WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

šťastný a veselý!

A máme to za sebou. Pohanský svátek Slunovratu byl v sobotu. V sobotu byl proto nejkratší den v roce, začla astronomická zima a teď už půjde všechno zas k lepšímu. Teda pro ty, co mají rádi teplo a světlo. Pro sněhuláky nastává předzvěst tání, ale to bude až za dlouho. Teď je tu zima a Vánoce. Stromeček jsme ozdobili už včera, kupodivu jsem nic nerozbil, vánočka i cukroví napečeno, dárky zabaleny, teď už jen najít ten zvoneček, aby, až přijde, měl Ježíšek čím zacinkat. Tak šťastný a veselý!

přírodní zákon

"Hele, já bych se u tebe stavil po cestě," volal jsem z auta kamarádovi. Už nějakou dobu jsem pro něj sušil v tašce prezent k narozeninám, ze kterého se pomalu začalo klubat vánoční překvapení. Stavil jsem se. Prohodili jsme pár slov o životě a já se tvářil statečně. Statečnost byla namístě. Ono se mi už od podolské vodárny chtělo. Ale budeš statečnej a vydržíš to až domů, poručil jsem si. Ovšem jak jsem říkal: trochu jsme se zakecali. A po cestě v Komořanech to začlo být vážné. Nemá smysl unavovat horečnatými zážitky řidiče hledajícího osamocený plácek vhodný k výkonu. Je třeba ovšem podotknout, že podobný úmysl pojalo včerejší podvečer víc řidičů, čímž byly mé možnosti poněkud zredukovány. Zachránilo mě až prázdné místo těsně u Vraného. Teď tu nikdo nejede, je tma, nikdo nikde. Hup z auta ven. Ta úleva! A jako na potvoru nejednou v obou směrech skoro kolony aut. Vživotě tu touhle dobou nebyl tak silnej provoz. To musí bejt nějakej přírodní zákon tohleto. Vždycky když to člověk nejmíň potřebuje, je všude kolem spousta obecenstva a všude je plno. Taky máte ten pocit?

gut

„Můžu hned vjet dovnitř?“, ptal jsem se v mém vychvalovaném gumoservisu. „Příde na to, co potřebujete,“ pravil pan vedoucí. A byli jsme u jádra věci. „Už jsem tu potřetí a pořád se ňák nemůžete dovážit těch předních kol. Furt mi to cuká s volantem,“ šel jsem rovnou na věc. "To je sice možný," povídá pan vedoucí, "ale co ukáže mašina, že je gut, musí bejt gut. Přes to nejede vlak." „No jo, ale vono to cuká, i když je to gut.“ „No tak sem najeďte. Mrknem na to.“ Pánové na to vlítli, pánové na to mrkli. A dostalo se mi vysvětlení prachzatraceně nevysvětlitelného. Laskaví pánové všecko znovu převážili, změřili, bylo to gut, ale přesto to cukalo. Protože ty pneumatiky, vlastně hlavně dvě, byly takové nějaké od přírody šišaté. Jakoby je tuhle a tamhle někdo krapet ubral rašplí. A že prý je to divný, jako by to bylo obržděný anebo třeba od špatnejch tlumičů. To by mohlo bejt, ale copak já brzdím jako tatrman? Nebrzdím. A tlumiče jsou taky v pořádku. Alespoň myslím. Tak to pánové dali jakžtakž dohromady a rozešli jsme se s tím, že kdyby to i po nějakém čase nebylo pořád gut, tak abych přijel, že prý něco vymyslíme. Nebude těžký uhádnout, co to bude. Co se tak asi dá v pneuservisu vymyslet. Nanejvejš tak nový gumy. Ach jo.

heuréka

Bujaré zvolání: "Heuréka!" prý bylo provázeno úprkem řečeného Archimeda, an se hnal v rouše Adamově po Syrakusách poté, co s ním přetekla lázeň. Předpokládám, že by Oleščané byli udiveni ne méně než Syrakusané, kdyby mě viděli ve stejném oděvu pádit od nás kolem obecního úřadu směrem na Zvoli. Ušetřil jsem tedy nevinné sousedy pohledu na štěstím křepčícího magora a uchýlil jsem se ke svému opravenému iMacku. Je to tak. Tomáš, výtečný šťoural v jabkách ale i jinak nadaný jinoch, mi můj milovaný nástroj během mé nepřítomnosti opravil a teď běhá jako novej. Nikoliv Tomáš, alébrž iMac. Takže woleschko už zas může vycházet. A protože jsem se neflákal a psal si deníček do zásoby, budu se snažit teď napravit výpadek jakýmsi nášupem a dokud mi nedojde dech ( což bude tak za deset dní ), budou tu vždycky zápisy dva. Jeden čerstvý a druhý, řekněme, no třeba z druhé kapsy a taky z Madeiry, odkud jsme se teď v sobotu s moumilouHaničkou vrátili.

digitální kolaps

Těžká nehoda mě postihla. Spálil jsem omylem obálku s modrým Mauritiusem - mou největší pýchou! ... Znáte tyhle věty? Tak, tak, Maxmilián Dráp napsal tyto řádky 8.září 1901 a těžkou ztrátu nepřežil. Já jsem na tom o fous líp. Zatím žiju a nechystám se to měnit. Nehoda, těžká samozřejmě, mě postihla ovšem taky. Ve čtvrtek 15tého mě opustily mé počítače. Ten firemní, který nemá s woleschkem nic společného, mi ukradli z kanceláře. A ten domácí, ne kterém píšu deník a který jsem chtěl aspoň chvíli používat služebně, zkolaboval. Byly to krušné chvilky. Prováděl jsem resuscitaci do půl jedný do rány a bez výsledku. Hrůza za ztráty dat firemních už mi seděla za krkem a teď ještě i data soukromá jsou v prdely! Původně jsem chtěl p.t. publikum bavit hisorkou, jak přijeli do kanceláře páni "ze čtyřky" a jak se vyšetřovala krádež, ale ve světle probíhající počítačové tragedie to pozbylo na důležitosti. Zkrátka až dneska (v neděli) ráno se mi podařilo alespoň trochu počítač rozdýchat k provozu po včerejší šílené anabázi s vyšťouráním a zálohováním dat. Data jsou tedy snad v suchu a na chvíli mi můj iMac povolil práci na woleschku.
Nezbývá mi, než požádat obecenstvo a laskavé pochopení a vyžádat si čtrnáctidenní pauzu. Zítra naložím to svý jabko do košíku a odvezu ho někam k vyšetření a opravě. To zabere nejméně týden. Ale další týden budeme na dovolené, takže se ta pauza trochu protáhne. Jak to tak počítám, můžu se ozvat znovu až v úterý za čtrnáct dní, možná až ve středu. Snad to bez počítačového deníku vydržím. A když to vydržíte i vy, bude mi potěšením.

jak NATO

Ono to vypadá, že si jenom hraju ... a taky to skoro tak je. Jenže ať dělám, co dělám, nedaří se mi rozběhnout IP kameru. Je to k vzteku. Na stole mám haldu papírů, návodů, manuálů, výtisků z web konferencí, ... a nic! Žádnej z receptů nefunguje. Obrázek prostě není vidět. Tak kdybyste někdo náhodou věděl, jak NATO, bude mi potěšením.

ťukes

Ano, samozřejmě. Podzimní přechody, jak bylo zvykem říkat neblahé paměti na vojně, už jsou zas za mnou. Přezutí auta do zimních bačkor se tentokrát odehrálo bez jakýchkoliv příhod. Servis je už dlouho vybrán ten "nejlepčí v Praze", což stvrzuje diplom od posluchačů rozhlasu visící na zdi. Profesionální služba probíhá okamžitě, spolehlivě, bez čekání. Dál není o čem psát. Pokud jde o pneuservis. Pokud jde o lidi, je to jiná. Po cestě večer domů bylo počasí hnusné a nálada řidičů zřejmě taky. Už ve frontě na křižovatce před Barrandovským mostem ne sebe troubili a posuňkovali dva, co jel každý podle předpisů, ale podle svých. Se slušností to nemělo co dělat. Hned o padesát metrů dál pod mostem strážníci řešili ťukes tří aut. Kilometr dál na ruku zákona čekali další dva ťukálisti a pak o dál po cestě ještě další dva. Takhle šťavnatou úrodu jsem ještě nepotkal. Ono teda počasí bylo vážně odporný, takže se jistě bylo na co vymlouvat, ale místo výmluv by možná bylo lepší být víc opatrnej míň vzteklej o slušnosti ani nemluvě.

a tak je to dycky

"Zařek jsem se, že to neudělám, ale ono to asi nepude," rozumoval jsem včera pozdě odpoledne v Litomyšli. V krámku s bicykly měli zrovna takový krásný červený kolo. A Matýsek po něm tolik stůně. Chtěl jsem mu ho koupit až na jaře, když už to bude možné na něm jezdit. Ona taková kola pod stromeček bývají spíš k zlosti ... Všechny rozumné důvody hovořily proti. Ale když vono to kolo bylo takový krásný. A lehký a brzda šla jemně, a vůbec. "No tak jo, tak já si ho vezmu," vzdal jsem to. "Ještě blikačku dopředu a dozadu, helmu už má," sumíroval jsem si to nahlas. Kolo jsme dali do dvou pytlů, aby nebyl moc poznat předmět uvnitř. A ještě kočárek a stavebnici a stan do pokojíčku pro Kačku naproti přes náměstí v hračkářství. Hotovo, Ježíšek má pro letošek vystaráno. Jenom doma mi zakázali s tou stavebnicí si večer pohrát a tak jsem se projel aspoň s tím kočárkem. A tak je to dycky. Tak proč ty hračky teda vlastně kupuju?! No ne?

něco zbrusu novýho

Včera v noci jsem si zas hrál se sítí a síťovou kamerou. On už tyhle wjecy umí skoro každej, tak abych snad nebyl moc pozadu, trápil jsem se do půlnoci s rozběhnutím webovské kamery. Tuhlec vpravo je tlačítko, po jehož stisknutí uvidíte výsledek. Chce to ještě najít způsob automatického nastavení expozie, najít vhodné místo i obrázek k publikování, koupit lepší kameru, ... ,no je toho dost, ale i tak: pro dnešek tu je přeci jen něco zbrusu novýho.

zas mi sebrali podzim

Byly doby, kdy se o tom mluvilo a psalo spousty dní před i po přechodu. Dneska se to člověk nedozví málem ani ze seriozního tisku. V pátek jsem se pídil, kdo píše o změně letního na zimní čas a moc jsem toho nenašel. Už to prostě nikoho netankuje. Jednomu přijde, že to je skoro jeho výmysl. Není. Je to změna a tu změnu letos nejvíc prožívala naše Kačenka. Ta se oblbnout ručičkami na hodinách nedala. Pěkně před obědem se na to ještě do zásoby vyspala a pak navečer už v pět chtěla znovu do postýlky. Hodiny nehodiny. Má svůj rytmus a basta. Já jsem se těšil, že si pěkně v neděli tu jarní hodinku naspím. Málem mi to vyšlo, nebýt Matýska, kterého tenhle přechod taky moc nezajímá. Ani si ho nevšiml. Mě zůstal zas jen ten každoroční vztek, že mi rázem ze dne na den sebrali každodenní podzimní odpolední výhled při návratu domů.

