WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

všecky štyry nohy

Už když jsem přijel domů, bylo všechno tak nějak moc v pořádku. Všechno fungovalo, všichni byli roztažení u vody.
"Tatínku, pojď se taky koupat."
"Ale dyť je to studený."
"Má to vosumnáct, ale báječně to osvěží."
Dal jsem si kafe, vypil jsem si ho u stolu. Něco na tom stolu bylo zvláštního.
No šel jsem taky do vody. Přeci jen bylo parno.
"Pan truhlář přivez ty schůdky."
"No jo, děsně se mu povedly. Von je šikovnej."
"To jo, to von je."
A dál byl všechno moc v pořádku.
Pak jsem to uviděl. Mezi polínky do krbu byly nové, krásné, javorové špalíčky.
"Haničko, vy jste mu s truhlářem uřízli nohy!"
"To je dost, že sis toho všimnul. Dyť jsi u něj seděl. Teď je to konečně normální stůl a ne stůl pro obry."
"Mě se zdál hned divnej. Podivej se, jak je teď mrňavej."
"Vůbec není mrňavej. Je akorát a konečně se u něj dá normálně jíst. I děti už na něj došáhnou."
"Hmmmm ... ale byl vyšší ... "
To je svět tohleto. Než se člověk vrátí z kolbenky, ufiknou mu zatím doma všecky štyry nohy.

jednou za sto let aneb bez hejtmana je to lepší

Původně jsem všude rozhlašoval, že tenhle víkend se pojedeme podívat na mašinky do železničního muzea. Jenže pod tíhou argumentů jsem musel cíl cesty přehodnotit.
Muzeum tam bude pořád, ale 100 let Sboru dobrovolných hasičů, to zas není tak často, to je ... no to je jenom jednou za sto let, jak řekl tuhlec pan Hrubý od nás z krámku. Měl pravdu.
Jeli jsme v sobotu do Zvole. A dobře jsme udělali.
Stihli jsme tu slávu od začátku, kdy od rybníka vyjela historická stříkačka. Byla nádherná a oheň v mžiku uhasila. Báječný vynález jen pro čtyři páry rukou a jednoho koníka.
Celá náves byla plná hasičské techniky včetně stříkaček nových až z Ameriky, plošin, žebříků a vůbec všeho možného v barvě nejlépe červené. K ukázkám patřilo nejen hašení, ale i všelijaké záchranné práce včetně slaňování záchranáře i se psem.
Matýsek si mohl vyzkoušet třeba i házení sekerky na cíl a jednou se dokonce i trefil! S Kačkou se pak svezli na rybníku opravdovým hasičským štěchovickým člunem a Matěj zkusil i pádlovat.
Po té dřině jsme se šli posilnit. V hospodě u rybníka nám přinesli řízek jako vrata, což měli jednak psáno v jídelním lísku, a jednak byl opravdu skoro tak velkej.
A zas rychle na divadlo, kde právě dávali syrový pohádkový horor, kterak se zlá jezinka vlastním prokletím ve smetí proměnila.
Ale potom už honem domů, byli jsme utahaní jako koťata.
Na památku nám zůstala parádní výroční stužka a písemné ujištění, že se tahle slavná sláva konala i bez přispění jednoho prachmizerného tatrmana. Totiž hejtmana.

krásné hlavy

Něco jako svatostánek všeobecně přijímaného hříchu je cukrárna.
Skoro každý říká, že se sladké jíst nemá. Dětem kážeme, že se po sladkém kazí zuby.
Když děti odrostou a začnou rozum brát, začneme jim vysvětlovat, že když se budou cpát sladkým, budou tlusté.
"Třeba jako támhleta paní. No, chtěla bys být, Kačenko, tak tlustá?"
Podobné návodné otázky jsou součástí výchovy. Očekávéme samozřejmě odpověď, že nechtěla. To dá rozum.
Ale naše činy bývají ve velikém rozporu s našimi slovy.
Proto si zřizujeme cukrárny a v nich hřešíme a ignorujeme dobrou výchovu.
Jedna cukrárna byla i v Opletalce. Měl jsem to pár kroků ke hříchu.
Až tuhle, před časem, cukrárnu zavřeli. Vypadalo to na zevrubnou rekonstrukci.
Minulý týden se to začalo chýlit ke konci a opravdu. Tenhle týden otevřeli.
Jenže oficínu!
Z cukrárny je salón krásy. Místo krásných těl tam teď budou vyrábět krásné hlavy.
Ach jo. Teď mám s hříšným životem utrum.

