WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hádanka květnová

Včera večer po dešti bylo převelice vydařené světlo. Všechno to kolem náramně vonělo a tak mě napadlo, že by se dalo hádat, co je to:
a) dohasínající žárovka právě vytržená z patice
b) flakón s podivně vonící tekutinou
c) kapka visící na větvičce jalovce

pytlík

Knížky jsou našimi častými společníky a v seznamu pravidelných nákupů patří na čelní místo. Pořád je co číst a proč chodit do knihkupectví. Jak známo, jedno z nich patří k mým oblíbeným a jsem tam tak říkajíc štamgastem.
Tuhle jsme si zas se slečnami v knize povídali o knihách a o tom, jaký byl ten letošní knižní veletrh a vůbec, co je nového a že nevychází to, co bysme chtěli. Jednu knížku jsem si pochopitelně koupil.
"Chcete jí zabalit," ptala se jako obvykle slečna.
"Jo, dneska mi zas stačí ten papírovej pytlík."
"Ten svačinovej?"
"No, ten vězeňskej."
"Tenhle?"
"To je von."
"Ten mi ale připomíná, jak mi do něj dycky maminka balila svačinu."
"Tak to mě zas připomíná, jak mi maminka říkala, že když budu zlobit, pudu do vězení a tam budu lepit tyhle pytlíky."
"No vidíte. A je to furt ten samej pytlík."
"Je to tak, každej holt máme nějakej svůj pytlík."
Obchod byl uzavřen a já si odnášel ten svůj vězeňskej pytlík, co se do něj balej ty svačiny a co v něm právě teď byla zbrusu nová knížka.

největší příděl deště letos

Meteostanici mi slíbili poslat ze záruční opravy tenhle týden. No a než přijde, zkusím se o počasí zmínit sám. Vezmu to zas přes pranostiky. Kupodivu se hodily úplně přesně. Protože až do včera bylo hezky na koupání a k tomu praví lidová moudrost:
Na Urbana pěkný, teplý den - bude suchý červenec i srpen.
Vinná réva nedbá toho - bude míti vína mnoho.
Jenže včera večer se to zatáhlo a přes noc lilo jako z konve a nastalo i ochlazení. Což pranostikám nikterak nevadí a vyjadřují se k tomu takhle:
Na svatého Ducha bláto - bude laciné mláto.
Tím jsme vyhověli všem rozmarům současného počasí a pro puntíčkáře zbývá ještě dodat, že nemusí zalévat, protože napršelo dobrých 21mm a ochladilo se na 12°C. Letos to byl zatím největší příděl deště.

nepoučitelnej

Hostují u nás vlaštovky. Zase se jim u nás zalíbilo a sedávají na lanku pod stropem terasy anebo na baňkách světel. Zřejmě nás adoptovaly a chovají se tu jako doma. Musím dávat pozor, jestli si nezačnou lepit hnízdo. Kdyby náhodou ano, mám osvědčený přípravek proti tomu, co z hnízda odpadne. To se jednoduše dá pod hnízdo prkénko a je to. Občas se to musí z toho prkénka uklidit, pochopitelně. Třeba na podzim když odletí.
Ferda už o nich ví taky. Sleduje vlaštovky velmi pečlivě přes okno a čeká, jestli náhodou nevlétnou dovnitř, že by si s nimi pohrál. Ale kdepak! Známe Ferdu. Ty jeho hry končí u něj v žaludku. Jsou ovšem vyjímky.
Včera přišel Juráš s novinkou.
"Tati, víš, že jsem v noci zachraňoval Ferdu?"
"Jak bych to moh vědět? Dyť jsem spal."
"No já ještě ne. A slyšel jsem venku na střeše hrozný škrábání."
"Aha, začínám tušit."
"Jo. Kouk jsem z okna a Ferda zoufale hrabal packama a drápal se po střeše. Zase vypad z okna. Tak jsem šel do koupelny, tam byl blíž, a vytáh jsem ho z tý střechy. Byl docela legrační, jak mu to klouzalo."
"No tak to už je nejmíň potřetí. Von je prostě nepoučitelnej."

