WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

přesné načasování

Bylo potřeba objednat novou plachtu, lepidlo a záplatu, nakoupit tablety, vyčistit bazén i filtr, spustit filtraci, nastavit hodiny, vytřít ve sklípku - no a plavecká sezona by mohla začít.
Nic ovšem nejde snadno.
Plachta se zpozdila. Že prý měli špatný materiál a že to bude až za týden.
Nakonec jsem i to lepidlo se záplatami v plachtě zabalené našel a díru v plášti bazénu zalepil.
Ale to ubíhaly dny a předpověď počasí se horšila a horšila. Do finále se celý ten proces dostal až včera večer.
Filtr byl vyčistěn, čerpadlo běží, teď ještě vytřít, co jsem ve sklípku nabryndal. Ouha, tady to nějak vlhne. Že by sem zas začalo zatékat. Nebo to kolem filtru někde netěsní?
Ale kdepak. Ono začlo pršet a déšť mi teče do sklípku dveřmi na vytřenou podlahu!
Vyběh jsem ven, zaklap dveře a v ten moment se spustil slejvák.
Přesně včas.
Čtrnáct dní je jasno, slunečno, skoro se čeká, že ve škole vyhlásí vedřiny a jen připravím bazén na sezónu, v tu ránu začne lejt.
Tomu se říká přesné načasování.

podrždrak

Až teprv dneska nad ránem se vítr na chvíli utišil. Do té doby to fučelo jak na Vidrholci skoro celý týden a vypadá to, že bude fučet dál.
My jsme větru využili v neděli. Bylo ideální drakové počasí. Vytáhl jsem draka Matýskovi a Kačenka samozřejmě musela mít draka svého.
Protože na ni zbyla krabice, což je náš největší drak, měla s ní docela potíže. Udržet ji v tom vichru byl pro maličkou Kateřinu výkon. Pro jistotu jsem jí dal pojistný řemínek, aby jí to neulítlo. Matěj dostal tkaničku taky. Koneckonců, jsou to bráchové.
Ovšem zcela nečekaně se dostavil efekt poněkud opačný. Před zajištěním děti silou bojovaly s přírodním živlem a co chvíli hlásily, jak je bolí ruka a jak je to těžký. Po přichycení šňůrkou se z námahy a dobrodružství s drakem stala rutina. Votráveně si sedly na kámen a dávaly mi najevo, že to teda vydržej, no, když teda už ti draci jsou ve vzduchu.
Shledávám v tom ujištění, že Kačka i Matěj jsou povahy hravé, ale jak jde něco samo, přestane je to zajímat. Prostě když se z krotitele draka stane obyčejnej podrždrak, už to nikoho nebaví.

nanofusekle

On tedy svátek není žádná extra dějinotvorná událost. Člověk se prostě podívá do kalédáře, má-li jaký, a zjistí, že jsou třeba Hromnice. To není zas tak časté jméno a tudíž se moc oslavenců nenajde.
V pátek bylo svatého Jiří, což naopak vyvolává oslavovací nálady u celkem početného vzorku populace. Kromě toho vylézají hadi a štíři a tudíž mám svátek i já. Tomu prostě nemůžu utýct.
Tu a tam přijde mail, zprávička, kamarádi zavolají. Člověka to potěší.
Doma přichází potěšení též.
"Tatínku, tyhle všecky obrázky jsem ti namaloval. Tady to je požár a tady stříkačka, tohle jsou mraky a tady je nosorožec!"
"Ty jsou krásný, Matýsku. A proč má ten nosorožec tolik noh? Není to náhodou stonožka?"
"Je to nosorožec. Nakreslil jsem mu je."
To byl pádný argument, který nepřipouštěl další diskuzi.
"Já jsem ti, tatínku, namalovala travišku," přišla se svou troškou do mlýna Kačenka.
"A tady máš něco ode mě," dávala mi pusu a dáreček mámiláHanička.
Obrázek to nebyl. Ona neumí nosorožce s osmi nohama.
Vytáhl jsem návod.
... díky kosmickým technologiím, používaným NASA pro výstroj astronautů ...
"Šišmarjá, co to je? Že by patentní skládací skafandr?"
Nebyl to skafandr.
"No to snad ne!? Dyť to sou ponožky!" Přiznám, že jsem nějak nemohl vykřesat tu správnou jiskřičku nadšení.
"No jo, ale jsou kosmický. Jsou z nanovláken a ze stříbra!"
"To asi jsou. Ale dyť sou to sedmačtyřicítky. Ty budu mít až po kolena s patou na lejtkách."
"Jenže jsou úžasný a nemusej se prát!"
"No to nemusej, dyž se nebudou nosit."
"Ale tyhle se neperou, ani když se nosej."
"Ukaž. No jo, vážně to tu píšou. Tak já to zkusím. Ale koukej, já mám tu patu vážně na lejtku ..."
Nadšení nějak polevilo. Jsem já to ale kazisvět. Takovýho vymejšlení to mélaskavéHaničce dalo.
Ale já je jednou určitě zkusím nosit. Schválně, jestli někdo pozná, že mám nanofusekle.

