WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

oprava první

"Mám takový tři přání," povídám do telefonu.
"Zapomněli jste si tu krumpáč a bundu, ještě jsme nedostali fakturu, no a budem potřebovat první opravu. Prokop jsem trubku."
Tím začal první reklamační telefon zavlažovatelům, tedy budovatelům zavlažování.
Oni to udělali docela rychle a docela hezky. Samozřejmě, že povídačky o tom, že trávník bude netknutý jsou jen dobrým marketingovým tahem. Tu a tam je trávník poničen, ale při pracech takového rozsahu jsem ani nic jiného nečekal.
Nečekal jsem ovšem ani to, že některé z trubek budou uloženy tak mělce.
Neboli svou první trubku jsem trefil krumpáčem velice přesně. Přímo doprostřed asi tak deset centimetrů v zemi.
"Jo, v tom místě jsem jim říkal, že nemusej tak hluboko, že tam nic nebude," pravil šéf do telefonu a souhlasil, že zrovna tam nepočítali, že by tam někdo kopal.
"No jo, ale zrovna tam potřebujem srovnat ten terén na ten kačírek, co tam bude," vysvětloval jsem své počínání.
"Jo, tak voni to tam zítra kluci dojedou vopravit," věcně končil dialog pan šéf.
"To je fajn, že přijedou už zejtra," libovali jsme si s moumilouHaničkou, "aspoň to bude v pořádku. Půjdem teď přesně nastavit ty trysky nad garáží. Chce to o pár centimetrů přesměrovat stříkání."
Seřizujem a tu mávšudypřítomnáHanička volá: "Hned to zastav, tady je potopa."
Potopa byla na zahrádce za garáží.
"Já to řikal, jak jsem zatloukal ty palisády do cestičky, že tam vespod musí bejt ta trubka. Vono to tam nešlo zatlouct."
"Ale to je taky strašně mělko. Dyť tohle je zeleninová zahrádka, tady se bude rejt nemíň třicet centimetrů do země," rozhořčovala se máspravedliváHanička.
"Máme tu další nehodu," volal jsem podruhé zalévačům, " na zahrádce je to taky mělký. Přesek jsem trubku krátkou palisádou," popisoval jsem stav věci.
"Teda vy máte ale pořádný kladívko," vyjádřil se nejvyšší kropič. "Voni to kluci vopravěj zejtra všechno. Voni maj s sebou materiálu dost."
Tak dneska čekáme na opraváře a nezbývá než doufat, že to bude oprava první a taky poslední.

deset z dvaceti

"Potřeboval bych deset metrů tady tý folie," povídám mládenci, který má v Břežanech službu v té velké hale, co se tam dá ledacos koupit na stavbu.
"A pak bych jí potřeboval takhle podél přeříznout napůl."
"Jo, já vám to uříznu," povídá bystrej mladík, "takže pět a pět metrů."
"Ne. Deset, ale přeříznout podél."
"No dyť jo. Takhle pět a eště jednou pět. To je dohromady deset." Povídá ten počtář.
"Já potřebuju deset v celku. Jenže vy máte ty role široký metr. Já potřebuju dva pásy po padesáti centimetrech."
"Aha. Tak to já nejdřív uříznu těch deset v celku a pak to přeříznem."
"Jo, to bude nejlepší. Ukažte, já vám s tím měřením pomůžu."
Nakreslil si míru křídou na podlahu a uřízl mi z role těch deset metrů. Pak vzal do ruku znovu nůžky.
"A víte co, radši ne, já si to rozříznu doma sám, vono to třeba bude jinak," zarazil jsem ho pro jistotu ještě před výkonem.
"Jak chcete, já vám to klidně rozstřihnu."
"No právě. Radši ne."
Šli jsme k pokladně.
"Tady ten pán platí deset metrů folie."
"Jakých deset metrů?" Divila se pokladní.
"No jak jsem mu je uříz z tý role."
"Ale my prodáváme tuhle folii jen v celejch rolích. Buď čtyři nebo dvacet metrů."
"Já mu teda uříz z tý dvacetimetrový deset metrů. To se teda vomlouvám. Tak já du změřit, kolik mi tam zbylo."
"No kolik by asi tak zbylo zbylo, když jsi uříz z dvaceti metrů deset ..." Paní pokladní obrátila oči v sloup a namarkovala mi těch deset metrů, co je neprodávaj.
Já je popad a pelášil jsem s nima ven, aby si to mládenec náhodou nerozmyslel a nechtěl mi to přece jenom přeříznout.