v původním znění s titulky

Bylo nebylo, dávno tomu ... tak začínají zpravidla pohádky. Jsou věci či události, o kterých se praví: ... ale to už dávno není pravda. A jsou pamětníci a filmy pro pamětníky a vůbec je to s tou minulostí všelijaké. Každý pamětník si ji pamatuje jinak a pak se v tom má jeden vyznat.
Tak třeba spousta pamětníků si pamatuje na pravidelné slovenské televizní pondělky. To se v osm večer vysílaly televizní inscenace ve slovenčině. A zprávy v televizi byly taky ve slovenčině. V jednu hodinu odpoledne všichni nedočkavě zapínali rádio a poslouchali slovenskou motoristickou hodinku Pozor zákruta. Četly se slovenské knížky, protože holt ve slovenčině vycházely lepší. Třeba takový Krstný otec anebo Potkan král. No prostě všichni jsme uměli řeči obě. Tedy jednu vlastní a druhou sousedskou. Té jsme prostě rozuměli a nikoho nenapadlo, že je to něco zvláštního.
A tak je to dodnes. Myslel jsem si naivně do čtvrtka.
Ve čtvrtek mi definitivně došlo, že už to dávno není pravda.
Otevřel jsem televizní program a tam takhle na sobotu na večer čtu: ... slovenský film v původním znění s titulky ...
No jo, vlastně, dyť naše děti už slovensky nic neposlouchají, to on to bude asi vážně problém.
Třeba zrovna takovej drevokocúr.

i s obrázky

"Já o tom mám dokonce knížku i s obrázky!"
Znáte tu větu? Ano, samozřejmě.
Pánové Bouvard a Pécuchet touto větou uváděli v život své nesplněné sny, k jejichž realizaci jim často právě knížky s obrázky notnou měrou napomáhaly. Pánové blbli s takovým zápalem a odhodláním, že jim to našinec může jen závidět.
Já sám se jim ani zdaleka nemohu rovnat.
Ovšem pokud si dobře vzpomínám, meteorologii se tito ctihodní písaři nevěnovali. V této vědě bych před nimi pro začátek možná mohl mít určitý náskok, pokud by se pánové do této disciplíny odhodlali pustit.
Jak jest si všimnouti, moje počínání v této oblasti bylo teď na chvíli nutnou k vyřízení reklamace přerušeno a meteostránka tak zeje prázdnotou. Tento výpadek jsem včera využil k doplnění knihovny.
V Levných knihách jsem objevil skvělou publikaci "Počasí". Je tam úplně všechno včetně velmi názorně vysvětlujících ilustrací.
Takže, pánové, než se mi vrátí zpátky vyměněná meteostanice, můžu si o vědě meteorologické doplnit vzdělání, neboť už i já o tom mám knížku. I s obrázky!

víčko

Pospíchal jsem přes Václavák do Jungmanky. Ještě jsem musel udělat jednu odbočku kousek pod Alfu a zpátky. A v těch místech cestou tam jsem zahlédl podivnost.
Na kraji chodníku pod stromem stál chlápek, jakých právě na Václaváku postává dvanáct do tuctu. Jenže tenhle prováděl netuctovou podívanou. Před ním se vznášel předmětmět tvaru i velikosti víčka od dobré vody. Rotující víčko levitovalo v prostoru. Nejdřív mě napadlo, že je to zas jeden z té sorty vykuků, co člověka obírají hrou skořápky. Ale on nic nechtěl. Jen tam tak stál, pohyboval rukama a před ním se ve vzduchu vrtělo to víčko.
Protože jsem pospíchal, nebyl čas se zastavit. Jen jsem zaslechl, jak někomu říká: "Chcete znát princip?"
Víc jsem se nedozvěděl a na zpáteční cestě už jsem ho tam neviděl.
Tak nevím, jestli jsem potkal převlečeného mimozemšťana pohrávajícího si s gravitací anebo jen baviče, který měl v polobotkách zastrčenej magnet a šikovně s ním postrkoval víčko od minerálky.

