WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

bude to muset zůstat tak

"Cos to zas přitáh, taťko," hartusívala babička na dědečka, když jako obvykle odněkud přišel a něco přinesl. Chodíval třeba do Kotců na Starém městě a tam mívali věcí! Všechny ty věci schovával, včetně věcí, které už se třeba trochu opotřebovaly. Nic se nevyhodilo, všechno se schovalo. A ono se to nakonec vždycky hodilo. Něco z dědečka ve mně být musí. Strašně nerad něco vyhazuju. Jako třeba šňůru z rozbité lampičky. Lampičku jsme koupili, hned nám upadla a jelikož byla z keramiky ... Ale ta šňůra, ta neměla chybu. Je to už nějaký ten pátek. Možná i rok. A jak jsem v sobotu stěhoval poslední věci z bytu, našel jsem i tu šňůru. "Tak," vyhlásil jsem slavnostně doma, "teď Matýskovi můžu opravit tu lampičku z Ikea, co si u ní rozbil tu šňůru. Vidíš, Haničko, nakonec je dobře, že jsem ji schoval." "Uhmmm," hlásila přítomnost duchem má shovívaváHanička. Uložil jsem Matýska i Kačku a večer šel zpravovat lampičku. Za chvilku to bylo. "Haničko, teď už jen to stínítko, kampak jsi ho dala, já ho nějak nemůžu v komoře najít." ".... vono bylo prasklý a měla jsem ho už tolikrát v ruce, no ... já ho asi vyhodila ... Tak to nech, já pro Matýska tu lampičku za stovku koupím v Ikea novou." Holt to bude muset ještě nějakou dobu zůstat tak. Já si nechám to vetešnictví a pan Ikea z něčeho taky musí bejt živej.

letošák

Tím, že rozumím čaji, jsem se začal vytahovat ve chvíli, když jsem zjistil, že dobrý čaj se nemá sladit. Na čajový obřad to samosebou nestačilo, ale jako jednooký mezi čajoslepci jsem mohl nést pochodeň pravdy. Je to už opravdu hodně let. Čím víc jsem se čajem propíjel, tím víc jsem samozřejmě poznával, že nic neznám. Přestal jsem nabádat kolemjdoucí, aby nepoužívali k přípravě čaje železných nádob, už jsem nepranýřoval sladící, ani jsem rákoskou neklepal přes prsty všechny, co si přelévali zelený čaj právě vroucí vodou. Teď už si čaj vychutnávám nejčastěji sám a nikomu to necpu. Teď na jaře si hezky potichu užívám začátek sezony. Právě se k nám totiž dostávají lístky z prvních letošních sklizní. Do krámku s čajem si je chodím očuchat a vybrat si něco pro potěšení. Je to něco, jako když vinaři otevírají první lahve s Beaujolais nouveau. Jenom kolem toho není takovej cambus. Zrovna včera jsem si nějakou tu laskominu přinesl. Myslím, že by se dalo říct, že letošní první sklizeň nebyla špatná. Ten, kdo má rád čaj, už si může užívat letošák.

březnová hádanka

Myslím, že je příležitost k další hádance. A proto:
Na obrázku je:
a) fotografie nerealizované scény z posledního dílu Trnkovy Zahrady - Velryba Abyrlev, zachráněná ze studia Čiklovka
b) tající sklenka Absolut vodky v ledovém hotelu v Jukkasjärvi, 200 km severně za polárním kruhem ve Švédsku
c) kapka deště s ledovými krystaly přimrzlá na střeše auta, 2 m severně za stěnou našeho domečku v Olešku

