, což se pak projeví tím, že to slovo říct nemůže.
Já jsem pro tentokrát zvolil neobvyklý postup.
"Mládeži, já tu mám hovor s kamarádem a já teď musím říct jedno děsně sprostý slovo. Abych nějak nenarušil vaši výchovu, tak vás varuju předem. Doufám, že vám to nebude vadit." "Ale nebude, klidně to řekněte."
"#@!*!!?@#," pronesl jsem na plnou hubu.
Podle toho, jak se omladina tlemila, bych řek, že znají daleko šťavňatější překlad téhož slova a tudíž nemusím mít obavy, že jsem svou verbální exhibicí nějak negativně ovlivnil jejich mravní profil.

hádanka lednová

Včera mi velice pomohl soused Tomáš. Půjčil mi jednu šikovnou věcičku. Uhádnete, co to je?
a) hák tažného zařízení pro sněhovou radlici
b) nástroj na měření průměrů trubek topného systému
c) nástroj na řezání trubek z měkkých materiálů

padání na ledu

Železo jest kouti, dokud je žhavé. Proto jsme šli s Matýskem a Kačkou ze školky hned na rybník. Kateřina, aby se nenudila, dostala k využití červený pekáč, na kterém jsem jí vozil po ledě. Matěj samozřejmě brusle.
I když moc samozřejmé to nebylo. MálaskaváHanička hlásila, že už ve školce brblal cosi, že nemůže jít bruslit, že musí zatloukat hřebíky. To je nová hra, kterou dostal v neděli od jedné tety. Moc se mu líbí. Ta hra. Na tety Matýsek ještě není.
A tak jsme tedy zas klouzali po ledě. Kačenka za mnou na červených bobech, Matýsek na bruslích. Rybník byl až na jednoho bruslaře prázdný a tak jsme ho využívali celý pro sebe. A skoro celý ho děti pěkně zametly. Každou chvilku totiž byly na zemi. Kačku už omrzelo vozit se a musela běhat se mnou po ledě. Led ovšem klouže. Této vlastnosti naopak Matýsek moc nevyužíval a pořád na bruslích jen cupital. Když se mu podařilo sklouznutí, většinou bylo zakončeno pádem. Padali jak hrušky.
Matěj si po chvíli začal stěžovat, že je to nespravedlivý, že padá pořád na jednu stranu. Na tu, co má nejvíc natlučenou. "Už zase na tu stranu, tatínku, mě už to bolí."
Ukončil jsem výcvik krátce před setměním. Byli oba unavení a otlučení. Ani jsem neměl to srdce jim sdělit ono dospělácké mooudro, že ještě žádnej učenej z nebe nespad.

poprvé na ledě

Našel jsem je. Brusle byly na půdě. Nějak se nám povedlo v sobotu najít i brusle pro Matýska. Museli jsme ovšem hledat v obchodě. A odpoledne jsme šli s Matějem k nám na rybníček. Led nestál za nic a Matěj stál na bruslích poprvé. Kačka běhala jen tak po ledě, že se bude klouzat. Ale Matějovi nestačila.
Matýsek naprosto suveréně začal na bruslích běhat po ledě a občas se mu podařilo i sklouznout. Nechápu, jak vůbec udrží rovnováhu. Fyzika přeci platí pro každého. Pokoušel jsem se ho učit, jak je to s přenášením váhy a s těžištěm. Kdepak. To ho vůbec nezajímalo. On chtěl bruslit. A nějaké těžiště? O to se vůbec nestaral. Vydržel na ledě necelou hodinku.
V neděli jsme šli i s moušikovnouHaničkou. Tentokrát jsme našli lepší led v Březové. Matýsek nás pořád popoháněl, že už chce bruslit. Pustil se do toho se stejnou vervou, jako v sobotu. A s daleko větším sebevědomím: "A ty mě pořád nepoučuj!" No, holt si bude muset nabít na tom ledě sám.
Jezdili jsme zas asi tak hodinku a to už byla Kačka uklouzaná a Matěj upadanej. Některé figury ovšem byly téměř taneční. Zvláště těsně před pádem - ty byly nejzdařilejší. Teď už jen aby mrzlo ještě nějaký ten týden. Když to vyjde, zkusíme o víkendu sportovní dvojice.

