WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Kačenka hlásí splnění rozkazu

A když už jsme u těch koček, i Kačenka se tuhle vyznamenala.
Ve středu ráno, právě když jsme se chystali do školky, stěžuje si Kačka na Ferdu: "Tatínku, von mi drápe pokojíček!" To on Ferda takhle občas rád lumpačí, když se mu podaří proklouznout někam na koberec. Ten u Kačky má nejradši. "To nesmí, Kačenko," odpovídal jsem zdola ze síně. A hned jsem přidal i radu: "Vyžeň ho!" Kačenka se nedala dvakrát pobízet, protože šlo o její pokojíček. Vzápětí hlásila splnění rozkazu: "Tatínku, už jsem ho vyženila!"

má ho studenej

Ferdu už máme přes rok, Sáru takových let sedm. A pořád se v nich nevyznám. Ferda je koucour mladej a dalo by se pochopit, že rok není žádná velká doba a že se ještě o něm mám co učtit. Ale Sára, ta už by měla bejt prokouknutá. A přesto vždycky překvapí.
Tuhle, jak simulovala s topu packou, jsme jí vzali na milost a směla být doma. Jinak je ovšem kočka venkovní. Lebedila si pod schody, občas popošla k misce s jídlem a tu a tam se uráčila mrknout ven na obhlídku revíru. Úplná přeměna z kočky divoké revírní olešké na kočku domácí.
Včera byla celý den s Ferdou doma sama. Když jsem přijel s dětmi ze školky, stála nastoupená u dveří a že prý jde ven. A zmizela někde ve svém revíru. A je tam někde doteď.
Ferda se dneska ráno moh přetrhnout v projevech lásky k pánečkovi. Div mě nevyhladil, jak mě hladil a muckal, jen co jsem vylez ze svého pelechu. Skoro to vypadá, že mi chtěl sdělit něco v tom smyslu: "To jsem rád, pane, žes tu kočku včera vyšoup tam, kam patří. Tady šéfuju já a s ní byly jen samý tahanice. Tak dej mi čumák na čumák a do smrti dobrý."
Co vám budu povidat. Má ho studenej.

dají nám ještě zabrat

Hrocha už má Kateřina od neděle , ale svátek měla až včera. Což naše Kačenka neřeší, kalendáře neznaje. Od neděle má taky nově zařízený pokojíček, což vzniklo návštěvou Ikea za úpně jiným účelem. Původně jsme měli přivézt jen knihovny do síně do patra. Knih máme nějak čím dál víc a čtení je u nás kratochvilnou činností číslo jedna. Tudíž je knihoven hojně třeba. A nejen knihoven. I polic.
Pro police jsem byl už před týdnem. Ty jsou potřeba zas do kůlny. Aby bylo možné vyklidit komoru v domě. A do komory přijdou zatím nepoužívané hračky a nějaké věci z pracovny. Protože Kačenka a Matýsek budou mít nové zařízení do pokojíčků. Kačenka už ho má, Matýska to teprv čeká. A jsme zas na začátku.
A za to všechno může zima. Na zahradě se pracovat už nedá. Tudíž je činnost přesměrována z exteriérů dovnitř. A když se tak dívám kolem sebe, ty interiéry nám dají ještě zabrat.
Jako třeba ty police v kůlně, co na mě zákeřně skočily, když jsem se k nim otočil zády, abych si podal další regál. Možná to bylo tím, že jsem jen zkoušel jestli se vejdou a nestih jsem je při zkoušce zavětrovat tyčkami dle návodu. Ale taky dost možná, že si chtěly naposled poskočit. Což byl jejich opravdu poslední pokus o tělocvik. Hned jak jsem se posbíral z té hromady dřeva, postavil jsem je do latě a pořádně stáhnul křížem tyčkami. Teď už budou stát v kůlně nafurt. Jak tvrdý y.

