WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o svatém Augustinu

Poslední prázdninový pátek je z pohledu rodinně pranostikálního vysloveně kruciální. Praví se totiž: Jak je teplo o Augustinu, tak bude studeno na Kateřinu. Letos by mělo být tedy pětadvacátého listopadu, kdy má Kačka svátek, pěkně zima, jelikož dneska může být i pětadvacet. No uvidíme, co Martin, jestli se pochlapí s tím svým bílým koněm. Ale to je zatím předbíhání v čase. Teď jsou pořád ještě prázdniny a Kačenka si bude užívat spolu s Matýskem teplých pozdně letních dnů. A taky bude pomáhat při sázení stromů a keřů na zahradě, které ještě musíme stihnout. Včera mi pomáhala tak intenzivně při zalévání, že to nakonec skončilo brekem, když jsem jí ostříkal vodou z hadice to bahno, co si rozmazala po botech, teplácích a ručkách. Když ona tak ráda pomáhá. Ale někdy je to k nevydržení.

průzkumnice

Kouknu takhle v půl sedmý z okna a vidím, že jsme nechali otevřená vrátka. Cosi se za nimi na poli hemží. Průzkumnice. V poli pohanky se schovávaly tři srny. Možná byly čtyři a možná jim, jako vždycky, šéfoval Bedřich. To ale nebylo vidět. S polem pohanky mají podobný kabát, takže pěkně splývaly. Jukaly do zahrady otevřenou brankou a jakoby mimochodem, když už byly v tom poli, přežvykovyly obilninu. Ctěl jsem si udělat kontrašpionážní snímeček, ale byly ve střehu. Jen jsem šustnul dveřmi, zahájily srategický přesun. Tedy prchly. Branku jsem zavřel, ale i tak bylo ráno moc pěkný. Tady je důkaz.

já vás za to pomluvím

"Jenom támhle k mostu," pravil staříček včera ve Vraném, "Mě už je šestasedmdesát a doktorka mi vzala papíry na auto." Tohohle stopaře jsem ještě nevezl. Ráno tu nejčastěji stává kuchař, co ho vozím až do centra. "Já jsem jezdíval daleko, ale teď už mě to nebaví. Třeba ráno do Ostravy, pak do Opavy, potom do Stážnice, ještě jsem musel do Malacek a do Bratislavy. A když jsem přijel druhej den do podniku, tak povídá pani Součková. Nedá se nic dělat, šéf vám vzkazuje že musíte zas na Slovensko." "No jo, to jste si pojezdil. Tak já vás vysadím támhle u zastávky." "Jo, to bude nejlepčí, já jsem státní zaměstnanec, já jezdím autobusem zadarmo. Tak vám pěkně děkuju. A já vás za to v hospodě pomluvím. To je u nás pojem, když někoho starej Formánek pomluví" "Tak jo."
Toho strejce ukecanýho jsme potkali i navečer, když jsme jeli s Jurášem domů. "Vezmem ho, jo?" Vzali jsme ho. Ten popletený děda si ani nepamatoval, že jsem ho ráno vezl opačným směrem a nasadil zas jinou historku o nabouraném pionýru, co mu ho vnučka nevrátila. U papíren si vystoupil. "A nechcete jít do fabriky. Podívat se na krysy. Tam jsou velký!" Nechtěli jsme.

na terase

"Hele, vy tu máte kolibříka!" "Kde by se tady vzal kolibřík?" "Tak se podívej, tuhle cucá šťávu z květů." "To bude můra. Velká můra. Já už jí jednou viděl a taky jsem si myslel, že to musí bejt kolibřík." Tuto vědeckou debatu jsme vedli k večeru s Lenkou a Tomášem u nás na terase. Byla to můra asi tak pět centimetrů veliká. Nakonec si sedla kousek pod strop terasy na zeď, čímž dala na jevo, že se chce fotit. Vyhověl jsem jí. Dvakrát.
"Co to tu máte za brouka, to je chroust?" "Co já vím? Já nemám ráda nic, co má víc, jak dvě nohy. Nebo vlastně čtyři." "Ten je hezkej, podívej." "Je to macek, ale dej ho dál, já to šimrání fakt nemusim." "Tomáši, neuděláš mu portrét?" "No jasně, ukaž." "Hele, von startuje. Takhle vypadá, jak Harrier." "Tak už ho pusť." "Leť si!" "Jé, von se, trouba, zas rozplác vo plot ..." Tentokrát jsme zas vědecky pozorovali brouka velkého jak dvacetikoruna na terase u sousedů.