placky

"Marokánky zas nemáme, vony nějak teď nejsou," pravila paní prodavačka z hokynářství v ulici U půjčovny.
Chodím si tam občas pro takové ty placičky s oříšky a rozinkami a čokoládou. Moc málo kde se dají koupit. Ale tady v tom krámku je ještě občas mívali.
"A kdy vám je přivezou?" ptal jsem se se zájmem a sbíhajícími se slinami.
"A to já nevim. Vobyčejně sou dycky ve štvrtek, jenže teď je ňák nepřivezli."
"To je škoda, byly dobrý."
"Jo, to byly. Teď tu máme místo nich tyhle placky," ukázala žena za pultem na krabici plnou dévédéček v papírových obálkách.
Holt placky jako placky. Pokrok se zastavit nedá.

vošupný

"Tak a je to v háji, já jsem zapomněl, že mám prázdnou peněženku. To já si musím nejdřív pro peníze, abych si tu snídani moh koupit."
"Ale nikam nemusíte, dáte mi to potom."
'Potom' je taková ta kupecká formulka, co vyjadřuje shovívavost s pravidelným kunčoftem, co má zrovna ve šrajtofli průvan.
"Do voběda tu máte těch pětatřicet korun a dík, že ste mě nenechal vo hladu."
Pěkně jsem se poděkoval a šel posnídat. Kolem oběda jsem vytáh z mašinky pár bankovek a šel smazat dluh, co mi visel na futru v krámě.
"Tady to nesu, ale nemám drobný, teď jsem to vytáh ze stroje," povídám panu krámskému.
"A to bude problém, já nebudu mít zpátky."
"No dobrá, já se eště podívám tuhle vedle do trafiky, třeba mi tam rozměněj."
Dobře to dopadlo a tak jsem vracel v drobných:
"Nechte to za štyrycet, ať vám to splatím i s ourokem," pravil jsem rozšafně.
"A kdepak, žádnej ourok, tady máte zpátky za vošupný, dyž ste se tak naběhal," uzavřel pan vedoucí tu složitou obchodní transakci.

extra třída

Ptačí budku jsem sice postavil, ale zřejmě ne dost podle vkusu ptactva. Počítal jsem, že by v ní mohl zůstávat ten drozd, co nám zpíval po ránu na cedru, jenže to jsem se přepočítal. Drozd si vyzpíval ptačí paničku odněkud támhle z lesa a zřejmě se tam i přiženil.
Naší zahradě však zůstal věrný.
No, zahradě. Ona láska, jak známo, prochází žaludkem a zřejmě i žaludkem drozdím. Žaludkem našeho drozda procházejí hlavně žížaly, čímž se vysvětluje i jeho láska k naší zahradě. Chodí, totiž létá, k nám na stravu. Jak to ten zobák dělá, že vždycky, když potřebuje, vyzobne z trávníku pěknou tučnou žížalu, to ví jen on. Chvilku pak s žížalou s třepe a pak frnk zpátky k panímámě. Ona buď ještě sedí na vajíčkách nebo už krmí nějaké nové žluté zobáky u nich v hnízdě. K nám lítá jen ten hudebně nadaný drozd.
Nemá to ošem lehké. O naší zahradu musel svést boj s kosí rodinkou. Onehdá se rvali jak koně. Teď mají příměří a zřejmě si na naší zahradě vykolíkovali každý svůj klejm, na který si vzájemně nelezou, pokud jsou zrovna všichni u nás na obědě.
Včera mi drozd přišel svůj úlovek ukázat skoro až na terasu. Vypadalo to jako že mi jí nese. Mohlo to být asi takhle:
"Á, brej den přeju, pane domácí. Tak jak to dneska lítá? Kouknou, tady jsem jim vyzob z trávy takovou pěkně tučnou rousnici. No jen se na ní pořádně podívaj. Koneckonců, dyť je jejich. Tak kdyby chtěli ... No dyť já věděl, že voni by to nejedli. Prosimich tak že bych to jako vodnes mladejm, co voni nato. No sou voni uznalej, to se musí nechat. Tak pěknej den vinšuju a vodpoledne se stavím zas. Málo platný, voni tu maj žížaly extra třída."

