WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

koleda, koleda

"No ty máš ale činaný kalhotky," sladce se rozplývala babička Jana, když Kačenka ráno předváděla svý nový růžový bombarďáčky. "Když nás teď doma bude víc, sundám jí plínky a budem jí hlídat a naučí se chodit na nočníček, viď Kačenko," racionálně menežovala málaskaváHanička provoz domácnosti dneska na Štěpána. "Hmmmm...", účastnil jsem se i já svojí troškou do mlýna. "Tak hezky papej a pudem se vyčůrat," starala se babička. Šli, ale nedošli: "Ale to bylo v mžiku, zrovna teď, teď ještě měla ty růžový kalhotky suchý." "Ty si ale čuně, Káčo, takový krásný kalhotky. Tak poď, já tě převleču. Ale teď už si dáš pozor, že jo?!" MápečliváHanička se dál starala. "Kačko, nepočůráš se?" Starala se i babička. "Mami, tati!", odtušila naše maličká. "Tady se něco děje!" hlásil jsem zaslechnutou melodii z patra. "To bude Kačenka, na něco tam hraje," byl jsem uklidněn. "Kačko!", byla Kateřina vzápětí znovu oslovena babičkou. "Tak, tady jí máš. Stačí to jen sundat a vyklepnout do záchoda," pokračovala babička směrem k mélaskavéHaničce. "Kačo, ty čuně jedno!", ohodnotila situaci mápozornáHanička. "Mami, tati!", souhlasila opět Kačenka. A to bylo teprv pár minut po deváté. Koleda, koleda, Štěpáne.

kdo má nejnižší teplotu

"Vona tu Kateřina dostala minule injekci, tak se nedivte, že pláče," vysvětlovala sestřička včera v ordinaci. Kačka vyfasovala antibiotika, Matěj - ten je jedinej z nás téměř zdravej - byl uznán do stavu těch, co jim stačí kapky na kašel, a já jsem vyškemral antibiotika taky. Paní doktorka připustila, že mám ten krk hroznej. A tím by byla historka u konce, kdybych se pozdě odpoledne nesvěřoval kolegovi s našimi domácími chorobami. "Nakonec sme doma nemocný všici," povídám. Věroslav na to měl krátkou historku: "To my jsme doma byli jednou tak nemocní a všichni jsme leželi, že když jsme měli hlad, tak jsme se nejdřív změřili, a kdo měl nejnižší teplotu, šel dělat pro všechny oběd." Tak to nám zatím nehrozí. Přinejmenším proto, že Kačka umí vařit tak nanejvejš kašičku na zeleným rendlíčku ...

rabaření ve vaně

Žádné drama se nekonalo, přesto jsem pro Kačenku jel včera do školky o hodně dřív, ještě za světla. Teď v zimě to znamená kolem půl čtvrté. Měla ve školce dost vysokou teplotu, bylo proto lepší jí zavézt domů do postýlky. Ale chyba lávky! Do postýlky v žádném případě. Ve školce měli besídku, což znamenalo stromeček a dárečky, jelikož do školky chodí Ježíšek dycky dřív. To ví přeci každej. A tak jsem ty nemocný děti - on Mates je taky takovej načatej - odpoledne a navečer koučoval sám. MámiláHanička, jak již psáno, patří taky do stavu nemocných. Dostala antibiotika a vypadá to, že pracovní rok pro ni už skončil. Já jsem teď jedinej zdánlivě zdravej. Ale nic moc. Drží mě nad vodou jenom vědomí, že jsem sám, kdo z nás doma má teplotu pod třicetosm, což se i na vojně považovalo za absolutní zdraví. Jenom ty děti, těm vůbec nerozumím. Kde berou tu šťávu? Než jsem je naložil do vany (Kačku jen tak ošplíchnout, aby se neřeklo, to dá rozum), dělali ve světnici takovej virvál, že jsem je co chvíli musel pořádat. Jeden by řek: jsou nemocný, pudou ležet. Ale kdepak. Do tý postýlky jsem Káču rval skoro násilím, protože s Matějem chytala ve vaně ryby. A to má před nemocí přeci přednost. Dneska je vezu k paní doktorce. To jsem vážně zvědav, jestli jim povolí to rybaření. Skoro bych se vsadil, že udice půjde na nějakou dobu pod zámek

kam de ten kouř?

"Když si nebudeš mejt ruce, budeš nemocnej," slýchával jsem v mládí velmi často. Platilo to mě. Tuhle v pátek jsem to slyšel ve školce. Platillo to Matějovi. Je to jistě bohulibý úkon. Stejnému bohu žel však není ani zdaleka tak platný v opačné verzi. Tedy "Když si budeš mýt ruce, nebudeš nemocnej." Meju se vlastně furt, ale nemoce se mi nevyhýbaj a to ani dětem ani mémiléHaničce. Ta to letos ze sebe nějak nemůže setřást, co jsme přijeli z ostrova. Naše počasí jí nějak nesvědčí. A tak se ta podivná rýmo-chřipka-nachlazení čicotoje už čtrnáct dnů snaží pokazit nám adventní čas. V neděli večer, když jsem uložil děti, přišla máchoráHanička z ložnice, že má zelehlé ucho. "Potřebuju asistenci," pravila. "Jistě, Haničko, co mám udělat?" "Já si to podržím a ty to zapálíš." "Cože!?" "Tu svíčku do ucha, co jsem ji tuhle koupila." "No nazdar, přece nebudeš vopravdu věřit všemu, co se povídá." "Ale tohle je zaručenej recept vod indiánů Hopi z roku 1656," bránila se málaskaváHanička. Tak jo, položila se na kanape, kornout do ucha a já to podpálil. Snad to mémiléHaničce i pomohlo, říkala, že hned zítra si koupí další dvě. Já na to jen užasle koukám a furt mě vrtá hlavou: ale kam de ten kouř?

nebude po mně

Dostal jsem včera navečer vzácnou příležitost být doma sám. S dětmi sám, samozřejmě. MápečliváHanička měla schůzku s naší slečnou účetní, aby se dozvěděla, co všechno se na nás řítí teď a co až napřesrok. Občas nosím dětem knížky a ta dnešní byla s hodně obrázky, což přilákalo i Kačku. Kačenka se přidala k Matějovi a chvíli před koupáním jsme si četli o ježkovi Františkovi. Pak vana, mlíčko, čtení pohádky (teď jede Neználek), a pusu a spinkat, Matýsku. Jenže před čtením pohádky, ještě když se děti koupaly, jsem se dostal k oblíbené, ale velmi, velmi vzácné činnosti. Pustil jsem si muziku. U nás je jinak ticho. Obvykle není buď nálada anebo je prostě ticho, protože ticho je fajn. Ale včera byla nálada a nemuselo být ticho. Domem se nesly písničky. "Tatínku, kdo to dole zpívá?", ptal se Matýsek ještě ve vaně. "Ale jedna paní, pouštím si písničky, víš," seznámil jsem Matěje s dějem. Potom, jako každý den, šel Mates z vany sám, Kačku jsem odnesl, usušil, namazal a opatřil futrálem. Když jsem jí v postýlce dával mlíčko a přál dobrou noc, zaslechl jsem, že v domě ještě někdo další zpívá. Kouknu dolů a on to Matýsek sedí na schodech a zpívá si s Asonancí refrén písničky, kterou jsem si nechal pro radost párkrát zopakovat. Von se to, kluk jeden šikovná, za těch pár minut naučil a zkoušel si, jak mu to s nima jde dohromady. "Tatínku, to jsem hezky zpíval, viď?", řekl si o pochvalu. Zasloužil si ji. Hned ze dvou důvodů. Protože mu to tak šlo a taky proto, že nebude po mně. Mě to totiž nejde ani zdaleka tak dobře jako jemu.

mrcha kaktus

Byla doby, kdy jsem si bláhově myslel, že jsem obstojný mičurinec. Tu a tam jsem koupil něco v květináči a ono to chvíli rostlo a dokonce i kvetlo. Ovšem nikdy ne moc dlouho. To mi nejdřív nevadilo, ale po čase jsem shledával, že asi zas tak dobrej zahradník nebudu. To, že nějaký kytky přežily moji péči byla zásluha tuhého kořínku rostlin v mém majetku, nikoliv snad zásluhou mojí, ke kterémuž závěru jsem nutně musel dojít. Nicméně moji intenzivní péči přežilo několik klivíí po dědečkovi, dvě orchideje a jeden vánoční kaktus, který je předmětem dnešního povzdechnutí. Ten šupák vánoční se letos rozhod, že nepokvete. Jako by to všechno vyplácal o loňských vánocích. A to jsem ho po asi osmi letech přesadil, pohnojil a on roste a přibírá na objemu jako divej. Ale nekvete. Mrcha. Zato orchidej, která vůbec není vánoční, vykvetla do krásy. Možná to maj nějak tajně domluvený a přede mnou to tutlaj. To jsem zvědav, co na mě ušijou napřesrok.