ucpaný dráty

Občas se ucpou dráty a to se stalo i dneska ráno. Ať jsem dělal, co jsem dělal, internet nešel. Šel jsem tedy já. Do práce. Tedy jel. Cestou jsem zavolal pánovi od Telekomu, vlastně teď už od kyslíků, o pomoc. A pomoc se dostavila.
Někdy kolem poledního to začlo znovu běhat, jak hlásila málaskaváHanička. Takže dnešní vydání woleschka vyšlo až teď večer. A zítřejší? To se uvidí, jaxe na to vyspím. Tak dobrou!

měl jsem to říct hned

"Ta věc, co dělá ten děsnej randál, co ho slyšíte, je asi takhle velká," řval jsem do telefonu na styčného důstojníka firmy, která nám ve firmě servisuje zabezpečovací zařízení. Ten člověk už mi dobře pět minut pil krev. "Takže taky víte houby, po tom, co jsem vám řek. Tak mi neříkejte, že je to sirénka a že je v zásuvce. Co je to nevím, ale v zásuvce to není a řve to." Trval jsem dál na svém a moji verzi podporoval ten bílej puchejř na stěně, co řval, jak když ho na nože berou.
Celé to začlo tím, že se ta věc zřejmě zbláznila a začla nám v kanceláři vyvádět. Vytočil jsem číslo servisu a žádal pomoc. Jenže pán trval na svém, že to mám vytáhnout ze zásuvky a že to přestane. Jenže já to ze zásuvky vytáhnout nemoh, protože to v zásuvce nebylo. Takhle jsme si povídali dokola dobře pět minut. On, že ze zásuvky ven. Já, že zásuvku nevidět. Ten pán mě musel mít za absolutního kancelářského blba. Já zas jeho za blba servisního. čínž to bylo 1:1. Ovšem ta věc řvala dál, což otáčelo skóre v můj neprospěch.
"Povídám, že to nevímco v zásuvce není. Těžko vám to můžu po telefonu ukázat." "Tak to z tý zásuvky vytáhněte." "Ne! Koukejte, ta věc je přímo na zdi. Je to bílý, tvar to má jako puk a je to o trochu větší, než puk ..." " No jó, tak to je kouřák! To normálně sundejte ze zdi a vyndejte z toho baterky."
Tak a bylo to. Zvítězil jsem nad duchem i nad hmotou. Puk přestal ječet a pán na druhém konci drátu řikal, že je to jasný, že jsem to měl říct hned.

rovnou do nebe

V neděli jsem si přivstal, což se sousedce Lence nelíbilo, protože ona si nepřivstala, čímž jsem jí připravil o radost být na sněhu první. Přes noc napadlo prvních pár centimetrů, jen tak pro radost dětem. Matýsek se těšil, jak bude pomáhat odklízet a taky pomáhal. Kačka víc fňukala, než pomáhala. Za chvíli bylo uklizeno a my jsme šli na snídani. MálaskaváHanička byla v krámě pro čerstvé rohlíky a pro děti začla první letošní zasněžená neděle.
Kdo by čekal stavění sněhuláka, nedočkal by se. Měli jsme pro děti nachystané jiné překvapení. Jednak Kateřina dostala hrocha, jelikož bude mít svátek, ale to nebylo to hlavní. To hlavní mělo přijít. Psali jsme Ježíškovi.
Onehdá jsem naznačoval, že mám něco v záloze. Čekal jsem s tím až nasněží a včera se to skvěle hodilo. Večer za tmy jsme rozsvítili lucerničky a šli na zahradu vypustit horkovzdušný balon s přáním pro Ježíška. Start se povedl a přáníčko jsme pozorovali, jak mizí vysoko směrem na Jílové, až nám zmizelo v dálce z dohledu. "Už ho nevidím," loučil se s ním Matýsek, "to už si ho asi Ježíšek přečet." Pročež máme u nás v rodině vyřešenu jednu zapeklitou otázku: Kam se posílají Ježíškovi přáníčka? Matějovi je to jasné: rovnou do nebe!

