WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

vpředu nám taky chyběly dvířka

Váš alarm hlásí manipulaci s jednotkou ... nebo tak něco bylo napsáno ve včerejší esemesce. V telefonu babičky byl slyšet příšernej jekot sirény. "Vodblokuješ to kódem ...", napovídal jsem a stalo se. Pan Šebek totiž v komoře popad štafle a jak to celý vzalo švunk, nabralo to i aparátek s klaksónem. Ty šafle ovšem byly potřeba, jelikož pan Šebek musel udělat díru do stropu v síni, aby viděl, kudy vlastně ta voda teče. Nepřišel na to ani předevčírem, když vyboural dlažice pod vaničkou sprchového koutu, ani předpředevčírem, kdy zrušil zadní část boční příčky sprchového koutu, aby se moh podívat, jestli ty vodopády nepramení u masážních trysek. Čímž se dostávám k jádru celé věci. Pan Šebek je šikovnej a poctivej řemesník, co nám dokončoval domeček a teď si našel čas, aby se podíval na ty záhadné kruhy. Nikoliv v obilí alébrž na stropě v síni a to kruhy po průsaku vody s hůry, vlastně z koupelny. Přestože je to člověk vybraných mravů a naši vyvoněnou koupelnu zmasakroval způsobem distingovaným, závadu až do včerejšího večera neobjevil. "Musíte se v tom sprcháči večer a ráno dlouho ráchat, pustit všechno, z čeho teče voda, abysme na to přišli. Takhle na sucho to prostě nevobjevim," mluvila z mistra řemesel zkušenost. Vodu jsem pustil večer, jak jsem přišel domů, což se mi hned vymstilo, protože boční trysky mají dost velkej dostřel. Když jsem se utřel, koukám, co průsak. Nic. Narozdíl ode mě úplně sucho. Jakási myšlenka, která mi už na začátku celé lapálie utkvěla v hlavě, mi znovu vytanula na mysli. Že by silikon kolem vaničky? Ale to neni možný, to by přece tak nepatrnou škvírkou ... Zkusil jsem to. "Tak už sem to našel!", volal jsem svémiléHaničce, "Bylo to tím vydroleným těsněním. Ale to neva, stejně jsme chtěli udělat vzadu u sprcháče k tryskám dvířka a vepředu u sifonu nám taky chyběly ..."

p.s. pro šťoury a pro Haničku: já vim, že se pýše : dvířka chyběla

lízlo nás to vo fous

Včerejší ráno bylo takový mlhavý s melancholickým zabarvením. Mám to rád. Je to taky jeden z důvodů, proč bydlíme právě v Olešku. Cesty tam i zpátky často nabízejí pohledy, které stojí za to. I včerejší pohled na řeku se moc poved. Jakoby lhostejně se převalující mlha ignorovala právě tohle ráno hrozící vesmírné nebezpečí. V 9:33 našeho času se k nám nejvíc přiblížil asteroid 2007 TU24. Žádmý "túčko", ale pěknej macek o průměru mezi 150 až 600 m kolem nás prosvištěl ve vzdálenosti 540 000 km (1,4 vzdáleností Měsíce). Skoro bylo cítit průvan, jak nás to lízlo vo fous.
(Zdroje: http://neo.jpl.nasa.gov/news/news157.html, http://www.osel.cz/index.php?clanek=3240)

koblihy

Koblihy mám rád od té doby, co je dělávali dědeček s babičkou. Tenkrát výroba probíhala na vále. Skleničkou byla vykrajována kolečka, dědeček vždycky jako mezikrok zařadil omoučnění skleničky, aby vykrajování probíhalo bez závad. Mezi kolečka pak přišla rybízová zavařenina a kolečka se znovu omoučněnou skleničkou zmáčkla, čímž byla marmeláda hermeticky uzavřena vevnitř. Ovšem hermetický spoj občas na pánvi povolil a některá z kobližek pak byla mírně marmeládová i zvenku. Tak chutnaly historické koblihy. Teď jsou v krámě koblihy futrované injektáží. Zkušený jedlík koblih musí nejdřív vyhledat po obvodu vpich a v tom místě se teprv zakousnout. Jinak se vystavuje nebezpečí poblemcání. Pamětliv této poučky vždy pátrám po dirce. V poslední době mě tady v krámku, kam pro ty koblihy chodím, doběhli zákeřným způsobem. Všechno jako dycky. Koblížky nadýchané, marmeláda znamenitá, dokonce se špetkou rumu. Ale soudržnost hmoty mizivá. Po vyhledání a zakousnutí vyběhne zavařenina druhou stranou. Ať jsem zkoušel, co jsem zkoušel, vždycky došlo k penetraci protilehlé stěny. Při konzumaci je tedy třeba současně mírně nasávat, rozhodně koblihu nemačkat a navíc radši celou tu věc mít stále v ubrousku, který funguje jako poslední zábrana proti fleku na košili. Téměř vždycky mi to vyšlo. A těch pár nehod? To se vypere, ty koblihy za to stojej.