večer

"Já nic, takže si vezmu princeznu." "To je víla, to není princezna." "No jo, dyť je to fuk, žencká jako žencká." "Můžu si lehnout semhle?" "Tam ne, na tý louce už se jeden sedlák válí." "To je blbý, taková pěkná louka..." "To město se mi líbí, to si vyskvotuju." "To je sprostý, to jsem si založil já." "Dám sem věž, ona se mi může hodit." To teda fakt nevim na co." "Tak ty takhle! Tím's u mě skončila, teď po tobě pudu a už si ani neškrtneš!" "Hele, dejte toho draka jinam, mě se tady nehodí!" "Tak já nevím, jestli tohle město ještě stihnu dostavět." "No nic, tak aspoň tuhle cestu. A dejte sem poutníka." "Tak to snad ani nebudem počítat. Von si zas děsně nahrabal." "Ale jo, jen to pěkně spočítejte!" "Teda dneska jste mě pěkně srali! Móc pěkný to bylo!" "Tak dobrou a zas příště." ..... Tak a teď ať laskavý čtenář uhodne, co se včera večer u nás dělo.

brejle

Brejlit do knížky se stalo u nás doma činností každodenní. Ne že bychom snad s mousečtělouHaničkou nečetli, ale až donedávna jaksi bez těch brejlí. Protože jsem poněkud roztržitý, zvláště pak ve věci ukládání předmětů nezbytných, rozhodl jsem se, že nakoupím přehršel brýlí na čtení, čímž vznikne dostatek okulárů. Ty potom budou moci býti deponovány na všech místech, kde obvykle dochází k samotnému procesu. Ono to se mnou není až tak hrozné, Matějovi čtu pořád bez brýlí, ale i tak: jistota je jistota. První brýle, které jsem zavrhl, byly u optika. Dlouze jsme je s panem optikem vybírali, načež mi doporučil: "Tyhlety, ty vám seděj nejlíp, co myslíte?" Myslel jsem, že na večer na čtení a do auta na mapy mi Ray Bany za desítku určitě sedět nebudou. Vzal jsem to tedy z opačného konce. A tu mi bylo dopřáno jednak pořídit tu přehršel a taky poodhalit tvorbu cen v téhle branži. Ten samej futrálek se čtecími brýlemi jedničkami na Senovážném náměstí stál 360, za rohem v Jindřišské už jen 280, u trhovců v Jílovém 59, v samošce v Břežanech 46 a na internetu 22. Tak si říkám, jestli bych neměl jít prodávat brejle.

dodržujte rituály

"Už jdu, tak na mě počkejte venku," kázal jsem dětem a ony poslechly. Zkontroloval jsem všechno, co mě napadlo, mrkl jsem, je-li náš potěr opravdu venku a zabouchl dveře. Nezkontroloval jsem všechno. V otevřených dveřích zevnitř byly moje klíče. Zůstaly i ve dveřích zavřených. Laciný trik se vstupem zadními dveřmi do domu jsem zopakovat nemohl. Ty zkontrolované a zavřené byly. MálaskaváHanička se vrátila autem zpět už jen proto, abychom společně zjistili, že se zámek s klíčemi zevnitř opravdu nedá odemknout. A bylo. Přivolaný pan pohotovostní zámečník nám dveře za několik vteřin a několik stokorun otevřel. Dohodli jsme si ještě, že nám vymění vložku zámku, tahle vážně už za moc nestojí - a zanechal nás našemu osudu. A jen já vím, proč se to všechno muselo stát. Mám své zavedené postupy a rituály. Jedním z nich je zmíněná kontrola před odchodem. Jenže včera byla narušena. Kontroluju, jestli je klíč v zámku zavřených dveří před odchodem - a v tom je ten háček. Dveře už byly otevřené, takže klíči ke zdi. Tím ten podstatný článek rituálu vypadl. Takže propříště: dodržujte rituály, zvlášť když ještě při odchodu z domu spíte.

kde není závora

Tuhle jsem zas mapoval další zkratky pro strýčka Příhodu. Pořád mě nedávala spát ta "prostřední komořanská stezka". Na mapě i na satelitním snímku je dost široká na to, aby se tam v případě potřeby vešlo auto. Vzal jsem to z druhé strany shora a dobře jsem udělal. Ta cesta je opravdu krátká, ústí do vhodně umístěné ulice a vůbec má všechna plus. Skoro. Má taky jedno mínus a to celkem zásadní. Těsně u lesa je závora na zámek. Zřejmě nejsem jedinej, koho ta nábližka napadla. Ta závora mi udělala čáru přes rozpočet. Lidskej duch je ovšem nezdolnej. Už věci znalého mě zastihla zas ta komořanská zácpa. Opravdu se mi nechtělo ten kilometr stát, vyrazil jsem tedy na průzkum bojem. Nejdřív jsem si udělal takové kolečko, co mě vrátilo do výchozího bodu, ale napodruhé už jsem to měl! Přes hory, přes doly, pěkně po asfaltce, žádný zákaz vjezdu, prázdná cesta a šup: pěkně tam, kde fronta začíná. Vůbec si nepřipadám jako lump, co předbíhá. Ta ulice je na mapě a každej ji má k dispozici.

víkend na houby

V neděli byl problém tu chásku vymést z pelechů, ale v sobotu to šlo celkem hladce, i přesto jsme byli všichni čtyři na houbách obě rána. Matýsek se ptal, proč jsme už dávno nešli na houby, což jsem mu vysvětlil nedostatkem času, spoustou jiných zájmů a taky tím, že na houby jsme s maminkou chodili nejvíc, když on sám byl na houbách a i dávno před tím. Odpověď takového rozsahu synka uspokojila, jen nevím, kdy přijde s otázkou, kdy a kde že to on chodil po těch houbách. Kolem Jílového je spousta lesů, ale taky spousta houbařů. Projevilo se to sobotním nájezdem a rozvinutím houbařských rojnic obzvlášť mezi Petrovem a Jílovým. Tak tady ne. Našli jsme si jinde takové opuštěné místečko. Místečko opuštěné houbaři, nikoliv jejich kořistí. "Hele, támhle je bedla," směrovala nás mábystrozrakáHanička hned na počátku. Byla tam bedla. A byly tam spousty hub vůbec. Nasbírali jsme tři košíky a obrátili se k domovu. I Matýsek se pořádně přičinil a tak byla smaženice a bramboračka a kulajda a obalované kloboučky. Inu, co vám budu povídat, byl to víkend na houby jak dělaný.

porsche

Vůbec netvrdím, že se na silnici vždycky chovám jako vzor všech ctnostných řidičů, co šmahem přijdou rovnou do nebe. Občas mi to ujede asi jako každýmu. Včera to nějak ujelo jednomu v černém poršáku. Za světly v Podolí u dvorců blikala majáčky policejní octávka a černý hříšník byl lustrován posádkou. Co si navzájem udělali, těžko říct. Ale po aktu se černé Porsche odlepilo od chodníku a s náramným zrychlením to odpálilo dobře osumdesátkou k vodárně. Octávka se loudavě otočila u Žlutých lázní. Tak to jsem blázen. Že by mu dali pokutu za pomalou jízdu a on se hned polepšil a šlápnul na to pořádně? Tak nějak to muselo být. Dojel jsem černé Porsche hned mezi světly před tunelem. Stálo na červené. Panáček neznal místní problematiku a proto stál v koloně. Projel jsem obvyklou nábližkou a předjel kolonu, která stále čekala na zelenou. Když jsem pak jel kolem sokolovny a zmizel za zatáčkou, ještě pořád jsem ho v zrcátku nezahlédl. Marně hledám vtipné poučení z téhle situace a nic mě nenapadá. Tak ať se každý poučí, jak se mu líbí.

žonglér

Když člověk potřebuje něco umět, pořídí si příručku. Na to vsázejí všichni vydavatelé, kteří příručky vydávají. Příručky jsou na všechno. Skoro na všechno. Příručku jak telefonovat v autě zatím ale nikdo nevydal. Nebo jsem ji přehlédl? V každém případě žádnou nemám a tak jsem autotelefonista samouk. Poučen komickými příhodami s hlasitým telefonem v autě používal jsem vždycky nějaké komornější řešení. Většinou nějaké sluchátko s drátem nebo bez drátu. Nakonec mám už nějaký čas docela prima sluchátkový aparátek, který jsem onehdá úspěšně nakoupil, jak již bylo psáno. Ten aparátek má ovšem jednu zákeřnou vlastnost. Káblík se do všeho zamotá. Čelím tomu většinou pečlivým uložením. Většinou. Zrovna včerejšek nepatřil k většině. Sjížděl jsem dolů k Vltavě, když mi zazvonil telefon: "Kde to sakra mám. Jo tady. Kruci, se to zaseklo pod sedadlem. No jo, dyť dávám přednost. Vidim, ne?! Jsem na vedlejší, tak jeď čéče. Doprkýnka teď mi to vypadlo z telefónu. No jenom se nezjanči, já to hned vemu. Jen co to nasadím zpátky. Nebojte slečno, mám to pod kontrolou, já do vás nevrazím. Tak už to je zpátky, teď jen vyndat to sluchátko zpod sedadla. Pusť se ty mrcho. Tak už ... ..." Nevydrželi. Na druhém konci pomyslného drátu nakonec rezignovali na ten veledůležitý hovor. Dojel jsem na světla v Podolí a kradmo se díval kolem sebe, jestli náhodou někdo na chodníku neměl pocit, že za volantem sedí šílenej žonglér.

Dobytí Severního pólu v Ohrobci

Byly buřty, bylo pivo, byla legrace. Bylo to v Ohrobci v pátek večer. Ochotnické představení místního spolku. Dávali současně druhou premiéru a první derniéru Cimrmanovy hry Dobytí Severního pólu. Bylo fajn zjistit, že společenský život na vsi nezanikl a že místní důstojní pánové blbnou na jevišti pro radost sobě i ostatním. Co dodat? Snad jen to, že pokud by zas někdy pokoušeli Ohrobečtí můzy, přijďte se podívat, jde jim to. A pro ty, kteří tam nebyli, mám v galerii pár obrázků.

Copperfield z Jindřišské

"My to máme příkazem, jinak bych vám to nedával," jaksi omluvně mi sděloval policista v Krakovské. Seděl jsem tam v křesílku v recepci a sepisoval kromě dotazníku o spokojenosti se službou policie i oznámení o krádeži dokladů a portmonky. Jako spousta dalších věcí v životě mě i tohle potkalo poprvé. Je to zatrolená patálie. Jeden má v takovém portmonu vlastně nastřádenej skoro celej občanskej život. O penězích nemluvě. Měl jsem tu peněženku jako vždycky v náprsní kapse bundy, která je trošku menší, než by bylo potřeba. Jde z ní dost ztuha vyndat. Bunda byla na opěradle židle, na které jsem seděl a obědval v oblíbeném bufetu v Jindřišské. Inu stalo se. Nějak jsem se nad tu lapálii povznesl a říkám si, že jestli ten kapsář skutečně dokázal můj majeteček vytáhnout, aniž bych si toho všiml, musel bejt cvičenej, jak David Copperfield. Vlastně si ten honorář zaslouží. Já bych to nedokázal. Snad jenom těch tisíc ouřadů, co musím teď oběhnout, to bych mu přál, aby si to, lump jeden, taky zkusil.

