WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

chlupy pryč

"A máte nějakou radu, takovou všeobecně platnou, víte, co mám jako dělat, aby zas nebyl na čipu prach," ptal jsem se včera v servisu pana pultovního. "Jo, taková je," povídá ten laskavý člověk, "nezůůmovat." "Hmmm. Tak kdyby něco, já se tu zas stavím." "Jistě, to samozřejmě," pravil mladý muž ochotně. Hned jsem aparát vyzkoušel. Prachuprostý. Doufejme, že na dlouho, nejlépe napořád. Tady je pár obrázků se smetím na čipu. K vzteku jsou to zrovna fotky z letošních rán v okolí Oleška po cestě do Prahy a zpátky. Taková romantika, ale s flekama. A takhle ( 1 , 2 , 3 ) to vypadá, když už jsou chlupy pryč. Vobrázky vám musí vydržet až do pondělka. Já budu v Bruselu.

Browne, než napočítám do tří ...

"Hele, Souček! A s ilustracema od Lhotáka!", praštilo mě do očí za výlohou antikvariátu. Knížky od Ludvíka Součka jsem za mlada čítával a jeho Tušení - to byl trhák. Úplnej českej Däniken. Než jsem začal rozum brát, byly pro mě tyhle skorovědecké mystifikace úžasnou četbou. Stejně jako jeho Cesta slepých ptáků a ledacos dalšího. Knížka, která mě upoutala, byla jen o tři roky mladší než já - a to se nedá nic dělat, tenkrát jsem nechodil po knihkupectvích, ale s dědečkem za ruku po Vyšehradě. Hned jsem knížku koupil, to dá rozum. Jsem ale držgrešle, někdy, a radši jsem prověřil cenu na síti. A vida. Támhlec kousek dál za řekou jí měli za polovic. Pan antikvář byl člověk uznalej, on tu knihu vezme nějakej cizinec, a peníze mi vrátil. Já jemu knížku. Odpoledne jsem si pak zajel mimo centrum. To bylo překvapení. Úplnej ráj pro knihomoly. Byl jsem tam pět minut a jen namátkou prolít pohádkový knížky. A hned jsem měl na stole balík. Radost byla veliká, másečtěláHanička mě poprávu pokárala, že už to vopravdu nemáme kam dávat a pak spolu s Matýskem pěkně na kanapi poslouchali, když jsem četl Macha a Šebestovou, kteří Matýskovi v knihově chyběli. Bylo to tak báječný, že Matěj úplně zapomněl na to, že má vypít mlíčko, až jsem mu to musel připomenout: "Browne, co to má znamenat, jestli to mlíko nebude v tobě, než napočítám do tří, budou tě žrát žraloci, s tím laskavě počítej!"

přísnější režim

Včera večer byly děti jak z divokejch vajec.Takže hned po večeři šup do vany a hned do postýlky, žádnej večerníček. Ono je občas potřeba přitáhnout režim. Takže jenom pohádku. Matýskovi číst a Kačence taky číst. Matějovi z knížky a Kateřině z cédéčka, mám pro ní svoje čtení nahrané. Líbí se jí to a domáhá se produkce už každý večer. Včera požadovala: "Tata bum!" To byl oříšek. Zatím poslouchala Dášenku a Míšu Kuličku. Oříšek ovšem nepatřil mezi nerozlousknutelné. Kromě pohádek tuhle Kačka poslouchla i písničky. A ve Zpěvech sladké Francie je ta o třech tamborech, jak šli z vojny domů, bumta bum, ratata bum ... Tahleta akustická konstanta Kačence učarovala. A tedy před spaním si dala ještě taneček, tata bum, pak mlíčko a pohádky a pak konečně spát. Jak to tak sleduju, vono to s tím přísnějším režimem nebude zas tak horký.