nechvalme Kaču před večerem

Kačenka už je dost velká, věkem samozřejmě, jinak je to mrňous po mamince, aby se učila čurat do reterátu, ergo ještě před tím do nočníku. To je počínání bohu i nám milé. Poněvadž furt nemusíme žonglovat po schodech s pokaděnejma plínkama. Výchova k čistotě probíhá soustředěně a důsledně. Celý minulý týden jsem dostával hlášení, co, jak a kolikrát naše dcera vykonala. Byly to činy vesměs hrdinské. Za takové je logickou odměnou pochavala. Chválíme jí, co jen se do ní vejde. "Kačenko, ty jseš ale hodná holčička, takhle pěkně se vyčůrat. ... Jéééé, Kačenka se vykakala, no to máme radost!" Následuje potlesk na otevřené scéně. V Grand Ole Opry by se řeklo standig ovation. Ovšem včera nastal náhlý zlom. Troje gaťky a tepláky byly promočeny dřív, než Kateřina dorazila k nádobě. A jen jsem vytáh paty z domu na zápraží, vopravdu jen minutku potom, slyším hurónskej řev. "Kateřino, ty prase jedno!" Bylo to tak. Kontaminace nabyla vpravdě nepřehlédnutelných rozměrů. Bez breku se to neobešlo a chvála přirozeně zcela chyběla. Tak, tak. Nechvalme Kaču před večerem.

přivolávání jara

"Kdybych potřeboval nějaký ty tulipány, co je máte venku. Jak to mám udělat?" "To je vod vás hezký, že jste mě vo ně tak řek. Já je s váma dojdu vybrat," povídala paní květinářka tuhle v Podolí. Ona má mámiláHanička tulipány moc ráda a teď začíná jejich čas. "Mám tady tyhle fialový, žlutočervený a oranžový," představovala zboží paní. "Já bych potřeboval celou náruč. Vezmu si všechny tyhle oranžový." "Už tu pomalu bude jaro," pravila prodavačka. "No jo, musíme ho nějak přivolatat," naladil jsem na stejnou notu, "Jak se jmenujou ty andulky? A mluvěj?" "Žoli a Žako. A jenom mezi sebou." "No jo, dyž sou dvě, to dá rozum. To jeden soused u nás má velkýho papoucha a ten fakt mluví. A i sprostě nadává." "Já zas znám jednoho ptáka loskutáka a ten umí dělat pračku. To když švagrová přijde domů, tak hned letí do koupelny, kdo že zas nechal tu pračku puštěnou. A von se jenom směje. Taky bych chtěla dostat tolik tulipánů. Máte jich sedumnáct." "Dyť jich máte plnej krám." "Ale kupovat si je musim sama." "To já je zas kupuju ženě." "Tak to má štěstí. A přeju hezkej večer!" "Jak jste to uhodla?" Usmáli jsme se s paní květinářkou na sebe, čímž jsme pro včerejšek ukončili to letošní přivolávání jara.

čekám je na jaře

Oznánení. Ve dnech budoucích proběhne ve vašem kraji kontrola pitné vody zaměřená na trvalé řešení zhoršené kvality vody po povodních .... Tenhle lístek jsem vytáh večer ze schránky. Čtu ho jednou, podruhý, ... Čtu ho dobře. Tuhle nějaká firma, člen "Asociace pro čistou vodu v Evropě" nabízí zkoumání vodních zdrojů po povodních u nás na kopci! Za poplatek pouhých 380,- Kč prý udělají kontrolu a poskytnou poradenství. Já na to koukám jak blázen. Analýzu vody máme povinně za sebou, je skoro kojenecká, jen kdyby v ní nebyly bakterie z okolních stoletých senkroven. Po převaření pitná, k zalévání znamenitá. Tak teď eště vobchodníci s deštěm tu chyběj. Počítám, že přijdou někdy na jaře.