Paco aneb Prahou za dvě hodiny přes letiště

Je to obehraná písnička, ale evergrín: doprava v Praze. Je naprosto neodhadnutelná, pokud ovšem neodhadujete, že zácpa je absolutní a všude. To můžete být nanejvýš příjemně překvapení, pokud náhodou je ve vámi zvoleném směru cesta poněkud prostupnější. Vědom si téhle vlastnosti ranní cesty do práce, dlouho předem - už někdy o prázdninách - jsem zkoumal možné únikové cesty z ucpaných Komořan. Včera ráno ve frontě jsem si na to vzpomněl. Zrovna pěkně pršelo a cesta byla ucpaná už od loudavě budovaného tunelu pod Točnou. Vzal jsem to uličkami Komořan nahoru k lesu, kde, jak jsem si matně pamatoval, existují na mapě tři možné únikové cesty. Teď už vím, že ta úplně nejkratší je jen pro krosaře na motorce. Tu prostřední jsem nějak vynechal a ta nejdelší a nejbahnitější, to byla má vyvolená. Dalo se to čekat. Čtyřkolka mě z toho dostala, ikdyž už jsem měl malou dušičku, že se někde za doubkem vyhoupne dřevař s koněm nebo hajnej s kulovnicí. Nakonec jsem se vyhoup já z lesa. Ježkovyvoči! Dyť jsem na letišti na Točné! No aspoň to tu znám. Dopravní špunt jsem sice objel, ale ta cesta není následováníhodná, to mi věřte. Zpoždění narůstalo, zavolal jsem tedy do agentury, kam jsem byl ohlášen na později, že to vezmu k nim rovnou bez mezipřistání v kanceláři. Vzhůru tedy přes celou Prahu do Dejvic. Paní mě čekala, lístky na Paca de Lucíu jsem měl nachystané. A teď zpátky do centra. Úplný parkoviště. Kličkovat se nedalo, tam žádné polní cesty nejsou. Vydalo to na dobrý dvě hodiny. Příště si dám pozor a nebudu takový pako, abych jezdil křížemkrážem v ranní špičce přes město.

voda je prevít

Host do domu, bůh do domu. Tedy ne snad, že bychom naše hosty zbožňovali, ale snažíme se , aby se u nás naši hosti měli příjemně. A protože další letitá zkušenost praví: "Krmte tu bestii," dostanou naši hosti většinou i dobře najíst. Když to zrovna nezvorám. Tuhle sobotu jsem chtěl hostům po receptu Tomášově tady ze sousedství udělat, řekněme, sousedský rostbíf. Dělal jsem to prvně a zvoral jsem to jenom trochu. Nebyl to ani tak prostředně upečený rostbíf, jako spíš málo dušená svíčková. No, bylo to pro jedlíky s dobrým chrupem, ale jinak výtečné. Dvě kila masa zmizela natošup. Pak se povídalo a hrálo a zpívalo. Má miláHanička uzpívaná šla spát první už někdy před druhou hodinou ranní nedělní. My ostatní tak někdy kolem třetí. Protože už jsem mírně poučen, většina tekutin, které jsem vypil, byla voda a čaj. A to byl ten kámen úrazu. Po necelých třech hodinách spánku někdy před šestou to na mě přišlo. Pan kolega Tychon Brahe na tom nemohl být hůř. On měl problém porušit dvorskou etiketu před císařem, já zas vyrušit moumilouHaničku ze spánku. Co je horší, sám nevím. Byl to dobře destiminutový boj, ve kterém nakonec zvítězil takovej ten trojcestnej ventil, co ho my, pánové, náme několikrát denně k potřebě. Bylo jasné, že buď povolím co nejdřív já nebo v té samé chvíli on. Úleva se dostavila vzápětí po otevření řečeného ventilu. Uffff .... No krásněspícíHaničku jsem neprobudil a zas jsem poučen: A't už pije člověk cokoliv, nechť si počíná s mírou, byť by to měla být jen voda. Jelikož voda, ta je prevít.

tyhlety rychlý změny

Letos byla ta změna nějak moc kách. Už jsem si zvykl, že dopravní chaos nebo ještě spíš dopravní zácpy, se odehrávají vždycky v těsném sousedství prázdnin. Bývá to tak jeden, dva měsíce před a totéž i po prázdninách. Tenhle letošní první poprázdninový týden to však vypuklo měrou dosud nevídanou. Docela by mě zajímaly příčiny. Že by si letos nikdo neprotáh dovolenou? Nebo snad zaznamenali prodejci aut nebývalý nárůst tržeb? Kdo ví. Každopádně se cesta do centra v ranním provoze protáhla na téměř dvojnásobek, což, jak říkají s oblibou meteorologové, je dlouhodobé maximum. Možná se to usadí, ale teď mi ten Brownův pohyb v ulicích Prahy vysloveně pije krev.
A do toho ještě to počasí. Předposlední prázdninovou neděli jsme se na zahradě koupali a teď je zima jak v morně a v Beskydech už padal sníh. Navíc nám vichr s deštěm pokosil naše slunečnicové políčko, takže to teď vypadá jak v Tatrách po vichřici. Je to celý na mě nějak móc rychlý, tyhlety změny.

lesní jahody

Ony tyhlety cormanovky jsou úžasný škváry, to se musí nechat. Pan režisér jistě odpustí. Ono se na ně hezky kouká. Je to jako dívat se na staré komiksy: člověk taky ví, že to jeho ducha nijak zvlášť nepovznese, ale ta zábava! Dopředu víte, jak to dopadne, padouši jsou extrapadouchovitý, panny téměř porculánový, kulisy nakašírovaný skoro jako živý ... no vždyť to znáte. Myslím, že mi tedy může být odpuštěno, že jsem si včera zašel pro Jámu a kyvadlo, abych si užil pár porcí před chvílí popisovaných celuloidových pokroutek. A jak si tak nesu ten úlovek, jdu parčíkem u Jindřišské věže. Pod živým plotem vidím listy lesních jahod. To je blbost, kde by se tu vzaly? Že by to bylo znamení, abych ten škvár zahodil a vytáh radši doma z archivu vopravdový umění? Těžko říct, pravdou ovšem zůstává, že hned naproti bance v Jeruzalémské ulici rostou a dneska právě uzrály lesní jahody. Nebo Jeruzalémské?

baťovky

"Tenkrát od Bati boty, to bejvaly boty!", říkává dodnes moje maminka, která na Baťu dopustit nedá. Je to ovšem iluze starých zašlých dob. Taky mám rád tohle vzpomínání na deset deka salámu, co už nikdy nebude tolik salámu, jako tenkrát. Holt se ten svět mění. Moje poslední baťovky se rozlepily po týdnu nošení. Sice to byly jen obyčejné páskové letní sandály a do pár dnů mi je zalepili, ale ta důvěra ve značku byla otřesena. Třebaže mi paní Marcela z Texasu psala, jak ty její baťovky přečkaly veškerá protivenství a trvají ve své kvalitě i čase, já už vím svý.

vidle

"Potřebuju vidle na ten kumpost," pravil jsem rozhodně, když jsem lopatou a kolečkem přemístil hromádku již založeného tlejícího kompostu na nové místo do ohrádky na záhumenku. "Tak pojedem do OBI, já zas potřebuju žárovku na to světlo na záchod, co po tobě už půl roku chci, abys ho přidělal," vznesla spravedlivě kriticky i málaskaváHanička svůj hlas. Jeli jsme tedy pro žárovku a vidle. "Hele a co tady ty koule na světla ven na terasu," napadlo mojívšímavouHaničku u regálů se svítidly. "Hmmm, no jo, třeba," hučel jsem souhlasně. "Pojď támhle a schválně, jestli se ti bude líbit to světlo nahoře, hodilo by se na schodiště." "Ale jo, je docela pěkný." "No vidíš a do jídelny nad stůl bych dala tohleto stahovací." "No jo, to by se tam hodilo, to jo." "A eště do komory a do šatny támhleto kulatý." "Jo, kulatý..." Konečně jsme skončili v oddělení světla a šli pro ty vidle. Cestou byly květiny. Krásný červený bramboříky. "No jó, tak ten taky. A já si vezmu tudlectu orchidej, vono se to to v tý celkový sumě teď už ztratí." Po cestě byl ještě regál s prázdninovými hračkami, takže Matýskovi a Kačce kruh do vody, kriket a línej tenis. Ty vidle, co byly prapůvodem nákupu, se už na vozík málem nevešly.

ten trávník, je moc pěknej ...

"Dyž já furt nevim, mě to přijde pořád hnusný," oponoval jsem zakoupení kompostovače. V kuloárech se o té investici diskutuje už dobře měsíc. Obě strany jsou argumentačně vyhraněné a žádná až do včerejška neměla převahu. "Tak jsem ti to našel na internetu, klidně si tu bednu běž objednat," podlehl jsem v nedělním odpoledni méstarostlivéHaničce. "Po obědě," upravila time management mojepečliváHanička. "Tak už to máš objednaný?" "No jó, já to tam pak napíšu..." Šli jsme na procházku a jako zázrakem před mámi vyrostl na jedné ze sousedních zahrádek kompostovač. Hnusná zelená bedna. "No tak vidíš, dyť je to docela estetický," vítězně pravila mávšímaváHanička. "Hmmm..."
Mě bylo jasné, že do týhle bedýnky - a to byla ta téměř největší - se tráva z naší zahrady po jednom sekání prostě nemůže vejít. Když jsme přišli z procházky, vzal jsem sekeru a kleště. Šel jsem rozbít a znovu stlouct palety, které máme ještě za domem uložené, aby z nich po chvíli práce a s Matýskovým kapitálním přispěním povstal u pole za naší zahradou dřevěný kompostovač. Prostě ohrádka s kumpostem na záhumenku. "Moc hezký to je," chválila nám to mápozornáHanička, "ale nebylo to zbytečný, když už jsem ho objednala?" "Šišmarjá, dyť si to furt vodkládala!" "No ale tys mi to tak rázně přikazoval, že jsem to po procházce objednala." Každý jsme měli odpoledne na práci pořízení kompostovače. Každý po svém. "A mohla bys, to Haničko stornovat?" "Tak jo." Šel jsem sekat trávu. Ohrádka zvící dobře tří největších kompostovačů byla v devět večer plná. "Máš to moc pěkný," chválila mě mámiláHanička. "Co to?" "Ten trávník, je moc pěknej..."

koza na kolejích

Jel jsem domů včera po bouřce. Po dlouhé době to byl pořádnej slejvák. Už Na Závisti bylo jasné, že té vody muselo být hodně. Alespoň dost na to, aby se sesul kus skály k silnici. Pře Jarovem musela přes cestu téct úplná řeka, která přinesla spoustu bahna a štěrku, čímž vznikl na cestě nový kopeček. Na trati stál vlak. Tak to nevím, jak pojede maminka domů, když máme na trati zával, pomyslel jsem si. Ve Vraném byla před závorami už dlouhá fronta. Na nádraží jsem se dozvěděl od paní průvodčí vlaku, který mezitím dokodrcal do stanice, že: "... no to nevím, jestli pojedem, to až co řeknou. My jsme teď pomalu projeli, protože jsme těžký, ale i tak to skákalo jako koza..." Škoda, že jsem tím vlakem nejel - skákat mašinu jako koza na kolejích, to jsem taky ještě neviděl. Pro jistotu jsem ale maminku naložil a i přes protesty jí odvezl až domů sám. Přeci jen člověk včera nevěděl, co se na té kozí trati bude dít.

z říše hmyzu

To se tak někdy přihodí, že si jeden dá skleničku a když nezůstane u jedné, je veselo. V pátek bylo veselo. Přišli přátelé, přinesli strunné nástroje ... ne, proboha, samozřejmě, že harfu ne! Udělali jsme něco dobrého k snědku a skleničky byly ve velmi čilém oběhu. Tu a tam nějaká ta písnička a taky povídání o časech minulých i těch, co je prožíváme teď. Tu a tam nějaký ten vtípek. A pak, že mám rychle zavřít ty dveře, jelikož do světnice vletí komáři a poštípají nás. Já na to, že to přeci není vůbec žádnej problém, že to se jednoduše ten komár za letu takhle chytí za křidýlka a kápne se mu trošku raidu na sosáček, no a on potom do dvou hodin vypustí duši. Je to starej vtip, já vim, ale nějak se zrovna hodil. "No jo, to se pak ale musí sloužit zádušní mše, když vypustí tu duši," logicky událost připomínkoval Jirka. "Kdepak," nenechal jsem si vtípek zkazit, "tohle je z říše hmyzu, ta mše bude zámušní!" Stáňa s moumilouHaničkou se málem zadusily právě upíjenými nápoji. Že prej si to mám nechat, až zrovna nebudou pít, takovýhle koniny. Jenže to bych musel celý večer mlčet.