myslet

"Dáme ty knedlíky ke zbytku čočky a odnesem to kachnám, Matýsku, jo?", navrhl jsem způsob ekologické likvidace odpadu. "Ano, kachnám!", jásal Matěj. "Kachnám!", nadšeně souhlasila i Kateřina. Vzali jsme si venkovní oblečení a nesli kachnám zbytky od oběda. "Čáau," zdravil Tomáš shora ze stavby, "zrovna potřebuju někoho silnýho, ani nemusí bejt moc chytrej. Nepomoh bys nám?" "Jo, jo, nesem taky něco pro kachny," souhlasil jsem a vypnul myšlení, abych zbytečně neunavoval intelektem. "Tak co je, můžeš nám pomoct, potřebujem usadit desku pod komín," hlásil se znovu soused, jelikož jsem první odpověd zahuhlal moc potichu. "Jasně, už tam s Matějem lezem." "Máš si prej sundat bundu," volala zezdola Lenka," že prej sis vzal zrovna tu nejlepší, říká Hanička." "No jo, copak jsem věděl, že budem zdít. Já nes krmení pro kachny." Bundu jsem si sundal, desku jsme usadili a ouha. Opřel jsem se loktem o zeď a strhl si čerstvě se hojící ranku na lokti. Krve jak z podříznutý kachny. "Nepotřebuješ pomoct?", hned se nabízela Lenka. "Ale ne, jen tuhle hledám kapesník, abych si nepoblemcal tu nejlepší bundu." Nakonec jsem si jí poblemcal, jelikož to teklo i pod bundou, ale zas to šlo hodně snadno umejt kartáčkem a vodou. Až zas příště pudu zdít, měl bych přeci jen myslet, alespoň nad bundou, a vzít si tu od montérek.

japonská bota

Nejdřív jsem čistil objektiv. Poctivě, abych ho nepoškrábal, ale taky aby tam nezůstal ani chloupek. Jenže on tam zůstal a nebyl vidět jinde, než na dispeji nebo na fotce. Je to k vzteku, řekl jsem si a čistil znovu. Teprv potom přišlo to poznání. Nemůže to být jinak, než prachem na čipu. Tak to asi štětečkem nepůjde. Včera jsem zanesl aparát do servisu. Jediného možného na Vinohradské. A že prý to bude až tak za dva týdny. Snažil jsem se protestovat, ale nevím, nevím, jestli jsem to tím urychlil. Místo foťáku jsem dostal papírek s číslem zakázky. "Ale to mi vrtá hlavou, jak je to možný. U jinýho foťáku se mi to nestalo," ptám se pana přijímače. "Víte, von zůům funguje jako pumpa a tak vám natahuje nečistoty," snažil se to vzít servisák z gruntu. "To já s váma souhlasím, ale není to odpověď na moji otázku," pokračoval jsem ve výzkumu. Pan pultovní servisní technik nakonec přeci jen pustil zásadní informaci: "Ono se stává, že už z výroby je tam špatně daná guma (rozuměj těsnící o-kroužek, doplnil jsem si) a ta se skřípne a pak netěsní. My to vždycky v těchhle případech vyměňujeme." A bylo to venku. Prostě i ti Japonci vobčas udělaj botu a českej švec aby jí pak zašíval.

co se vejde do postele

"Uhmm... dobré ráno, Matýsku," zahučel jsem obvyklé zaklínadlo, když Matěj vstoupil v šest do ložnice. "Jenže, tatínku," děl synek místo pozdravu," to auto se mi někam schovalo. Asi odjelo třeba do kuchyně." To byla vážná situace, která si vyžadovala v šest hodin ráno hbité řešení, to uznávám: "Ale vždyť sis ho dával večer do postýlky pod polštář. Podívej se, určitě tam bude," vsadil jsem všechno na jednu kartu. Buřič odkráčel do své sluje, klaplo světlo a ozývaly se zvuky hledání. Zakrátko se znovu objevil u mě: "Měl jsi pravdu, tatínku, bylo pod polštářem." "Tak vidíš, že ti nikam neujelo."
Já to chápu. Když jsem byl toho věku, co je teď Matěj, brával jsem si taky vždycky ty nové hračky do postele. Autíčka tlačila nejvíc, zatím co například na takovým zrzavým pejskovi se dobře spalo. To byly časy. Teď mám u postele na stolku knížky. Je to slabá náhražka, jelikož žádný nový autíčko teď zrovna nemám a i kdyby: copak se takovej outback vejde do postele?

