"No ty máš ale činaný kalhotky," sladce se rozplývala babička Jana, když Kačenka ráno předváděla svý nový růžový bombarďáčky. "Když nás teď doma bude víc, sundám jí plínky a budem jí hlídat a naučí se chodit na nočníček, viď Kačenko," racionálně menežovala málaskaváHanička provoz domácnosti dneska na Štěpána. "Hmmmm...", účastnil jsem se i já svojí troškou do mlýna. "Tak hezky papej a pudem se vyčůrat," starala se babička. Šli, ale nedošli: "Ale to bylo v mžiku, zrovna teď, teď ještě měla ty růžový kalhotky suchý." "Ty si ale čuně, Káčo, takový krásný kalhotky. Tak poď, já tě převleču. Ale teď už si dáš pozor, že jo?!" MápečliváHanička se dál starala. "Kačko, nepočůráš se?" Starala se i babička. "Mami, tati!", odtušila naše maličká. "Tady se něco děje!" hlásil jsem zaslechnutou melodii z patra. "To bude Kačenka, na něco tam hraje," byl jsem uklidněn. "Kačko!", byla Kateřina vzápětí znovu oslovena babičkou. "Tak, tady jí máš. Stačí to jen sundat a vyklepnout do záchoda," pokračovala babička směrem k mélaskavéHaničce. "Kačo, ty čuně jedno!", ohodnotila situaci mápozornáHanička. "Mami, tati!", souhlasila opět Kačenka. A to bylo teprv pár minut po deváté. Koleda, koleda, Štěpáne.

A máme to za sebou. Pohanský svátek Slunovratu byl v sobotu. V sobotu byl proto nejkratší den v roce, začla astronomická zima a teď už půjde všechno zas k lepšímu. Teda pro ty, co mají rádi teplo a světlo. Pro sněhuláky nastává předzvěst tání, ale to bude až za dlouho. Teď je tu zima a Vánoce. Stromeček jsme ozdobili už včera, kupodivu jsem nic nerozbil, vánočka i cukroví napečeno, dárky zabaleny, teď už jen najít ten zvoneček, aby, až přijde, měl Ježíšek čím zacinkat. Tak šťastný a veselý!

U řezníka stál za mnou takovej děda s francouzskou holí a aktovkou. Furt hudral. Že prej ty lidi sou hrozný. V bufetu, co tam obědvávám, zas povídá slečna: "Támhle sou ti, co vám ukradli tu peněženku." "Děkuju, dneska si dám pozor," říkám a zapínám si kapsu s portmonkou. Kdoví, třeby ukradli, třeba neukradli. Nechytil jsem je při tom. Ale jestli kradou, patřej mezi ty hrozný lidi toho dědy. Nedá se to ovšem brát paušálně. Já si myslím, že lidi většinou hrozný nejsou, jenže to nedávají tolik najevo, jako ty hrozný. Doma mě rozhodně nic hroznýho nečekalo. Naopak. MámiláHanička mi dala pusu, domem voněla vánočka, děti si hrály ve vaně na potápěče a v koupelně nám páni truhláři namontovali krásnou novou zrcadlovou polici. Je to dobrý, tady se vo žádnejch hroznejch lidech nic neví.

"Co ty děti blbnou hnedle od rána?", ptal jsem se v duchu, když jsem v patře zaslechl zvuk jakoby Matěj s Kačkou šoupli stolem i židlemi najednou a celý to žuchlo na zem. MámiláHanička vyběhla zpodpeřiny, kde se od pondělka potí, a pídila se, co že to bylo za ránu. "Ale asi dole děti něco," odhadl jsem. Dole byl ale stůl na místě a Matýsek u snídaně vypravoval: "Viděl, jsem, tatínku, srnky, jak běžely po poli a od kopýtek jim lítaly jiskry!" "To první ti, Matýsku věřím, já je taky viděl, ale to s těmi jiskřičkami, to asi tak nebylo, co myslíš?" „Bylo, tatínku, já to viděl,“ nenechal se odbýt synek. „Hele, támhle někdo chodí po poli,“ oznamovala mábystrozrakáHanička. Byl to Tomáš soused: „Viděli jste to taky? Ten záblesk a jiskry?“ pátral Tomáš. „Aha! Že by Matěj přeci jenom …“ „Vidíš, tatínku, já měl pravdu!“ „Tak to odpusť, Matěji, já měl za to, že si vymýšlíš.“ „Nevymýšlím, tatínku.“ Tomáš dál vykládal:“Byla to děsná rána a bylo vidět velkou bílou kouli a z ní šly jiskry. Nejdřív jsem myslel, že tam někdo hodil dělbuch, ale na poli nic takového není vidět, teď jsem tam byl…“ No vida, už jsou i u nás v Olešku. Jako řádný scifista mám pro ten úkaz hned několik vysvětlení. Mohla se například zhroutit brána do paralelního vesmíru, což by mohlo znamenat, že už mi nebudou mizet ponožky. Taky tu na poli mohlo odstartovat ufo, kterého jsme si předtím ani nevšimli. Nebo Stážci času měli něco na práci právě u nás. Ale taky to moh být obyčejnej kulovej blesk anebo výboj na drátech vysokého napětí nějak související s mrazem. A to všechno se stalo u nás v Olešku.

"Vona tu Kateřina dostala minule injekci, tak se nedivte, že pláče," vysvětlovala sestřička včera v ordinaci. Kačka vyfasovala antibiotika, Matěj - ten je jedinej z nás téměř zdravej - byl uznán do stavu těch, co jim stačí kapky na kašel, a já jsem vyškemral antibiotika taky. Paní doktorka připustila, že mám ten krk hroznej. A tím by byla historka u konce, kdybych se pozdě odpoledne nesvěřoval kolegovi s našimi domácími chorobami. "Nakonec sme doma nemocný všici," povídám. Věroslav na to měl krátkou historku: "To my jsme doma byli jednou tak nemocní a všichni jsme leželi, že když jsme měli hlad, tak jsme se nejdřív změřili, a kdo měl nejnižší teplotu, šel dělat pro všechny oběd." Tak to nám zatím nehrozí. Přinejmenším proto, že Kačka umí vařit tak nanejvejš kašičku na zeleným rendlíčku ...