čiší na nás Baziliš

O svatém Baziliši zima všudy čiší.
Ne snad že by dneska slavil svátek Bazilišek. To si jenom staří Čechové pozměnili rod jména, aby to šlo líp do rýmu. Patronkou je Bazilisa. Tedy zas tak velký rozdíl v tom není. Ale ta pranostika sedí. Dneska přes noc jsme tu měli zatím letos největší zimu. Nějakých -15°C. To tedy čiší pořádně. Je to druhá nejnižší teplota naměřená za naší přítomnosti v Olešku. Ještě o stupeň méně bylo 6. února 2006. A to jsme bruslili na Sázavě. Když to dobře dopadne a já najdu brusle, půjdeme zítra na rybník.

dva litry k dobru

"Pojedeš pořád podle Vltavy. Nesmíš to splést u mostu na Zbraslav. Tam jeď rovně, řeku budeš mít pořád po pravé straně. Až do Vraného. A tam za šraňkama hned doprava a pak už jen rovně a nahoru, pořád do kopce a v Březové u křížku hned doprava. A to už jsi skoro u nás." Běžná navigace po telefonu. Včera večer jí prováděla máspolehliváHanička. "Jakej rybník?" zněla otázka v druhém telefonátu. "Jo po pravý straně. Ale tam žádnej rybník po pravý straně není. Nebo, vlastně, to už jsi asi přímo u nás ..." Jenže čekání trvalo příliš dlouho. Znovu telefon.
Bylo by to vyprávění ještě nejmíň na stránku, kdybych měl popsat všechno, co kolegyně za oknem auta viděla a popisovala métrpělivéHaničce. Nejdůležitější slova však byla: "Ale navigace mi ukazuje, že jsem od vás 2,6 kilometru a že jedu správně. A to je Mio! Ten to musí vědět...."
Mio věděl prd. Podle popisu cesty jsme vysledovali, že se auto od nás naopak vzadluje a už je u Břežan. Řidička dostala příkaz se otočit a vypnout navigaci. Po telefonu jí mápečliváHanička dovedla až ke křížku, kde si dáma spletla strany a místo doprava odbočila doleva. Pak už to je kousek. Cíle bylo dosaženo.
Je to už podruhé, co se k nám někdo nemohl dostat s GPS. Tahle historka je ale zas o něco poučnější, než ta minulá. Tentokrát už důvěra řidiče - tedy řidičky (ani radši nebudu psát o barvě vlasů) - v neomylný strojek dosáhla téměř absolutní míry. Začínám podezřívat naftařské a navigační společnosti ze spiknutí s cílem co nejvíc prodloužit cestu a díky zvýšené spotřebě si mastit kapsu. Už jenom u našich návětěv mají k dobru nejmíň dva litry.

čím se liším od Indiany Jonese

"Dyť jsem kupoval babičce pralinky, tak sakra, kde jsou?" vzpomněl jsem si včera za volantem. Když nevíš, tak se zeptej. Odpověděl jsem si.
"Já je po tobě chtěla pro Haničku pod stromeček," odpovídala mi babička do telefonu. "Takže sis je vzala." "Nevzala, protože jsi mi je nedal." "Jak jsem ti je měl dát, když sis o ně neřekla." "Takže je pro mě ještě máš." No nemám, já je totiž nemůžu najít."
A bylo to venku.
Já jsem si byl jist, že jsem pralinky kupoval, ale kde jsou teď? Čert ví. Ten čert, co mi tady v pracovně přehazuje předměty, kterých je tu pořád víc a jeden se přes ně sotva prohrabe ke stolu. Hledal jsem několikrát. Hledal jsem i jinde, než v pracovně. Výsledek žádný. Už jsem se chtěl zeptat mémlsnéHaničky, jestli náhodou o pralinkách něco neví. Naštěstí jsem to neudělal a pralinky nakonec našel v krabici od whisky. Dobrota jako dobrota.
Úspěch mě povzbudil a já se dal do dalšího hledání. Tentokrát rukavic. Taky někam zmizely. Nechávám je běžně na střeše auta. Čímž nad nimi po zjištění jejjich nepřítomnosti lámu hůl. Jenže tentokrát jsem si ne a ne vzpomenout, že bych v nedávné minulosti byl rukavice odložil na auto. Opět jsem se pustil do propátrávání různě starých geologických vrstev. Tentokrát v šatně a v komoře a v kapsách a v šuplíku .... a nic! Když nic, tak nic. Ale jo! Hleďme, tuhle se krčej pod čepicema. No tam jsem je určitě nedával. "Haničko, tys mi uklízela rukavice?" ... "Botník není odkládací plocha," pravila v odpověď mápořádnáHanička.
Botník nebotník. Tentokrát jsem oba artefakty vyhrabal. A sám. Budu muset někde sehnat klobouk a bič. Koženou bundu už mám. A to už je to jediný, co mě ještě odlišuje od Indiany Jonese.

