WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

it alchymie

Když si člověk kupuje například auto, obvykle mu v krámě řeknou, že do něj má lít bezín nebo naftu. Je to taková slušnost, i když se dá předpokládat, že to každej ví. Jsou ovšem obory, kdy se toho jaksi všeobecně moc neví a ke slušnosti patří spíš věci tutlat a potom významně téměř šeptem sdělovat jako jakési důvěrnosti.
Tenhle týden se mi nějak podařilo najít a urovnat si pár informací kolem programů a udělátek potřebných pro otevření nové stránky tady na woleschku. Cíl celého snažení se možná už dá zahlédnout kdesi daleko v temném tunelu, ale s realizací nijak nepospíchám. Shromažďuju zatím ty informace.
Nejdřív jsem požádal o konzultace našeho správce informačních technologií. On je Vítek ochota sama a docela ho to i baví. Pomohl mi se trošku vyznat v síťovém adresování. Díky radám od něj i z internetových diskuzí jsem se dokázal připojit k zakoupené kameře, která má být do budoucna jednou součástí zamýšlené stránky. Jenže obrázek ne a ne z ní dostat. Ptal jsem se znovu Vítka, prohledal jsem web, zašel jsem do obchodu, kde se kamerovými systémy živí. A pomalu jsem odhaloval ono důvěrné talemství. Ta kamera nikdy s mým mackem chodit nebude, protože macky nepracují s ovládacím protokolem AktiveX. Takhle jednoduchou větu mi ale prodavač při koupi té kamery nesdělil.
A takových tajemství bude v celém tom systému víc, protože kamera je jen začátek. Teď mi začíná být jasné, že v tomhle oboru se ta tajemství sdělují jen v rodině a dědí se z generace na generaci. Ona sdělovaná tajemství pak skýtají obživu rodinným klanům ajťáků, kteří jako dávní alchymisté udržují okolní svět v bázlivé naději, že možná ten kámen mudrců jednou objeví, ale nebude to vůbec snadné.

jak nám dupou králíci

Stopy ve sněhu mohou prozrazovat leccos. Většinou si jich někdo všimne, až když se nějak vymykají všedně viděnému světu kolem nás. Přestože bych rád psal o stopách ve sněhu končících jaksi náhle uprostřed pole, nemám to štěstí, že bych na ně narazil.
U nás na zahradě jsou jenom Sářiny stopy kočičí a stopy bezejmenné zaječí. Zajíci k naší malé radosti zahradu navštěvují, zatím bez zjevných následků. A zenechávají za sebou stopy. Až do minulého týdne stopy všední. Tehdy se na sněhu objevily stopy nevšední.
K onomu místu pod svahem vedly stopy dvoje. Na místě pak nastal mumraj stop, ze kterých se dalo těžko vyčíst, o co tady šlo. Vinetou by asi zamyšleně pronesl uff!... a začal by svému bílému bratrovi líčit, jaký zápas na zdupaném plácku mezi zajíci probíhal, jak byli soupeři velcí, kdo si začal, jak to pokračovalo, kdy s tím byli hotovi a kdo to komu natřel. Takhle číst ze stop já ale neumím.
Já na to chvilku koukal a říkal jsem si, proč by se ušáci chodili rvát zrovna k nám. Jenže co když se nervali? Co když to bylo úplně naopak. Třeba se jim zrovna kout naší zahrady hodil pro založení nové zaječí rodiny. Prostě to na ně touhle dobou přišlo jako obvykle a přišli si to odbejt k nám.
A já už vím, jak nám dupou králíci.

len pomaly

Po diaľnici beží kôň ... slyším tu a tam v rádiu. Protože to v životě nezřídka bývá skoro stejné jako v písničkách, dalo by se očekávat, že vidět u nás koně, jak se prohání po dálnici, je každodenní rutina. Alespoň podle frekvence té písničky v rozhlase. Naštěstí to srovnání se životem poněkud pokulhává, což je ku prospěchu především těm koním.
Včera odpoledne jedu kolem ústavu rosničkářů, tedy ČHMÚ v Komořanech, nikoliv chovatelů žab. A tu na silnici vyběhne kůň. Ale kdyby jeden. Hned tři. Rozhlídli se a vzali to směrem na Závist. Malé žluté autíčko jedoucí hned přede mnou začlo blikat a zpomalovalo. To ovšem koníkům nevadilo. Naopak je to povzbudilo ke skotačení. V protisměru naštěstí nikodo nejel. A tak žluté autíčko zastavilo, vylezla z něj paní v rajtkách a jezdeckých holínkách a směrovala koně zpátky pryč ze silnice. Asi se jí nechtělo pást koně na betoně. Seběhli těsně před kopcem vydolované hlíny z budoucího tunelu pod Točnou a běželi ke statku, kde zřejmě bydlí.
Koně byli v bezpečí a v rádiu zas klidně mohli spustit tu písničku. ... len pomaly, len pomaly, pomaly.

