WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

vono mi to vypadlo

Maminka má na chalupě zahrádku jako dlaň. Ale i tak malá zahrádka potřebuje posekat. A protože se s tím maminka nepáře, kupuje se co chvíli nová sekačka. Elektrická. Včera jsem zrovna pro jednu jel. Pán mi vysvětlil, že tyhlety jsou plastový a tyhlety plechový a tady ty, že mají kuličková ložiska a že... "Už dost," povídám, "tuhle mě zabalte." "A dáme ještě náhradní nůž," prodával dál prodavač. "Nedáme. Vy byste mi ho chtěl určitě prodat. O dávání tu není řeč." Nekupoval jsem já. "Uhmmm...," došla mu řeč. U pokladny paní vyštěkla: "Jméno!" "Co, prosím?" "No dyž je to nad tři tisíce, musim tam dát jméno. Tak jméno!" "A je to vopravdu nutný?" "No tak neni, no," otráveně ustoupila pokladní. "Jirkóóó," zahlaholila přes celej krám, " jaká to byla sekačka. Já to musela tady kvůli tomu vystornovat a vono mi to vypadlo ..." Po chvíli jsem s pánem vzal zaplacenou sekačku v krabici, dali jsme jí do auta a taky jsem rychle vypad. A slíbill jsem si, že do Mountfieldu už nikdy nepudu.

druhý tělo

"Člověk má dvě těla, viď, tatínku?", rozbalil to na mě hned po ránu v koupelně Matýsek. "No to nevím, Matěji, to asi ne," začal jsem opatrně. "Ale má. Dvě. Jedno a druhý," trval na svém synek. "Matýsku, člověk má tělo jenom jedno. Dvě ruce, dvě nohy, jedno tělo a jednu hlavu," zkusil jsem na něj snadno prokazatelná fakta," vždyť se sám podívej." "No, právě," pravil malý vědátor a začal mi to vypočítávat. "Jedno tělo a druhý tělo." Nejdřív jsem se vyděsil, že mám doma virtuální siamský dvojče. Pak mi došlo, kam Matýsek ukazuje. "To ano, Matýsku, tohle je tělo, to říkáš správně. Ale tohle, to je čelo." Aha, tatínku, čelo," vzal informaci na vědomí. ... "A tatínku," přišel za chvíli dolů po schodech s otázkou na rtech," jak se vlastně jmenuje to druhý tělo? Já už to zas zapomněl."

Sjlozpyt

Tuhle jsem si přines z antikvarátu knížku, však jsem o tom už psal. Včera jsem jí konečně otevřel, abych zalistoval v starosvětském povídání o komunikaci. Je to takové povídání pro děti o tom, kterak se přenášely informace v dobách dávno minulých. Ale protože i ta knížka je z dob dávno minulých ( je jen o tři roky mladší, než já ) jsou informace v ní vpravdě historické. Ale o to víc jdou pěkně k jádru věci. Je v ní i citát z jiné knihy. A ten tu musím zapsat. Stojí za to:

Šaustámeli tyč skleněnou nebo wosku pečetnjho kusem sukna suchého,
přibljžjme gi pak ke kuličce korkové, na nitce hedwábné zawěšené,
rychle se k nj přimrštj kulička a dotknuwši se gi zase odmrštj.
Tuto wlastnost znamenali stařj neyprwé na gantaru, genž slowe řecky elektron,
a nazýwali wšecka těla, která tuto wlastnost magj, elektrická ...
Josef Smetana: Sjlozpyt čili Fysika, 1842