honem do Levných knih

"Musíš mít opravdu dobrej čuch, nejmíň jako ohař," povídal jsem včera Ondřejovi, "ohlásili jste se na návštěvu zrovna, když je napečeno. Ta Haniččina bábovka musela vonět až k vám na Šmoulov." V odpověď se nám dostalo jen zahuhlání s plnými ústy. Bábovka byla vážně dobrá. Já jí budu mít teďka k s nídani. Mezi bábovkou a ochutnáváním zas jedné nové "ostrovní" jsme si povídali a byl to jako vždycky moc hezký večer. Tentokrát hodně o knížkách a starých kinematografických přístrojích a materiálech. Když jsme narazili na Edudanta a Francimora, zjistili jsme , že je málokdo zná. Ani Ljuba s Ondřejem o nich ještě nečetli. Tak jsme je hned vybavili jedním výtiskem, aby to mohli napravit. Ta pohádka je vážně roztomilá a kdo neznáte oba bratry, jejich matinku madame Halabábu, Rudolfa, Šmakovníka, Verpanidese, jakož i okresního školního inspektora nebo Huga Vodňaského, honem utíkejte do Levných knih. Tam z neznámých příčin tuhle milou Poláčkovu knížku s původními Čapkovými obrázky vyprodal Albatros.

bazén šesti barev

"... ale nemáte se nijak lekat, to není špinavý, to je jenom zakalený. A pak ještě pan Malý říkal, že se to do zítra vyčistí a klidně se už můžete koupat." To všechno mi sdělovala teta Dáda, která měla včera službu u našich krakenů. Oni Kačka s Matýskem dají jednomu zabrat, jsouce vypuštěni ráno z pokojíčků. Šel jsem se podívat na ten zázrak. "... víte, ono tam je v té vodě asi hodně minerálů a nějak to s tím chlorem zareagovalo, ale to se vyčistí," ubezpečoval mě teď už osobně po telefonu pan Malý, takto náš rybníkář/bazénář. Se řekne: vyčístí. Jak tomu má našinec věřit po těch zkušenostech? Počítejte se mnou. Když byl před dvěma lety bazén nový, zářil modře. Když přečkal první zimu, voda v něm byla pořád ještě čistá a od bazénu tedy modrá. Ovšem už temně modrá. Přišlo dodělání betonu kolem bazenu a tedy i dopuštění. Vody. Nikoliv boží. Voda ztmavla a už byla spíš zelená. To v ní začaly bydlet žaby a žoužel. Přešla zima a voda zhnědla. Když jsme bazén před nedávnem vypouštěli a čistili, byla černá. Takže dnešní červenohnědá mě nemůže překvapit, jen ty pochyby zůstávají. Ono kdyby nic jiného, tak máme alespoň bazén šesti barev.

kulaté výročí

"Ale letos máme kulaté!", torpédovala mástarostliváHanička mojí chatrnou obhajobu, že jsem si na výročí svatby samozřejmě vzpomněl, ale že jsem to nepovažoval za téma dne, jelikož vloni jsem byl odmítnut se slovy, že to vlasně ani není tak důležité. Časy se holt mění. Letos mě čekalo překvapení v podobě adresy místa oslavy. Nedočkavě jsem vygůglil z té adresy hned dva podniky. "Tady je vidět, jak furt nedůvěřuješ mému citu pro výběr," pravila mámiláHanička, když jsem se ptal, jastli proboha myslí vážně, že půjdem na rockovou diskotéku do sklepního klubu. Pochopil jsem, že platí varianta B). Thajské masáže. Ve dvou. Byla to moje první zkušenost a docela legrace. Zavřeli nás do ajncíku se sprchou a dvěma žíněnkami. "Take shower," zašišlala thajská slečna na uvítanou. Vzali jsme tedy sprchu a takový plátěný gatě. Hanička vzala i tričko, já to nestih. Stejně by mi bylo malý. A tak se slečny masérky zahihňaly a ta moje mi ho dala jen tak na záda místo hadru. Různě mě pak lámala a vrážela mi loket a koleno všude možně. Pak po mě i chodila, ale to mi musela říct až mápozornáHanička. Já bych si toho ani sám nevšim. Ony ty slečinky byly takový vyžlata. Nakonec to bylo příjemný, to jo, ale že bych to musel mít každej den? Ještě že kulaté výročí není zas tak často.

v Kutné Hoře

Doma jsem slíbil výlet, tak tedy byl výlet do Kutné Hory. Byl král, byli šermíři, dvorní dámy, muzika, kašpárek, popravený odsouzenec a spousta dalších opravdových taškařic, které nám účinkující předkládali jako věrný obraz středověku za vlády krále Václava IV. Matýsek jel nejdřív sám a pak i s Kačenkou poprvé na kolotoči - somozřejmě přiměřeně středověkém. Kromě toho motoru, ovšem. Matýsek byl hodnej, zastřílel si kuší a Kačku hlídal se sekerou v ruce. Za odměnu dostal takouvou věc, ze které jsou tady tyhle dva obrázky. Byl to zas pěkný výlet i s pěknou hádankou. Uhádnete co Matýsek dostal a co je na obrázcích vidět?

stříbření

Dneska už je léto. Včera v 19 hodin 6 minut středoevropského letního času Slunce vstoupilo na obratník Raka a zase se začne kutálet zpátky. Z včerejšího nejdelšího dne v roce bude pomalu ukusovat, ale prázdniny už jsou za dveřmi a komu záleží na těch pár minutách. Taky se těšíte? My určitě. A jako závdavek si dáme s dětmi o víkendu Kutnohorské stříbření.

Vintage 1989

Připomínka roku 1989 přišla úplně náhodou, nečekaně. Ani to, že tu byl včera na skok americký prezident, s celou věcí nikterak nesouvisí. Z historického pohledu se ten rok dá nahlížet všelijak. Třeba zrovna u nás byla tenkrát revoluce. Sametová. Taková velejemná. No a na ostrově Islay ten rok vybral a do sudů uložil pan Robert Hicks, mistr v míchání sladů, tu nejlepší whisku pěkně rašelinovou, jak je v místní palírně zvykem, aby se z ní po sedmnácti letech stal nápoj taktéž velejemný. Po letech zrání se ta pálenka dostala do lahví a pan John Cambpell z Laphroaig (La-froyg) mi napsal, že už je ta laskomina k mání. Tomu jsem nemohl odolat a hned jsem si pár lahví objednal. Přeci jen to je revoluční ročník!

stálo to za to

Jeli jsme z Červeného hrádku a pro jistotu mojepečliváHanička ověřila, jestli teta Dáda s námi počítá na večer na hlídání. Nepočítá, dozvěděli jsme se. Nějak zapomněla, že vlastně mají doma oslavu ... Ach jo. Tak musíme zavolat Ondřejovi, že na tu premiéru nemůžem přijít. "To je vyšší moc, já to chápu," utěšoval nás Ondřej. Ale nám se tam děsně chtělo. A tak jsme probrali cestou v autě telefonní seznam a během Matýskova silného chrápání (usnuli oba s Kačkou v autě za chvilku) jsme našli, koho jsme potřebovali. Teta Jana měla úplně náhodou na poslední chvíli v sobotu večer čas. Znovu jsme tedy odvolali, co jsme odvolali a slíbili, co jsme slíbili. Vyšlo to. A stálo to za to. Körnerovo Údolí včel ve Strašnickém divadle je zážitek. MámiláHanička dokonce obrečela konec.

o kolečko míň

Přijíždím takhle po poledni magistrálou k muzeu a trošku se ucpává pravý pruh. To mi ovšem nevadí, protože jedu v levém a za garážema to obrátím do protisměru k Věznici. Hned za světlama nad muzeem vidím blikat lakéhosi silničního anděla. A za ním vytůněný autíčko, celý černý, vzádu křídlo, vpředu vysavač, skrz skla nevidět. Taková ta hračka, co si s ní kluci dělaj radost. Tahle hračka měla ovšem o kolečko míň. Autíčko sedělo na břiše a levé přední kolo chybělo. Jako podpora sloužil zčásti už asfaltem obroušený zlatý brzdový kotouč. Jak tak jedu dál, zespoda od garáží vykouk ten kluk, co mu ta hračka patřila a nesl v náručí jak mimino děsně široký kolo s děsně vytůněným hliníkovým diskem Tvářil se nešťastně. I ten kšilt čepice, co ho měl dozadu otočenej, byl takovej nějakej splihlej. Asi se to stává, ale já to viděl poprvé, aby kolo předjelo na světlech auto a nechalo ho v situaci "o kolečko míň" na cestě. Počítám, že to chce vážně poctivě dotahovat šrouby.

Embax

Tenhle týden jsem v Brně na Embaxu, takže pokračování až zas po neděli.

nákup

"Tak co pro vás?", zaptala se bodrá paní krámská. "Nějaký hezký prádýlko. Teda pro ženu, to víte, já to nenosim", snažil jsem se o žert. "Nó, to bych to prádlo chtěla vidět, co by bylo na vás, to by muselo bejt!" Pochopil jsem, že hubu má paní proříznutou dobře. "Tak co by to teda mělo bejt? Tady mám tuhle kytičkovanou a co takhle tygra, to byste nechtěl? To se teďka děsně nosí." "Ne to ne! A tygra už vůbec ne, to mi do domu nesmí." "No tak si máte dupnout, dyť je to nakonec pro vás." "Ale vy mě nerozumíte, to mě se to nelíbí. Prostě mi ukažte nějakou klasickou barvu." "A jéje, zase ňákej konzerva. No eště, že vás nemám doma." "To máte pravdu, vono je to takhle lepší." Vybíral jsem si dál něco hezkého pro moumilouHaničku. Nakonec jsem vybral. "Tadle je dobrá, v tý si pani může i zavázat tkaničky," pochválila mi volbu paní vedoucí. Hanička měla radost, ale ouha! Tentokrát jsem se netrefil střihem. Prostě ty kousky látky nějak nesedly. Šli jsme je tedy druhý den měnit. "Tak ukažte," dala madam najevo, že nás vlastně čekala. MojekrásnáHanička si vybrala nakonec kousky tři. "Poď si mě muckat," vtáhla mě do kabinky mádraháHanička. A teď si mě představte, byl jsem jak školák v dámský šatně. Ale statečně jsem dělal, že to je běžný, že se svou ženou chodím do zkušební kabinky naprosto běžně. Vybrali jsme, považte!, tu kytičkovanou. Ona se tak nějak nejvíc hodila. "No to sem ráda," pravila nám pani, když jsme jí pochválili, že ví, co doporučuje. "A tady máte eště dvě stovky zpátky ať to máme z krku celý," dokončila obchodní jednání paní z krámu "Koťátko".