Sára to vidí jinak

S plotem přijde zákon, domníval jsem se. Tedy zákon o hranicích kočičího teritoria.
Sára, jak známo, je kočka vládnoucí tady v Olešku všem kočkám a pečlivě střežící svůj revír. V praxi to vypadá tak, že hned, jak se tu někde v okolí vyskytne cizí tlapa, Sára jí běží zpohlavkovat.
"To přestane hned, jak dostavíme opláštění pozemku. Jen počkej, Sáro, budeš mít utrum," říkali jsme. A počítali jsme každou skulinu v plotě i ve vratech tak, aby byla menší, než Sářina hlava, což by mělo stačit k tomu, aby tudy Sára neprolezla.
To jsme se ale přepočítali.
Po čtyřech dnech, kdy jsme si mysleli, že máme vystaráno, jsme našli Sáru včera i dneska ráno za vraty, jak se hlasitým mňoukáním dožaduje vstupu domů. Dobře ví, kudy se chodí dovnitř a čeká právě tam, hrajíc roli chudáka kočky, co jí ani domu nepustěj.
Jednoduše jí nové hranice nevyhovují, našla si tedy cestu ven. Kudy, to nevíme. Ale zatím platí, že ven jí to jde, a dovnitř ne. Což ovšem ve světle našich původních záměrů vrhá na celou problematiku efekt poněkud opačný. Divočáci měli zůstat za plotem a našinci uvnitř obranného valu.
Sára to, jak lze sledovat, vidí ovšem úplně jinak.

konečně dodělanej plot

"Tatínku, co je to barikanáda?"
"Barikáda, Matýsku."
"Co je barikáda?"
"Barikáda je taková hromada věcí, která je někde na cestě nebo za dveřmi, aby to byla překážka. Aby se po té cestě, Matýsku, nedalo jezdit nebo aby se do toho domu nikdo nedostal."
"A jakejch věcí?"
"No třeba stromy, kameny, harampádí nebo nějaká skříň a židle za dveřmi."
"Aha."
"Proč tě napadla zrovna barikáda?"
"Maminka říkala, že jsme se zabarikádovali."
"To se jen tak říká, Matýsku. Z legrace. Barikáda je jenom na chvilku, ale plot je na dlouho, někdy napořád."
"Tak to jsme se nezabrikanónovali?"
"Nezabarikádovali, Matěji. To byla jen legrace. Teď už máme vrátka i vrata a to není ani legrace ani barikáda. To je jenom konečně dodělanej plot."

začala dovolená

Na bojišti se mění situace každým okamžikem, říkal teďnevímkdo. Zatím co v pátek říkala Kačenka, že skákala na trampolíně a že se chce koupat. To bylo v den, kdy jsme si mysleli, že nám začíná týden dovolené.
Šli jsme se koupat a Matěj povídá Kačence: "To nic není, to rozchodíš."
Podíval jsem se z vody na na ty dva naháče. Kačka pajdala za Matýskem.
To se zas honili a Kačka se někde ťukla o kvítek a teď nám tu dělá komédii, pomyslel jsem si.
Koupali jsme se, pak přijela mámiláHanička a zjistila, že jsme místo koupání měli jet na pohotovost. On Kačce zatím otekl a zmodral kotník, čehož jsem si v té vodě nevšiml. Vyslechli jsme oba a křížovým dokazováním bylo zjištěno, že ve školce na trampolíně Kačka špatně šlápla a že jí to bolelo. Jenže po prohlídce to bylo seznáno jako běžná drobnost a děti běhaly dál.
V Motole Kateřině zrengenovali kotník (ano, standardní historka: > To je levej, viďte? Ne pravej, ten voteklej, sestřičko. < se samozřejmě odehrála ještě v čekárně) no a pan doktor z monitoru počítače, kde se mu snímek objevil dřív, než jsme se ze snímkování vrátili, usoudil, že to chce sádru. Na tři neděle.
Tak a máme vystaráno.
A Kačku to začíná bavit, protože nesmí chodit, takže jí musíme všude vozit a nosit.
Kačce začala dovolená.