sněhulák

Když je dost materiálu, dá se u nás v Olešku stavět. V zimě nejlíp sněhuláka. Technologický postup je dobře známý.
Nejdřív koulí Kateřina.
Potom koulí Matěj.
Nakonec koulí koule všichni.
Když se koule dopraví před zahradu, postaví se na sebe. To zařizuju já, jenže mě při tom nikdo nefotí. Dál je třeba sněhového muže modelovat k obrazu svému. Pak nasadíme hlavu, květináč, kamínky, mrkev,
a Hurá! Sněhulák je na světě.
A když se trošku zapózuje, máme i skupinové foto tří zmzlých.

v sobotu na sněhu

Padá a padá. Zatím je to pořád příjemné a děti si spolu s mouhravouHaničkou užívají sněhu, co jen hrdla ráčí. V sobotním případě šlo o ráčení z poněkud opačného konce, než na jakém se nachází zpravidla hrdlo. Šlo se sáňkovat. Vlastně bobovat, jelikož sáňky nevlastníme. Pouze jeden takový červený pekáč. Zbytek musely odsloužit igelitové tašky.
Dopoledne jsem s dětmi vytypoval a vyzkoušel sáňkařskou dráhu. K obědu jsme se vrátili včas a odpoledne se šlo v plné sestavě.
MáveseláHanička sice prohlásila, že jsem suchar, když si nechci zajezdit taky, ale já jsem jednak dělal obrázky a jednak jsem si jaksi zrovna nechtěl narazit ten opačný konec.
Všechno šlo i beze mně jak na másle. Totiž na sněhu. Matěj koukal, jak maminka s Kačkou vyvádějí na pekáči. Kačence se to nejvíc líbilo na začatku, ba dokonce společná jízda s Matýskem jí téměř uspávala. Ten to taky zkusil i sám na igeliťáku. Ale ten správnej švunk to vzalo až po pořádném rozjezdu. A to už se Kačence narozdíl od mérozdováděnéHaničky vůbec nelíbilo. Skoro by se mohlo zdát, že mámazanáHanička si jen tak pískala, zatímco Kateřina to všechno táhla sama. Matýska pak společně chytaly v dráze. Když ho chytly, měla toho Kačka dost. Matěje už do kopce prostě neutáhla.

hádanka únorová

Už jsme v druhé půlce února a to je nejvyšší čas na nějakou hádanku. A proto:
Co je to?
a) pečlivě naskládaná vajíčka šneka Měchýřovky východní - Ampularia australis
b) zmrzlé kapky deionizované vody - aqua destillata
c) umně naskládané kuličky magnetické hračky - NeoCube

nezapomněls lyže?

"Nezapomeň vzít dětem do školky lyže," připomínala mi ráno mápečliváHanička. Jak již psáno, napadl znovu sníh a to pro děti znamená, že si ho lze užívat. Vzal jsem tedy klíček od kůlny a šel pro lyže.
"Tady máš, Matýsku, a dej je do kufru do auta, nechal jsem ho otevřený. A ty, Kačko, vezmeš hůlky, ano?" Děti popadly lyžařské náčiní a kráčely směrem k autu. "No ale dyť my jsme úplně zapomněli na helmy! Matýsku, běž domů a řekni mamince, ať nám je vyndá z krabice." Matěj byl za chvilku zpátky i s helmami a jeli jsme do školky.
"Vidím, že jsem dneska s lyžema první," vyjadřoval jsem jakési obavy, zda se vůbec půjde lyžovat. "My už to máme pro dnešek vymyšlený, rozdělíme se na dvě skupiny," informovala mě slečna. "No vy máte ale krásný helmy!" pochvalovala výbavičku dětem. Dali jsme si s dětmi pusu a já jel po svých.
Přes den jsem si na ně vzpomněl, jak jim to asi hezky jezdí, a jestlipak už umějí plužit.
Odpoledne, kdy jsme měli dohodnuté, že děti vyzvedne málaskaváHanička, se ozval telefon. "Tak jak se mají děti?" ptal jsem se dychtivě. "Jak jim to dneska jezdilo?" "Víš, ona se mě paní učitelka ptala, jestli je dneska ráno přivezl do školky tatínek." "No a kdo by je podle tebe měl přivézt?" "No, ona se mě pak ještě ptala, jestli jim tatínek taky přivez k těm lyžím lyžařské boty .... a pak už jen významně mlčela ..."
Co jsem měl na svou obranu? Zhola nic! Tak jsem alespoň zabručel: "Ale o botách jsi nic neříkala. Měl jsem za úkol vzít jenom lyže ..."