2010

Přišlo mi včera poslední varování před zrušením domény woleschko. Že prý jsem přes veškerá upozornění a urgence pořád neuhradil polplatek za správu. Ježkovy voči. Dyť mě nic nepřišlo! Volal jsem na kontaktní číslo a citllivě promlouval se slečnou, která mi sdělila, že ona už je ta poslední, kdo mi psal na veškeré možné adresy, a že ty výzvy chodily na moji kontaktní adresu ... No jó! Já se na tu adresu nepřihlásil už kolik měsíců. Našel jsem to tam, hned zaplatil a stačil jsem se domluvit s administrátorem, že to zaplatím radši na tři roky do předu. Pro jistotu. Tak to teď mám jistý. Woleschko bude nejmíň do roku 2010. Pak zas musím pozorně sledovat poštu. A poučení? Vybírejte schránky, jsou chvíle, kdy tam může být i něco, co vás zajímá.

výběr k snídani

Člověk by měl mít pořád na paměti, že vesmír je živoucí organismus a furt se mění. Tuhle spadne skála na silnici, u sousedů se začne stavět, nám se naopak stavba garáže poněkud zpožďuje a uspořádání světa vůbec není, co bejvalo. To ví přeci každý. Jen já tomu pořád ne a ne věřit. A tak jsem včera jako dycky jel s důvěrou k bankomantu ve Štěpánské, abych měl na snídani. Hned za semaforem brzdím, zastavuju provoz - a ono je fčecko jinak. Tu štědrou krabičku někdo odnes. Holt nechtěj, abych utrácel, pomyslel jsem si. Ale já je převez. Vím o jednom, co je taky blízko kanceláře a navíc s pěknou procházkou. Tak jsem nakonec výběr provedl a na tu snídani měl.

tak už to jezdí

Jo, jo, dneska už jsem projel podél Vltavy až do Vraného. Skála odstřelena, cesta zametena, u cesty spousta kamení. Tak to zas snad nějakej ten pátek vydrží.

otevřeno?

Včera už ve Zvoli nebyly značky se slepou silnicí a na serveru Vrané nad Vltavou se píše, že už v pátek byla silnice otevřena. Dneska to projedu. Uvidíme, jak je na tom jarovská skála. Třeba už se opravdu po silnici znovu jezdí.

nebezpečí trvá

Už se mi to stalo několikrát. Včera naposled. To se prostě člověk zamyslí zrovna ve chvíli, když se někam vydá na cestu. Když zamyšlení pomine, najednou se zjistí, že je člověk úplně někde jinde. Například za školních let jsem se kolikrát probral z úvah o všehomíru v jedenáctce na Tyláku, zatímco jsem měl už dávno být ve čtyřiadvacítce na Moráni. Včera jsem jel domů taky "po paměti". Když jsem se probral v Modřanech, došlo mi, že bude cesta přes Jarov do Vraného pořád ještě zavřená. Minulý týden jsem dokonce viděl ve zprávách odstřel té nebezpečím zřícení hrozící skály nad silnicí. Když jsem dojel k zaslepené odbočce na Vrané, bylo jasné, že nebezpečí trvá. Od padající skály i od myšlení.

kdepak co nejdřív - nejdřív za měsíc!

Tady je dnešní zpráva z Obecního úřadu ve Vraném nad Vltavou:

Uzavírka silnice - 27.4.2007 - 12.00 hod

Na základě informací z jednání přímo pod "skálou", za přítomnosti Karla Vyšehradského - náměstka hejtmana KÚ Středočeského kraje v oblasti dopravy, Správy a údržby silnic Kladno, Stavební geologie Geotechnika a.s. bylo dohodnuto:
Skalní masiv, který se může kdykoli zřítit, bude postupně šetrným způsobem odstřelen, tak aby nedošlo k narušení statiky okolních skalních masivů. Práce začnou v průběhu příštího týdne a dle prvotního odhadu by měly trvat jeden měsíc. Po celou dobu bude přísný zákaz jakéholi dopravy, včetně kol a pěších. SÚS Kladno zajistí objízdnou trasu a dopravní značení i v okolních vesnicích. Vlaková doprava zůstane zachovaná.
Prosím o respektování tohoto zákazu, jedná se o vážné ohrožení životů v případě neuposlechnutí.
Silnice je z obou stran zajištěna betonovými bloky a v žádném případě se nedá projet!!!

Stručné info Ministerstva vnitra v rubrice doprava

co nejdřív

Tam, kde obvykle stávají stopaři, stála včera značka - téčko. Tedy slepá cesta. Takové značení je jen pro cizí - to dá rozum. Jenže za Jarovem stála Avie a parta chlápků z ní vykládala závoru přes celou cestu a vpředu už stál zákaz vjezdu. Stáh jsem okýnko. "Dobrý vodpoledne, pánové, copak se tu bude dít?" "Tahle cesta je uzavřená." "No, to vidím, že je," odpověděl jsem tomu houfu značkujících, "ale co se tu bude odehrávat?" "Jo, jako že proč je zavřená?" "Jo, zrovna to myslím." "No něco tady s těma skalama. Kvůli skalám, kvůli těm je zavřená." "Aha. A jak to odstraňování skal bude dlouho trvat?" "To eště nevíme, ale budem se snažit, aby to bylo co nejdřív." "A kdy teda?" "No co nejdřív. Dyť to řikám." "To jo, to jo. Tak vám pěkně děkuju." Odjel jsem tou uzavřenou cestou pod skalami k domovu doufaje, že to opravdu bude co nejdřív.

Na síti jsem večer našel tuhle zprávu:

Uzavírka silnice Vrané nad Vltavou - Jarov
Dnes 26.4.2007 v 16.00 hod obdržel Krajský úřad Středočeského kraje varování od firmy, která prověřovala staticky skálu mezi Jarovem a obcí Vrané nad Vltavou. Hrozí zřícení skály na komunikaci. Krajský úřad vydal Správě a údržbě silnic příkaz zavřít do odvolání komunikaci Jarov - Vrané nad Vltavou. Na Zbraslavském mostě je umístěna dopravní značka slepá ulice, za odbočkou k nádraží Jarov je dopravní značka zákaz vjezdu. Ze směru od Vraného je u ZUŠ dopravní značka slepá ulice, cca 200 m za přívozem je dopravní značka zákaz vjezdu.
O dalším průběhu této uzavírky vás budeme průběžně informovat.

flastr

Mívám občas patálie s oparem. Je to, ostatně jako pro každého, taková otravná záležitost. Nejdřív nic, pak to začne svědit a nakonec má člověk hubu jak habešskej domovník. Prozkoušel jsem na vlastní kůži spoustu přípravků a mastiček. Taky nějaký pilulky. Prostě kdeco. Většinou s výsledkem prachbídným. Pravděpodobně si ty mrňavý záludný zviřátka vždycky za nějaký čas zvyknou na to, čím se je snažím pozabíjet a pak to s chutí šňupou ku svému prospěchu. Předposlední přípravek byl Zovirax. Jenže pak přestal fungovat, tak jsem používal Vectavir a požívám ho dodnes. Jenže ve čtvrtek vytáhly moje viry do boje s nebývalou intenzitou. Mrchy. Dostal jsem tip na naprosto úžasný prostředek. Jenže ten se tu, jak jsem se v lékárně dozvěděl, neprodává. Zatím jakštakš spolehlivý Vectavir na ten příval přestával stačit. Paní lékárnice mi tedy nabídla jakýsi přípravek nový. Úplně jiný typ. Ani pilulky, ani mast, ani gel. Flastr. Tak jsem si ty flastříky nalepil na hubu. A kupodivu se mi trochu ulevilo. Že by soudruzi z Amíkova vynalezli něco, co fakt pomáhá? Uvidíme. Třeba mě tentokrát ten habešskej domovník nepotrefí.

stopaři varují

Dneska odpoledne jsem zas vezl stopaře. Odměnili se mi důležitou informací:
Od pondělí má probíhat na silnicích zas akce Kryštov a prý v dosud nevídaném rozsahu. A že je to tutovka, že prý byli včera v hospodě a tam se to potvrdilo. Tak pro jistotu: pozor na Kryštofa!

poprvé posekáno

Ono se řekne sekačka, ale co se do mí leje, to aby člověk šťoural v manuálu půl hodiny. Manuály čtou jen zbabělci, to je dávno jasná věc. Jen ty provozní tekutiny, ty by se neměly poplést. Sekačka měla přijít poštou v pondělí, takže jsem navíc zcela logicky ten manuál ani přes víkend mít nemoh. A tak jsem zavolal dovozci o pomoc. Dovozce pomohl obratem. Pro jistotu jsem se ještě mrknul na síť, jestli opravdu. Potvrzeno i po síti. Navíc jsem se v záznamu vášnivé internetové debaty dozvěděl, kdo má na litru oleje jakou marži, morální profil a tu drzost nabízet olej do sekačky místo za devadesátvosum korun za celých stopětatřicet. Já tam nalil olej za stotřicetdva, jelikož u pumpy měli zrovna jenom ten. No a pak hurá na trávník! Nejdřív, samozřejmě smontovat. Jo, cedulka velká, žlutá, s varováním, že jenom tenhlecten olej budiž navěkyvěkův v tomto přístroji používán ku prospěchu a slávě věci. Hmm - s cedulkou to dokáže každej, to neni žádný velký umění. Ještě jsem vyměnil kolečka obyčejná za kolečka s ložisky kuličkovými a vzhůru ke stroji! Provozní tekutiny doplněny, teď už jen nastartovat … ehm … Nastartovat! … No tak! A jó! Tu druhou rukojeť zmačknout, jistě, tahlecta byla od pojezdu, to bych moh na startovací lanko objet půlku zahrady a furt nic. Tak znovu: nastartovat … a jedem!
Matýsek lítal kolem sekačky jako poděs. Měl z té práce radost velikou. Rejdili jsme po zahradě všichni tři: Matěj, sekačka i já. A v pondělí večer jsme měli poprvé posekáno.

Matěj s Kačkou pomáhali

"Ale jenom mi podržíš tady ty nožičky a na šroubky ani nešahneš, ano, Matýsku?!" Představu spolupráce při montáži grilu jsem, jak jsem se domníval, vylíčil jasně a jednoznačně. "Já, já, já to rozbalím!", nenechal se odbýt Matěj. "Bude lepší, když pohlídáš Kačenku," radil jsem. Marně, přirozeně. "Né, ten sáček se šroubky ne!", usměrňoval jsem činnost syna dál. "Kačenko, počkej, to mi nemůžeš tahat, já to teď potřebuju"..."Ne, Matýsku, klíčem budu montovat já, ty bys mohl tadyto dno podržet..." "Kačko! Nepouštěj tu podložku, kdyby zapadla do tý spáry v dlažbě, tak ..." "Matýsku, prosimtě, zajdi dovnitř za maminkou a přines mi špejli a magnet, snad se mi to z tý spáry podaří vytáhnout." "Kačko, počkej, to není na koulení, to kolečko přijde přidělat tady tím šroubkem. Kde je ten šroubek?!" "Nestrkej mi do toho, vždyť už jsem to tam měl ..." "Fajn, tak tu podložku už máme. A už jí do té spáry necvrnkej, Kačenko." "Za ten igelit netahej, mohlo by to ... spadnout ..." "Nic, nic, jenom ses lekla, nic se nestalo. Ale už za to nebudeš tahat, viď?!" "Ne, Matěji, ten šroubovák teď potřebuju já, vážně." ... ... ... "Maminko, kdy budeme grilovat? Tatínek už ten gril postavil." "To je hodnej, viď, Matýsku. A jak jste mu hezky s Kačenkou pomáhali ... " !!!

