WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kdo má zelený peříčka

Od té doby, co jsme se oddělili od okolní divočiny plotem, máme sice klidnější spaní s ohledem na bezpečí našich stromků, kterým nehrozí ohlodání od dravé zvěře, tedy například od zajíců, ale už to tak nějak není ono. Chtělo by se říct, že zajíci se srnkami stojí za plotem frontu, aby se k nám mohli dostat na šťavnatě prostřenou tabuli, jenže je to jinak. Jen, co jsme jim odmítli dát víza do naší zahrady a udělali si plot, ztratili o nás zájem.
To už musí být, abychom za plotem na poli viděli místní stádečko srnek, čítající čtyři kusy. Obvykle se loudají prostředkem pole a okusují, co po sklizni zbylo.
Tuhle po ránu jsem na Matýska a Kačku volal, ať se honem běží podívat, že se srnky po čase nechaly vidět a pasou se za humny.
Děti přiběhly a při snídani jsme společně pozorovali, jak se snídá v přírodě.
"A kde jsou?"
"No přeci támhle, Kačenko."
"Aha, srnky," ujasnila si azimut naše nejmladší a pustila se do topinky.
Chroustajíc opečený chleba se Kačka zamyslela a začala stavět svou teorii:
"Vajíčka máme od slepiček," zněl postulát, který zdánlivě se situací nijak nesouvisel.
"Uhmm," zahučel jsem cosi a Káťa pokračovala.
"Ale slepičky mají zelený peříčka."
"No, to snad ani moc ne, tak leda kohout, ten snad. Ten mívá takový modrozelený peří na ocase."
"A páv, ten má modrý i zelený," zapojil se Matěj.
"Ale páv není slepice," kontrovala Kača.
"Je to taková větší slepice," vysvětlovala mámiláHanička, "jen jí nechováme na jídlo, ale na ozdobu."
"No, kdyby na to přišlo ....," přidal jsem svou trošku já.
"Ale u nás není páv," argumentovala Katka, směřujíc k vrcholu své logické stavby.
"Ne, Kačulko, páv u nás není," potvrdila argumentaci málaskaváHanička.
"Není," přitakala Kateřina a vynesla svůj trumf se zelenými peříčky.
"U nás je žabant!"

to strašidlo, to jsi ty

"Tatínku, tos' byl ty!"
"Co?"
"Nelži, tos' houkal ty!"
"Nehoukal, copak já mám čas houkat?"
"Huhuhuhuhuuuuúúúú..."
"Teď jsem tě viděl, tos' byl ty!"
Včera večer jsme se takhle strašili. Dělali jsme nácvik na sobotní dušičkový večer ve školce.
Měli jsme k tomu ovšem taky řádnou strašební pomůcku. Dýni.
Dopoledne byla vyhlášena soutěž o nejlepší návrh strašidelné dýně. Kreslila Kačka, kreslil Matýsek, kreslila i mámiláHanička a kreslil jsem i já. Dělali jsme všelijaké strašidelné tváře do připravených obrázků naší dýně. Pečlivým výběrem nezaujaté poroty, kterou tvořila máspravedliváHanička, byly vybrány návrhy dva. Matějův a můj. Ale co s tím? Dýni máme jenom jednu.
"Tak jí udělejte oboustrannou," poradila nám mášikovnáHanička.
Rada to byla dobrá, tož jsme se pustili do díla. Nejhorší bylo dlabání, takovej élent jsme v kuchyni už dlouho neměli. Že prý z té dužiny uděláme dýňovou polívku. No, nevím, nevím, moc důvěry v tu hmotu nemám.
Ale dlabání mělo být hlavně prostředkem k získání příslušné dýně k vyřezání strašidelných kukučů. A to se povedlo.
Za vydatné podpory Kačky i Matýska jsem nakonec vyřezal dýni se dvěma tvářemi dostatečně příšernými a tudíž vhodnými pro poctivé strašení. Matýskovu stranu jsme nakonec udělali nažluto (původní modrá se moc neosvědčila) a mojí na zvlášť příšernou červenou.
Po setmění byla dýně slavnostně rozsvícena a mladý výtvarník byl tak laskav a zapózoval před objektivem nejen u svého modelu, ale i u výtvoru konkurenčního.
Jenže pak přišlo to strašidlo: "Huhuhuhůůů..." a šlo se do hajan.
Kačka to celé uzavřela slovy:
"Ale to strašidlo, to jsi ty, tatínku, protože to já bych se jinák bála."