odpoledne v Japonské zahradě

Vlastně jsme se chystali na výlet do Úštěka. Jenže minulý týden jsme dostali od přítele Václava pozvání na jarní zahájení sezony v jeho Japonské zahradě a to jsme si nemohli nechat ujít.
Matýska jsme ani nemuseli přemlouvat, protože celý týden mluvil o tom, kdo že to jsou ti samurajové. A Kačka se zas těšila na tetu Jarku. Udělali jsme dobře, bylo to úžasné odpoledne, jaké jsme ještě nezažili. Tradičně krásná zahrada dělala skvělou kulisu všem předváděným uměním.
"Ale já mám nejradši toho zelenýho," pravil vážně Matýsek, když nastoupili ti praví samurajové v brnění.
Jenže po chvíli se ukázalo, že ten zelený pořád vyhrává.
"Ten je ale vošklivej," otočil Matěj, "já mám teď radši toho červenýho. On je takovej hodnej."
Holt sympatie si člověk, tedy ani samuraj nekoupí.
Po boji jsme proto šli k tomu červenýmu. Matýsek si mohl sáhnout na brnění a podržet meč, ale přeci jen se trochu bál.
My jsme si s mouzvídavouHaničkou směli také ozkoušet meč, ale meč převelice vzácný a starodávný, Japonským mistrem darovaný. Takovou drahocenost jsem v ruce ještě neměl. Pan Hotovec byl velice laskav, že nám ho půjčil. K ozkoušení nám půjčili svoje náčiní i lukostřelci. Že prý je to taky duchovní záležitost, tahleta lukostřelba. Ale to víte, meč je meč.
Kačka celou tu nádheru vstřebávala po svém. Prohlásila, že jde hledat tetu Jarku a následně pak každou chvilku oznámila, že má hlad, mizela a objevovala se s nějakou dobrotou z připraveného pohoštění. Čaj ovšem nechtěla.
Zato my jsme si s chutí dali několik doušků čaje připraveného mistrem při čajovém obřadu, který se konal na místě, kde možná jednou bude stát skutečný čajový domek. Čaj byl znamenitý a odpoledne, které pomalu končilo, se nadmíru vydařilo.
Obrázky jsou tady v galerii.
O celé akci je psáno i s obrázky tady: http://www.bonsai-dnes.cz/show-article.php?cl=1240741734

hádanka dubnová

On už bude zas konec měsíce, tak aby bylo o čem přemýšlet, mám tu hádanku dubnovou.
Copak je to na obrázku?

a) novinka na naší zahrádce - Cornus cousa
b) novinka na trhu s hlavolamy - Rubik 360
c) novinka v nabídce ložisek - ekologické ložisko SKF TN9

pršelo by i tak

Instalační práce na meteostanici se blíží k nějakému rozumnému závěru. Čidla mají svá místa, kde dochází k nejmenšímu možnému zkreslení, stanice i sběr dat jsou v tak temném a zastrčeném koutě, že nikomu nepřekážejí, tedy doufám, a vzdálenost mezi jednotlivými komponenty a kabeláž jsou natolik optimální, že data už delší dobu netečou do prostoru, ale tím správným směrem. To jest od čidel ke stanici a pak na na síť a sem na woleschko. Teď už jen poschovávat dráty, všechno zakrýt, zúhlednit a bude na nějaký čas pokoj.
Dalo by se tedy říct, že už si přestanu hrát s těmi svými hejblátky a budu dělat něco užitečnýho, třeba rejt záhonek na mrkev nebo tak něco.
Ovšem je to má chlouba.
Taky jsem se včera méchápajícíHaničce chlubil: "To je ti báječný!"
"Co?"
"No ta meteostanice. Úžasně funguje."
"Hmm. A jak?"
"No třeba teď navečer to ukazovalo zataženo. Pak jsem se šel znovu podívat a už to ukazovalo déšť a jen jsem vykouk ze dveří, rázem na mě spadly první kapky. No není to fantastický, jak je ta stanice akurátní?"
"A nestačilo by jenom otevřít ty dveře. To, že prší, přeci vidím i tak."
"No jo, ale ta stanice to věděla ještě před tím, než pršet začalo."
"Nakonec ale stejně pršelo i bez stanice, ne?"
"No, pršelo. Ale mě to stejně baví."
"To je dobře," shovívavě mě pohladila mámiláHanička.
Ona ví, že si rád hraju. A někdy jí to ani nevadí.
"Podívej, Haničko, duha! To bude poprvé v kameře, to tu ještě nebylo."
"Pěkná, ale stejně to tu máme krásný, viď."

