WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pro pamětníky

traktorové odpoledne

Kdo včera uhádl, ví, že jsme byli s dětmi v sobotu ve Zvoli na přehlídce traktorů. Ondřej o tom píše tady. Volal mi, ať homem přijedu v půl třetí, zrovna, když jsem byl v půlce natírání dřevěné podesty kolem bazénu. "To musím nějak stihnout," pravil jsem do telefonu. Váleček s olejem začal po dřevě kmitat nebývalou rychlostí a já to opravdu stihl tak, abychom s dětmi přišli na náves k rybníku právě včas, když kolem projížděla kolona stařičkých traktorů. Naprosto jsem nečekal, že se budou tomu potěru tolik líbit. "Jé a támhle je mašinka!", volal Matěj, když kolem jel Lanz Bulldog. Na seřadišti si směly děti traktory ozkoušet a pánové traktoristi dokonce sami vybízeli: "Tenhle neběží, tak je tam posaďte, můžou kroutit volantem." Kroutili. Skoro u všech. A protože traktorů bylo nepočítaně, přesedaly obě děti z jednoho na druhý. Nadšení nebralo konce a když nás dvakrát kolem rybníka svezl traktor spolu s ostatními mrňousy na babosedu, mávalo se na všechny strany. Kdybych tu byl sám, rozplýval bych se nad báječnými stroji, nad jednoválcovými motory, setrvačníky a vůbec nad vším tím železem, co mu teprv poctivá strojařina vdechne kus života. Ale že jsme tu byli s dětmi, pozornost se soustředila na okouzlení z krásných velkých hraček, které byly k osahání a ke svezení. A'ť tak nebo tak, bylo to takové krásné traktorové odpoledne.

mizernej dabing

Už jsem se k tomu přiznal, takže si klidně můžu psát o tom, že mám rád filmy. Většinou ty starší, protože nová, řekněme posledních deset let, produkce mi kromě několika kousků nepřináší to potěšení. Patřím prostě mezi ty staromilce, pro které Spielberg natočil posledního Indianu. Musel jsem si tedy koupit někdy minulý týden s novinami Podraz. Ne, že bych ho už neměl, ale přeci jen český dabing patřil v tomto případě mezi ty, které byly přinejmenším stejně dobré, jako originál. Těšil jsem se na něj. Zbytečně. Tohle prostě nepochopím, přesto že mi to kamarádi už kolikrát vysvětlovali. Jak je problém sesadit nový master filmu se starým zvukem, jak je problém sehnat vlastníka práv na původní dabing, jak si každý chce udělat svůj a lepší ... Všechno jsou to výmluvy. Nové dabingy stojí za prd. Je to šitý horkou jehlou a hlavně, aby už to bylo. Studio je drahý, herci mají jiné závazky, tak honem, honem, z jedný vody šup na plot. Našinci nezbyde, než zahrnout dobrý český dabing do kategorie pro pamětníky a cizí filmy si pouštět už jen s originálním zvukem.

zrcadlo, zrcadlo ...

Byvše malým pacholíkem, těšíval jsem se, až budu nemocný. Není na tom nic podivného. Počáteční nepříjemnosti zakrátko přešly v příjemné válení se se zvýšenou péčí rodičovstva. A když to vyšlo zrovna na víkend, mohl jsem se dívat celý den na pohádky. Když tedy zrovna v té černobílé bedýnce byly na programu. Naše děti mají tu výhodu, že bedýnka není závislá na datovém toku z éteru, ale v případě potřeby se pohádky prostě pustí z placky. Teď zrovna nadešel ten případ. Když jsem včera dorazil, zrovna končili Tři veteráni. Jablíčka ze stromu frňákovníku, ještě se pan Somr namaže grémem jako mouřenín, mrkne do zrcadla ... moment! Stop! To zrcadlo. Všimli jste si toho? Já už to mám zmapovaný dávno. Tohle pohádkové zrcadlo je putovní a předává se z pohádky do pohádky. Určitě ho najdete i v dalších filmech. Já jsem si teď nahonem vzpomněl alespoň na tři: Tři veteráni, Šíleně smutná princezna a Císařův pekař.

