WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

zbytečné iluze

"Nakonec je všechno jinak. Přijedu asi za půl hodiny a přivezu k večeři pizzu," meldoval jsem domů, aby věděli, kde jsem. Přečtu dětem pohádku, aby se jim nestýskalo, když jsou dneska celý den s babičkou. Ona se Kačenka jistě těší. A tak nějak podobně jsem si to sumíroval cestou. Odemkl jsem si a Kačka už běžela. "Pšivez ši pišu?" "Přivez, Kačenko, jen co jí vyndám z auta." "To mám ráda." "Matěji, přijeď sem s tříkolkou a nalož ty krabice. Ať je nevyklopíš! Pěkně to dovez do kuchyně, já se zatím zuju." Ke stolu jsem přišel poslední. Děti se cpaly, babička taky, a že prý je moc dobrá, ta pizza. Hmmm... došel jsem si taky pro kus a cpal se s nimi. Kdepak stýskání, kdepak tatínek. Žvanec. To je zajímá. Člověk by si neměl dělat zbytečné iluze.

uvidíme na jaře

"Ale jo, tak klidně přijeďte," jakžtakž přitakala slečna od Subaru. Ono nebylo včera nijak zvlášť na předváděcí jízdy, tak nebylo divu, že se jí moc nechtělo. "Jen pojďte, už to máte nachystaný," uvítala mě ve dveřích a šli jsme. Nový Forester nemá klíčky. Jenom krabičku s knoflíkama. Tu jsem zvládl. Ale nemoh jsem najít ten šteftík, co se s ním startuje. "To ja tadyhle vlevo." "Aha," našel jsem veliké červené svítící tlačítko. Zmáčk jsem knoflík a jelo se. Byl jsem zvědavý na nový motor boxer diesel. Neumím to s naftovým motorem a tak mi to hned na křižovatce chcíplo a pak ještě jednou na kulaťáku u Jesenice. Ale jinak jsem se tvářil, jako bych s tímhle autem jezdil odjakživa. "Klidně můžem i na šestku," radila slečna na dálnici, aby zdůraznila, že tohle auto má šest rychlostí plus zpátečku. Bylo to svezení příjemné. Žádný kovaříci v motoru, jak by u dieselu člověk čekal, všechno po ruce, jen ten automat chybí. Prý se máme nechat překvapit. No uvidíme na jaře, to už bude docela aktuální.

někdy se vyplatí počkat do rána

"Zítra vstávám brzo, jedu na kurz," varovala nás večer mápracovitáHanička. Končily dva deštivě zamračené dny, kdy jsme si buď hráli s dětmi nebo si četli, což, jak známo, je u nás zábava číslo jedna. Takže ranní vstávání nemělo být žádnou mimořádnou událostí po celkem líně prožitém svátku. "Jsem si zapomněla nařídit budík," pravila jaště v posteli s knížkou mápečliváHanička a cupitala dolů pro telefon - budík. A najednou bylo ráno. Nejdřív to vrnělo, pak to hrálo a mározespaláHanička poctivě a okamžitě vstávala. Ona má ty starty rychlý. Kouknu na hodiny, mohlo být nějak po páté. Válel jsem se ještě skoro do šesti, jelikož já na kurz dneska nejdu. Dole se pořád svítilo. Svítilo a četlo. MámiláHanička četla dole na kanapátku. "Co tu děláš?" "Ále, jsem si zapomněla přeřídit hodiny v mobilu. Vstávala jsem o hodinu dřív!" Zahučel jsem cosi o daleko lepších možnostech využívání hodiny času, než zrovna s knížkou, a šel psát deníček. Někdy se prostě vyplatí počkat do rána.

taková ranní

Udělali jsme si dneska volno, když je zítra ten svátek. Když je zítra ten svátek a dneska volno, obvykle si nepíšu. Ale i když je svátek a volno, udělám si tu a tam nějaký ten obrázek, když je zrovna nálada. Nálada byla. Taková ranní: 1, 2, 3.