masopustní pranostiky

Teď koukám z okna na pěknou mlhu. Mrazy pominuly a asi nám začíná předjaří. V knížce o pranostikách se píše, že 20. února by mohlo být i masopustní úterý, což letos není, jelikož letos už je středa a masopust ve Vraném i ve Zvoli už byl. Zato pranostik je tu hodně. A skoro pro všechny případy. Třeba: Masopust na slunci - pomlázka v senci. Tedy jako ve světnici, že bude zima. No a nebo: Teče-li v úterý masopustní voda kolejem, bude úrodný rok na len. Taky je tu jedna o středě: Bude-li v úterý masopustní neb ve středu ( popeleční ) vítr aneb vichr, tehdy celý půst větrný bude. Hned jsem klidnější, ať bude jak bude, vždycky nakonec nějak bude. Měli to ti naši předkové dobře promyšlený. O masopustu je prostě nemohlo nic překvapit.

problémy se čtením

Tuhle se u nás v kanceláři vedla řeč o nějakých důležitých obchodních záležitostech. Že prej kdo má víc starostí a kdo že co nestíhá a že je to vůbec celý nanicovatý s tím časem a kdyby ho bylo dvojnásob, tak je ho pořád málo. A tak dál samé pracovní starosti. "Copak to, to je legrace, ale já, já mám teď starosti, to byste nevěřili," povídám. "Já mám hrozný potíže se čtením." "Tak si kup brejle." "Kdyby brejle, ty už nějakej čas na čtení nosím, ale s hlasem si nevím rady." "S jakým hlasem? Ty si čteš nahlas ceníky?" "Ale houby. Pohádky čtu večer dětem. A jak je čtu, vždycky je tam víc osob. Takhle krále a kašpárka, čerta a občas i princeznu bych zvládnul, ale teď padla kosa na kámen. Zrovna čtu Křemílka a Vochomůrku. A já vám za živýho boha ne a ne přijít na to, jak ta Bohdalka tu hubu křiví. Mě ty hlásky furt nejdou. Nevíte, jak na to?" Tipněte si, co mi kolegové poradili. A počítám, že i kdybych tam šel, stejně bych se toho Křemílka nenaučil.

bratr Matěj

"Tak ukaž, bratře Žižko, já ti tu čepici nasadím pořádně." S těmito slovy jsem Matýskovi rovnal v autě čepici, která se mu při nasazování svezla přes oči. "A co je to bratřežižko?" Ptal se již prohlédnuvší Matěj. "To byl, Matýsku, takový hejtman, co neviděl na jedno oko a tak měl přes něj pásku," vzal jsem výuku dějepisu z gruntu do svých rukou. "Aha," přijal synek informaci a už pelášil ke dveřím školky. Popad jsem Kačku do náručí a šel za Matějem. "Ahoj Tlapičko," hladil Matýsek místní kotě, co ví, že bydlí venku, ale na prahu dveří se mu překáží nejlíp. Vhladili jsme se dovnitř všichni tři i s Kačkou. Kotě zůstalo spořádeně venku, jak mu káže dobrý mrav. Uvnitř vodmotávám ty všechny šály a kapuce a čepice a mikiny a voteplováky z Kačenky, Matýsek dělá totéž a rychleji sám. Je to kluk šikovnej. A přitom má ještě hromadu času rozmlouvat s již přítomnými. Za stolkem seděl a snídal kamarád. Matýsek, bystrý to klučina, hned prezentoval čerstvě nabyté znalosti: "Ahoj, bratře Žižko!" Klouček za stolem evidentně nechápal souvislosti. Nejen souvislosti. Nechápal nic. Ovšem Matýsek je rozený pedagog. Hned pokračoval: "Bratřežižko je pán, co neviděl na jedno oko, víš, a proto měl přes něj šátek." Teta ze školky ke mě vzhlédla s němou otázkou v očích: "Vy už doma probíráte husity? Dyť nejsou Matějovi ani čtyři!" Pokrčením ramen jsem vyjádřil jakýsi rozpačitý obdiv nad vzdělaností svého syna a nechal jsem to tak. Jak jsem měl té tetě vysvětlovat, že bratr Matěj má tu čepici nakřivo furt.

samec největší

O svaté Juliáně připrav vůz a schovej sáně. Tolik pranostika k šestnáctému únoru. Ovšem jak máme to globální oteplování s lokálními extrémními výkyvy nějak se to zase zvrtlo. Jestli ono by nebylo lepší se nad tou nobelovkou pro teplý globalisty znovu zamyslet. Je neděle a to si normálně zápisky nepíšu. Juliána byla včera, zítra je svatej Šimon a na to má zas pranostika tenhle recept: O svatém Šimoně schází sníh ze stráně. A proč všechno to povídání? Protože dneska ráno jsme měli na teploměru -11,3°C. Jasno, klidno, sluníčko září a je pěknej samec. Letos zatím největší.