kde bydlí Mikuláš

"A tatínku, kde bydlí anděl?", ptal se mě Matýsek včera cestou ze školky. Probírali jsme ještě před nadílkou ty básničky pro Mikuláše a tak to byla otázka naprosto k věci. "Anděl, Matýsku, bydlí v nebi a čerti zas v pekle, to přeci víš," odpovídal jsem poctivě. "Aha." Chvilku bylo ticho. "A co Mikuláš?" Matěj zaútočil po úvodní palebné přípravě. "No, Matýsku, to se tak docela neví," snažil jsem se zdržovat. Jak mám ksakru vědět, kde bydlí Mikuláš? V nebi? Nebo někde na faře? Nebo snad v sakristii kostela? Co tomu klukovi mám sakra říct? "Ty to nevíš, tatínku?" Mlčky jsem pokrčil rameny a chystal nějakou hloupou dospěláckou výmluvu. Ovšem Matěj měl už dávno nachystanej mat: "No přeci v Mikulášově, tatínku!"

šetřivá maminka

Maminka je od přírody šetřivá. Možná to není přímo od přírody, možná je to výchovou, protože dědeček, tedy maminky tatínek, byl taky takovej shánčlivej. Ono se dřív vůbec žilo s tím, co už několik předchozích generací odzkoušelo a uznalo tím za používáníhodné. Dědily se boty, šaty, nádobí, nábytek, inu skoro všechno. Maminka ty časy pamatuje a chová se podle toho. Žádným způsobem se mi jí nepodařilo přesvědčit o tom, že dneska už je to všechno přeci jen o trošku jinak. Ani přímý a jasný odpor nepomohl. Maminka, pokud bylo třeba, prostě zjednala pro své potřeby sílu jinde. Nepodařilo se mi zabránit ani zcela absurdnímu přesunu nábytku, který se na maminčino přání přesunoval na vzdálenost poctivých pětašedesáti kilometrů dobře třikrát. Nakonec se vždycky našel někdo, komu se staré paní sželelo a „to kanape, pár křesel a nějakou tu skříňku“ mamince tam a zpátky převezl. I tentokrát jsem tedy rezignoval a ten zbytek jsem tuhle v pondělí večer vypůjčeným pickupem mamince do bytu dovezl. Strýc Míra už byl na místě: „to jsi zas převez půlku Folimanky,“ ohodnotil náklad, „ale kam to dá, vždyť už se jí to sem nevejde.“ To už bylo na mamince, ale ta, jak jí znám, to už nějak udělá. Hlavní je, že bude zas ve svém a že ušetřila. Ať to stojí, co to stojí.

nerozmazlovat

"Ty,tatínku, kašleš jako já, viď?" "Ano, Matýsku, proto ležím celý den v posteli a potím se." "To si ale musíš dát hodně vody a zabalit se a pak mazlíka, aby tě zahřál a to už budeme zdraví, viď? A pusu už jsi mi dal?" "Dal, Matýsku, ale dám ti ještě jednu." Večerní dialog včetně diagnózy a návrhu léčení prieznitzovým zábalem jasně vypovídá o našem zdravotním stavu. Matýsek jej po svém vystihl celkem přesně. Zachvátila mě tatáž choroba, která zaútočila o den dřív na moumilouHaničku. Doufám jen, že to byla jenom obyčejná jednodenní patálie. V každém případě se dneska už válet nehodlám. Vony se ty nemoce nesměj moc rozmazlovat.

napudrovanej nos

"Jo a souhlasila jsem s rozhovorem," pravila tuhle má starostliváHanička tónem, kterým obvykle jaksi mimoděk oznamuje skutečnosti, u kterých není předem jednoznačně vyloučeno, že budu nesouhlait. "Hmm ... Copak to?", opáčil jsem duchaplně. "Stáňa mi volala, že jí kamarádkka z nějaké redakce poprosila, jestli někoho nezná, že by potřebovala k vánocům nějakej rozhovor o svátcích, o rodině a tak," vysvětlila málaskaváHanička. "Hmmm...", nevybočoval jsem z linie diskuze. Nakonec přijeli včera večer udělat jenom fotky , protože paní redaktorka prý se omluvila, že má chorobu, tak aby nenakazila děti. Jak lze tušit, nijak zvlášť nadšenej jsem nebyl, ale děti to bavilo, zvlášť, když mohly lézt po stole a přetáhnout večerku. Že prý to vyjde v nějakém magazínu pro ženy. No to jsem teda zvědavej, jak dopadne neše první setkání s mediální sférou. Prozatím jsme jen dělali šťastnou a veselou čtyřku, křenili se do vobjektývu a z celý tý procedůry mi nakonec zbyl akorát napudrovanej nos.

jakou pohádku?

"A co myslíš, zadávil ho?", ptal jsem se spolu s pohádkou večer při čtení Matýska. "Haf!" pravil vážně Matýsek. Znamenalo to, že zadávil. On totiž Matěj je právě teď šťeňátko. Dočetli jsme včera večer Dášeňku a jako přívažek jsem slíbil ještě jednou pohádku o Foxlíkovi, která se obzvlášť ujala. Předtím si Matýsek ovšem ušlapal trávu na spaní a zahrabal kost. V postýlce to není žádná legrace, to se rozumí. On je ale Matěj důslednej. Když zrovna něco je, tak to je pořádně. Když byl Bajaja, musel jsem mu, jak již psáno, udělat meč. A tím mečem pak stínal hlavy všem drakům, co jen je potkal. A že jich na zahradě bylo. Potom byl krátce Míša Kulička. Pak náš kocourek a věčně chtěl mazlit, běhal po čtyřech a lezl všem na klín (někdy i na nervy). Teď zrovna je štěňátko. A já mám jenom den na to, abych vybral pohádku, kterou budem večer před spaním číst. Protože, jak je vidět, je to z hlediska pravidelné metamorfozy Matýskovy velmi důležité, ba přímo určující.

jak se dá ušetřit

"Prosimvás jeden krém hydratační a jeden nějakej noční, já to mám tadyhle napsaný v telefonu od ženy," nakupoval jsem včera v lékárně. "Ale oni tuhle řadu zrušili a nahradili ji novou; a ten noční chcete na hluboké vrásky? A jak je paní stará? A má pleť spíš suchou nebo mastnou?" "Tak to jsem v koncích. Já vím akorát ten věk. Ale víte co? Já jí zavolám a dám vám ji k telefonu, pak se s ní dohodnete. Nebude vám to vadit?" Slečně lékárnici to nevadilo a nabalila mi pro moujemnouHaničku všelijaké krabičky. "Ale to nebude všechno," povídám, "pro sebe potřebuju támhlec ten Panadol proti chřipce. A pak ještě: nemáte něco na klouby? Já jak vždycky ráno jdu doma po schodech dolů, tak mě ty kolena ztuhlý nechtěj poslouchat a pak zas zpátky nahoru do koupelny v tom tichým domě ty klouby tak lupou, že tím budím děti. Potom už je to dobrý, ale ty rána! Nemáte něco na to?" Slečna mi přibalila něco na ty rána, abych byl zticha. Teda ty kolena aby byly zticha. Doma mástarostliváHanička spráskla ruce. "Dyť ti v tý lékárně dali to nejdražší, co měli!" "Ale pro tebe to, Haničko, pořád není dost. Pro tebe jen to nejlepší," snažil jsem se zachránit reputaci farmaceutů. "Tohle je na vyhlazování hlubokých vrásek, tak ty chceš, abych byla krásná, viď?" "To jseš, Haničko i tak, dyť ty žádný vrásky stejně nemáš," držel jsem notu. "Tos moh teda dost ušetřit," pravila mášetrnáHanička, "protože v tomhle případě, jak tak koukám, úplně stačí, když si na mě nevezmeš brejle na čtení a ty vrásky prostě neuvidíš."