senzorický testy

Konec školního roku už se počítá na hodiny. To je příležitost ke kdejakým školním úlevám a radovánkám. Návštěvy kin, muzeí, botanických i zoologických zahrad jsou na pořadu dne.
Na stejném seznamu jsou i školní exkurze. Nejlépe podle profesního zaměření školy.
V tomto směru má Juráš určitou výhodu oproti mě.
My jsme vždycky byli na exkurzi v nějakém obzvlášť důležitém strojírenském závodě. Třeba v Avii nebo v ocelárnách na Kladně. Tedy to bylo ještě v době, kdy se rudá záře nad Kladnem skutečně při odpichu pece rozlévala.
To můj prvorozený má zařízeno jinak:
"Jedem zejtra do Benešova na exkurzi. Do pivovaru."
"To ti závidím, já v pivovaře jakživo nebyl."
Odpoledne za mnou přišel z exkurze. Že půjdeme na oběd.
"Tak co, pivo neseš?"
"Neé, pivo nemám."
"Tak vám dali aspoň vochutnat, ne?"
"Ne. Jenom sme měli s-senzorický testy."
"Aha," zahučel jsem, jako že vím, a šli jsme na oběd.
Ale houby jsem věděl. Jen mi synek připadal takovej veselej.
"Čoveče, cos tam teda pil? Dyť to z tebe táhne," povídám cestou.
"Dyť sem ti ř-řikal, že sme měli ty senzorický testy."
"No a to je co, ty testy senzorický?"
"To sládek přines takovej vobrovskej korbel, teda spíš kyblík. No a z toho jsme celá třída vochutnávali to eště nefiltrovaný pivo. Já ho mám rači, vono je takový živější ..."
"Jo ták! Živější!"
To bysme měli. Mladej se mi na exkurzi nachmelil. Ale protože to vodborně studuje, tak se nevopíjel, ale prováděl senzotický testy.
Má to někdo život.

jak nebejt plajte

Většinou se v tomhle období moc málo mluví o globálním oteplování. Poněvadž jaksi je sice léto, ale zima jako v morně. Je to tak každý rok a ani letošek není vyjímkou.
Věnujeme se doma tedy něčemu, co nás po večerech zahřeje, a přišla tedy řada na Století páry. To je staronová hra se spostou plánků, kostiček, s mašinkama a sáhodlouhým návodem, jak hru hrát. Teď, když je zima, jsme se k té hře konečně dostali a začali se jí učit.
Hned v úvodu se vydají jakési akcie a začne se hrát s dolary za akcie strženými. Jak tak zkoušíme hrát, u třetího kola nám ty doláče nějak došly. Nebylo na výplatu dividend pro nenasytné akcionáře. Juráš hlásil už od začátku, že mu to nemůže vyjít. My s mouhravouHaničkou jsme vydrželi o maličko dýl, ale stejně nás čekal bankrot.
"Tak to je poprvé v životě, co se to nenaučíme z návodu," konstatovala mámoudráHanička a šlo se spat.
Druhý den jsem se šel zeptat do mého oblíbeného krámku, kde si ty hry kupuju. Zajímalo mě, kde děláme chybu, že nám kapitál nevystačí, než do třetího kola. No a tady byl v koncích i odborník. Krámek plnej her, všechny už hrál, ale na tuhle si ne a ne vzpomenout. Prý, že mám poslat mail s naším problémem a on se k tomu v neděli dostane a pak nám řekne. Vlastně napíše.
Nakonec nás tedy to Století páry rozpohybovalo i zahřálo. Počítám ale, že účel hry byl maličko jinej, než honit hráče deštěm po městě a shánět rozumy, jak to zařídit, aby člověk nebyl plajte.

už se točí?