23

"No podivej se na to," zvěstoval jsem mémiléHaničce, "tady napršelo dvacettři milimerů, to v Březnici spadlo přes noc jen pár kapek." Dešťoměr byl v neděli skoro plný. "Tak to dneska nebudem muset zalévat," přidal jsem ještě bonus. Byli jsme s dětmi na takovém jedenapůldenním výletě a po návratu se tak zdálo všechno v nejlepším pořádku. "No jo, tak ještě zajdi k sousedům pro tu zmrzlinu, co nám v sobotu koupili." MálaskaváHanička má tyhle věci dobře v paměti. Zvláště pak ruskou, tu má ze všech nejradši. "Ty si jdeš pro tu zmrzlinu, viď," povídá Lenka. "Jo, jo." "Tak to se poď ještě podívat, jak Tomík zdí," lákala mě sousedka dál. Tlachali jsme, Tomáš zdil a děti, které samozřejmě musely jít se mnou, pomáhaly. "Tady muselo pěkně lejt, to v Březnici se jen honily mraky," povídám, "tady nám napršelo třiadvacet!" Tomáš neudržel kamennou tvář a to ho prozradilo. "Vy jste šizuňkové! Vy jste nám to do toho dešťoměru nalili!" "Moh's to, Tome, vydržet dýl, takhle to nebyla pořádná legrace," domlouvala Lenka. "No ale vždyť on to hned uhád," hájil se soused. No není to báječný, mít veselý sousedy?!

to tu před čtyřiceti lety nebylo

Je to velké mediální téma ke konci prázdnin. Jednadvacátý srpen, datum čtyřicet let staré a připomínající okupaci naší země. Tohle není politický deník a rozhodně si tu nepíšu přípravu na politické školení mužstva. Jen jsem si včera něčeho všiml. Na Václaváku. Tam se odehrávají novodobé dějiny. Včera byl na náměstí šrumec. U muzea je výstava dobových nápisů a kopií plakátů z osmašedesátého. Na rampě stálo staré eRTéÓčko, šestsettrojka, dole pod rampou stará auta z bývalé sovětské výzbroje, u pomníčku Jana Palacha tank. Lezli po něm kluci v uniformách okupačních vojsk. Cirkus. Přišlo mi smutný dělat zrovna z téhle události turistickou atrakci. Jedna z mála vzpomínek z té doby patří zrovna rozstřílenému muzeu s vlajícími závěsy z děravých oken. Hmmm. Pod koněm je už dobře dva měsíce stánek hlupáků, kteří agitují proti radaru. Plamenně hovoří o pacifismu a míru na zemi. Pitomci. Možná ani pořádně nevědí, kdo jim ten plac po celou tu dobu platí. A pod nimi výstava fotografií a nápisů ze srpna 68 instalovaná jako vážná expozice včetně anglických překladů. Shrnuto a podtrženo: U muzea je cirkus proti nesvobodě a tedy proti sovětské a komunistické moci, kousek pod ním je jiná šaškárna naopak pro nesvobodu a pro komunismus. A hned u něj je zas instalace proti témuž. Dole se staví a mezi tím jezdí tramvaje ... Důvod ke stížnostem? Naopak! Důvod k radosti, že jsme už skoro devatenáct let svobodní a každý si může říkat co chce. To tu před těmi čtyřiceti lety zdaleka nebylo.