na tý Moravě to dělaj leta

Že prý švára z Moravy nabízí vínovici, volal mi tuhle přítel Vlastimil. A že jestli nechci vochutnat. Já to v životě nepil, znám jenom slivovici a ještě tak pálenku z meruněk. Ale tohle neznám. Rakije, kterou jsem pil, se prý pálí jinak. Tohle je prý přímo z hroznů jako koňak. A't tak nebo tak, tohle není můj šálek čaje. Já jsem spíš na ty ostrovní, rašelinové chuti.
Jenže jsem zvědavej. Nechal jsem si to přivézt.
Už to mají na té Moravě logisticky vychytaný. Kdepak nějaký demižóny, co se musí vracet. Normálně lahev od balené vody. Nafasoval jsem butilku a alespoň jsem si čuchnul. "No, skoro bych řek, že by se tim daly čistit vokna," velmi neuctivě jsem se vyjádřil o obsahu. "To se takhle nedá pít, to se musí ředit měkkou vodou. Tvrdá by v tom udělala zákal," pravil přítel Vlastimil. Tak jsem si tu okenu odvez domů ke zředění.
Až včera večer jsem našel odvahu tu tekutinu ochutnat. Cmrndnul jsem do ní trochu vody, aby mi to nepopálilo trubky a ejhle: ono to začlo docela hezky vonět. Smočil jsem v tom jazyk a ono to i docela dobře chutnalo. Abych měl alibi, dal jsem přivonět i olíznout mépřísnéHaničce. "No, docela dobrý," pravila bez okolků. Ochutnal jsem jednu malou skleničku, akorát tak šláftruňk, jak říkala babička. A vzhledem k tomu, že teď píšu woleschko, zdá se, že na zrak, ani jiné orgány to nemá negativní vliv. Holt to na tý Moravě dělaj leta.

komár ani jeden

Včera v noci začlo foukat. Rosničkáři z Komořan předpovídají vítr i přes sto kilometrů v nárazech až do soboty. Náš plot bude poprvé zkoušen silou a snad vydrží. Ke svaté Alžbětě se ovšem váže jedna velice stará pranostika z roku 1472: Z ledu Alžběta má brod, u Kateřiny znám Ond. O větru se v ní nic nepíše, zato o ledu ano. To nevyšlo jen o fous, mráz byl předevčírem. Kačka bude mít svátek příští úterý, ale co je to ten Ond? Nebo kdo? Bez literatury bych se v tom nevyznal. Klidně se do ní podívejte taky, jestli to chcete uhádnout. Když tak koukám do pranostik, je tu jedna vydařená z minulé soboty: Na svatého Otomara neuvidíš komára. Tak to můžu potvrdit. Komár ani jeden, akorát jsem zamáčk v kuchyni mola.

dvakrát o kartě

"Jsem dneska už musel půl hodiny škrabat auto," stěžoval si včera cestou pravděpodobně z oběda jeden mládenec druhým dvěma. "A to sem samozřejmě nemoh najít škrabku," dodával významnosti té pohnuté historii, "tak jsem to musel vzít kreditkou." Představil jsem si, jak tím samýma kusem plastu pak platí v hospodě polivku a pivo. A šel jsem taky na oběd. Aby mi nezalezlo za nehty, když už je ta zima, zašel jsem si cestou z oběda k Baťovi pro rukavice. "Tyhlety si vezmu." "Tak chvilku počkejte, vono mi to nejde nějak namarkovat, já musim za pani vedoucí, voni sou ve slevě." Bylo mi dost jedno, v čem ty rukavice jsou, hlavně, že byly kožený a nelezou z nich prsty, jako z těch starejch. "Tak ještě strpení, já musím zavolat na distribuci, tam je nějak jinej kód, k tý slevě." "Ale já nekupuju slevu, já kupuju rukavice." "Tak jestli chcete, támhle u hlavního pultu máme ještě jiný." "Jo ty mi taky sou, dejte mi tyhle." Zaplatil jsem kartou, v mém případě nebyla namrzlá od náledí. V tom přišla paní vedoucí: "Tak už to mám, voni je zlevnili na 99!" "No jo, tak mi je taky zabalte, rukavic není nikdy dost." Platil jsem podruhé: "Vemte to s tou kartou ještě jednou dokola." V autě jsem se cestou domů přesvědčil, že škrabku mám po ruce. Kartu přece jenom používám radši u pokladny a třeba i dvakrát, když mají u Bati tu slevu.