kluci

"Kdepak, marokánku dneska nemám, až ve čtvrtek," pravila s účastí v hlase hokynářka v ulici U Půjčovny. Občas si tam pro ni chodím. Nevadí, zajdu za roh do Jeruzalémské, tam v obchodě zbožím cukrářským a orientálním mají oplatky. Houbeles. Paní krámská oplatky neměla. "No, nemám. Táto," houkla dozadu do kvelbu," voplatky nemáme, že jo?" "Nejsou no, a zrovna tu vo tom povidáme. Už asi nebudou." Uzavřel věc pan majitel.
Do výlohy krámku nakukovali malí kluci s taškami na zádech. V krámku byli přede mnou dva. Kupovali cosi. "Ještě tu máš zpátky, málem jsi to tu zapomněl," volala paní za pultem na školáky. Pak jsme se věnovali těm oplatkám. Ale přišli další kluci. "Tak co to bude?" "Tadyhle z tý piksly. Kolik stojí jeden? Tři koruny?" "Ty jsou za dvě." "Tak jeden, prosím," poručil si klučina a druhému vedle sebe šeptnul: "Tak vidiš, mi to vyšlo akorát!"
Vyšel jsem bez oplatky před obchůdek. Stál tam hlouček kluků. Všichni cucali takový zeleně pruhovaný pokroucený široký nudle z té krabice, co jsou za dvě koruny a všichni se strašně šklebili. Ten poslední, co vyšel přede mnou, nejvíc. "Dávej bacha," pravil jeden ze šklebáků, "sou děsně kyselý!" A příšerně se zašklebil, aby dodal svým slovům důraz.
Bylo to úžasný. My kluci jsme furt stejný. Už několik tisíc let.

zatím nepředbíhat

Kdo by neznal ten vtip se sněhem. Vypadá to jako deník. Nejdřív je sníh úžasný až poetický a čím víc padá a zima se prodlužuje, tím víc se stává nepřítelem číslo jedna.
U nás v Olešku zatím ta situace nehrozí. Je ovšem třeba zaznamenat, že už asi pátý den sněží. Od minulé středy, myslím. Až do včera ten centimetr vždycky ráno napad a do oběda roztál. Včera už to byly centimetry asi tři a neroztály. Dnes ráno asi tak pět. Už podruhé tu jel v ulici sypač s radlicí a protáhl nám cestu. Byl jsem před domem s hrablem dřív, takže moje prvenství nikterak neutrpělo, jen jsem s tím měl míň práce. Což sousedka Lenka netušila a já se mohl vytahovat, že jsem celou cestu protáhl i posypal sám. "Jó, houby, já ten sypač taky viděla. A von měl i radlici? Tak to je v pohodě. Jsem si myslela, že budu taky muset jít shrabovat."
"Muset" .... cítíte tam taky ten jemný osten výčitky? Já jo. A to je teprv půlka února. Jak se nám bude chtít do shrabování sněhu v březnu? To bych ale zbytečně předbíhal. Třeba zas ten nobelovec Gore něco pronese a vono se rázem globálně voteplí. Alespoň lokálně tady na Olešku.

nehořelo, má panenko

Včera bylo provedeno sčítání lidu. Protože jde o statistiku, nelze očekávat nic, než suchá čísla. Je nás i s Jurášem pět, celkem měříme 687,5 centimetru a je nám dohromady 100 let. Přičemž nejdelší je Juráš - už je o pět centimetrů větší, než já! Kdo je nejstarší, je nabíledni. No a vykvet podběl. To sice nemá se statistikou nic společného, ale na leden je to výkon.