dost vysoko hodnocenej

Jelikož už nějakou dobu nežijeme v prvobytně pospolné společnosti a nevyrábíme si nástroje z kostí a pazourků, potřebujeme si tu a tam něco koupit. To se nedá nic dělat.
Tuhlec jsme třeba s moustarostlivouHaničkou vedli rozpravu, že by bylo za čas dobré zakoupit nové dětské sedačky do auta. Jaksi kvůli spolehlivosti, bezpečnosti a vůbec i větší, protože děti rostou. Vzal jsem to jako stranický úkol a začal se pídit, co tak nejlíp pořídit.
Nejlepší je neobjevovat znovu Ameriku, ale nabrat rozumy u někoho, kdo už vybíral. Nebo testoval. Dostal jsem se tak oklikou až k časopisu Test, kde už několikrát takové sedačky zkoušeli a hodnotili. Jenže ten časopis na stáncích moc není ke koupení. Na síti hodnocení jsou, ale musí se zaplatit. Inu co bych pro nastupující (zatím jen do auta) generaci neudělal. Koupil jsem jakési velice zvýhodněné předplatné včetně dvou minulých ročníků a přístupu k elektronickým informacím. Nějaké informace jsem tedy získal.
Včera jsem z pošty vyzvedl balík dvou minulých a části letošního ročníku časopisu. No je tam všechno. Testují kdeco a to několikrát po sobě.
S uspokojením, že teď už nebudeme ztraceni v moři nabídek konzumní společnosti, jsem se večer pochlubil mépečlivéHaničce.
"Koukej, tohle jsem nám objednal, abysme si mohli vybrat podle testů, když to potřebujeme. Třeba ty sedačky ..."
MálaskaváHanička zvedla oči od knížky s měla v nich málo chápavou otázku, co jako to zas mám.
"No tadyhle v těch časopisech si můžeš přečíst, která domácí pekárna je třeba nejlepší ..." zkoušel jsem zahrát na citlivou strunu.
"Já to prostě koupím. Tady ty testy jsou akorát pro tebe. Ty jseš u nás doma analytik."
Ach jo. Zase nejsem slavnej.
Ale to vám povím, třeba ten kávovar, co vloni v létě mášertnáHanička vybrala, ten je tam hodnocenej dost vysoko.

na klíček

"Matýsku, pojď se honem podívat," bouřil jsem hned po ránu v pokojíčku svého synka, "k sousedům přijelo auto na klíček!"
"Tatínku, já chci taky auto na klíček," přidala se Kačenka rovnou z postýlky.
Vyzdvihl jsem je jednouho po druhém, aby se mohli podívat na poslední model ekologického auta.
"No vážně, ono má klíček. A jak se tam, tatínku, dostal?"
"Víš, Matěji, on strejda je takovej vtipálek ..."
Šli jsme se podívat blíž, abychom mohli posoudit provedení detailů.
Tu vykoukla zpoza garáže sousedka Lenka: "... pssst! Vono bude eště jedno, ale zatím to nevědí ..."
Obcházeli jsme po špičkách kolem. Za nějakou chvíli, jen jsme se stačili po ránu umýt, skutečně přibylo druhé auto na klíček.
Tohle kdyby se domákli zelení, tak nám tu z toho udělají ekorezervaci a budou nám sem posílat školní mládež autobusama na exkurze.

