WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Silvestrovský pochod na SILVESTRA!

Původně jsem se zdráhal dát informaci o pochodu na woleschko, ale nakonec mi nic jiného nezbývá.
Strýc Podger, totiž kamarád Ondřej, to v tom svátečním laufu zas trošku poplet.

Tedy POZOR! POZOR!
Druhý ročník tradičního Silvestrovského pochodu
Oleško - Davle - Oleško
se koná
dne 31.12. 2008
sraz účastníků pochodu v 10:00 před hospodou U Hada ve Vltavské ulici v Olešku.

Teď už jen doplnění.
Jedná se skutečně o tradiční SILVESTROVSKÝ pochod, který výše jmenovaný strýc Podger sám zakládal a tudíž se koná na SILVESTRA a nikoliv na Nový rok, jak je nesprávně uvedeno na Hyeně.

pěkné chvíle

"Tak si představ, že jsem to slepila přesně podle návodu. Tím lepidlem co u toho bylo. A vono se mi to přilepilo k tomu spodnímu papíru a ještě se na tom udělaly bubliny. To je ale šlendrián." Takhle si stěžovala mápečliváHanička, když mi povídala, jak včera dostavěla skládačku a jak ten obrázek chtěla co nejdřív slepit a pověsit.
Skládačky má totiž mámiláHanička nejradši hned po knížkách. To se vždycky zašije někam, kde je klid, výtáhne puzzle a není o ní vědět dlouhou dobu. Když složila Noční hlídku, hrozně se vytahovala, jak se jí podařilo složit tmu. Já pro to mám pochopení, ale skládat mě to nebaví. Vždycky si vyslechnu, jak to šlo, čímž přidám svou trošku do mlýna. Dál je to starost méhravéHaničky.
Někdy ovšem mám starosti se skládačkami i já.
Tak třeba včera ráno jsem chtěl v ložnici obvyklým způsobem otevřít okno. Ale jak se k němu dostat. Všude po podlaze dílky skládačky. Tak třeba tudy. A jejda, tady jsou taky! Kolik se mi jich to přilepilo na nohu? Jejda, ještě tady ... Sakra, co jsem to shodil? No, to nic, nakonec té figurce zůstalo ještě jedno ucho. ... Večer jsem vysvětlil mélaskavéHaničce, že jsem tu hliněnou žabku neshodil schválně, ale že se mi připletla do cesty, když jsem balancoval mezi dílky obrazu na podlaze. Bylo mi odpuštěno. A šel jsem do hajan.
Au! Co to tady... ?! Kruci, kdo sem postavil tu bednu. Jau! Vo co se tu hernajs přerážím?! Potmě v ložnici moc vidět není. Rozsvítil jsem, abych viděl, že na podlaze přibyla další skládačka a papundeklová krabice velikosti stolu jako podložka. Krabici jsem potmě rozšláp, obrázek v pádu nakop. Ke spánku jsem se nakonec uložil s pocitem, že máhraváHanička má před sebou znovu pěkné chvíle u skládačky.

pečeno

"Tu, cos vo ní psal, jo?", okamžitě věděla sousedka Lenka, když jsem mezi dveřmi hlásil, že už mám napečeno a štola je hotová.
Přišla si totiž půjčit dvě lžíce kakaa. Přiznám se, že jsem chvilku přemýšlel, jak jí ty dvě lžíce toho kakaa pučím. Jaká to bude složitá manipulace se lžící kakaa. A co teprv se dvěma. V každé ruce jednu. Fouká vítr. Jak to ochránit před rozfoukáním. Jak se nepřerazit cestou o Sáru, která se furt motá člověku pod nohama, jen vytáhne paty z domu ...
Tak dost těch blbinek! Lenka dostala kakao v krabici. Bude mít taky pečeno a svátky můžou vypuknout.