pozdní odpoledne (zápisky z Madeiry, středa 28/11/07)

Mám tu dluh ještě z loňského listopadu, kdy jsme byli s moumilouHaničkou na pozdních prázdninách. Nějak jsem se k tomu deníku nemoh dostat dílem kvůli nedostatku času a dílem kvůli své zapomětlivosti. Tady je pokračování:

Řidič autobusu byl v rozmarné náladě. Zažertoval v tom smyslu, jestli na levadu jede on nebo já a slíbil nás vysadit v tom správném místě. Slíbil, vysadil. My se dali nejdřív po dost strmém schodišti nahoru k levadě a potom po ní. Tohle ovšem byla úplná funglovka. Na rozdíl od té minulé zářila novotou a betonem. Vody v ní moc nebylo. Kolem kvetly zas ty modré klivie, co jich všude na Madeiře rostou spousty a co se jmenujou kalokvěty, jak si někde přečetla mázvídaváHanička. A já začal votravovat, že modrou klivii ještě doma nemáme, a že bych si tuhle uždíb sazeničku. Málem jsem to udělal, když jsme po cestě objevili samoobslužný kiosk se zabalenými oddenky a hlízami místních rostlin. Modré klivie byly vyřešeny. Pomalu jsme se blížili k vodopádu a na strmosti skalních stěn přibývalo, zatímco šířka chodníčku ubývala. Jedna paní dokonce na mouodvážnouHaničku zakníkala: "... you are so brave! ..." Statečně jsme to prošli a já jsem u vodního tunelu našel pro moumilouHaničku za odměnu pár pravých lesních madeirských jahod. Kyselý byly, ale radost udělaly. To už jsme se blížili k botanické zahradě a začalo drobně pršet. Zahrada se vyznačuje tím, že je tam nejvyšší keramická váza na světě, co jí zapsali do knihy rekordů a co jsem jí přehlíd a tudíž jsem asi jedinej ignorant mezi návštěvníky, kterej se s ní nevyfotil. Kousek dál v Monte vedle zahrady jsme si dopřáli jízdu na saních. Ne že by tu byl sníh, ale je tu taková místní tradice, že dva maníci v bílejch kalhotách a ve slamáku vás naložej do proutěné košatinky ve tvaru saní a dranděj si to s vámi dolů s kopce asfaltkou dobře dva kilometry. To se jinde nevidí.
Zasloužený pozdní oběd už jsme si dali zas v rybářské čtvrti ve Funchalu. Z verandy hospůdky byl vidět shluk mísních pantátů, jak kibicují ty uprostřed, co hráli karty. Madeirská hra bisca, jak jsme se dozvěděli od pana vrchního. Byl to báječný pohled na ty očumující a hádající se strejce. Inu pozdní odpoledne na nábřeží.

jak to bude s vínem

Koukám tady do chytré knížky o pranostikách a už konečně vím, jak se věci měly vloni s podbělem a vínem. Touhle dobou před rokem bylo zrovna na chvíli hezky a slunečno a vykvetl podběl. To letos nemůžem čekat, je pořád pod mrakem, ikdyž mrazy žádné. Potom na podzim jsme měli první naše olešské hrozny. Bylo jich docela dost a byly sladké. Díky pranostice to teď dokážu i odůvodnit. 22tého ledna je totiž svatého Vincence a pranostika praví, že: Jasný den na svatého Vincentia dá hojnost dobrého vína. Je jasno. Letos s vínem ostrouháme.

autobouda

"A ještě musím, .... co to vlastně musím, co já to vlastně ještě ... 7:25 ... Co musím v 7:25? Do háje! Probudit se musím. Vstát musím. Krucinál, dyť já zaspal!" To už se mi dlouho nestalo. V 7:25 našeho času v ložnici, což je naštěstí o 15 minut víc, než čas v našich krajích považovaný za přesný, nastal pohyb nikoliv nepodobný elektronické myši. To znáte: pokus - náraz - další pokus - dveře - náraz - zábradlí - náraz koupelna ..... Vzpamatovala mě až studená sprcha. Pádil jsem doma, pádil jsem po silnici a kupodivu všechno bez problémů a stihnul jsem, co jsem měl. Naštěstí si nechávám jednak rezervu a druhak mám ty hodiny kousek poušoupnutý, kdybych zaspal. A funguje to. To je k nevíře, jak je člověk po ránu zpitomělej, vůbec mu nedojde, že sám na sebe těma hodinama ušil boudu. Vlastně takouvou autoboudu.