šedivej

"Tatínku, co je to za zvíře?" položil mi obvyklou otázku Matýsek zvídavý.
"To je pejsek."
"Ale jak se jmenuje?"
"To je Bílý Tesák."
"A to je pohádka?"
"To je takový příběh pro větší kluky."
"A o čem?"
"O tom statečném pejskovi."
"A co je to tady?"
"To je medvěd, Matýsku."
"A oni se perou?"
"Bílý Tesák toho medvěda zahnal."
"A jak ho zahnal."
"No štěkal na něj a drápal a kousal ho."
"A to pak ten medvěd utek?"
"Ano, utek."
"A jak se jmenoval?"
"Ten se nejmenoval, to byl prostě medvěd."
"Ale jak se jmenoval?"
"To byl jenom medvěd, Matýsku. Grizzly."
"Hryzli?"
"Nikoho nehryzal. Šedivej medvěd grizzly, Matýsku."
"Aha, hryzly. Medvěd hryzly šedivej."

poslední říjnový střevlík

Tak a rázem je tma uř v pět hodin. Jó, dokud se stmívalo až v šest, to byla jiná, to se ještě dala stihnout na zahradě spousta věcí. Jenže to bylo včera. Dneska už je o hodinu víc.
Abychom dokončili všechno, co ještě před zimou potřebujeme udělat, měli jsme docela pilný víkend. A to, počítám, nebyl zdaleka poslední. Je potřeba zasadit ještě spousta rostlin a tak jsem ryl díry jako krtek. Po dnešku už to vypadá, že to možná do zimy bude všechno v zemi.
Při tom rytí jsem objevil brouka. Letos už asi posledního, ale zato nádnernýho. Už si zřejmě dělal v kůře bejvák na zimu a já mu ho zdevastoval. Protože ale bylo v sobotu chvilkami i sluníčko a v neděli docela teplo, myslím, že o toho vrásčitého střevlíka (Carabus intricatus) nemusím mít starost. Po zevrubné prohlídce od dětí a nevrlého pózování před objektivem se odebral někam pod kámen shánět si na zimu něco slušnějšího k bydlení. Tam si zaleze a do jara si dá šlofíka.
To my takové štěstí mít nebudem. My se mu tady o tu zahradu musíme starat.

bezúdržbová kytka

Obecný trend směřuje k bezúdržbovým zařízením. Kdo by se pořád o něco staral. Na to není čas. Zařízení má sloužit a basta.
Zatím ale ještě nikdo nevymyslel bezúdržbovou kytku. Ať už je jakkoliv suchomilná, pořád se musí alespň jednou za čas zalít. To se nedá nic dělat. Na zahradě se to dá zařídit nějakým zalévacím aparátkem, ale doma člověk musí pořád chodit s konvičkou. Tedy pokud nemá doma kytky pouze plechový. Ty závlahu nepotřebují.
Nejhůř jsou na tom bonsaje. Na tu člověk jeden den zapomene a je zle.
Zle taky bylo. Jeden z malých stromečků nám uschl. A stačil den bez vody.
"Já bych ho zkusil dál zalévat, mě se zdá, že by to moh ještě rozchodit," snažil jsem se trošku potěšit moumilouHaničku.
Tak jsme stromek čtrnáct dní zalévali. No, bylo to jako lít vodu na hromádku suchého listí a čekat, kdy se zazelená. Už jsem to chtěl vzdát, když tu mápečliváHanička přišla se zprávou. Tak si představ, že mu vyrašily nový malý lístky, von to asi opravdu přežil."
Teď už je to nade vší pochybnost. Malý stromek přežil naši péči a už se má zas k světu.
Ono i v těch nejmenších rostlinkách bude vic chuti do života, než by člověk čekal. Ale rozhodně nejsou bezúdržbové.