první pokus

Ano, určitě, vrata budou po desátým. Říká už půl roku řemeslník, který měl na starosti oplocení našeho nemovitého majetku. Jenže se tak nějak neví, kterého desátého a který rok. Poslední zpráva uvádí, že po desátém v lednu napřesrok se začne. S čím přesně, to se taky úplně přesně neví, jelikož prý "se musí ještě něco udělat s elektrikou."
Kámen úrazu není ani tak v tom, že bychom byli netrpěliví, ale v tom, že je zima. Tedy ne, že by na nás otevřenými vraty táhlo. Spíš máme obavy, že se k nám natáhne kdejaká havěť z okolí. Jmenovitě Bedřich se svou suitou. Všechny ty srny a zajíci mají zálusk na naši zahrádku. Naštěstí zatím nebylo moc sněhu, takže se dá ještě něco urvat na poli, ale kdo ví, jak to bude po vánocích. Zatím spoléháme na přirozenou ostýchavost zvěře vlézt nám přímo do domu nebo do garáže. Což je teď už jediný přístup k šťavnaté zeleni.
Bedřich jako vůdce ovšem musí všechno prozkoumat. A právě jeho podezírám, že kopýtka otisknutá v proužku záhonu za garáží patří jemu. Musel se protáhnout v noci kolem aut, aby ochutnal žďabec břečťanu, který je přímo v průsmyku mezi kůlnou a plotem, který tvoří přístup do zahrady. Našťestí mu břešťan asi moc nechutnal, takže je téměř netknutý.
První pokus však byl učiněn a jest očekávati, že s jídlem poroste i chuť. A tu Bedřich má pořád, to nám je jasný.

zlatíčko

"Koukej, jaký jsem dostal propisky," chlubil jsem se pyšně svémiléHaničce. "Ukaž," sebrala mi krabičku s psacími potřebami. "Jé ty sou krásný. Já zrovna takový pero teď nutně potřebuju." "To neni pero, to je propiska. Parker." "No to je eště lepčí, ten určitě nádherně píše." "Určitě. Tak ho dej zpátky do krabičky, ať si ho můžu uložit." "Kdepak, ten už je můj. Jé. A tady je ještě jeden. Taky moc krásnej. To je hezká soupravička." "Jo, moc hezká. Tak už mi jí vrať." "Nevrátim. Mě se moc líbí. Ty mi jí určitě dáš." "Jak tě tohle napadlo? To jsem dostal já." "Dostal, ale přinesls mi to, viď?" "Nic jsem ti nepřines. To je moje." Bojoval jsem dál předem prohranou bitvu. "Ale ty jseš můj miláček a chceš mi udělat radost." "Nechci," zmohl jsem se už jen na dvouslabičnou obranu. "To jseš ale moc hodnej." "Uhmmm..."
"A to si je fakt můžu nechat?" "Ano, Haničko, klidně si je, sakra, nech." "Ty jseš moje zlatíčko." ".... mmmm"

ochutnávka nebude

"Kardamom," povídám. "A zelenej nebo hnědej," povídá paní za pultem. "Oba. A bude toho víc." Bylo toho víc. Ještě muškátový květ, koriandr, ořechy, mandle, vanilkový lusk, kůru z pomeranče a citronu, rozinky, čokoládu, ...
"Vy budete péct?", ptala se dál paní za pultem. "Jo." " A co to bude?" "No, štolu budu péct, jako každý vánoce." "To bude nějaká velká, ne?" "Aby bylo na rozdávání. Tak ze dvou kil." "To bysme si taky daly. To je dobrota, taková štola. To nám přinesete na vochutnání, že jo." "To vám nepřinesu. Já nejsem zdejší, já tu jen projíždím."
"Tak Máňo, vochutnávka prej nebude. Pán neni z Vinohrad." Pravila na závěr žena za pultem. "Nebude, nebude. Tak se tu mějte a hezký svátky," ukončil jsem návštěvu v hokynářství.
Teď už mi žádný výmluvy nepomůžou. Nakoupeno mám, o víkendu budu muset roztopit pec.