kočky jedny rozpustilý

Naši sousedé jsou velmi stateční lidé. Pozná se to podle toho, že se nebojí stavět domeček vlastníma rukama, bydlet ve srubu, psát diplomku, chovat osmáka, pěstovat kachny a krotit Želvu. No jistě: krotit Želvu. Ona totiž Želva je kočka. Spousty věcí o tom píše Lenka do svého internetového deníčku stejně jako já. V pátek ráno jsme se na chvilku potkali "přes plot", tedy přes sousedovic plot, protože my pořád ještě žádný plot nemáme. A kdy že prý zas přijdou hrát Carcassone, máme totiž nové rozšíření. Po dopsání diplomky, děla Lenka. A to že prý už bude dozajista tenhle víkend. A tak že se budem těšit, mámiláHanička naložila caparty a jeli do školky a já že taky teda odjedu. Nastoupím, poslední kontrola - á! - vyplatila se. Tentokrát mi chyběl telefon. Klíče z bundy na zadním sedadle, oboje dveře u auta jsem nechal otevřené a honem pro mobil a rychle zas zpátky. Ouha. Vono je nás tu víc. "Želvo! Se mnou do Prahy dneska nejedeš . Tak šup ven - a chytat myši, letos rostou!" Tak to vidíte, naše Sára bydlí u sousedů, zatímco Želva na voplátku chce vozit autem. Kočky jedny rozpustilý.

stoji to za to?

Taky mi nebylo jasný, co na mě stopaři chystají, stejně, jako to asi nevěděli ani oni. Vyrojilo se jich včera u Zbraslavi tolik, že jsem je opravdu všechny pobrat nemoh. Vzal jsem tedy toho, co podle zvykového práva stál na štaflu jako první. Byl to pán, z něhož nevypadlo nic novýho, respektive vůbec nic, kromě toho, že smrděl, jako smrdí každý kuřák. Možná to však byl člověk chápavý a když jsem pustil víc topení a odklopil střešní okno, decentně se ode mě odvrátil. Třeba už mu to někdo řek, že když kouří, tak smrdí. První krůček k nápravě. Vyložil jsem ho pod radnicí ve Vraném a upaloval domů hlídat děti. Cestou jsem si potřeboval ještě vyvětrat, což zajistilo otevření obou střešních oken. A tu, světe, div se, cítím místo puchu svěží vúni čerstvé pryskyřice. Že by na pile? Ale to už jsem byl za pilou, ve svahu. V lese tam napravo parkuje nějakej allroad či co? Že by lesní pych? Ani podruhé jsem se netrefil. Vůz tam neparkoval, i když pár borovic pokácených bylo. Vůz tam vlít jak cukrář, sroloval si předek až k čelnímu sklu a vzal s sebou pár stromů. Tady je čtyřicítka a jezdí se tu kvůli zatáčce spíš míň ... To ovšem nebyl tenhle případ. Nikomu se pravděpodobě nic nestalo, protože řidič venku v poklidu telefonoval, ale mě nějak zůstává rozum stát. To už je druhá bouračka tuhle zimu skoro u nás za humny. Sem jezdí jenom našinci, nikdo, kdo tu nebydlí, nemá moc zájem tudy jezdit. Tak proč my, co tu hledáme hlavně klid, takhle blbnem? Stojí to za to? No rozhodně ne!

pár slziček být musí

Nezapomenout papíry, hlavně nezapomenout papíry. Papíry jsem nezapomněl a Kačenku taky ne. Jeli jsme k paní doktorce na nějaké v řadě další sdružené očkování. Sdružené proto, že dneska už mají děti komfort. Kdepak jako dřív: co vpich, to jedna choroba. Dneska už jich musejí mít v jedné dávce hned půl tuctu nebo kolik mi to sestřička vypočítávala. Ono je to tak lepší, míň se děti trápí. Na Kačku si ovšem nikdo jen tak nepřijde. Byli jsme první na řadě a Kačenka vkráčela do ordinace s přehledem. Čekal jsem řev nebo jiný projev upamatování, protože v téhle mučírně se pravidelně Kateřina podrobuje očkování. Kupodivu jsem se nedočkal. Děvenka se rozhlížela, kde by co popadla. Využili jsme toho a injekce vjela do ručky raz dva. To trošku zabolelo a nějaké ty slzičky byly. Krátce. Protože hned dostala dětskou náplast s obrázky a kartičku se žlutým ptáčkem a rovnou to střihla k ledničce s vakcínami a začla zkušeně přerovnávat magnetické obrázky a slony ( taky magnetické ). Takže by to vlastně měla být historka o statečnosti mé dvouleté dcerušky. Houby! Je to historka o korupci. Tady to začíná. Jedním vobrázkem se žlutym ptákem. To by v tom byl čert, aby aspoň pár těch slziček nevymáčkla, když se za to špendýruje prezent.