na růžích ustláno

V sobotu jsme si s moumilouHaničkou rozdělili úlohy. Já naložil krakeny a jeli jsme společně pro babičku na chalupu. MojedraháHanička se vydala do školky k Sobotce. My přivezli babičku a jabka, ona růže. MálaskaváHanička měla v autě ticho, zatímco já si užíval společnosti. Probíhalo to asi takhle: ... "Kačenko, to si zpíváš nebo brečíš?" "Ano, Matýsku, na ten tachometr mi příště nesahej." "Aha, a kdo měl, mami za tý první republiky ten větší statek? Šmejkalovi nebo Němečkovi?" "Kačko, nesundávej si tu botu!" "Matýsku, nemusíš zpívat to samý, co Kačka..." "Ne, mami, tak velký auto nemám, kanape se mi sem prostě nevejde." "Kačko! Tak si nech aspoň tu ponožku." "Jo mami, tu vodu ti třeba dojedu odpojit zas já." "Matěji, slepička dává vajíčka a kráva mlíčko, ne obráceně." "Jo, mami, Hanička jela do školky. Ale do růžový, to je támhle u Jičína." "Matěji, napiješ se až doma." Kačenko, nežižlej si ten palec u nohy." "Ne, mami, neboj, nenastydne, je tu docela teplo..." Docela jsem si oddych, když jsem to měl po poledni z krku. To Hanička, ta měla cestou na růžích ustláno.

sypací hodiny

Protože u nás na vsi není ani hokynář ani drogista, chodím pro plínky a sunar do obyčejné drogérie ve městě. Mají tam kromě zboží drogistického ledacos. Třeba i brejle na čtení jedničky. Však už mám od nich dvoje. Mají tam i všelijaké blbinky. Jako například dětské přesýpací hodiny na čistění zubů. No ano. Ne snad, že by se ten písek, co je uvnitř, nějak doloval a používal k cídění chrupu. Jsou tříminutové a výrobce má za to, že dítě vydrží celé tři minuty čučet na píseček, jak se sype, a při tom si čistit zuby. Přinesl jsem ten aparátek domů. Matěj byl jak u vytržení, že mají s Kačenkou sypací hodiny. On modré, ona červené. Hráli si s nimi od první chvíle a ve vaně, když jsem Matýskovi vysvětlil, jak se mají sypací hodiny používat, jal se čistit zoubky. A: světe, div se! Vydržel to poctivě celou sypací dobu. To mě teda dostalo, on měl snad ten výrobce pravdu: kupte dětem přesýpací hodiny, budou si čistit zuby!

brejle

Už nějakou dobu mžourám na malá písmenka přimhouřenýma očima a pokud jde o informace o výrobci a složení ve všech evropských jazycích na krabičce od sardinek, tak ty už nepřečtu vůbec. Doma mi nějakou dobu pomáhal dědečkův cvikr. Ten má ovšem tu nevýhodu, že jednak klouže z nosu dolů a druhak děsně mačká nos. Bránil jsem se zuby nehty, ale když už jsem nepřečet ani písmenka na mapě, uznal jsem, že je to vážný a hned tak za půl roku jsem se nechal moustarostlivou Haničkou konečně přesvědčit a šel k optikovi. "Vidíte jako rys," prohlásila optička a vyšoupla mě s plus jedničkama na čtení. Čtení je teď zase v normě. To mámiláHanička je na tom o hodně jinak. Byla tamtéž, brýle jsem jí byl vyzvednout a když si je nasadila, užasla. "Vidíš támhlety větvičky? A na tom poli už něco roste a támhle na tom sloupu, vidíš na tom sloupu taky ty šprušle?" Snažil jsem se méprohlédnuvšíHaničce citlivě sdělit, že tohle přece vidí každej. Chápu ovšem, že po roce, kdy jezdila autem jen po paměti a cedule u silnice nepřečetla vůbec, to musel být malý zázrak. "Tak vidíš," shrnula naše společné obrýlení mábystráHanička, "teď už můžem bejt dědeček a babička, už máme brejle."

ráno

Klap, cvak, … fňuk ... ueéééé …. "Matýsku, honem zpátky do postýlky, je teprve půl pátý!", slyším Haniččin tlumený hlas. … 6:07 … uhmmm … A hele, už je sedm, to musím vstát. Ale mojemiláHanička už je s Matějem v koupelně, tak du nakrmit kočky… MáprobuzenáHanička má po ránu děsně rychlej tah na branku, když jí necháme dospat. To já mám úplně obráceně. Ostatně mám to černé na bílém v žákovské knížce: už někdy v páté třídě jsem se loudal v šatně a to mi zůstalo dodneska. Když jsem vylézal ze sprchy zahalen v mračnu páry, už byl celej dům auf. "Tak támhle to máš nachystaný, nezapomeň s Kačkou zajít na kontrolu, mějte se pěkně ve školce, děti a já už musím," pronesla svou závěrečnou řeč mámiláHanička. "Jo a mám dojem, že Kačka pěkně páchne," dodala. Ještě pusu, teda tři pusy a už byla pryč. "Tatínku já už nejsem Bajaja, já jsem rytíř! Ten má rukavici, aby v ní držel meč a ty draky všecky rozseká," hlásil mi stav Matýsek. Teď ještě najít ponožky, jo tady jsou … "Kačko!!! Doprkýnka, nech tu misku, to je voda pro Ferdu ….!" Sakra, tak já ponožky mám a Kačka taky. Lišej se akorát velikostí a vlhkostí. Já mám velký suchý, Kateřina mrňavý a mokrý. Komplet. Vodu vytřít, misku doplnit, kyblík vylejt do záchoda …. "Matěji. Tys byl kakat, utřel ses?" "Utřel, tatínku." "Tak ukaž. No jo, tak to vezmem ještě jednou. Hotovo. Běž už. … Kačko! Nech sakra tu misku s vodou na pokoji! Teď se půjdem přebalit." MápečliváHanička měla samozřejmě pravdu. Kačka nevoněla. Inu, tak to bysme taky měli. Obléknout, třikrát samozřejmě, a můžeme do té školky. … "Čoveče já měl frmol po ránu, skoro jsem se nemoh dostat do práce, jak je ta Praha ucpaná," pravil kolega. Co jsem mu na to měl říct.

drak sedmihlavec

Tenhle podzim jsou v kurzu draci. Vloni to byli čerti. Čtu každý večer Matýskovi pohádky, občas se přidá i Kačka, ale to jen vyjímečně, protože je ještě přeci jen na pohádky maličká. Podle toho, kolik pohádek na dané téma se dá sehnat a taky podle toho, jak moc ten či onen hrdina Matěje vezme za srdíčko, se střídají různá pohádková období. Dračí období právě prožíváme. Matěj svůj dřevěný meč skoro neodkládá, jak pořád musí stínat ty dračí hlavy. Má i draka plyšového, ale to je kamarád. Včera večer, hned, jak jsem dočetl, Matýsek povídá: "Ale vídíš tatínku toho draka plyšovýho, jak leze z jeskyně? Tak tomu narostou tři hlavy a všecky jsou ze zlata! A ten drak tě sežere, ale já tě zachráním, protože mu ty všechny zlatý hlavy setnu. A zůstane mu jen ta plyšová a to je kamarád. Ale drak Sedmihlavec, to je potvora, s tím budeme bojovat. Že si taky uděláš meč, abysme ho přemohli?" To jsem musel slíbit. Takže kdybych náhodou nenapsal zápis do deníku, tak zrovna s Matýskem stínáme hlavy draku Sedmihlavci. No vážně!

uši

Kačka je děvče statečné, dalo by se říct. Minulý pátek na Václava jsem s ní byl na pohotovosti skrzevá ucho. Ono jí to ouško asi nějak trápilo, protože nám na něj ukazovala, ale nic nebylo pozanat ani na ní ani na uchu. Až v ten pátek ucho trošku zčervenalo. Pan doktor jí tam takovým trychtýřkem kouknul a že je to prý málo častý zánět zvukovodu a dal nám kapky. To se ovšek kapku splet. V pondělí na kontrole u jiného pana doktora jsme se dozvěděli, že je to oboustranný zánět středního ucha. Kačka to nese statečně, dostává meducínu a jen občas vážně ukáže na ouško, jako že potřebuje vyčistit. Skoro se zdá, že její uši nás rodiče trápí víc, než jí samotnou. Ale já tomu rozumím. Náušnice jí na ouškách drží dobře, tak co se víc starat, ne?