trouba

Už nějakou dobu vedeme s moulaskavouHaničkou disputaci o zkoumání poloh. Zeměpisných v tomto případě. Já jsem hračička a tedy jaksi podstatně víc náchylnej k pořizování zbytečností. MášetřiváHanička je člověk vážný a sečtělý a inklinuje víc k nátuře Harpagona. "Ty tvoje džípíesky pořád. Takovejch peněz. Ne abys to přines domů. Nejveš tak za tisícovku jako má kolega. Má to v mobilu a ukazuje mu to, kam má jet. Docela to funguje. Jak jsem s ním tuhle jela na Moravu, vedlo nás to docela přesně. To by se mi líbilo. A ne ty tvoje krabičky za desetitisíce." Podobnou řeč pronášela máspravedliváHanička onehdá právě na téma určování polohy. Já s ní tak trochu souhlasím, ona hodnota těch krabiček se měří hlavně chtivostí nás, kluků, co jim je jedno, jak jsou drahé. Co bych však pro mounejmilejšíHaničku neudělal. Minulý týden přišel balíček a v něm gps modul k telefonu. I s postilionem, který nám to dovezl, právě za tu tisícovku. Tak si hraju. Už vím, jak daleko je tady u nás do krámu, kudy do školky, jak do Prahy, kolik satelitů je vidět nad Oleškem. A tak. Modří už vědí. Kupodivu to i funguje, jak má. Včera večer doma sedíme a povídáme si, když tu náhle zaznělo: "Není GPS signál." "Cože?!", opáčila mácitliváHanička. "Co to zase máš? Vono to mluví? Pavlovi to v telefonu jenom vokazuje! Takovej krám, hned to vypni! Ještě tohle mi tu bude dělat rámus." Já ten aparátek zapomněl odpojit a vypnout. A von se sám nabonzoval, trouba.

zas tak krásná být nemusím

Letos nás táhlo vsí na pomlázku o jednoho víc. No, táhlo. Matýsek utíkal nedočkavě vpředu a já táh' Kačku. Ona totiž Kačenka ještě neví, že o velikonoční koledě jsou holky loveny chtivými mrskači. Ona prostě chtěla na koledu taky, aby si užila koledu z té druhé strany. Pomlázku jsem jí uplet už v sobotu a tak měla příležitost si to vyzkoušet. Já už navždy zůstanu ku koledě nepoužitelnej, ale Mates to všechno vynahradí. Koledu uměl a Kačenka mu úspěšně sekundovala. Stihli jsme to skoro všechno dřív, než jsme jeli pro babičku na nádraží. Ba dokonce jsme byli i svědky veliké upřímnosti. Zatímco totiž na poslední štaci Matýsek poučen moumilouHaničkou přednášel koledu a jemně poplácával tetu Lenku, Tomáš to vzal velmi upřímně z jedný vody načisto se slovy: "Já koledu vynechávám, já tě rovnou vypráším." Že prý to docela štípalo ... No a pak už jsme přivezli babičku a stavili se na kafe sousedi ze staré hospody. A Kačenka vykoledovala od tety Martiny růžové sponky do vlasů. Parádila se celý den a těch ksichtíků ... kde se to jen v tý žábě bere?! Přišli i koledníci k nám a mámiláHanička se způsobně vyšpulila se slovy: "Abych byla napřesrok hezčí." Kluci měli o kráse své představy. "Už dóóst," křikla málaskaváHanička, "zas tak krásná být nemusím!" Inu, ani já tu koledu nemusím, ale pro ty děti se člověk vobětuje.

poslední zimní a první jarní autobus

Do autobusu jsem si předevčírem jako jedinej u nás na konečné musel vstup zaplatit. Ostatní měli jakési bumášky a jen jimi tak mávli řidiči před očima. Seděl jsem a pozoroval přistupující. Skoro všici měli tu bumášku. A jeden pán dokonce i takovou tu zelenou hranatou brašnu od masky. Taky jsem jí nosil. Ale to už je strašně dávno. "Sem si sednem a budem se bavit přes uličku," povídala jedna paní druhé a hned pokračovala: "Ani to kafe jsem si nedala, jsem vstala v půl osmý, voblíkla se a hned jsem padala ..." A tak dál až na konečnou. Počítám, že si ty dvě paní povídají ještě teď. Někdy budu muset vzít s sebou moumilouHaničku, pomyslel jsem si. Abysme si užili. Nad sebou jsem totiž četl nápis: Žádáme cestující, aby se za jízdy drželi.
Včera, kdy začalo v 6:48 astromnomické jaro, jak se všude hlásalo, jsem jel taky. Ovšem už na jaře. Včerejšek byl vůbec prima den. Konečně jsem si moh připadat jako medvěd, co se na jaře probouzí a v zimě chodí spát. Tenhle jedinej den to platilo i pro mě. Je právě první jarní úplněk a proto i Velikonoce, což přírodě nikterak nepřekáží v tom, aby nám ještě udělala zimu. V té chumelenici, co byla ráno, to autobusu pěkně klouzalo a jeli jsme krokem. Už v Černíkách to panu šoférovi chcíplo pod rukama a pak ještě jednou u Šmoulova. Nakonec nás přeci jen dovez a já mám za sebou zimní i jarní cestování autobusem. To všechno za dva dny.