Výlety patří k létu.
Léto začalo v neděli a my byli na výletě už v sobotu, abychom měli navýletováno do foroty.
S dětmi ze školky jsme se byli projet vláčkem do vojenského muzea do Lešan. Je to pěkný výlet na jedno dopoledne.
Nejsem nijak velkým příznivcem militárií, ba dalo by se říci spíš naopak. Ale oni Kačka s Matějem berou ty věci jinak. Jsou to prostě velké stroje.
Třeba růžovej tank. Ten by chtěl mít Matýsek doma. Kačka zase polní kuchyni, co měli Tři veteráni.
V dětském tanku se skluzavkou si taky užili dosyta. Matěj pořád něčím kroutil a volal na kolemjdoucí:
"Točí se? Už se točí?"
Cestou zpátky mi pak vysvětloval, že točil motorem a musel vědět, jestli to je zvenku vidět.
Až teprve včera jsem se dozvěděl v rádiu, že je tam v muzeu postavená i Babeta. Tedy unikátní terénní vozidlo Škoda, které bylo vyrobeno jen v prototypu a jediné jeho veřejné vystoupení se konallo ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. Vida, to by mě zrovna zajímalo, jenže jsem to tak nějak přehlíd.
No nic, aspoň je důvod se tam podívat ještě jednou, když to máme skoro za humny.

první letní hádanka

A léto je tu. Podle kalendáře. Jinak nic moc.
Tak tu máme první letní hádanku. Na obrázku vidíme:
a) E.T. volá domů
b) nevysvětlitelné obrazce na trávníku
c) stín fotografa

konečné řešení

MápečliváHanička je člověk pořádkumilovný. Tedy zvlášť pokud jde o likvidaci předmětů, o kterých usoudí, že jí musí jít z cesty. S těmi nemá slitování. Ani na zahradě.
Stává se občas, že prohlásí:
"Tahle růže se mi nelíbí."
Je to něco jako nezvratný ortel osudu. Keř musí ze zahrady pryč a není žádného odvolání.
Jenže mě bývá těchto odsouzenců líto. Provinili se jen tím, že nenaplnili očekávání v ně vložené.
Potají tedy delikventy zachraňuju, pokud to stihnu ještě před fyzickou likvidací.
Tuhle jsem zachránil právě dva keříky růží. Našel jsem jim místo za humny.
"Tady si klidně můžete růst, tady už nejste na zahradě," pravil jsem a zasadil je za plotem u pole.
To jsem ovšem netušil, jakou připravím hostinu místní zvěři.
Nevím, zda to byli zajíci nebo srny, ale jisté je, že do týdne byly keříky ohlodány až k zemi a to i s trny. Vůbec nechápu, jak může taková pichlavá hostina někumu chutnat, když je všude kolem takového šťavnatého býlí.
Buď to berou jako dietní doplňek stravy anebo se potají dohodli s mou pečlivouHaničkou na konečném řešení růžové otázky.
Jinak si to vysvětlit nedokážu.

s kým kdo spí

"Co je to?"
"To je izolepa."
"Izolepa?"
"No, jak se mi v noci nalepila na nohu."
"V noci?"
"No hned potom, co se mi v posteli odlepila z toho vobalu."
"Z jakýho vobalu?"
"No jak jsem spal s tim drakem, co jsem si ho vylíh z toho vejce."
"Tak ty spíš s drakem?"
"No."
"A já mám v postýlce draky dva, tatínku. Jeden je šedivej a druhej s krystalem. A ten ho chrání!"
"Ty taky, Matýsku?"
Ze záznamu rozhovoru nemusí být situace úplně přehledná.
Tedy vězte, že jsme si tak povídali ráno v koupelně u čistění zubů s Jurášem (tomu už bude devatenáct!) a s Matýskem (tomu bylo pět).
Oběma klukům jsem tuhle přines dračí vejce. Kačenceq pochopitelně taky, ale ta už byla dole ve světnici a naší filipiky o dracích se nemohla účastnit.
Kluci dál setrvali v družné debatě o tom, kterej drak je silnější, má lepší oheň a rychleji létá.
Já šel krmit kočky.
A klukům jsem záviděl: Oni spí s draky!
To mě by mácitliváHanička s drakem z postele vyhodila natotata. Na spaní mám řeci ji!

