WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hádanka březnová

Úplně jsem zapomněl na hádanku, ale pořád je ještě březen.
Takže co je to na obrázku?
a) jazyk Micka Jaggera
b) jazyk našeho Ferdy
c) jazyk orchideje Paphiopedilum

Cukrák v Krkonoších

Letos sice poprvé, ale zato na poslední chvíli jsme byli s dětmi o víkendu na lyžích. Byla to vlastně akce školky, ale směli, ba přímo museli jsme se jako rodičové zúčastnit. Příští sezonu už bude třeba vyučit Kačku i Matýska lyžování důkladně, abychom mohli doopravdy na hory. Teď to byla jen taková zkouška, jestli to půjde. A šlo to.
Byla to zásluha výhradně organizátorů, jimiž byli manželé, kteří školku vedou. Na sněhu se ukázalo, že všechny ostatní děti už jezdit umí, takže naše mládež měla učitele oba pro sebe. Což se ukázalo býti velmi prospěšné, protože já jsem lyžařem pouze průměrným a učitelem lyžování vysloveně k ničemu. MápečliváHanička pak krouží obloučky velmi ladné, avšak na prkně. Což má k lyžím docela daleko. Byli jsme rádi, že naše děti dostaly na začátku odbornou péči. Sníh ještě byl a docela dobře se do něj i padalo. To Matěj i Kateřina uměli ocenit.
Našla se chvilka i na procházku a koulovačku. Matěj cestou objevil iglů a hned, že do něj musí vlézt. Kupodivu to na něj nespadlo a na oslavu postavil v Krkonoších Cukrák. Aby prý měli i tam vysílačku.

hroznej zpěvák

Letos k nám přiletěl koncertovat drozd. Vždycky ráno si sedne na vrcholek cedru a spustí písničku. Trochu ho podezírám, že místy opisuje z cizího repertoáru. Na kvalitě produkce to ovšem nic nemění. Ostatně kdo ze zpěváků nepoužívá převzaté skladby. Posuďte sami.
Má laskaváHanička se k tomu vyjádřila takto:
"Tys ho ráno nahrával, viď?! Von mě vzbudil! To je hroznej rachot, hroznej ..."

snad to nejsou windows

Začalo to předevčírem. "Píchla jsem, co mám dělat," volala mi mámiláHanička cestou domů.
"Budeš muset vyměnit kolo. Všechno jsem nachystal, rezervu jsem nafoukl a zkontroloval. Stačí to udělat."
"Ale to já nedokážu."
Shodli jsme se na tom, že bude nejlépe požádat nějakého pána o pomoc. Pomoc se dostavila.
"Rezervu i kliku heveru už jsme našli. Ale kde je hever, mám vůbec hever?" ptala se po telefonu máustaranáHanička.
"Všechno je v autě, kontroloval jsem to. Jen si přesně nevzpomenu, kde je hever uloženej."
"Tak mi alespoň řekni, jak vypadá."
"To ti nevysvětlím, to nedokážu. Prostě hledej kus velkýho železa s velkým šroubem."
MášikovnáHanička dojela domů; pán z nějakého blízkého parkoviště prý byl moc hodný, dokonce si i u auta klekl.
(Tady nezbývá, než s hanbou přiznat, že jsem před moulaskavouHaničkou už dlouho neklečel.)
Ráno, jen co mápilnáHanička vyjela, jsem měl telefon znovu.
"Co mám dělat? Svítí mi oranžová kontrolka a zelená bliká."
"To opravdu nevím. Já bych se podíval do manuálu."
Za chvíli jsem se dozvěděl, co v manuálu píšou:
"Tady stojí, že je třeba vyhledat nejbližší servis."
"Pozoruhodné. Já to nějak vymyslím."
Přes den jsem si s moupracovitouHaničkou vyměnil auto a s tím jejím zajel do servisu. Byla to jen jakási banální záležitost s lambda sondou a přehráním nové verze softwaru do palubního počítače. Cestou s dětmi ze školky jsem se stavil tady vedle ve vsi nechat píchlé kolo opatřit flastrem.
Nezbývá, než doufat, že je zas mámiláHanička o něco zkušenější a ten novej program že nemá nic společného s windows. Protože jinak nevím, nevím.