karban k jídlu

To sem zvědavej, kam si dneska sednu, povídám si takhle ve středu před obědem v bufetu. Bylo plno a přitom žádná fronta. Nějak vám to dlouho trvá, vyslal jsem myšlenku k sedícím žvýkajícím spolustrávníkům. Vyšlo na mě místo vedle stolku, kde seděly tři asiatky. Z které země byly, si odhadnout netroufám. Při polívce se rozhlížím a koukám, jak naproti stolovníci živě rozprávějí po obědě, vedle si mládenec čet knihu taky už po jídle a slečinky vedle u stolu se s tím nemazaly vůbec. Jedla jenom jedna. Zbývající dvě se potravou vůbec nezabývaly a mazaly karty. No bodejď by tu bylo místo! Koukám na ně a ony to braly jako společenskou událost, řekněme třeba jako čaj o páté. Žvatlaly si u karet a listy jen pleskaly o stůl, zatím co kamarádka dojedla oběd. Jejich řeči nerozumím, ale tolik mi bylo jasné, když jí stáhly zpátky na židli, že rozhodně ještě nějakou chvíli hodlají posedět a věnovat se karbanu. Odcházel jsem a slečinky mastily karty dál. Včera jsem byl jinde, proto nevím jistě, jestli jsou tam ještě. Kdo ví. V tu středu vypadaly, že tam málem chtějí bydlet.

aby nás to neraflo

"Copak je to támhle nahoře za hračku?, ptal jsem se pana prodavače v mém oblíbeném bazárku, co tam mají nové věci za polovic. "V té zelené krabici." "To je přece Pleo! To neznáte?" "Vůbec nevim, co to je." "To je děsná novinka, tady ho máme skoro za polovinu, normálně stojí deset, dvanáct tisíc," prodával pan prodavč rovnou z voleje. "No jo, ale já furt nevím, co to je." Začal mi to opatrně rozbalovat, abych moh alespoň nakouknout na ten zázrak. "Von se probudí a pak ho krmíte a dáváte mu napít a von chodí a když ho pohladíte, tak zamručí a vrtí vocasem a vůbec ho vychováváte, ale taky vás může rafnout, když se mu něco nelíbí, ale teď spí." "Dyť je to malej gumovej dinosaurus." "No a jen co se probudí, hned se začne učit a chce jíst." "Aha! Takže něco jako tamagoči." "No tohle se nedá srovnat, tohle je živý zvíře a vono s váma i roste." "Počkat, počkat, dyť je to plechový, teda gumový, a jak by to asi tak rostlo?!" "No né fyzicky, to von zůstane furt malej a gumovej, ale psychicky, jak se vod vás učí!" "Jo ták, von mi z něj vyroste duševní gigant na baterky!" "No, když ho budete krmit..." "Tak to dík, to my máme Ferdu a byl lacinější. Ale zato je chlupatej a hřeje a má nás taky rád. A Sára jakbysmet." "No jo, ale tohle je fantastická novinka!" "To je, ale já mám radši ty naše kočky. Tak vám děkuju za předvedení." A je to tady, pomyslel jsem si. Teď ještě jestli do toho nezapomněli vložit tři základní zákony robotiky, aby nás to neraflo.

přepočítejte si slepice

Nejsem předplatitelem ani příliš nevyužívám tuto službu, ale přeci jen se mi občas přihodí, že jedu tramvají. Jako tuhle. Potřeboval jsem se přesunout od Jindřišské věže k Dívčí škole. Ve voze byl takový veselý halas, zdálo se na první pohled. Na druhý pohled to bylo tak, že na sedadlech u zadní plošiny seděly čtyři mladé cikánky s jedním kočárkem a revizor je marně vyzýval k předložení platných jízdenek. Přijde vám nesprávné, když ve zpitomnělé politicky korektní atmosféře nepíšu romky? Byly to cikánky! Protože cikán je fracek, zloděj, hajzlík, lump. Rom je možná etnikum. Tyhle harpyje se chovaly jak čistokrevný cikánky. Zesměšňovaly revizora a zneužívaly právě oné politicky korektní atmosféry. "Hej more! Si na nás dovoluješ, dyš sme cikánky. Natoč ho, ať viděj, jak s náma zachází!...." A tak dál. Nevím, jak to dopadlo, musel jsem - a chtěl jsem - ven. Ale vím, že pořád platí babiččino: Přes ves jeli cikáni, tak si přepočítejte slepice, jestli vám nějaká nechybí.