v dosahu smetáku

Když jsem včera zahlédl venku na terase pavouka, jak si visí na vlákně, vzpomněl jsem si na svého pavouka.
To je už převelice dávno. Žili jsme s pěkným křižákem v jednom pokoji. On pletl sítě, já mu chytal mouchy a převazoval nosná lana tak, aby jeho pavučina byla uprostřed okna a vyjímala se jako dekorace. Vydrželi jsme to spolu dost dlouho, až náš vztah přervala tragická událost.
Křižák si, trouba, zalezl do kouta pod srolované výkresy a já ho jedním z nich, nic zlého netuše, rozmáčk. Ale to jsem objevil až po týdnech hledání.
V nových dějinách a najmě pak na Woleschku mám však pavouky zakázané. MoucitlivouHaničku k nim neváže nijak vřelý vztah. Obvykle se projevuje zvoláním:
"Hned si toho pavouka odnes ven nebo ho zašlápnu."
Chápu a respektuji tento vztah a proto mě zaujal ten včerejší pavouk, který už venku byl a tudíž mu zašlápnutí nehrozilo.
Visel si na svém lanku a uklízel zbytek sítě potrhané větrem. To bylo jednoznačné znamení, že se chystá přes noc budovat. Hned teď ráno jsem mu šel zkontrolovat stavbu. Byla tam. Pod lemem střechy natažená pěkně těsně u podbití, aby jí vítr neodnesl. Skoro to vypadá, že bych mohl zas mít svého pavouka. Odpoledne mu seženu nějakou tu mouchu. Jen nevím, co na to mámiláHanička. Je to přeci jen pořád ještě v dosahu smetáku.

woleschko na Mars

"Taxi představ, že poletím v roce 2012 na Mars, mám na to i certifykát od NASA," psal mi kamarád.
"Jasně, já taky. A jinak jsem docela zdravej a jíst mi chutná," psal jsem já kamarádovi.
Vyvinulo se to nakonec tak, že jsme duševně zdrávi oba. Jenom já mám málo vědomostí o misích na Mars a on tam nepoletí osobně, ale jen jaksi v zastoupení. Písemně.
NASA totiž pořádá každou chvíli nějaký ten výlet do kosmu a pro tentokrát se rozhodla nabídnout místo na čipu všem, kteří chtějí poslat na rudou planetu svoje jméno.
Babička by řekla jména hloupých na všech sloupích.
Ale to víte, babička. O cestě na Mars jí nenapadlo ani přemýšlet. Jezdili s dědečkem po Čechách, Moravě i Slovensku a to úplně stačilo. Kdepak na Mars!
Já se nechal chvilku přemlouvat a pak jsem si řekl: i co, poletím taky. Ale chci sedět u okýnka!
Protože kdo neletí na Mars, není in.
Letenku mám jistou, už má i vlastní číslo.
Pokud byste chtěli jet s sebou, tady se přihlašte. Ale u okýnka už sedím já.

přijede jeřáb

Kytky jsou u nás doma společnou neřestí. Za rostlinami libovolného druhu rádi jezdíme tam, kde je mají na prodej. Někdy kousek tady za Prahu, jindy dál támhlec za Budějice, no a někdy ještě o kousek dál. Třeba do Řezna. Tedy Regensburgu.
V pátek jsme se vydali právě do Regensburgu.
Vybaveni igelitovou plachtou a poutacími lanky jsme vyrazili s přáteli do zahradnictví pro kytky.
Vybírali jsme si co hrdlo ráčilo. Za chvilku byly plné dva vozíky a to mohlo být tak akorát, abychom to odvezli.
Teď už jen zaplatit a naložit.
Podávám paní kartu.
"Tuhle neberem," prohlásila pokladní.
"Vám se zdá málo zlatá?"
"Ne, tady bereme jenom EC."
"Tak to máte teda blbý."
No, rozhovor se ubíral přibližně tímhle směrem, až přišla nějaká vedoucí a ta jen zopakovala, že to prostě nejde.
Dost mě to navztekalo. Útrata nebyla malá ani na místní poměry a trochu snahy od personálu by, myslím, bylo na místě.
No, holt jsem si v reichu zas připomněl starý časy, kdy věci nejdou a nejdou, protože se prostě nechce.
Kupodivu však i v tomhle případě platilo, že vše se v dobré obrátí.
Ovšem zas až u nás doma v české kotlině.
Zbyl nám čas a tak jsme mohli zajet k Sedlčanům za panem Sosnovcem.
A místo kytek jsme nakoupili pár tun kamení.
Takže se ten pátek nakonec velice vydařil. A další pátek přijede jeřáb, aby tu nadílku poskládal na místo.

jedenáctého června

Zas to vyšlo. Letité zkušenosti našich pradědečků se ukazují být bez ohledu na globálního belzebuba naprosto přesné.
Píše se: O svatém Barnabáši bouřky často straší.
Včera jsme jich zažili hned několik a dokonce padaly i kroupy a vichr byl, až se stromy k zemi ohýbaly.
O kroupách sice v pranostikách nic nestojí, zato o víně ano:
Prší-li na svatého Barnabáše - padají hrozny do koše.
Tak to vypadá, že to máme posichrovaný.
Napršelo osm milimetrů, Barnabáš se vydařil a kdo chce, může se těšit na dobré víno.
To je pěkný počinek na jedenáctého června. No ne?