světlo v neděli odpoledne

„Jako dycky, úplně jako dycky,“ bručel jsem si pod vousy takhle o víkendu, když jsem si cosi bral z šatny po paměti, jelikož nesvítilo světlo. „To se prostě nechá prasknout žárovka, zatouškuje se to před hlavou rodiny, aby se nevypadalo, jako Conan ničitel, a von už to pak někdo spraví. Někdo. Kdo tak asi? Zase já! Kdo jinej by se tu taky potloukal …“ Litanie jsem si vydržel předříkávat nějakou dobu. Do té chvíle, než mámiláHanička odjela napodruhé na Slovensko. Napoprvé nechala doma krabici důležitou. Vzal jsem stoličku, děti jsem poslal do pokojíčku, aby si hrály a nerušily tatínka při opravě, a pustil se do výměny žárovky. Hmmm! Nová taky nesvítí. To bude kontakt. To se musí - nejdřív zhasnout, aby mě to nepraštilo – tuhlec odehnout šroubovákem. „Ne, Matýsku, teď mi sem nechoď. Běž za Kačenkou nahoru.“ Tak, to by bylo. „Kačko! Sem se nevejdem všichni.“ Proč to, sakra, pořád nesvítí? Jistič? „Kruci, ven z komory, tady není k hnutí, oba!“ Tak ne, jističe jsou v pořádku. Zkusím tam obyčejnou žárovku, třeba s tím je něco … Nebylo. Tak to bude uvolněnej kontakt ve vypínači. „Ne, nelezte mi sem, tady je rozdělaná elektrika.“ Tadyhle to musím rozpojit. „Tatínku, proč zhaslo všude světlo?“ „Aha! Všude ne, Matěji, jenom v obýváku, vono je to asi nějak propojený.“ Zpátky. Všechny dráty zpátky, ale nejdřív zkoušečku. No proud tam všude de. Tak co to s tím, himl, je? Všechno funguje, jističe jistěj, proudovej chránič chrání, do vypínače jde proud, zkoušečka na objímce ukazuje, že tam taky. Tak proč to doprkýnkadubovýho nesvítí? Sundáme ještě i tu objímku. „Matěji, Kateřino, jeďte s těma traktorama ven, tady jezdit prostě nemůžete, tady není místo a bude ho ještě míň, až na vás s toho štokrlete spadnu!“ Tak ještě zkusím přiložit na zkoušku živý dráty k žárovce. Vono to svítí! To musí bejt v tý vobjímce blbý. … … Jo tady! Von je tam eště jeden skovanej kontakt. A já myslel, že to de závitem. Mno, tak to bysme měli. Světlo znovu v šatně svítí, rozvodná deska zkontrolována, vypínač zrevidován, děti nezraněny, dům stojí … no nebylo to krásný nedělní vodpoledne?

snad nebude praštěná

Četli jsme si s moučtenářkouHaničkou v sobotu večer (shodou okolností oba knížku od Ondřeje Neffa), když tu kolem půl desáté rána odkudsi shůry. A hned vzápětí zoufalý pláč Kačenčin. Maminky jsou v těchhle pádech pohotovější. I tentokrát byla mástarostliváHanička u cíle dřív, než já: "Tys jí tu postýlku ještě pořád nespravil!!!" To byla vážná a pravdivá obžaloba. Kačku jsme už podruhé tahali zamotanou z peřiny a spacího pytle. Vůbec neměla tušení, proč se s ní tak nesmyslě houpe zeměkoule, až z toho padá postýlka. Postýlka se totiž rozložila na prvočinitele díky soustavné péči Matýskových a Kačenčiných prostných cviků, jimž jsou právě žbrliny postýlky skvělou oporou. Popravdě se docela divím, co všechno ta postýlka vydržela. Poskytl jsem jí už poněkolikáté první pomoc (postýlce, samozřejmě), zatímco Kačku málaskaváHanička tišila kromě jiného i slovy. "...no, spinkej, nic se nestalo, on ti už tatínek snad konečně tu postýlku spraví ..." No jo, tatínek to v neděli spravil (= znovu zklížil) a doufá, že jeho dcera nebude, až vyroste, praštěná.