boje pokračují

Že bych nestihl nebo dokonce zapomněl psát deník, to se mi tak často nestává. Protože se to ale včera stalo, je vidět, že toho musela být příčinou nějaká mimořádná událost.
Byla.
Totiž byli.
Řemeslníci.
Přihrnuli se ráno jako velká voda a hned něco potřebovali, čímž vyčerpali příděl mého ranního soustředění a bylo po zápise. Furt něco chtěli. Podat, připojit, odpojit, vysvětlit, doplnit. Neboli zákopová a vratová válka pokračují a budou mít finále někdy příští týden. Možná.
Ovšem má to ucelé už jeden viditelný výsledek. Hrubé práce na brance a bráně jsou téměř hotovy (větrem vyvrácená plaňka branky se nepočítá) a tudíž máme kompletní plášť kolem pozemku. To má každej, řeknete. No bodejď. Jenže Sára s tím moc nepočítala a teď nám od včerejška hrozně nadává. V tom jejím mňoukání je jasně slyšet výčitka:
"Co jste mi to provedli?! Dyť vy jste mě tu zavřeli! Jak teď budu chodit mlátit kočky do okolí? No? Copak tady na tý vaší zahradě jeden užije nějakou radost? S kým se tu mám porvat? Myši už tu žádný nemáte a s váma aby se našinec furt jen muckal. To je život todleto! ..."
Teď ráno Sára spí po dlouhé době zas v boudě a ostentativně nechala koukat ucho, abysme viděli, jak trpí.
Ale není sama trpitel.
Přišel včera za mnou pan závlahář.
Měl takový vlahý voči.
"Heleďte, na co máte v tý studni tu zástrčku, co je tam jen tak volně na kabelu?"
"No to je když ještě nebyla elektrika v domě, tak aby mohli studnaři zkoušet čerpadlo. To už není potřeba."
"Aha. Ale vona je pod proudem."
"Jó, to já nevim. Já tam nelezu."
"Ale já to vim. Já tam byl."
"Jó?"
"Jo. Eště teď se klepu. Já jí přimáčk nohou a dostal jsem takovou šlupku! A nemoh jsem to vůbec vodtrhnout, jak to v tý studni se mnou třáslo. Se podivejte, jakej mám tudle na lejtku votisk."
"No jo, máte."
Pán se opíral o sloupek garáže a podezíravě na mě koukal.
No co jsem moh dělat? Copak já tu studnu montoval? Studnaři to udělalli, revizní technik podepsal, že je to všechno v cajku, ouřadové to zkolaudovali, tak co já vim vo nějaký zásuvce, no ne?

Verdun na zahradě

Zas jednou přijeli řemeslníci. Včera. Vzali to tedy až na druhý pokus, protože minulou středu pršelo a to, jak psáno, není možné venku nic dělat a teď v pondělí jsme se nějak špatně dohodli. A tak se tu sešli dvě party najednou. Poslední dobou tu řemeslníků moc nebývalo, takže když jsme u nás měli najenou i šest chlapů v jednom okamžiku, měli jsme pocit, že je tu docela tlačenice.
Jedni přijeli s vraty a druhá parta si přivezla tři bagry.
Že nám rozvrtají zahrádku.
A taky jo.
Vrataři moc neplechy nanapáchali, zato zahradníci nám z távníku udělali Verdun. Ony ty zákopy byly, pravda, docela úhledné, dalo by se říci i do jisté míry estetické, ale krucinál, byly to zákopy na našem trávníku. Co naplat, objednali jsme si vybudovat zavlažování (jaká to pošetilost v letošním deštivém roce!), musíme si to tedy protrpět. Chtějí to stihnout do čtvrtka, jelikož v pátek má zase začít pršet, což poněkud zpochybňuje význam zavlažovací techniky. My ale s nadějí hledíme do budoucna. Třeba se nám konečně trošičku globálně nebo alespoň lokálně tady na Olešku oteplí a my budem koukat, jak nám před očima roste zahrádka. Inu - jako z vody.

