WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hrozný lidi

U řezníka stál za mnou takovej děda s francouzskou holí a aktovkou. Furt hudral. Že prej ty lidi sou hrozný. V bufetu, co tam obědvávám, zas povídá slečna: "Támhle sou ti, co vám ukradli tu peněženku." "Děkuju, dneska si dám pozor," říkám a zapínám si kapsu s portmonkou. Kdoví, třeby ukradli, třeba neukradli. Nechytil jsem je při tom. Ale jestli kradou, patřej mezi ty hrozný lidi toho dědy. Nedá se to ovšem brát paušálně. Já si myslím, že lidi většinou hrozný nejsou, jenže to nedávají tolik najevo, jako ty hrozný. Doma mě rozhodně nic hroznýho nečekalo. Naopak. MámiláHanička mi dala pusu, domem voněla vánočka, děti si hrály ve vaně na potápěče a v koupelně nám páni truhláři namontovali krásnou novou zrcadlovou polici. Je to dobrý, tady se vo žádnejch hroznejch lidech nic neví.

příště buď slušnej

"Já zapomněla dětem tašku," ve spěchu pravila mápečliváHanička včera ráno, když se vrátila z cesty s dětmi do školky. To se může stát každýmu, pomyslel jsem si a také odjel. A taky jsem se vrátil. Já si zapomněl telefon a doporučený dopis. To hezky začíná den, napadlo mě, to teda bude konec. A byl. Po cestě domů často zastavím pro benzin u pumpy. Když jsem tam včera přijel, jacísi chlapíci se tam motali u jediného volného stojanu. Netankovali. Přepojovali přívěsný vozík zvaný plaťák z jednoho vozu u pumpy parkujícího na druhý, kterým odjížděli. Blokovali dva stojany. Naštvaně jsem je objel. "Hele uhni, já chci vyjet," začal hned dialog řidič vod plaťáku. Dialog byl krátký, nechtěl jsem se hádat a tak jsem uhnul a poslal jsem ho - no tam. Mládenec nelenil a šel se mě velmi rozzlobeně zeptat, kam že to má jít. Chtěl se evidentně prát. "Víš co, di do auta," poradil jsem mu. "No proto, a příště buď slušnej," poradil zas on mě. Konflikt se nekonal, já měl chvilku vztek, ale pak jsem si řek: dyť von měl vlastně pravdu. Sice stál blbě tam, kde neměl. Tamtéž se taky motal vlastně se dvěma autama a vozejkem, ale nakonec já, kterej chtěl jenom koupit benzín u pumpy, jsem mu překážel. Tak jsem ho v duchu vodprosil, že už to víckrát neudělám, a jako pokání jsem si nechal umejt auto.

talent

„A moh‘ byste mi, prosím, vokázat támhleten červenej, co je schovanej pod tim modrým?“, navigoval jsem prodavače v bazaru v Nekázance. Oni tam totiž už nějakou dobu mají autíčka z Bořka Stavitele. To je takovej dětskej seriál, co ho vysílala onehdá televize a patřil do kategorie „pro Matýska povoleno“. Mají tam ta autíčka úplně nová, v originál obalu, ale za polovic. No nekupte to za ty peníze! A tak má Matýsek už skoro všechny. Chybí nám už jen pár kousků do sbírky. Kouzlo celého toho sbírání je v tom, že tam musím dobře dvakrát týdně docházet, když jdu na oběd, protože nikdo předem neví, co vlastně bude na pultě a kdy. Tuhle v úterý jsem čul, že červená ještěrka by mohla být v té nové hromádce. „I ne, to nebude ona, to je mašinka Tomáš,“ povídá pan prodavač. „No jo, ale co tuhle kousek vpravo. Ne vlevo, vpravo povídám. No tam pod tím zelenám vagónkem. No vidíte, je to ona!“ Kořist byla v síti. „A zkusil byste ještě tam vlevo, pod tou lískou. No tam dole. Ale ne, až tam vzadu, no tak to zkuste.“ Navigace se stávala obtížnou až nemožnou. Pan prodavač působil dojmem, že tam v tom místě má schovanej nějakej poklad a ten že se mi silou mocí zdráhá ukázat. „No tak jo, tak já si vezmu tuhlec červenou a přijdu zas příště, už mi chybí jen ta cisterna s vodou …“, ukončil jsem transakci s pocitem, že i neprodat je veliký umění a musí k tomu být talent.

