WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jen počkej!

V pátek jsem si tu stěžoval na olešskou faunu, kterážto je naštvána naším počínáním, tedy plotem. To jsem ovšem ještě netušil, že ten zajíc, co měl největší vztek, se k nám nakonec přece jen dostal a místo toho, aby zahájil dnes obvyklou hladovku proti plotům, zachoval se velmi pragmaticky. Vožral nám angrešt. A to velice rafinovaně. Oholil horní půlku kmínku. Nezralé kuličky angreštu pak téměř okamžitě samy opadaly nemaje vláhy. Člověk by řek, že tu máme pěkně vypečené zajíce. Ale jen počkej, zajíci! Za pár týdnů to už tak snadno nepůjde.

naštvali jsme je

Již bylo psáno, že se u nás buduje plot, což je teď už stavba nepřehlédnutelná a jistým způsobem neproniknutelná. Tuhle vlastnost poprvé objevila Sára. Na svých toulkách okolím si přivlastnila málem celé Oleško a plot se stal nečekanou komplikací. Zatím je na několika místech ještě prostupný, ale to se brzy změní. Už teď má ale Sára vztek. V případě nemožnosti volného průchodu mňouká za plotem a nechá se přenést domů. Něco podobného musel prožívat i Bedřich, místní srnec, který u nás taky bydlí. Procházívá se v noci po zahradě. Včera jsme jeho kopýtka našli obtisknutá podél plotu uvnitř. Zřejmě vešel obvyklou cestou , ale ven už to nešlo tak snadno. Zajíci taky. Koukáme na ně, jak s naprostým nepochopením obíhají plot a snaží se dost na náš pažit. MámiláHanička si libuje, že bude konečně moci budovat zahrádku a že jí ty rostliny už nikdo nesežere. Ale já dobře vím, že jsme si tím plotem pěkně naštvali místní zvířenu.

Melke - Mölkky

"Konečně jsem se dostal k tomu, abych vám přines ukázat tu hru, co vám už jakou dobu slibuju," uvedl se soused ze saré hospody. "No tak to honem pojďte, ať to zkusíme." Dostalo se nám vysvětlení, že je to hra jednoduchá a že jí můžou hrát i malé děti, což mívá často ten důsledek, že vyhrajou, neboť se prostě náhodou trefí. Taktéž úplní začátečníci či nemehla mají velkou naději. Vytušil jsem příležitost, jelikož nejméně dvě z uvedených podmínek jistě splňuji. Pustili jsme se do hry. Děti to bavilo, nás taky a dvě kola měla zakrátko své dva vítěze. Mě a souseda Jordiho. Nevím nevím, jak je to u něj s těmi předpoklady, ale u mě se potvrdily beze zbytku. Pro zvědavce o jakou hru se jedná můžu říct, že Jordi jí označil názvem melke. Háže se špalíčkem na očíslované špalíčky a sčítají se právě do stanoveného limitu buď čísla shozeného špalíčku nebo počet špalíčků podle toho, jestli spadne jen jeden nebo víc. A to je skoro celý. Tuhle je pár obrázků: 1, 2, 3, 4, 5.

hádanka na konec června

Příští týden už jsou prázdniny. Proto zkusíme jednu předprázdnivou hádanku. Schválně, co je na obrázku?
a) nové logo společnosti Amblin Entertainment
b) nový způsob stavby táborové kuchyně
c) nový komín sousedův

