WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

když to má zapotřebí

V pohádkách, alespoň většinou, dojde nakonec každý své odměně a všechno dobře dopadne. Já to musím vědět . Už dobře třetím rokem pohádky čtu Matýskovi a teď se tu a tam přidá i Kačka. V životě už to tak nebývá. Zvláště pak na silnici, kde se každý cítí být mocným pánem všehomíra, najmě pak všech těch pitomců, co jedou kolem něj a nechtějí uhnout. Už jsem si tu několikrát stěžoval a počítám, že dneska to není naposled. Není to ani tak stěžování, spíš takovej postesk.
Teď je ten čas, kdy začínají skoro pravidelné kolony. Některé části se dají legitimně objet, jinde si to našinec prostě musí protrpět. Jedna z těch nábližek vyúsťuje, pokud jedu domů, u benzínky v Podolí. I včera byla nábližka prázdná, zařadil jsem se poklidně do levého pruhu a při posouvání k Barrandovskému mostu se chtěl zařadit do prava, do mě příslušné cesty proti proudu řeky. Ale kdepak. Takový zrzavý autíčko si mě vychutnávalo. Ani o píď mě nepustilo tak, abych moh jet doprava. Sveřepý řidič - kupodivu to nebyl pražák - hleděl kamennou tváří protřelého pistolníka vpřed. Ani brvou nepohnul. Nechal jsem jeho brvy brvama, pozdržel frontu za mnou a zařadil se za něj. Když to má zapořebí. To já si radši užiju nějakej spagetti western doma v teple. Jedem dál a hleďme! Pistolník se pustil do dalšího souboje. Předjel všechny poctivě čekající pražáky a cpal se do začátku fronty před světlama na nájezd na most. Jak to dopadlo, jen tuším. Šerif tam zrovna nebyl a tak ho nějakej greenhorn pustil před sebe. Když to má zapotřebí ...

hravá rodina

Jsme docela hraví u nás doma. Už jsme ale dlouho nic nehráli, nějak se nedosává času a hráče aby jeden taky pohledal. Ono je to vážná věc, tohleto hraní, to se nedá odfláknut. Takže když měl minulý týden přijet Juráš, hnedle jsem přemýšlel, co budeme hrát. Jenže on už je velkej a Člověče nezlob se by ho moc neuctilo. Ne, že by u nás nebyl třeba Carcassonne či jiná hra, ale hry nehry, ono to vyjde na stejno. A navíc: on má ten svůj psp (jsem to viděl prvně, je to sice šikovná věcička, ale pro mě už to nejni). Padlo mi do oka v tom mém bazárku lego. MáhraváHanička si přeci taky ráda staví ... "Jééé, to je drak?", hrnul se hned Matýsek ke krabici. "To jsem nám přines na hraní, když máme ten svátek. A je to Tyranosourus Rex, Matýsku." "Aha, tak až se ráno vyspím, tak bude dinosaurus rex už hotovej?" "To víš, že bude, Matýsku." Dali jsme se do toho, jako za mlada. Já jsem vybíral dílky a kostičky podle plánu a Juráš to dával dohromady. MáhraváHanička udělala packy a hlavu. Ráno Matěj hned startoval dinosaura a učil ho aportovat náklaďák. Ony ty poměry tak nějak přibližně seděly. A tak jsme měli krásnej hrací víkend. My velcí jsme si pohráli večer a drobotina ve dne pokračovala. Je to dobrý, pořád jsme hravá rodina.

kam na večeři

Ferda je koucour kapitálskej, ale kupodivu toho sežere míň, než by se na jeho velikost dalo očekávat. Má to háček, jako většina věcí. Je mlsnej. Radši se den postí, než aby se snížil k nějaké obyčejné konzervě nebo granulím. Musí mít zrovna ty, co je na nich napsáno Maine Coon. Jako by, mrcha, uměl číst a věděl, že je mainská kočka a jako taková, že může jíst jenom co mainských koček jest. Sára, naše starší a venkovní kočka ovšem dostává totéž, pěkně spravedlivě. Kupodivu se tuhle nad jinými granulemi taky vofrněla. Že by byly ty pro mainský kočky vážně tak dobrý? Chutnat to nebudu. Čerstvá zkušenost s kočičárnama je jen pár dní stará. Objednávám je po síti vždycky, když se zásoby tenčí. Tentokrát jsem si řekl, že všechno urychlím, když pošlu platbu předem. Jo. Tu máš čerte kropáč. Pan internetovej obchodník to nějak poplet, zboží zrovna nějak nebylo a celé to poslal o týden později a na dobírku, což všechno ještě víc zdrželo, jelikož jsem čekal, až mi pošle kopii příkazu k vrácení peněz. Proč dělat věci jednoduše, že ano?! Tak jsem u nás v krámku koupil obyčejný granule s kočkou na obalu. Ty naše zmlsaný mícy se toho ani nedotkly. Potvory. Když jsem byl malej, říkali mi: doma jez, co máš a jinde, co ti dají. Tak to by mě vážně zajímalo, kam chodila Sára na večeři, když její miska byla byla dva dny plná, nedotčená.