letí na nás sekačka

Tráva na zahradě už sahá skoro po kotníky, alespoň místy. Proto mámiláHanička tuhle rozhodně pravila: "Je načase nakoupit sekačku." Druhý den ráno vylezu ze sprchy a co neslyším: sekačka na trávu! Že by mojedraháHanička měla nějakou tu mašinku schovanou pod postelí a teď za rozbřesku jí vypustila, abych viděl, jak se na věc musí? Nepovažoval jsem to za pravděpodobné a tak koukám z okna, kterej poděs to takhle časně tůruje stroj. Nikde nic, jen za kopcem směrem k Davli to pořád vrčelo. A stále víc. Hmmm? Co to asi ... A hele! Vážně, sekačka na trávu. Ale pověšená pod padákem. Hledím na to monstrum a ono to nějaké ranní ptáče letí na paraglajdu, na zádech baťoh a v něm vrtuli. Ta ho hnala dopředu. To musí Matýsek vidět! Bral jsem to dolů po dvou schodech nahatej, hlavně abych stihnul Matýskovi říct, na co se má běžet honem podívat. Stihli to s Haničkou právě včas. Zrovna když ten sekáč přelétal přes náš domeček. Koukal jsem na něj už znovu z koupelny a říkal jsem si, že, pokud viděl oknem dovnitř, musel mít daleko větší podívanou než já: nějakej nahatej blázen lítá po domě nahoru a dolů, mává rukama a křičí: "Matýsků, honem se běž podívat, letí na nás sekačka!"

jehnědy

Přijel jsem domů už kousek po páté, sluníčko svítilo a tak jsem mohl provést svůj včerejší záměr. Jet nařezat proutky na pomlázku. Každoročně pomlázku pletu, přestože se pondělního veřejného mrskání účastním nerad. Uplést pomlázku, to je něco jiného, to znamená uvítat jaro. A sem tam nějaké to vyprášení doma taky prospěje. Teď mám v domě žencký dvě, tak to bude tuplem potřeba. Vyjel jsem proto s Matýskem - koneckonců, je to taky chlap nebo aspoň bude, no ne? - na proutky. Je to k nevíře, jaký problém je v dnešních poměrech proutky sehnat. Vrbu hlavatku aby člověk v kraji pohledal. Nezbývá, než vzít za vděk kdejakou jívou. Ale ani těch není moc. V našem kraji lovím už třetí sezonu. A skoro mám ten dojem, že co odřežu, už neobroste, jak bývalo odedávna u slušných stromů zvykem. Objeli jsme s Matýskem dvě obvyklá místa, ale mladé proutky nikde. Nerostou. Projeli jsme Libeň, Libeř, Jílové, Zahořany - a nic. Už jsme se vraceli přes Okrouhlo, kam Matýsek chodí do školky, když jsme na konci vsi zahlédli kořist. Byly to ty samé keře, které jsem před třičtvrtě hodinou zavrhl jako nevhodné. Zastavili jsme a šli se na to podívat. Heuréka! Byly to jívy k řezu vhodné se spoustou mladých výhonků. Pustil jsem se do řezu a za chvíli jsme měli nařezáno. Matýsek nevímproč si oblíbil slovo jehnědy a tak je trhal z větviček, co mu síly stačily. Nechal si je pak pěkně v kuchyni, neboť, jak moudře pravil: "Nejsem čuňátko, které ryje čumákem v zemi, a tak si ty jehnědy do postýlky nevemu, no, když teda nechceš."

zas ti stopaři

Už přes týden se na silnici mezi Vraným a Jarovem něco děje. Nejdřív se tam objevily červené čáry v okolí skal s označenou šířkou vozovky. Další dny jsem na cestě potkával geodety. Obléhali pravý břeh Vltavy v nejužším místě v zatáčce pod skalou. Včera tam byli zas. A protože jsem byl tentokrát vybaven poučeným doprovodem, dozvěděl jsem se, o co tu jde. "Mají tu rozšiřovat cestu," pravil spolujedoucí občan Vraného. Jako obvykle stopoval. Vyhlížel jsem ho z dálky, jako všechny stopaře po cestě domů. Většinou se mi to vyplatí, stejně jako včera. A když zrovna nikdo nestopuje, je to, jako by vyschl informační pramen.

Vrané-Jarov-Zbraslav

"No já nevím, kdy mi to vlastně jede," říkala maminka, když měla v pátek odjíždět domů. Pomáhala nám s hlídáním a zrovna, když jsem se vrátil domů, se chystala k odjezdu. "Teď někdy jede autobus," pravila maminka. "No to máš pravdu, zrovna jsem jel kolem, když odjížděl," přitakal jsem. "Aha. Tak někdy v půl jede vlak z Vraného," zalovila v paměti maminka. "Bude čtvrt. To zvládnem," řekl jsem. "No, on jede ve dvacet čtyři ... ale to je starej jízdní řád," zjišťovala dál maminka. "Neboj, to stihnem!" Naložili jsme Matýska a vyrazili. Jízdní řád nelhal. Vlak jel, ale už ze stanice. Zrovna se ve Vraném zvedaly závory. "Ten chytneme! Na Zbraslavi budem dřív. Ještě musí zpomalit v tunelu a zastavit na Jarově." Trval jsem na svém a šláp na to. Když jsme dorazili k nádraží, byl tam klid, jakoby se před chvílí nekonala stíhací jízda. Babičku jsme pak vyprovodili k vláčku a Matýsek mával tak intenzivně, že mu odpovídala půlka vlaku. Nikdo netušil, že jsme právě vyhráli historicky první závod Vrané-Jarov-Zbraslav.

na stojáka

"Hele, vejdu se tam? … je tam eště kousek místa … jo vona je tam ta skříňka, … , dobrý, já se ňák vmáčknu …"
Hleděl jsem na toho člověka, který se vmačkával do skuliny mezi mě a jiného člověka v krámku, co si tam chodím pro rohlík. Včera jsem nějak nestíhal a tak to měla spravit sekaná na stojáka. S kulturní vložkou jsem nepočítal.
"To sem, vole, dneska spal jenom dvěapůl hodiny. Já přišel domu v půl jedný, ale pak mě probudia mladá, dyž přišla z flámu a já pak už nezabral. No tyvole, já mám dneska dost….", dozvídal jsem se bez ptaní, jak to dneska má ten chlapík těžký.
"Hele, von Pavel je támhle vedle, tendle pán asi neví ….", vmísil se do monologu ten původněvedlestojící.
"Šišmarjá nojó, promiňte, já si vás splet …", bujaře se omlouval vtěstnavatel. Ušklíb jsem se a konzumoval dál.
Pán se taky ušklíb a taky pokračoval dál. To už byl dotázán Pavlem: "A cos to vlastně řikal?" … "Sem povidal, že mě mladá probudila ….
Nenechali se rušit. „ Taxi to tu hezky užijte …“, popřál jsem jim a šel si po svém.

tankuj!

"No, tak se tu teda mějte móc pěkně!", skoro až křičel včera u pumpy jeden řidič na pokladní. Jel jsem do Litomyšle, trochu jsem pospíchal a nějak mi tedy moc nedocházelo, proč ten člověk zrovna tímhle způsobem vinšuje moc pěkné věci personálu. "Za štyrystapadesát litrů jenom štyry piva!", pokračoval dál odpůrce. ??? "Co to?", ptal jsem se sám sebe,"jaký litry, jaký pivo?" "To váš předchůdce, ten mi dal za stejný množství šest piv!", vypointoval zhrzený šofér svou řeč. Konečně jsem to pochopil i já. Ona existuje nějaká akce "natankuj a nalej se" u vybraných benzinových pump. Podepsal jsem účet a odjel od pumpy ke svému včerejšímu cíli. A nějakou chvíli mi vrtalo hlavou, jak může někdo kvůli dvoum pivům, na které si neprávem osobuje pochybný nárok, křičet jen tak na někoho druhého. To asi nepochopím nikdy.

volej

Nějak jsem neměl čas zajet už čtrnáct dní do myčky s autem. Je to na něm dost poznat. V takové situaci jsou ostřikovače k nezaplacení. Když přestanou ostřikovat, je to k vzteku. Aby se to nestalo, naléval jsem do jejich bezedné nádrže včera ráno už letní směs. Tady pozor, neplést s těmi bonbóny! (Nebo je to lesní?) A jak tak leju, vzpomněl jsem si i na olej hledě na uzávěr plnícího otvoru se žlutým špuntem. Zkusil jsem měrku. Teda jestli v tom autě byl olej, pak o něm ta měrka neměla ani tušení. Nejvyšší čas namazat. Ale čím? Zavolal jsem jednomu pánovi za Subaru servisu, ale ten prokazatelně nebyl ještě v práci. Zkusil jsem pána druhého a ten už v práci byl. Je to olej pět - wé - deset nebo čtyřicet nebo tak nějak. Nakonec jsem ho u pumpy (opět nezaměňovat pumpu benzínovou a pumpu u nás v Olešku u Křížku - to jsou dvě naprosto odlišný zařízení!) našel, koupil, dolil. Ale stálo mě to zdvořilostní rozhovor s druhým pánem od Subaru. Je to zdatný obchodník. Po otázce, jaký je jeho názor na Tribecu, se rozhovořil rozplývaje se nad jejími vlastnostmi, výkony a barvami. Přestože se mi to auto moc nelíbí a podle mě k Subaru vůbec nepatří, jelikož má na dveřích rámy oken (!!!), nesouhlasil jsem s jeho nadšením jen symbolicky, vlastně spíš proto abych ho podpořil v jeho obchodním výkonu. Ale stálo to za to. Já měl volej, on si pěkně zavolal.

natřásání peříček

Cvaklo to a ve dvě ráno byly rázem tři. Letní čas. Nepatřím mezi jeho odpůrce. Do energetické problematiky moc nevidím, ale mé osobní pocity jsou převážně pozitivní. Nějaký ten týden mi sice trvá, než si zvyknu na to strašlivé vstávání o hodinu dřív, nicméně o hodinu delší večery mi dělají radost.
Bez ohledu na čas mají radost i zajíci. Mají radost z jara. Jeli jsme se podívat do jednoho zahradnictví a cestou se cosi mihlo polem. Díval jsem se pořádně a byli to zajíci. "To je děsný," povídám mémiléHaničce, "von by chtěl, vona koneckonců taky, ale kdepak, je jaro a tak vona musí dělat drahoty. To je děsná šichta, takhle se půl dne honit po poli, že bych se na to nevykašlal." "Vidíš, i ten zajíc se snaží. Celá příroda na jaře natřásá peříčka a ty nic!", hartusila Hanička. "No jo, to se jim to natřásá. Jednou za rok. Vono by je to taky přešlo, kdyby se měli natřásat vobden," snažil jsem se vysvětlit přístup člověka rozumného. "No, aby tě neubylo," opáčila mojemiláHanička. Neubude, neubude. Je jaro, Hanička má ráda kytky a já jí je rád nosím. To by se snad mohlo počítat jako natřásání peříček.

první jarní ... sušička

"Jo, a nejde sušička," utrousila mimoděk mojedraháHanička cestou do šatny. Bylo to včera ráno a já se zrovna vrátil z prvojarní fotografické obchůzky kolem domu. Sníh roztál stejně tak rychle, jako napad a zbyly po něm jen ty včrejší fotky. Co naplat. Prát je třeba, sušit taky. V tom vlhku prvního jarního dne by nic venku neuschlo. Popad jsem tedy návod a jal se studovat, kde tak může být pojistka u sušičky, poněvadž mě v tu časnou hodinu nic chytřejšího nenapadlo. Příručka mi dala za pravdu, že by to mohlo být pojistkou. Příručka mě nabádala k její výměně. "Tak chytrej jsem taky," říkal jsem si v duchu. Ale kde tu pojistku hledat? To už ta mizerná příručka nepravila. Příručkou jsem mrsknul tam, kde byla a místo ní popad sušičku. Ohledal jsem jí ze všech stran a nikde žádná dvířka k pojistce. "Musíš jít po kabelu," dodal jsem si odvahu a jal se šroubovákem demontovat víko vrchní, pak přední. Kabel tam byl. Dokonce spousta kabelů. Pojistka ani jedna. Vyndal jsem kabely ze zdířek a zkusil vydolovat mateční desku. To je termín, který jsem někde čet. Nejsem si jistej, jestli překladatel nebyl vůl. Já se tak cítil za chvilku. Kabelů plno, tišťák venku, pojistka nikde. Už mě začal tlačit čas a tak jsem to všecko napasoval zpátky, zaklap, zašrouboval a začal přemýšlet, kam jsme dali záruční list s adresou na opraváře. Ještě jsem tak z plezíru zkusil sušičku zapnout. Opravdu nemám nejmenší ponětí, jak se to stalo, možná jí stačilo podrbat, co já vím, ale ta mrcha fungovala! Před mojímilouHaničkou jsem se tvářil jako geniální všeuměl. To mě přejde přesně v tu chvíli, kdy bude potřeba ten stroj doopravdy opravit. Já totiž vážně nevím, jak.