nepůjde proud v celým okrese

Elektrifikace je vážná věc. Elektrifikace kůlny je věc podložená vážnými argumenty. Například tím, že v kůlně by měla být zásuvka a světlo. Obojí se to hodí, to dá rozum.
Pan elektrikář z Jílového, který k nám obvykle chodí, když potřebuju spravit překopnutý kabel, tuto práci však nepovažuje za dostatečně naléhavou. I to je důvod, proč jsem se rozhodl provést dílo sám.
Jako trénink na rozsáhlou akci čítající asi půl tuctu zásuvek, světla, jističe a další nezbytné komponenty jsem se rozhodl přimontovat jednu dvojitou zásuvku a vyzkoušet, jestli to bude fungovat. Protože tuším, že elektřina se nejvíc bojí těch, kteří mají zkoušky z jejího krocení, obrátil jsem se na souseda Tomáše o radu. Té se mi dostalo spolu s požehnáním, že tyhle zásuvky by měly být v pořádku.
Jal jsem se tedy zvelebovat kůlnu elektřinou.
Nachystal jsem všechny krabice s nástroji, co jich mám, abych při práci netrpěl nouzí, a pustil se do toho.
Kabel od jističe s popisem "zásuvky garáž" byl řádně ukončen a zaizolován.
Je to takové málo estetické, pomyslel jsem si o tom funkčním zakončení. Radši to ustřihnu a odizoluju si konec vkusně.
Buch prsk!
Krucinál, kterej idiot zapnul ten jistič! Dyť byl dycky vypnutej!!!
Elektřinu jsem nahodil až jističem před domem v kapličce. Taková to byla šleha.
Nyní již po kontrole jsem učinil dosti vkusné odizolování, kroužky na konci vodičů, aby dobře zapadly pod šroubky v krabici vypínače.
Herdek, teď tam ta matička tak blbě zapadla. Kdo tenhle patent vymyslel!
To chce podšprajcnout šroubovákem. Teď jen aby mi to nevypadlo pod sekačku ...
A je to tam. Do háje!
Snad to pude vyšťourat, stačí tu sekačku odstrčit...
Bim!
Tady přeci lopata a rejč jakživo nestály! To je práce todleto. Násadou vod blbý lopaty takovou ránu!
Tak to máme srovnaný na místě, sekačka je mimo, tak kde je ta matička?
Matička není. Tedy je, ale nikdo neví kde.
No já se na to ...! Takovej krám tadleta dvojzásuvka!
Vlastně vona je to dvojitá zásuvka, to by v ní mohlo být všechno dvakrát.
Bylo.
Žádné další příhody už nebyly natolik významné, aby stály za podrobný popis.
Zásuvka je na místě a podle všeho do ní jde i správně proud , fáze je vlevo a kolík je uzemněnej.
A já si tak rozmýšlím, jestli se vůbec mám pouštět do nějakých větších akcí. Protože jestli tahle hodinová etudka měla být tréninkem na elektrifikaci celé kůlny, dá se s vysokou mírou jistoty očekávat, že nepůjde proud v celým okrese.

naštěstí tomu nemůžem poručit

"Už jsou vidět malý mráčky," pravil pan portýr v domě, co máme kancelář, "vono se to začne kazit."
"Ale potřebovalo by zapršet, dyť je sucho," odvětil jsem mu v duchu jeho myšlenek.
"Však je teprv duben," razil dál svou teori, že by mohlo být hezky, když už hezky je.
"Jenže kdo se má furt s tou zahrádkou zalejvat, žejo," neopouštěl jsem zas já svou linii.
"A to máte pravdu, ale mohlo zůstat hezky aspoň na víkend," začínal obracet.
"No vono by stačilo, kdyby sprchlo aspoň přes noc," ubral jsem i já ze svých požadavků.
"Vono nakonec nějak bude," uzavřel diskuzi pan portýr a otevřel mi vrata.
"Naštěstí tomu nemůžem poručit," dodal moudře.
Vida, i pan portýr má na tyhle věci jasný názor. Člověk z toho má hned lepší pocit, třebas by o víkendu i pršelo.

zamordovali celebritu

Vyzvedl jsem děti ze školky a jel vrátit obraz, který mi kamarád svěřil, abych ho nechal ve studiu naskenovat. Volám, že jsem na cestě a nic. Nikdo telefon nebere.
No nic, on zavolá zpátky.
Nevolal.
Tak volám ještě jednou. Zase nic.
Dobrá, to se může stát. Beztak je to po cestě, stavím se rovnou bez ohlášení. Třeba je na zahradě a neslyší telefon.
Zazvonil jsem u vrátek a zase nic. Jenže na zahradě na trávníku se válel převržený stativ s foťákem.
"Tatínku, tam bliká to světýlko proti zlodějům," hlásil Matýsek z auta.
"Ukaž, kde, já nic nevidím," rozhlížel jsem se.
"Teď už ne, ale před chvílí bliklo," doplňoval Matěj.
Zazvonil jsem znovu pořádně.
V domě zaštěkala Iris.
Že by přeci jen byli doma? Ale pořád nic. Nikdo nešel otevřít.
Auto stojí před domem, tak tu musí být!
Zazvonil jsem potřetí a Matýsek zas hlásil, že to bliklo.
V domě ani živáčka kromě zvěře, která ovšem utichla.
Tu se mi začaly vkrádat myšlenky.
Že von ho někdo přepad na zahradě! Měl bych se tam jít podívat, třeba potřebuje pomoc.
No jo, ale co když pomoc nepotřebuje, co když třeba zrovna fotil nějakou modelku a teď zrovna ... už nefotí.
Anebo třeba ...
No, literárních scénářů mě napadlo několik. Ale měl jsem v autě děti, tož jsem popohnal spřežení směrem k domovu.
Až ráno jsem se Ondřejovi dovolal:
"Člověče, já myslel, že tě nejmíň přepadli," projevil jsem obavy hned na úvod.
"Já byl na motorce, tak jsem neslyšel telefon. A teď mám druhej."
"No jo, ale co ten pohozenej foťák?"
"Ten nebyl pohozenej, ten byl na stativu sklopej k zemi a sekvenčně fotil, jak roste kapradí."
"Jo ták. Vono to je dycky daleko prostší, než to vypadá. A já už myslel, že zamordovali celebritu, když vo tom teď píšeš tu knihu."