dobře jsem to pohnojil

"Ale tady to píšou. A dyž to tu píšou, tak to musí bejt pravda!", paličatě jsem onehdá trval na svém. Bylo to v době, kdy jsem se učil péct dědečkovu skořicovou bávovku. V předpisu bylo 50g soli. "Vono se to vážné nedá jíst. To těsto musím vyhodit. Byla tam asi tisková chyba. Už si to vopravuju na 5g," ustoupil jsem hrubému násilí. A od tý doby to mám přišitý. Jak něco beru z návodu a mému okolí se to nezdá, tak mi to to okolí hned vomaže vo prsa: "Jó, jó, určitě. To bude stejný, jako s tou bábovkou ..."
Na jaře je potřeba hnojit trávník. Ovšem s rozumem. Už jsem tu psal před čtrnácti dny o vertikutátoru. To byl pátek. V sobotu jsem pohnojil, ale odvahu o tom psát jsem posbíral až dneska. Jak jsem byl v té kultivaci plantáže rozjetej, nějak jsem opomněl seštelovat dirky na vysypávání hnojiva v takovém tom vozíčku, co se s ním rejdí po place a sype se z něj cokoliv je třeba. A tak když jsem skončil, zjistil jsem, že jsem vypotřeboval do dna padesátikilovej pytel hnojiva. To je dvojnásobek toho, čím jsem hnojil vloni v létě. (A to mi tenkrát ještě zbylo!) "Ty si nedáš pokoj! Dyť jsi tu trávu jistojistě spálil! Copak ti nestačila ta slaná bábovka?!", vytáhla na mě zas to suchý těsto se solí mápamětliváHanička. "Uhmmmm ... já to myslel dobře," přiznal jsem vinu bez okolků.
Jenže včera bylo krásně. Zrovna vylejzali hadi a štíři, což byla přímo výzva k posekání trávníku. Popad jsem sekačku a s obavou se pustil do práce. Ale kdepak spálená. Pěkně hustá a už za těch čtrnáct dní dost vysoká byla ta pohnojená tráva. "Ty máš víc štěstí, než rozumu," odhadla to už předevčírem mápozornáHanička. No jo, teď bude jen pakárna ten hustej trávník každej tejden sekat. Ale co, dobře jsem to pohnojil.

pěkně navátý

Jaro se v našem kraji pozná podle to, že kvetou skály mezi Jarovem a Vraným nebo podle toho, že kvetou kytky a stromy, a že je potřeba posekat trávu. A taky, že je dýl vidět. Já už jsem se tu svěřoval, že mi letní čas vlastně vyhovuje, protože je pak den delší a člověk nemá chuť být medvědem a zalézt do brlohu a spát. Po cestě domů je to samej rozkvetlej strom a keř. Kdoví co je to za trnky, špendlíky, pláňata a jiný navátý dřeviny. Jel jsem včera obvyklou trasou, bylo docela prázdno, jarní nálada ve vzduchu a tak si říkám: co stopaři? Budou na svým štaflu? Byli. Ale jak je teď dobře vidět, nějak se mi už z dálky od pohledu nelíbili. Stáli oba, pán i paní mírně nakřivo. Lehce jsem přibrzdil. Paní vyvalila svůdně bok, zvedla palec a udělala tak nečekanej škleb, že jsem radši zas přidal. Tohle byli první stopaři, který jsem nevzal. Z opatrnosti. Stáli tam u cesty totiž taky pěkně navátý.