dobře si to koupily

"Prožij nejlepší sex svého života..."
Cuklo to se mnou v knihkupectví v Luxoru. Šišmarjá, proč ausgerechnet já?! Rozhlíd jsem se kolem, co že mi to ta slečna vlastně nabízí. Nenabízela to mně a nebyla to slečna. Dvě užskoroslečny si odnášely nějaký časopis, do kterého společně nahlížely. Titulek na obalu magazínu jim zřejmě natolik učaroval, že měly za správné se oň podělit i se svým nejbližším okolím. Procházely dál obchodem a v dychtivém očekávání listovaly v sešitu a stále nahlas přemýšlely:
"Tak to už vím, co budem dneska číst. Dodře jsme si to koupily..."

černá hodinka

Přijeli jsme s dětmi domů a hned bylo vidět, že se včera děly věci. Bylo třeba nastavit skoro všechny hodiny, protože v té vichřici zřejmě vypadla elektřina. Děti hned začly rejdit po domě.
"Tatínku, proč zase nesvítí světlo?"
"Protože zase vypnuli proud."
"Aha a proč teda to světlo nesvítí?"
"Aha: Protože, Kačenko, to světlo je na elektrřinu. A ta elektřina teď nejde, protože je vichřice a někde se stala nehoda."
Zevrubnější výklad zvídavost Kačenky na chvilku ukojil.
"Tatínku, už zase zhaslo světlo," hlásil Matýsek.
"Já vím, teď jsem to vysvětloval Kačce. Musíte si hrát bez světla."
Na chvíli se zas rozsvítilo. Šel jsem znovu nastavit hodiny. Když to ale začlo zhasínat jak na diskotéce, přestalo mě to bavit a nechal jsem hodiny jejich osudu.
MápracovitáHanička přijela po šesté: "Von nešel proud? Jen abysme měli dost teplé vody."
"Jo, dneska je to jak u kolotoče. Pořád s tím blikají. Ale děti už jsou ve vaně."
Poslední výpadek nastal přesně v okamžiku, kdy se děti dodívaly na pohádku. Rozsvítil jsem lucerny a šlo se do hajan. Proud nešel asi do čtvrt na jedenáct. Muselo to být něco vážnějšího a my jsme měli černou hodinku, jak říkala babička, vždycky, když nešla elektřina. A taky to nebylo špatný. Poslouchali jsme Sherlocka Holmese, protože baterky jsme naštěstí měli nabité.

musím líp plánovat

Tedy jaro začalo oficiálně už v pátek, my jsme ho ale šli s dětmi oslavit až v sobotu.
Naplánoval jsem totiž výlet za jarní vzácnou květinou, která roste tady kousek od nás.
Přípravy byly pečlivé. Dokonce jsem Matýskovi i Kačce dal do baťůžků blok a voskovky, aby mohli tu kytičku namalovat.
První zážitek byly však tunely. Vláček nás z nádraží ve Vraném, kam nám dělala rychlou autospojku málaskaváHanička, provezl skrz tunely tři až do Petrova. Tam se začala naše pěší tůra Posázavskou stezkou. Už na začátku jsem však začal tušit, že naše výprava nemusí být tentokrát zcela úspěšná. Kačenka totiž projevovala svoji nechuť pochodovat neustálými taktickými manévry jako třeba:
"Tatínku, já chci napít."
"Tatínku, já mám nudli."
"Tatínku já chci sušenku."
"Tatínku, já chci mech."
"Tatínku já chci žížalku."
"Tak dost, Kačenko, žížalka půjde do hlíny a my půjdem k těm kytičkám."
Šli jsme podél Sázavy a už bylo jasné, že to nestihnem. Vlak zpátky do Vraného nám jel v půl jedné.
"Dobrý den, nevíte, jestli už kvete Kandík?" zkusil jsem vykřesat alespoň malou naději z místního osadníka. "A je to ještě daleko?"
"No to nevim, ale už vylez. Máte to ale eště nejmíň kilometr."
Já to věděl. Pokusil jsem se ještě o jakýsi závěrečný spurt. Marně. Čas se krátil a tak jsem otočil zpátky na nádraží. Naštěstí se nám podařilo vidět alespoň jíné kvítky, které se dobývaly zpod listí. Matěj i Kačenka, kterou jsem už po cestě zpátky musel párkrát poponést, aby nám neujel vlak, to nesli statečně. Viděli Jaterník podléšku, projeli se vláčkem a užili si tunelů. A já se musím naučit líp plánovat čas. Ale ten Kandík, ten musíme letos vidět. Snad to za čtrnáct dní vyjde.