nakonec to stejně zapomenu

"Jé, já na to zapomněl," podával jsem vysvětlení svédrahéHaničce, když se mě ptala, kdy že jí zkomprimuju ty soubory ze školení. Nebylo zbytí, musel jsem se tomu věnovat hned, protože na druhý den to mápracovitáHanička potřebovala mít hotové.
"A máš k tomu CéDéčko s progamama?" Ptal jsem se ve snaze ulehčit si práci.
"Jaký cédéčko? Copak já vím?! ...."
A byli jsme u jádra věci, tedy pudla.
Ten foťáček mámiláHanička dostala od Ježíška. Pacholík měl s tím kouskem elektroniky docela dost práce, jelikož hledal co nejmenší, nejchytřejší, s nejlepší optikou, se spoustou funkcí, ale aby to byl co nejjednodušší automat do kabelky a eště červenej. No uznejte, to je honička, sehnat něco takového.
Ale ten kluk to dokázal a pod stromeček nadělil to pravé. Teda myslel si to.
"A můžes s tím i natáčet filmy, takže se nemusíš na školení vláčet s kamerou," snažil jsem se vytahovat těsně po rozbalení. Tím jsem si na sebe ušil chatrč, která na mě zanedlouho s řinčením spadla.
"Ten tvuj foťák vůbec neumí dělat jednoduchý videoklipy a když už je nějak udělá, tak mi zaplní celej počítač a já s tím vůbec nemůžu nic dělat!" Takového ocenění se mi dostalo asi před čtrnácti dny.
"No to stačí si nastavit ..."
"Já nemám čas něco nastavovat, já musím pracovat!"
"No, právě, abys mohla s tím foťákem pracovat, jak potřebuješ ..."
"Heleď, jestli mi chceš zase tím svým arogantním způsobem vysvětlovat, že jsem úplně blbá, tak ..."
"To ne, Haničko. Já jen, že komprimovat video ve vysokým rozlišení zabere spoustu času ...."
"A snad nechceš, abych to dělala já. Navíc když vůbec nevím jak!"
"Ten čas tomu stejně budu muset věnovat já, tak kdybys příště nastavila ..."
"Prosimtě už mi s tím dej pokoj. Tak kdy to bude hotový? Potřebuju to nejpozději do úterý za čtrnáct dní ..."
Načež jsem se právě po těch čtrnácti dnech zeptal, jestli neví o tom originálním cédéčku, co bylo přibaleno k foťáku.
"Tady to máš," podávala mi mápečliváHanička krabici s návody. Ejhle! Bylo tam i instalační CéDéčko.
Naštěstí tam bylo přesně to, co jsem hledal. Instalace proběhla a program uměl komprimovat celou dávku klipů najednou.
Zabralo mu to asi pět hodin. Mě, pravda, jen asi hoďku.
A poučení?
MánejmilejšíHanička je prostě úžasná ve svém nádherném přesvědčení, že všechny věci kolem okamžitě fungují přesně tak, jak předpokládá. Ona je už dávno v té robotické budoucnosti, kdy zařízení předem přesně uhodne, co se po něm chce. To já, trouba, který pořád ještě používá hlavu, se na takový věci musím několikrát zeptat, abych je vůbec pochopil. A pak to nakonec stejně zapomenu.

vajíčka pokaždé jinak

"Kdo mi moh volat v sedm hodin ráno?" podivovala se v půl osmé na velký pátek máčipernáHanička.
"Leda že by to byli ti s tou hlínou. To už asi pracujou takhle od rána," odpověděla si sama.
Byli to ti s tou hlínou. Tušil jsem, že mě čeká práce na přemístění šesti kubíků hlíny z cesty před domem na zahradu.
Naštěstí mášikovnáHanička zorganizovala návštěvu, takže mi švagr pomohl, což mě zachránilo. Vozili jsme kolečky hlínu až do odpoledne a celou tu hromadu, která se zdála být nezdolatelná jsme přemístili na potřebné lokality. Pak jsem ještě vydrhnul dlažbu před domem a svátky jara mohly začít.
Letos jsem si je odpracoval. Pořád bylo něco potřeba, což málem způsobilo, že bych býval skoro nestih uplést pro Matýska a Kačenku pomlázky. V neděli večer, když jsem už asi počtvrté začínal plést tu Matějovu, jsem si řekl, že to přeci nevzdám a nepojedu potupně koupit pomlázku do krámu.
Nevzdal jsem to a v pondělí ráno jsem děti doprovázel po Olešku na koledu. Vykoledovaly toho spoustu. Jenom vajíček je ošatka - teď budou čtrnáct dní k večeři vajíčka pokaždé jinak.