mně se taky nelíbila

V tašce jsem si nesl kraťasy a košile, jelikož se dá očekávat květnové oteplení jako ostatně každý rok. Zrovna u východu z krámu jsem potkal slečinku, kterak kráčí mým směrem. To by nebylo nic divného, v těchhle obchodních centrech kráčí kdekdo mým směrem. Nebo já jeho. Tahle slečinka měla na vodítku mrňavý zviřátko. Vůbec bych si ho nevšim, ratlíci jsou celkem v módě. Spíš je potřeba koukat, aby je člověk nezašláp. Jenže tenhle brzdil. Nechtěl jít. A nebyl to ratlík. Bylo to něco, co jsem na vodítku ještě nepotkal. Takovej jako stříbrnej králíček. Nebo spíš veverka. Osmák to nebyl, na to to bylo moc velký. Nejspíš to mohla být činčila. Ta činčila byla zaseknutá. Zaseknutá ve smyslu pohybu. Slečinka jí po zrcadlově lesklé podlaze vláčela k jezdícím schodům. Vypadali jak miniaturní uklízecí četa. Slečinka s mopslíkem na provázku. Zřejmě to byl obvyklý stav, protože na schody bylo zviřátko vtaženo zcela automaticky, jako by se nechumelilo. Jeli dolů. Východ z Palladia je opatřen asi tak tří, čtyřmetrovou kartáčovací zónou. I tady činčila brzdila, ale už to začlo trošku drhnout. Panička byla ten silnější element a tak nožičky brnkaly přes kartáče. Před vchodem už o dlažební kostky. To mě začlo být tvorečka líto. Dyť mu ta žába musí za chvilku ubrousit pacičky. Než jsem se uchystal k oslovení, popadla panička vodítko, přitáhla si činčilu do dlaně jako jojo a přešla tramvajový pás se zviřátkem v ruce. Pak mi zmizely někam k Poříčí. Nevím, jestli je tohle chování u činčil normální, ale tuhle konkrétní docela chápu. Mně se ta panička taky nelíbila.

všechno o šnecích

"A budete brát sázky?, ptal se soused Tomáš, když jsme mu v sobotu ukazovali s Matýskem plnou hrst šneků, co jsme je posbírali na procházce. "No jasně, to by jinak nebyly ty správný šnečí závody." Zaparkovali jsme tu šnečí rotu na zápraží na stole. Hned v úvodu jsem je srovnal do řady, ale není to žádná legrace, nemyslete. Je to stejný, jako v tom vtipu o želvách. Než jsem se stačil rozkoukat, šneci byli z řady pryč. Ovšem nečekal jsem takovou aktivitu. Někteří se skutečně pokusili závodit. Předjížděli se o stošest. Jeden šnek už i vedl dobře o půldruhé šnečí délky. V jednu chvíli jsme zaznamenali i nesportovní držení soupeře. Nakonec ale vyhráli všichni. Pustili jsme je do trávy a Matýsek s Kačkou je pak ještě v neděli pásli. "Moji šnečci," vedla si Kačka pořád svou a tahala je z místa na místo. Po velkém přemlouvání se nechala přesvědčit, že šnečci mají nejradši, když jsou v trávě. Šnečci doma nedělají dobrotu. To já vím nejlíp.
Jednou jsem takhle zamlada přines domů z Oškobrhu krásný malinkatý ulitky. Úplná sbírka. Naskládal jsem si je na parapet okna v kuchyni. Druhý den ráno mě přišla budit babička, ať si ty šneky koukám posbírat. Že nás vyhodí všechny. Z těch domněle mrtvých šneků - prázdných ulit - se přes noc stali děsně živí tvorečkové a celá skvadra se vydala po babiččině zácloně z parapetu někam vzhůru zanechávajíce za sebou uslintané cestičky. Takhle si babička škrobení záclon určitě nepředstavovala. Kačence tohle vyprávět nebudu. Jednak máme místo záclon žaluzie a pak nemusí taky vědět všechno o šnecích.

1961 - požár plynárny v Michli

Tak se stalo, že jsme musel založit novou rubriku "pro pamětníky". Už jsem o tom nějakou dobu uvažoval, zvláště s přihlédnutím k dědečkovým fotografiím a také k informaci, že tady v Olešku bych od jednoho souseda snad mohl získat nějaké historické materiály. Jako všechno, bylo i tohle nakonec jinak. Cestou vláčkem jsem mimoděk vyfotil i Michelskou plynárnu a jeden laskavý čtenář, pan Děták, si vzpomněl, že plynárna zažila docela horké chvilky. Domluvili jsme se, pan Děták mi poslal jeho fotky a já jsem zapátral na síti a zeptal se maminky, která by to mohla pamatovat. Na síti jsem zjistil, že požár plynárny v Michli je datován ne den 6.ledna 1961. To jsem byl, počítám, tak centimetr velkej živočich. Maminka si ovšem pamatuje, že ten den byla na procházce na Grébovce a plameny požáru šlehaly do výšky za Bohdalcem a nad oheň nalétaly helikoptéry a čímsi oheň hasily. Takže i já jsem tu událost jaksi zprostředkovaně zažil.
Pan Děták ovšem už byl poněkud odrostlejší a proto, když viděl, co se děje, popadl foťák a jal se situaci dokumentovat. Obrázky naleznete tady v galerii a autentické vzpomínání pamětníka je tady:

"Na první fotce je, jak jsem to viděl z okna našeho bytu. Bydleli jsme tenkrát nad hospodou U Jaurisů. Tak se to tam jmenuje dodnes. Když jsem viděl ten kouř, tak jsem popadl moji Flexaretu a udělal ten první snímek z okna. Potom ostatní už ze stráně nad námi. Tenkrát tam byly stáje poštovních koní a těch modrých poštovních vozů na rozvážení balíků. Jen si pamatuji, že od plamenů bylo docela velké horko - až se všichni přihlížející zalekli.
Je to foceno ze stráně nad Michlí - myslím, že se to tam jmenovalo Rajchnechtka, nebo tak nějak."