poslední smaženice

"Pro houby teda jo," nechala se přesvědčit mámiláHanička, když jsem navrhoval trasu pondělní procházky. V neděli jsme totiž kousek nad Maškovým mlýnem viděli s dětmi tři velké bedly. Jenže jsme měli dlouhou cestu před sebou a museli jsme je tam nechat. "Třeba tam ještě budou," zkoušel jsem nalákat protestující rodinu. Rodina se nalákat nechala a šlo se. Cestou jsme našli ještě pár jiných bedel, jenže nad mlýnem už bylo prázdno. Přeci jen si jich někdo všiml. Vzali jsme to kolem potoka nakoru údolím a ještě u nás na Olešku jsme našli několik houbiček. Takhle skoro v zimě to je docela vzácnost. Úlovek nebyl nijak velký, ale děti měli k večeři smaženici z bedel a dneska bude bramboračka s houbama - tu já moc rád. Tím bude asi letošní houbařská sezona ukončena. Do rána byl u nás totiž už mráz. A to je na houby.

dopis Ježíškovi

Ledva odcválal Martin i se svým bílým koněm, už je v kurzu další svatej. Mohlo by se zdát, že to bude Mikuláš, ten je podle kalendáře na forhontě, ale kdepak. Nikdo menší, než sám nejvyšší. V podobě nemluvněte, pochopitelně. Píšou se mu dopisy. Co jako by prej ten a ten chtěl. Kačenka s Matýskem taky přinesli ze školky dopis Ježíškovi. Doba vyžaduje jasné a krátké sdělení. Kdepak nějaké: Milý Ježíšku, protože jsem byl celý rok hodný a pomáhlal jsem rodičům a nezlobil jsem a kočku jsem za ocas tahal jenom dvakrát, rád bych Tě poprosil .... To se vůbec nenosí. Zásluhy jsou započítávány automaticky, přání pronášena bez prosby. Každej přeci ví, že by to bez toho stejně nešlo, tak proč se s tim psát. Jako by se stalo. Budeme to muset napravit doma. Už mám plán, jak na to. Teď zatím máme před sebou seznamy. Kačenka si přeje Králíčka plyšáčka (plyšáků má celej stan, z toho dva ušáky z klobouku), Knížku pro holčičky (knihovna s dětskými knížkami praská ve švech) a Hračky (no těch máme málo, to je pravda, sotva se jima zaplněj dva pokoje). Matěj, ten už má seznam delší a propracovanější: Nákladní auto (to teda fakt nevim jaký, protože už nejmíň tři má, dokonce i jedno po mně a popeláře taky), Nářadí - pila, vrtačka, šroubovák (tak to nemá, kromě šroubováku, protože pilu jsem mu zabavil tenkrát, jak s ní přefik ve vaně Kačku), Meč a Helmu pro rytíře (pravda, helmu má jen jednu a meče dva, jenže ty jsou taky zabavený, jelikož se s nima píchali). Ptal jsem se ve školce, jak na ty věci přišli. "Úplně sami," pravila paní Monika," a to máte štěstí, že jsou tak rozumný," dodala. "To tuhlec Matyáš si přál střevíčky a růžové šatičky."

Das ganze Katzen Volk ...