hádanka říjnová

Konečně tu mám zase něco na hádání. A proto, že už tu dlouho žádná hádanka nebyla, bych měl jednu speciální.
Schválně, kde uslyšíte tenhle zvuk?
- na rohu ulic Stoofstraat a Lievevrouwbroersstraat v Bruselu, kde Manneken Pis čůrá do kašny
- na soutoku Sázavy s Vltavou v Davli, kde Matýsek čůrá do Vltavy
- na naší zahradě, kde nikdo nečůrá, ale zato tam teče potůček

evoluce

MápečliváHanička právě provádí inventuru v pokojíčcích Kačky a Matýska.
Ono je to občas potřeba a chce to ruku pečlivou a přísnou. Mě v tomhle případě ta přísnost přeci jen chybí. Já bych určitě nepřišel na to, že je potřeba nějaké hračky vyřadit a buď rozdat nebo vyhodit. Já bych je prostě někam uskladnil a připadně opravil (tedy někdy - až na to bude čas).
Ale to mápřísnáHanička ne. Ta má oko kritické a umí si poručit, že už tu máme krámů dost a že bysme museli za chvíli přistavovat stodolu. Přistavovat nic nebudeme a proto některé hračky byly vytříděny z kolektivu. To je přirozená evoluce.
"A taky jsem zjistila, že nám Matýsek zas vyrost," pravila mámiláHanička.
"No dyť roste přeci furt."
"To jo, ale při tom úklidu jsem musela založit dvě nové krabice na autíčka s vysílačkou a na lítací věci. Už je prostě větší."
Je to tak. Kačka si pořád ještě hraje s jednoduchými hračkami, ale Matěj už pokukuje po složitějších technologiích.
To je taky přirozený vývoj.

balzám na duši

Některé obchodní schůzky jsou vyčerpávající. Například včera.
Měli jsme s moupečlivouHaničkou schůzku v naší bance, abychom dojednali nějakou změnu. Původně to vypadalo, že to je na chvilku. Pak se to celé nějak zamotalo a než pan ředitel pochopil, co se po něm chce, utekla hodinka, ani jsme si toho nevšimli. Určitá, řekněme nedovtipnost, mě poněkud roztesknila, ale to holt už tak na světě chodí. Nakonec jsme to nějak spatlali. MálaskaváHanička musela do školky pro děti a já ještě doleštil nezbytné technické detaily. Pak jsem byl také propuštěn se slovy, že ty pondělky bývají hektické. Radši jsem na to nic vtipného nepoznamenal, ještě bych mohl vypadat jako vulgární materialista.
Ale vzteka jsem měl, to jo. A co s tím? Mireček z Básníků, blahé paměti, se chodil odreagovat k Vendulce utěšitelce. Kde že loňské sněhy jsou. Naštěstí jsou i jiná potěšení. V tomto případě jen pár kroků od bankovní pobočky. Hračkářství pro velký kluky. Je na svém místě už od roku 1885. Stojí tam pořád a dokonce ani v dobách hluboké normalizace nezmizelo ze světa. Dědeček tam chodil, já s tatínkem jsme tam chodili, teď se tam vracím pořád a vždycky si něco odnesu. Pro velký kluky tam totiž mají všechno, co potřebují.
Už je čas, abych tam vzal Matýska, protože chodit k Rouskovi, to je prostě balzám na duši.

přírodopisný filmy

Už ani nevím, jestli jsem to zaslechl já nebo zda mi to někdo vyprávěl jako povedenou taškařici. V každém případě jsem na lístky ne Spielbergovy Čelisti stál frontu v kině Alfa, které už neexistuje. Ale tenkrát to bylo jediné kino s tak velkým plátnem v Praze. No a ta všeobecně známá historka je o těch dvou paních, co si šuškaly v té frontě na lístky, jak jdou na ten americký přírodopisný film o žralocích.
Už léta jsem ten film neviděl a tak když byl v tom výprodeji, objednal jsem si ho za ty necelé čtyři libry.
Docela dobře si vzpomínám, jak se nesly zaručené zprávy o tom, že je film pro naše kina vystříhaný a že těch hrůzáků je tam o hodinu víc a kdo to všechno viděl v Německu a kdesi cosi. Prostě byla to velká událost a kdo ten film viděl, byl hrdina. Já to měl jen tak tak, protože mi bylo tehdy nedlouho patnáct let a to byla hranice přístupnosti. Myslím, že poprávu.
A teď koukám na disk a ona je tam povinně vyznačená přístupnost jenom dvanáct let! No to mě teda podržte! Já když si představím Matýska, kterému bude zanedlouho šest a půjde do školy, že se za šest let dívá, jak to latexové monstrum svačí starého mořského vlka, vůbec mi to nedělá dobře. Tohle mi nikdo nevysvětlí. Fujtajblů je kolem nás dost a dost, tak proč s tím pospíchat a namočit do toho i malé děti?
Kdepak. Na tyhlety přírodopisný filmy si naše děti počkají, až budou mít občanku.