U houbový báby

Na shellce jsem platil u prázdné pokladny. Bylo tam veselo a nijak jsem nepospíchal. Poslouchám tedy cvrkot:
"Asi pudu někam na procházku, už mám všechno hotový a beztak jsem už jak dlouho nebyl u Rambouska (nebo tak nějak). Tak si rovnou zajdu na pivo."
Paní pokladní s účastí poslouchala promluvu a povídá:
"A co doma? Že bys rači nešel rovnou domů?"
"Ále, já pudu rači na to pivo. A třeba do lesa, estli rostou houby."
"Jo ták. Tak to potom tý svý uvař dobrou polivku z těch hub. Z nějakejch pěknejch zelenejch."
"Ále houby, na to by mi přišli, taková votrava se hned pozná."
"Nesmysl, na tohle nepřijdou."
"Přijdou, dyť je to jasný."
"Prd je jasný. Prostě řekneš, že sis pro sebe udělal polivku a vona ti jí v nestřeženým vokamžiku sežrala. A seš nevinej!"
To už jsem se začal smát a povídám paní za kasou:
"Jak vás tak poslouchám, vy to neděláte prvně, co?!"
Pokladní se otočila na mě:
"No jó, to víte. A vy byste nějakou dobrou radu neměl?"
"Já jenom potřebuju tudle známku," vrátil jsem řeč k obchodu.
Zasmáli jsme se a já pelášil po svých.
Už mi bylo jasné, proč je u té pumpy tak prázdno.
Počítám, že tomu místní neřeknou jinak, než U houbový báby.

jenom uživatel

"Jízdním vlastnostem, těm se nedá nic vytknout, to zas ne," pravil moudře pan majitel autobazaru, když mě vezl z Hostivaře.
"Já jsem s tim autem spokojenej, vydrží všechno," chválil jsem si to svoje.
"No, já ho měl pro ženu, ale dyž vono to děsně žere," začal s negativním hodnocením.
"Já s tím jezdím za jedenáct, mě to přijde na takovej motor docela dobrý."
"No vona žena měla třílitr a tam je to tak za čtrnáct. Tak jsem jí koupil tady tu ikstrojku. Teď jí to zajíždím."
"Hmmm."
"To tydlety bavoráky, ty víc jak za devět nejezděj. A v naftě!"
"To jo, to jo. Ale já mám benzín."
"Já už bych nechtěl nic jinýho, než diesel."
"Ale ten novej by měl mít podstatně nižší spotřebu a na podzim bezestupňovou převodovku."
"Ta současná automatika spíš nefunguje a začínat s řetězovym variátorem, když od toho všichni upouštěj. To teda nevim."
"Mě to přijde jako autíčko, který mi devět let sloužilo a neměl jsem s ním vůbec žádný problémy. Vůbec v žádnejch podmínkách. Já jsem prostě jenom uživatel a vidím to tak, že lepší auto není."
"To jó. To máte pravdu. To sou nejlepší auta, když jste jenom uživatel."
Tak a pan bazarista to vzal nakonec šmahem. Otočil rovnou o stoosmdesát stupňů a šoupnul mě do jednoho pytle k blondýnám, co hledají dvířka k nádrži pod volantem. Holt vodborník na auta na slovo vzatej.