auto-školení

"Tak kam to bude dneska, pánové," ptal jsem se na cíl stopařů, které jsem bral už den před tím na Zbraslavi na obvyklém místě. "Dneska až na křižovatku ke statku," dostalo se mi souřadnic a jelo se. Ti dva kluci minule vystupovali ve Vraném už u Sokolovny. Zvláštní na tom stopu bylo to, že ráno jsem zas opačným směrem vez jednoho kuchaře, se kterým se taky znám ze stopu a nazítří ten kuchař stál znovu u závor a zas se se mnou svez. Dozvěděl jsem se mimo jiné, jak správně dělat biftek, sýrovou a pepřovou omáčku a ještě pár věcí o vaření. Úplné auto-školení. Závěr minulého týdne byl vůbec vysloveně stopařskej, čímž jsem auto vytěžoval na 100% po cestě do Prahy i zpátky. To jsem zvědav, co se dozvím tenhle týden.

co filmaři tají

MámiláHanička je zvědavá, to je jistě dobře. Dozvíme se tak spoustu věcí. A na některé si vzpomeneme. Jako já tuhle. Bylo to ve chvíli, kdy mázvídaváHanička projevila přání vidět zákulisí natáčení filmu. Přání se jí pravděpodobně splní a já si vzpomněl, jak jsem se jednou - kdysi velmi dávno - takového mumraje zúčastnil. Dokonce k tomu mám i veselou historku z natáčení, ale tu si nechám na někdy jindy. Já se tenkrát dostal k natáčení typickým způsobem. Tedy způsobem typickým pro vojáky. Chodili jsme při vysoké škole na vojnu, na katedru vojenské přípravy nebo jaxe to jmenovalo. Do Motola. Tam, co je teď to golfové hřiště, což je daleko lepší využití prostoru, než tam honit po loukách študáky. Po ránu, tak někdy v šest, jsme mívali nástup a při té nebetyčné blbosti se nás jednou jeden gumák (důstojník na katedře, pozn. překl.) zeptal, kdo chce jit k filmu. Vystoupil jsem s několika kolegy z řady, čímž jsem byl vybrán. A tak nás jednou místo vojny zavezl autobus do Tasic v Posázaví. Natáčeli tam Jakuba skláře. První slova, která jsme na place slyšeli, byl hurónský řev pravděpodobně někoho z produkce. "...já chtěl vychrtlý koncentráčníky, tak kterej idiot mi sem poslal tohle?! ... " "Tohle" jsme byli my. Dobře živení studenti ze strojní fakulty. To, že jsme měli po vojensku vystříhaný vlasy nepomohlo, spíš naopak. Když toho nešťastníka po čase vzkřísili, zlomen přistoupil na nějaký kompromis, dal nám hadry, nechal ještě víc vystříhat a šli jsme do sklárny, kde se děly věci. Větší chaos při práci jsem nikdy předtím ani potom neviděl. Naprosto nechápu, jak se v takové atmosféře, kde nic nefunguje, všechno chybí, nikdo není tam, kde má být, může vůbec něco udělat. Ale zřejmě tomu nerozumím a vznik seriálu, který se skutečně vysílal, je důkazem toho, že i při absolutním chaosu se dá tvořit. Což zatím před moupečlivouHaničkou filmaři tají, ale už asi ne na dlouho.

výkon

"Tak jo, tak jsme dohodnutý," telefonoval jsem s kamarádem z auta, zrovna když jsem parkoval večer u domu. Aha, on je u nás Roman, tak to musim zajet tady vedle, snad mi to neuklouzne. Neuklouzlo. Auto ne. Ostatně je to čtyřkolka. Ještě tašku, foťák, knihu, rukavice ... Hele co je to ve schránce? A podívejme, nějakej tučnej dopis, skoro balíček, ani se nevešel do schránky. Tak to musí ven. Kde mám ty klíčky? Kruci, takhle s plnejma rukama. Do háje ... no nic, já si tu rukavici pak seberu. Tenhle klíč to není, musím vzít jinej svazek. Hýml, kam to zapadlo? Jo támhle mezy ty šutry, já to pak ...cifix ... No jo, seberu pak obě rukavice najednou i s klíčema. Doprkýnka, to to k tý schránce přimrzlo nebo co? Kde jsou ty klíče? Jo tady pod tím kamenem. Bim. Aha: nepřimrzlo. ... Posbíral jsem rukavice, klíče, dopis, zamkl schránku a dokázal neukluznout. A to bylo jen krátce po šesté. No není to výkon?