rozumná stopařka

Hned u závor ve Vraném stála na místě, kde obvykle stává stopař-kuchař, úplně nová slečna. A že prej někam k autobusu nebo na tramvaj by potřebovala. No ale když jedu až na Václavák, tak jestli by teda mohla jet až tam. Inu proč by ne. Ostatně pan kolega kuchař taky jezdí až tam. Tak jsme si zas povídali. Už je to skoro tradice. A když jsme u těch tradic, tak se ptám, jak nahlíží na toho Valentýna svatýho. Velmi opatrně řekla, že oni to s přítelem moc neslaví, že jim to přijde jako spíš americkej svátek. To jsem rád slyšel. Přeci jen u nás existujou normální lidi, co neblbnou hned, jak jim nějakej šikovnej obchodník sdělí, že je potřeba té nejmilejší koupit tuhlec pugét a k vinšování ještě nádavkem nějakej ten růžovej prezent.

zprávy na pendrek

Cesta do Opavy trvá tak čtyři hodiny, někdy pět. Podle toho, jak člověk jede. Tedy jak člověkovo auto jede. Včera to jelo docela dobře i když byla mlha a snad i trochu náledí, ale tomu jsem naštěstí unikl. Neunikl jsem vysílání zelené vlny, které jsem už od rána poctivě ladil, abych věděl, co je přede mnou. A už od rána hlásili, že těsně u Olomouce je směrem na Brno havárie. Jako všechno, mělo i to vysílání svůj vývoj. Nejdřív povídali, že je cesta obtížně průjezdná, pak že už vůbec ne. Hodinu po hodině přibýval i počet účastníků. Nejdřív dvě osobní auta a je den kamion, pak pět, pak sedm a tak dál. Jel jsem kolem a byl to pěknej cirkus. "No nevím, jestli zpátky už projedete," povídal jeden pan kolega, co jsem u něj byl návštěvou, "pořád hlásí, že je to neprůjezdný." Na zpáteční cestě odpoledne už mi to bylo divný. Přeci jen to nevypadalo tak neřešitelně, aby to nemohli během dopoledne uklidit. Vzal jsem to stejnou cestou. Uvidíme. Zelená vlna usilovně varovala, že je to neprůjezdné a uzavřené a odkloněné. Nebylo. Naopak, cesta byla prázdná, nikde nikdo, všechno uklizeno. A příští hodinu jsem se dozvěděl, že už byla havárie třicetipěti automobilů odklizena a že už tudy můžem jezdit. Jeden by řek, že rozhlas bude mít opravdu čerstvý zprávy. Aby pomoh včas. Houby. Po cestě tam vysílali pozdě - kolona byla obrovská - a zpátky už jsem to zažil sám. Měli by se víc snažit, globální asistenti. Takhle je to na pendrek.

ani čert by se nešklebil

"Taky jsem vám něco přines, Matýsku," povídám synkovi. "To máte s Kačenkou dohromady. Jsou to tak děsně kyselý bonbóny, že když si je dáš do pusy, budeš mít škleb, jako správnej čert." "Ty si, tatínku, taky vezmeš? A jak se budeš šklebit?" "Já se, Matýsku, budu šklebit jako Belzebub." "Já se ale nechci šklebit. Kačenko, dáme ti bonbón, ano?" "Matýsku, Kačka je ještě moc malá, té radši ne." "A proč by se Kačenka nemohla šklebit?" "Protože je holčička. A holčičky se šklebit nemají." "A ty, tatínku, ty se proměníš v čerta a budeš lítat až támhle nad kopec Ďábel." "Snad se neproměním, ale na kopec se půjdem podívat v létě, až bude počasí na procházky. Podíváme se, kde ja tam ta díra, co jí čerti létají do pekla." "Ale já nechci do pekla. Já jsem řekl Mikulášovi a čertovi tři básničky! Já jsem hodnej!" "To je dobře, Matýsku, ale básničky jednou za rok nestačí. To musíš být hodnej celej rok." "Vždyť já jsem. Ale na kopec Ďábel já nechci. Tam lítají ty čerti. To bych si musel vzít meč a všechny hlavy bych jim uťal." "Hlavy se, Matýsku, utínají jenom drakům. A to jenom těm zlej. Na čerty to neplatí." "Já vím, můj čokoládovej dráček je hodnej, ten na ty zlý vždycky otevře tlamu a zažene je ohněm." "To je dobře, že máš takovýho dráčka. Já už ale musím do práce." "Tak jo. A přijdeš brzy, viď, tatínku." "To víš, že jo. Tak pusu, Kačka taky, a buďte tu hodný."
Přišel jsem brzy a hned mezi dveřmi jsem se dozvěděl: "Podívej se, tatínku, vůbec se nešklebím jako čert!" "Kolik jste toho, Matěji, snědli?" "jenom dva, tatínku. Dva ráno a dva po obědě." "Tak to jo, to by se ani čert nešklebil."