dvojnásobná paměť

"Von má tu paměť," pravil kolega v pondělí na poradě. Jo, měl jsem u nich objednanou paměť do počítače. To byla ta chybná paměť, která způsobila nefunkčnost počítače. Kdyby to bylo tak snadný i s člověkem. Ale není. Člověk ví, že si nepamatuje a proto by si měl zapisovat to, co zapomenout nechce. Což ovšem někdy zapomene udělat. Takže paměť bývá zhusta samá díra. Diravá paměť. Moje paměti se probíraly právě na té poradě. Potíž byla hlavně s tou, co se nedá objednat. Něco jsem si zapomněl zapsat, tudíž to nebylo v paměti. Nakonec jsem se z toho nějak vymotal. Moje paměť diravá mi však na rozdíl od iMacka zůstala. Ten má paměť novou a dokonce dvojnásobnou.

hodnej a zlej

Podle § 49 odst. 1 zák. Č. 455/1991 Sb., … ! Kdo by se nevylekal, když dostane z ouřadu obsílku, která začíná touhle větou. Já se vylekal. Nebylo to nic vážného, jak se posléze ukázalo, neboť přestěhovat se není trestné, jenom se to holt musí včas meldovat na ouřad, aby měl rychtář přehled. Zavolal jsem tedy paní Pujmanové, co mě má na starosti, co jako mám přinést. Byla milá, pozvala mě i mimo ouřední hodiny a během minutky mi pomohla s vyplněním bumášky a bylo to. Že prý mi brnkne, až to bude hotový. Když už jsem na tu radnici šel, vzal jsem s sebou i fotku, že si nechám udělat mezinárodní řidičák, kdyby ho třeba v autopůjčovně, až pojedem na dovolenou, chtěli. "A na co ho chcete? To nevíte, že v Portugalsku platí ten váš novej řidičák?", pronesla uvítací řeč jiná úřednice. "Víte, já si to taky myslím, ale oni mají na internetu v podmínkách ten mezinárodní. Tak bych nerad, aby mi kvůli takové prkotině nepůjčili auto," vysvětloval jsem trpělivě. "Vy si myslíte, že Portugalsko neni v únyji? Proč bysme jinak dělali ty nový řidičáky. Ty vám platěj fšude!", vedla dál kurz evropanství pani za přepážkou. "Ale já bych přeci jen, jaksi, víte, … pro jistotu. Z Portugalska už něco vyřizovat bude pozdě, kdyby na to přišlo," trval jsem asertivně na svém. "Tak vy teda nedáte jinak, jo?! Tak ukažte." Nakonec se mi podařilo proplout mezi Skyllou a Carybdou s úspěchem. Sirény však ječely ostošest a ty dámy z ouřadu mi předvedly, jak v praxi vypadá hodnej a zlej.

vzal jsem prostředního

Musel jsem to včera nějak přivolat. Volání bylo zřejmě natolik mocné, že mi stopařské klientské centrum nadělilo hned po ránu cestou ze školky jednu stopující babičku ve Zlatníkách. Viděla mě z dálky a prosila tak úpěnlivě, že nešlo nezastavit. A že prý potřebuje někam, kde už něco jezdí. Dohodli jsme se, že Chodov bude to mejlepší místo, kde už něco chytne. A tak jsem se cestou dozvěděl, že zas mají přijít rusáci. "Cože?!" "No v novinách psali, že prej je k nám pošlou, dyž budem mít ten americkej radar v Brdech …" "Šišmarjá, pani, to nejde. Dokud žijem v normálnim světě, tak k nám nemůže nikdo nikoho poslat, dokud sami nebudem chtít. To není, jak za komunistů." "No, jenom aby, já už to zažila dvakrát. Vy ste eště mladej, ale já v tom štyrycet let žila a už jich mám plný zuby." "Uhmmm….", souhlasil jsem jaksi všeobecně, poněvadž jsem se nechtěl přít o tom kdo, kde a jak dlouho žil. Koneckonců, byla to babička a byla starší. Potom mi ještě pověděla, že jede k zubařce, kvůli třetím zubům a že se strašně bojí, že se jí bude šťourat v dásni … "Tak jsme tady. Pěknej den a ať vám to dobře dopadne!" Vyložil jsem babičku na Chodově a zaslechl něco jako: "… tak jim děkuju, panáčku, dneska udělali dobrej skutek medle po ránu …" A to nevěděla, že večer budou u nádraží na Zbraslavi čekat stopaři tři. Tak jsem vzal toho prostředního.