hádanka aprílová

Ono se teď hodně mluví o radaru. Tak aby bylo jasno, já jsem pro a tuhle mám jeden tajnej obrázek.
Zkuste uhádnout, co na něm je:
a) skica návrhu architekta Kaplického, jak zatraktivnit účelové příhradové konstrukce radaru, vypracovaný na žádost MŽP
b) stožár výškové padací atrakce "Around World" na letošní Matějské pouti po setmění
c) detail stožáru vedení vysokého napětí na poli pod kopcem Volešák za svítání

dešťoměr

Dešťoměr je užitečná věc. Každej zahradník ho má. Hned se dozví, jestli má zalévat nebo ne. Dědeček povýšil měření srážek nejdřív na vědu a potom na řemeslo. Dešťoměry tenkrát nebyly tak snadno k mání. Rozhodl se proto, že je bude vyrábět. Byl jsem ještě malej a obyčejná aritmetika pro mě byla věda. Dědeček vědecky něco pronášel o kruhu, jakémsi tajemném π a výpočtu plochy a objemu. Dost záhad najednou. Vyrobil všelijaké šablony a začal sbírat lahve od vína. Takové ty dlouhé, štíhlé. To už přicházelo řemeslo. Lahve šikovně skalpoval, tedy zbavil je dna, a na bok vyryl do skla čárky a číslice. Dlouho mi trvalo pochopit, proč milimetry na pravítku a milimetry na té lahvi, co už skoro byla dešťoměr, nejsou stejné. Ty na lahvi byly strašně daleko od sebe. Do té popsané lahve dědeček vrátil špunt a celé to pak opatřil červeným nátěrem toho špuntu a červeným označením těch milimetrů. Dešťoměry rozdával po celé vsi. Náš dešťoměr stál na čestném místě u pěšinky uprostřed zahrádky a dědeček k němu pravidelně chodíval a odborně zvažoval, jestli budeme zalévat. "Představ si ten slejvák, dvacet milimetrů!" Pak dešťoměr vylil, což mi vždycky připadalo jako škoda, když už tam tu vodu nejdřív tak pracně nachytal. Předevčírem jsem poprvé vylíval dešťoměr já. Celých šest milimetrů! Matýsek se o něj také velmi vážně zajímá a kontroluje ho každý den. Jen už je to bez té romantiky dědečkova renesančního období. Koupili jsme ho v Břežanech.

diplomka v praxi

Návštěvy jsou u nás zdrojem sousedského života a kromě toho, že občas přinesou nějakou tu flašku nebo něco dětem, přinesou i shon těsně před příchodem, jestli je dost uklizeno. Nedělní návštěva začala působit už od rána. Asi to bylo tím, že byla až z Černošic. ( Tak si říkám, kdy začnem blbnout s úklidem, až přijedou známý z Kanady! ) Byl tedy čas pustit robota. Jenže robot už nějakou dobu kulhá na jedno kolečko. Sice jsem se na něj snažil přikládat ruce jako na toho Ondřejova robota, ale nepomohlo to. Přiložil jsem tedy šroubovák. Šroubečků v něm zas tak moc nebylo a je vidět, že to vymýšlel rozumnej člověk. Pod krovky jsem se tomu broukovi dostal jedna dvě. Kryt koleček schovává jednak krokovej motorek a optický čidlo pohybu a taky řemínek a řemeničky. A tady byl ten pes zakopanej. Řemeničky způsobují opotřebení řemínku a gumový prach ulpívá na čidle. A to je potom těžký něco čout, když je čidlo zapráskaný jak jetel. Všecko jsem vyčistil a při závěrečné montáži mi dokonce zbyly dva šroubky. Čímž je magická záhada vyřešena. Ten Neffí robot trpěl tím samým a počítám, že ho budu za nějakou dobu mít taky na stole. Jenže tenkrát, když ho k nám Ondřej přinesl, s ním před dveřmi mignul o zem, když mu vypadl z ruky. Ten otřes zřejmě prach z čidla ometl a zázrak byl na světě. Sice je mi trošku líto, že se nepotvrdil můj silozpytný vliv na neživé předměty, ale na druhou stranu konečně došla v praxi uplatnění má diplomová práce. Konstruoval jsem totiž optoelektronické čidlo na kontrolu rastrových kotoučů krokového motoru.