Matýsek a svatojánci

Seděli jsme včera v předvečer svátku Jana Křtitele se sousedy na zápraží a povídali si, protože si povídáme rádi a už dlouho jsme si s nimi nepovídali. Kolem půl desáté přišel Matýsek pronést svou obvyklou večerní větu: "Já jsem jenom přišel říct, že vás mám všechny rád." Dostalo se mu téže odpovědi a tentokrát jsme toho uličníka nehnali do postele, ale usadil jsem si ho zabaleného do deky na klín. Matýsek totiž ještě neviděl svatojánky a včera jich byl trávník plný. Hned se mu světlušky zalíbily a ptal se, proč že nám ti broučci svítí: "My to přeci nepotřebujeme, když nikam nejdeme." Vysvětlili jsme mu, že tihle svatojánci svítí každému.
Když už jsme šli všichni do hajan, začal nám tu před okny rámusit vrtulník. Za tmy dělal kousek za plotem jakési manévry a téměř na temném poli přistál. Důvody se lze jen domnívat, snad posádka někoho hledala. Docela by mě zajímalo, jestli si pilot všim, že jen o pár metrů téměř podletěl dráty vysokého napětí. Bylo to vo fous a moh bejt včera ještě ohňostroj.

kolektivní úchylka

"Až pojedeme zpátky, stavíme se v Miletíně," oznámil jsem posádce. Jeli jsme s dětmi do Krkonoš užít si něco her, které se odehrávaly v duchu otázky: "Schválně děti, jestli víte, co vaši rodiče dělají v práci." Týkalo se to tedy výhradně té části rodičovstva, která se živí děsně chytrým učením děsně chytrejch lidí, aby byli ještě chytřejší. Z toho jasně plyne, že já jsem dělal jenom řidiče. Děti si to užily, zabublaly si ve vířivce a v neděli se jelo domů. Přes Miletín. Tam má totiž odpradávna cukrárnu rodina Erbenova a už můj dědeček, když jel tím krajem, přivezl vždycky domů Erbenovy Miletínské modlitbičky. Je to perník se zvláštním druhem polevy zcela vyjímečné chuti. Jinde jsem se tím nepotkal. Tradice je tradice a proto i já, jsem-li v tom kraji, musím k Erbenovům. Přijeli jsme domů a Veselí sousedé nás vesele vítali. "Ahój, znáte Miletínské modlitbičky?", ptal jsem se Lenky. "To je taková dobrota ..." "Vy ste fakt děsně prožraný," pravila Lenka, "to máte vážně na každým místě prošmejděno, jaký tam mají místní dobroty?." Má pravdu sousedka. Tahleta proviantní úchylka má ambice se stát v naší rodině kolektivní zálibou číslo jedna.

jak vyzrát na elektrárny

Léto je tu co by dup a počasí se chová podle toho a podle pranostiky. Tak třeba včera, 19tého platilo: Na Gerváze a Protáze posečeš seno nejsnáze; asli je suchý odvézt chceš, do Jána si pospěš. Svatýho Jána bude příští týden a svatojánská noc se kvapem blíží. Svatojánští broučci už mají manévry, aby to měli do týdne pěkně secvičený, až se jich léto zeptá. Jeden z nich při tom nácviku zabloudil. "Máme tu svatojánka," pravila mámiláHanička včera, když jsem vešel do ložnice. Jsem hoch bystrej a proto jsem rychlým pohledem hned vyloučil, že by tu moh bejt pod postelí ňákej konkurent. Chvilku jsem čekal, co bude, a bylo. Najednou se u piána (máme v ložnici kromě postele i piáno) rozsvítilo. To bych jakživo neřek, že takovej malej brouček nadělá tolika světla. Na chvilku zhasnul a zanedlouho se zas rozškrt pod oknem. Než se dostal ven, ještě nám posvítil a věru vydatně. Ono se to venku v trávě nezdá, ale když se světluška přiblíží k bílé zdi místnosti, je od ní světlo, že se dá skoro číst. Kdyby s nima byla dohoda, mohli bysme krátit tržby elektrárnám.