huhuhuhuuuúúúú

Snažím se tomu bránit, co jen to jde. Jenže útok je veden ze všech směrů a nepřetržitě, takže všemu se prostě ubránit nelze. Jde mi o ty všechny penězi posvěcené svátky moderní dobou předurčené k utrácení za hlouposti. Právě se jeden blíží.
Naše dušičky, tedy svátek Všech svatých a den nato Památka všech zemřelých.
U nás to býval takový velice civilní den odpovídající podzimní náladě. Obyčejem bývalo věnovat se právě těm zesnulým, poklidit na hřbitovech, přinést věnečky a kytky, zapalovat svíčky a nanejvýš tak upéct takové čtyřhranné bochánky, kterým se říkalo dušičky. Tečka.
Jenže takový svátek, to není žádnej vodvaz. A už vůbec se to nijak neprojeví na tržbách, které jsou teď na podzim neuspokojivé.
Co s tím? Dovezeme Halloween!
A začneme náležitě blbnout. Rázem je co prodávat. Na dračku jde všechno strašidelné, pořádají se strašidelné bály, soutěže o nejstrašnějní ksicht a tak dál a tak dál.
Letos do toho spadnem i my. Ve školce se totiž pořádá halloweenský večer. Naštěstí jsou ve školičce rozumní a soutěž bude jen o nejstrašidelnější dýni a výtvarné dílo strašidelné. Bude se strašit a prý přijdou i pravá strašidla huhuhuhuuuuúúúú!
No jo, já vím, děti z toho mají radost, ale stejně bych byl radši, kdyby to byl jen večer dušičkový.

po svaté Tereze

To bylo pořád, že ve výškách nad čtyřista metrů, že v nížinách ne.
A tu máš čerte kropáč! Už sněží i u nás na Olešku. Teď po ránu se to začlo sypat. Sníh na zemi ještě nezůstává, ale to je jen otázka vytrvalosti. Když bude sněžit dost dlouho, bude to tu jak na klouzačce. Zatím se klouzají jen v Beskydech, ale to zas není tak daleko.
Inu, holt je půlka října a dneska má svátek Terezie z Avily. A ktomu dni už pranostika říká:
Po svaté Tereze mráz po střechách leze.

Večerní doplněk o počasí: pokud se neoteplí, vypadá to na náhlý příchod zimy bez varování. Hanička přijela z Vysočiny a hlásila, že je tam jak o vánocích, nějaké čtyři centimetry sněhu na silnicích. Na horách napadl sníh, mluví se o sněhové kalamitě. Tohle se píše o sněhové nadílce:
Od pondělí do dnešního dne spadlo v Krušných horách 5 až 15 cm, v Jizerských horách 5 až 30 cm, v Krkonoších 5 až 80 cm, v Orlických horách 5 až 40 cm, v Jeseníkách 5 až 50 cm, v Beskydech 5 až 80 cm, na Českomoravské vrchovině 0 až 15 cm a na Šumavě 0 až 10 cm sněhu.