to už nemá zapotřebí

"Jé, koukej, Ferdo, vetřelec!" pokřikoval jsem na našeho kocoura domácího, když už byly včera večer děti ve vaně. Ferda o bažantovi věděl dřív, než já. Možná i dřív, než k nám přiletěl. Stál už předními packami na okně a mlsně po něm pokukoval. On tedy by si s ním chtěl hrát, jenže to bažant neví. A taky neví, že Ferda neví, že je velkej kocour.
Bažant byl jarně vybarven a v podvečerním sluníčku vypadal opravdu fešácky. Když bude to jaro, musí se sebou něco udělat, to dá rozum. Jenže to ňák splet, u nás na zahradě žádná vhodná oběť k namlouvání nebyla. Za okny na něj koukali jen dva tvorové - kocour a člověk.
Bažant zbystřil, já taky. Chtěl jsem si ho prohlédnout z druhého okna a přešel jsem k němu. Bažant přeběhl po trávníku k terase. Popošel jsem zpátky, bažant to vzal taky na původní místo. Takhle jsme se chvilku procházeli a bažant pořád udržoval bezpečnou vzdálenost, i když byl venku a já s Ferdou uvnitř.
Ferda na ty tanečky vyjeveně koukal z jednoho místa na okně do té doby, než to bažanta přestalo bavit, využil teréního převýšení, poskočil a odletěl na jinou zahradu. Ferda zklamaně slezl z okna a šel se poohlédnout po jiné hračce.
A mě pořád bylo divné, kde je Sára. Ta jako kočka venkovní si svůj revír vždycky pečlivě hlídá. Vykouk jsem dveřmi na terasu. No jistě. Byla tam. V boudičce na mě ospale koukala. Jí jediné totiž bylo jasné, že na bažanta nikdo nemáme a je úplně zbytečné se za ním honit. Tohle ona už nemá zapotřebí.

stačí se podívat z okna

Globálně se nám oteplilo, všimli jste si? Pozná se to podle toho, že je zima a padá sníh. Nemůže to být náhoda. Už třetím rokem takhle na Josefa počasí prohlásí, že zima ještě nekončí a basta. Pranostiky nepranostiky. Těch Josefských je spousta. K těm loňským přidám tuhle:
Svatého Josefa vítr z Moravy - bude hodně trávy; a když z polské strany - bude zrní i slámy.
Letos bych mohl na to počasí pohlížet i vědecky. Lze tvrdit, že pranostikou udávaná cirkulace je charakteru meridiálního a z meteostanice lze odečíst, že tlakoná tendence vykazuje trvalý sestup. Ale komu to co řekne? No, mě taky nic. Mě se stačí podívat z okna a vidím, jak sněží.

Kačenko: určitě tě neponesu.