Saudek bez ochrany

"Nechcete jí rozbalit?", ptaly se slečny v knihkupectví. "No já nevim, třeba si jí ani nevezmu," nejistě jsem přitakával. Měl jsem v ruce novou knížku Jana Saudka. Jak bývá teď zvykem, byla v takovém prezervativu, což se zcela vyjímečně zrovna k tomuhle růžovému kousku tak nějak hodilo. "Ale to my vám jí rády rozbalíme, i když si jí nevezmete." "Aha! Vy jste taky zvědavý, ale nedá vám to, že jo?!" "No, my vždycky čekáme na prvího zákazníka." ""Tak to mi jí rozbalte." Slečny se nedočkavě pustily do sundavání prezervativu z knížky.
"Tak tady to je", podávala mi jedna z nich knížku igelitu zbavenou. "Klidně si jí otevřte první, já se ještě podívám tuhlec," chtěl jsem jim nechat to potěšení z čerstvé knihy. "Ale to ne, přeci když jste ten zákazník," potlačila slečna svoji zvědavost. Zalistoval jsem knížkou saudkovin. "A tak já si jí vezmu."
"A chcetu radši tu zabalenou, viďte," naváděla mě slečna. "Né, klidně mi dejte tuhlec, co jste už rozbalily," hloupě jsem nepochopil návod. "A to my vám radši dáme tu zabalenou, to budete mít lepší." "Jsem to ale trouba, dyť vy si chcete taky počíst, že jo?!" "No, právě, my jsme si jí taky ještě neprohlídly."
Dostal jsem Saudka ve šprcce a slečny se hned pustily do téhož, ovšem již bez ochrany. No není to báječný knihkupectví?

tříleté čertoviny

Došlo nám to pozdě a teď se s tím holt bude muset Kateřina poprat sama. Mít svátek, mikuláškou nadílku, narozeniny a vánoce v jenom měsíci, to je po čertech smůla. Dneska už jí čekají jenom ty vánoce. První tři oslavy má za sebou. Už celých sedm dní jsou jí totiž tři.
V neděli před týdnem dostala dort se třemi svíčkami a dlouho dopředu všem oznamovala třemi vztyčenými prsty, o co půjde.
Ty tři roky musejí být nějaká magická hranice, či co. Kačenka mění slovník i vystupování. Dalo by se říct, že směrem k pragmatismu. Jediné pozitivní, co jí ty letošní nadílky zatím přinesly, jsou čerti. Těch se bojí jak čert kříže. Nebo se na ně alespoň vymlouvá, když má v pokojíčku tmu. Matýsek hrdinně do tmy vstoupí, ale Kačka jenom se mnou za ruku. Ale jak se rozsvítí, to s ní hned ti všichni čerti šijou. Ostatně jako po celý den, když vymýšlí své tříleté čertoviny.