dráty u nás zůstanou

Že prý pomáhají v těžkých situacích, tyhlety civilizační návyky.
Nevím, jestli do té kategorie patří telefonování, ale vím jistě, že návyk mít doma zavedenou pevnou linku je považován v dnešní mobilní době za přežitek. Já jsem ovšem tvor založení poněkud konzervativního a staromilského, čímž je způsobeno i to , že k nám domů dráty vedou a končí v telefonu. Ano, i v počítači, ale to už je jaksi vedlejší efekt původního Bellova vynálezu.
Jeden z návyků je tedy pořád někam telefonovat a tudíž mít při sobě i svůj telefon. Mobilní, pochopitelně.
Včera jsem si ten návykový přístroj nechal doma na parapetu. A bylo po návyku. Naštěstí mi pomohla málaskaváHanička, vzala si můj telefon k sobě a hlásila mi přes den na pevnou linku, které číslo mi volalo. Úžasná spojovatelka.
Jenže když jsem navečer přijel domů, nikde nikdo. Oba telefony pryč, mámiláHanička pryč, děti pryč. Touhle dobou jsou už všichni vždycky doma. Venku zuří studená fronta, teplota je sotva tři stupňe, cestou domů padal sníh s deštěm, Haniččin Forester má ještě letní pneumatiky a zrovna hlásili, že bez zimních se už radši vyjíždět nemá ... No co vám budu vyprávět, měl jsem starost, co se všemi je.
Normálně bych zvedl mobil, jenže tentokrát jsem ho neměl. Měla ho s sebou málaskaváHanička.
Ale máme přeci ještě pevnou linku!
No jistě, už byli na cestě z Jílového z nákupu nějakých nutných věcí pro Matěje do školky.
To jsem si oddychl. Blahořečil jsem panu Bellovi a slíbil mu, že ty dráty u nás zůstanou.

zkušenost z tržnice

Tohle počasí začalo minulý týden v Bruselu a v pátek se to muselo připlížit za mnou k nám na Oleško.
V sobotu to ještě šlo, ale od neděle camrá po troškách celý den a od včera je zima jako v morně. A na horách už se prý chystá první sníh. Letos nějak brzy. Psa by člověk nevyhnal - tedy kromě Sáry, ta se radši courá venku, než aby ležela v teple za pecí.
Tohle prachmizerné počasí přišlo tak nevhod, že na něj na nejbližší datum není ani žádná pranostika.
Alespoň mi včera k tomu něco řekl stopař, co jsem ho vezl zas od Zbraslavi do Vraného:
"Počasí je mizerný a voni lidi sou z toho taky nervózní. Já dělám v tý tržnici támhle v Lipencích a dneska to tam stálo za prd."
Jo, jo, podzim je tu.

přílety a odlety

Byl jsem od středy minulého týdne zas jednou poněkud mimo.
Tedy mimo domov, což způsobilo jednak to, že na woleschku ve čtvrtek a v pátek nebylo nic nového a druhak i to, že se nic nového, tedy zajímavého neodehrálo. Pokud tedy pominu legrační situaci, kdy asi půl hodiny po sobě měla v Bruselu přistát letadla s obchodními partnery, na které jsem čekal, a přistálo jen jedno. Protože to druhé kvůli bouři přistálo už v Kolíně (ne nad Labem, ale nad Rýnem) a do místa schůzky pak pán odjel nakonec taxíkem, přestože první dva návrhy byly vlak a potom autobus. Inu - žádný nízkonákladový let.
A u letadel, přesněji u jejich příletů, ještě zůstanu.
Tuhlec sousedi si všimli a zapsali (jeden si všiml a druhý zapsal) poněkud úsměvnou kombinaci textu a fotografie z odletu papeže z Čech.
Citát zní takto: "Papež se rozloučil s Českem a odletěl" četl Tom titulek článku a zíral na fotku pod ním, kde zachytili zrovna jak se papež napřahuje k odletu...
Teď je to věta pro pobavení publika, ale byly doby, kdy za se podobný žertík rozhodně nesklízely metály.
Propadlištěm dějin kamsi zmizel normalizační prezident tehdejšího Československa. Nějaký Husák. Občas visí na zdi ve filmech pro pamětníky. Tedy jeho obraz na zdi nějaké úřední místnosti. No a tenhle člověk taky lítal letadlem na všelijaké ty návštěvy nejčastěji nějakých spřátelených lumpů. To bylo loučení, když odlétal. Nejmíň dest minut v hlavních zprávách. A když přiletěl, jakbysmet. Někdy se konaly i přímé přenosy z příletu prezidenta republiky. Komentované. A právě při takové příležitosti zazněla do éteru ona památná věta, za kterou byl její nadšený autor jistě uklizen někam k lopatě do kotelny: ... soudruh Husák již roluje po rozjezdové dráze ...