mám alespoň tu náhražku

Ona už asi bude nová verze wayfinderu. To abych si jí stáhnul do mobilu. Říkal jsem si včera. To byl nápad! Nová verze se usalašila v mém mobilu a zřejmě se jí v něm líbí tolik, že už tam nikoho dalšího nechce pustit. A tak radši vyřadila telefon z provozu. Totálně. Je po něm, jak po žabe. Řekl by jeden kolega z Brna. Po neúspěšných resuscitačních pokusech jsem zpanikařil, že budu bez spojení. Před dvaceti lety by mě ani ve snu nenapadlo, že budu mít mobilní telefon, taková věc tenkrát patřila do oboru sci-fi. Dneska na mě padne hrůza, že nebudu ve spojení s okolím. Zkusil jsem koupit nějakou náhražku na chvilku v bazaru, ale nějak se mi ty ochmataný čórky eklovaly. Skončil jsem v servisu, kde mi řekli, jestli mám záruční list. No jasně, ty s sebou obvykle dva až tři nosím. Koupil jsem si u nich náhražku funglovku a se záručákem a zamřelým telefonem tam jdu dneska znova. Ale už uklidněnej, že mám alespoň tu náhražku, která funguje.

uvidíme

"Ty jseš můj tatínek." "Ano Kačenko, jsem." " A já jsem Kačenka." "Jseš moje holčička." Povídali jsme si při večerním sušení po koupání." "Mám pipinku," důležitě mi dál sdělovala Kačenka. "To víš, že máš." "Až budu velká, budu mít pinďourka." "To nebudeš." "Budu!" "Ne, Kačenko, až budeš větší, budeš mít větší pipinku, ale pinďourka ne." "Nebudu? ... To ale budu nešťastná." No, uvidíme ...

exotická nátura

Někdy před rokem jsem si pochvaloval, jak mi kvete zvláštní orchidej tady v tom mém chlívku v pracovně. Ta kytka kvete dál. Rychlostí jeden květ za trochu víc, než měsíc. Má teď v pořadí jedenáctý a zakládá na dvanáctý. Takovou kytku jsem ještě nepotkal. Skoto to vypadá, že tu se mnou chce vážně bydlet a patřit do rodiny. Tedy klobouk dolů před takovou trpělivostí, musí to být hodně exotická nátura.

tichá domácnost

"To se na to můžu vykašlat. Člověk ti nosí knihy a ty je nečteš," četl jsem večer mémiléHaničce levity, "já s tím prostě přestanu a basta." "Ty tomu snerozumíš. Víš, jak já se na ně těším?", hájila se másečtěláHanička. "Tak proč čtěš furt ty starý?", nenechal jsem se jen tak odbýt. "Protože to těšení je nejpší. A tyhlety tlustý knihy, co se na ně těším, to je úplnej požitek. Tak si je schovávám. Stejně je pak zhltnu za dva dny." "To chci vidět, dyť ta jedna má tisíc stran!" "No právě, když bude dobrá, o to rychlejc jí přečtu. Ty tomu vůbec nerozumíš." "No tak jo, ale stejně s tím kupováním dalších počkám." Sedl jsem si na kanapátko k méčtoucíHaničce, vzal si svou knihu o Lochnesce a měli jsme včera večer nádherně tichou domácnost.

jak fotit při úplňku

Na rozdíl od mémiléHaničky spím docela dobře a usnu rychle. I pro mě ovšem platí vyjímky. Třeba když je úplněk, jako dneska v noci. Nějak se mi nedařilo zabrat. Venku bylo světlo skoro jak v poledne a tak mě napadlo vyfotit si krajinu za měsíčku. Nápad přišel pozdě, když už byl úplněk v mracích, takže nic moc. Příště, až bude úplněk, musím si na to dát pozor a zmáčknout spoušť včas.

mlhy

O svaté Brigitě bývá mlha na úsvitě. Letos se Brigita trochu opozdila, ale o to víc si to vynahradila. Od pátku až do včerejška byly mlhy jak na blatech a včera padla hned po západu slunce mlha, že by se dala krájet. V mlze se jezdí pomaleji a opatrněji. Alespoň tady u nás na vsi. A taky se později vstává. Když se mlha odplíží až kolem jedenácté, hned má člověk pocit, že vlastně ani dřív vstávat nemohl, protože stejně do té doby nic nebylo vidět. Ale potom o víkendu i včera vykouklo sluníčko a nastalo babí léto ve všech dostupných barvách.