Dostal jsem mailem pozvání na svatojiřskou akci, která se každé jaro pořádá v Úštěku. Akce by měla být v kulturním kalendáři města Úštěka, až bude hotov. Zatím musí stačit informace, že "jako každý rok se koná první víkend po sv. Jiři pochod Ptačim dolem z Úštěka". Já mám tyhle procházky rád, zvlášť, když tam je něco pro děti. A to prý bude.
I představil jsem záměr svépozornéHaničce a ona nadšeně souhlasila. To jsem si vysvětlil jako souhlas s naplánováním výletu do Úštěka a Ptačím dolem na hrad Helfenburg.
Dlouze jsem se zamyslel a načrtl předběžnou skicu celého podniku - a hned se mi dostalo spravedlivé odměny:
"No to nemyslíš vážně?! Takhle brzo nevstávám!"
"No ale bude to krásnej výlet."
"To bude, ale přeci kvůli tomu nebudem vstávat ještě za tmy."
"Tak já to ještě nějak promyslím..."
Vymyslel jsem totiž, že zaparkujeme auto ve Skalce, do Úštěka pojedem autobusem a z hradu to potom budem mít blíž k autu. Aby to pro děti bylo kratší. Až sem je ten plán zajímavý, jenže on ten autobus jede někdy před půl devátou. No a to abysme vyjížděli od nás tak v půl sedmé a vstávali ještě o hodinu dřív.
Tak teď vážně nevím, jak se z toho dostanu. Jediné, co mě napadá je přehodit to rozhodnutí na ostatní. Musím jim to předložit asi takhle:
"Tak si vyberte - chcete jít o tři kilometry dál nebo radši vstávat o hodinu později?"
K tomu je ovšem nutné ještě dodat:
"Ale předem říkám, Kačenko: určitě tě neponesu."

na ty se nepotřebuje ptát

Mrholilo od rána a v tom pošmourném počasí se nám nechtělo ven. Ale co potom dělat takhle v neděli?
"No co, půjdem do nějakého muzea nebo na výstavu, to se zrovna hodí. Co třeba tu ten chameleón?"
"Co říkáš, tatínku?" ptal se hned Matěj. Z něj si člověk tak snadno legraci neudělá.
"On si z tebe, Matýsku, tatínek dělá šoufky," přispěchala hned na pomoc málaskaváHanička. "Ale to bysme mohli, do toho Brna zajet," souhlasila.
"A co jsou to šoufky?"
"To je legrace, to se tak říká, víš."
Vzali jsme s sebou pohádky a poslouchali v autě Knihu džunglí, což vzbudilo v Matýskovi opět spoustu otázek. Třeba proč mu říkali Mauglí, ale taky žabák.
K Tutanchamonovu hrobu, co je v Brně, jsme trefili i bez navigace. Jenže ouha. Takových, jako jsme byli my, se našlo nepočítaně. Tedy vlastně počítaně a to přesně tolik, aby bylo do půl šestý do večera vyprodáno.
"Šlendrián, to nemůžou kromě nějakého doporučení taky dát na internet, co už je prodaný a jestli jsou ještě nějaký vstupenky volný?!" Hartusili jsme společně, jenže nám to bylo figu platné, jak se říká v tom kraji.
Chameleóna jsme tedy nechali dál jeho osudu a nakonec šli na procházku na Špilberk.
"Kdež za onoho času dlel Babinskej, starej lotr Mexickej" viš, Matěji.
"A kde byli ti loupežníci?" tázal se opět velmi k věci Matýsek, kterého se mi stále nedařilo poplést.
"No tady dole ve vězení, jak jsou ty mříže. Vždyť ti tatínek říká, že tu byl Babinský," vzala to do svých rukou málaskaváHanička.
"Ale já nechci k drakovi, já se bojím," projevila názor i Kačenka, když jsme šli z oběda.
"To není drak, Kačenko, to je krokodýl. Ale tady v Brně se to nesmí říkat. Tady je to drak." Zkusil jsem opět svůj způsob výkladu.
"A proč se to nesmí říkat," nedal se zahanbit Matýsek.
"Protože je to místní pamětihodnost a brňáci jsou na něj pyšní."
"Kdo jsou to brňáci, tatínku?"
"To jsou lidé, co bydlí v Brně. My bydlíme v Olešku, tak jsme olešáci. Tady bydlí brňáci."
"No ale stejně je ten krokodýl už mrtvej, viď, tatínku."
Po cestě domů jsem pustil osvědčenou starou českou pohádku O neohroženém Mikešovi. Tam už byli jenom obyčejní skřítkové, draci a vůbec havěť pohádková. Ty Matýsek dobře zná, na ty se už naštěstí nepotřebuje ptát.