znovu na Červeném Hrádku

Na Červený Hrádek jsme se chystali dobrých čtrnáct dní. Podařilo se a odjeli i dorazili jsme včas. Na rozdíl od oslavy, která se konala tentýž den, a na kterou jsme nedorazili. Tak se stalo, že jsme alespoň dětem udělali radost, což byl zajisté čin záslužný.
Pohádka v prostorách Hrádku se odehrává každý rok. Matýsek už byl nachystaný plnit úkoly. Zlatá přadlena mu uložila, aby stéblo slámy donesl Rampelníkovi, což Matěj svědomitě plnil a teprve čarodějnice mu slíbila, že se po Rampelníkovi podívá. Ale slámku jsme vezli až domů.
Kačka si užívala pohádky po svém. S motýlem Emanuelem nebo včelkou Májou, ba i králíkům do klobouku vlezla.
Matěj to ale bral všechno vážně. Třeba zlatou rybu zasekl s takovou vervou, že se až rybář divli. A línému Honzovi šel shánět draka. To víte, kdo by z té pece lezl, když je koneckonců v pohádce psáno, že Honza draka přemůže, že ano.
Nebo řepu převelikou tahal Matýsek též s vervou převelikou. Ale nevytáhl.
Zato Kačka vytáhla z čerta lízátko a vůbec jí nevadilo, že čírtě vaří v kotli hříšníky.
U Perníkové chalouky dostaly děti každý po kousku střechy a mlynář je pak naložil na trakař a notný kousek cesty po hrázi odvezl až na konec pohádky.
Když jsme se všichni nakonec důkladně upatlali od cukrové vaty, jelo se domů.
A není divu, že naši pohádkoví cestovatelé za první zatáčkou usnuli, Třeba se jim zdálo, jak jedou s princeznou v kočáře.

Sára na placku

Ve vjezdu do garáže máme pruhy dlažby, ty jsou na ježdění a pruhy trávy, ty jsou na ozdobu. Zasít trávu mezi hotovou dlažbu byl nápad méšikovnéHaničky a byl to nápad skvělý. Nejdřív to tedy vypadalo, jako že tam nic neporoste, ale teď je tam pažit jak ze žurnálu.
Pažit je třeba občas požnout, to dá rozum.
Tentokrát to vyšlo na sobotu dopoledne.
Po zkušenosti z minula, kdy bylo husarským kouskem posekat trávu a neposekat při tom auta pod střechou, jsem auta přeparkoval ven a pustil se do díla.
Šlo to rychle a dokonce jsem ani nijak zásadně nepoškodil sloupy přístřešku, i když jsem se o to se sekačkou několikrát pokusil při jízdě s kopce. No, dobře to dopadlo a byl čas ustájit naše oře zase zpátky pod přístřešek.
Když jsem couval s druhým autem, pořád se kolem vometala Sára.
"Hele, tvore, běž dál, ať tě nepřejedu. No tak Sáro, vypadni! Copak takhle se dá couvat. Dyť na tebe nevidím."
Sára zmizela. Otočil jsem volantem a začal sjíždět do garáže.
Najednou jsem uslyšel kvílivý zvuk. A znovu.
Šišmarjá, vona se mi snad vopravdu připletla pod kola. Kočka jedna umíněná.
Vyběh jsem z auta a skenoval prostor pod ním. Ze všech stran. Ale nikde nikdo.
A Sára právě přicházela se zdviženým ocasem od sousedů s trpným pohledem kočky vyrušené ze spravedlivého odpočinku.
"Ty potvoro, tys mi dala! No pocem, tvore."
Radši počkala, až dokončím posunování auta a pak se líně přiloudala pomuckat se s páníčkem.
Až teprv v garáži mi došlo, co to kňouralo. To byl posilovač řízení, co v mezních polohách dycky takhle vyvádí.
Ale kdo na to má sakra v takové chvíli myslet, když už málem vidí, jak je Sára na placku.