člověk musí včas vypadnout, v tom je to

Tenhle týden jsem začal vozit Matýska do nové školky. On už tam byl s Haničkou, to ano, ale pro mne to byla premiéra. Je to tuhlec vedle ve vsi. Ostatně jako většina věcí, které jsou důležité, což už jsem tu popisoval. Protože jsem packal, nechal jsem si od méstarostlivéHaničky všechno vysvětlit. Co má Matýsek mít na sobě, co má mít s sebou, jak se do školky dostanu, kde má auto volant.... Prostě všechno. V úterý jsem v mlze nezabloudil, ale školku - tedy spíš domeček, kde se odehrává kolektivní hlídání - jsem hledal téměř po hmatu. Když jsem ji našel, hned jsem prudce zatočil, což pan pospíchajícířidič za mnou těžce snášel a při průjezdu pak troubil a klepal si na čelo. Asi mu něco spadlo do oka, nebo mě tak zdravil, co já vím. Paní mě uvítala, ale Matýsek spustil pláč. Dlouhé bylo loučení a tak jsem si ani nevzpomněl, že jsme zapomněli s sebou pití. Když už bylo zle, paní mě vyšoupla za dveře a bylo. Pak mi do telefonu řekla, že je všechno v pořádku a že prostě musím při příchodu rychle vypadnout, že pak bude klid. Zkusil jsem to včera a kupodivu to pomohlo. Matýsek byl šťastnej, že byl ve školce s dětma a už se těší, že se půjdou podívat příští týden zas na krávy. No, doufejme, že to bude do kravína.

lepší, než oheň na střeše

"Tak cos' zapomněl ty?", volal jsem kolegovi z kanceláře, když jsem se dozvěděl, že on se taky vracel. Nebylo to nic důležitého. Já se vracel pro nákup. Kačka by neměla večer kaši. Kdybych ji nepřivez, byl bych v kaši já. Když jsem vyjížděl ze dvora to odpoledne poprvé, nějak divně to znělo. Jako když drcnete smetákem do střechy. Ignoroval jsem ten zvuk až do chvíle, kdy jsem vjel na magistrálu u opery. Ozvalo se to znovu. "No dyť sem trouba!", počastoval jsem se v duchu. Zastavil jsem, zapnul na magistrále blikačky, vystoupil a vzal si ze střechy auta tu lahev s vodou, co jsem si jí tam před chvílí dal, abych jí nezapomněl. Taky to tak děláte? Já už na střeše vozil věcí! Peněženku i s doklady (ztracena, hodným pánem nalezena a vrácena), rukavice (v pekle) a dokonce i telefón. Ten chudák zůstal na střeše přes noc a zmoknul. Ale pak jsem ho na té střeše přeci jen objevil a on fungoval dál. A včera jsem holt měl vodu na střeše. Rozhodně je to lepší, než tam mít oheň.

roztržitej

"Nechcete svézt?", zeptal jsem se okýnkem auta, když jsem v úterý ráno sjížděl Březovskou ulicí do Vraného. "A to budete hodnej." Byl to pan tesař. Pospíchal do práce, nestopoval, ale svezení se mu hodilo. "Já se u vás stavím tak koncem března, to už budeme mít ten zámek hotovej. Já kvůli tomu teď vůbec nemám čas," sděloval mi po cestě. "Ale dyť jó, my s tou garáží taky nepospícháme," přizvukoval jsem na stejnou notu. Jeli jsme tak při povídání až do Modřan. Tam mu jel autobus, který potřeboval - někam dál, na zámek či kam. Byl jsem v dobrém rozmaru a s příjemnou časovou rezervou jsem pokračoval. Přes Prahu dál na Plzeň a pak Frakfurt, Kolín, Cáchy, no a to už budem kousek od Bruselu a zavoláme, že už jedem ... Zavoláme!!! Sakra! Nezavoláme! Protože nemáme z čeho! Telefon je v Olešku! Z poklidného začátku cesty do Waterloo se stal mávnutím proutku tajnej závod. Na křižovatce za Jižní spojkou jsem to votočil. Kolik bodů se odebírá za více, jak dvojnásobné překročení limitu se doufám nedozvím. Domů jsem vpadl jak tornádo Kyril, popad telefon a rychle zpátky. Bez prohřešků se to opět neobešlo. Kamery, o kterých vím, jsem, doufám, po cestě neaktivoval a ty skryté snad měly ten den volno. Nakonec jsem měl jen půl hodiny zpoždění a kolegové byli tolik laskaví, že mi vynadali jen v mezích běžných. MámiláHanička mě tentokrát hezky pohladila i na dálku. Někde za Svatou Kateřinou mě přišla esemeska: A stejně tě miluju, ikdyž jsi tak roztržitej.

je to hrozná věc

"Kdepak stáří, to je hrozná věc", pronáším občas na adresu neduhem postižených členů rodiny, ty nejmladší nevyjímaje. "Musíš si uvědomit, že už nejseš nejmladší", chlácholím moumilouHaničku, když jí chci poškádlit v okamžicích, kdy má pocit, že tělo nefunguje, jak má. Naposledy jsme měli příležitost ke škádlení, když měla Hanička plotýnku. Nakonec jí hodně pomohla placka na záda, ale to už je stará historie.
"Vy jste mi tuhle prodala tu placku na záda", navazoval jsem rozhovor se slečnou magistrou dneska v lékárně. "Copak?", ptala se starostlivě slečna, "ono to nezabralo?" "Ale ano, mé ženě to děsně pomohlo. Já už tu byl dvakrát a tu placku si všichni chválí." Slečna na mě hleděla tázavým pohledem, očividně se jí honilo hlavou, proč jí tedy otravuju. Takovej mladík, co se pečlivě stará o celou rodinu, co může ještě chtít, četl jsem dál ve tváři. Nenechal jsem jí dál pátrat: "Já bych tu placku potřeboval ještě jednu, víte, pro sebe." S mladíkem byl konec a povídačky o stáří najednou nabyly v té lékárně poněkud konkrétnějších obrysů. Inu, je to hrozná věc.

věčný souboj ... na chatu

v práci je práce a člověk by někdy utek, kdyby moh
ale nemůže, protože má práci
takže utíká poněkud ... virtuálně

píšeme si s kamarádem Míšou občas po chatu
já na to moc čas nemám a on taky ne a navíc ještě může jen o přestávce, protože učí
ale když neučí a já zrovna můžu, vypadá to takhle:
(předem podotýkám, že vše je v několikatýdenním záznamu použito záměrně tak, jaxi tu češtinu uprawujeme, abi se nám lýbila)

Začal Míša, že mám napsat tohle, když zrovna nemám nápady:
Je to o soupeření Oleška z Modřanama. Zatím vede Oleško 3:2.
Každý den teď jezdím busem a od Nemocnice v Krči jede 205 a 333 spolu.
205 v pravém pruhu a 333 v levém. Páč 333 odbočuje pak na Budějárnu, a oni ty autobusy závoděj, kdo bude dřív na světlech na odbočce na Jižní spojku a na Budějárnu.
333 pokud se nemýlím jezdí wod vás ne? A 205 od nás. Tak taghle každé ráno závodíme Happy


A já odpovídal:
voni se ty autobusáci musej ňák zabavit, jinak by jim asi hráblo

já nevím jestli cíleně závoděj, ale vypadá to tak

a kdo vede?

3:2 Oleško a je to tam napsaný ... si slepey?

uvedeš mě jako námětáře či scénárystu?

určitě - pokud budeš chtít

mě sere ta 333, zítra vyhrajem

tak kdo vyhrál dneska?

dnes 205 zvítězila o jeden a půl délky nad 333 ... WOW!
a to my máme delší autobus... takže handicap

no , to muselo bejt ...!

mazec to byl!

hele a jezdíte do zatáčky taky po dvo kolech?

dneska závody nebyly, jel jsem jinudy.... hele dej je tam jo! ty busíky moje...

dám, dám,
vypadá to na pondělí
něco jako: od pondělka do pátku ...

mám strach o osud mých autobusů... hlavně abys neposral konec Happy)))

no jó, to chápu ...
hele, to ňák musí přijít - fakt jsem se snažil - ale nějak to nepřišlo - ten nápad, co k tomu dopsat - jeno závody nestačí , chce to NĚCO
anebo:
jako dopisovatel to napiš a já to tam s drobným komentářem umístím ...

hele tak wono se ti to vlastně nelíbí jóóóó.....
já mám autobusoví zážytki a wono se mu to nezdáááá


a jaxou na tom autobusi?

autobusi jsou 4:3 pro nás...pletla se nám do toho 331

331 je taki vod nás, ale ta je zvolská - tak možná zdržuje schválně

o autobusech se dá napsat na závěr to, že ten souboj je věčný jako střídání dne a noci do té doby, než ty linky nezrušej



mordparta

Pobřežní čtyřproudovkou jezdím téměř denně. Včera ráno po dlouhé době byla ucpávka už u pivovaru. Nějaký chytrák nakázal opravovat cosi na veřejném osvětlení v ranní dopravní špičce a doprava tedy byla svedena před vjezdem na Jižní spojku do jednoho pruhu. Příkaz k opravě se nesl v duchu tradic. Objížďka vyznačena, fronta nervózních řidičů roste a opraváře nevidět. Zato v Podolí už bylo volno. U Veslařského ostrova jsem zahlédl stát policejní auto. Dva v uniformě natahovali přes cestu pásku policejně uzavírající vjezd na ostrov. Jeden civil bloumal kolem. Podolskou křižovatkou přijížděla policejní dodávka, houkala, blikala. Jinak mi to přišlo, že je všude úplně prázdno. V tu chvíli jsem si představil, jak na ostrově už hlídá policista v černé helmě, pan Brůžek s hůlkou a v tvrďáku prochází kolem místa činu a spílá policajtům, že nechali rozdupat všechny stopy. Pragovka s plátěnou střechou veze pana radu Vacátka a zrovna projíždějí tunelem pod Vyšehradem kolem sanatoria. Mordparta ze Čtyřky je na cestě. Co se tam skutečně přihodilo, nevím. Ale vím, že i ty mordy tenkrát byly nějak důstojnější, bez plastiku a houkaček.

nechci to

"Dnes je svátek všech zamilovaných." Bylo slyšet ze všech rozhlasů a televizí. Čučelo to na mě ze všech krámů. V cukrářství změnili sortiment a místo rakviček, věnečků a čokoládových pohlavních orgánů s náplní i bez začli vystavovat srdíčka. V konzumu nabízeli valentýnská překvapení. Organizovaná masáž. Všechno se ve mě kroutí, když slyším vrkat "zamilované" slečinky. Proč jsou kruci zamilované právě podle obchodního kalendáře? Nic jinýho ten Valentýn není, než obchod. Nemám rád když mě někdo organizuje. Nemám rád MDŽ, Valentýna, Silvestra a vůbec všechny společensky povinné všezahrnující akce. Mám rád svoji ženu, svoje děti a vůbec milé lidi kolem. Kytky i dárečky nosím, ale rozhodně ne organizovaně. Valentýn je svátek konzumace marcipánovejch srdíček a dobrá záminka "dát si bene". Včera ráno v konzumu přede mnou kupovala jedna šarmantní dáma dvě flašky šampaňského. "Jo, a ještě tuhlec to čokoládový srdíčko za patnáct," uzavřela nákup instantních rozkoší. Tu samou dámu jsme mohli potkat během předrevoluční doby komunistického temna, kdy nám bolševik ordinoval bujaré veselí na MDŽ. Je to tu zas a já to zas nechci.