když tam jsou ty čerti

Když náhodou objevím v antikvariátu starou mapu, na které najdu Oleško, je to důvod k radosti. Tentokrát to byla mapa prvorepubliková, ještě lepená na plátně. Pro kolegy zvědavce je uložená v galerii v mapách.
Hned jsem se jí jal zkoumat. V mapě jsem našel cestu, která na dnešních turistických mapách není. Není ani na mapě z roku 48. Pokud by se to potvrdilo, hlásil jsem méchápavéHaničce, měli bysme přímou zkratku nahoru na Ďábel, až tam půjdeme s dětmi hledat tu díru, kudy létají čerti do pekla. MálaskaváHanička přesně odměřila dávku nadšení, kterou mě počastovala. Pochopil jsem, že na výzkumnou výpravu se musím vydat s dětmi sám.
Vyrazili jsme v sobotu odpoledne. Udělal jsem nám všem v lese hůl, Matýskovi zvlášť nachystanou, kdyby náhodou potkal hada, aby mohl vidličkou na konci hole přitisknout plaza k zemi. S kopce k soutoku Okrouhelského a Záhořanského potoka to šlo docela snadno. A tam už jsme začali hledat. Cesta nahoru nikde. Museli jsme proti proudu potoka kolem splavu k osadě. Tam jsme potkali místní usedlíky, kteří právě stloukali novou kadibudku v řadě ostatních, na petlici pečlivě uzamčených. Poradit nám ale nedokázali, že prý tu jsou noví.
Vzal jsem to po čichu prostě do kopce.
"Tatínku, tady je žížala!" hlásil Matýsek, pro tuto chvíli vedoucí výpravy.
"Matěji, to není žížala, to je had! Tys našel letos prvního slepýše!"
(no jasně, slepýš je víc ještěrka, než had, ale vysvětlujte Matýskovi, že tahle ještěrka nemá nohy)
Děti se rozhodly obdivovat prvního předjarního plaza a Kačka ho chtěla nakrmit travičkou. Krmení jsme nakonec nechali na jindy a ostrým pochodem zamířili k vrcholku stráně, kde jsem tušil cestu. Byla tam! Ještě kousek a vyšli jsme z osady i z lesa a já mohl métrpělivéHaničce volat:
"Máme ji! Když se teď podíváš z okna, musíš nás vidět na okraji lesa."
MámiláHanička nás neviděla, jelikož neměla na nose brýle, ale my náš domeček naproti přes údolí ano. Cíle bylo dosaženo a my se vydali zpátky domů přes Davli.
Kačenka se ovšem držela od kopce Ďábel radši dál. Půjdem se na něj podívat až příště. Přece jenom, co když tam jsou ty čerti ...

manažerský aktivity

Znáte tu situaci, kdy si člověk potřebuje tak nějak zaskotačit a hledá výmluvu, jak by to doma oznámil. Daly by se o tom psát romány.
Není to ovšem samozřejmě náš případ. Jako cvičení v důvtipu to však použitelné rozhodně je.
Řekněme, že ten rozhovor ve středu večer probíhal takto:
"Jak ty se zítra chystáš vrátit domů?" ptala se mápečliváHanička.
"No tak normálně. Mám vyzvednout děti?"
"No to ne, zítra je vyzvednu já."
"To je prima a měl bych tedy nějak pospíchat?" otázal jsem se tentokrát já.
"Kdyby to šlo, tak bych to docela potřebovala."
"A copak to máš domluveného na večer?"
"No víš, jak mám zejtra ty manažerský of sajty, tak bych se s nima potřebovala účastnit ještě večerních aktivit."
"Aha. Tak já přijedu."
No řekněte, není to úžasný, mít doma študovanou ženu?!
V běžné domácnosti bych se prostě dozvěděl, že jde s kamarádkama na keramickej kroužek.
Ale co člověk může říct na večerní manažerský aktivity?