úžasná Hanička

"To už řídíš?". ptala se málaskaváHanička s laskavým zájmem." "Pořád eště moc ne, ale tenhle je ovladatelnější, než ten minulej," přiznal jsem barvu. "Pořád se snažím alespoň nespadnout a do něčeho nevrazit." Řeč byla o malinkatém vrtulníčku do dlaně, se kterým jsem si hrál ve světnici. "Ne, Matýsku, ty s ním létat nemůžeš, to je děsně složitý." Miniaturní helikoptérka si pořád dělala, co chtěla. Bylo jasné, že tahle hračka je pro tatínka a synek může jenom přihlížet. Jsem to ale sobec! Používat Matěje jako alibi k nákupu létacích modelů. Půjčil jsem mu tedy vysílačku a vrtulník držel v ruce. Je to zlatej kluk, stačilo mu to. "A teď zas já. No vida, už mi to docela jde. Když ho nechám takhle kroužit, vypadá to, že ho i řídím. Stačí trochu uhnout z cesty ..." Třesk! "Co to? Jéééé. Ona nějak ta váza stála v cestě. Jsem si jí nevšim ..." Střepy z vázy jsem zametl a mámiláHanička skoro nic neříkala. Jen se tak divně koukala. "Já vim, já jsem lump. Hraju si a teď tohle ... Já ti koupím novou." "Ani nemusíš," pravila mánejmilejšíHanička, "ona se mi stejně nelíbila." No není tamojeHanička úžasná?!

všeho do času

Pohostinnost bývá přiřazována k pozitivním vlastnostem člověka. Už v pohádkách se stařeček hleděl odvděčit Honzovi za buchtu či skývu chleba alespoň třemi přáními, když zrovna neměl po ruce něco lepšího. U nás v Olešku je to jakbysmet. Z misky, která je dědičným lénem naší Sáry, už jedlo tolik pocestných, že by se to tu splněnými přáními dalo dláždit. Tak například: "Hele, zas je tu ten černej pes! Hned ho zažeň!", nebo: "Koukej na toho černýho kocoura, on to zas tý Sáře sežere!", a taky třeba: "Viděls tu šedou kočku, co jedla Sáře z misky, ta vypadala jako britka ..." A tak dál, protože bez plotu se u nás na terase zvířecí návštěvy permanentně střídají. To se ovšem brzy změní. Zřejmě v předtuše vzniku oplocení se chová i ježek Macek. Naučil se vyjídat misku dočista dočista a aby se blýsknul, přived si s sebou tuhle parťáka. Nebo parťačku? Já to nepoznám, bodliny mají oba a rámus dělají za deset. Ani na vděčnost nezapomínají. Ráno po nich musím z terasy odklidit ježčí hovínka. Ale jak psáno: všeho do času, základy plotu už stojí.

v pátek třináctého

"Tak ukaž," pravila shovívavě málaskaváHanička, "jak to vypadá na woleschku?" "Ale to ještě není hotové, to je zatím jen v editoru," vysvětloval jsem. "Aha. A to je všecko?" "No ale ten obrázek je složenej ze tří!", pošetile jsem se snažil naznačit náročnost operace. "Hmm, tak i takhle se dá marnit čas ...", ocenila snahu málaskaváHanička. Ono se není co divit. Já se s tou fotkou nimral dobře půldruhý hodiny, abych se pochlubil, jak je u nás v Olešku hezky. Jenže ona ta duha byla zrovna v pátek třináctého. Takže se to vlastně dalo čekat.

v Písku

Nastal čas výletů. To znamená, že se dá očekávat vždy v sobotu ráno rozprava o mém loudání a dalších záležitostech spojených s odjezdem. Očekávání se vyplnila a tudíž bylo o čem v autě hovořit. Písek je město se starobylým mostem a novodobou tradicí píseckých slavností. Je to mišmaš jako všude jinde s tím rozdílem, že houpačky a kolotoče jsou vytěsněny za řeku, aby příliš nerušily jiné rámusící atrakce jako třeba padání z jeřábu volným pádem. Fuj, do toho bych nešel! (1, 2) Ale mají tu jednu zvláštnost a ta nám udělala radost. Matýskovi a mě. Mají totiž funkční Křižíkovu elektrárnu s muzeem. Matěj se nejdřív bál a do strojovny jsem ho musel vnést, ale pak si na to obrovské kolo zvykl a na všechno se mě vyptal, čímž jsem nasbíral pár bodů za vědomosti. Byl to naprosto úžasný výlet do první republiky a Matýskovi se natolik líbil, že když jsme znovu míjeli elektrárnu cestou zpět z šermířské exhibice, vtáhl dovnitř maminku se slovy: "Tohle ti musím ukázat!" Paní pokladní si ho už pamatovala: "Ale tys už tady byl!" "Ale teď to musím ukázat mamince!", nenechal se Matěj odbýt. A vzal tu exkurzi ještě jednou dokola. Nakonec jsem tam šel i s Kačenkou. On se jí totiž líbil ten gumovej pan průvodčí.