kolaps paralelního vesmíru

Něco se tam muselo stát. Jinak to není možné. Kdo čte woleschko, ví že je tu pro nás samozřejmostí přítomnost paralelního vesmíru. Důkazem, jak známo, jsou ztacené ponožky, které se během času naprosto neodhadnutelně ztrácejí a znovu objevují. V sobotu bylo velké prádlo a já čekal zas nějaký ten přesun hmoty mezi paralelními vesmíry. Jenže tentokrát se vůbec nic nestalo. Naopak, včechny ponožky byly v páru. A to je právě ta záhada. Už nějakou dobu se mi v šuplíku hromadí liché černé ponožky. Mám jich tam dobře dva tucty. Každá jiná. Do páru prostě nejdou. A v prádle se neobjevily. Muselo se tam něco stát. Ve světě, kam se mé ponožky ztrácejí, teď musí být zavaleni horou ponožek a přestalo jim fungovat návratové zařízení. Jestli s tím něco honem neudělají, dozajista hrozí kolaps paralelního vesmíru.

pořádná muzika

"To se mně nelíbí," oznámila mi Kačenka navečer v době, když se měla jít koupat. "Mě se zas nelíbí, že kňouráš," vrátil jsem míček na její půlku. "Ten pán se mi nelíbí," pokračovala dál, tentokrát na adresu Iana Gillana. "Pustíš to nahlas?" tázal se Matýsek a preventivně si zacpával uši. Gillan zrovna rozjížděl Black Night. "No jasně." Zacpávali si uši oba. Vidím, že Matýsek něco říká, i ztlumil jsem zvuk. "To je vopravdová muzika, viď tatínku." "No to teda! Parpli sou vopravdová muzika." "Ale housle taky, viď?" "Jistě, Matýsku. Opravdové muziky je spousta." "Koupíš mi housle?" "To nevím." "Ale já bych chtěl jen takový, co se nemusejí ladit, já bych na ně jen hrál." "Uvidíme. Ale na ně se musí pořád cvičit." "Od rána do večera a pořád?" "Skoro tak to je, Matýsku." "Tak mi je koupíš, viď." "A mě se to nelíbí!" pravila znovu Kačenka, "A schválně se budu dívat!" Tak si z toho něco vyberte. Jeden to chce nahlas a k tomu housle a druhýmu se to nelíbí a chce se ne to dívat.

traktorové odpoledne

Kdo včera uhádl, ví, že jsme byli s dětmi v sobotu ve Zvoli na přehlídce traktorů. Ondřej o tom píše tady. Volal mi, ať homem přijedu v půl třetí, zrovna, když jsem byl v půlce natírání dřevěné podesty kolem bazénu. "To musím nějak stihnout," pravil jsem do telefonu. Váleček s olejem začal po dřevě kmitat nebývalou rychlostí a já to opravdu stihl tak, abychom s dětmi přišli na náves k rybníku právě včas, když kolem projížděla kolona stařičkých traktorů. Naprosto jsem nečekal, že se budou tomu potěru tolik líbit. "Jé a támhle je mašinka!", volal Matěj, když kolem jel Lanz Bulldog. Na seřadišti si směly děti traktory ozkoušet a pánové traktoristi dokonce sami vybízeli: "Tenhle neběží, tak je tam posaďte, můžou kroutit volantem." Kroutili. Skoro u všech. A protože traktorů bylo nepočítaně, přesedaly obě děti z jednoho na druhý. Nadšení nebralo konce a když nás dvakrát kolem rybníka svezl traktor spolu s ostatními mrňousy na babosedu, mávalo se na všechny strany. Kdybych tu byl sám, rozplýval bych se nad báječnými stroji, nad jednoválcovými motory, setrvačníky a vůbec nad vším tím železem, co mu teprv poctivá strojařina vdechne kus života. Ale že jsme tu byli s dětmi, pozornost se soustředila na okouzlení z krásných velkých hraček, které byly k osahání a ke svezení. A'ť tak nebo tak, bylo to takové krásné traktorové odpoledne.

skoro hádanka

Zkuste uhádnout, co jsem fotografoval v sobotu ve Zvoli.
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11.

hovadskej Don Util

"Já tam klidně půjdu s někým jiným, jenom abych moh říct, že to bylo blbý," objasnil jsem mémiléHaničce svůj postoj k včerejšímu divadlu. Včera jsem mohl jenom já a přeci jen mi bylo líto, aby propadlo předplatné. Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Ve Stavovském hráli Dona Juana. Proboha, jak může přes lidi, co to mají na triku, takováhle hovadina projít! Už jsem možná deset let nebyl v Národním, ale zřejmě se tam za tu dobu mravy moc nezměnily. Moderní, současný pohled na Moliéra. Hra šitá pro Donutila na míru. Exhibice výřečnosti. To jsem si o představení přečetl kdesi v médiích. Zprasený představení. Donutil hraje furt Donutila, protože nic jinýho neumí. Děsivě proškrtanej text proloženej naprosto mimochodnými vulgaritami. To jsem včera viděl. A když nedlouho před přestávkou ( mimochodem, už jsem počítal každou vteřinu, jen ať to skončí ) na jeviště vpadl Alexej Pyško v blankytném kostýmku comicsového hrdiny se škraboškou a kuklou s vkusnými oušky, nevěřil jsem vlastním očím. Přestávka byla vysvobozením a na druhou půlku už jsem nečekal. Ať si to klidně Don Util užije až do konce sám.q