šajba

ono to není skoro vidět, ale přesto jsem se už třetí večer věnoval výrobě meteo stránky,
takže mi na výrobu vtipných zápisů nezbyla energie
dneska jsem skončil trochu dřív - neboť potřebuji podporu z helpdesku Ignum poněkud větší, než jen po telefonu
pan technik byl sice takhle i po osmé večer velmi laskav, ale na problém nestačil,
poslal jsem tedy žádost mailem a "půjdem s tím až na administrátora" .... a to je nějaká šajba!
takže čtvrteční zápis bude, něco se najde

už mi přišla poštou hračka

Včera mi přišla poštou hračka. Meteorologická stanice. Proto je logické, že jsem si celý večer hrál, což má důsledky nejméně dva. Jednak zápis je velmi krátký a druhak - vznikla nová stránka.
Meteo Woleschko by do budoucna mělo vypadat jako seriozní stránka zaznamenávající aktuální počasí u nás včetně živého obrázku. Ale to bude ještě nějakou dobu trvat, než to dám s těmi IT alchymisty dohromady. Dneska jsem rád, že jsem po světě a po síti posháněl drivery, které jenom dokáží připojit meteostanici k počítači.
A to se všichni dušovali, že se to jen připojí! Ale o to víc mě to bude těšit.
Teď jen trpělivost a shovívavost - hodnoty jsou zatím jen orientační a stanice je ve zkušebím provozu.

Matýsek, majitel dolů

"A to čteš manuál k zahradě anebo humoristický listy?" ptal jsem se v neděli odpoledne mépečlivéHaničky, která zkoumala, co třeba teď v předjaří na zahrádce ještě udělat, abychom neprošvihli víc, než jen řez révy vinné, což prý je moje vina, měl jsem na to pamatovat.
"Jen si nech ty svý poznámky," ohradila se mámiláHanička, "tady třeba čtu, že bysme si mohli postavit ptačí budku."
"A jakou, prosimtě?"
"To záleží na nás. Tady píšou, že podle velikosti dirky přilákáš ptáčka ..."
"Jo, už jsem o tom slyšel ..."

Šli jsme radši ven. MástarostliváHanička ostříhat a štěpařským voskem ošetřit lípu a já se všemi třemi dětmi (jo, Juráš je přeci jen taky dítě, i když už poněkud odrostlý) hrát konečně ty Mölkky. V sobotu na to nebylo počasí a navíc měl Matěj narozeniny, tak na Mölkky nezbyl čas. S největším zapálením hráli Kačka s Matějem. Moc toho netrefili, ale o to raději házeli. Kupodivu jsme nic nerozbili.
Navečer jsme pak s obrovským zaujetím všichni stavěli trpasličí doly, Matýskův narozeninový dárek. To by jeden nevěřil, k jak překotné činnosti dokáže strhnout společné hraní takouvou hravou rodinu. Původně jsme začli tím, že jsme Matýskovi podávali díly a stavěl on. Jenže pak neopatrně prohlásil, že by si už radši místo stavění hrál. A to neměl dělat. Rázem se našlo nejmíň šest rukou ochotných stavět.
Majitel dolů, Matýsek, mohl být spokojen. V rekordním čase jsme mu doly dostavěli a on konečně mohl spolu s trpaslíky dolovat rudu a drahokamy. No vyhráli jsme si báječně všichni.

