Původně jsem se zdráhal dát informaci o pochodu na woleschko, ale nakonec mi nic jiného nezbývá.
Strýc Podger, totiž kamarád Ondřej, to v tom svátečním laufu zas trošku poplet.

Tedy POZOR! POZOR!
Druhý ročník tradičního Silvestrovského pochodu
Oleško - Davle - Oleško
se koná
dne 31.12. 2008
sraz účastníků pochodu v 10:00 před hospodou U Hada ve Vltavské ulici v Olešku.

Teď už jen doplnění.
Jedná se skutečně o tradiční SILVESTROVSKÝ pochod, který výše jmenovaný strýc Podger sám zakládal a tudíž se koná na SILVESTRA a nikoliv na Nový rok, jak je nesprávně uvedeno na Hyeně.

"Tak si představ, že jsem to slepila přesně podle návodu. Tím lepidlem co u toho bylo. A vono se mi to přilepilo k tomu spodnímu papíru a ještě se na tom udělaly bubliny. To je ale šlendrián." Takhle si stěžovala mápečliváHanička, když mi povídala, jak včera dostavěla skládačku a jak ten obrázek chtěla co nejdřív slepit a pověsit.
Skládačky má totiž mámiláHanička nejradši hned po knížkách. To se vždycky zašije někam, kde je klid, výtáhne puzzle a není o ní vědět dlouhou dobu. Když složila Noční hlídku, hrozně se vytahovala, jak se jí podařilo složit tmu. Já pro to mám pochopení, ale skládat mě to nebaví. Vždycky si vyslechnu, jak to šlo, čímž přidám svou trošku do mlýna. Dál je to starost méhravéHaničky.
Někdy ovšem mám starosti se skládačkami i já.
Tak třeba včera ráno jsem chtěl v ložnici obvyklým způsobem otevřít okno. Ale jak se k němu dostat. Všude po podlaze dílky skládačky. Tak třeba tudy. A jejda, tady jsou taky! Kolik se mi jich to přilepilo na nohu? Jejda, ještě tady ... Sakra, co jsem to shodil? No, to nic, nakonec té figurce zůstalo ještě jedno ucho. ... Večer jsem vysvětlil mélaskavéHaničce, že jsem tu hliněnou žabku neshodil schválně, ale že se mi připletla do cesty, když jsem balancoval mezi dílky obrazu na podlaze. Bylo mi odpuštěno. A šel jsem do hajan.
Au! Co to tady... ?! Kruci, kdo sem postavil tu bednu. Jau! Vo co se tu hernajs přerážím?! Potmě v ložnici moc vidět není. Rozsvítil jsem, abych viděl, že na podlaze přibyla další skládačka a papundeklová krabice velikosti stolu jako podložka. Krabici jsem potmě rozšláp, obrázek v pádu nakop. Ke spánku jsem se nakonec uložil s pocitem, že máhraváHanička má před sebou znovu pěkné chvíle u skládačky.

"Tu, cos vo ní psal, jo?", okamžitě věděla sousedka Lenka, když jsem mezi dveřmi hlásil, že už mám napečeno a štola je hotová.
Přišla si totiž půjčit dvě lžíce kakaa. Přiznám se, že jsem chvilku přemýšlel, jak jí ty dvě lžíce toho kakaa pučím. Jaká to bude složitá manipulace se lžící kakaa. A co teprv se dvěma. V každé ruce jednu. Fouká vítr. Jak to ochránit před rozfoukáním. Jak se nepřerazit cestou o Sáru, která se furt motá člověku pod nohama, jen vytáhne paty z domu ...
Tak dost těch blbinek! Lenka dostala kakao v krabici. Bude mít taky pečeno a svátky můžou vypuknout.

Ano, určitě, vrata budou po desátým. Říká už půl roku řemeslník, který měl na starosti oplocení našeho nemovitého majetku. Jenže se tak nějak neví, kterého desátého a který rok. Poslední zpráva uvádí, že po desátém v lednu napřesrok se začne. S čím přesně, to se taky úplně přesně neví, jelikož prý "se musí ještě něco udělat s elektrikou."
Kámen úrazu není ani tak v tom, že bychom byli netrpěliví, ale v tom, že je zima. Tedy ne, že by na nás otevřenými vraty táhlo. Spíš máme obavy, že se k nám natáhne kdejaká havěť z okolí. Jmenovitě Bedřich se svou suitou. Všechny ty srny a zajíci mají zálusk na naši zahrádku. Naštěstí zatím nebylo moc sněhu, takže se dá ještě něco urvat na poli, ale kdo ví, jak to bude po vánocích. Zatím spoléháme na přirozenou ostýchavost zvěře vlézt nám přímo do domu nebo do garáže. Což je teď už jediný přístup k šťavnaté zeleni.
Bedřich jako vůdce ovšem musí všechno prozkoumat. A právě jeho podezírám, že kopýtka otisknutá v proužku záhonu za garáží patří jemu. Musel se protáhnout v noci kolem aut, aby ochutnal žďabec břečťanu, který je přímo v průsmyku mezi kůlnou a plotem, který tvoří přístup do zahrady. Našťestí mu břešťan asi moc nechutnal, takže je téměř netknutý.
První pokus však byl učiněn a jest očekávati, že s jídlem poroste i chuť. A tu Bedřich má pořád, to nám je jasný.

"Koukej, jaký jsem dostal propisky," chlubil jsem se pyšně svémiléHaničce. "Ukaž," sebrala mi krabičku s psacími potřebami. "Jé ty sou krásný. Já zrovna takový pero teď nutně potřebuju." "To neni pero, to je propiska. Parker." "No to je eště lepčí, ten určitě nádherně píše." "Určitě. Tak ho dej zpátky do krabičky, ať si ho můžu uložit." "Kdepak, ten už je můj. Jé. A tady je ještě jeden. Taky moc krásnej. To je hezká soupravička." "Jo, moc hezká. Tak už mi jí vrať." "Nevrátim. Mě se moc líbí. Ty mi jí určitě dáš." "Jak tě tohle napadlo? To jsem dostal já." "Dostal, ale přinesls mi to, viď?" "Nic jsem ti nepřines. To je moje." Bojoval jsem dál předem prohranou bitvu. "Ale ty jseš můj miláček a chceš mi udělat radost." "Nechci," zmohl jsem se už jen na dvouslabičnou obranu. "To jseš ale moc hodnej." "Uhmmm..."
"A to si je fakt můžu nechat?" "Ano, Haničko, klidně si je, sakra, nech." "Ty jseš moje zlatíčko." ".... mmmm"