tři zmrzlí a pampelišky

Před Servácem není léta, po Serváci s mrazy veta.
Tak a máme to za sebou. Alespoň pro letošek. Tři zmrzlí jsou za námi a ode dneška už bude jenom líp. Podle statiik a pramostik ovšem.
Když jsem ve středu projížděl přes Jeseníky, nahoře na kopcích byl ještě vidět sníh a v údolích kvetly pampelišky a luční kvítí. Ale to se nedá brát jako jako vážný údaj tady pro nás.
Na Olešku už pampelišky odkvetly, čímž máme zas zaděláno na invazi žlutého koberce z okolí k nám na zahradu. Na ty mráz, kdyby tedy byl, neplatí. Na pampelišky platí jen tvrdá ruka. Jenže těch rukou zas tolik není a proto se tu ta žlutá záplava šíří zcela volně. Na zahradě se je snažím vydloubat z trávnílu, ale je to pořád dokola. Buď přetrhnu oddének a ta potvora vyroste znova nebo hned vedle zapadne semínko - jedno z těch milionů, co na nás dělají nálety z okolí - a s obrovskou chutí zaplevelit nám trávník začne růst. No prostě s pampeliškama to není nikdy za námi.
To ti tři zmrzlí jsou proti pampeliškám úplnej vodvárek.

já chci jezdit na kole

Cyklistika se ideálně pěstuje v Polabské nížině. Mám s tím zkušenost, poněvadž jsem tam trávil pod Oškobrhem spoustu prázdnin.
"Jdu jezdit na kole," bylo každodenní oznámení a znamenalo, že jedem s klukama někam do okolí anebo i na delší výlet.
Jediný kopec, který stál za zmínku, je Báň nad Žehuní. Z druhé strany je Kozí hůrka. Z té vedla směrem ke Kolínu dlouhá rovná silnice, ze které jsme jezdívali rychlostní závody. Tedy kdo bude dřív dole. Teď tu silnici přeťala dálnice a z Kozí hůrky se dá tak akorát skočit před kamion. Holt ten pokrok se zastavit nedá.
Tady u nás na Olešku je všude samej kopec. O rovině se tu mluvit nedá.
A kupodivu se i tady ozývá:
"Tatínku, já jdu jezdit na kole." To je Matěj. Neví, že existuje rovina a tak mu tady ty kopečky přijdou úplně běžné.
Máme tu ovšem i dalšího cyklistu. Kačenku. Také říká: "Tatínku, já chci jezdit na kole."
Na rozdíl od předchozích dvou oznámení má toto třetí význam poněkud odlišný.
Kačenka toitž kolo nemá. Kolo mám já a na kole již na tomto místě zmiňovanou sedačku pro Kačku.
A do té si chce Kateřina sednout a tam chce jezdit. Tedy vozit se. Kačka dobře ví, že jezdit neznamená šlapat. A to jí náramně vyhovuje.
Zatím to za ní odšlapu, pochopitelně, ale až se rok s rokem sejde ...