v bufetu

Už od vchodu mě slečinka skenovala jak na tomografu. Měl jsem zrovna kvůli služebním záležitostem oblek a kabát, což, pravda, nebývá každý den. V bistru, kam normálně chodím poobědvat to vzbudilo rozruch. Jsou tam tři dámy a všechny z toho měly vánoce.
"Jste dneska prudce elegantní," začla s komentářem ta první, co mě měla na mušče už od dveří.
"No jo, to já někdy tak musim," odvracel jsem téma do všední roviny.
Hned ale přišla druhá, zkušenější paní a zarámusila:
"A hele, pán se nám dneska žení!"
"Kdepak," bránil jsem se, "po třetí už do toho nejdu."
""Jo ahá, vy už ste poučenej dost," chápavě poznamenala paní.
U pokladny jsem se na třetí paní už zubil a rovnou povídám:
"No tak mám kvádro, no. Dyť na tom snad není nic divnýho."
Paní u pokladny mě celou dobu sjížděla pohledem a taky se culila.
"Já už to radši nekomentuju," pravila a spočítala mi to.
A na mě ležela ta strašná tíha zodpovědnosti nepokecat si kravatu polívkou.

Mölkky letos

Vloni v srpnu nám přišel soused Jordi předvést novou zahradní hru. Melke se prý jmenuje. Ostatně jsem o tom psal. Od té doby už ale přešly sněhy a jaro se nás za chvíli bude ptát, co jsme si přes zimu nachystali. Inu posháním, jak to s tou hrou je, řekl jsem si.
Majít Melke byl problém. Ale pak to nějak na síti skočilo na Mölkky a už bylo jasno. Na Slovensku dokonce existuje Slovenský zväz Mölkky. Pravidla tedy máme, zbává jen vyrobit hrací kolíky.
V OBI mají skvěle padnoucí kolíky k podpírání stromů, za nějakých 49,- za metr padesát dlouhý kolík. Vzal jsem dva, k tomu červenou barvu na čísla a štětec desítku. Doma se přidali Kačenka i s Matýskem. A že prý budou taky řezat. Řezali jsme do toho všichni a za chvíli bylo všech dvanáct kolíků a jeden házecí nařezáno. MálaskaváHanička sice hartusila, jestli to musím dělat zrovna teď večer, jestli by se to nezvládlo v sobotu.
"Musím, jasně, že musím," hájil jsem se, "v sobotu už budem hrát."
Obhajoba byla úspěšná. Kolíky teď vysychají (byly takové nějaké zmoklé) a večer je mášikovnáHanička slavnostně dokončí. Totiž opatří číslicemi, neboť já jsem děsnej mazal a určitě bych ta čísla nenapsal tak krásně, jako právě ona.
No a v sobotu se bude slavnostně hrát Mölkky, jelikož má Matýsek narozeniny a bude velká sláva.

zasvěcené řeči

Stopaře kuchaře jsem musel do auta u závor ve Vraném skoro přemlouvat, protože ho předběh stopař, který tam byl dřív. Nakonec se svezli oba. Řečí jsme zpočátku po ránu moc nenadělali.
Ten první chtěl jenom do Komořan. Zrovna v rádiu hlásili předpověď počasí. Popisovali situaci, kterou jsme viděli z oken auta. "No to by tak bylo, aby jim to nevyšlo. Alespoň tady v Komořanech. Dyť na to počasí koukaj z okna," zašťoural jsem si do rosničkářů, jelikož je to všeobecně oblíbené téma. "Tak kde vám zastavim? U konečný dvěstěpětky?" "To ne, už tady blíž u té první zastávky. Já totiž u těch rosničkářů dělám," pravil s úsměvem stopař a s díky vystoupil. Škoda, že to neřek dřív, mohli jsme pohovořit. Zasvěcenej výklad vždycky potěší.
Do výkladu zasvěcence jsem se pustil já s druhým stopařem, se kterým se už známe. Tentokrát to nebylo z jeho oboru, ale bavili jsme se o autech. Jak je to těžký teď, když jsou potíže s ekonomikou.
"No Saab už zkrachoval," povídám.
"Jó? No to je škoda, takový dobrý auto."
"No jo, dobrý, ale málo se kupovalo. Skoro ho na silnici nevidět."
"Já bych neřek," odvětil kuchař, "jenom u nás ve Vraným jsou nejmíň tři."
"Tak vidíte, a stejně jste to nevytrhli."
"Jo. Ale mě se tyhle auta líběj. Saab a Volvo a taky to vaše Subaru. Ty sou moc pěkný. Já mám vůbec tyhle severský auta dost rád," pokračoval kuchař.
"No, severský ... Ale tady to moje Subaru je Japonský."
"Aha, to jsem nevěděl. Ale stejně vypadá tak seversky," děl kuchař.
To už jsme byli na Výtoni, kde jsem ho vyložil a tím naše zasvěcené řečnění dospělo do svého konce.