uloženka

"Jé, to by se mi taky hodilo," hlaholila mášetrnáHaničky ve chvíli, když jsem z kapsy starých kalhot vytáh nějaké stokoruny. Takovýhle překvapení potěší, to musím souhlasit. Nejdřív se ovšem ty bankovky do té kapsy musí nějak dostat, to dá rozum. Je to jako s těmi dárky, co je člověk ukládá, až na ně přijde čas.
Zrovna včera jsem po větším pátrání objevil rozumnou knížku pro kluky. O pirátech. Ostrov pokladů jsem musel koupit v antikvariátu, ale ten je až pro větší kluky. Proto jsem sháněl něco pro kluky malý. A objevil jsem právě Poklad kapitána Williama Kidda. Hned mě to nadchlo. Dneska jí budu mít k vyzvednutí v mém oblíbeném knihkupectví. Chlubil jsem se mésečtěléHaničce loveckým úspěchem a hned jsem poprávu dostal. Že jestli prý tu knížku kupuju pro sebe nebo pro Matýska. Matýsek že je na to ještě malej a že mu mám číst pohádky. No co mu tak asi už dva roky čtu?! Včera jsme zrovna dočetli Neználka a tak pyráťy jsou na pořadu dne. Že jo, Browne? Tedy Matýsku. A to prý že teda ne a že se ta knížka uloží a že mu jí klidně můžu číst až za dva roky, to už z toho bude mít rozum. Ale do tý doby já přijdu vo rozum. Kdopak to má vydržet. Taková úžasná knížka s pokladama a mapama a kódama ... a vůbec. ... Ale dyť ona má tamálaskaváHanička pravdu. Tak já ty piráty teda dám na pár let do krabice. A bude z ní uloženka. Jen abysme jí pak našli.

budoucnost v kapse

Pod psa je tohle počasí. Ani zima, ani teplo, chvíli prší, chvíli sněží a podle toho to venku taky vypadá: O svatém Erhartu, zima zebe do nártu. To teda jo. Přesně ten čas na knížku. Už jste četli "Tušení podrazu"? Ondřej Neff tam píše o aurilu, čemsi jako mobilu, ovšem absolutně dokonalém. Tak třeba by vás mohl najít na mapě světa a ukázat vám rovnou satelitní snímek místa i s adresou, kde jste. Včetně plánování tras, vyhledávání zájmových míst a oblastí ... Ondřeje Neffa Sci-Fi? I kdepak, realita dnešních zdarma dostupných technologií. U Applů dělají něco hodně aurilu podobného a včera jsem objevil internetovou aplikaci pro auril jako dělanou. Umí přesně to, co píšu o pár řádků zpátky. Zatím v betaverzi to provozuje Google na svém mapovém serveru. Stačí nahrát do mobilu, který aplikaci podporuje, a máte v kapse budoucnost, o které se píše ve sci-fi literatuře. S lítostí ovšem musím přiznat, že můj Erik to zatím nedokáže. Vypadá to, že se budu muset za čas poohlédnout po něčem jinačím u Applů.

mají schováno na zejtra

Už jsem skoro zavíral manuál, ale přeci jen jsem ještě přelétl konec poslední věty: ... špetku tymiánu a dvě kuličky jalovce. "Kruci, já tam zapomněl dát jalovec a tymián. A to už to mám přecezený." Láteření nepomohlo a poslední dvě koření do šípkové omáčky přišla až úplně nakonec. I tak to stálo za to. Já to v životě nejed a proto jsem měl starost, jestli ten kus kance nebude za ty čtyři dny v tom mořidle poněkud zahnívat, ale nezahníval. Byl to můj první kančí pokus a musím říct, že hned špičkovej. Jakživ jsem šípkovou omáčku ani takhle udělaný maso nejed. Je to veliká dobrota, můžu jenom doporučit. Všem to moc chutnalo a to včetně sousedovic kachen a kočky, co se jmenuje Želva, na které jsme pamatovali vyvařenou zeleninou. Ty na rozdíl od nás mají schováno ještě na zejtra.