Protaetia aeruginosa

"Jé, podívej, krásný brouci!"
"Fuj, brouci. Já tuhle havěť nemám ráda."
"Ale Haničko, tohle jsou určitě děsně vzácní brouci, dyť jsou nádherný."
"Hemžej se a maj nohy."
"Ale jsou uprostřed cesty. Tady je někdo přejede. Já tady držím Kačku na kole na sedačce, tak je prosímtě dej na list a odnesem je na zahradu."
"Ne."
"Prosím."
"Seš nasnesitelnej. Takovou havěť. No ale sou hezký, to jo."
Po cestě z návštěvy jsme v ulici kousek nad námi našli (no dobrá, našel jsem) dva krásné zlatohlávky. Nakonec mácitliváHanička souhlasila, vzala je na list a nesla je pryč z cesty. Matěj i já s Kačkou jsme pokračovali dál na kole.
"Jeeééé!"
"Ježkovy voči, co se děje, Haničko, tys zakopla?"
"Ne! Ten děsnej brouk najednou vystřelil nahoru a zmizel mezi stromy. A mě praštil do čela."
"Tak zachráníme aspoň toho druhého. Musí pryč tady z té cesty.
S největším sebezapřením donesla mámiláHanička zlatohlávka až domů na zahradu.
Byl krásnej a divokej. Sotva jsem ho stačil vyfotit, vystartoval jak raketa a zmizel přes zahradu směrem k lesu. Ani se nedivím, že jeho kolega tak vystrašil moulaskavouHaničku.
Ale skvostnej byl.
Inu zlatohlávek skvostný, vlastním jménem Protaetia aeruginosa.

skejborty

"Jé, podívejte, děti, co to tu sousedi mají," ukazoval jsem mrňousům prkénka s kolečky.
"To jak jsme jeli tím kanálem od Botiče ..."
"Ale kuš, Tomáši, eště to Matěj bude chtít taky vyzkoušet. Matýsku, to jsou skejtbórdy, na tom umí jezdit třeba Juráš. Až tu zas bude, tak vám to ukáže."
"No ale taky se na tom dá jezdit v kleče. To když jsme jeli tím kanálem zpátky ..."
"Jo, ale to může jenom strejda Tomáš, víš, Matýsku."
"A můžeme si ty skejborty, strejdo, pučit?"
"No jasně, že jo."
"Tak Matěji, Kačko, opatrně! A kdyby něco přijíždělo, hned ke kraji i s prkýnkama. Jasný?"
"Ano, tatínku."
Tak jsem nechal krakeny, ať si užijí prkýnek a šel jsem něco kutit do kůlny.
"ÚÚÚúúúáááá?" ozvalo se vzápětí.
Vyběhl jsem z kůlny.
"Kačko, co si zas vyváděla?! Lenko, klidně jí můžeš pustit, ona si ten jekot užívá, i když jí nic není."
"Já jsem spadla-áááá."
"To nic, Kačenko, to se ti zahojí. Tak půjdeš ještě jezdit?"
"Ne-éééé."
"No tak ne. Tak půjdem domů."
Tím jsem měl celou věc za uzavřenou. Matýsek jezdil dál a Kačka si hrála v pokojíčku.
Jenže večer jsem zjistil, že Kačenka má nadvakrát odřený nos a na čele obrovskou bouli. Ten pád po nose z prkénka musel být pořádný. Další následky havárie jsme už neobjevili. A tak jsme dál dělali, jako že to nic není a Kačence jsme ještě dali jedno ponaučení:
"Vidíš, Kačenko, to je pořád křiku pro nic za nic. A když je to vážné, tak tě nikdo ani nepolituje."
"Ale já tě mám rád, tatínku," pravila na to váně Kačenka.

já se to na ní naučím

Kačenka v sedačce začala chrápat už na jižní spojce tak důkladně, že jsem začal zkoumat, co to v autě tak drnčí. Matěj se choval ohleduplně a tiše, což nám cestu do Libčan, tedy alespoň její začátek, zpříjemnilo.
V neděli tam probíhal u pana Pišla zas seminář o tvarování. Nikoliv o tvarování postav, jak je dnes v nesčetných fit a sport a relax a kovíjakještě centrech módou. Anóbrž o tvarování dřevin a to především bonsají jak na zahrádku, tak do světnice. MázvídaváHanička už se tam přes rok chystala a teď to konečňě vyšlo.
Vydrželi jsme tam dvě hodiny. MáučenliváHanička na semináři a já s dětmi na zahrádce. Největší úspěch měli koi kapři. Děti si nechaly žužlat prsty nebo je hladily po hřbetu. Což se v závěru projevilo tím, že Matěj i Kačka měli zmrzlé ruce a Kačka navíc ještě promočené punčocháče.
Ovšem ten skutečný výsledek naší mise se dostavil spolu s mouhrdouHaničkou:
"Viděls ten zázrak?"
"Jakej?"
"No venku ta moje borovice jak je natvarovaná."
Šel jsem se podívat. A vážně. Chudák stromek byl zkroucenej jak paragraf a chyběla mu spousta větví.
"No dobrý a co dál?"
"Teď už se bude jen dál tvarovat a vyštipovat a pak bude krásná."
"A co ta druhá?"
"Jo ta tvoje? Tak ta je prej na nic, že se na ní nedají udělat ty správný patra."
"Ale mě se líbí. Je kudrnatá."
"Však já jí taky nevyhodím, já se to na ní naučím. Vono to nějak dopadne, uvidíš."