skoro balkónová scéna

"Dobrý ráno," povídám tuhle panu sousedovi, co kolem chodí na procházku s pejskem. "Tady nahoře," musel jsem dodat, protože koho by napadlo, že na něj bude nějakej poděs volat po ránu z okna. "A jo, tady, jste. Dobrý den." Hned jsme zapředli takovej rozhovor o Knéblech. Pan soused prý má jakousi výroční publikaci o nějakém rodáku z Rožnova. Jakési renesanční bytosti, místním malíři a všeumělovi toho jména. Já jsem přidal zas svoji historku. Onehdá mi kolega sděloval, že byl v tom kraji v mém baru. Tedy v baru u Knébla. Došli jsme k závěru, že bohužel nemám nic společného ani s malířem, ani s majitelem baru. Byla to taková skoro balkónová scéna bez balkónu. Já nahoře, pan soused dole. Krom toho, že nám tu chyběla žencká. A ještě jedna maličkost. Ono to bylo po ránu a tak pan soused nemoh tušit, že jsem při tom nahatej. To by mě zajímalo, jak by tohle velkej alžbětinec zpracoval.

tajnosti na poště

Postilion jezdíval na voze a ohlašoval se trumpetou, která mu nakonec zůstala ve znaku. Dneska k nám jezdí paní pošťačka taky na voze a ohlašuje se klepáním na dveře. Ne vždycky ovšem doveze všechnu poštu. Některá chodí ještě na starou adresu a to je potřeba změnit. Mění se to žádostí o dosílání zásilek na jinou adresu. "Stojí to sto korun na měsíc a nejvíc vám to můžu udělat na šest měsíců," povídala paní u přepážky. "Tak tady máte mých šest stokorun a udělejte mi to, prosím," vzal jsem jí za slovo. "A kdo na té adrese ještě bydlí," ptala se ta dobrá žena. "No, žena a děti, ale ty ještě neuměj psát," uvedl jsem po pravdě. "Tak jí tam taky napište a tadyhle to musí podepsat," doplnila paní. "A to bych nemoh podepsat já?" Významně zakroutila hlavou, že ne. "Takže kdybych šel teď ven a tam to moje žena podepsala, tak by to bylo v pořádku?" "To jo, to by bylo." "Tak jo. A pučila byste mi s sebou nějakou tužku?" "Je támhle na stolku." Na stolku tužka byla. Abych zachoval protokol, otočil jsem se tedy zády k okýnku a něco na ten blanket naškrábal a už jsem byl zpátky u vokýnka. Paní formulář přijala s vyčítavým pohledem a poznámkou: "To jste to nemoh dělat víc potají?" "No jo, moh, ale ta tužka byla přivázaná." "Ach jo, tak to sem dejte ...", ukončila tajnosti paní pošťačka.

jak u Verdunu

"Já ti jenom volám, že se jim to přeci jen povedlo," hlásila málaskaváHanička, "tu hadici vod bazénu překopli." A bylo to. Dostat vodu ze sklepa není žádná legrace, zvlášť, když se narazí na vydatný pramen. Narazili. Je to tu rozvoraný jako u Verdunu. Celé to komentovala mámiláHanička ještě do telefonu: " na ten roh zahrady u sklípka zapomeň, ten už tam neni." Mohlo to být i horší a pánové se snaží operovat jakž takž šetně, ale proces je to bolestivej. Snad nám po dokončení už do sklípku nic nepoteče a dlažba v rohu u domu přestane klesat. Voda je totiž prevít.