kolaps paralelního vesmíru

"Tady by měl ještě alespoň jeden bejt, to přeci není možný," říkal jsem si při ranním losování, který že z párů ponožek bude mít tu čest dělat mi po celý den společnost. Doloval jsem v šuplíku, dostal jsem se i do hlubších geologických vrstev, ale pořád žádný kloudný výsledek. Dobře osm opuštěných singl ponožek. Každá jiná. Jak je tohle možný. Dyť ještě včera … !? Otevřel jsem šuplík jiný, ten co v něm bývají jégrhózny. A taky. Nějak jich tam nebylo dost. Provedl jsem sondáž fosilií v prádelním koši. Minimum. To už přestává všechno. Už jsem si tu víckrát stěžoval na poměry v paralelních vesmírech, kam se jistě ony svršky ztrácejí, a po čase se znovu nenadále objevují. Tohle ovšem začíná přerůstat v katastrofu. Jestli to bude pokračovat takovým tempem, hrozí v blízké budoucnosti díky mizení mých ponožek a trenýrek kolaps všech přilehlých paralelních vesmírů. Ty hromady prádla tam prostě nemůžou zvládnout.



dialog logický

"Ty jsi ale kouzelník," pravila mámiláHanička Matýskovi, aby mu udělala radost, když měl na hlavě klobouk kouzelníka Pokustóna. To ovšem nevěděla, že nahatej Matěj si klobouk vzal nahoře v pokojíčku, aby, jak sám prohlásil, "... aby mi nebyla zima, tatínku ..." "Ale já nejsem kouzelník, já jsem klobouk," odporoval synek. "Aha, ty myslíš motýl Emanuel, pokračovala v dialogu málaskaváHanička. "Ano Enanuel," souhlasil Matěj. "A kde máš křídla?!" "No křídla jsem přece nechal v práci," nenechal se překvapit Matýsek tak banální otázkou. MábystráHanička taky není bez nápadu: "Když nemáš křídla, jak ses pak mohl dostat z práce domů, Emanueli?" To ovšem nevyvedlo našeho rozumbradu z míry. Suše nám oznámil naprostou samozřejmost: "Přeci jsem přijel autem!"

jak vdechnout mamuta

Kačenku i Matýska máme pro radost, koneckonců i ten Juráš nás někdy ( teď už vyjímečně, jelikož to nemá zapotřebí ) potěší. Máme správný rodičovský pud a tudíž , krom toho potřebného výchovného pohlavku, děti ochraňujeme, aby se jim nestalo nic zlého. Jako třeba když se Matěj pokoušel zbořit hlavou krb, hned jsme ho vezli do Motola, aby mu hlavu slepili vteřinovým lepidlem, ale o tom jsem už, myslím, psal. Anebo když Kačenka jí spolu se Sárou kočičí granule z misky, hned jí (asi tak patnáckrát denně) říkáme, že tohle jídlo je pro kočičky, že není pro děti, a současně dolujeme zbytky kočičí stravy Kateřině z tlamičky. Totiž, co to píšu. Z pusinky přeci. Je to naše povinnost.
Výrobci hraček naproti tomu nemusí nic dolovat ani lepit. Stačí napsat cedulku a povinnosti je dle zákona učiněno za dost. Tuhle měli ve Zvoli v krámě takovou houpačku barevnou. Protože z toho mého prkýnka, co už se na něm Matěj skoro dva roky houpe, začal Matýsek poslední dobou padat s frekvencí asi tak jeden pád za čtrnáct dní, řekli jsme si, že už blbne na houpačce moc a že musíme pořídit bezpečnější. Tu ze Zvole. Houpačka je v pořádku, líbí se i Kačce. To jen já - šťoura - zas něco mám.
Cedulku. Proboha, copak moje děti mají takovou tlamu, aby mohly spolknout houpačku? Anebo je jenom výrobce trouba a nápisy: "Hračka není vhodná pro děti do 3 let, neboť by mohly spolknout nebo vdechnout malé částí," nalepí i na mamuta?

ranní ...

Co to ... a jo, to je ruka mémiléHaničky, tak to ona už se probudila... říkal jsem si jsa probuzen jemným dotykem. 05:20 bylo na hodinách, které mám pro jistotu o čtvrt hodiny napřed. Pomaličku jsem začal vnímat nedělní ráno a už jsem viděl v duchu to pěkné pokračování v probouzení ve dvou. MároztomiláHanička se chumlala v šustivé peřině, což mě příjemně uvádělo do bdělého stavu. Tiše jsem nadzvihl peřinu, abych probouzejíciseHaničku pohladil ... "Ježišmarjá, to nemůžeš dát pokoj aspoň v neděli ráno?! Podivej se, kolik je hodin!", zapištěla zoufale mámiláHanička. "Jsem myslel ...", "... si mysli, co chceš, ale já už teď neusnu!" přála mi dobré ráno málaskaváHanička. Tak tady to dneska nepude, bylo mi to konečně jasné. Šel jsem na zahradu a zrovna vycházelo sluníčko nad kopcem, který má dnes pramálo aktuální jméno Holý. Z údolí Záhořanského potoka stoupala po nočním dešti pára, na trávě rosa... Inu, někdy holt musíte naštvat vlastní ženu, aby vás vyhodila z ložnice. Jinak byste těžko viděli tuhle ranní nádheru kolem.

když lidstvo prohrává

V neděli odpoledne chodívají v románech do domu hosté na čaj. Romány jsou ovšem pouze literární fikce, v lepším případě litrárně zpracovaný odlesk daleko pestřejší reality. K nám nepřišla návštěva na čaj. Taky nejsme z románu. K nám přišli karbanit. Původně zněl cíl velmi vznešeně, a to tak, že musí přijít v pět, aby stihli děti a pak, že jdou na ty hry, co je rádi hrajeme a co jich máme spousty. Hry stolní, jako třeba Carcassonne. Ten se ujal hned na začátku. Jak nebývá mým zvykem, prohrál jsem. A že prý, jestli umíme černou kočku, že si můžem dát karty. Čert aby si ty svý vobrázky vzal zpátky do pekla. Hráli jsme až do jedenácti a já dál prohrával a na konci už jsen byl zcela nedostižně poslední. Co mě překvapilo byla předposlední pozice médrahéHaničky. To se normálně nestává. Naše rodina utrpěla strašlivou porážku. Z toho jasně plyne, že karban je zhoubou lidstva. Samozřejmě především tehdy, když lidstvo prohrává.

nová kapitola

Byl jsem včera v našem starém bytě. Chodím tam občas, jednou do měsíce přibližně. Už je to skoro cizí prostor. Pár věcí ještě čeká na odvoz a zbude jen několik stěn. Náš domov je v Olešku. Matýsek si na starý byt v Praze ani nevzpomene, Kačka ho ani nepoznala. Možná budeme jednou vysvětlovat, kde že jsme to tenkrát bydleli. Abychom to neměli tak těžké, pořídil jsem možná poslední obrázky něčeho, co je jenom naše. Značky na futru dveří. Taky si je děláte? Dá se znich hodně vyčíst. Tak třeba, že Kačenku jsme si přinesli už do nového domova a má tedy "zářezy" jenom v Olešku. Matýsek roste jako z vody, ale pořád je to malý klouček. Zato Juráš spurtuje. Ve starém bytě přerostl Haničku a doma v Olešku už přerostl i mě, ale to už je nová kapitola.

zlatej

On je Matýsek vlastně moc hodnej kluk. I když, pravda, někdy mu to trošku ujede. Tak třeba když jsou s Kačenkou ve vaně a Kačka je zlitá jak vodník, vysvětluje mi Matýsek, že přeci měla suché vlásky a že bylo potřeba jí je namočit, takže jí musel poprskat vodou. Ale toho křiku. Anebo tradiční apokalypsa v Matějově pokoji. To Matýsek oznámí: "Budeme si hrát v mojemu pokojíčku." Vezme Kačku a jdou nahoru. Tedy Matěj jde, Kačka partyzánským způsobem zdolává schody, které jsou na ni pořád ještě hodně velké. No a večer, když jdu číst pohádku - třeba jako včera, kdy jsme už podruhé četli Edudanta a Francimora - je potřeba ty trosky zpacifikovat. "Co to je?!", ptávám se obvykle tónem spravedlivě rozhořčeného otce. "To je přeci náš domeček," odpovídá popravdě Matýsek. "A proč je na střeše?" "Protože abysme v něm mohli bydlet." Co na to mám říct. A pak ráno někdy v půl šesté mi Matýsek přinese snídani do postele. "Podívej," vyzýval mě dneska ráno. Jsem se teda jedním vokem podíval (to druhé ještě spalo) a opravdu. Matýsek mi přinesl maličkatý hrneček pro panenky plný mušliček. Dal mi ho pak na stolek, stulil se ke mě a spali jsme ještě až doteď. No nejni zlatej?