týden japonské kultury

Požádal mě přítel Václav, jestli bych nemohl udělat trošku osvětu ve věci Týdne japonské kultury. Inu mohl. Rád. Zvlášť, když je to tentokrát na Zbraslavi naposled. Národní galerie se ze zámku stěhuje pryč a Asijské sbírky odtamtud zmizí.
A u příležitosti mizení se pořádá onen rozlučkový týden:
Týden japonské kultury je poslední mimořádnou akcí Asijské sbírky NG před definitivním uzavřením zbraslavského
zámku. Ve dnech 12. – 18. 5. se zde setkáte s jedinečnými ukázkami japonského umění přetváření a obdivování přírody
i pozoruhodným doprovodným programem.
Uvidíte nejen přehlídku hotových mistrovských bonsají (Bonsai centrum Libčany, Bonsai klub CZ) a květinových aranžerií
ikebana (Prague Sósetsu Study Group), ale budete moci přímo sledovat i proces jejich zrodu při praktických ukázkách
v sobotu 16. a neděli 17. května. Součástí expozice budou i přírodní „plastiky“ – kameny suiseki (Česká asociace suiseki),
miniaturní zahrada cubo-niwa Václava Wiesnera (Bonsai-zahrada) a tématicky související fotografie Zdeňka Thomy.
V Ambitu budou vystaveny japonské závěsné svitky kakemono s přírodní tématikou ze sbírky galerie Arcimboldo (možnost
zakoupení).
Pozvánku na vernisáž si můžete stáhnout tady.

z druhý strany

"A víš přesně, jak to najdem?" ptal jsem se maminky cestou do Jílového ke strýci, který jí opravoval tašku.
"Mám to tu napsaný. Do ulice Ke Slunci a pak dolů k oranžovému domu..."
"A kde dolů?"
"No to já nevím, někdy hned na kraji, jak se jede do Radlíku ..."
"Aha, tak já mu radši zavolám."
Jenže zavolat a hovořit - to není totéž. Na druhé straně telefon nikdo nebral.
Jeli jsme tedy zmíněnou ulicí až do Radlíku, tam jsem podle uvážení vybral tu hned na kraji a vydal se dolů.
"Tak co, kde to tady je?"
"Já nevím, tady to asi nebude."
"A pamatuješ si alespoň, jak to vypadá?"
"Byl to takovej dům v zahradě a naproti les ..."
Všude kolem byly domy v zahradě s naproti les.
Objeli jsme celý Radlík a maminka říkala pořád dokola: "To asi není ono, to bude jinde ..."
Už nebylo, co bysme prozkoumávali a tak jsme jeli zpátky. Skoro na konci cesty se ozval telefon: "Ahoj! Tak kde jste?"
"No tady za betonárkou ..."
"Tak až uvidíte osamělý smrk ..."
"Ten máme přímo před sebou."
"No tak u něj hned doprava ..."
"K tomu oranžovýmu domu?"
"Ano, tam kolem něj dolů. Už vás vidím ..."
"Mami, dyť to bylo hned tady na kraji u Jílového."
"Já to tu měla napsaný."
"No ale co ten Radlík?!"
"No to bylo asi, kdybysme jeli z druhý strany ..."
"Aha. No hlavně, že jsme to našli."

pošmourno

Je pošmourno, říká maminka, když je tak jako teď. Zamračeno, poprchává, ráno mlha.
Je nádherně, říkají zahrádkáři, když je jako teď. Poprchává ... a nebudeme muset zalévat.
Teď už se dá zjistit i z meteostanice, že dneska od rána nacamral asi tak jeden milimetr - holt poprchává. Pořádnej déšť to není.
Ale i takové počasí je krásné na pohled.
Hleďme, jaká může být rosa na pavučinách takhle po ránu: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7.

na traktory do Libně!