já jsem tu už dlouho nebyl

Šel jsem včera od Národního divadla po Národní k Václaváku. Hned u Laterny končili lovci otázek z Novy natáčení. Paní odcházela se slovy: "Ach ... konečně budu i já v televizi. Celá rodina tam už byla. A teď i já ... " Myslel jsem si své o televizních hvězdách z Novy a šel dál vstříc nějakým Italům, kteří šli od Máje (ale já vim, že je to teď tesco nebo co) směrem k Vltavě. A že prý jestli jdou správně na Náměstí Republiky. Nešli, pochopitelně. Dal jsem jim vybrat, jestli se svezou metrem nebo jestli to zvládnou procházkou v opačném směru pěšky. Nechal jsem je tam stát v nerozhodnosti. Pomalu jsem se blížil k Jungmanově náměstí.
U východu z metra hned u sochy nikde nikdo. Jen dědeček. V čepici. S holí v ruce. "Prosimvás, jak se dostanu na to Staroměstský náměstí. Já už tu dlouho nebyl." "To máte nejlíp, když půjdete ..." Větu jsem nestačil dokončit. "Já myslim, estli bych nemoh třeba tudy..." BIM! Dědeček vztyčil hůl směrem k Myší díře a cvičeným švihem jí vrazil kolemjdoucímu do břicha. "Jezuskote, promiňte, já nerad, já nerad," omlouval se dědeček. "Anebo co kdybych šel třeba tudy." Děda se bleskově otočil, jak pivot pod košem. PRÁSK! Směrem k Perlovce přetáh špacírkou dalšího spěchajícího Pražana. "Ježišmarjá, vodpusťte, já jsem tu už dlouho nebyl ...."
Dál jsem staříka mlátit lidi nenechal a poslal ho na Staromák Perlovkou směrem přes Uhelný trh.
Tak on to Chaplin nevymyslel, on to taky musel zažít. To se totiž vymyslet nedá.

Rock’n’Roll

Je to jenom Rock’n’Roll. Zpívaj Stouni tak někdy od čtyřiasedmdesátýho. A stojí to za to. Dodávám k tomu já po včerejší porci kultury. Nějak mi v tom frmolu uniklo, o čem to představení v Národním je. A tak mě mile překvapila muzika Plastiků, kteří to rozbalili před začátkem a před hynajskou. Národ sobě na to hleděl jak z jara a někteří dívácí si zacpávali uši, když to kapela pořádně rozjela. MácitliváHanička dokonce pronesla něco jako že hudba neznamená rámus. Ale já jsem si užíval Plastiky v Národním. To se moč často nevidí.
Musím říct, že představení Rock’n’Roll je jedno z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší, co jsem tu za poslední dobu viděl. Připouštím, že to může být i tím, že období, ve hře popisované, jsem zažil. A taky tím, že krátké písničkové vstupy jsou přesně to, co jsem poslouchal. Ovšem musí to mít i jinou příčinu, neboť se to dívadlo líbilo i mémiléHanička. A ta s tím rámusem nemá společného vůbec nic. MávzdělanáHanička zpívala támhlec v Lípě ve sboru, když já jsem přiváděl dědečka Floydama k šílenství.
Ať je to tak nebo tak, jděte na to. Tahle hra není jenom Rock’n’Roll.

v tom jsem dobrej

K vánocům patří stromeček, to se v našem kraji nedá oddiskutovat. Co jsme v Olešku, chodím si pro něj do Břežan. Tam sice nerostou, ale zato v nádvoří zámku (bývalého zámku, teď je to o rekonstrukci žadonící zřícenina) bývá ohrada se stromky dovezenými z Vysočiny. I letos jsem si tam pro něj byl.
Babička by jistě řekla, že pan prodavač od stromečků byl urostej, jak jedle. Viděno optikou zákazníka musím pžiznat, že většinu těch jedlí pan prodavač převyšoval. "Tak co jste si vybral?" "Eště nevim, potřebuju ňákou jedličku." "Tak kdybyste nemoh vybrat, já ještě nějakou rozbalím."
Vybíral jsem pořád dokola, ale nějak jsem se nemoh rozhodnout. Tahle byla moc řídká, tamta měla dva kmeny, ta zas nahoře skoro bez větví. Letos prostě výběr nic moc. "Tak co?," houk na mě dobrácky pán od stromečků. "Ále, furt ňák nevim. Moh byste mi tuhlec podržet, ať se na ní můžu podívat z dálky?" "No určitě. V tom sem dobrej!" Pravil pán a stoup si přede mě držíc stromek sahající mu sotva pod bradu. "Má tak stovosumdesát." "Ale je řidkej!" "Tak budem vybírat dál."
Nakonec jsem vybral sromek už jednou vybranej, co si ho někdo dal stranou, ale nevyzved. Pánové mi ho rozbalili jako poslední možnost, když si teda nemůžu vybrat.
Odjel jsem spokojen postavit stromek na terasu, aby tam vyčkával svého osudu. A pánové měli na ten den prodáno. V tom byli dobrý.