hádanka srpnová

Mám tu zas jeden předmět. Zkuste uhádnout, co to je:
a) důležitá součást hřebenu používaného při uplatňování práva útrpného ve středověku
b) typická součást hřebenu používaného na sběr borůvek v současnosti
c) atypická sada luxusních párátek funkčních až po vylomení z celku.

kolega Archimedes

"Pudem na ten plot," povídá mápracovitáHanička. "Uhmmmm...," potvrdil jsem příjem. Dávat bambusové štěpky na plot je hrozná pruda. Podařilo se mi to ustát do oběda. Pořád bylo co dělat, čímž jsem byl sice zločincem, ale pracovitým. Pak jsem na to přišel. Ten půltunovej šutrák pod cedrem si málaskaváHanička už dávno přála přemístit asi o tři metry jinam. To je daleko lepší zábava. A výzva! "Už jsem s ním pohnul dobře o půl metru!", hlásil jsem hrdě. "S tím plotem?" "S tím kamenem!" "Ty si furt něco hledáš, jen abys nemusel na ten plot, ty jseš hroznej! Ukaž? No opravdu! A tos s tím hnul jen tak sám?" "Kdepak sám. Už kolega Archimedes říkal. Dejte mi pevný bod ... No a já ho mám." "Tak já ti pomůžu. Ale nejdřív se smočíme. Je hrozný vedro." Až do večera jsme si hráli na Egypťany a tahali jsme kvádr na stavbu pyramidy. Střídavě se smáčeli proti vedru a pak zas podkládali kámen proti překulení a posunovali ho pomocí jednoduché páky. Do večera byl na místě. Práce byla hotova. No a nakonec těsně před setměním došlo i na ten plot. Ani to nebyla taková votrava.

pak ho zhasnem

Pranostiky si pro toto období poněkud protiřečí. Sobotní déšť i dnešní očekávaný tropický den prorokují pěkný podzim. Něco v tom smyslu, že když se to včas vyprší, už bude hezky. Nebude-li pršet, nezmoknem. Třeba: Když prší na svatého Rocha, je pak pěkný podzimek. Pěkně už bylo včera. Večer sedíme mezi haraburdím na terase (snad už budou pánové brzy hotovi a nás čeká velký úklid) a tu mámiláHanička praví: "Hééle!" Za kopcem na východě se začal vylupovat Měsíc. "To je krása, jak jste tohle zařídili?", ptala se Lenka. Měsíc se opravdu povedl a jeho východ nad lesem byl lepší, než kino. "No a za chvíli přes něj poletí E.T. na kole, schválně na to koukejte," přidal jsem se. "Ale to by mě votrávilo," pravila máromantickáHanička. "Dobrá, nepoletí, to se zařídí," souhlasil jsem. "Jo, máte to tu pěkný," pochválili nás sousedi," tak my už pudem." "Jo, jo, my ho pak zhasnem, až půjdem spát," doplnil jsem ještě na adresu Měsíce, který byl včera jak na objednávku.

a co je tohle?

"A co je tohle?" "Krtonožka, Kačenko." A co je tohle?" "Seď pěkně, ať můžu číst." "Co je tohle?" "Podívej se na Matýska, ten pěkně sedí a poslouchá." "Co je tohle." Brouk potemník. Ale teď už seď." "A co je tohle?" "Kačenko!" "A co je tohle?" Když nebudeš sedět, nebudu číst, Kačenko." "Co je tohle?" "Už dost, Kačko, čteme!" "A co je tohle?" "Splešťule blátivá, ale teď už vážně: čteme pohádku, tak seď a poslouchej jako Matýsek." "A co je tohle?" "Kruciš, Kateřino, jestli toho nenecháš, budu číst jenom Matýskovi. Sedni si a poslouchej." "Seš můj tatínek!" "No to víš že jsem, Kačenko." "Mám tě rád!" (Kačenka to říká v rodě mužském. Po Matýskovi.) "Já tě mám taky moc rád, Kačenko." Dneska to bude o tom, jak brouk Pytlík ..." "A co je tohle?" ... !
... A k tomu ještě v sobotu napršelo dvacet osm milimetrů.