strahovskej řezník

"No jo, ale co bych tak měl napsat. Ono se jaksi při té masáži vlastně nic nepřihodí," obhajoval jsem se před Romanem.
To je takové velké chlapisko. Chodí k nám občas napravit mécitlivéHaničce záda. Já jsem byl k těmhle procedůrám vždycky poněkud skeptickej, ale musím přiznat, že si na ten stůl občas taky lehnu. Ono to člověku udělá dobře. Tedy Roman člověku udělá dobře.
Někdy.
Někdy ne.
Například minule, když převálcoval moukřehkouHaničku, pravil:
"Tak dneska už na tebe nemám sílu. Tohle byl poslední kus. Já dneska musel masírovat celý Národní."
"Copak? Baleťáci neměli co dělat, tak chodili na masáž?"
"Právě že ne. Voni měli nějakou generálku a jak postupně končili, tak se mi tam jeden po druhým trousili. A že jich je."
Jenže včera bylo včecko jinak.
"Tak poď," povídá, "ať máš vo čem psát. Dneska jsem udělal jenom jednoho."
"Hele, ty se na to vyloženě těšíš."
Roman přitlačil a pravil: "No bodejď, a napiš na wolechko, že k vám chodí ten vyhlášenej strahovskej řezník."
Tak to píšu. A záda mám v pořádku, včera si dal vážně záležet.

můžem na výlet

Mílovými kroky se blíží doba, kdy začneme jezdit na delší cyklistické výlety. Delší z pohledu Matýskova, pochopitelně.
"Pojedeme zas na tu dlouhou projížďku, tatínku," žadoní Matěj nejméně čtrnáct dní. Poslední týden intenzivně, protože už je teplo.
Jedinou cestou, jak jet na projížďku, je jet s oběma dětmi, protože by to Kačce bylo líto. Jenže Kačenka zvládla zatím jen tříkolku. Tedy jest třeba opatřit sedačku na kolo pro malou slečnu.
Sedačku jsem pořídil a tím začala ta potíž. Mezi potíže samozřejmě nepočítám Kačenčin jekot, když jsem jí na zkoušku připevnil do sedačky a zdvihl.
Potíž je situace, kdy upínací prvky sedačky brání v základních funkcích kola jako je třeba přesmykadlo.
Zkusil jsem požádat o radu v prodejně, kde jsem koupil sedačku. Pán se mnou cítil, přesně věděl, co potřebuju, ale příslušnou součástku, která by věc řešila neměl. Slíbil, že se zamyslí.
No, k zamyšlení toho moc není. Je potřeba prostě takovej ten třmínek, do kterýho se vkládá konec bowdenu brzdy například v hlavovém složení přední vidlice. Tolik chytrej jsem taky. Pán to sice uznal, ale třmínek prostě neměl.
Pokusil jsem se tentýž problém předestřít v prodejně kol v Litomyšli. Náhodou jsem tam měl co dělat a vzpomněl jsem si, že právě tady jsem koupil Matějovi kolo.
"Kdepak, takovou věc vůbec nemáme. My máme už držáky, který to řešej," pravil prvnípanprodavač.
Ukázal mi ten držák.
"Přesně takovej mám. A víte k čemu mi je?"
"Tenhle funguje."
"Vám možná, ale na mým kole to je jinak."
"To musí fungovat."
"Nemusí. No když nechcete, tak nic," pravil jsem už skoro na odchodu.
A to se do věci vložil druhýpanprodavač. Ten, od kterého jsem si kupoval to Matějovo kolo.
"Vy myslíte takový ty malý třmínky, co se dávaly ke starejm kolům k sedlovce, že jo?"
"No jasně, zrovna ty."
"No ty jsme tam ještě někde vzadu měli. Jarouši, skoč se tam podívat."
Jarouš přinesl přesně to, oč mi šlo a o čem tvrdil, že to nemá.
"To sou voni, a eště tam mám jinej," pravil ten, co chtěl vědět.
"To je skvělý. Vezmu si voba. Co budu dlužnej?"
"Šedesát korun to dělá dohromady."
"No vida. Šedesát korun a jak jsme si pěkně popovídali."
"Jo, to se tak někdy najdou věci, co už leta nikdo nepotřeboval," zakončil obchod druhýpanprodavač.
Součástka padla jako ulitá a my můžem konečně na ten výlet.