to jaro

Pondělní rána jsou rána s přípravou na dopravní ucpávky. Člověk musí jet brzo, aby byl na místě brzo. Vyjíždět takříkajíc akorát na čas je nesmysl, protože se vždycky něco semele a místo všas na místě jste pak v prodlení a v problému. Včerejší časné ráno bylo však vysloveně příjemné. Z letiště jsem přivez babičky a už v půl druhý šel spát. Abych nezaspal, probouzel jsem se už od pěti co pět minut. O půl šesté jsem spánek škrtnul jako vyhynulej druh. Zbyla chvilka i na kafe na terase. Ti ptáci řvou jak vo život, letošní vydařené jaro s nima dělá divy. A nejenom s nima. Cvičí to i s lidma. Čehož jsem byl svědkem hned po příjezdu do kanceláře. Parkuju v domě ve dvoře. Abych se tam dostal, musím do domu vjet. Včera ráno to bylo s jarní romantickou vložkou. V rohu vrat budovy se k sobě vinul mladý párek. Potichu jsem vjel na chodník. Chvilku jim trvalo, než se odtrhli a koukli na mě, co že jako šmíruju. Gestem a pokrčením rameny jsem naznačil, že potřebuju uvolnit vjezd. Ustoupili o krok a mrouskali se dál. Na pana vrátného je zvykem lehce krátce houknout, aby věděl, že chci dovnitř. To slečně poněkud rozhodilo rytmus a teď už se poněkud nelibě otočila. Uhmmmm..... Krčil jsem znovu rameny a ukazoval na otevrající se vrata. Pochopila a vrátili se s mládencem k rozdělané práci. Pokračovali i když jsem si šel pro snídani a nenechali se rušit ani když jsem si nes zpátky rohlíky a jogurt. Měli napilno. To jaro, to jaro ...

voda ve sklepě

Tenhle víkend byl takovej trochu pracovní. Začal sice pátečním kinem, ale to byla jen předehra. Indy zas unikl o vlásek díky vodě ve sklepě - teda a že to byl sklep, inu jaké jiné sklepy by se daly v Holywoodu taky čekat. V našem sklípku sice nebylo vody ani zdaleka po kolena, ale přítéká tam stejně vytrvale. Minulý týden totiž napršelo dobrých čtyřicet milimetrů a to je na našich spodních vodách znát. Takže v sobotu ráno vyčerpat vodu, posekat trávu, vyčerpat vodu, zastřihat trávu kolem domu a studně, vyčerpat vodu... No a v neděli jakbysmet s tím rozdílem, že místo trávy se konaly úpravy podkladového štěrku pod dřevěný rošt kolem bazénu. V čerpání jsem dosáhl takové dokonalosti, že mnou vyrobená sací cihla vytáhne vodu téměř dočista dočista. Kdyby ovšem další nepřitékala. Ale ona přitéká, sakra. Tady se od Indiany Jonese zásadně odlišuju. Von naopak potřeboval, aby jí bylo co nejvíc. No jo, no, Holywood.

je to ode mě hnusný

"Tak že prej jestli si pro autíčko přijedu dneska, volala mi slečna ze Subaru, když mám ten den," povídala mi do telefonu mámiláHanička. Měla včera narozeniny a zrovna to tak vyšlo. Jeli jsme tedy všichni do Subaru, protože jsme neměli hlídání. Mates s Kačkou jim tam hned udělali inventůru náhonů na všechny čtyři a když Matěj spadnul do velkejch skříňovejch hodin, duchaplně mě hned napomenul: "Dávej přeci pozor, tati!" Doma jsme pak čekali, s jakou si přiveze mánadšenáHanička Forestera. "Úžasně jsi mi to vybral," padla mi hned ve dveřích kolem krku," ono to jede samo, řadit nemusím, tempomat se za mě stará o rychlost, tak se jenom kochám tou jízdou. A těch hejblátek a šuplátek ..." Tekhle se z auta může radovat jenom žencká.
"Tady máš klíček a můžeš se jít taky pomuckat," vybídla mě málaskaváHanička. "Já musím nejdřív vyčerpat vodu ze sklípku, nakrmit sousedovic kachny a želvu. No a pak bych teda zajel se smetím..." Dělal jsem fóry. "Se smetím? To bude mít teda to nový autíčko radost!" Musím říct, že jsem byl velice příjemně překvapen. Ten auťák je lepší, jak můj Outback. Taky je o osm let mladší. Protáhl jsem ho zkušebně Vltavskou ulicí tady u nás, což znamená vodou vymletou velmi strmou polní cestou několik hodin po dešti. "Je to v pořádku, jezdí ti to dobře," pochválil jsem káru mépřekvapenéHaničce. A byl oheň na střeše. "Tys mi ho umazal! To je od tebe hnusný, to je jako by ti někdo cizí připravil vo poctivost nevěstu přímo o svatební noci!" A jsem zas za lumpa. Jeden se prostě nezavděčí ...