jenom vědět, na co se koukat

Koupil jsem si gumové boty na zahradu místo těch, co už měly díru. Jenže tyhle mají díry přímo vyrobené. Zřejmě se to výrobci zdá vkusné. Mně ne. Reptal jsem už na jaře i v létě, kdy mi do nich tekla voda. Teď reptám zas, protože mi do nic leze sníh. Podle toho se pozná zima.
Chodím po zahradě, prohlížím stromky a keře, jestli se jim dobře spí, a do bot mi leze sníh.
Jeden keřík má takové drobné rezavé lístky. Ne a ne je shodit. No nic, říkám si, až přijde čas, spadnou a nové vyrostou.
"Jiří, to je úžasný!", volá mi dopoledne mároztomiláHanička, "všim sis, že nám kvete vilín?" "Jakej Vilík?" "Vilín! Ten malej keřík u plotu. Ten jak byl úplně holej." ".... ? .... Aha! Ten co má ty rezavý lístky, co neopadaly?" "To nejsou lístky, to jsou kvítky. Je nádhernej!"
Ráno jsem vzal zas ty boty s dírou a foťák. Když je ten sníh, tak je potřeba vyfotit vilín, jak kvete. Vážně je hezkej, jenom člověk musí vědět, na co se koukat. Koukejte: 1, 2.

jistota desetinásobku

Váš stav, drahá, mě zneklidňuje. Rád se ujmu péče o vaše zdraví a samozřejmě bez otálení napravím vaše zcela pochopitelné opomenutí, díky kterému vám nebylo umožněno zastavit se cestou k domovu u lékárníka, který by vám jistě rád posloužil příslušným medikamentem.
A tak dál by pokračoval laskavý monolog chápavého muže v literárním podání. Já byl docela obyčejně našňupnutej, jelikož se mápracovitáHanička vrátila tuhle domů po kurzu z města se slovy, jestli bych nezašel k sousedům pro acylpyrín.
Přepadovky s žádostí o medicínu řeším raději po telefonu. Tomáš byl laskav a věnoval mémálemnemocnéHaničce poslední acylpyrín z jejich lékárničky. Pilulka pomohla, preventivní pocení bylo zahájeno a to už byl jen krůček k celkové rekonvalescenci ducha i těla. Zbývalo už jen vrátit tu pilulku.
V lékárně pilulky po jedné už dávno neprodávají. Odnesl jsem si tedy dvě krabičky. Jednu pro nás, abychom měli pro příště, a druhou k vrácení dluhu sousedům.
Vracel jsem prášky Tomášovi. "Díky moc. A tuhlec to máš i s úrokem. Kdy se mi zas podaří vracet desetkrát víc, než jsem si vypůjčil. Tak má vypadat ta vopravdová jistota destinásobku."

hlavně, že se líbí Sáře

"Sára si našla kámošku," hlásili nám sousedi do Egypta, "chodějí spát do garáže pod auto." No to dá rozum, že se Sáře stýská, když jsme týden pryč. Ale že by si přivedla domů někoho na kus řeči, to jsme tu ještě neměli. Když jsme přijeli, vítání bylo velikolepé a Sára se málem umazlila. Ale kámoška nikde. Tak jsme na ní zapomněli.
Ke každodenním pořádku se Sára vrátila okamžitě. Ranní a večerní vítání probíhá podle ceromiačního řádu, krmení též. Všechno při starém. Až do včerejška. Sára přišla na večeři. Po jídle ještě projevila zájem, postála chvilku u dveří, proběhlo pomuckání a odkráčela do temnot. A za chvíli se vrátila. Podíval jsem se líp a on to nebyl Sářin kožich. Rozsvítil jsem na terase a vida! Paní domácí čekala za rohem a z její misky dojídala kamarádka. Vypadala, jako menší a trochu huňatější Ferda. Chtěli jsme se s ní taky zkamarádit, ale to ne. Hned kousek odběhla a dávala pozor, co my na to, že se k nám přihlásila na stravu.
My na to nic. Hlavně, že se líbí Sáře.