jak jsem ošidil město Vyškov

"... no a pak taky musím zajet do opravy pro toho robota a to mi jistě chvilu zabere ... Jééé! Já už jsem zas v Kroměříži!..."
Přibližně touto cestou se ubíralo povídání s moumilouHaničkou po telefonu při jízdě do Opavy.
Kdo jezdí touhle trasou nějakou dobu, určitě ví o té záludné křižovatce u Vyškova. Na Olomouc se přeci vždycky jezdilo "po hlavní". To už teď neplatí a kdo neodbočí a drží se zarputile starých návyků anebo se zakecá (což jsem byl já) skončí cestou do Opavy v Kroměříži.
Mě se to včera stalo tak nejmíň potřetí. Ta zakletá křižovatka u Vyškova!
Aby si Vyškováci nemysleli, že se jich bojím, sjel jsem cestou zpátky do města, že si dám na náměstí oběd.
U parkovacího stojanu už už strkám pětku do stroje, když tu volá pán:
"Počkejte, chcete lístek?"
"Ale já to klidně zaplatím."
"Ale ne, tady máte lístek, platí ještě hodinu. Tak ať to neplatíte."
Zřejmě je to ve Vyškově zvykem, takže jsem pána nemoh odmítnout.
"A co jsem dlužnej?"
"No nic přece."
"Tak děkuju."
Čímž jsem město Vyškov ošidil o snadný zisk 10 Kč.
Okamžitě mě začalo hryzat svědomí.
Abych to městu alespoň nějak vynahradil, šel jsem do knihkupectví, kdež jsem utratil peníze za pohádky pro děti.
V hospodě na náměstí mi přinesli Olomouckou baštu a já se na zahrádce kochal pohledem na hezký rynek s radnicí. Zrovna jí opravovali věž. Nahoře na lešení stál dělník a čučel dolů. Čučel při polívce a čučel dál i při hlavním jídle. Vlastně mi koukal do talíře. Když jsem byl někde v půlce, řekl jsem si, že to nemůže být člověk, že je to nějakej panák, jelikož se celou věčnost nehýbe. Ale ne, je to chlápek. Při posledním soustu se pohnul a zaujal jinou pozici. Asi ho tlačilo zábradlí na lešení nebo mu přišlo líto, že na něj nic nezbylo.
Stavil jsem se ještě pod radnicí pro jahody, ke kterým jsem dostal přívažkem důležitou informaci. Paní krámská totiž významně pravila, že mám přijít zas, jelikož letos budou borůvky dřív, což má prý od bratra, a ten to zaručeně ví.
Kývnul jsem, jako že to tajemství zachovám ve vážnosti.
Spikleneckou schůzkou v zelenině jsem se cítil být očištěn od dluhu na parkovném a na minutu přesně podle parkovacího lístku jsem opouštěl Vyškov. Pro ten den už téměř bez bloudění.

když neteče voda

Od úterka jseme potkávali ve vsích kolem nás cisterny s vodou.
S Jurášem jsme pak dumali, jestli je horší, když neteče voda na vsi nebo ve městě. Každý jsme si hájil to svoje a došli jsme k závěru, že je to blbý v každým případě. I když, pravda, na vsi bývá někdy k dispozici studna. Ve městě zas sousedi, kterým voda teče.
Včera byla cisterna i u nás u Obecního úřadu. To jsem se musel jít podívat, co to má znamenat. Samozřejmě jsem nečekal, že je to kvůli volbám, kdyby bylo potřeba něco hasit.
"Tak to je zrovna dneska, Matýsku. Neteče voda."
"A proč?"
"Protože v Libni něco opravují."
"A co je to Libeň."
"Vesnice, kde jsme si prohlíželi ty traktory."
"Aha." (vysloveno s jistým uspokojením)
Bylo jasno a další komentéř nebyl nutný.
Přišli jsme domů a zjistil jsem, že už voda teče.
"Tatínku, ale my chceme večeři."
"Já vám, Matýsku, večeři zrovna dělám, ale vy si běžte s Kačkou honem umýt ruce.
"To nejde, neteče voda," pravil okamžitě Matěj.
"Ale teče. Podívej. Tak už běžte."
"Aha." (vysloveno se znatelným zklamáním)
Tak vida. Nejen že Matýsek vládne jednoznačně rozpoznatelným hlasovým rejstříkem, ale von je dokonce už i schopen syntetického myšlení, mrňous jeden vypečenej!

snad to vydrží

Konečně se mi podařilo vydolovat zpátky novou stanici a čidla, čímž opět funguje meteorologické zpravodajství z Oleška. Když to půjde takhle dál, určitě se to během příští pětiletky stabilizuje v podobě nějakého poloprovozu. Rychleji to zajisté nepůjde.
Dolování totiž probíhalo takhle:
První fáze by se dala označit za bleskurychlou. To mi totiž po telefonu potvrdili, že hned druhý den po odeslání reklamovanou zásilku obdrželi a ihned jí poslali dál k posouzení. Další kroky už byly podstatně pomalejší. Nejdřív nic, pak po týdnu ujištění, že je to v poště a po dalším týdnu odpověď, že dostanu odpověď. A když jsem další den znovu volal, co se teda děje, tak jsem najednou dostal číslo balíku a že prý to tentýž den budu mít v poště. Neboli: kdybych si byl býval nezavolal, dál by se nic nedělo.
Naštěstí číslo balíku souhlasilo a na poštovním serveru jsem si přečetl, že je balík nachystaný k dodání na mé poště.
Jenže na poště mi řekli, že tam balík není.
Ale to už mě vážně našňuplo: "Musí tady bejt. Já si to přečet na internetu!"
"No jo, copak internet. To nesmíte věřit všemu, co je tam napsaný."
"Vy si děláte legraci, to přece nemůže bejt pravda."
"No estli jste to vážně potřeboval, to jste si to měl nechat poslat pépéelkou."
"Ale voni to poslali emskou."
"No jo, tak to by to tu mohlo bejt. Teď zrovna vodjelo auto, co přivezlo novou poštu. Můžeš se tam prosimtě podivat?"
Druhá paní se podívala a ejhle: "No jo, vono to tu je, ale bude to chvilku trvat."
"Já si klidně počkám."
Počkal jsem si a stanice, kterou jsem nakonec vyrval ze spárů poštovního ouřadu, funguje.
Tak mi držte palce, ať to vydrží.