řekneme to mamince

"Hned jak si vyčistíte zoubky, běžte dolů a oblečte se. Na stole máte nachystanou snídani," rozděloval jsem úlohy hned po ránu.
"A proč si máme čistit zoubky?" nezklamala s otázkou Kačenka.
"Aby vás nebolely a proto, že vám to říkala paní doktorka." To byly argumenty natolik stabilní, že Kateřina změnila téma:
"A co máme k snídani, tatínku?"
"Mlíčko, jogurt a chlebíček, Kačulko."
"A jakej jogurt, tatínku?"
Měl jsem čekat dobrej return, jenže já touhle dobou ještě spím, takže jsem odpověděl, co mě první napadlo:
"Bílej, Kačenko."
Útok už visel ve vzduchu, ale mě to pořád nedocházelo.
"A proč bílej?"
"Protože je zdravej, víš."
"Jenže já zdravý jogurty nemám rád," dobře zasmečovala Kačka, "já mám ráda obyčejný."
"Tak tenhle je obyčejnej," stačil jsem to ještě vybrat na poslední chvíli.
"Obyčejnej jo," souhlasila Kačenka.
Po snídani jsme se oblékali do školky.
"Ukaž, já ti pomůžu u těch tepláků zavázat tkaničku, Kačko."
"Já sama! ... Tatínku, proč mi tu tkaničku trháš?!"
"Jéééé ... vona není tahací, vona je tam jen přišitá ... tak to vodpusť, Kačenko. Řekneme to mamince, ona ti jí třeba přišije zpátky."
Tenhle mač jsem definitivně prohrál.

jak to bylo s koberečky

Ono je těžké soudit. Když se jedná o kamarády, je to ještě těžší. Ale jde-li o o spor mezi manželi ve věci přístupu k záchraně života a majetku, je soud prakticky nemožný.
To včera navečer se právě objevili kamarádi, že si vyjeli takhle na kolech a že jsme cíl cyklistického výletu a že od nás už jedou domů. Stavili se opravdu na skok a jen co jsem vytáhl z vany louhující se krakeny (Kačku a Matýska, pozn. překl.), pustil jim pohádku a dal mlíčko, šli jsme si povídat na zahradu. A pak to přišlo.
"Četl jsi tu historku o koberečkách?" ptal se Ondřej.
"No jasně, čet," pravil jsem v očekávání další otázky.
"A že jsem to nenapsala tak, jako že za to Ondřej může," ptala se zas Ljuba
"Ne, to rozhodně ne, to tam vůbec není," dal jsem dámě za pravdu.
"Takže s koberečkama jsem to nakonec udělal správně," tvrdil muziku dál Ondřej.
"No ono to v tom bahně asi jinak nešlo, ostatně to s těma koberečkama je běžná věc, to se v takových případech dělá," zkusil jsem nekonflitně souhlasit.
"Tak ti děkuju, že jsi se mě zastal," pochopil můj soud Ondřej.
"Víš, ono by se mohlo stát, že by to lano, za které by třeba ten traktor to tvoje auto z bahna tahal, že by mohlo nějak poškodit nebo i třeba utrhnout kus nárazníku zespoda. V takovejhle situacích se to může stát," pokoušel jsem se zmírnit Ljubino neštěstí.
"Já to věděla, že budete držet při sobě. A to bahno je v mým autě pořád." cítila se nespravedlivě rozsouzená paní původně krásně čistého červeného autíčka.
"Když to je těžký ..." marně jsem hledal slova útěchy.
Loučili jsme se se smíchem, jako že tahle historka se fakt povedla.
Vsedli na kola a odjížděli.
"Ale tam je to strašně do kopce, tam já nechci ..." slyšel jsem Ondřeje, jak ze sedla protestuje proti profilu stoupání.
"Je to jenom kousek ..." odpovídala vedoucí výletu.
Bylo mě jasné, že tahle cesta rozhodně nebyla zvolena jen náhodou.

Kandík spatřen

"Usilovným pochodem směr Medník!" zavelel jsem skupině výletníků v sobotu v 10:10. To je čas, kdy dle jízdního řádu dorazí vlak do Petrova. Dostál jsem tak svému slibu a po čtrnácti dnech jsme se znovu vrátili k Sázavě, abychom pátrali po vzácné květině, jež sluje Kandík psí zub.
Byla to výprava velmi početná, protože kromě Matýska, který lozil po kdejaké skále a Kačky, která tentokrát velmi statečně pochodovala, se přidala i mákytičekmilovnáHanička, Juráš i babička. Kateřina si sice velmi dobře pamatovala, kde jsem jí minule nesl, ale nechala si vysvětlit, že to bylo vyjímečné. Šlapala pěkně po svých.
Když jsme míjeli stříbrnou skálu, bylo jasné, že procházka se vydaří, i kdybychom Kandík nakonec třeba ani neviděli (ten trs Kandíků u jedné z chat se nepočítá, to byla zahrádka). Málem se nám to i stalo. Nějaký ten Jaterník nebo Sasanka, kterých bylo všude plno, nás nemohli uspokojit. Jenže my šli tou stezkou prvně a přesto, že jsem důkladně prostudoval návod kudy jít, odbočku z hlavní trasy jsme minuli. Dostali jsme se až na Klimentovu vyhlídku. Tady jsem musel vůdcovsky rozhodnout, kudy dál. Vybral jsem málo znatelnou stezku, která nás prudkým stoupáním dovedla na lesní cestu. A tam jsem ho našel! Kandík si tam rostl nad cestou v listí. Tenhle byl zaručeně jenom náš, protože naučná stezka vede jinudy. Vrátili jsme se na ní shora ze sedla Medníků, kam jsme lesní cestou dorazili, a ještě jsme tam potkali davy chtivých turistů obdivované kandíky dva.
Zážitek se dostavil a po té tůře jsme si ještě u Sázavy smočili nohy v dosud ještě studené vodě. A ve 14:46 nám to zas jelo zpátky.
Jen z Vraného to byla cesta poněkud méně obvyklá, protože kvůli nedostatku míst musel jet Juráš v kufru.