globča

To je léto, viďte?! Teplo je leda tak doma za pecí.
Však i pranostiky o tom praví:
Na svatého Daniele nalije též do mandele.
Nalito už máme tolik, že co chvíli je dole na zahrádce jezírko, aniž bychom tam nějaké dělali.
Inu tahleta Globča nám dává zabrat.
(Globča = Globální glímatycká změna ergo Klopální voteplování)

pracovna ... pokud možno na furt

Jestli si teda někdo myslí, že mám v rukávu mračno zážitků z perestrojky pracovny, tak to si teda moc myslí.
Dalo by se to shrnout do věty časté při vojenské službě a to: Během mé služby se nic zvláštního nestalo.
Kupodivu jsem toho spoustu vyhodil, spousta ještě zůstala, něco jsem přeskupil, něco srovnal do nových jarmárek a veškosnů a je to.
Ostatní už je třeba zaarchivovat po všelijakých půdách, ale to má čas.
Pracovna je po pěti dnech krvavé dřiny ve stavu dosud nevídaném a doufám, že se dokážu natolik udržet, abych jí tak vídal pokud možno furt.
Rozhodně to zkusím.

dvakrát měř ...

"Mám pro tebe skříňku," oznámil jsem včera večer mémiléHaničce.
"Jakou skříňku?"
"No jak se ti líbila z toho nábytku do pracovny."
"Ty jí nebueš potřebovat? Dyť máš spoustu krámů, co se ti tam stejně nevejdou."
"Jenže vona se mi už do tý pracovny nevejde ta skříňka. Já to nějak blbě změřil."
Přiznání málaskaváHanička přijala bez poznámek a hned začala přemýšlet, jak předělá svou pracovnu a zařídí jí tím samým nábytkem, jelikož už jednu skříňku má a ten zbytek se prostě dokoupí.
No není báječná?

na novém stole

"Heleďtese, tady je hrozná čina, jak to vypadá u vás," tázal se pán, co měl včera v osm přijet dělat tu bránu.
"No tady taky pořádně leje. Vono teď leje asi všude," odvětil jsem já tuše pokračování.
"Tak to já nepřijedu, v tomhle se nedá dělat."
No a bylo to z něj venku. Chvilku jsem mu navrhoval, že se může aspoň podívat na elektriku, ža v domě neprší a bude mít alespoň fóra na příště. Jenže kostky již byly zřejmě dávno vrženy a moje argumentace neměla žádný výsledek než ten, že je všecko odloženo na úterý.
No jo, ale když už mám volno, přeci se nebu flákat. Zkusil jsem zavolat, jestli už mají na skladě tern nábytek, co jsem si objednal do pracovny. A ejhle, měli. Čímž jsem ve vrhání kostek pokračoval tentokrát já a dal jsem se do generální přestavby pracovny, která už je dobře tři roky v provizorním stavu, tedy v krabicích.
O horách krabic, které se vylily z pracovny ani nebudu vykládat, stačí, že to všechno budu muset co nejdřív konečně vytřídit, založit a zbytek vyhodit. To je činnost vždycky nejbolestnější. No, znáte to. Co kdyby se to ještě někdy na něco hodilo ...
Ovšem výsledek už se částečně dostavil. Tenhle zápis píšu na novém stole.

s mytím se to nemá přehánět

Nemůžu tvrdit, že jsem vzor pro pořádkumilovné tvory. Úklid prostě někdy vyjde, jindy ne a uklízet je třeba, když je to doopravdy potřeba. Jinak netřeba.
Podobný vztah mám k mytí auta.
Ne snad, že bych jezdil v zahnojeném voze. Ale na cestách, kudy jezdit musím denně, taky není dvakrát uklizeno a stačí projet jednou tam a jednou zpátky a máte zas co umývat. To bych za čtrnáct dní to auto voholil na plech. Nechávám tedy mytí vozu na vzácné příležitosti, kdy se to hodí a je to potřeba.
Zrovna na úterý to bylo potřeba.
Tedy v pondělí šel, vlastně jel, že ano, outback do lázně. Slunečný podvečer, nikde ani mráčku, dobře jsem to vybral, říkám si.
V úterý ráno se situace zásadně změnila. Začalo pršet.
No to by mě čert vzal. Kruci híml to snad musí bejt nějaká vesmírná schválnost. Ten déšť vydržel právě těch deset minut, aby večer před tím vymydlené auto dostalo obvyklý kabát z prachu a kapek vody, na který je běžně zvyklé. Hned potom přestal a celý den bylo dle předpovědi vedro a polojasno. Ani kapka deště.
To už nemůže být náhoda. Někdo mi prostě naznačuje, že můj přístup je správný a že se to s mytím prostě nemá přehánět.