utopenec na útěku

V neděli bylo taky pěkně a to mě přimělo k vyhánění vody ze sklípku. Už se s ním dva roky trápím a vždycky, když to už už vypadá, že se mi podařilo tu díru na kabely a trubky odizolovat, nateče do něj znovu voda. Obvykle tak třicet, čtyřicet centimetrů. Letos to musím svěřit nějakému odborníkovi na izolace. Celá ta procedůra je hrozná votrava, zvlášť závěrečná fáze, kdy se na to musí s hadrem a s kýblem. Má to ovšem i stránky světlé. Tu a tam. Tentokrát jsem ve vodě už podruhé našel utonulého střevlíka. Kromě žížal, plžů, stonožek a jiné boží havěti. To bude mít Matýsek radost. Taky jo, hned jak jsem dal brouka na misku a rovnal mu oudy, šel se právě po obědě odpočatý Matěj podívat na broučka, co u něj Ferda mravenec sloužil. Kačka nezůstala pozadu. Utopence jsme pak nechali v té misce uschnout. Odpoledne přišla návštěva a já se samozřejmě střevlíkem chlubil. "Ale vážně mi ho nemusíš ukazovat," bránila se Radka, "já brouky vopravdu nemusím." "Neboj, tenhle je mrtvej a je krásnej!" "No tak jo, ale jenom z dálky. ... Jééé! Von se pohnul!" "Ale pitomost, dyť je utopenej!" "Je utopenej, ale hejbe se. Tak se podívej!" Kouk' jsem na střeblika a von se opravdu hejbal. Já ho musel z tý vody vytáhnout v hodině dvanáctý. Radčin téměř hmatatelný odpor k vícenohé havěti ho pak musel probrat a utopenec se hned snažil dostat někam do bezpečí. Přeci se nenechá jen tak mýrnixtýrnix zaplácnout zrovna v okamžiku, když se dostal šťastně hrobníkovi z lopaty.

vypadá to, že jsem to odflák

Ono se takhle koncem týdne udělalo nějak hezky. Což bylo příčinou kritiky trávníku. "Je takovej zašlej po tý zimě," povídá mápozornáHanička," mělo by se s tím něco udělat." Proto v pátek, když se jelo domů, se stavilo u Skokanů v Březové pro vertikutátor. To je taková ta nestvůra, co když není na motor, tak jsou to železný hrábě na vyhrabávání staré trávy. Ale že to má čtyři kola a karburátor, tak se to jmenuje hrozně odborně. "Jo, zrovna nám ho vrátili, kdy ho přivezete?" ptal se pán. "No, někdy k večeru, až to udělám," popsal jsem časový plán. Doma jsem ho hned vyndal z kufru a jel jsem provzdušňovat. Hnul jsem páčkou plynu směrem od želvy k zajíci a drandili jsme, až se za náma prášilo. Za hoďku jsem to měl hotový. Ještě jsem stihnul aparátek vrátit a posbírat sekačkou chuchvalce staré trávy. "Tos byl nějak brzo hotov," ocenila dílo málaskaváHanička. No jo, já to vzal letos na zajíce, ale na podzim to bylo na želvu, v tom bude ten rozdíl. Příště si to rozmyslím. Takhle to vypadá, že jsem to odflák.

je jaro

"Co že to mám přivézt?", ptal jsem se po telefonu mépečlivéHaničky. Nějak mi totiž tentokrát neštimovala ta esemeska s obvyklou praxí jako třeba: kup mlíko a chleba. "No přeci ten postřik proti plísni na révě a ty destičky, co jsou to mucholapky na mušky z květináčů," vysvětlovala málaskaváHanička. "Aha, tak to se budu muset stavit v zahradnictví. Kdepak v květinářství, tam postřiky nemají." Ono už je asi týden opravdové jaro a všechno se to probouzí. Včetně mušek v ložnici na květináčích a plísně na vínu, co ho máme na jižní stěně. Vzal jsem to přes Břežany (už jsem si někde přečet, proč jsou Dolní i když jsou nahoře, ale zas jsem to zapomněl). Měli tam jen postřik. Ale zato krásný modrý zvonky. No nekupte to, když jsou akorát k našemu modrobílému domečku. Naložil jsem zvonky a jel na druhý konec Břežan, tam je též jedno zahradnictví. Tam zas měli jenom ty lepící destičky na mušky. Ale i krásný žlutomodrý macešky, co se dají i s květináčm pověsit pod krov. Naložil jsem taky ty macešky. A domů jsem přijel v nejlepší náladě s provoněným autem. MámiláHanička měla radost. Inu vždyt je jaro.