inflace

"To je divný, kam se poděli?" Říkám si už několik týdnů, když projíždím kolem zastávky Zbraslav, kde jsem často brával stopaře. Teď je tam prázdno. Buď jezdím v nějakou špatnou hodinu nebo mi je vyzobne někdo před nosem. Tuhle zabočuju u mostu dolů doleva jako vždycky a hele: přece rostou! Dva kluci, co už jsem je určitě vezl, zrovna přišli na štafl. Z dálky už jsem pustil blikačky a pomalu jsem k nim dojel. Jeden jako obvykle otevřel dveře a že prý do Vraného. Jasně, povídám, ale dneska můžu vzít jen jednoho. Víc se mi sem nevejde, mám vzadu dětské sedačky. A teď vzniklo dilema. Rozdělit se? Ale kdo pojede první a kdo až s příštím autem? Klukům to chvíli trvalo a pak statečně a s díky odmítli, že prý radši počkají na prázdný kočár. Tak proto je tu často prázdno: ony už jsou i tyhle služby v inflačním převisu nabídky a stopaři si pěkně vybírají, s kým pojedou. To snad abych si pro příště umyl a navoněl auto.

co si myslí skutečná hovada

Taky míváte někdy ten pocit, že ten trouba jste dneska vy? Já tohle rozpoložení zažívám většinou v případech, kdy mi přijde blbý dělat blce z těch ostatních. Ve frontě například. Fronty jsou jakýmsi národním zvykem v tomhle kraji. Bývaly fronty na banány, na knihy, na papír - tedy toaletní, nikoliv dopisní a vůbec na ledacos. Teď jsou fronty nejčastěji na silnicích a v ulicích. Ostatní se víceméně rozplynuly anebo byl frontám nasazen náhubek z pořadových čísel. Zmačkne se knoflík, dostane se číslo a čeká se. Třeba na poště, nikoliv na silnici. Na silnici jsou řidiči bez čísel, pokud nepočítáme espézetky. A bez čísel se dá předbíhat a předjíždět. Taky to dokážu. Předjet kilometrovou frontu s blinkrem jako někam jinam a pak se zařadit hezky na začátek rovnou nebo s jakousi imaginární kličkou, jako že jsem si to rozmyslel. Nedělám to. Je mi hloupé dělat z ostatních blbce. Ale je mi dvojnásob hloupé, když někdo dělá blce ze mě. Včera jsem nevydržel a přehradil svým autem cestu předjížděčům. Blikali, zatroubili, jeden si i přišel stěžovat, že fakt jede jinam, ale to měl teda blbý. Měl si stěžovat u těch pěti nebo kolika mamlasů, co chtěli předjet frontu. Kvůli protijedoucímu vozu, kterému jsem samozřejmě uhnul, to dopadlo takovou plichtou. Předjížěči si za mnou těch deset minut počkali, ale nakonec si udělali čárku za posledních pět metrů, které už jsem neubránil. A proč to píšu? Protože nevím, co s tím. Čekat ve frontě a nechat se hovadně předjíždět? Být hovadem a předjíždět ostatní? Myslím, že obojí je hovadina. Škoda jen, že si to nemyslí některá skutečná hovada.

ukecaný vodpoledne

"No ráno jsme byly u holiče, pak jsme musely pro ortopedické vložky, hned potom pro bačkůrky a boty do školy, no měly jsme toho dneska hodně a pak ještě k babičce...", povídala mi paní s dcerkou, které jsem naložil včera odpoledne na obvyklém místě pro stopaře u mostu na Zbraslav. "Já říkala, že to bude lepší jít na stopa, protože nám jeden pán povídal, že někde za lomem je nějaká bouračka a že tam přistával vrtulník a tak bysme se k přívozu ani nedostaly a stejně je lepší jet stopem, protože vy nás vezmete až ke středisku, a to bysme jinak musely šlapat pěšky ..." Uf...! U střediska jsem je vyložil. Doma chyběla vajíčka. Znovu jsem se vydal na cestu, tentokrát do krámu a pěšky. "Prosím vás, jak se dostanu k mostu u Davle," ptal se řidič Tranzita, který mě po cetě zastavil. "No, vono je to kousek, ale to byste musel skočit tuhle ze skály. Jinak musíte dolů do Vraného a pak na Zbraslav." "Odtamtud právě jedu, je to tam neprůjezdný," potvrdil řidič výpověď stopařčinu. Poslal jsem ho tedy na Jílové a pak doprava přes Petrov do Davle. V krámě poslouchám paní prodavačku jak mudruje: " ... dneska je přivezli, vypadaj dobře, že bych udělala koláč? Nebo radši knedlíky?" Tak povídám: "No jo, já si těch švestek taky pár vezmu. Já knedlíky rád. Nebo budem péct koláč. Švestkovej je moc dobrej." "Jó? Vy pečete?" "No jo, buď já nebo žena." "Ale děte, vy umíte píct, no to mi musíte říct, jak se to dělá ..." "Peče se to. Ale dyž chcete, tak přiďte vochutnat." "A to jako že sem pozvaná? A co tomu řekne vaše žena?" "No coby, se jí můžete zeptat, je doma." "Aha, tak to jo..."
Tedy takový ukecený vodpoledne, jako těch dvacet minut, co tu o nich píšu, to už jsem dlouho neměl.