jak zamaskovat auto

"Kačenko, ty se pořád loudáš!"
"Ale mě bolej nožičky!"
"Vždyť jsme sotva vyšli."
"Ale já nechci do lesa."
"Jdeme jenom na kraj."
"Ale já se budu bát. Tam jsou čerti."
No a bylo to venku. Naše Kateřina ve svých třech letech dobře ví, že pod kopcem Ďábel je peklo a na kopci že je díra a tou dírou čerti do pekla létají nebo naopak létají ven. Onehdá jsem jí slíbil, že se na tu díru půjdeme podívat a od té doby, jakkoliv se jen přiblížíme k lesu, byť by to bylo jen u nás, na druhé straně údolí, hned fňuká, že tam nepůjde. Ale jak se otočíme ke kopci Ďábel zády, hnedle pookřeje. A procházka je rázem veselejší.
Teď o víkendu jsme na procházce kromě krásně zeleného mechu našli i krásně zelené auto. Potahuje se mechem stejně jako všechno kolem. Těžko soudit, jestli je to jen tak uložený wartburg nebo nový experiment v maskovací technice.

vy jste úžasnej

Nebutu tady psát o barvě vlasů zmiňované osoby, najmě pak o jejím pohlaví. Ještě by to mohlo působit dojmem, že mám něco proti blondýnám. Prostě se to stalo v pátek ráno nějaké osobě u nejmenované benzínové pumpy.
Čekal jsem, až se uvolní stojan a koukám, že vedle stojí takové to malé autíčko, co se prodává přímo z patrových regálů. Smart se to jmenuje. Kolem pobíhala osoba. A že jsem měl při čekání dlouhou chvíli, bavil jsem se pozorováním oné osoby. Poskakovala kolem autíčka a vypadalo to, že něco hledá. Hledala dlouze. Nastupovala a vystupovala, skláněla se k boku auta. Vzala telefon a použila ho. K telefonování, přirozeně. Při rozhovoru divoce gestigulovala volnými údy. Pak se skláněla s telefonem ke krytu nádrže. Skoro se mi chtělo věřit, že telefon přikládá přímo k zátce tanku a ukřivděne odsekává: "... no tak se podivej, že to nejde, když seš tak chytrej..."
A už jsem měl volno. Zasunul jsem pistoli do hrdla nádrže, nechal jí, ať mi natankuje plnou a dál se díval. To už kolem osoby byli dva seriozní pánové.
Jeden seděl za volantem a tahal za páčky. Osoba tahala zuřivě za víko nádrže. Druhý pán si zamyšleně mnul bradu a evidentně přemýšlel. Pak si bradu mnout přestal a povídá: "Koukněte, a nemohla by ta nádrž být na druhé straně?" ....! "No jo! Vidíte, je tu! To mě nenapadlo. Vy jste ale úžasnej!" ....
Dál to nevim. Šel jsem zaplatit svých padesát litrů.