ročník 90

Londýnem jsme se s Jurášem toulali čtyři dny. Byl tu poprvé a tak jsem mu dělal průvodce. Bylo třeba nezbytné zajít do Greenwiche. Poledník je tu na nule, ale to byl vlastně jen jakýsi cestovatelský přívažek. Cutty Sark je v opravě, což jsem nevěděl, ale dobře jsem věděl, že kousek dolů po Temži je hospoda téhož jména. A tam mají pivo Žatec! Už před lety jsme ho tam objevili a mají ho tam i dnes. Důkaz zde. V Greenwichi byl trh. Mezi stánky jsme našli i jednoho trhovce s pirátskými tričky. Byla to trička obyčejná, ale obrázky originální. Ceny taky. Asi tak pětkrát vyšší, než normálně. "Ty jsou ale ručně dělaný. Já si sám kupuju látky, sám si střihám, sám si šiju. A ta kvalita. To můžete nosit pořád a vůbec se neobnosí a prát dokola a vůbec se neopere....." Neukecal nás, ale snažil se důkladně, i slevu nabídl. Radši jsme šli na oběd. Před námi stálo pivo a za mnou se zničehožnic postavil pan vrchní a že prej, kolik je Jurášovi. "No, ročník 90, akorát vosumnáct," povídám. A von, že by chtěl vidět, teda estli by nám to nevadilo, ID kartu. Vokázali jsme mu občanku, usmál se, ještě jednou se omluvil a že je prej všechno v pořádku. "Tak vidíš," obrátil jsem se zpátky k Jurášovi, "jdou jenom po ročníku, já ti to řikal. Říjen už je nezajímá."

strašlivý masakr

Sakryš, to je ale hrozen. V rohu stříšky nad vchodem pod taškami se včera začaly rojit vosy. Žebřík. Přiměřeně dlouhý žebřík má ovšem Tomáš. "Tomáši, prosimtě, moh bys mi pučit žebřík?" "No jasně, ona Lenka bude ráda, že může zůstat na střeše, klidně si ho vem, já jí pak dole nějak chytím, kdyby ctěla skočit." Vzal jsem Lence od střechy žebřík a šel na vosy. Vražedný nástroj je natolik účinný, že tekutinou zasažený hmyz téměř okamžitě hyne. Pod taškou jsem našel dost rozsáhlé vosí hnízdo. Vosy se právě líhly a roj se zvětšoval. Pár jich uniklo, ale většina podlehla moderní chemii. Žebřík jsem vrátil, aby Lenka mohla dolů. Šel jsem se podívat ještě nad okno koupelny, ale to už šlo zevnitř domu. Měl jsem pocit, jako bych tam občas vosy viděl. Byly tam. Zrovna se rojily. Opět sprej a boj na život a na smrt. Tentokrát unikla jen jedna. Napadlo mě podívat se ještě na vedlejší okno pokoje. No nazdar, i tam jsou hnízda. Jen jsem odklopil tašku, začal vytékat roj čerstvých vos. Použil jsem na tu akci dvě nádobky a dál už jsem nehledal. Jednak to vypadalo, že je odvoseno a taky už došel sprej. Žádná hisorka se nepřihodila, jen jsem smrděl sprejem a po akci, při které pomáhal, mi Juráš četl návod: .... udržujte vzdálenost nejméně tři metry od vosího hnízda ... Udržel jsem nanejvýš tři centimetry, ale účinek byl stejný. Pro vosy to byl strašlivý masakr.

v Londýně na lavičce

"Podivej se na tu veverku," povídá Juráš, "tahle je už přežraná." V St. James parku v Londýně je převeverkováno. Kdekdo je tam krmí a mnohé, jak bylo ukázáno, už ani o to krmení nemají zájem. Být veverkou je v Londýně luxus. Na druhou stranu pelikáni v tomtéž parku krmeni nejsou. A chovají se k lidem přehlíživě. Nekrmíte nás, takže neexistujete. Prostě si sednou na lavičku a našince ignorují. Leda snad, kdyby přišla královna. To jsme ale neměli příležitost pozorovat. Královna měla jiné starosti a my šli dál cestou k Westminsteru.