babičky do Říma

Normálně si dost často píšu deníček s předstihem, protože je to pohodlnější, pokud to stihnu. Dneska je to z nutnosti. Ve tři ráno by mi psaní ani nešlo. Budu rád, když proběhne alespoň částečná exhumace a já budu schopen odvézt babičky na letiště. Posílám je totiž do Říma. A cestovka, která to celé organizuje, si usmyslela, že máme být na letišti v pět ráno. To je úplně nekřesťanská hodina. Aspoň, když letěj do toho Říma, by mohli mít trochu uznání. Na druhou stranu zas budou mít babičky celý den k dobru. A to se v tomhle městě určitě hodí.
...
Jo, houby den navíc, nakonec mělo letadlo čtyři hodiny zpoždění a babičky přiletěly do Říma až ve dvě odpoledne. Zatracený cestovky!

namočenej

"Už jsem na cestě k vám," dozvěděl jsem se po telefonu hned ráno. "Tak Haničko, pan bazénář je tam za chvíli," předával jsem zprávu. "Jo, jo, on mě stejně nebude k tomu zapojování potřebovat," pravila zkušeně málaskaváHanička. Večer jsem dostal pokyny já: "A máš tu vodu pak vypnout a zapnout čerpadlo, aby se to začalo čistit." Vody bylo dost i v bazénu, kam jsme jí napustili, i ve sklípku, kam zas natekla voda spodní. Ach jo, podesáté to budu muset vyčerpat a snad to letos pánové zaizolujou tak, aby to skutečně neteklo. Přeci jen nám stačí ten bazén venku. Ve sklípku už netřeba. Vlezl jsem na žebříček ve sklípku, že zapnu to čerpadlo, neboť instalace je jištěná a navíc u stropu, takže kraťas nehrozí. Plác! Podjel mi žebříček na mokrém dně a šplouchnul do vody. Pár sekund jsem se držel za horní futro, ale jenom jednou rukou. Takže jsem byl hnedle za žebříčkem ve vodě. Mohla mít nějakých deset stupňů a bylo jí tak dest centimetrů. Když už jsem tam byl, zapnul jsem to čerpadlo. "Haničko, čerpadlo je zapnutý a pan bazénář měl pravdu, ve sklepě je voda," přičvachtal jsem za moupracovitouHaničkou do pracovny. Podívala se ne mě a zrak jí utkvěl na mých vodnických čvachtajících nohách. "Ale on měl holínky!", podrobila mě mámiláHanička kritice. "No a taky je to debil, protože postavil ten žebřík moc do úhlu a pode mnou to podjelo!", snažil jsem se nezůstat v tom sám. Ale čistě prakticky: namočenej jsem byl já.