jak dopad pátek

"No jo, já už na to málem zapomněl," taknějak napůlhuby jsem souhlasil s poznámkou mépečlivéHaníčky ve věci pátečního divadelního představení. Teta Dáda přišla hlídat včas, měli jsem tedy zelenou a jelo se do Ypsilonky. Já vám musím přiznat, že v tom divadle jsem ještě nebyl, což je určitě vostuda. A stejná vostuda asi bude, když řeknu, že se mi to moc nelíbilo. Ypsilonka je totiž pojem a pojmy člověk má pojmout dle obecně pojímaného názoru. Nebo jde proti proudu a to se pak nesmí divit. Tak já se teda nebudu divit, když budu vyvrhelem společnosti. Prostě jsem se nebavil a divadelní zábavu si představuju jinak. Jak, to jsem si tu aspoň dvakrát v minulosti zapsal. Je potřeba zdůraznit, že lístky jsem dostal já jako dárek a první, kdo měl hlasité výhrady k představení, byla mávzdělanáHanička. Mno. A jelo se zpátky. Když už jsme byli na Zbraslavi, povídám /bylo tak kolem desáté/ : "Hele stopař, vezmem ho?" To už jsme stáli, když se málaskaváHanička zhrozila: "Von je to kuřák!" Byl. Típ retku ve chvíli, kdy bylo jasné, že mu dročka zastavila. Jinak docela milej pán, ale smrděl. Strašně. Otevřel jsem střechu a když jsme ho ve Vraném u papírny vyložili, začla diskuze o smradu z kouření ve vztahu k dobročinnosti. Vlastně jsem s moucitlivouHaničkou souhlasil. Jenže jak to vyřešit, když už jednou zastavíte člověku, který vám způsobí svou přítomností žaludeční nevolnost? Někdy ani větrání nepomůže a pocit z dobrého, právě vykonaného skutku zahřeje jen chvilku. Ach jo. Ale zas tak černej pátek to nebyl, to nemůžu říct.

druhá únorová hádanka

Tahle hádanka je s nápovědou. Na čtyřech obrázcích (1, 2, 3, 4) jsou krystaly. Krystaly té samé látky. Uhodnete jaké? Můžou to být:
a) krystaly čistého křemene z jeskyní kolem dolu Mořina, vzácně používané na výrobu přírodních křišťálových lustrů,
b) krystaly vody vyrostlé za krátký čas během ranního ochlazení na kopci Volešáku,
c) krystaly soli pomalu přibývající na kamenitých březích Mrtvého moře.

kdo umí líp tu plochu?