snad to stěna ještě unese

Ono to jednou musí přestat, už jenom kvůli zákonu o vzájemné neprostupnosti hmot. Jednoduše se mi ty knížky nikam nevejdou. Než ten okamžik nastane, což se dozajista projeví tím, že se vyvalí celá západní stěna pracovny i s knížkama, můžu si ještě pár kousků donést. No, pár, to jsou jen dvě. Řekněme několik. Mezi těch několik patří poslední dobou pohádky a vůbec knížky pro děti. Jak už bylo psáno, vybírám si knížky, které se mi budou dobře číst a zapadají do mých představ o knihovničce klučičí a holčičí. Matěj s Kačkou nemají na vybranou a nějakou dobu to prostě ještě musí nechat na mě. Teď jsou na řadě Kubínovy čertovské pohádky. Ta řada se musí doplňovat, to dá rozum. A jak tak tuhle zas v jednom antikvariátu doplňuju, došlo i na Putování za švestkovou vůní. Knížka je to vyjímečná především tím, že k ní byl v ceně přívažek. Vykouk na mě už v krámě a pan antikvář to tak nechal. Když jsem doma prohlížel, o co jde, zjistil jsem, že knížka musela patřit nějakému sběrateli fotografií. A tak mi v knihovně přibyly i fotky (1, 2, 3, 4, 5, 6). No snad to ta stěna ještě unese.

jak to bude s jetelem

A máme tu Josefa. Pranostika k tomuto datu praví třeba: Nenajde-li led Matějova pila, najde Josefova širočina. Nebo: Na svatého Josefa sníh - urodí se hojně bílého jetele. V každém případě by se měl hlásit konec zimy. Letos stejně jako vloni je to ovšem s tím hlášením nějak na levačku. Včera začaly sněhové přeháňky skoro na chlup přesně jako před rokem. Jak si ty pranostiky přebrat? Zima podle všeho zatím nekončí, s jetelem letos nějak moc nepočítám, ale šikovného tesaře se sekerou bych moh potřebovat. Teď už jen kde ho sehnat. To ovšem v lidové moudrosti zapsáno není. Tenkrát si holt skoro kažej tesal sám, jak uměl. Zima nezima.

jaký má ta mašina motor

Po vzoru protřelých světoběžníků a cestovatelů připravil jsem si i já plán cesty. Cesty domů. Ovšem vlakem, a tedy poprvé. MojílaskavouHaničku jsem požádal, jestli by bylo možné mě vyzvednout ve Vraném na nádraží a protože jsem dostal zelenou, mohl jsem vyjet. Podle jízdního řádu z Hlavního nádraží v 16:45. Byl jsem tam v 16:25, abych něco nepromeškal. Sehnat jízdenku byla pro zkušeného cestovatele hračka. Ale teď: odkud to jede? V 16:45 je tu jenom jeden vlak. Na sedmým nástupišti přistavenej, jenže do Senohrab. Z nástupiště č. 7 jsem se vrátil zpátky do haly k informacím: "Jo, ten vlak vám jede," povídala ochotně pani, "Z Vršovic!" To nemůžu za sedm minut z hlaváku stihnout! Že voni myslej na přestup?! Tak to risknu. Třeba bude můj vlak v 16:46 z Vršovic čekat na ten v 16:45 z Hlavního. Ještě jedno rozhodování: do Senohrab nebo do Salzburgu? Vzal jsem ten do Senohrab, jelikož ten do Salzburgu tam ještě nebyl. Vsadil jsem na správnýho koně. Ve Vršovicích jsem vylez a v dálce za nástupištěm viděl jen brzdový světla motoráčku. Tak to bysme měli.
Koukám, jak paní jde do podchodu a pánové přebíhají koleje k druhému nástupišti. A hele! Von tam ten můj přeci jen čeká! Přeběh jsem taky a pro jistotu jsem si to nechal potvrdit na poslední chvíli od paní průvodčí, a hned jsme jeli. U Michelské plynárny jsem si připadal skoro jak v Londýně, ale naše lokomotiva mě zas vrátila do reality. Udělal jsem si z té jízdy jízdu vyhlídkovou. Bylo sice pod mrakem a místo foťáku jsem měl s sebou jen telefon, ale pro ilustraci jízdy Posázavským pacifikem to úplně stačilo. Za chvilku jsme byli v Braníku, pak dál podle Vltavy a to už je na Zbraslav co by kamenem dohodil. Tunelem v Jarově se po opravě jezdí docela rychle a za ním se hnedle vyloupne kostel ve Vraném. Na semaforu jsme dlouho nečekali a na nádraží už čekala celá rodinka. "Jsme jak cikáni," povídá mápolitickykorektníHanička, "děti jdou ze školky v ušmouranejch teplákách. Snad se za nás nebudeš stydět." I kdepak. Dostali pusu. Všichni tři. A Matýsek se mnou vážně rozmlouval, jaký že má ta mašina motor.