tisíce přípisův uznání

Magistr lékárnický měl kunčoftů vždycky dost a dost. Bolení hlavy, ať už je způsobeno čímkoliv, bylo vždycky dobrým obchodním artiklem.
I za Rakousko-Uherska.
Jak račte na přiloženém inzerátu spatřiti, jest volno v tisíce přípisův uznání nahlédnouti.

srdce k snídani

Letos to vyšlo o fous a na zvolskou pouť přestalo pršet. Užívali jsme si jí dvoufázově. V sobotu totiž bylo střídání u babičky v Teplicích, takže Matěj řádil na pouti v pátek, zatímco Kačka rozvážně užívala atrakcí až v neděli.
Při tom rozdělení bylo možné sledovat rozdílný přístup k pouťové zábavě.
Matěj si s co největší rychlostí ale i pečlivostí vybral nejvhodnější atrakce, vyzkoušel je a jako nejlepší zábavu jednoznačně vyhodnotil autíčka. Vláček jezdil moc pomalu, horská dráha moc rychle, kolotoč byl nudnej (i když jezdil na džípu), na trampolíně ho bolely nohy, lochneska sice fajn, ale nakonec taky jezdí jenom pořád dokola. Autíčka tedy zvítězila a proto jel třikrát. Nadvakrát se se mnou naučil řídit a napotřetí už řádil s mouveselouHaničkou na autodromu jak černá ruka. Pedál jsme mu museli sešlápnout my, ještě nedosáhne, ale volant si vzít nenechal. A když si na střelnici vystřelil vrtulet, nebylo v tu chvíli spokojenějšího kluka na celé návsi.
To Kačka užívala všeho s rozvahou. Ba dokonce z mašinky jsem jí musel vyndat, že prý sama nepojede. Ovšem lochneska jí přeci jen trochu zaujala, zvlášť pak ty velký zuby. Ale přeci jen jsme se nějak nemohli trefit na to pravé. Až na konci. To si zajezdila na loudavých kobylkách. Tam se jí konečně líbilo. U krámků si vybrala trdlo a srdce pro princeznu. Číst naštěstí neumí, tak jsem jí nemohl podezřívat z úmyslu a ten trdelník jsme snědli spolu. To perníkové srdce má uložené na dnes k snídani.

tygr domácí

Přijeli jsme domů ze školky a Matýsek se hned hrnul z auta. Musí být doma první nebo alespoň první popadnout kolo nebo třeba lopatku na písek. No prostě nemůže zůstat sedět, dokud se nevyloží tašky z auta. To by bylo nedůstojné.
Včera nutně musel domů, ani už nevím proč. Otevřel jsem mu dveře a šel vykládat ty nedůstojné tašky.
"Tatínku, Klára," oznamoval mi Matýsek během několika vteřin.
Klára je sousedova jezevčice, co k nám občas přijde zkontrolovat stav věcí, neboť stejně jako naše Sára považuje Oleško za své panství.
"Heleď, Kláro, běž domů. Určitě tě zase hledají," pokusil jsem se o vyexpedování jezevčíka.
Jenže tu byly ty tašky, takže jsem na provedení úkolu nedohlédl. Hrabal jsem se v kufru auta.
"Uuuúúúúúaauuuu!"
Vyskočil jsem z auta, abych se podíval, co se děje. Klára pelášila kňučíc směrem k domovu.
Co se to děje? "Matěji?!"
"Ano, tatínku?" Matýsek vyšel od pískoviště s lopatkou.
Jenže Klára vyběhla za dveří domu.
Že by jí přivřel průvan?
Jdu se podívat.
Ferda stál ve dveřích rozkročen s rozhodností bengálského tygra na prahu domu. Koukal na mě jasným neohroženým pohledem, v němž bylo vepsáno asi toto:
"Nechtěla rozumět té tvojí pobídce, pane, tak jsem jí to vysvětlil ručně.
Oni tihle jezevčíci vlezou kdekam. Vidím, že už je na cestě domů.
Jako poučení jí to, doufám, stačí. Já to tu ještě pro jistotu pohlídám, než vyložíš ten náklad.
Člověk, tedy kocour, nikdy neví, kdy se to mrňavý psisko zase vrátí."
Kocour stál na vartě ještě chvíli a po celou tu dobu působil natolik majestátně, že být tady cizí, určitě bych toho tygra pozdravil a v uctivé vzdálenosti obešel.
Inu jezevčíky, co mu sahají sotva po ramena, ty on ve svém domě nestrpí.