"Budu s ní muset zajet k veterináři," prohlásil jsem tuhle o Sáře. Vždycky, když přijedu domů, vyloupne se odněkud z okolí - nejčastěji samozřejmě od sousedů, jelikož tam je to nejlepší, to ví každej - a jde se lísat. V posledních dnech se přiloudala jen po třech. Čtvrtou packu si šetřila. Hned jsme jí prohlídli, jestli tam není trn nebo nějaké zjevné zranění či zlomenina. Nic tam nebylo a Sára tedy jela se mnou, totiž já se Sárou, k paní doktorce. "Musí mít něco s pravou přední packou. Nosí jí skrčenou a nechce na ní došlápnout," hlásil jsem v ordinaci na dotaz: "Tak copak kočičce schází?" Paní doktorka Sáru prohmatala, na moje požádání pak ještě jednou a došla dvakrát ke stejnému závěru, jako já: "Nic tam není." Sára dostala injekci, očkování, na tři dny sirup proti bolestem a šli jsme. Doma pajdání přestalo. Ale protože byla Sára pacient, směla se vyvalovat doma, čehož ráda využila. Rozvalovala se pod schody tři dny. Žádné kulhání ale už nepředváděla. Naopak předvedla pohlavkování s Ferdou. Tak to ne, drahá. Pudeš pěkně zpátky ven! A šla. Po čtyřech. Žádné kulhání. Díval jsem se na ní, jak s naprosto nevinnou drštičkou odkráčela zkontrolovat svůj revír. Nešlo si nevzpomenout na památnou větu a mírně jí uzpůsobit pro naši situaci: Das ganze Katzen Volk ist eine Simulantenbande.

na památku svatého Martina

Sraz byl u nové školy ve Vraném. A že prý tam přijede Martin na bílém koni a bude lampionový průvod. A taky jo. Matýsek s Kačkou měli své kulaté lampiony s žárovičkou, čímž se odlišovali od unifikovaných lampionů se svíčkou, které měla ostatní Medvíďata z Ohrobeckého spolku. Ostatních tvarů i typů bylo všude kolem spousta. Martin přijel ke škole a byl poznat podle toho, že byl na hnědém koni, měl na hlavě takový stříbrný hrnec a byla to holka. Ale jinak, celej Martin na bílém koni. A pak se šlo ke kostelíčku, kde místní skauti stropili u ohníčku krátké melodrama na téma: kterak se Martin, tou dobou ještě ne svatý, se žebrákem o plášť rozdělil. Děti se po jeho příkladu rozdělily mezi sebou o přinesené pokroutky, k čemuž byly vyzvány na památku svatého zřejmě nejvyšším skautem. Za společné dělby obsahu košíčků se šlo domů. Kačence už jsem lampion zátky musel nést, že prý je moc těžký. Tak jsem ho nes. Na památku svatého Martina.

černý dobyvatel

Jílovitá spraš. To je prý půda typycká pro náš kraj i přilehlé okolí. Tenhle typ zeminy je všechno, jenom ne žírná půda. Roste v ní velmi dobře lebeda. Když zaprší, pěkně čvachtá mezi prsty, když leje, teče spolu s vodou se svahu. Když je sucho, vyláme si na tom betonu zuby i bagr. Má zcela nečekaně i vlastnosti strategicky obranné, jak jsem objevil o víkendu. Při pohledu z okna v patře jsem zahlédl na zoraném a osetém poli za humny kopečky. Krtek! Mrcha jeden! Von bude, potvora, chtít k nám na zahradu, tam by se mu to rylo, kdyby se mohlo. Obhlédl jsem po vzoru válečných stratégů bojiště z výšky. A začal jsem mít dojem, že jsme cíleně a systematicky obléháni. Naprosto rovnoběžně s východní hranicí našeho území je jasně patrná řada pravidelně se opakujících krtčích kopečků ve vzdálenosti asi tak pět, šest metrů od plotu. Ta řada začíná a končí u hranic naší zahrady! Z té řady kolmo k nám ústí čtyři tunely s větracími krtinami. Tunely se zatím nedostaly dál, než k uježděnému ochrannému pásmu z jílovité spraše za plotem ( tedy z krtčí perspektivy před plotem, pochopitelně ). Ten krtek musí trpět utkvělou představou, že právě u nás je vysněné krtčí eldorádo, které je třeba dobýt a vyplenit. Za uježděným pásem je ale ještě hluboká podezdívka plotu. Pokud s sebou nebude mít pár dynamitových patron, skrz beton neprojde, alespoň doufám. Zatím jsme před černým dobyvatelem v bezpečí a snad to tak i zůstane. Kdyby bylo nejhůř, začnu uvažovat o vodním příkopu.