štika k snídani

U snídaně se snažíme scházet všichni čtyři. Snaha není všechno a vyjde nám to zřídka kdy. Třeba o svátcích. Ke své hanbě musím dál přiznat, že připravit snídani pro ostatní se mi nepodařilo už dlouho. Abych aleaspoň nějak přispěl, pořídil jsem topinkovač, jež se z otmítaného kusu krámu stal téměř přes noc (tedy hned ráno) oblíbeným doplňkem domácnosti.
"Já chci toust," je oblíbená Kačenčina věta u snídaně. Inu topinky křupou a jednomu to dělá dobře. Pokud nejsou zrovna na uhel. A jak tak onehdá snídáme, praví Kačka zcela vážně: "Já chci štiku!"
No, to byla výzva. U nás po ránu štiku? Rozhlédl jsem se po stole, jestli mi v té rozespalosti náhodou něco neuniklo. Neuniklo. Ani jsem nebyl v žádné cizí rodině, kde je zvykem ryby běžně snídat. "Já chci štiku!" trvala na svém Kateřina. "Kam na to chodí?" ptal jsem se sám sebe křupajíc si svou topinku. "To nevim," odpovídala mámiláHanička, "žádnou štiku nemáme."
Bylo ještě ráno, tak mi ty přesmyčky moc rychle nešly. Ale nakonec jsem se přeci jen chytnul. "Jo paštiku, viď, Kačenko?" "Ano tatínku, štiku!"
Dostala svou štiku na topinku namazanou a slastně si jí zkřupala.

jak na Nový rok ...

"To budete po celej rok pracovitej," pravila paní jdoucí naší ulicí právě ve chvíli, když jsem uklízel ten metr dřeva, co nám ho někdy před vánocemi složil pan Večerka před domem. "Šišmarjá snad ne," opáčil jsem rozšafně. Čímž jsem zahájil jednak nový rok a druhak řetěz událostí, které mají dle tradice předznamenat celý rok.
Ledva jsem složil dřevo, složil jsem se sám, neboť mi tak nějak luplo v zádech. Dodneška mám na zádech placku a namlouvám si, že to pomáhá. Rozhodně nemusím chodit v předklonu.
To, že mě můj druhorozený syn Matěj bude následovat právě takovým tempem, jsem ovšem netušil.
Dostal pod stromeček vláček a spoustu kolejí. Čímž jsem si, pochopitelně, konečně splnil sen o kolejišti se šesti výhybkami a dvojím křížením. Protože je to nerozbitné Duplo, začli jsem si právě na Nový rok skládat (já jsem skládal, Matýsek s Kačkou bořili, přirozeně) už podruhé. Kolejiště se opět povedlo. Oba vláčky rejdily po plastikových šínách jak kapky na plotně a to byla chvíle, kdy se k nám přidala máhraváHanička, aby s Kačkou dělaly cirkus. Tedy stavěly zoologickou, ze které byl pro tuto chvíli cirkus.
Matěj byl též zapojen: "Matýsku, podal bys mi ještě tučňáky a slona?" Matýsek mamince rychle vyhověl způsobem opravdu virtuózním. Nad krabicí s kostkami uklouz na dalších kostkách na zemi. S tučňáky v ruce, které samozřejmě nemohl pustit, vzal pochopa a to hlavou napřed přímo na pusu. Podle zvuku a zakvílení bylo jasné, že situace je vážná.
Když přijeli z pohotovosti, měl Matýsek vytržený zub a málaskaváHanička ho chválila, že byl statečnej.
Jak je vidět, na Nový rok jsme měli program celkem nabitej. To jsem zvědav, jak to bude pokračovat.

pf 2009

Za rok se přihodí spousta věcí. Co jsme nestihli vloni, s tím už nic neuděláme.
A pro ten rok příští vám všem přeju, ať se vám přihodí jen věci příjemné.
Ty nepříjemné ať utečou jak voda.
PF 2009