ještě, že jsem spěchala

"Už jsem ty své klíče našla, tak já zavřu," oznamovala mi v sobotu mástarostliváHanička, když jsme odjížděli s dětmi do Ostré na výlet. "Ale ...!", nestačil jsem ani zaprotestovat. Klap a bylo zavřeno. "Pojď mi s tím pomoct, nějak nemůžu zamknout," přeci jen vyžadovala mou asistenci mádraháHanička. "Hmmm ... no, jestli jsi nechala moje klíče zevnitř, tak to bude docela zajímavý. Tenhle zámek nejde moc otevřít s klíčema z obou stran," zatemňoval jsem atmosféru. "Máš je?", optal jsem se opatrně. "Nemám. Tvoje klíče máš přece ty!" To bylo logické, ba dokonce své klíče pravidelně nosím. Pokud je ovšem stihnu vyndat ze zámku dřív, než mi zaklapnou dveře před nosem. "Nemám." ... "Aha!", prohlásila tentokrát máchápaváHanička ještě o oktávu temněji, než já předtím. Už jen pro uspokojení přihlížejícího publika jsem se ještě chvilku šťoural klíčem v zámku. Dobře jsem věděl, že je to zhola zbytečné. Když tu mě osvítila myšlenka průzračná jak lesní studánka a zmizel jsem za domem. MázdrcenáHanička mě provázela smutným nechápavým pohledem, dokud jsem nezmizel za rohem. "Jak jsi to dokázal?", nevěřila svým očím, když jsem jí otevřel zevnitř domu. "Víš, Haničko, ono je vždycky lepší, když odcházíš, podívat se, jestli je zavřeno opravdu všude. Spěch v tomhle případě bývá na škodu....", snažil jsem se dělat moudrého a laskavého hrdinu. "Vidíš! Ještě, že jsem spěchala, to bysme se jinak do domu vůbec nedostali ....!", velmi logicky ukončila celou lapálii mádraháHanička.

proč mám pravdu

Rozhodnutí, že si uděláme pergolu sami, padlo po zevrubném prozkoumání trhu. Nic dost vhodného prostě neměli na krámě. Nakoupili jsme tedy laťky, šroubky, lepidlo a započali přípravu. "Musíme to nejdřív spočítat", tvrdil jsem já. "Prostě s tím začnem a ostatní nějak přiříznem", prosazovala mámiláHanička. Po krátké debatě můj pohled nabyl na převaze a začali jsme počítat. Čtverec nad přeponou ... Rozměry nám vyšly tak, jak jsme potřebovali. Teď ještě rozdělit materiál, abysme prořezali co nejmíň. Pro jistotu jsme to vzali každý po svém. "Vyšlo mi to a zbylo mi ještě dvaapůl metru", chlubil jsem se. "To mě zbylo osm a půl!", trumfovala mápřesnáHanička. Hmmmm ... "Tak ještě jednou. Máme třicetdva metrů latěk a dvacetsedum potřebujem. Takže musí zbýt pět a půl!", prosazoval jsem logiku. "Mě nezajímá zbytek, ale výsledek," nedala se mátvrdohlaváHanička. Setrvali jsme v logické rozpravě a mě to nakonec vyšlo i s tím zbytkem správně a mádraháHanička opět vítězila: "Tak vidíš, díly máme stejně, já mám jenom nějak jinak ten zbytek a o ten stejně nejde." Měření už stačilo a tak jsme další půlhodinu věnovali intelektuálnímu významu zbytku. Pak jsme řezali. Kupodivu to opravdu vyšlo a pergola je docela pěkná, rozhodně lepčí, než z krámu. Taky dražší. O dost. A zbylo pět a půl metru! Ale to Haničcce neříkejte, to bych musel vysvětlovat, proč mám pravdu.

už máš splněno

"Už jsem jí dvakrát zvedala, měli bysme jí zasadit, než se nám poláme", sdělovala mi mápozornáHanička takhle v sobotu. Protože jí mám rád a pár věcí už si taky dokážu z její řeči přeložit do češtiny, pochopil jsem, že nebudeme čekat, až nám pan Novák přijede břízku zasadit odborně, ale ujmeme se toho úkolu sami a tu břízku těmahle rukama zasadím sám. Koneckonců i sázení stromů se můžu naučit. Místo už máme určené dávno, takže se souřadnicemi jámy nebyly potíže. Šlo to docela rychle, přestože mi Matýsek pomáhal, seč mu síly stačily. Stromek jsem vyndal z jámy asi jenom čtyřikrát kvůli doladění správné hloubky uložení. Zasypal jsem, kůrou obložil a bylo. Tak jsem zasadil svůj historicky první vlastní strom na vlastní zahradě. Matýsek ho zalil, Kačka odborně dohlédla. A od mélaskavéHaničky se mi dostalo chvály: "Tak už máš splněno. Syna, dům a teď i ten strom."

pravda o Matýskovi

"Koupila jsem mu ty boty červený, on si je Matýsek vybral," oznamovala mi mojemiláHanička už ve dveřích. Byli na nákupu s Matýskem v Jílovém. "Proč zrovna červený?" divil jsem se. "Protože já chtěl červený!" To je argument, to musím uznat. Nedá se nic dělat, Matýsek už má vlastní názor. "Červený jsou holčičí a modrý jsou klučičí," pokoušel jsem se zviklat Matýskův pohled na věc. "Anebo chlapecké a dívčí," navrhovala variantu mámiláHanička. "No, Matýsku," zatlačil jsem na pilu, "a co jseš ty? Chlapec nebo dívka?" Náš báječný synek nás nenechal ani na chvíli na pochybách, jestli je náš. S ledovým klidem tříletého úsudku klidně pronesl syrovou pravdu: "Já jsem Matýsek!"

Kačka dělala publikum

Všechno bylo nádherně zorganizovaný: Juráše jsem přivezl už v pátek, dárečky byly nachystaný a zatmění Měsíce bylo načasované akorát na půlnoc. Vrchol time managementu, jak by řekla mojemiláHanička. Hanička pekla Matýskovi ke třetím narozenimám pomerančový dort a sláva měla vypuknout, hned jak se Matýsek po obědě vyspí. Dokonce i mraky se rozestoupily a vypadalo to, že nakonec bude moc hezké sobotní odpoledne. Matěj bravurně sfouknul tři svíčky a už začal rozbalovat. Formule! Na baterky! ... "Haničko, koupilas k tomu taky ty baterky?", šeptám. "Ne, ony nejsou vevnitř?" Beze slov ukazuju na nápis na krabici: .... not included. "Matýsku, on ti tatínek ty baterky nějak sežene," vyvlékla se mojemiláHanička z ouzkých. Sehnal. Vložil. .... Formule nejede. "Nějak se to zaseklo," pravil Juráš a měl pravdu. Šancajk to byl. (večer jsme formuli demontovali a už je jen tak, bez baterek) "Vždy připraven!", zarecitoval jsem s vypjatou hrudí. "Mám zálohu!" A vytáhl jsem z komory jiné autíčko. Radost byla veliká, Matěj rozbaloval, baterky jsem měl už nachystané uvnitř. Byly tam nachystané už dlouho. Zvlášť ta baterka, co na sobě měla nápis: best before dec 2005. "To nic, Matýsku, půjdeme ty baterky zítra koupit, teď si dáme ten dort," hladila mástarostliváHanička Matýska. Vzala nůž a pustila se do porcování. "Jejda, on se mi nějak nedopek ...", šeptla Hanička kulíc na tekoucí dort oči. "Von je sice dobrej", snažil jsem se zachránit situaci, "ale já už nebudu." Juráš je po mě. Vymňouk to nachlup stejně hned za mnou: "Já už teda taky nebudu." Dort svištěl do koše. To, že nakonec nebylo ani zatmění, protože Oleško bylo celou noc pod mrakem, to jsem nakonec zachránil starou autodráhou po Jurášovi. Vyndali jsme jí s Matýskem a Jurášem z krabice. Postavili, já dělal klukům údržbáře a bráchové nakonec závodili celé odpoledne a Kačka dělala publikum.