kterak špačka správně tlouci

Jedna zmínka o tlučení špačka vloni v dubnu stačila, aby si mě našel znalec této hry a hned se mě zeptal, jak to u nás s těmi ptáky je. Protože jsem všechno sepsal po pravdě včetně pravidel, kterak špačka správně tlouci, určitě to stojí za zápis do deníku:

Já bych si rozhodně netroufl prohlašovat, že ovládám tlučení špačka. Zkoušeli jsme to s Matýskem, to jo. Ovšem v poněkud bezpečnějsí a snažší verzi bez zašpičatění a s "podkladovým" polínkem.
Kdysi dávno (opravdu dost dávno, tak 30 - 40 let) mi o té hře povídal tatínek a vysvětloval mi její záludnosti. Za jejich mládí (tak 1930-1940) to byla hra hodně populární a to především jako hra s cílem NĚCO trefit. Třeba okno sousedovic kůlny nebo kozu, co se támhle na louce pase a tak. Čímž se dostávám k tomu, že já měl za mlada špačka spíš zakázanýho, jelikož "bys eště rozbil někde okno". Ovšem tatínek byl stran této věci pečlivý a celé mi to popsal. Je potřeba mít 1) špalíček asi tak 3-5cm v průměru, dlouhý asi 15-20cm. Tento jest náležitě na obou koncích zašpičatět a teprv potom je z něj ten správný špaček. 2) Pálku, lépe řečeno hůlku, délky přiměřené výšce pálkařů, ale obecně asi tak 60-80cm, možná i metr, o průměru o něco menším, než špaček. A za 3) místo, odkud se špaček odpaluje. Tedy a 4) cíl (viz výše). Hraje - odpaluje se to tak, že musíte a) trefit pálkou špačka na špičku tak, aby se náležitě zhoupnul, roztočil a vyletěl kolmo do výšky. To je docela umění. b) Musíte špačka v kolmém vznosu trefit pálkou podruhé a to tak šikovně, aby letěl směrem, který určujete vy, nikoliv to prudce se točící dřevo. To je daleko větší umění. A c) těmito dvěma po sobě rychle jdoucími odpaly musíte udělit špačkovi takový impulz, aby trefil zvolený cíl. Ono to zní jednoduše, ale není to žádná legrace. Ba dokonce musím přiznat, že je to dost nebezpečné, pokud uvážíme, že špaček v podstatě lítá, kam se mu zachce. Pouze dlouhým cvičením se dá jakž takž zajistit alespoň přibližný směr, kam poletí. A jen ti nejlepší dovedou trefovat i hrušky za sousedovic plotem, pokud ovšem máte souseda, soused hrušku a ta je za tím plotem.

bezduše

Vybírali jsme nějakou dobu, ba dokonce jsme i jeden kus vrátili, jako životu nebezpečný, ale nakonec jsme vybrali. Kačka už má pár týdnů tříkolku a docela šikovně s tím vozítkem drandí po světnici. Ona to není žádná legrace pořád pamatovat na zadní kolečka. Když na ně totiž řidič nepamatuje, obvykle se zaseknou někde za rohem. Je to otázka cviku a času. Obojího má Kačenka přehršel. Jen ta pneumatika. Pravá. Pořád měkne. Už jsem asi třikrát rozebral, vyměnil, utáh a zkontroloval ventilek. Marně. Furt to měkne. Včera už mi to nedalo a sundal jsem plášť a ponořil nafouklou duši do vody. Zrada! Kousek od ventilku se tvořila bublinka. Pomalu ale jistě tudy přichází duše o svou náplň, až po třech dnech definitivně splaskne. Vyndal jsem letitou záložní sadu ku opravě splasklých duší. Pečlivě jsem očistil materiál v místě dirky, připravil záplatu a ... ouha: ono to záložní lepidlo už za ta léta vyschlo. Budu ho muset dneska koupit, aby měla Kateřina tříkolku i duši zas v cajku. Přece jí nemůžu nechat jen tak bezduše jezdit.