rosa jako granáty

Bylo deštivo tuhle neděli. A v pondělí taky. Napršelo celkem nějakých 22mm, takže máme pěkně zalito a po ránu bylo co fotit. Rosa jako granáty - nebo tak nějak to psal pan Karafiát. Mohl tím myslet tohle?
1, 2, 3, 4, 5, 6

anatomicky správně

Matýsek s Kačkou si hrajou na ledacos. Například Kačenka řekne: "bojovat!" A to je signál k šermování čímkoliv. Včera ve vaně zas Kačka dávala do lahviček koření a Matěj lovil v jiné nádobce bublinového ducha. Kačenka též často používá sousloví: "pomužu ti." To budiž vykládáno jako všeobecná žádost o součinnost, někdy směřovanou od Kačky, jindy zase k ní. Tuhle si děti hrály na kočičky. Běhaly tu po čtyřech, Matěj si dal do tepláků provázek jako ocásek a vyváděly tu jako koťata. Šel jsem pro cosi nahoru a co nevidím. Kačenka je nahatá o schod výš, než Matýsek a ten kutí cosi s provázkem. "Matěji?! Co to tu tropíš?" "Tatínku, ona chtěla Kačenka taky ocásek, tak jí ho přidělávám." Vida, tak tuhle část anatomie bychom měli zdárně za sebou.

hádanka květnová

Mám tu zas jeden takovej obrázek, tak schválně: Co je to?
a) Plastelína - Flubber, kterou si Matýsek oblíbil natolik, že jí nosí pořád s sebou, až je z toho celá chlupatá.
b) Blizna tulipánu, první viditelný pěstovatelský úspěch mépečlivéHaničky po opadání okvětních lístků.
c) Zbytky opuštěného kokonu běláska zelného nalezené na zahradě.

invaze

Včera kolem šesté se přihnala bouřka. Hezky nám to zalilo zahrádku, celých sedm milimetrů napršelo. Koukám, jak to všechno pěkně poroste a přitom vidím, jak na trávě přibývá ptáků. Konipasové, to je samozřejmost, ti jsou tady doma. Ale drozd si přived kamarády. Vykračovali si po pažitě a velmi vážně zkoumali, jaké že to brouky tady máme. Když zjistili chutnost žoužele, přivolali další. Najednou se jich vyrojilo celé hejno. Dobře dvacet kousků. Úplná invaze. Přiletěli, vyzobali, co se dalo a zas pokračovali dál. Začínám mít obavy o rybíz. MápečliváHanička vybrala velikej, červenej, ten jim bude chutnat.

krok za tři kačky

Měli jsme s maminkou včera ráno nějaké řízení v Praze. Když to bylo za námi, šli jsme si užít peněžních služeb. Tedy maminka potřebovala vysvětlit, jak se vytahují peníze z té krabice, co se jí říká bankomat. Když jsme přistoupili k bedýnce, pochopil jsem, že to nebude jen tak. "Jestli pospícháte, tak my vás pustíme. My to máme na dýl," povídám té paní, co stála za námi. Pospíchala. Pak jsme přišli na řadu my. No, když to zkrátím, musím říct, že jsem po ukončení celého procesu mamince vysvětlil, že bude lépe, když si bude chodit pro peníze do banky k té slečně, co je u přepážky a co jí dycky tak ochotně pomůže. Protože jinak se to celé může zvrtnout do nečekaných konců. "Teď ještě ty eura," povídám mamince, " ale ty ti koupím támhle za rohem, je to pár kroků, tady mají zbytečně vysokej kurz." Šli jsme za roh. Když to tak spočítám, kroků jsme mmohli udělat tak třista a vyšlo to plus mínus na jeden krok za tři kačky. Kdyby to tak bylo se vším, člověk by si vychodil pěkný peníze.