solidní nakladatelství

Jak se to přehoupne přes Mikuláše, jsou vánoce na spadnutí. S železnou pravidelností houstne provoz v obchodech a oblíbenou knižní pasáží na Václaváku se skoro nedá projít. To se vám najednou vyrojí takovejch čtenářů. Člověk by si moh myslet, že celá republika v zimě sedí večer pod lampou a hltá literarturu. Ovšem myslet si může jeden ledacos. Skutečnost bude spíš taková, že vánoční horečka se nevyhýbá žádnému obchodu. A to je právě čas, kdy já z obchodů zdrhám.
Naštěstí vím o jednom knihkupectví, kde je vždycky klídek. Platím tam za štamgasta. Je tu vždycky čas na pár slov o knížkách nebo jen tak. Zrovna včera jsem si tam šel pro Divnopis. Už vyšel druhý díl, tentokrát i s mapou těch podivně se jmenujících obcí. Naše Oleško se tam asi nedostane, ale mamince ten první udělal radost velikou. Je v něm totiž Oškobrh, což je kopec nad vsí, kde má chaloupku. Z pochopitelných důvodů jsem ten druhej díl pro ní musel koupit, to dá rozum.
A protože si vždycky prohlížím i další nové knížky, padla mi do oka taková pěkně vyvedená. "Copak je tohle? Ztracené dívky - to bude nějaká novinka?" Slečny za pultem se trošku zarazily, což jsem moc nechápal. Jinak jsou ochota sama. Pak to z nich vypadlo: "To je pornografie!" "Cože? Takový věci tu taky máte?" Hned jsem to otevřel, s tím se nedalo otálet. "No jo, fakt. A takovej to má decentní vobal! Tak to neni pro mě. Nevydalo něco nového Argo? To je slušný nakladatelství." .... "No, to je ale právě z Arga, tohleto porno!" "To neni možný, že by ... ukažte ... no jo, vopravdu. Tak to já se na to musím pořádně podívat, když je to ta hodnotná literatura." Ať jsem na to koukal, jak jsem na to koukal, byl to prostě pornáč. Argo, neargo. A takový to bylo solidní nakladatelství.

nejsou tu čerti?

Nestrašit! Kačenka umí básničku. Po Matýskovi chtít nejmíň tři. To bylo základem obsahu dokumentu přiloženému ke košíku. Košík čekal v pátek přede dveřmi na Mikuláše. Klidně můžu napsat: jako vždycky. Chodí k nám už pravidelně "mikulášský servis" za Zvole v podobě pěti děvčat. Jedna je Mikuláš, druhá anděl a zbylé tři jsou čertice.
Zabušily na dveře někdy kolem tři čtvrti na pět. Matěj už byl nachystanej a utíkal ke dveřím, že je otevře, což učinil. A to neměl dělat. Do domu se vřítila čertice. Ani moc hrůzu nepouštěla. Jenom dobře vypadala a "očuchávala" terén. Za ní Mikuláš, další dvě rohatý dámy a nakonec anděl. Začlo pozdvižení.
Kačenka se rozbrečela už při první čertici. MálaskaváHanička jí držela v náručí, ale Kateřina řvala, jak kdyby jí ládovali do pytle. Matýsek stál u schodů tuhej jak štolverk. Stál, když přišel Mikuláš. Stál i při pohledu na anděla. Ale to už se mu začala třást ramínka. Jen se k němu Mikuláš sklonil s knihou hříchů, začal plakat taky. Marně ho svatý muž (letos s kompletním plnovousem) ujišťoval, že jistě musel být hodný. V knize hříchů totiž prý žádný zápis nemá. Matěj štkal a Kačka řvala.
Mikuláš musel část svého mančaftu vykázat před dům. Teprv potom začal Matýsek s básničkou. Kačka jí taky odříkala, ale jen mémiléHaničce do ramena. Nikdo jí neslyšel.
Košík s dárky situaci uklidnil jen nepatrně. Když celá ta kumpanie vypadla, byly děti ještě chvíli vyjukané. Teprve po nějaké chvíli roztály s prvními sousty čokolády a sušeného ovoce. Do darovaných hrníčků pak dostaly před spaním mlíčko.
Ráno v sobotu slyším od Kačky z pokoje: "maminkóóó!" Nakouk jsem. "Tatínku, nejsou tu čerti?" "I kdepak, Kačenko, nejsou. Ti už jsou dávno zpátky v pekle." "Tak já vstanu," odhodlala se Kačka a vystrčila nohu z postýlky.