ven se chodí dveřmi

On tedy Ferdinand je kocour vypečenej.
O jeho výletech na zahradu jsem už psal. To byly ovšem výlety začátečnické a mírně řečeno nedůstojné. No kdo by chtěl, aby se o něm psalo, že vypad z okna, že. A že to Ferdovi šlo.
Teď už se naučil otevírat dveře. Čímž se dostal do další úrovně té hry co se jmenuje ferdotylumpejedešdomu.
Když necháme otevřeny dveře na terasu, zabraňuje Ferdovi ve vycházce jen síť dveří muších, která je na pružině. Tu otevřít je pro našeho kocoura věc náramně snadná a od té doby, co se to naučil, dělá to se spolehlivostí portýra v drahém hotelu. Naštěstí svou průzkumnickou duši začal vypouštět na špacír až v období, kdy nám konečně začli montovat poslední součást opevnění, tedy vrata a vrátka. Čímž by měly být zábrany omezující volný pohyb pěšího živočišstva na naši zahradu a z naší zahrady hotovy.
Pro Ferdu to pravděpodobně budou zábrany jen psychologické, ale jsme rádi i za ně. Třeba si netroufne. On je sice velkej, ale pořád mu to nějak nedochází a tak nezbývá, než doufat, že ho nenapadne ten plot i s brankou prostě dvěma kroky překročit. Spoléháme na spojence s velkýma očima. Tenhleten strach už totiž Ferdu naučil, že z okna se dá docela snadno spadnout. A proto teď důstojně sleduje svět z výšky, aniž by uklouzl po střeše. A ví, že ven se chodí dveřmi.

inzerát při vedrech nepostrádatelný

Mám rád staré věci, protože připomínají doby dávno minulé.
Sklon k zapomínání věcí nedobrých (a to je dobře) nás vede ke vzpomínání na staré časy s nostalgií, čímž vznikají povzdechy typu:
... jó, to tenkrát, když byla houska za půl krejcaru ...
A protože je léto, dáme si várku aktuální inzerce. Ovšem z roku 1894, ze kterého je vydání Vilímkových Humoristických listů.
Dnes inzerát první, při nynějších vedrech nepostrádatelný.

... ale zrzavá!

"Do Varů bysme mohli zajet třeba v neděli. To tam zrovna přijede Isabella."
Touhle větou jsem doma rozhodně nevzbudil zájem obecenstva. Mohlo to znít stejně, jako třeba oznámení o tom, že jsem koupil hlávku čínského zelí. O to se u nás taky nikdo nepere.
Jenže málaskaváHanička je žena pozorná a vnímavá. Takže když jsme leželi v neděli ráno u vody, pravila mile:
"Co myslíš, jak bude dneska?"
"No já nevim, řikali rosničkáři, že hezky mělo být včera. Dneska má pršet. A támhle dou mraky."
"No já, že bysme mohli třeba udělat něco na zahrádce, ale kdyby pršelo, tak klidně můžem na výlet. ... Třeba i do Varů, jestli chceš."
To byla otázka! No bodejď, že chci!
Vida, že by mi to vyšlo?
I co, zkusíme se tedy podívat na festival. Matýsek si to jistě nepamatuje.
Tak jsme jeli. Ve Varech dokonce i rikšou. Mladíkovi jsem to nezáviděl. Odvezl nás skoro od Termálu až nahoru k Puppu. Lilo z něj jak z maratonce. Jakpak by ne. Vezl nás tři a k tomu v takovém vedru. Rosničkářům to prostě zas nevyšlo.
Matýskovi jsem naopak záviděl. Ochutnal všechny prameny a u velkého vřídla pobíhal dokola a pořád se ptal, odkud se ta voda bere. Radost z novot nebrala konce.
Protože jsme tam byli jen na skok, nastal čas jet domů. A co čert nechtěl, zrovna v tu chvíli začal místní vyvolávač pokřikovat na dav, že co nevidět se na červeném koberci před hotelem Thermal objeví Isabelle Huppert. Ani jsem nemusel dělat psí oči a mádobráHanička pravila, že ať si tu na ni teda počkám. Že se sejdem v autě.
Tak jsem si poprvé a naposled zažil čekání na hvězdu. Bylo to takové civilní, malé, české, karlovarské. Přijela taková pani v - no, řekněme že ve zralém věku. Postála vteřinku na koberci, dala rozhovor a bylo.
Vlastně jsem ani nikoho jiného nečekal. Kdepak hvězda. Isabella je prostě taková nenápadná paní.
... ale zrzavá!