nekecal

"Ty já tady mám. Originál. Uplně nový," vážně mě přesvědčoval snědý prodavač v krámě Exchange/Mobily. Potřeboval jsem sluchátka k Erikovi do auta, protože ta, co byla přibalena k novému telefonu, zřejmě dozpívala svou poslední píseň. V autě se bez nich neobejdu, zvykl jsem si na tohle pohodlné a pohotové rukprosté udělátko. "Ale já nevím," snažil jsem se vycouvat už při zahájení transakce, když jsem viděl pod sklem šuplík se změtí několika desítek sluchátkových sad svázaných gumičkou. "Néboj, ty úplně nový. Já vidím, ty chceš černý, tady máš. Dvě. Vyber si." Prodával ochotně prodavač a směnárník v jedné osobě. "Jó, vyzkoušet můžeš." Vyzkoušel jsem tedy originální naprosto netknutá sluchátka vytažená z klubka ostatních. Fungovala. "Tak já bych tedy ..." "No vidiš, já řikal dobrý, originál. Ty jenom za tři sta. Jinde nejmíň sedumset. Tady lepší. Vyměnit problém néni," uzavíral mládenec pomalu úspěšnou transakci. Vzal jsem je. Po původu jsem se neptal. Koneckonců, valuty to nebyly. Na síti jsem mrnul, jak se věci mají. Opravdu, cena se pohybovala na dvoj, někdy i trojnásobku. Byl to poctivej překupník. Nekecal.

filipika o bábovičkách z písku

Pískové bábovičky jsou jistě důležitý prvek při formování osobnosti. Intelektuální debata na tohle téma v neděli navečer tomu rozhodně nasvědčovala. Začali jsme rozebírat, jak je to s otci, kteří nechtějí hned teď dopřát svým synům a dcerám základ pro jejich budoucí poslání architekta. Nebo tak nějak. Pomalu se ta celá rozprava začala stáčet do nepříjemně kritické roviny. Tohle já přeci nemám zapotřebí. A tak jsem včera začal zkoumat, jak dovézt písek. Sousedi mi poradili, že takové malé množství se dá koupit v OBI za sedmdesát korun za pytel s pískem. "Ale k nám na dvůr, když jsem byl malej, vozil písek vždycky valník s koňma," nenechal jsem si vnutit konzumní způsob získávání písku. "A za celej valník dal strejček Jájovi 30 korun," dokládal jsem argumentačně svou letitou zkušenost. Vzal jsem to tedy nejdřív do Lahovic do přístavu. "Jó, na pískoviště, tak to si tamhle naberete a za kyblík počítáme deset korun," pravila slečna v přístavních stavebninách. To už bylo lepší, ale pořád mi nějak vycházelo to sčítání jinak, než valník za třicet korun. Vzal jsem to tedy ještě tuhlec vedle do vsi. "No tak to vám budou stačit tak dvě kolečka. Tuhlectu prasklou vaničku si klidně můžete vzít a když si přivezete ještě jednu, tak já vám pučím lopatu a naberte si, kolik potřebujete." Vrátil jsem se, naložil obě vaničky a jdu vrátit tu lopatu. "Tak vám moc děkuju a co jsem dlužnej?" "Ále, pozdravujte synka a necháme to, až toho bude víc ..." Tak tohle byl ten správný konec. Kdepak do OBI. Pěkně po sousedsku a valník nakonec třeba bude i za třista, když bude potřeba. Těch třicet je přeci jen málo.