sladkejch pět minut

Vždycky, když je ho nejvíc potřeba, letí čas rychlostí světla. Možná ještě rychleji. Pozná se to obzvlášť po ránu. Člověk ví, že by měl vstát, aby nezaspal a následně nepřišel pozdě. Ale těch sladkých pět minut navíc tolik láká. Včera jsem si dal trochu rezervu, protože jsem vezl Juráše do školy. Nebývá u nás moc často a rezerva byla o to větší. Sám jsem se přemlouval dost dlouho, než jsem vylez z pelechu. "Juráši, bude čas vstávat," oznámil jsem potichu synovi po nějaké chvíli. Otevřel oko a přikejv. Že jako jo. Zavřel jsem dveře jeho pokoje a šel provádět očistu. Už jsem byl skoro hotov a študent nikde. Vrazil jsem zpátky do pokoje. Ležel na zádech a chrápal, až to otevřelo okno. "Člověče, už jsi měl vstávat!" chytil jsem ho za palec. "Co, Co? ... Aha!", posadil se v mžiku na posteli a mžoural na mě. Měl jsem skoro výčitky svědomí, že toho pacholka skoro dvoumetrovýho tahám zpod peřiny, ale co se dalo dělat. Těch pět sladkejch minut už si užil dobře trojnásobně.

kvůli kapce vody

Teda ještě, že je ten jarmark jenom jednou za čtyři roky. Úplně to stačí. Původně jsem si myslel, že budou nějaké zápisky z výstavy, ale to jsem se setsakra spletl. Na nějaký deníček není večer po výstavě ani pomyšlení. Tak alespoň jeden zážitek z cesty tam i zpátky. Po cestě se člověk musí zastavit pro benzin a taky vyčurat, to dá rozum. Když se to zrovna všecko odehrávalo, koukám, že se ta mušle přede mnou rozsvítila. "Co je zas tohle?", povídám si, "Zas nějaká raklama!" A vono jo. Svítil tam nápis, že tyhle hajzlíčky nepotřebujou vodu a tím, že jsou děsně ekologický, poněvadž šetřej zdroje ... No to snad není možný. Kvůli troše vody na spláchnutí takovýhle ptákoviny. Mě je sice jasný, že když se udělá celoplanetový sčítání splachovací vody na pánskejch pisoárech, dojde se k objemu asi tak poloviny celosvětových zásob vody včetně alpskejch ledovců. Nebo tak nějak. Ale na druhou stranu nějakej fígl tam být musí, aby to fungovalo. A ten fígl musel někdo z něčeho vyrobit a asi to bylo dost drahý, protože fígle jen tak zadarmo taky nejsou. A navíc se tam rozsvěcí to světlo, co vám oznamuje, jak se šetří vodou ... Takže podle mého v nejlepším případě jsou celkové náklady vodního a bezvodého zařízení stejné. V tom horším bude ten zázrak ve výsledku dražší. No, ale co by neudělali zelení kvůli kapce vody, že.

přívalový liják v neděli

Takhle nějak bych si představoval ideální počasí. Přes den teplo na koupání, večer a v noci déšť, aby nebylo potřeba zalévat zahradu. O víkendu to klaplo perfektně. Vedra přímo tropická a večer bouřka. V sobotu nic moc, jenom dva milimetry, zato v neděli hnedle pětadvacet milimetrů za hodinku a ještě kroupy. Nejdřív jsme se trochu báli, aby nás ta řeka, co se okamžitě vytvořila místo cesty, nesmetla s kopce dolů. Potom se ukázalo, že je v tomto směru postavená komunikace v pořádku a vodu odvádí spolehlivě mimo náš dům. Jenom páni plotaři mají ve výkopu trochu vody, ale ono jim to vyschne. Uvidíme, jak práce pokročí za týden. Tím se dostávám k programu na příštích pět dnů. Budu v Německu na Drupě. Výstavy opravdu nemám rád a tahle je nejšťavnatější. Takže woleschko bude mít teď čtyři dny pauzu.