tři kontinenty

Šel jsem dolů Panskou ulicí. Samej cizinec. Holt jsme ta světová metropole.
Jak míjím obchod se sklem pro tůristi, jde pro mě tůrista. Táhne kufr, v uších sluchátka.
Najednou se zastaví a zničehonic si na ten kufr sedne.
Vytáhnul takovou tu malou lahvičku, co se do ní vejde jeden panák.
Já na to koukám. On taky kouká. Sedí na kufru uprostřed chodníku, kouká na hotel Palace, ucucává dětskou porci slivovice z flaštičky a přitom cosi poslouchá.
Pokračovali jsme dál oba ve své činnosti. Já šel dolů na Příkopy, on seděl na kufru. Čímž historka končí. Její planetární význam chce ovšem podrobnější rozbor.
Cizinec byl z Asie. Dejme tomu z Japonska. Seděl na chodníku v Praze, tedy v Evropě. Měl v uších strčená sluchátka americkýho iPoda. Afrika, Austrálie a Antarktida sice viditělně zastoupeny nebyly, ale kdoví, třeba měl v kufru papyrus, pštrosí pero, a fotku tučňáka. V každém případě byly v tu chvíli v Panský na chodníku přítomny nejmíň tři kontinenty najednou.

vody je pořád dost

Meteostanice je posledních čtrnáct v permanenci. Tedy ne, že by před tím nebylo počasí žádné. Teď prostě jenom pořád prší.
Moderní člověk s rozhledem by začal pokukovat po ekologistických teoriích a po globálních klimatických změnách.
Jenže když se člověk podívá trochu do historie, je vidět, že takové počasí je touhle dobou docela normální. Ba dokonce i naši předkové internetu nemajíce žehrali na tu nepohodu po svém. Věděli houby o monzunových vlnách, které mohou právě v tomto období i třikrát za sebou pokazit léto. Věděli prostě jen to, že bude pršet a tak si vymýšleli pranostiky. Třeba zrovna tuhle:
Když na Navštívení Matky Boží prší,
čtyřicet dní se voda vrší.
Ať tak nebo tak, zahrádku zelévat nemusíme, vody je pořád dost.

velká voda

Letošní povodně na severovýchodě a jihu naší země nebyly ničivé v tak rozsáhlé ploše, jako před sedmi lety. Přesto to nic veselého není. Náš kraj z toho zatím vyvázl jenom velkou vodou. Vltava se pořád ještě ze břehů nevylila a Jarováci mají své chaty v suchu.
Byl jsem se včera podívat u přívozu ve Vraném. Domeček převozníka je ještě nad vodou, ale ostatní zařízení už z vody jen čouhá.
Ptal jsem se převozníka, jestli voda ještě stoupá.
"Teď už ne. Tohleto je šetsetvosumdesát kubíků. A drží se to. Já tu hlídám. Kdyby něco, tak abych to stih rychle vyklidit."
Četl si u toho noviny a vypadal, že tohle je voda sice velká, ale nijak zásadně katastrofická. Holt je to kovanej vodník. Vlastně převozník.
Tady jsou obrázky, jak to včera ve Vraném a u Jarova vypadalo: 1, 2, 3, 4, 5