Teď jsem dopsal a jdu dát Sáře snídani. Zaslechl jsem zvonění misky. Venku byla úplná apokalypsa. Misky rozházené na zemi, boudička našišato, voda rozlitá. Co se to tu dělo. Sáro?! Přiloudala se od zahrady. Že byste se rvaly? Prohlédl jsem místo činu pořádně. Bylo to jinak. Sáře nebo té nové to muselo nějak uklouznout při skoku nahoru. V pádu zřejmě posunula střechu boudičky, shodila opěrku, převrhla misku s vodou a v panickám útěku to všechni letělo na dlažbu.
Teda dámy!? Jak jste starý? Copak máte tyhle vylomeniny zapotřebí? Tak už klid a tady máte dneska nášup.

portrét

Viděli jsme ho s Jurášem včera ráno za lesem na západním obzoru. Byl obrovskej, oranžovej. Nevzpomínám si, že bych ho kdy spatřil v takových rozměrech. Kdyby zářil víc, mohlo to být klidně Slunce. Jenže to už vykukovalo pomalu na východě. Škoda, že jsem si nevzal foťák.
Počíhal jsem si na něj s aparátem večer. Když vycházel, už nebyl takových rozměrů, protože mi ho zaclonil kopec Holý, co není holý, a nemohl jsem ho vidět těsně nad obzorem. Přesto měl rozměry kapitálské a důstojně se vznášel nad špičkami smrků. Tady je portrét.

na svém místě

Někdy dávno jsem slyšel, že všechny změny jsou k horšímu. Nemůžu říct, že bych měl něco osobního proti změnám, ale nevyhledávám je. Jsem prostě rád, když jsou věci na svém místě.
Například pro mé prarodiče a rodiče byl obchod na rohu kousek od Náměstí bratří Synků vždycky obchod u Nehery. Nehera tam měl obchod s oděvy. I já jsem chodil do stejného obchodu pro oblečení, jen se to holt už nejmenovalo Nehera, ale jen Oděvy. Teď je tam po mnoha proměnách, tuším, cosi jako erotické centrum nebo jiný podobný prosperující stánek. Dalo by se říct, že i to je důvod, proč jsme opustili Prahu, což byla změna veliká. Dokazuje to, že ne všechny změny jsou k horšímu a že vyjímky jsou zaznamenáníhodné.
Na to, že budou věci na svém místě, jsem se spolehl i minulý týden. Nějak se mi na cestách utrhlo ucho u tašky na počítač, což vyvolalo potřebu brašny nové. Měl jsem cestu kolem Pardubic, kde jsem asi tak před pěti lety tu původní koupil. Bez váhání jsem zaparkoval na stejném místě jako tenkrát a šel se přesvědčit, jestli se náhodou něco nezměnilo k horšímu. Nezměnilo! Byl tam. Krámek s taškami. A v krámku výběr od stejné firmy, jako tenkrát. Počítám, že i cena mohla být velmi podobná, jako minule. Brašnu jsem si s uspokujením odnesl a ještě teď mě hřeje ten uspokojivý pocit, že jsou ještě věci, které pořád zůstávají na svém místě.

to slovo na "B"