vlez mi na záda

"Ty seš hroznej!", pravila mádraháHanička ustaraným hlasem. "Už jsem ti říkala, že máš jít znovu k Mengovi. To máš z toho, žes tam ještě nebyl." Zas ty záda. Já vím, je to úplně jasná věc: málo pohybu, často práce na židli u počítače, pravá ruka na myši, strnulý krk, … a tak dál. Ale kdo by pořád chodil na masáže a navíc k takovýmu raubíři. Tuhle měla mánejmilejšíHanička potíž s plotýnkou. Skoro se nemohla hýbat a nebýt nalepovacího flastru, těžko by se k Mengovi dostala. A ten jí dal! Měla na zádech modřiny. Ale pomohlo to. Já se snažím si nějak pomoct sám - a on to čas nakonec vždycky nějak spraví. Takhle v pátek večer to ale bylo dost nanicovaté. "Prosímtě, mohla bys mi nějak napravit ty záda?" škemral jsem nakonec u mépečlivéHaničky. "Lehni si na zem!" No to to hezky začíná, pomyslel jsem si - co je tohle za polohu? Nemá snad někde schovaný důtky? "Já se po tobě projdu." No nazdar! Šlapala mi po zádech! A kupodivu to pomáhalo! Za nějakou chvíli už jsem skuhral, aby přeci jen slezla. "To seš chlap?!", ohradila se mámiláHanička. "Copak chlap, ale přeci jen nejsem moc zvyklej, aby mi po zádech rejdil metrák." No to jsem si dal. Tuhle metaforu jsem vůbec neměl vypustit z úst. "Jakejpak metrák! Když tak nanejvýš baculatej pytel cementu!", uváděla mámaláHanička fyzikální poměry na pravou míru. Uvedla na pravou míru i mě a nějaké ty moje zádové svaly. Bylo to tak příjemné, že jsem si v neděli řekl zas: "Haničko, prosímtě, mohla bys mi vlézt na záda?"


plýtvání?

"Válku na vás!", říkával dědeček, když nás někoho z rodiny viděl vyhodit kousek starého suchého chleba. Měl s tím zkušenost. Válka, vlastně dvě války, které prožil, ho naučily šetřit. Se vším. S jídlem, s šaty, s věcmi vůbec. To se někdy projevovalo již citovaným zvoláním, tedy nedestruktivně. Způsobem poněkud viditelnějším svou šetřivost dával jindy najevo sbíráním užitečných věcí. Vzhledem k šíři záběru dědečkovy činnosti bylo užitečné vlastně všecho. Babička na to měla svůj názor: "Zas krám, taťko, co mi to sem pořád taháš?! Já ti to jednou všechno vyhodím!" Nevyhodila. Babička měla dědečka ráda a tak jen strašila. Vzpomněl jsem si na to všechno tuhle, když jsem ukládal Kačenku do postýlky. Dostala kaši v lahvičce. A pěkně podle velikosti u hlavy seřazené tři dudlíky. Plýtvání? Ale kdepak! Kačka je konzumuje jeden po druhém a přebytečné vytřídí ven skrzevá žbrliny. Já jí je znova rád do postýlky podám. A neboj, Kačko, určitě ti je jednou nevyhodím. Matějovi jsem je taky nevyhodil. Udělal to sám, když přišel čas.

minutovník opuštěného otce

5:48 … zoufale se snažím zastavit hodiny, nejde to, vstávám, potácím se po domě, ranní zasedání, pak vyvětrat, aby to přežili i ostatní
6:06 … bůtuju počítač, píšu woleschko z jedný vody načisto, původní článek vyjde jindy
6:32 … začíná práce, maily, fc, …, sakra! Číňani pruděj, City Tower se bouří, ...
7:18 … koupelna, mádraháHanička si fouká do účesu, já s Matějěm ve sprše
někdy mezi 7:18 - 8:45
"temno" = Kačka, mlíko, Matěj, oblíct, snést Kačku dolů, ahoj Haničko, pusinku, opatruj se, … pomoc! - kafe trochu pomáhá, pracuju, odpovídám na maily, volám do výroby, předávám zprávy o požadavcích od Číňanů, přebaluju Kačku - jo, vlastně to bylo dřív, ještě nahoře - udílím pokyny, hlásím výsledky, … City Tower běží dál … uff
8:46 … bůtuju konečně i já, děti jsou hodný
8:52 … voda na čaj vaří, Kačka začíná prudit, Matěj chce čúúdl (štrůdl, pozn. překl.)
9:02 … Kačka snídá - teda: cpu do ní jogurt s jabkem a piškotem
9:17 … Matěj sněd druhej čúúdl, Kačka na chvíli ukojena, myčka prázdná, znovu jí plním, pračka už mi pere trenky do Španělska
9:31 … vida, tak brzo a už snídám!
9:36 … sms vod týmobajlu - ať dou s tou reklamou do háje!, já myslel, že je to hlášení z porady
9:40 … už nesnídám
9:41 … napadlo mě psát tenhle minutovník
9:44 … Mates chce kaštany, Kačka mi rve kapsu
9:46 … Kačka si cpe do pusy kaštany z loňské sklizně, bude dolování - jsou už dost oslizlé
9:52 … volá kolega, porada skončila, obchodní kvóty nějak vyplníme, "pošli fakturu!", jdu dělat fakturu a fotit doklady nutné
9:53 … Matýsek hlásí, že jde kakat, Matěji, ty čuně, sundej si ty slipy, máš je počůraný, fotím dokumenty nutné
10:01 … Matýsku, teď buď chvilku s Kačkou, ať nepláče
10:02 … Matýsku, zavři hezky dveře
10:02:01 … Matýsek přivřel Kačce prsty do dveří, dělám fakturu a kopie dokumentů nutných
10:09 … telefon, práce, "Jo, podklady máš v poště, ne ty loňský! Letošní! Včetně těch loňských!"
10:14 … Kačka je v postýlce, ale řve. Čtu manuál. No jó, mlíko, já zapomněl na mlíko! (Ta žere, to je děsný!)
10:16 … Kačce jsem vydoloval z pusy kaštan a dostala mlíčko
10:20 … telefon, práce
10:26 … znovu
10:28 … pracuju, Matěj sází kaštany ve světnici, Kačka snad spí, chyba: Matěj nesází kaštany, naopak: nacpal je do fusekle. "Nese pytel zázvoru," recituje mi básničku a ukazuje mi ten zázvor v tý ponožce, pracuju, dělám podklady pro předávání, fakturace částek s šesti nulama … koho to zajímá?!
10:55 … telefon, nepřijímám - pan Novák fakt musí počkat
11:00 … zoufalý telefon z práce, vyřešeno posléze, teď tu mám důležitý případ:
11:00:02 … "Potřebuju utřít zadeček," praví neutřený a upatlaný Matýsek
11:07 … utřeno a uklizeno vše, co bylo třeba, Matýska nevyjímaje
11:19 … volá Hanička, konrola: "nestíhám, práce se vrší, děti jsou v pohodě, " podávám hlášení
11:26 … telefon: dostávám zprávu o plnění úkolu na Věži
11:58 … zařizuji telefonem doplňky k fakturaci
12:04 … telefon, zařízeno
12`:20 … jdu dělat oběd, xakru! V manuálu není napsáno, co Kačka obědvá, jdu improvizovat, děti si hrajou v pokojíčku, piští jen Kačka - zatím přívětivě naladěná
12:30 … brambory s máslem budou, už se vařej
12:39 … jdu je od počítače zkontrolovat (brambory), je to dobrý, voda se ještě nevyvařila
12:53 … po stodvacátýsedmý vyndavám Kateřině z pusy oslizlej kaštan (tolik jich přece nemáme?!!!), telefonuji a domlouvám s panem Novákem, pudem obědvat ty brambory s tim máslem, eště furt mi nehrabe
13:11 … telefon, Hanička: "Cos potřeboval?" … "Kde je ta jitrnice, ale teď už je to jedno, máme brambory s máslem." "Vždyť jsem vám tam nachystala zelňačku!" … "Aha! No nic, bude na zejtra. A kde vlastně je?" … "Napsaná dole v manuálu a uložená na terase!" "No jo, tam jsem ještě manuál nedočet a na terase ještě dneska nebyl. To bude tím."
13:27 … celá posádka přežila oběd
13:41 … děti nezlobí, hrají si, pracuju, … , Matěj má modré ruce, Kačenka žvýká závěr od fixky
13:45 … Jo! Dyť my máme vlastně i kočku! Jdu jí dát jídlo do misky.
13:52 … Matěji! Nech ten šuplík zavřenej! … Lup! … UááááÁÁÁÁ!!!! Právě jsem přivřel Kačence prsty do šuplíku. Kontrola. Naštěstí dobrý, jen se lekla. Kačka uklidněna, kočka nakrmena. Huh! Budou dvě.
13:58 ... dělám Kačce mlíčko a přesně podle manuálu ukládám tamagoči do postýlek …
14:06 … prádlo v sušičce, přijela pošta (nic, jen účty jako dycky)
14:28 … vypadá to, že zviřátka v norách usnula, pracuju
14:34 … I kdepak! Matěj nespí. Teď jsem ho vyplétal z provazového žebříku…
14:42 … telefonuju kamarádu Míšovi: "Je to dobrý, eště sem se nezbláznil."
14:54 … sanace rumiště dokončena, až se Matěj s Káčou probudí, můžou začít nanovo
15:03 … telefon, práce
15:07 … že by chvíli klid? Začínám přepisovat minutovník do počítače.
15:11 … telefon, práce
15:15 … pokračuju ve psaní
15:33 … slyším shora zvuky, ale dělám, jako že nic - Matěj si hraje
16:00 … konec psaní, Kačka má v malíčku tajming z manuálu - probudila se a chce svačinu přesně na čas. Jdu na to.
16:15 … Kateřina přebalena, Matěj už zas spí, musím ho vzbudit, dělám svačinu. Ouha! Ten bílej jogurt je se švestkama! No nic, budou tam už jen strouhaný jabka, ono se to nepohádá, dyť je to jen ovoce. Ven dneska nejdem, je opravdu hnusně.
16:40 … Jdu pro knížky, budem si číst.
17:28 … literární chvilka je u konce, krakeni vypuštěni do prostoru, jdu dělat večeři
17:42 … večeře přerušená pracovním telefonem
18:14 … večeřadlo zeje prázdnotou, pokračujeme plynule do koupelny
18:15 … nepokračujeme, Matýsek si málem zapích paličku na buben do oka, ale nakonec se mu to nepodařilo
18:16 … pokračujem do té koupelny
18:24 … zevrubná rekonstrukce Matějova pokojíčku ukončena, oba krakeni ve vaně
18:25 … Jdu dělat Kateřině kaši Molotov - kaše, mlíko - fuj!
18:44 … Kačka žižle kaši v postýlce, Matýsek kouká na Hurvínka, já vyndavám prádlo ze sušičky. Jak je to vlastně s těma paralelníma ponožkama?
19:01 … mlíčko pro Matýska, jdem číst pohádku do postýlky
19:26 … pohádku jsme přečetli - teď čteme už třetí knížku o čertech: Jak hledal čert díru do pekla. Máme takové čertovské období. Matýsek ještě poslouchá Kosí bratry a ubírá se pomalu do sna. Opravdu velmi pomalu, protože ještě párkrát přijde, že chce pusinku nebo tak něco, ale nakonec usne. Kolem desáté večer už by moh být klid. Já jdu dopsat minutovník do počítače a pak si zapakuju ruksak do Španěl. Tím snad dnešní den skončí. Šacuju to na solidní šichtu šestnáctku.