mně už to tak nejde

"Kapitáne! Plnou parou, plachty napnout! Hurá! Tšššš ....! Tati, teď jsem tě předjel, vidíš, tady z přilby šlehají paprsky. Dššš!" Jo, jo, Matýsek právě dosáhl věku, kdy malí kluci začnou vybuchovat. Matěj už exploduje dobře týden. Co viděl za pohádku ve školce, nevím. Já mu včera pustil piráty. MálaskaváHanička mi zakázala Ostrov pokladů, to že je na Matýska ještě moc zlé. Inu má pravdu. Viděl tedy Planetu pokladů. A tam těch zvuků je nepočítaně. Moc si to pochvaloval. A když jsme jeli po dešti projet kolo, okamžitě aplikoval naposlouchané zvuky a povely. Vlastně mu to závidím. A přeju. A potají si vybuchuju s ním, ale to víte, mně už to tak nejde ...

...

víc hlav, víc těsnění

Povídal pan technik v Subaru servisu, že prý to může být vodní pumpa, že von s tím má tu zkušenost, že to bejvá hodně často. Já na to, že bych byl rád, kdyby to byla ta pumpa, jelikož jsme s panem Hrubým objevili, že to je spíš těsnění pod hlavou, což je závada zapeklitější. "Tak to já vám zavolám, kdyby to teda bylo to těsnění," nakonec alespoň částečně pan technik připustil, že by třeba moh mít pravdu i někdo, kdo nejni dost umazanej vod Subaru. Umazanej neumazanej, brzy zavolal, že jsme měli pravdu a že to holt je to těsnění pod tou hlavou. A že se musej udělat vobě najednou, páč se to tak dělá, jelikož boxer je boxer a ten má hlavy dvě, a že je to tak aspoň na tři dny ... No co jsem měl dělat, už jsem na to nachystanej, že zas příští týden budu jezdit socku, no. Třeba zas budou nějaký ty historky z integrovaný dopravy.

jak říká sám autor

Včera ráno si Matýsek z ničeho nic sedl po snídani ke stolu a jal se kreslit. "Tohle je, maminko, pupík, tady jsou prsa a tady se směje," slyšel jsem ze světnice malířův výklad díla. "No ty jseš, Matýsku, úplnej věstonickej venušák!", pravila málaskaváHanička. Musel jsem se jít podívat, co to vlastně ten můj synek nakreslil, přeci jen té chvály bylo víc, než kdy jindy. A ono, světe div se, to bylo k poznání. Von ten kluk ve svých čtyřech letech umí kreslit skoro líp jak já. A jak umí odpozorovat, co je k malování nejdůležitější, to by se Rubens divil. No, posuďte sami, tady je Matýskova babka - a má velký prsa, jak říká sám autor.

Uff ...

A je to. Rekonstrukce stránek včetně archivu a galerie je hotová. Ani to moc nebolelo, jen ta práce s tím! Teď už snad budu zálohovat častěji, abych tu votročinu nemusel znovu podstupovat. Uff ...