to si vypiju

"Ty přelejváš zelenej čaj vařící vodou?" ptala se mápečliváHanička. "To je černej čaj, Haničko," opravil jsem nepřesnost. "Dyť je zelenej," trvala na svém mámiláHanička. "Vždyť koukáš na černej," dál jsem se pokušel napravit nedorozumnění. "Vidím zelenej," přesvědčovala mě znovu mátrpěliváHanička. "Je z týhle krabice," přidal jsem další důkaz. "Jo, tam jsem dala Lapsang Souchong," upamatovala se mábystráHanička. "Ten je černej, ale tohle není Lapsang." "Ale je, dyť smrdí." "Nesmrdí, Haničko, Lapsang je tady vedle." "Stejně je to Lapsang Souchong, a je oranžovej!" "Říkala jsi, že je zelenej," pokoušel jsem se držet lajnu. "Dyť vidíš, že je oranžovej. A smrdí." ... Prohrál jsem a věděl jsem dobře, že si to navíc ještě vypiju.

mizernej dabing

Už jsem se k tomu přiznal, takže si klidně můžu psát o tom, že mám rád filmy. Většinou ty starší, protože nová, řekněme posledních deset let, produkce mi kromě několika kousků nepřináší to potěšení. Patřím prostě mezi ty staromilce, pro které Spielberg natočil posledního Indianu. Musel jsem si tedy koupit někdy minulý týden s novinami Podraz. Ne, že bych ho už neměl, ale přeci jen český dabing patřil v tomto případě mezi ty, které byly přinejmenším stejně dobré, jako originál. Těšil jsem se na něj. Zbytečně. Tohle prostě nepochopím, přesto že mi to kamarádi už kolikrát vysvětlovali. Jak je problém sesadit nový master filmu se starým zvukem, jak je problém sehnat vlastníka práv na původní dabing, jak si každý chce udělat svůj a lepší ... Všechno jsou to výmluvy. Nové dabingy stojí za prd. Je to šitý horkou jehlou a hlavně, aby už to bylo. Studio je drahý, herci mají jiné závazky, tak honem, honem, z jedný vody šup na plot. Našinci nezbyde, než zahrnout dobrý český dabing do kategorie pro pamětníky a cizí filmy si pouštět už jen s originálním zvukem.

k Berounce na ryby

Už jsem si dlouho neposteskl na cestu do práce. Nebylo na co. Nějak jsem se naučil objíždět ta nejhorší místa a navíc o prázdninách bývá stejně menší provoz. Včera jsem musel ráno od nás do Břevnova. To je v klidu, pomyslel jsem si, projedu tunelama a za chvilku jsem tam. No to jsem si dal. "To je normání," říkal mi do telefonu kolega, když jsem mu volal ze strakonické o pomoc. "To musíš vydržet. Projedeš to tak za dvacet minut." To byla přesně ta poslední varianta, kterou jsem nechtěl slyšet. Pokusil jsem se to totiž nejdřív objet po poli a když jsem skončil u Berounky mezi rybáři, došlo mi, že musím potupně zpátky. Nezbylo mi, než se po ujištění, že to opravdu jinudy a rychleji nejde, poslušně courat ve frontě až k Barrandovskému mostu. Pak už to jelo. Prý je to normální. Asi bude opravdu lepší jezdit k Berounce jen na ryby. No jo, ale kudy potom do Břevnova?

digitální maglajz

Tak jsem zkusil te střih. Přiladil jsem si skoro to samé ještě jednou. Jo přiladil. Nějak jsem si myslel, že se prostě jen prohodí vysílací frekvence a ono houby. Vznikla Síť 1, zůstal Multiplex A, čímž vznikl digitální maglajz. Všechny veřejnoprávní stanice jsou v seznamu dvakrát, jediná Nova zůstala samotná a čeká na zřízení Sítě 2. Asi si to tak vůdce přeje. Ještě, že na to skoro nekoukám, to by mi přecházel zrak.