hádanka listopadová

Skoro jsem zapomněl na hádanky. Tak zas jedna. Taková sci-fi.
Schválně, co je to?

a) detail žárem zkroucené konstrukce Průmyslového paláce z výstavy Kriminalistika proti zločinu
b) detail smrtonosného vaku masožravé rostliny Nepenthes macrophylla dorůstajícího až dvacet centimetrů
c) detail skulptury H. R. Gigera z cyklu Alien`s Mother

pracovní pomůcky

"Já ti zapomněla připomenout ty autíčka," přiznala mámiláHanička tuhlec v neděli večer. "No jo, já koupím baterky." Koupil jsem baterky a v pondělí jsem připravil mouhravouHaničku do práce. "Tyhle malý si vezmu obě, ale nemáš ještě nějaký větší?" "No mám, ale to je o hodně větší." "Tak ukaž." Předvedl jsem auto velký. "Tak to taky, ať si můžou vybrat." "K čemu to vlastně potřebuješ?" "Budou stavět most a aby vyzkoušeli, jak se jim to povedlo, musejí přes něj přejet autíčkem na vysílačku." "No to nezbývá, než závidět. To my si v práci takhle neužijem." Ráno jsem pomoh naložit pracovní pomůcky mépilnéHaničce do auta. Dvě autíčka malá, jedno velké, lano horolezecké, datový projektor ... samé důležité pracovní pomůcky.

ložisko až do domu

"Bys moh to auto aspoň udržovat v nějakym stavu," rozčiloval se tuhle kolega, vracející mi klíčky, "ti píská klíňák a máš vylágrovaný ložisko." "Tohle auto nemá klíňák a ten rámus dělá sjetá guma. Až přezuju na zimní, tak to přestane." Odbyl jsem dobře míněnou diagnozu. Nic nepřestalo a pan Hrubý zjistil, že je to opravdu levé přední ložisko. Omluvil jsem se, poděkoval kolegovi a pan Hrubý dostal za úkol koupit ložisko. "Jo, dneska mi ho přivezli, večer si přijeďte, nějak to vyměníme," pravil jako obvykle pan Hrubý. Přijel jsem až po šesté. "To jedete akorát. Já vás hodim domu a pak vám to přivezu, až to bude hotový." Bylo to hotový někdy kolem půl desátý večer. Opět jsme provedli rozvoz, tentokrát opačným směrem vedle do vsi, čímž byla oprava završena. "No jo, tak mi to dáte zejtra, dyť vo nic nejde," pravil nakonec pan Hrubý na mou otázku, jestli ještě vydrží, že zajedu k bankomatu pro peníze. To vám je úžasná věc, tyhlety služby až do domu.

poprvé

Hromada věcí se člověku přihodí poprvé. Nejlíp jsou na tom děti, ty mají všechna svoje poprvé teprv před sebou. Třeba Matěj. V neděli odpoledne byl s Ohrobeckými medvíďaty poprvé na výletě do lesa. Hledali medvědí brloh. Vrátili se až po setmění a Matýsek byl zablácenej ( jsem upad, tatínku ) a trochu mokrej ( ne, do potoka jsem nespad, tatínku, jenom jsem šláp do tý louže ) a nadšenej ( a umím udělat na provázku uzel, koukej, tatínku! ). Nebo Kačenka. Poprvé šla spát bez dudlíku. "Kde mám, dudlík, tatínku?" "Přece jsi ho poslala Míšovi." "Míša je ještě miminko, viď?" "Je, Kačko." ""Ale já už jsem velká." "Jsi velká, Kačenko." "A kde mám dudlík?" "Poslala jsi ho Míšovi." "Aha. Pusinku a pohladit." No a bylo to. Poprvé.