baba na štangli

Je potřeba říct, že paměti, čili zapsáníhodných událostí minulý týden zas tolik nebylo. Vezmu to proto jen tak telegraficky. Do středy jsem se vyblbnul dosytosti s bankovními úředníky a jejich šimlem. Teda to vám povim, takovýho krotit, to chce celýho člověka a moumilouHaničku k tomu. Ve čtvrtek přijela návštěva a já jsem odjel do servisu, což se navzájem nijak nevylučovalo. V servisu pan Hrubý zjistil, že to chce asi přeci jen do Subaru, ono těsnění pod hlavou je těsnění pod hlavou, to je málo platný.
Návštěva odjela v sobotu a ve stejnou sobotu jsme slavili Matýskovi čtvrté narozeniny, které byly v pátek. Dostal konečně to vysněné kolo, které jsem mu od podzima sušil v pracovně. Měli jsme s moumilouHaničkou ohromnou radost. Matýsek ho hnedka popad a skoro celé odpoledne z kola neslezl. Nejdřív doma a pak už jsme jeli trénovat ven a pokračovali jsme i v neděli. Projevoval svoji radost potichu a o to intenzivněji. Teď si chodí co chvíli kolo pohladit nebo alespoň zazvonit.
V neděli ráno jsme byli ve Zvoli vynášet Mořenu, jak říkala paní učitelka. No, jak to tak stručně a slušně popsat. Paní učitelka se nechala unést rolí a nějak si přestala hlídat čas. A tak jsme nebyli ani sami ani první, kdo nevydrželi celé to procesí a ještě před vyvrcholením - tedy nikoliv paní učitelky, ale celého toho představení - jsme cíleně zdrhli domů. Čímž jsme učinili zadost jaru i zvykům. A odpoledne zas na kolo. Ono to Matýska přeci jen víc zajímá, než nějaká slaměná baba na štangli.

Emma a já

Je to k nevíře, ale je to tak. Konečně se dostávám k tomu, abych si postěžoval na tornádo a na vlastní blbost. Jo, Emma tu před týdnem řádila a kvůli ní jsme měli v Olešku několikrát po legraci, totiž po proudu. Elektrickém. Ale to nemělo být všechno. Zřejmě v těch energetických křečích dostal můj iMac facku ze sítě a v pondělí večer už se z toho neprobral. Nebudu unavovat resuscitačními pokusy a omyly a jen konstatuji, že když už jsem měl všechno zas téměř zpátky a data na dosah ruky, zachoval jsem se jako trouba, co sedí u počítače poprvé a v rozhodující chvíli zmáčkl enter. A bylo po datech. Komplet z celého počítače. Nepomohl ani renomovaný softwarový nástroj a tak nezbylo, než si říct: to máš za tu zbrklost, ty vole! Teď budeš muset zrekonstruovat celý woleschko skoro čtyři měsíce zpátky z dat na serveru, protože zálohu zdrojovýho kódu máš z půlky listopadu..... To je pěkná pakárna a teď jsem zrovna někde ve dvou třetinách a už mě to nebaví. Takže prosím p.t. publikum o laskavou shovívavost jednak co se týče historie deníku a jednak i nových zápisů. Ale já se polepším.

to se s Bruselem nedá srovnat

Vítr byl pořádnej. Už před odletem z Bruselu nám říkali, že je nad Prahou mírná bouře a taky to povětří při letu trošku drncalo. Ani jsem pořádně nestih vyfotit z okna Oleško. Doma to samozřejmě pořádně fučelo a u Vočka na hospodě to dokonce odneslo i střechu. Když tak pěkně fouká, je potřeba vytáhnou draka. Vytáhl jsem krabici (draka krabici, pro drakové začátečníky), což způsobilo bujaré veselí obou dítek. Přetahovaly se o špagát, kdo ho bude džet. Matýsek držel vší silou a Kačce jsem musel pomáhat. Jednak ten tah neudržela a potom: i kdyby udržela, tak by jí to odneslo. Krabice dělala ve vzduchu psí kusy nejspíš z radosti, že se může takhle v předjaří proletět. A tu najednou lup - a už letěla samostatně. Lanko nevydželo ten vichr. Křik jsem na Matýska, ať jdou s Kačkou domů za maminkou a už jsem klusal přes pole za drakem. Přespolní běh jsem už dlouho netrénoval, to musím otevřeně přiznat, takže i vobyčejná krabice, byť byla lítací, mě předběhla. Totiž předlítla. Nakonec jsem ji našel v takovém malém dolíku před roklí potoka. Neporušenou. Bylo jasné, že ji najdu, neboť ještě před tím jsem našel čerstvě shozené jmelí, což jistojistě znamenalo štěstí. Ono je to k té rokli od nás tak půldruhého kilometru a proto mě udivilo, že v půce pole směrem ke mě se pohybuje červený bod. Z bodu se vyklubala Kačenka, která šla statečně tatínkovi naproti. Srnky byly pryč, kanec taky žádnej, tak bylo relativně bezpečno. Popad jsem v půlce pole Kačku a i s drakem jsme dokráčeli domů. Matýsek zatím stačil provázek zamotat do růží. K čemuž se okamžitě hrdě hlásil. Takové to bylo hezké sobotní odpoledne. To se s Bruselem vůbec nedá srovnávat.