co nás ještě čeká

Měl jsem včera ráno obchodní schůzku s paní z realitní kanceláře. Byla to taková příjemná paní. Že prý začla znovu pracovat před půl rokem, že taky bydlí za Prahou, dvě malé holčičky, ... a tak dál. Prostě milá paní. Nutné čekání jsme si krátili povídáním, jelikož byla taková sdílná. A jestli si prý může vzít k jednání děti, že čekají venku s manželem v autě. No samozřejmě, že ano. Holčičky byly roztomilý, smály se. A pak paní povídá: "Nemusíte se bát, vši už nemá. Ale má na vlasech jen ten gel, co nesmí zatím dolů ..." "A vajíčka už tam taky nemám..." povídá holčička. "Už o tom nevyprávěj, prosímtě," zasáhla maminka. A tak jsem se dozvěděl i to, že ve školkách je dneska běžné, že děti mají vši, a že jí jedna přítelkyně říkala, že se s tím holt musí počítat. No to mě teda podržte. Jednadvacátý století, Špidla v Bruselu, komunisti v parlamentu a k tomu teď ještě ve školkách vši. Co za rány egyptský nás ještě čeká?

no přeci na šípkové omáčce

Na otázku: "Co nám uvaříš?" odpovídám někdy zabručením čehosi těžko rozpoznatelného, jindy mám odpověď pohotově. V úterý jsem měl nachystáno, že to bude kančí kýta na šípkové omáčce. Ale to jsem si naběh. Ona se totiž doma nějak nevyskytuje ta šípková zavařenina, ze které se šípková omáčka dělá. Pídil jsem se, kde ji sehnat a většinou se mi dosalo jakési všeobecné rady, že někde v obchodě. Jeden kolega mě rovnou poslal, ať si jdu ty šípky natrhat. Teď. V zimě. Tatrman. Eště tak jahody u dvanácti měsíčků, ale šípky?! Zkusil jsem to v hypermarketu v takovým tom oddělení, co se tváří exoticky a májí tam skleničky s čatný. Prdlajs. Pani, co jsem jí prosil o radu se hluboce zamyslela a pak mě vláčela ke stejnýmu regálu, co jsem ho před chvílí lustroval. Marnost nad marnost. Vzdal jsem to a jel k panu Hrubému tuhlec vedle do vsi. Měl pro mě baterku do auta. Ono už mě přestalo bavit startovat furt kabelama s pomocí Haniččina Forda. Pan Hrubý má dílnu hned vedle krámu v Černíkách. "Já to zkusim tady vedle. Co myslíte, budou tam mít tu zavařeninu?" ptal jsem se pana Hrubého. "No nevim," odpověděl po pravdě. "No jó, já jí asi vobjednala. Počkejte, bude támhle v regálu. Vy ste byl střílet?" V těch třech větách byla letitá zkušenost paní z vesnice. Tady na vsi se totiž ví, že právě nastala ta doba, kdy se úlovky obvykle dělají na šípkové omáčce. A je třeba se na to připravit. Tak mám od včera novou baterku a v sobotu bude šípková omáčka.

dobrej skutek

Jestli bych prý neporadil s výběrem počítače, zeptal se mě tuhlec pan soused z Oleška. Že by si možná chtěl koupit Macka. No to je voda na můj mlejn. Hned jsem pana souseda pozval, aby si tu mašinku přišel prohlídnout. Přišli včera a já, pamětliv dobrého počítačového vychování, jsem hned vybalil rozumy o jabkách. Pěkně poctivě. Nejdřív jsem byl poslouchán se zájmem a pak vysloveně s pochopením. S pochopením člověka, který pochopil, že Apple pro něj není. Hezky jsem si pak popovídali o ledasčem, třeba o kamenech a o zahradách. A já mám pro letošek za sebou první dobrej skutek. Holt jabka nejsou pro každýho.

PF 2008

Já na ta přáníčka moc nejsem a ani mi nijak zvlášť vinšování nejde.Tož alespoň teď, na začátku osmičkového roku vám všem, kteří tenhleten nenapravitelnej deník čtete i celému zbytku vesmíru přeju, aby, jak už bývá u nás v Čechách zvykem, byl rok s osmičkou na konci pro nás všechny osudovej, ale tentokrát jen v tom nejlepším. Zkusíme s tím něco udělat?
... pf 2008