rejpat se v tom budu já

"Tak už jsem panu truhláři zaplatila zálohu a v pátek si to přijde změřit," oznámila mi málaskaváHanička. Pan truhlář přijel. "Tak tady jsem vám to vyprovázkovala, abyste věděl, jak tu ledvinu chceme. Ale pořád se mi to nějak nezdá," prezentovala své dílo mápečliváHanička. "Jo, to pude," pravil odborně pan truhlář a začal vytahovat metr, že si tu podestu kolem bazénu změří. "To bude chtít vyrejt trávu, položit folii a vyštěrkovat dřív, než tam ten rošt položíte, že jo?", ladil jsem technologický postup. "Jo, to bude," přisvědčil pan truhlář. Změřil, odjel a na mě padla ta odpovědnost vyrejpat trávník na začátku alespoň po obvodu kolem položeného provázku. Rejpal jsem celý odpoledne a mápracovitáHanička vyrejpané drny upravovala na jiném místě do úhledné podoby vzorného trávníku. "Moc krásně se ti to povedlo," dostalo se mi pochvaly.
Včera jsem méčtivéHaničce přines další knížku o zahradách. Ona knížky hltá. Ani ne za půl hodiny, sotva jsem stačil přečíst Matýskovi pohádku, se mávynalézaváHanička dala slyšet. "Už to mám! Tak to bude ať chceš nebo nechceš. Podívej se na stůl, je to tam nakreslený." Na stole byla otevřená ta kniha a v ní oku lahodící terásky v zahradě. "Co to? Kde je co nakreslený?" "No tam, na stole!" "Co si z toho mám vybrat?" "No jak jsi mi přines tu krásnou knížku, co mě osvítila a jak už jsem to kolem bazénu konečně po roce vymyslela!" "??? Kolem bazénu ???" "Koukáš jako dycky vedle! Tady na tom papíře na stole je to." "Aha. Ale to neni žádná ledvina, co už jí máme vyrejpanou. To sou ňáký vobdélníky." "A to je právě to krásný! Moc jsi mi pomoh s tou knížkou." Jo, pomoh. Ona máintelektuálnědisponovanáHanička je s tím hned hotová. Ale rejpat se v tom zas budu já.

myši nemají žihadla

"Tady čtu," pravila mávzdělanáHanička, "že kdo na jaře zabije vosí královnu, ten se zbaví deseti tisíc vos v létě." "Hmmm. A jak poznám, že je to královna?", celkem logicky jsem se snažil udržet tema. "Na jaře lítaj jenom královny." "Aha." "Tatínkůůůů! Tady leze vosa!", volal v zápětí zvenku Matýsek. "Nech jí na pokoji, ať ti nedá žihadlo. Hned jsem tam." Vzal jsem s sebou sprej na vosy. "Tady, tatínku, tady mezi těma tvárnicema. Už tam má malý hnízdečko." "No jo, vážně. Tak tos, Matěji, našel královnu. Hned se jí zbavíme, ať tu v létě nemáme vosy." Matěj a Kačka přihlíželi pěkně zblízka, jak zápasím s vosí královnou. Zasáhli jsme včas. Tohle hnízdo už nedostaví. V sobotu mi v pracovně cosi bzučí. Hle! Za žaluzií další vosa. A jakej macek. Bránila se statečně. Když jsem jí chtěl popadnout do ubrousku, dostal jsem do palce pod nehet žihadlo. Jauvajs! Mrcho. Mno, tak to bysme měli dalších deset tisíc vos z krku. I za cenu osobních obětí.
"Tady čtu," povídá zas másečtěláHanička. "Prosimtě, už nic nečti! Ten palec mi pěkně votejká." "Ale to je o kočkách. Tady píšou, že kočka, když je venku, tak pochytá za rok tisíc myší..." "Jo tak to by sedělo. To jsou asi tak tři denně. Zrovna jsem jednu zakousnutou vyhazoval do pole a támhle je ještě jedna. Vona bude mít Sára tu statistiku v malíčku. Totiž v packách. Ovšem má to snažší. Myši totiž nemají žihadla."

budem mít kuřata?