s touhle dámou nemůžu vyhrát

"Ale žádnou divočinu," poroučela si hned od dveří mákonzervativníHanička. "No tyhle rozhodně ne, nějaký jednobarevný plavky byste neměla? Třeba černý," sekýroval jsem zas já paní krámskou. "No co byste asi tak chtěl, tyhle jdou teďka na dračku," ohrazovala se paní vedoucí. "Ale jsou moc divoký," trval jsem na svém. "Tak ať je paní zkusí, potom uvidíme." PaníHanička je zkusila. "No, musím vám přiznat, že nakonec nejsou úplně špatný, ale není to úplně ono," bral jsem pomalu zpátečku. "Tak tyhle hnědý." "Ty taky ne," vybírala dál mámiláHanička," ty jsou moc vyzývavý." "Ale houby, jaký vyzývavý, dyť jsou hnědý," oponovali jsme tentokrát s paní téměř jednohlasně. "Ale mě se zdají vyzývavý." "No tak zkuste ještě tyhle tygrovaný." "Co to máte furt s tim tygrem," protestoval jsem, "já žádnýho tygra nechci. Černý by nebyly? Dyť vy máte na sobě taky černou." "No jo, ale já jsem tlustá, tak to kombinuju, jak se dá, ale to vaše paní nemusí. Viďte, miláčku, zkuste toho tygra a uvidíte." A tak dál to probíhalo včetně skoronahatéHaničky, která běhala z kabinky v plavkách před zrcadlo na denním světle v krámě, kde jsme jí s rozložitou paní krámskou chránili vlastními těly, aby nebyla vidět skrz výlohu. Nakonec to vyhrály ty tygrované s takovým kusem hadříku jako sukýnkou. "A vy máte plavky?", zákeřně na mě uhodila paní krámská. "No, mám. Už dvacet let ty samý, moc hezký," zahájil jsem chatrnou obranu. "Tak kalhoty dolů a vyzkoušíte si tyhle černý!" "To bys moh', vždyť žádný nemáš," nebránila mě málaskaváHanička. "No prosim! A kdo má mužskýho ve voku?!" kasala se paní prodavačka. Měl jsem to zpečetěný. Z krámu jsme odcházeli asi po třičtvrtěhodině a mě bylo jasný, že s touhle dámou jakživo nemůžu vyhrát.

to chce trénink

V sobotu v Dobřichovicích pořádali historický jarmark. Naše děti na jarmarku spořádaly dva kornouty smažených žížal, které se kdovíproč jmenují pikle. Jsou se skořicí a s cukrem a musím přiznat, že jsem dětem pomáhal, ostatně mámiláHanička taky. Vlastně nás pozval kolega, který se rád svým rodným městečkem chlubí. Byl to první jarní jarmak letos a tak se nám vlastně docela líbil, ostatně úspěšně jsme tam ulovili hrnčíře, co od něj máme hrnečky a co jsme nevěděli odkud je. Teď už to víme a hrnečků máme zas víc. Na lovení jsme tam zdaleka nebyli sami. Sokolníci přivezli dravé ptactvo a společně se předváděli. Jenom Bubo se mračil. Ale on to má od přírody. A že prý se máme ještě stavit u kolegy, že už jsme tam dlouho nebyli a že tam bude i naše bývalá kolegyně i s dcerkou. Dětem chvilku trvalo, než se okoukaly, ale opravdu jenom chvilku. Malou. Pak se Natálka, Matěj i Kačka pustili do hraní. Hostitelé se snažili dělat, jako že je jsou na děti zvyklí, ale přeci jen každou chvilku zpozorněli. Například, když polštář letěl přes kytku nebo balón k televizi. Myslím, že si při našem odchodu docela oddechli. Ani nás nezdržovali. V pondělí jsem se dozvěděl, že zatímco jsme si doma ještě s dětmi hráli, koupali je, četli pohádku a jako vždycky je na na několikrát ukládali do postýlky, oba naši dobřichovičtí hostitelé usnuli hned, jak jsme všichni odjeli. Nějak je to prý zmohlo. A to Petr tvrdí, že jsou oba sportovci. Na tohle jim ošem evidentně chybí trénink.