spojka

Je to zvykem jezdit pro hosty na letiště. I včera. Umyl jsem ráno auto, aby se pánové nevezli v ušmouraný dročce a jel na letiště. Cestou najednou začla měknout spojka. Do háje! Tohle už se mi stalo. Snad je to nějaká drobnost a rychle to přejde. U terminálu 2 už bylo zle. Spojka vystavovala jen od půlky. Nějak jsem ty dva naložil a tvářil se, že je všechno v pořádku. I ve chvíli, kdy to při rozjezdu cuklo. Bylo čím dál hůř. Na obzoru se rýsovala mezinárodní ostuda. Jel jsem většinou na trojku. Řadit šlo mizerně a pan kolega si musel myslet, že řídím poprvé. "Mám potíže s autem," procedil jsem krz zuby u Václaváku. Je třeba dodat, že krz zuby svoje i krz zuby převodovky. Ty byly slyšet určitě až dolů do Lucerny. U kanceláře to kleklo úplně. Naštěstí byli pánpvé i u hotelu, který je jen pár metrů. Dělal jsem jako že nic a s úsměvem č. 3 zamával směrem k hotelu, aby se měli fajn. Do garáže jsem s tím nakonec přeci jen dodrcal. Do večera se to nějak vzpamatovalo a já dojel domů. Ale servis mě dneska rozhodně čeká. Teda auto. A tu bublinu, co se prochází v trubkách.
No a napršelo přes noc 15mm - to je docela slušná porce po tom mnohadenním suchu.

památný den

"Ale to jste mi neřek," pravil pan Novák. "Neřek. Protože jste se neptal. Vodborník na stromy jste tu vy. Taky jsem vám neřek, že ten cedr není zelenej, ale modrej. Na to jste se taky neptal. Jak mám do prkýnka vědět, co všechno ještě potřebujete." Pravil jsem zas já. A tak dokola. Nakonec jsme se velmi nepohodli a tím to skončilo. Jednalo se o přivezení a zasazení dvou stromů, přičemž ten třímetrovej cedr je hodně zvláštní a na dopravu opravdu náročnej. Dopadlo to tak, že jsem jel pro stromy sám s pánem tuhlec z Březové, který má velké auto s rukou a který měl původně pro ty stromy jet. Ovšem teď jsem si ho našel a najal sám a zvládli jsme to včetně zasazení s pomocí sousedovou celkem bez problémů a za čtvrtinu peněz původně nabídnutých odborníkem na zahrady. A od pátku 8.8.2008, což je pro nás tímto památný den, máme na zahradě stromy.

vedro

"Ale mě je zima," kňourala Kateřina v tom tropickém vedru. Vylezla z vody, ofouk jí větříček a jí se nezdál dost teplý. "Zabal se támhle do deky. Má jí tam Matěj položenou na podlážce." "Teplo," uspokojeně zažvatlala ohřátá Kačenka. Byl jsem zvědav, jak dlouho v té dece vydrží a natáh se na prkna podlážky na sluníčko. Vedro. Matýsek si cachtal nohy ve vodě, Kačka se hřála v dece. Jako správce parku jsem měl docela pohodu. Zvěř byla zaopatřená. Přimhouřil jsem proti sluníčku oči a válel se. "BUBUBUBUBU!" ??? Kačka. Otočím se, abych viděl, jak Kateřina kompletně zamotaná v dece včetně hlavy dělá strašidlo. "Kačko! Stůj!" "Bubububububu ...." Do bazénu jsem skočil dřív, než tam Kača dopadla. I tak se deka stačila celá namočit a táhla jí dolů. Podebral jsem celý ten balík a honem s ním na břeh. "Kačenko, ty trdlo!" Ani netušila, jak je možné, že ta deka je calá mokrá. Lekla se hrozně. No, já taky. I ten Matěj už z toho měl rozum, když říkal, co se mohlo stát. Jo jo, prázdniny, vedro ...