vykopnutej kabel

Muj starej dobrej Erik mě vopustil. Té šestsetdesítka. Ještě trochu dejchá, ale je to spíš na pravidelnou resuscitaci, než na normální provoz. Nahradil ho novej, mladej - a to je sekáč! On vám má ten novej Erik objektiv nejen na prdýlce, ale i vepředu. Telefon má telefonovat a foťák fotit. To si myslím pořád. Ale doba je jiná. Žádá si videokomunikaci. A proto má Erik oči dvě. To větší se dá ještě víčkem zakrýt, ale to druhé vepředu na mě pořád mžourá. Trochu mě to děsí. Mělo by se sice zapojovat zvláštním příkazem z nabídky, ale kdo do toho vidí?! Jak mám vědět, že si ta krabička ausgerechnet akorát teď neumanula mě natáčet? Už mě to přijde tak nějak proti přírodě tydlety udělátka. Napadá mě nepřeberná řada situací, kdy vyzvánějící telefon vezmete. Ale pouze v případě, že vás nikdo nevidí! Představte si třeba tohle: sedíte v kanceláři a pracujete na počítači. Je to dlouhé, bolí vás záda, chcete se protáhnout a jak tak natahujete nohy, vykopnete pod stolem z počítače kabel od monitoru. Vlezete pod stůl, kabel leží pod špičkami bot kolegyně, která vůbec nic netuší a pracuje na účetní závěrce. Natáhnete ruku, už ho (ten kabel!!!) skoro máte a v tu chvíli vám zazvoní v pouzdře u pásku telefon. Je to prekérní situace a proto radši hned ten telefon pod stolem přijmete, jen aby byl ticho. Volá manželka, kamera se aktivuje. A teď zkuste ženě vysvětlit, že ty roztažené nohy, co vidí v záběru kamery vlastně vůbec nevidí a že má vidět ten vykopnutej kabel!

havěti jsem měl dost v Pekingu

Vyrazili jsme z Oleška v sobotu v pět odpoledne do Brna. To abychom byli včas na plese v hotelu International, takto jubilejním pětačtyřicátém. Hanička mi v autě usnula, jak bývá jejím zvykem a vzbudil ji až obrovský šišatý Měsíc těsně po úplňku, který právě vycházel nad Brnem, když jsme přijížděli k cíli - jubilejní Měsíc. Já tanečník moc nejsem a proto mi mojetancechtiváHanička dodnes vyčítá, že jsem jí při seznamování nabulíkoval, že tančím často, tančím rád. Ono to je i není pravda. Skutečně bývávaly časy, kdy to pravda bývalo, ale kde těm je konec ... Ale na tomhle plese je naštěstí na parketech dost tlačenice, takže jsme se více věnovali zálibě společné a to jídlu. Tenhle hotel je vyhlášený svou kuchyní. A celkem poprávu. Byli bizoni, šneci, kohoutci, srnčí, vepřová, ryby, .... a vůbec kde co. Bylo to příjemné tu a tam ochutnávat až do chvíle, kdy jsme narazili na šváby. Restované nebo v karamelu. Též červy, larvy, kobylky a další havěť, která se hemžila v miskách. Stačilo si poručit: "Tuhle ten šváb je pěkně vypasenej, toho mi usmažte na másle!" A kuchař vybral protestujícího švába, umístil ho na pánev a došlo k částečné kremaci. Nepožádal jsem o tuhle službu. Ne snad, že bych chtěl zachránit švába, ale nějak jsem na něj prostě neměl chuť. Ani na kobylky ne. Týhle havěti jsem měl dost vloni v Pekingu a i tam jsem se jen koukal.

Carlo IV.

Tady je mi to nějaký povědomý, říkal jsem si v hotelu Carlo IV. Měli jsme tam odborný seminář o způsobu, kterak vydělávat tím, že někomu druhému sice ušetříte na tiskových nákladech, ale současně mu přiděláme spoustu práce se zpracováním dat. Není to žádná legrace, je to jen pro velký kluky. No a jak se tak rozhlížím po tom novém hotelu, vidím, že tam mají takové pěkné dřevěné ostění. Z tmavého exotického dřeva. A pak mi to došlo: Voni maj na stěnách dřevo, co my máme doma na podlaze! V tu chvíli mi nezbylo nic jiného, než spolu s panem Werichem suše prohlásit: "No jó, dyť jó, to my jim prodali zbytek…"

stand by

Chci mamince pořídit co nejjednodušší přehrávač na cédéčka. Máme nějaká povídání, která by ráda poslouchala a tak jsem se rozhodl jí přeškolit z šelakových standardních desek na 78 otáček na digitální technologii. Proto potřebuji přehrávač jednoduchý a s prominutím nešetrnému ovládání vzdorující. Něco jsem našel na síti a šel si to vyzkoušet do kamenného obchodu. Jenže když jsem tu věcičku přinesl domů, zjistil jsem že bručí. Bručelo to na mě i ve stavu vypnutém, správněji označovaném stand-by. Tak to ne, bručet doma můžu jen já. Šel jsem ho vrátit.
V jiném obchodě jsem náhodou narazil ne přehrávač, který by mohl vyhovovat. Nechal jsem si ho předvést. Paní prodavačka mi vyhověla. Přístroj ve stavu stand-by jsem tedy zvedl a přiložil k uchu. Nejdřív ze předu, pak zezadu a to celé k oběma uším. Paní byla natolik vyjevená, že mi bez řečí slíbila, že mi ráda vrátí peníze, pokud by přístroj doma hučel. Zřejmě má s takovými své zkušenosti.

budeme snad potřebovat třetí?

Čekal jsem, že mojepracovitáHanička přijede trošku dřív. Ale protože jí důvěřuju a plně na ní spoléhám - v těch důležitých věcech - měl jsem starost jen malou, přiměřenou malému zpoždění. Děti už spaly, když se Hanička hlásila klepáním na dveře. Vrátila se z důležitého obchodního jednání poněkud upracovaná. "Bylo to dlouhý, viď?" ptal jsem se jí. "Ale kdepak, jednání bylo normální. Daleko dýl Zbyňkovi trvalo, než mi vyměnil kolo. V tom obleku se mu to špatně dělalo." A bylo to venku, tyhle věci se člověku přihodí vždycky, když je nejmíň čeká. "To jsem zvědavá, jak s tím pojedu zejtra do Liberce." Svěřovala se se svou starostí žena. Pochopil jsem, že na dojezdové rezervě by brzy dojezdila a nabídl své auto. Se slovy: "Ale to ti tam ještě musím přilepit dálniční známku", jsem vyšel do tmy provést oznámkování vozu. Věc byla vyřešena.
"Co všechno mám udělat, aby tvoje auto startovalo?" tázala se mojezvídaváHanička druhý den ráno. Některé otázky, byť nevinně položené, mě uvedou do stavu vysoké pohotovosti. Začal jsem tušit, že otočení klíčkem to nespraví. Spravily to startovací kabely. Abych totiž mohl v noci vylepit známku na okno, musel jsem si rozsvítit uvnitř auta a vypnout automatické stmívání, abych nemusel pořád rozednívat. Do původního stavu už jsem osvětlení nevrátil. A to se baterce nelíbilo. Pomocí jednoho auta bez kola jsem nastartoval auto druhé bez baterky. Teď už se jen děsím situace, kdy nepojedou obě naše auta. Budeme snad potřebovat třetí?

z Dakaru do Prahy

Pondělí se vyznačuje několika negativními prvenstvími. Především je po neděli, což samo o sobě vypovídá dost. Logicky navazuje první povinnost nového týdne, totiž být přítomen v práci, v některých případech, mě nevyjímaje, přítomnost na poradě. Stejně si myslím, že v pondělí v půl devátý ráno se nikdo moc radit nemůže, ale to je věc jiná. V pondělí ráno všichni pospíchají. Pondělních všech je však podstatně víc, než úterních a všichni čtvrteční - to se s pondělními nedá vůbec srovnat. Hustota provozu odpovídá počtu všech spěchajících. Provozní ucpávky jsou na pondělním pořádku. Tohle pondělí jakbysmet. Fronta na kruhovém objezdu v Dolních Břežanech rostla. A nerostla bezdůvodně. V tom největším provozu tancoval na kruháku bagr. No ano. Popojížděl, nakrucoval se, i lžící kýval. Po nějaké chvíli popojíždění jsem pochopil ty tanečky. Na kruháku utrousil velkej kamión asi tak dvě tuny štěrkové drtě a vytvořil tak uprostřed Břežan duny téměř dakarské. Jestli to bylo na počest závodu, který se právě jede, to nevím. Zato vím, že se pánové - řidič kamiónu a bagrista - snažili tu hromadu odklidit. Přeci jen né každý běžně používá terénní auto na cestu do práce. Zvládli to a provoz byl obnoven. Tedy z Břežan, nikoliv z Dakaru, do Prahy.

narovnaná cesta

Jel jsem dneska jako každé ráno přes Vrané a Jarov do centra. Od Závisti cesta trochu v zatáčkách stoupá a na horní úvrati se pod kopcem cesta stáčí doprava pod kopec Točnou. Vždycky se stáčela. I na podzim, když jsem si všiml převlékání kabátu stavařských domků ze žluté na modrou. Celou tu dobu už od prázdnin je v tom místě vybudovaná nová rovná cesta kvůli pracem na tunelu pod Točnou. Ale nepoužívá se. Z důvodů známých jen stavařům. Ze stejných důvodů dnes "odtajnili" připravené značky a zatočenou cestu tak narovnali. V poslední chvíli jsem cuknul volantem zpátky. Ten autobus přede mnou to nestihl. Já ano, já jsem už dneska jel rovně.

menežerské eventy

Není jednoduché dneska pracovat moderně. To není jen tak, jako kdysi, když dědečkovi řekl pan Křižík: "Pane Jeníku, mohl byste jet zařídit kancelář někam na Moravu, víte, budeme tam zavádět elektřinu, kam jen se dá." Dneska musíte postavit tým. A nejen to: tým musíte stmelovat. Jenže krásné české slovo tmelení se nenosí. Místo toho vás nejdřív pozvou na brífink, kde proběhne brejnstormink a kde se dozvíte, kdy se dostavit na mítink. Na mítinku vám prezentují nejen vizi ale i vizualizaci strategických targetů a vy pak jdete do ofisu a spolu s ký ekounty čekujete skeduling, abyste našli volný slot na tým bilding v autdóru. Není to žádná legrace menežovat dneska tým. Vím to. Včera mi zas přišla pozvánka na menežerské eventy.

je to prostě tak

Rekordy láme nejen počasí, což dokazuje včerejších 12,1°C u nás v Olešku, ale i obyčejné holítko. Před necelým rokem jsem si zapsal, jak zkouším ostřit žiletky podle českého patentu. A teď je to rok, co jsem pod pyramidu začal vkládat ono zmíněné rekordní holítko. A rok se s ním holím. Bez újmy na zdraví. Kdoví, kde je jádro pudla. Prostá skutečnost je, že holítko vydrželo při průměrné frekvenci čtyři holení do týdne nejméně nějakých dvěstě holení. A holí bez poškození holeného dál. Nepátral jsem v údajích výrobce, jestli je to běžné nebo ne. Je to prostě tak.