co by řekla teta Kateřina

Kůlna je příbytek pro kůly, řekl by určitě Matýsek, kdyby o kůlně byla řeč. Naše kůlna je kůlnou obyčejnou a všední. Statisticky průměrná kůlna. Jsou v ní věci, které člověk najde i v jiných kůlnách ve všech známých galaxiích kolem dokola. V těchto zařízeních též bývá zvykem mít myši. Nikoliv pěstovat nebo mít naložené jako houby s octem. Prostě je tam mít. Naše kůlna není ani v tomto směru vyjímkou.
Tuhle, jak jsem stavěl ty regály, jsem zaslech šustot a v pytli s dřevěnými odřezky jsem zahlédl pohyb. Takovou šmouhu. Ha! Máme tu myši! Prohlásil jsem slavnostně s jistým uspokojením, že věci mají svůj řád.
Instaloval jsem pastičku v očekávání, že myš se v ní ocitne co by dup. Myš měla pochopitelně na věc názor odlišný. Konzultoval jsem tedy typ vnadidla se sousedy. Dosud jsem používal jádro ořechu. Sousedi mínili, že myši mají rády to nejobyčejnější a že nejlepší lákadlo je očouzený kousek starého chleba. Čoudit se mi nechtělo. I zašel jsem do konzumu: "Potřebuju malej kousek špeku. Pro myši."
Trvalo to dobře týden, než se dostavil lovecký úspěch. První myš byla v pasti. Měla zlatavý kožich, což jí ovšem nijak před exekucí neochránilo. Minulý týden jsem, řeklo by se v lovecké hantýrce, složil další kus. Když spojíme síly se Sárou a půjde to takhle dál, bude tu zanedlouho myšoprázdno, maloval jsem si bezmyší budoucnost.
Jenže pýcha předchází pád, jak by jistě přispěchala s příslovím teta Kateřina. Dneska ráno jsem našel pastičku sklapnutou, ale prázdnou. Vysvětlení je několik. Nejmíň se mi líbí to, ve kterém myš - chytrák spouští pastičku na dálku nějakým bidýlkem, aby se mi mohl z kouta kůlny vysmát.