brnkal

"Není teplá voda, udělej s tím něco," potřebovala pomoct mámiláHanička večer, když jsem se zrovna šťoural v jedněch windowsech, co nejdou vypnout. "Mě přišlo, že je tu nějaká zima. Jak budem koupat děti?" MápohotováHanička na to měla obyčejnej recept. Postavila na plotnu hrnec, ohřála vodu a děti se koupaly, zatímco já běhal kolem elektriky. Jistič v domě v pořádku, kotel připraven, oranžová svítí, ale zelená ne. Z venku od kapličky (elektrokapličky) jsem si přines vztek a kus papíru. Na tom papíru se psalo, že kvůli neplacení účtu za elektriku byl odpojen elektroměr číslo ... Koukám na dokumenty a to číslo ale nebylo naše! Na poruchách mi řekli, že nám okamžitě posílají technika. "Ale jeden už tu dneska byl a odpojoval to, tak jestli to nebude tím," snažil jsem se být užitečnej. "To určitě ne, to by vám to ani nesvítilo," pravil pan operátor. Tak jo. Za pět minut volal technik: "... a není to někde u vás, nám se občas stává, že..." "Ne! Není to u nás. Naopak někdo od vás tu dnes ráno odpojoval elektriku a od tý doby nám netopí dům. A náhody nejsou! Ale veďte mě ještě po telefonu, mrknem na to," nakvašeně, ale pořád vstřícně jsem komunikoval s technikem, zatím co děti se koupaly ve vodě v železňáku ohřívané. "Jo, to zelený světýlko svítí jenom jedno. U drahýho proudu. To druhý ne. A tady je dole černej jistič. Ne, nebudu na něj šahat." Poslušně jsem provedl revizi kapličky. "No tak já teda přijedu," uvolil se elektrikář. To už byla u nás návštěva, když asi tak za půl hodiny zaklepal na dveře. "Tak už vám to jde," pravil. "Ani jsem si nevšim, my už topíme v krbu," popsal jsem realitu, "a čím to bylo?" "Vedle toho třífázovýho černýho jističe souseda je ještě jeden malej. Taky černej. A já vo něj asi ráno brnknul a ani jsem si nevšim, že jsem vám to vypnul," podal vysvětlení. Vida. Viník se sám našel a taky se sám potrestal. Moh si tu cestu ušetřit, kdyby koukal, na co brnká. Brnkal jeden.

medvěd

"Tatínek přeci není žádnej medvěd," dostal se při obědě do opozice Matěj. "Ale je, Matýsku," hájila své vidění světa mámiláHanička, "je to můj Medvěd." "Ale není," stál i Matěj na svém, "copak je to nějakej medvěd? Vždyť není ani chlupatej." "Víš, Matýsku, je to můj Medvěd a já mu tak říkám," uzavřela málaskaváHanička nedělní společenskou konverzaci u stolu." "No tak jo," vzal celou věc na vědomí Matýsek. Pak Kačenka ztropila scénku, že je to horký, ale hned vzápětí to bylo mňam. Ještě si přidala a i Matýsek to mamince pochválil: "Bylo to znamenité!" Gut-Jarkovský by měl radost.
Večer po výlovu z vany jsem jako obvykle utřel a ustrojil Kačku do pyžama a spacího pytle, Matýsek se obstaral sám. Chystám se, že budu číst pohádku, poslední z knížky o čertech, když přišel ještě pořád nahatej synek a pravil: "Medvěde, prosím, tatínku, budeš nám číst pohádku?" "To víš, že už ji mám nachystanou, Matýsku." No a bylo to. Teď už jenom nějak zařídit ty chlupy.

stopařskej pánbu

"To by se mělo natočit, tohleto," navazoval řeč včerejší stopař od zbraslavského mostu. "Copak?" "No jak jste nás naložil všechny tři." "Jo, to já dělám dycky, když mám v autě prázdno." "Já to věděl, von musí bejt nějakej stopařskej pánbu, to jinak neni možný," pokračoval fousatej prošedivělej pán. Zastavil jsem včera přímo u něj a na ostatní jsem zamával, ať si jdou přisednout, že místo je. Pán měl ruku v sádře a opíral se o jednu berli. Přece ho nebudu nutit běhat ještě za autem. "Musí bejt, rozhodně jo, já totiž taky dycky beru stopaře, když zrovna jedu autem. A tohle je za to odplata. Vono se to pozná i podle toho, že už nejmíň deset aut přejelo a nikdo si nás nevšim. Nejhorší jsou ty, co telefonujou, ty neviděj nikoho, staraj se jen o ten svůj telefon. No a vy nás ještě rozvezete až přímo ke dveřím. Proto von to tak zařídil, aby ty ostatní nezastavili." "No jo, dyť řikám, jedu nahoru Březovskou a tak vás vysadím na cestě ke statku." "Jo a právě tam já mám chatu. Já bych normálně jel taky autem, ale teď nemůžu. Von se mi málo otevřel padák, tak jsem trochu pochroumanej. A to jsem jako instruktor ukazoval ostatním, jak se má správně skákat. Ty teda koukali!" ... Jak jsem pána poslouchal, říkal jsem si že bude mít ten jeho pánbu docela honičku.