Ferda trénuje

"Jak vykukuje za dveřma, vypadá úpně jako rys," slýcháme pravidelně od návštěv, které zahlédnou Ferdu.
"No jo, von sice velkej je, ale von to neví. My jsme mu to totiž pořád ještě neřekli," odpovídáme my návštěvám taky docela pravidelně.
Ferda neví pořád spoustu věcí. Jemu k životu stačí stulit se paničce večer do klína a při čtení se nechat drbat pod bradou nebo za ušima. Tedy panička čte. Drbán je Ferdinand.
Letos z jara ho víc, než jindy začali zajímat ptáci za oknem. Kde se vzaly, tu se vzaly sýkorky. Čtyři mladé vykulené sýkorky. Taky nic o světě nevědí a klidně si mi sednou před nos na hromadu dřeva. Skoro i překážej, když si beru polínka do krbu.
Jenže před mým nosem není totéž, co před Ferdovým.
V neděli mápozornáHanička hlásila, že Ferda sýkorky také viděl. Za oknem. To on dělává. Sedí věčnost před oknem a pozoruje. Tentokrát ho cosi nabádalo, aby ty sýkorky ulovil. Tedy skočil. Jenže neví, že okno ho ven nepustí. Rozplác se o sklo a potupeně se odplížil do pelechu, když před tím ještě dostal od paničky, kterou vyděsil, pohlavek.
Včera odpoledne nejednou koukám, Ferda se plíží celej schlíplej po terase domů.
"Kdo jste pustili ven Ferdu?" slyším mouvševědoucíHaničku.
"Nikdo, von zas vyskočil," hájil jsem zbytek domácnosti.
Ferda vběh domů jak namydlenej blesk, jen co jsem mu otevřel. A šel si zas lízat potrhané sebevědomí do boudy.
Já totiž nechal otevřené okno a před ním židli. Ferda zřejmě chtěl znovu trénovat strašení sýkorek odrazem od okna, jenže tentokrát tam to sklo nebylo. Tak trouba zase vypad. Jakousi shodou okolností šel zrovna kolem plotu za humny srnec. Nevím, jestli Ferdu viděl, ale když jsem ho zahlédl, měl jsem pocit, že se řehtá, až se mu parůžky třesou.

plýtvání

Ve čtvrtek napršely čtyři, v sobotu osmnáct a v neděli dalších deset milimetrů. Úterních jedenadvacet překonáno nebylo, ale úhrnem byl tenhle týden deštivý až až. Co může, roste a co ne, je v tomhle počasí dávno vyrostlé.
Na poli u nás za humny je ječmen už nad kolena. Při podrobnějším ohledání je obilí v jednom místě až po pás. Že by tu na tom plácku víc hnojili? Určitě. Ničím jiným to být nemůže. Já vím své. Vždyť jsem hnojiverm vyráběl na trávníku obrazce.
No samozřejmě! Je to hnojivem! Teď mi to došlo. Vždyť já už druhým rokem rozhazuju do těch míst obsah kočičího záchodu po Ferdovi.
"Haničko, vidělas, jak nám roste ječmen?"
"No jo, vážně. To je dobrý. Proč to teda sypeš na pole? Moh jsi s tím hnojit náš trávník."
"No fuj, dyť po tom chodíme."
"Kdybys to zaryl pod zem, tak by to fuj nebylo ..."
Ona to mášetrnáHanička myslela žertem, ale drobnou výtku, že plýtvám drahocenými kočičími hovínky, jsem v té větě zaslechl.