prázdniny ve Vídni

"Už ti to slibuju jakou dobu, tak zajedem na ty řízky dneska, co myslíš," nabídl jsem velkoryse onehdá svémiléHaničce výlet do Vídně. Ve Vídni mají řízky vídeňské a ve Snitzelwirtu na Neubaugasse jsou na to obzvlášť zařízení. Kdysi dávno jsem tam ty řízky jedl a byla to porce kapitálská. Vychvaloval jsem tu hospodu už dlouho a nezbylo mi, než svá slova konečně přeměnit v čin. "Ale to víš, jsou prázdniny, taky se může stát, že budou mít prázdniny," zvyšoval jsem napětí během cesty. "A tady vpravo je Korneuburg, tam děda narukoval na vojnu a pak už šel rovnou sloužit císařpánovi do války. Ale než zastřelili Ferdinanda, chodili se, když měli vycházky, dívat na císařpána do Schönbrunu, jak mu v neděli hrajou pod okny k obědu, aby mu líp šmakovalo," vrátil jsem se obloukem zas k tomu jídlu. Ale to už byla Vídeň a metrem do centra na Neubaugasse a už je to jen kousek pěšky. "Je to taková malá hospůdka, děsně nenápadná. Tady to někde musí být." Hledali jsme podle čísla, protože přeci jen to je velmi dávno, kdy jsem tu byl naposled. "No vidíš, to je ona! Tady to je. Přesně jak jsem říkal: taková malá hospůdka ... a mají zrovna prázdniny!" Vodbyli jsme se u radnice lososem a šli po muzeích, abysme skončili večer právě v tom Schönbrunu, co v něm hrávali tomu císařpánovi k tomu obědu, kterej jsme my nakonec neměli.

nutná součást krajiny

Už dlouho jsme neviděli Bedřicha. Místního srnce, který bydlel v Olešku dávno před námi a jest se domnívati, že tu bude bydlet i po nás. Ono se není co divit, že na nás zanevřel. Udělali jsme mu u nás na zahradě čáru přes rozpočet, tedy plot. Sousedi jakbysmet a chudák srnec aby se poohlížel po jiném pelechu. Poohlídl se. Občas hlásí Lenka s Tomášem, že byl viděn nad nimi na stále ještě nezastavěném pozemku. Tam jsou tráva a bejlí ještě vysoké. Včera se to potvrdilo. Otvíral jsem okna u Kačenky v pokoji, aby měla na spaní čerstvé povětří. Kouknu ven a vidím Bedřicha. Pásl se na zahradě u domečku u hlavní cesty. Také tam není ještě hotovo a pozemek mu zřejmě vyhovuje. Šli jsme se na něj s dětmi podívat. Registroval nás, ale neutekl. Pásl se klidně dál. Zřejmě pro něj znamenáme jen nutnou součást krajiny, bez které to teď holt na jeho panství nejde.

budeme se válet

"Budeme se válet!" To byl můj původní program na dovolenou v Olešku. Bylo tropické vedro, voda 24, vzduch třicet, děti u babičky v Teplicích, aby mohly náležitě babičkovsky zvlčit, jako všechny děti, co jsou u babičky na prázdninách. Měli jsme k válení ty nejlepší předpoklady. Ale ono se to ale nějak v průběhu zvrtlo. "Mohli bysme zajet do školky," pokusila se načrtnout změnu programu málaskaváHanička. Inu proč ne. Já mám kytky rád, najmě pak v množství vyskytujícím se v zahradnických zařízeních. Ve školce jsme byli nakonec každý den a každý den jsme přivezli plné auto stromů, keřů, vřesů, kytek, pajehlíčníků a zeleně vůbec. To, co se nevešlo, bude stěhovat náklaďák a jeřáb. Třeba Latimérii. (To je chyták na ty, kteří vědí.) No a ve čtvrtek už jsem to nevydržel, popad Juráše a vzal ho do Londýna. Ve skutečnosti to byla cesta dopředu připravená. Ale o cestě až příště, abych měl čas si to připravit.