Ferda v první řadě

Nikdo se zatím nepřihlásil a tak nezbývá, než se o nalezence nějak postarat. Tři dny bydlela bílá myška v lahvi od okurek. A to, jak jistě uznáte, není důstojné obydlí. Leda tak do pohádky o Zlaté rybě.
Tentokrát nám vypomohl Juráš. Zapůjčil nám komfortní klícku i s vybavením. A myš putovala do nového azylu. Děti při sestavování a zařizování bytečku překážely, jak jen mohly, se slovy: "Tatínku, můžeme ti nějak pomoct?"
Nový nájemník si rezidenci důkladně prohlédl a vybíral si, kde bude jaká komora, obývák, koupelna, a tak.
Prohlížení ovšem bylo činností číslo jedna i v okolí klícky.
S tím, že Kačenka i Matýsek na myš mluvili a ukazovali jí, kam má jít a kde na ní nejlíp dosáhnou, aby jí mohli hladit, s tím se počítalo. Ostatně nebýt dětí, myš by už byla zřejmě součástí potravního řetězce nějakého polního dravce.
Ale s dalším divákem se vlastně ani nepočítalo. S Ferdou. Ferda si sedl před nový objekt a způsobně ho sledoval po řádném očichání. Zaujalo ho to natolik, že se nedal vyrušit ani obvyklými večerními můrami venku za sklem. Tohle bylo něco nového. Měl místenku do první řady a tohle kino si rozhodně nenechal ujít.
Uvidíme dál, jaký to bude vztah. Zatím se jen očumují.

to by nebylo žádné šetření

Úspora je hitem číslo jedna. Spoří se čas, spoří se náklady, spoří se energie, spoří se prostě všechno.
I Sára spoří.
Ovšem spoří z hlediska, řekněme, poněkud lokálního až ryze individuálního. Vypadá to následovně.
Sára je kočka v nejlepších letech. Je jí osm let, má tady s přehledem zmáknutý celý Oleško, vládne tu prackou tvrdou a jen tak někoho si po revíru courat nenechá. Z toho plyne, že toho má docela hodně. A když ještě připočítáme asi tak dvacet hodin odpočinku denně, je vlastně furt v jednom kole.
A my jsme jí postavili do cesty plot a vrata a vrátka. Kdo se s tím má porád přelejzat, že ano.
Tak tedy "mňňaaaaa-aaauuuuuúúúú!"
Sedí zvenku před před vraty a čeká až přijde přepravce přes plot. Tím bývají nejčastěji sousedi.
"Dneska už jsme vám Sáru házeli přes plot nejmíň pětkrát," bývá nejčastější oznámení.
Jenže Sára přes plot lézt umí. Ale kdo by se trmácel. Stačí přeci zamňoukat. Jako by nebylo dost toho, že musí lézt přes plot, když chce ven.
Dalším z přepravců jsme my doma. Když není nikdo venku, za plotem, je zvukový signál delší a srdceryvnější.
"Pusťe mě domuu-ůůůůůůúúúúú...!"
To se páneček zvedne a jde otevřít branku: "Tak poď, ty tvore ..."
Energetické úspory Sářiny jsou evidentní. Mňoukání jí skoro nic nestojí.
A včera předvedla trik s otevírajícími se vraty - zatím v řadě poslední, ale už dost vychytanej.
Vrata se začala otevírat. To už před nimi byla fronta. Sára před autem, já v autě.
"Ustup!"
Ale kdepak. Sára zvedla ocas a odkráčela otevírajícími se vraty k sousedům. Asi zpohlavkovat Želvu nebo jimým rázným způsobem zakročit proti vetřelcům.
Musel jsem počkat, až se vyloudá ven - přeci nepoběží - to by nebylo žádné šetření energií!