Když už jsem nakous ty egyptské kontrasty, měl bych se do nich pustit. Tím by mohlo psaní o zemi kolem Nilu skončit.
V Egyptě už dávno, dávno nevládnou faraonové a původní obyvatelstvo, je-li jaké, je smícháno a převažují Arabové. To se projevuje pro turistu hlavně tím, že první slovo, které se cizinec naučí je bakšiš. Ve většině průvodců se o tomto způsobu vyžadování všimného za cokoliv píše zdrženlivě. Jen pár pravdomluvných ten proces popisuje v celé jeho obludnosti. Prakticky není chvilka, neuděláte jediný krok, aby se na vás někdo nepověsil a za libovolnou službu požadoval bakšiš. Někdo znamená buď děti anebo dospělí muži. Ženy mají zřejmě jinou úlohu. (Ostatně jsem o ní psal.)
V praxi to vypadá tak, že vylezete z letadla a do projití kolem budky celníka se o vás nikdo nestará. Ale pak to začne. Chcete vozík? Bakšiš. Nevíte, kde je terminál 2? Bakšiš. Jaké doklady potřebujete pro vnitrostátní let? Bakšiš. Chcete dát zavazadla na pás? Bakšiš. ..... Zavazadla do autobusu? Bakšiš. Z autobusu. Bakšiš.
A v hotelu je najednou klid. Ticho, šesté patro, ovoce na stole, puštěná klimatizace. A inteligentní záchod! Vyhřívané prkénko, několik programů a senzorů na odsávání, omývání, sušení .... račte usednout!
Omytí a usušení jedeme na první výlet. Na západním břehu Nilu se kupují vstupenky do všech památek na takovém zvláštním místě. Nerozvážně vylezete za průvodcem z mikrobusu a fotíte. "To byl muj brácha, cos ho fotil, dej bakšiš. A támhle je ještě jeden. Bakšiš!" Utečete do auta. Vystupuje se u první hrobky. "Tudy, pane ...", a zas to slovo na "B".
Všude je špína, odpadky. V odpacích se tu bydlí, odpadky plavou v Nilu i po něm. V průvodcích se píše, že pád do řeky je nebezpečný a člověk musí okamžitě k lékaři. Ne, že by hrozilo utonutí, ale ve vodě žijí jakési bakterie.
Probakšišujete se k památkám. Nádhera. Obdiv starým kulturám. Vyjdete ven a narazíte na kulturu novou. Bakšiš.
Pak vás jednoho dne naloží do balonu. Nádherný zážitek, východ slunce nad Luxorem. Ale i pohled do obydlí bez střech s rozbořenými stěnami a ohništěm uvnitř. Přistaneme v poli cukrové třtiny. Okamžitě je tu houf dětí i s hlavou rodiny. Bakšiš, bakšiš, bakšiš. "Třtina je vážně sladká, ochutnejte. Bakšiš....."
Na výletě je zastávka uprostřed pouště. Turistický velbloudář čeká uprostřed parkoviště. Udělal jsem obrázek, aniž bych mu sebral duši a jdu mu dát bakšiš. Podle průvodce je jedna libra až až. "Pche!...," ofrní se mužík a naznačuje, že jeho velbloud má vyšší cenu. Jak pro koho.
Šnorchlujeme v Rudém moři. Nádhera. Vrubozubci, mořské jehly, spousta drobných barevných rybiček. Perutýn - velmi opatrně a zpovzdálí. Báječné! Na cestě zpátky na tomtéž parkovišti jiný velbloud, tentokrát se ženou v burce. Nefotím. Houf ušmouraných dětí nás zdraví oblíbeným slovem a strkají před sebou úplně bílého sourozence, albína. Na něm je prach pouště vidět podstatně víc.
Bakšiš nás opustil až na letišti v Káhiře za celní čárou. Letušky byly usměvavé a nic po nás nechtěly. Inu Rakušanky.

zážitky nám zůstaly

Výletní loď po Nilu odjížděla ráno v sedm. Bylo zima a na sluneční palubě jsme se choulili do dek. To se samozřejmě během šestihodinové plavby po řece změnilo a pasažeři pomalu roztávali. Roztála i mojemiláHanička, kterou jsem nakonec přemluvil, aby si na rameno dala vymalovat ornamenty. A nezůstalo jenom u malování.
Místní palubní umělec kromě malování henou vyráběl ještě v lahvičkách krajinky z pestrobarevného písku. A že prý si to máme taky zkusit. MázvědaváHanička se zase nechala trošku přemlouvat, ale nakonec si sedla ku stolku umělcově a začala sypat píseček do lahvičky pod pozorným dohledem mistra. Egypťan jí tu a tam pomohl a vysvětlil, jak nejlépe postupovat. Není to prý těžké. Ale když on se ten písek pořád tak sype ...
Lahvička se plnila. Ještě pyramidy a taky strom .... no, kdo by chvilku hledal, třeba by ho tam i našel. Napoprvé to mášikovnáHanička zvládla výtečně.
Pán pak během dne ještě celé dílo dotvořil a věnoval flaštičku nadějné začínající pískové umělkyni na památku. To už ale byla noc a my přistávali plni zážitků z chrámu v Dendeře a z desetihodinové plavby po Nilu.
Když jsme pak v Olešku rozbalili kufr, z rozbité lahvičky se vysypal písek a bylo po umění. Z toho je vidět, jak pomíjivé hmotné statky jsou. Ale zážitky nám zůstaly.
(obrázky z Egypta jsou v galerii)