součást vesmíru

Sára nám tu pomalu zavádí nové pořádky. Její neduhy jsou zřejmě ty tam, ale v domečku se jí s námi v teple líbí. Jenže čím dál víc si to tu očuchává, tím víc si dává zřejmě dohromady, že my jsme sice možná její páníčkové, ale taky jsme nekonečně benevolentní zdroj muckání a žrádla. A kdyby náhodou bylo i zima, což při teplotách lehce kolem nuly není, tedy alespoň ne pro kočku, tak jsme i docela obstojná noclehárna. Já si začínám myslet, že její vztah k nám se z přirozeně podřízeného mění na aristokraticky shovívavý.
Tak třeba tuhle v noci. Koukám ven a na terase je Želva. To je sousedovic kočka (všimněte si: velé Ž, malé k). Želva je normálně na seznamu vetřelců číslem jedna. Sára se s ní rve a její domácí území považuje přirozeně za své, což se projevuje pronásledováním a bitkami. Čekal jsem logicky výpad odněkud ze zálohy a ukrutné potírání nepřítele. Na nic takového nedošlo. Želva se vyhoupla na boudičku, kde je obvykle miska se žrádlem, obsloužila se, vydatně to zapila a odloudala se po svých. Po ní se přiloudala Sára a aniž mrkla okem, jen zkontrolovala, jestli Želva všechno dojedla. Postavila se ke dveřím a dala na jevo, že potřebný pocestný už nakrmila a teď si jde domů odpočinout od spravedlivého vládnutí.
Posledních několik dní už v noci doma zas nebývá. Pouze ráno je nastoupená u dveří a s naprostou samozřejmostí mňoukne něco jako: "brýtro". A jde se domů nadlábnout, prospat a pak zas hurá na své panství.
My, lidi jsme tu jenom jako součást jí vlastněného kočičího vesmíru.

Xaver

Přesto, že teď ráno už je po větrech, vyšlo to téměř na chlup. Už pár dní to fouká a včera večer to tu bylo jak na větrné hůrce. A já vím proč. Protože v pranostikách se píše, že: O svatén Františku Xaveru ledový vítr fičí od severu. Meteorologové sice kážou cosi o cyklonální cirkulaci typické pro toto roční období, ale mě se daleko víc líbí ten Xaver.

bez pohádky

Kačenka je tvor z povahy neposedný. A žvatlavý. Co se jí při pohádkách napovídám, aby hezky tiše seděla a poslouchala, jako Matýsek. Ale kdepak. Pořád něco shání a v neděli si začla při Modroočkoci dokonce malovat. No to mě našňuplo. "Tak a zítra žádná pohádka nebude. Budu číst jenom Matějovi." Pak dostaly děti pusu a šlo se spát.
Jenže včera jsem čtení pohádky nestih. Děti už spaly, když jsem přijel. Skoro. Juknul jsem na Matěje. "Tatínku?", zvedl Matýsek hlavu z polštáře. "Jdu ti dát dobrou noc." Mates mě chytil kolem krku a dal mi pusu, protože ví, že se máme rádi. Chvilku jsme se mazlili a potom Matýsek povídá: "Tak už dobrou noc a ještě jdi za Kačenkou." To se nadalo nic dělat, to jsem musel poslechnout.
Jenže Kačka už spala. Přikryl jsem jí z pod peřiny koukající nohu a dostala taky pusu. Počítám, že jí ani moc nevadilo, že to bylo bez pohádky.

v poličce

Další fáze perestrojky dětských pokojů byla na spadnutí od středy, kdy mástarostliváHanička dovláčela z Ikea regály pro děti, do kterých jsem já už před časem koupil krabice nevěda, že se budou tak pěkně hodit.
Kupodivu se nepřihodila žádná historka při montáži. Jen při demontáži starých regálů mi to v jednu chvíli ujelo, drclo to do stojící již demontované bočnice s poličkami a ta vzala kontra do nové prosklené knihovny. Jak to v Ikea vyrábějí nevím. Jedno je však jisté. Sklo vydrželo, skříňka taky. Jen rám dveří má nepatrnou pohmožděninu. Takže se vlastně nic nestalo. Ani se mě nikdo na nic neptal. Protože jsem mimoděk udělal dělostřeleckou přípravu. Totiž ono mi to zbuchlo už jednou před chvílí a byl to rachot jako když padá šifonér se schodů. Přesto, že to znělo jak zemětřesení, nic se nestalo a otázka: "jseš tam nahoře ještě naživu?", byla zcela neopodstatněná.
Demontáž i montáž tak nakonec proběhly bez újmy na zdraví. Též majetek si zachoval svoji původní podobu před akcí. A dětem se v nových poličkách líbí. Doslova.