o jednom seriálu

Mám rád věci z dob minulých. Třeba hodiny po dědečkovi nebo staré časopisy z předminulého století. Teď mě napadá, že bych vlastně do rubriky pro pamětníky mohl dát pár ukázek z Humoristických listů, aby nebyla tak prázdná. Na seznam patří i staré filmy. Některé nejstarší, některé jen tak trochu. Bunuela i Schlanga mám, ale mám i Sequence, protože pan rada Vacátko patří k mým srdečním záležitostem. A to všechno tu píšu, abych měl alibi. Přines jsem totiž včera sborově opovrhovaný bolševický seriál. Už si na něj skoro nepamatuju, vysílal se v době, kdy jsem tímhle odpadem začínal viditelně opovrhovat nebo to alespoň dávat najevo. Jsem zvědavej a proto jsem si koupil první díly Ženy za pultem. Abych věděl, na co to vlastně společně s davem žehrám. A stalo se nečekané. Je to prostě obyčejný seriál o lidech z té doby. Stejně jako desítky a stovky telenovel předhazovaných dnešnímu televiznímu divákovi. Rozhodně nehodlám napravovat to, že se na ně nedívám, ale z těch několika útržků soudím, že Dietlův seriál ty dnešní v mnohém převyšuje. Samozřejmě všechna dobová negativa komunistické propagandy ve filmu zůstala, nic se z nich nevypařilo, ba člověk je intenzivněji vnímá, ale pokud se divák přemůže, a nebude zvracet při každém oslovení soudruhu, zůstane příběh o lidech na úrovni Nemocnice na kraji města. Prostě normální seriál pro televizního konzumenta na pátek na večer.

1961 - požár plynárny v Michli

Tak se stalo, že jsme musel založit novou rubriku "pro pamětníky". Už jsem o tom nějakou dobu uvažoval, zvláště s přihlédnutím k dědečkovým fotografiím a také k informaci, že tady v Olešku bych od jednoho souseda snad mohl získat nějaké historické materiály. Jako všechno, bylo i tohle nakonec jinak. Cestou vláčkem jsem mimoděk vyfotil i Michelskou plynárnu a jeden laskavý čtenář, pan Děták, si vzpomněl, že plynárna zažila docela horké chvilky. Domluvili jsme se, pan Děták mi poslal jeho fotky a já jsem zapátral na síti a zeptal se maminky, která by to mohla pamatovat. Na síti jsem zjistil, že požár plynárny v Michli je datován ne den 6.ledna 1961. To jsem byl, počítám, tak centimetr velkej živočich. Maminka si ovšem pamatuje, že ten den byla na procházce na Grébovce a plameny požáru šlehaly do výšky za Bohdalcem a nad oheň nalétaly helikoptéry a čímsi oheň hasily. Takže i já jsem tu událost jaksi zprostředkovaně zažil.
Pan Děták ovšem už byl poněkud odrostlejší a proto, když viděl, co se děje, popadl foťák a jal se situaci dokumentovat. Obrázky naleznete tady v galerii a autentické vzpomínání pamětníka je tady:

"Na první fotce je, jak jsem to viděl z okna našeho bytu. Bydleli jsme tenkrát nad hospodou U Jaurisů. Tak se to tam jmenuje dodnes. Když jsem viděl ten kouř, tak jsem popadl moji Flexaretu a udělal ten první snímek z okna. Potom ostatní už ze stráně nad námi. Tenkrát tam byly stáje poštovních koní a těch modrých poštovních vozů na rozvážení balíků. Jen si pamatuji, že od plamenů bylo docela velké horko - až se všichni přihlížející zalekli.
Je to foceno ze stráně nad Michlí - myslím, že se to tam jmenovalo Rajchnechtka, nebo tak nějak."