to nám zapomněl říct

"My bysme chtěli zorganizovat nějakej výlet tady v okolí Luxoru. Hlavně do těch všelijakejch chrámů, jak jsou tam ty monumenty a tak...," sděloval jsem naše přání. Manažer cestovní agentury velmi ochotně přistavil manažera, který na to měl manažera. A že prý samozřejmě.
Na výlet s námi jeli tři. Řidič, manažer a průvodkyně. Ať jsme říkali, co chceme nebo neříkali, jeli jsme tam, kam měli od manažera nakázáno. Ne, že by to bylo úplně špatně, ale zkušenost nám ukázala, že v Egyptě je všechno tak nějak jinak, než se v úvodu zdá.
"Tak a teď bysme chtěli k Hatšepsutinu chrámu," zkoušeli jsme to znovu. Výmluva oscilovala od "Von je takovej celej rozpadlej," až po "ale to nám manažer nanakázal." Nezbývalo nám, než to vzdát. Naštěstí jsme k chrámu zajeli jiný den. A vůbec nebyl rozpadlej. Jenom nově postavenej a poslepovanej ze zbytků.
Večer jsme zašli ještě do chrámu v Luxoru a cestou odháněli dotěrné drožkáře. Ti na turistu věčně pokřikují, stavějí se do cesty a tahají za rukáv. Smlouvání vypadá asi takhle: První nabídka je za padesát liber egyptských. To je ale jen průzkumný výstřel. Pak to pokračuje: "Za dvacet. Tak ne, tak za patnáct," pokřikuje drožkář, "jaká je tvoje nejlepší nabídka? Tak řekni! Tak jo, tak za dvanáct. Ne za deset. Heleď, to je dobrej kůň, za osm až do hotelu. Pořád ne? Tak kolik teda dáš? Šest? Je to pořád moc? Tak pro tebe udělám speciální cenu! Jennom za tři. To je přeci nejlepší nabídka! Za tři. Jenom za tři eura!!!" ....
Jak nás poučila průvodkyně, ono i těch původních padesát bylo v eurech, ale on nám to ten drožkář prostě jemnom nějak zapomněl říct.
(obrázky z Egypta jsou v galerii)

zvyk

Byli jsme týden v Egyptě.
Měl jsem to štěstí, že jsem si mohl prodloužit spolu s kolegy pracovní pobyt a navštívit památky v okolí Luxoru. Tisíce let staré a v písku pohřbené stavby se v posledních desítkách let vynořují z pouště ponejvíce díky zájmu turistů. Egypt je ovšem země plná podivných a pro nás málo pochopitelných kontrastů. Egypt rozhodně není to, co vidí turista například v Hurghadě, když se třeba jede potápět do Rudého moře. O kontrastech možná ještě budu psát, ale nejdřív chci napsat o jednom, který mě nejvíc - dalo by se říct - vyděsil.
Jeli jsme se podívat i do Údolí králů. Tady už existuje pro turisty asfaltovaná cesta údolím, po které jezdí autovláček. Turisté prochází hrobky, nefotografují, protože to se nesmí (a přísně se na to dohlíží - kolega nefotil a byl dvakrát kontrolován). Hrobky jsou pod zemí a vedou k nim tu schody, tu šikmé rampy.
Cestou nahoru po jedné takové rampě proti nám sestupovala arabská rodina. Muž v džínách a bundě, žena v burce s rukavicemi na rukou. Před nimi holčička. Mohlo jí být jako Kačce. V tom prachu a písku na rampě jí to uklouzlo a upadla. Otec jí hned vzal do náruče, a viděli jsme, že si asi rozbila ret. Žena v burce na mě zoufale pohlédla. Nesměla se holčičky dotknout. Okamžitě jsem jí podal lahev s vodou a čisté kapesníky, aby mohla dcerku omýt a ochladit jí ránu. Rychle a skoro potají si to ode mě vzala. Muž už seděl venku a otíral holčice krev z pusy. Rázným gestem odmítl kapesníky a vyndal odněkud svoje. Pohledem jsem zachytil oči ženy v burce. Jemně zakroutila hlavou a podávala mi zpátky i nepoužitou vodu. Naznačil jsem, že je to pro holčičku. Nesměla to přijmout a tak stála kousek od dcerky i muže, v rukavicích držela lahev s vodou a pokorně čakala, až jí muž řekne, aby tu vodu zahodila.
Dál nevím. Asi to nebylo nic vážného. Asi je to v téhle zemi zvykem. Ale určitě to není dobrý zvyk.
(obrázky z Egypta jsou v galerii)