lízátko

Na podzim přibývá chladu, ubývá potravy v přírodě a jest se poohlédnout po nějakém dobrém bydle. Tak to vidí myši.
Pro Sáru to naopak znamená, že začíná lovecká sezona. První podzimní myš už nám obětovala na zápraží minulý týden a patřičně pyšná na vypasený úlovek nám to přišla oznámit.
V neděli jsem šel po setmění obhlédnout zahrádku, jestli jsme uklidili všechno nářadí, zavřeli, co zavřené být má, a Sára mi jako vždycky šla naproti. Ale hned zmizela. Asi si šla po svých, pomyslel jsem si. Pak jsem ji zaslechl dole na zahradě a už jsem ji i zahlédl. Přeci jen má světlý kožich, takže je vidět i po tmě. Cosi na mě mňoukala.
"Jo ták, ty máš zase myš?"
"Mňaouú ..."
"No dyť už du. Seš šikovná kočka, to víš, že jo. Ukaž, kde to máš? Tady to bílý? Ale dyť se to hejbe! Hele, bílá myš! Ty to nežereš?"
"Uááaouuúúú ..."
"Jo to jako, že si jí mám vzít?
""Mňau!"
"No dyž to řikáš ... Tak dik."
"Haničko, vona Sára chytla bílou myš."
"Jé, ta je hezká, kam jí dáme?"
"No asi do sklenice vod vokurek. Ale budem muset dát inzerát. Našla se myš. Kdo jí postrádá ..."
"Třeba se o ní někdo přihlásí. Podívej, jaký má hezký vočička. To je normální laboratorní myš. Vůbec se nás nebojí."
"To je divný, že jí Sára nesežrala. Ale má tady takovej mokrej kožíšek. To vona jí asi Sára měla jako lízátko."
Myšku viděl ještě Matýsek a pak se šlo na kutě. Matěj do postýlky, myš do sklenice.
Zítra se uvidí.

opět překvapila

"Co tu, sakryš, děláš, Čerte?" Ani se neohlédl a utíkal za Sárou.
Čert je sousedovic černej labrador či jaká je to rasa, Sára je naše kočka bez rasy a měli by se rvát. Toho jsem se taky obával, když k nám psisko vniklo za plot. Jenže kdepak. Čert ani neštěkal, ani nevrčel. Sára jenom pro jistotu vyskočila na plot, ale žádná scéna se nekonala. Čert už jen z povinnosti rozhráb kůru na svahu a pak byl se slovy: "Ta puberta je děsná," odveden domů.
Přírodní úkaz. Dyť by se měli na potkání sežrat, ti dva.
Když Čert jenom zavětří Ferdu, který si vyjde na zahradu na procházku, začne řvát, jak ze řetězu utrženej. Někdy Ferdu podezírám, že k tomu plotu chodí schválně, aby si užil trochu toho adrenalínu.
Jenže na Sáru Čert neštěká. Všechno to vypadalo, jako že se chce kamarádit.
Přišel jsem zatím na dvě vysvětlení.
Buď je Sára přirozeně všude v Olešku doma, tedy i u sousedů, což znamená, že domácí je tu ona a host je Čert. A tedy podle hierarchie je Čert v podřízeném postavení a musí se ucházet o přízeň místního vládce, byť by vládcem byla mrňavá kočka a on velkej černej pes.
Anebo se tu potvruje známá teorie, že Sára je původně pes, jenom na poslední chvíli trochu poštelovaná, aby vypadala jako kočka.
Samozřejmě je tu ještě jeden, podotýkám že Veselý, názor, že Sára je mimozemšťan. To je ale zase jiná kapitola.
V každém případě Sára opět překvapila. A to už vypadalo, že není nic, co by o ní nebylo včeobecně známo.

v obzvlášť dobrém světle

Handicap je způsob korekce výkonnostního rozdílu soupeřů. Spočívá v položení stanoveného počtu kamenů slabšího hráče na určená místa. Jestliže nemůže žák porazit svého učitele ani s devíti kameny handicapu, musí se znovu učit některá základní pravidla.
To je psáno v pravidlech hry .
Měli jsme včera na zahradě i učitele i devět kamenů. Hra trvala celý den a nebýt jeřábu a dalších dvou pomocníků, hráli bychom nejspíš ještě dneska.
Ale pan Sosnovec je učitelem zkušeným a dobře věděl, že při té naší hře nejde o překonání nepřítele, nýbrž o pečlivé rozmístění kamenů tak, aby to lahodilu našemu oku. Od rána jsme rozmisťovali kameny, sázeli stromy, poměřovali to všechno shora, zezdola i ze stran, a navečer, ještě před setměním, se dostavil výsledek.
Všechny objekty byly usazeny na místě a za mraky vykouklo sluníčko, aby nás odměnilo pohledem na hotové dílo.
Načasování bylo bezchybné. V pozdně odpoledním slunci se proměna naší zahrady jevila v obzvlášť dobrém světle.