při večeři odkládat

"Cotoje?", ptá se stále častěji Kačenka zpěvavou otázkou. Je to fuška vymýšlet pořád ty správné odpovědi. Jiné, než správné, totiž Kačka nebere. "Cotoje?", ptá se třeba nad pohádkou. "To je díra do pekla," odpovídám stručně a jasně. "Cotoje?", zpívá dál Kateřina. "Díra do pekla a u ní se válí čert," rozšiřuji popis obrázku, "a už seď a poslouchej, nebo nebudu číst." "Ale já sedím a poslouchám, tatínku," ohřívá si svou polívčičku Matěj. "Já vím, Matýsku, ale ty jsi už větší a máš z těch čertů rozum." "Cotoje?", nenechá se odbýt ten mrňous. "Čert, Kačo, čert je to. A už dej pokoj." "Čert! Čert! Blebleblebleble. Tati, čert!", vyjádří Kačenka dlouhým mimickoverbálním monologem spokojenost z vyčerpávající a správné odpovědi. Trošku při tom uprskne na obrázek, jak se nad ním naklání a s vyplazeným jazykem předvádí čerta. Nadšena, že tatínek konečně správně odpověděl, sedí a poslouchá pohádku o čertových dukátech. Ne dlouho. Uspokojena intelektuální debatou se za chvilku zvedne a jde si pro talířek a lžičku do krabice s nádobíčkem pro panenky. Sedne si a u pohádky předvádí, že jí. Chápu. Nejen myšlenkou živ je člověk. Ale odkud to ta holka má? Holt budu muset při večeři tu knížku odkládat. Tak je to.

prvního Apríla

Je to jen pár dní, co se zas pereme s letním časem. Delší večer mi vyhovuje, ale to vstávání. Vůbec se mi nechce. Včera koukám z okna, bylo ještě šero a on je před našima na poli sněm. Bylo sice prvního Apríla, ale to přeci zajíci nevědí. Nebo jo? Napočítal jsem jich nejdřív devět. To ovšem bylo tou rozespalostí, napodruhé už jich bylo jenom sedm. Zřejmě probírali nějaké jarní téma. Jako třeba výrobu letošního potomstva. Kdo s kým a tak. Podle všeho měl jeden zajíc v téhle věci dost jasno. Rozháněl ostatní z houfu způsobem, jako by rozděloval funkce: "Ty budeš hlídat na severu, ty támhle u lesa a vy holky na mě počkejte tuhle v remízku, hned jsem za váma. Jo eště ty tu budeš očumovat? Jedeš! Vobšourníku! Tady je to moje! "Takhle nějak jsem si to představoval, no ale to víte, bylo prvního Apríla.

takovej výkon

"Taky chci!", pravila Kačenka takhle v neděli odpoledne. Čekali jsme návštěvu a protože bylo venku hezky, čekali jsme venku. Trochu foukalo. Bezvadný počasí na draka. Vytáh jsem ze záloh jednoho šusťákovýho malajskýho a krabici. Aby si užily obě děti. Vítr byl akorát a trojúhelníkový drak byl hned nahoře. "Tatínku, já taky!", hlásil se o svá práva Matýsek. Dostal rukojeť s lankem a držel. Složení krabice bylo dílem okamžiku a dočkala se i Kačka. "Ne, Kačenko, musíš to pevně držet, aby ti neulít, víš. Neběhej za tím drakem, to byste mi ulítli oba. Tak počkej, já ti s tím pomůžu." "Sama!" "Sama ho pustíš, Kačko! Matýsku, pojď s tím drakem blíž. Ne to je moc! Do prkýnka, počkej , snad to rozmotám .... Jéééé! Honem, Matěji, vem tu krabici místo Kačky, já běžím pro toho tvýho." A běžel jsem: "Ahoj Lenko, my tu u vás máme přistávací plochu, víš?" "Jsem si všimla. Už jsem si říkala, že toho draka vydražíme v Aukru. Ale když už jsi pro něj přišel, tak nic, no." Matýsek zatím držel vší silou na obloze tančící krabici. Draka malajského jsem za ten zbytek lanka přivázal ke kompostu, což mu evidentně vyhovovalo. "Tatínkůůůůů!" Otočil jsem se, abych viděl, jak Matýsek pádí za krabicí a Kačka zvesela přihlíží. "Chyť ho, honem ho chyť!" "Ale já ho už nedohoním!" "Tak hlídej Kačenku, už pro něj letím ... Ahoj, Martine, to jseš hodnej, že nám tu krabici podáš. Vona na tý stříšce nějak uvázla. Tak dík." "Není zač, taky se budu muset po nějakým drakovi pomalu poohlídnout ..." "Tak, Matěji, a teď už jí musíš držet pořádně. Já se pokusím ještě dostat nahoru tady to malý křídlo ..." Byl opravdu příznivej vítr a mě popadla pejcha. Na malou chviličku se mi po dlouhým cvičení podařilo na naší zhradě dostat najednou do vzduchu tři draky. Jenže Matěj pak prohlásil, že už jde domů, krabici mi předal, křídlo sebou před tím mrsklo po sté o zem a Kačka šla za bráškou. No mám já to potomstvo! Takovej výkon a oni si jdou na svačinu!