manuál

Napsali mi z Číny, že bude nejlíp, když se setkáme ve Španělsku. Svět už je tak malej, že vzdálenosti skoro ztrácejí na významu. Země jsou jen nějaké obrázky na globusu, rúzně od sebe vzdálené, ale to je stejně fuk, protože po síti je všechno dostupné okamžitě a lidi se nakonec vždycky nějak dohodnou. Tak jaképak vzdálenosti.
Vynahrazujeme si to u nás doma. Já musím do Španělska, Hanička do Roztok, babička z Teplic je nemocná a babička z Prahy musí na rehabilitace. To je teda situace. Španělsko počká, to dá rozum. A tak mám dneska dovolenou. Ono se tomu tak říká, když člověk není přítomen v práci. Ale od slova volno to rozhodně není. Síť funguje pořád a na digitální samotě nežijeme. Tak jakápak dovolená. Navíc: já jsem doma pracovně. Musím hlídat zvěř. Děti naše nejmilejší. Bude to šichta až do zítra do rána, kdy mě přijde vysvobodit naše spasitelka teta Dáda. Do té doby se budu snažit nezbláznit. Abych to zvlád, nechal jsem si od mémiléHaničky sepsat co a jak a kdy. Takovej návod k použití. Kdy protřepat, kdy nemíchat. Manuál. Jen v něm není napsáno všechno. Chybí mi tam funkce sleep.

nechrápej!

"Nechrápej!" Slýchávám nezřídka uprostřed sna, když mě z něj vytrhne mádraháHanička zuřivým třesením. "Nemůžu spát a ty už zase chrápeš!" Nějakou dobu jsem se snažil vzniklou situaci řešit vtipně: "Já spát můžu, mě chrápání nevadí, tak nevím, co pořád máš?!" Pochopitelně to nemohlo nikdy projít. Stejně jako je málo pravděpodobné, že vám projde drezura jedovaté kobry bosou nohou. Doporučil jsem tedy mémiléHaničce špunty do uší. "To pomáhá spolehlivě," prohlásil jsem na základě vlastní zkušenosti. To jsem ovšem ještě neznal zkušenost cizí.
Špunty do uší jsou báječná věc. Potřebujete ticho? Máte ho mít! V instantní podobě. A tak máte špuntíky na nočním stolku. Pěkně po ruce. Na stejném nočním stolku jsou i knihy, hrnečky, a tak. Co kdo snese. Například když máte chřipku, jsou tam i pilulky. Antibiotika se berou každé čtyři hodiny, takže je tam i budík. O půlnoci se tak nějak probudíte, vezmete si ze stolku prášek, zapijete a chystáte se usnout. Ještě zařídit ticho. Šup špuntík do jednoho ucha. Do druhého … ale kde je ten druhý? Rozsvítíte, abyste ho rychle našli. Půlnočním tichem se vkrádá poznání. Pravda je strašná. Špunt do ucha už použít nepůjde, až se objeví, zato prášek leží stále na svém místě a čeká, až ho spolknete. To že jste před chvilkou spolkli kousek gumy je mu evidentně úplně jedno.
Tak teď nevím, pořád ještě mám mécitlivéHaničce doporučovat špunty do uší?

zatloukat?

Já to tušil! Jen jsem včera dal svéčetbychtivéHaničce přečíst nový - včerejší - zápis do deníku, hned byl téměř oheň na střeše. Já jsem totiž dost pravdomluvnej, ikdyž dobře vím, že člověk musí zatloukat, zatloukat a když mu na to přijdou, tak zase zatloukat. Jenže já tohle ponaučení beru spíš jako páně Plzákův bonmot. A tedy jsem popravdě mézvídavéHaničce vysvětlil, že původně mě napadla zakutálená padesátikoruna pod stolem u kolegyně, ale že jsem o tom mluvil s kamarádem Míšou, který při telefonování vykopnul kabel od monitoru a děsně u toho sakroval, když lezl pod stůl. Mě to připadlo lepší a hned jsem to literárně zpracoval, s mírně lechtivým přívažkem. A to byl ten kámen úrazu. Jak prej jsem na takovou historku přišel, a jestlipak se to té mé kolegyni líbilo a tak dál. Však to znáte, na co se dokáže milovaná žena ptát, když má pocit, že je potřeba něco si vysvětlit. Chvilku jsme se špičkovali a pak se zasmáli, jak nám to jde. Ale ve mě zůstal hlodat takovej malej čertík: neměl bych - čistě pro klid v rodině - přeci jen někdy trochu zatloukat?

fujtajbl

S tchýní mám vztah řečeno politicky korektním slovníkem vyvážený. Ba dokonce slovo tchýně nepoužívám - tady v textu je jen proto, aby bylo hned na začátku jasno o koho jde. Normálně je to Haničky maminka. Tedy Haničky maminka je osoba veselá a rozhodně se neztratí. To se pozná i podle toho, že má notýsky plné razítek z cest. K razítkům má vztah velmi vřelý. Bude to asi proto, že jsou to všechno nebo skoro všechno razítka z restauračních zařízení, ke kterým má vzhah ještě vřelejší, než k těm razítkům. Má prostě ráda dobroty. A není nijak vybíravá, stačí, když se ta dobrota dá nalejt do skleničky. Tím se dostávám ke společným zájmům. Taky mám rád dobroty. A protože jsem přeci jen už trošku vybíravý, nejsou to dobroty ledajaké, ostatně už jsem tu psal, jak je to s tou whiskou a s ježíškem. Mám v oblibě chutě málo obvyklé. Rašelinová patří na špičku oblíbenosti. Tuhle jsem si jednu z těch špiček, co je mám postavené pěkně ve výšce, abych na ně dobře viděl, naléval. Haničky maminka má uši jako netopejr. Slyší kdejaké šustnutí, a když vyběhne špunt z lahve, je to jako exploze vulkánu: to nemůže přeslechnout. Hned jí zajímá, o co jako jde: "Co to tam máš?", ptala se zaslechnuvše oblíbený zvuk. Projevil jsem se jako sobec. Vzal jsem druhou skleničku a hodně nerad jí taky nalil tu laskominu. Mlčky, se zručností barmana jsem sklenkou klapl před ní na stůl. Asi jsem se i mračil. Po několika týdnech mi mojemiláHanička svěřila syrovou pravdu. Hanči maminka tu skleničku ochutnala. Ale už když k ní čichala, se jí málem udělalo špatně. Byla to ta moje oblíbená rašelinová. A protože si o ní řekla, musela ten pohár hořkosti dopít dodna. Doslova. Takovej fujtajbl prý ještě nepila.