lektvar z trávy

S jarem přichází i zahradnické povinnosti. MápečliváHanička už má své první letošní vystoupení na téhle scéně za sebou. Mělo to ale posdstatně jednodušší, než já. S nůžkami to jde rychle a pokud se to nepřežene, je sadařův zásah vidět na první pohled. Tedy ono i když se to přežene, ale to pak už to není ta radost. Prostě se to nesmí brát podle pravidla "furt to stříhám a furt je to krátký". MášikovnáHanička stříhala pečlivě, čímž je výsledek oku lahodící.
To já, práce natolik sofistikované, jako je střih zahradních dřevin, schopen samozřejmě nejsem. Po mě by zbyly jen pahýlky u země. Ty krátký, pochopitelně. Já se při té zemi radši rovnou držím, což se projevuje péčí o trávník. Po letošní zimě byl omšelý víc, než vloni. Naštěstí je provzdušňovač k půjčení hned tuhlec v Březové. Tentokrát ho pán sám přivezl i odvezl. A mezi tím jsem s ním naněkolikrát pročesal trávník. Vytrhané suché trávy byla hromada a než jsem jí se sekačkou sklidil, už se stmívalo.
Naši malí zahradníčci Kačka s Matýskem při tom samozřejmě asistovali. Po svém. Vařili z trávy lektvary. Přidávali do hrnce k trávě kde co. Byl by to býval lektvar jistě přenáramný. Naštěstí však přijela mápracovitáHanička včas a trávovový lektvar putoval na kompost a děti do vany.

u nás se pohádky berou vážně

Pohádky se u nás berou vážně. Kačka sice při čtení pohádek dělá caviky (jak se vlastně píšou caviky? nebo cavyky? ... vyjmenovaný nejsou, tak asi caviky), ale Matýsek sedí jako pěna a poslouchá. Já čtu pohádky dětem rád, ale musejí mě bavit.
Tenhle týden jsme se zas dostali k jednomu konci a začali novou. Dočetli jsme Edudanta a Francimora a otevřeli Pohádky o mašinkách. Znáte to důležité zaklínadlo, které za úplňku přehodí výhybku na sedmnácté koleji Smíchovského nádraží? Matýsek už ho umí!
Konec Edudanta a Francimora byl ovšem tragický. V poslední kapitole vypustil duši šlechetný drak Verpanides. A Matýsek začal natahovat moldánky. Že prý je mu to moc líto. Kačka to neprožívala, ta si udržuje nadhled, zato Matěj nebyl k utišení. Drak byl jednou v pánu a tak nepomáhaly žádné výmluvy.
Matýsek si proto vzal do postýlky svého draka plyšového, popadl ho kolem krku a usnul pod obrázky draků Čokoládového a Domácího. On je Matýsek sice rytíř, co saním hlavy utíná, ale jak jde o draky, nedá na ně dopustit.
Inu, jak jsem říkal: u nás se ty pohádky berou vážně.

Muscari

A už tu máme první Apríl. Letos se nám nějak podařilo skočit rovnou do jara skoro bez přechodových tahanic. Je to jistě zásluhou delší zimy, která se, jak všichni dobře ví, díky strašlivému globálnímu oteplení letos poněkud protáhla. Ovšem lokálně. Jenom tady u nás na Olešku a v přilehlém vesmíru.
Ještě v neděli jsme lyžovali a včera ráno už mi Kačenka hlásila před dveřmi, když jsme vyráželi do školky, že nám vykvetla kytička.
Udělali jsme spolu s Matýskem komisi a šli se protokolárně k rostlině vyjádřit. No jo, vážně. První kvítky nám rozkvétají přímo u dveří. A aby to pěkně ladilo s naším domečkem, usnesli jsme se s přítomnými členy výboru, že to bude Modřenec, učeně zvaný Muscari.