Vstávám se slepicema. U nás na vsi to ani jinak nejde. Nejsou to ale slepice domácí, nýbrž polní. Tedy bažanti. Ten náš už dělá zas dobře měsíc po ránu rámus. Je jasné, že mu to tu patří a svůj revír si dokáže ohlídat. Vloni to předváděl celé léto. No a tak tuhle ráno koukám, kde že ty naše slepice, totiž kohout a slepice, jsou. A co nevidím. Von je chudák ňákej celej nakřivo. Lezl tou trávou nějak divně, napadal na jednu nohu, jedno křídlo coural po zemi, ocas a to druhé měl zvláštně vystrčené do vzduchu. Vypadal jako nalomenej. No čoveče, cos to přes noc dělal? Pomyslel jsem si. Že by tě něco přejelo? Koukám líp a on se točí v takových kroužcích kolem nějaké hroudy. Ta hrouda se najednou pohnula a bažant s ní. Nebyla to hrouda. Byla to ta slepice bažantí. A kohout nebyl nakřivo přeraženej. To on se tak vykrucoval. No jo! Vždyť ono je jaro. On musí blbnout. Příroda mu to velí. Ta bažantice dělala jako by byl vzduch. Kráčela si to po okraji zahrady, tu a tam něco sezobla a ten trouba furt kolem ní. Jednou napravo zatočit, podruhé zas nelevo. Peříčka natřásat. Pěkně rozprostřít, aby to madam viděla, jakej je pašák. A madam nic. Prokráčeli tak až vedle do vysoké trávy a co bylo dál, kdo ví. Jestli to ale pokračovalo pořád jenom takhle, tak nevím, nevím, jestli budem mít kuřata.

montáž

"Co tam děláš, tatínku?" "Matěji! Ty máš být už hodinu v postýlce!" "Ale co tam děláš?" "Montuju si držák k telefonu do auta. A teď už běž zpátky do postýlky." "Ale neodjedeš." "Neodjedu, Matěji." "Tak jo." Matýsek zalezl zpátky do domu. Soused Tomáš mi pomáhal rejpat se v autě: "To musí bejt někde uvnitř, to červený tlačítko. Tím ten alarm pak můžem nastavit." "No já nevím. Nejdřív bych měl vrátit do původního stavu tady ten středovej panel." "Tos nemusel šroubovat tak složitě. To stačilo přibít!", radil dál Tomáš. "No, já to radši přišroubuju. A to víš, že jsem spustil alarm a vaše kachna z toho dostala šok. Zase repovala, říkala Lenka. Hele! Tamhle jdou obě. Že by na procházku?" Montoval jsem dál a už jsem byl skoro u konce. Držák byl na místě, Tomáš zalovil ve své bohaté studnici a zapůjčil mi dva šroubky trojky. Celá montáž končila tím, že Matýsek mi seděl na klíně, točil volantem a Sára mňoukala venku, jelikož ona si přála být na klíně taky, což mohla jenom chvíli, poněvadž jí vyšoup neposedný Matýsek, který to místo bosky do postýlky vzal pěkně obutej ke mně do auta. Nakonec jsem mu místo výchovné přednášky o prospěšnosti včasného usínání ještě přečet robota Mikiho. Když on je teď takovej zlatej ...

indiánský běžec

Dozvěděli jsme se s Matějem, že ty letošní byly druhé čarodějnice v tomhle vydání. To znamená, že jsme vlastně zažili všechna místní pálení čarodějnic tímto způsobem. Tedy s kapelou, točeným pivem a s buřty na tácku. Letos jsme přišli pozdě, hranice už hořela a baba na koštěti už to měla za sebou. Ale Matýsek hrdinně přikládal do ohně a pořád běhal kolem, jako by to měl všechno na starosti. Ke konci ho to nějak zmohlo a tak jsem zavelel k návratu. "Ale poběžíme, tatínku, ano?" "Ale jo, jestli chceš." "Chci, tak poběž." Běželi jsme. Matýsek mě držel za ruku a utíkal, co mu síly stačily. První úsek měl nastavenej k zastávce autobusu. "Tady si trošičku odpočineme, tatínku." Odpočali jsme si chůzí a hned zas pokračovali. Domů jsme dorazili indiánským během za chviličku a statečný Matýsek usnul spravedlivým spánkem indiánského běžce.