"To je stejný, jako když třeba neumíš čárky ve větě," vysvětlovala máštudovanáHanička. "Já ale čárky skoro umím. A navíc: tohle je úplně něco jinýho. To přeci dá rozum." Nedal jsem se. Nemohl jsem se dát. Byla totiž disputace o tak elementární záležitosti, jako je plocha pravidelného čtyřúhelníku. Jak jí spočítat. "To přeci ví každej, to se učí už v obecný škole. To už ti v tý hlavě musí zůstat. A ta ženská to prostě neví. Víš co mi odpověděla? Že to má tadyhle napsaný. Jsem se málem vzteknul. Jakýpak napsaný ... !" MáhumanitněvzdělanáHanička byla stále v opozici. "Vůbec nemusí. Ty taky občas uděláš hrubku." "Občas, ale pak se vopravim. Kdežto plocha, to jde přeci vobyčejnym selskym rozumem." "Selským nevím, ale technickým rozhodně. Ty jseš strojař, tak to vidíš úplně jinak." "Vidim to furt stejně." "Vidíš to jenom ze svýho pohledu." "Nic nevidím, já to prostě spočítám a je to." "Vidíš! A tady to máš. Spočítáš. Protože víš jak. Já třeba ..." "Nesnaž se jí dělat advokáta, je prostě blbá a hotovo!" "Není. Já tu plochu taky spočítám, jenže už jsem to dlouho nepotřebovala. Ale objem, to už bych možná nedala dohromady." "Cože?!!! Koho jsme si to vzal! Ty neumíš spočítat objem?!" "To tak úplně netvrdím, jen bych musela chvíli přemýšlet. Ale nechceš snad říct, že jsem taky ..." "Ne, Haničko, to ne! Já jen, že to budu muset to děvče naučit. Myslíš, že můžem probrat správnej postup?" "To jsem ráda. Tak to bude nejlepší když začneš tak, že ...."
Tohle se u nás odehrávalo předevčírem a já pořád nevím: kdo z nás umí líp tu plochu?

hnedle po ránu

Svatá Dorota stromy sněhem vometá, praví pranostika k šestému únoru. Letos to tedy nějak nevyšlo, přestože snaha byla. Zato Hromnice, ty spolehlivě posunují den o hodinu více. Je to poznat. Po cestě do Prahy už ráno nemusím mžourat po tmě do světel protijedoucích vozů. A to ani vozů železné dráhy. U nás cestou do Prahy totiž potkávám celkem pravidelně před nádražím Zbraslav vlak, tedy pokud se trefím do jízdního řádu. Ovšem trefit se do mašiny, to by se mi nechtělo. A že to bývá někdy vo prsa, to můžete posoudit sami. Tuhlec těsně po těch Hromnicích se mi povedl za jízdy pěkný obrázek lokomotivy 742 066-2 . A hned zas kousek dál nám tu stavějí tunel. Už dlouho. Asi bude důkladnej. Teď už je i na to dobře vidět hnedle po ránu.

paměť jako slon

"Ale to přeci bylo jinak. Oni ti nechtěli pomoct. To jenom, když sis u telefoniky stěžovala, že platíš moc, tak ti nabídli, že můžeš platit ještě víc," vysvětloval jsem mamince. "Aha. Tak to máš pravdu. Tak to já si ten telefon na chalupu zavést nenechám." "No bodejď, dyť máš mobil." Takový a ještě další podobné rozhovory jsme vedli s maminkou včera, když jsme byli obchodně v jedné společnosti Na Poříčí. Paní obchodnice i její asistentka byly milé a v mamince tak vzbudily dojem srdečnosti, zvlášť, když jsem se s nimi normálně bavil, zatímco vyřizovaly potřebné papíry. Maminka je ovšem člověk ostýchavý. Hovor nechala na mě. Alespoň ten důležitý. Atmosféra jakéhosi profesionálního a celkem i milého přístupu jí nakonec ale zmohla. Při odchodu, už na chodbě u výtahu, se rozhodla, že zapřede rozhovor. "No a co děti?" Bez varování se zeptala mladé paní, před nedávnem ještě slečny. Ta se zakoktala: "Já, já nevím. Snad kolegyně." "Ale ne, já myslela vaše," nedala se nachytat maminka. Paní ke mně vzhlídla o pomoc a pravila. "Ale já děti ještě nemám." "No tak to promiňte," omlouvala se maminka. Výtah už měl dveře otevřené, tak jsem tam maminku lehce postrčil a ještě stihnul poznamenat, že s touhle paní fakt nic nemám. Zasmáli jsme se. Nevím jistě, jestli všichni. A ve výtahu mi maminka vyčetla: "Vždyť jsi říkal, že ty její děti měly vši. No tak jsem se chtěla zeptat, jestli pořád ještě ..." "Mami, to byla úplně jiná paní." "Aha. Tak vidíš. Ale byla z týhle firmy, ne?" To jsem nemoh popřít, stejně jako skutečnost, že maminka má paměť jako slon.