Hanička jest příkladem

"Ráda bych v tuto chvíli poznamenala, že jsem ti koupila televizi a tys to stále patřičně neocenil!", prohlásila v sobotu moješetřiváHanička. "Kruci, jakýpak koupila, dyť jsme se dohodli, že to nakonec stejně platím já", bránil jsem se. Marně, to je každému jistě hned jasné. My doma totiž hrajeme pořád rádi tu hru kočky a myší. Role se během hry, abychom se nenudili, celkem často mění. Tahle hra začala ještě před stavbou domečku. Už tenkrát jsem věděl, že klasické televize mají odzvoněno, ale pořád byl ještě čas se rozhlížet a navíc stěna, kde měla nová obrazovka viset, nebyla ještě ani v plánech - ty se teprve rodily. A tak se televizní obrazovka stala předmětem kuloárových debat. Asi před půl rokem jsem měl pocit, že jsem došel k optimální volbě, co do typu i velikosti. Vítězně jsem přednesl řešení a čekal uznání. "No jo, ale to je malý, já na tom neuvidim pořádně titulky", vznesla mojedraháHanička námitku. Dobrá, tak znova. Vybral jsem tu správnou velikost. Spousta krásných typů, dokanalých v obraze. "Zde jsou, mámiláHaničko!", chtělo se mi zvolat, ale mluvil jsem raději tiše. Mělo to své opodstatnění, Haniččin hlas pak lépe vynikl: "Dyť jsou všecky černý!", pravila. Vysvětlili jsme si, že televize v NAŠEM obýváku NESMÍ být černá, ale stříbrná, protože jinak by ale vůbec NELADILA s vybavením. "Jistě, to vidí přeci každej; budu hledat dál", vyhověl jsem. Myslím, že Panasonic by měl dostat něco jako Nobelovu cenu za umístění STŘÍBRNÉHO rámečku kolem ČERNÉ obrazovky. Tenhle jednoduchej trik ze mě sňal břímě hledače. Uff … ! Teď už snad nikdo nemůže pochybovat o tom, že se ženy nevyznají v technických parametrech přístrojů. Moje Hanička jest toho zářným příkladem.

daleko lepší než Bart

MojemiláHanička velice ráda čte. Spoustu věcí se dozví a čtením relaxuje. Teď zrovna dohání mezery a konzumuje psa. Tedy Ondřeje Neffa Psa neviditelného. V jeho papírové podobě, protože tu elektronickou nějak zanedbala. Tu a tam propukne ve smích, což chápu, jelikož jsem také propukal. Ostatně Pes je tak trochu jedním ze vzorů těchhle mých zápisků do deníku - však to Ondřej dobře ví. Winking
Ráno v koupelně mi mámiláHanička včera sdělovala své nové čtenářské zážitky. "Když se k Ondřejovi nastěhoval do ložnice Bart, děsně ho prý rozčilovalo, jak to psisko v noci strašlivě chrápe a prdí", dozvídal jsem se obsah jednoho z fejetonů. Už jsem byl venku ze sprchy a tudíž při smyslech. Studená mě vždycky probudí. Otuženého mě proto neporazila ani Haniččina logická paralela: "S tebou je to daleko lepší. Ty alespoň neprdíš."

škubánky

Je to už několik desítek let, co jsem naposledy jedl škubánky. Škubánky od babičky byly velká dobrota, protože je opékala pěkně po obou stranách a byly vždycky s mákem. Nějak jsem si na ně v sobotu vzpomněl a navrhl tohle jídlo k obědu. "Ale nebude ti vadit, když si udělám něco jiného?", ptala se mojemlsnáHanička tónem, který jasně mapoval její rozkošatělý vztah ke škubánkům s mákem. "Bramborový těsto můžu jenom v knedlíkách, jinak je vlastně odporný. A na sladko - no to musí bejt vůbec hnus," chválila Hanička den před večerem. Jsem statečný muž a žádné protivenství není dost velké, aby mě odradilo od škubánků k sobotnímu obědu. Vzal jsem "Vaříme zdravě, chutně a hospodárně" a jal se kuchtit. První výsledek jsem posypal mákem a zanesl ho mévybíravéHaničce k ochutnání. "Musím přiznat, že se můj názor mění z "velmi odporného" na "celkem stravitelné"", objektivně zhodnotila moje žena situaci. Povytáhl jsem neslyšně pravé obočí a vrátil se zpátky k plotně. Když mojemiláHanička dojídala druhý talíř oněch odporných, ale stravitelných škubánků s mákem, prohlásila tak, aby neztratila fazónu: "No, bylo to docela dobrý, ale už jsem odvykla tomu smaženýmu, asi mi bude špatně." Špatně jí není doteď!

100

Včera bylo provedeno sčítání lidu. Protože jde o statistiku, nelze očekávat nic, než suchá čísla. Je nás i s Jurášem pět, celkem měříme 687,5 centimetru a je nám dohromady 100 let. Přičemž nejdelší je Juráš - už je o pět centimetrů větší, než já! Kdo je nejstarší, je nabíledni. No a vykvet podběl. To sice nemá se statistikou nic společného, ale na leden je to výkon.

patří do rodiny

Minulý týden jsme se přeli, jestli Dědek Čuchák může hlasovat. To je totiž jediný spolehlivý důkaz, jestli je člověk člověkem anebo je android. Dědek Čuchák je důležitá postava v románech přítele Ondřeje Neffa. O posledním, který vyšel před Vánoci, si můžete přečíst tady. Včera přišel Roman, náš skvělý masér, se zásadní zprávou. Dědek Čuchák může hlasovat. Oddychli jsme si. Pak jsme určitě i my rodina lidí. Já, kterému říká mojemiláHanička Medvěd, jsem na tom ještě dobře, ale Matýsek, ten je Kraken. Kačence jsem ještě před rokem říkal Harkonen a nyní má přezdívku GunGan. Zdánlivá neutralita mékrásnéHaničky je ovšem vskutku jen iluzorní. Tuhle jsem jí přistihl s jednou mojí ponožkou, kterou zcela jistě vytáhla z kteréhosi z paralelních vesmírů (viz. archiv 2006// 5.5.// - paralelní ponožky). Patří do rodiny. Je paralelní.

už ti chybí jenom padák

Noční stolek je v mém případě skladištěm aktualit jako jsou právě rozečtené knihy a rozposlouchané nahrávky mluveného slova. Je tomu tak proto, že kniha ve spojení s poslouchaným slovem je báječná narkóza. Ve jmenovaném pořadí. Když mě začnou bolet oči nebo mě právě odcházejícího do říše snů bací do nosu rozečtená kniha (zde doporučuji brát si "na spaní" jen lehkou literaturu!), pak přichází na řadu například Cyrano, kterého skvěle hrál pan Höger. A už jen několik minut mě dělí od spravedlivého spánku. To jest původem toho, že se se mi na a ve stolku stále vrší další a další nezkonzumovaná díla. I včera jsem si nesl svou várku do postele. "A pilota máš?", zeptala se jízlivě mojemiláHanička. "No jasně, i telefon, kdyby někdo volal", snažil jsem se vytáhnout svou připraveností na libovolnou krizovou situaci. "Tak to už ti chybí jenom padák, až poletíte všichni z vokna!", děla mojeskvěláHanička rozhořčeně. Chápu to, blížila se jedenáctá a to musí každá legrace stranou.