Na prvního máje přijela Eliška. To není žádný alegorický vůz, nýbrž nejvícnejlepšíkamarádkamémiléHaničky. Čímž vznikla jednak příjemná návštěva u nás doma a stejně příjemná návštěva ve vedlejší vsi, kam jsem s dětmi zajel hned po obědě.
Ona je v Libni vždycky na prvního května taková historická trachtace, na kterou pravidelně zapomenu.
Letos mi jí připomměla Eliška: "... jsem musela tady před váma v tý druhý vsi půlhodinu čekat, byl to tam samej traktor. Co to tu máte za muzeum? ..."
Hned bylo jasno: Musíme na traktory do Libně!
Pořadatel v zelenkavé vestě před vsí sice mrmlal, že jedem pozdě a že už to končí a že jsme měli přijet ráno v osm, ale to se hluboce mýlil.
Traktorů stálo na návsi u rybníka mnohem víc, než vloni ve Zvoli.
Rázem jsme se ocitli v historii před rokem 1948. Pak už to vzal do ruky bolševik, rozoral meze a historie, tedy alespoň ta normální, se nekonala.
Naštěstí se najdou lidi - povětšinou velcí kluci, protože holky na traktory moc nejsou, kteří tu historii, co stojí za řeč, zachrańují pro potěšení. A tak jsme se Matýskem i Kačkou těšili z nádherných starých strojů.
Dozvěděli jsme se, jak si počínat v mrazu, jak se startuje klikou Otto, jak se klepe Bulldog, jak se řídí Zetor a zahlídli jsme i vyfešákovaný Tatraplán.
Děti prolezli kde co a traktoristé byli náležitě pyšní, že mají co ukázat.
Třeba jenom obyčejnou pásovou brzdu. Ale krásnou.
Anebo stařičkou Pragovku s vypulérovaným zlatým chladičem.
Sláva to byla veliká a děti si odvezly perníkový traktor a mašinku, do kterých se hned doma pustily.
MánejmilejšíHanička dostala perníkové srdce, aby věděla, že je nejsladší.

čarodějnice s Akimovou školičkou

Přesto, že se nabízela příležitost pokračovat ve šlépějích neblaze proslulého Boblika, vysvětlovali jsme letos velice mírumilovně Matějovi a Kačce, proč se pálí čarodějnice. Je to symbol zbavení se zlých duchů i neduhů během zimy nasbíraných a přivítání jara a vůbec pozitivní lidový zvyk.
Jenže vysvětlujte něco dětem, ktyž táhnou slaměnou babu k hranici.
Celé to báječně zorganizovali Bernáškovi, neboli Akimova školička. Matěj musel být samozřejmě první pokud možno ve všem.
Schvaloval instalaci babizny, odborně dozíral na zážeh a včas hlásil, že už hoří.
Netrvalo jí to dlouho a vylítla do luftu k všeobecnému úžasu publika. Inu, byla slaměná.
Pak ovšem nastalo opékání. Buřtů, klacíků, chlebů - co jen hrdla ráčila.
Děti se skvěle bavily až nás rozehnal déšť. Jako by byl objednán - v nejlepším jsme ulili oheň a odebrali se domů.
Cestou ovšem byla ještě jedna zastávka.
U nás na obecním plácku, kde se skoro již tradičně pořádá trachtace u obrovské hranice.
Letos byla zas o něco větší a Matýsek si ji stačil užít zas hodně zblízka.
A pak už vážně začlo lejt a tak jsme se jeli pěkně vyuzení uložit do kanafasu.