furt

"Tak napiš o mně," pravila máustaranáHanička, "jak děsně jsem trpěla." "No ale to je takový vobyčejný." "Ale jen to napiš," trvala na svém máneústupnáHanička. Popravdě jsem se nechal jen tak přemlouvat, protože dnešek kromě stopařské premiéry Černíky - Václavák nic zapsáníhodného nepřinesl. Takhle budu vypadat jako dobrák.
To bylo tak. Odpoledne mi volá mámiláHanička: "Já jsem tak strašně nešťastná, já musím brečet." A safra, pomyslil jsem si, copak se stalo? Hoří dům? Děti mají rýmu? Ferda sežral perník? Něco takového strašného to být muselo, jinak by mi mánešťastnáHanička nevolala. "Já už měla ty skripta hotový a po těch pěti hodinách práce jsem to chtěla uložit a vtom mi to spadlo a půlka práce je pryč," vysvětlovala mápracovitáHanička. Přesto že vím, jak zbytečné je v takouvou chvíli něco řešit, snažil jsem se řešení najít. Bylo to opravdu zbytečné, protože ani kamarád Míša, nejvyšší pánbůh přes softvér u nás doma si s tím nevěděl rady. Nezbylo ménešťastnéHaničce, než začít od půlky znova. "Tak už je to v pořádku? Za chvíli přijedu domů," volal jsem po cestě. "Já jsem teď dvakrát nešťastná, už mi to spadlo podruhý a zas se mi to neuložilo." To bylo vážné. Ale pomoci zas nebylo jinačí, než začít potřetí nanovo. Nakonec byla skripta dopsána a já mám doma zas veselouHaničku. Ale to poučení, to tu máme. Zálohovat, zálohovat, zálohovat. Furt!

hádanka únorová

Nějak jsem neměl žádný pěkný obrázek na hádání. Až teď, u příležitosti ledového tažení proti větrným elektrárnám, tu mám jednu takovou hádanku. Co je to na obrázku?
a) zbytky ohořeleho rotoru dynama větrné elektrárny v Pavlově
b) hlavní část mikroskopického motoru tvořeného z molekul DNA a RNA
c) jeden z těch sedmnácti tulipánů, co se mémiléHaničce tak líbily

požitky po telefonu

Ježíšek je bytost přelétavá v prostoru i v čase. Přinejmenším jsme si ho my, lidstvo hříšný, požitkářský, takhle přitesali k obrazu svému. Nosí dárky kdekomu a kdykoli. Dalo by se namítnout, že kdekomu úplně ne a kdykoliv už vůbec ne. Opak je pravdou. Třeba u nás v Olešku. Ježíšek slíbil mémiléHaničce, že dostane pod stromeček piano. Ale holt se mu nějak cestou vysmeklo a že prej ho tedy doručí v nějakým tom náhradním termínu. V tej špedici jsem byl tak trochu namočenej i já a proto jsem začal vhodným způsobem mlžit, jako že kdoví, jestli jsme si vybrali dobře, a že stejně budu muset počkat až jak daně ... no, znáte to. Dařilo se. MálaskaváHanička už pomalu zapomínala, co jsem v záři prskavek slíbil a půda se tak zdála býti nachystána. I využil jsem nepřítomnosti mépracovitéHaničky a dovláčel ten dlouho pečlivě vybíranej a několikrát křížem konzultovanej inštrument domů. Rozbalil, sestavil a začal odhánět děti, které si z té yamahy rázem udělaly soukromou hrací skříňku. Ale teď jak to navlíct, aby bylo překvapení. Já byl večer pryč, mámiláHanička taky, děti hlídala teta Dáda. Hanička přijela pozdě a mě napadlo, že nebude zbytí a tentokrát si to užijeme zprostředkovaně. Objekt je instalován v ložnici, z toho jsem vycházel. "Haničko, prosímtě, mohla bys...", volal jsem domů. "Teď ne, až za chvíli, teď jsem strašně utahaná." "Tak já zavolám později." Zavolal jsem: "... mohla bys mi, prosím, zajít do ložnice, já tam mám na nočním stolku..." "No jó, tak počkej, už jdu nahoru, to by to nemohlo počkat, až .... Týýý jóóóó! To je úžasný. Ty jseš úžasnej! No tos mě teda dostal...." MánejmilejšíHanička mi udělala obrovskou radost a užili jsme si oba. A to, považte, po telefonu!