vítej do klubu

"Petr se k nám připojí cestou, on pojede z domu na motorce," ujišťoval jsem Stephana cestou do tiskárny. Kolega čekal na smluveném místě. Zrovna se odstrojoval z druhé kůže, když jsme dorazili. Měl takový divný pohyby. "Tak jsem dojezdil," temně prohlásil, když dosedl do auta. "Vono mě ňák přeskočilo v zádech a já nemůžu hnout hlavou." "To víš, nejseš už nejmladší. Tak se holt budeš muset votáčet celej, no," vzpomněl jsem si na scénku ze známé komedie. V tiskárně si toho pánové taky všimli. "Víte, nesmíte se zlobit, ale ono je to takové legrační, že se člověk neubrání úsměvu," omlouvali se. Znám to, také se mi to stává. A taky jsem terčem vtipných poznámek svého okolí. Nic holt nepotěší víc, než neštěstí druhého, tak to na tom světě chodí. Kolega šel pak odpoledne k nějakému rasovi, aby mu napravil kosti a když jsem mu večer volal, zda je v pořádku, sdělil mi, že větší masakr v životě nezažil. Uvidíme, jak to pomohlo. V každém případě: Petře, vítej do klubu.

splněné přání

Kličkování na magistrále u Opery je mým denním chlebem. Někdy cestou do kanceláře a téměř pravidelně na cestě z kanceláře. Málokdy se mi podaří natrefit na prázdnou silnici. Většinou to bývá ono zmiňované kličkování. To se zařadím do pravého, pak hned do druhého pravého, pak do druhého levéno, do levého a pak zas zpátky, ale to už jsem první na světlech na Pavláku. No však to znáte. A tuhle jedu v tom druhém levém a pár metrů za Operou na mě úpěnlivě gestiguluje jeden z mladíků v modrém autíčku z levého pruhu. Že prý mám stahnout okénko. Tvářil se neodmítnutelně naléhavě. Trochu jsem stáhl okénko a čekám co bude. Asi něco s motorem? Nebo pneumatika? Nebo že by mi nesvítily brzdovky? Kývnul na mě, abych prý ho lépe slyšel. Oba jsme povystrčili hlavu z okénka. "Víš co?", pravil mládenec, "jeď domu." Pravil a rozesmáté auto s kluky jelo dál a hned u řidiče přede mnou pozastavilo a úpěnlivý mladík se znovu dožadoval komunikace. Sranda. Akorát nevěděli, že jejich přání bylo splněno dřív, než jej vyřkli. Jel jsem domů.

pokrok se nedá zastavit

"Heleď teď jedu po hlavní..." "No jasně, tak to pojedeš kolem krámu a pak za zatáčkou první vlevo..." "Jo, jo, tady vidím: Olešská..." Jaká Olešská, tady žádná Olešská nikdy nebyla!", vypadl jsem konečně z navigačního dialogu. Kamarád jel poprvé k nám na návštěvu a teď to vypadalo, že bloudí. "Hele a jseš určitě u nás? Ono je totiž ještě jedno Oleško u Litoměřic nebo tam někde ..." "Jasně, já už tady byl." "Tak když jsi tu byl, jak můžeš tvrdit, že v Olešku je Olešská ulice, když tu není!" "Ale já ji vidím!" Na to jsem neměl argument. "Ježišmarjá, tak co teda eště vidíš?!" "Je tu napsáno Hospada U vočka." "Aháá! Tak to jsi ale ještě v Březový, to musíš zpátky a pak kolem křížku a dál s kopce ..." "Počkej, já si to musím přenastavit na džípíesce ..." A byl jsem doma. Originál bloudění se spolehlivou GPS! "Tak to já pro tebe, Vláďo, radši dojedu, takhle by ses k nám nedostal." Vsedl jsem do auta a vyjel hostu vstříc. "Tak kam z tý polní cesty odbočit?", volal mi v půlce cesty Vláďa. "Z jaký polní cesty, proboha! K nám vede asfaltka! Hned jeď znovu na hlavní! Jaký máš auto?" Otočil jsem to a pomalu vjížděl zpátky k nám do vsi. "Červený." Červený auto zrovna vyjíždělo z ulice Na Kopanina. "Vidim tě! Hned zahni doleva a pak furt po hlavní a pak doleva ..." Dalo to práci, ale nakonec jsme se přeci jen setkali. Bez elektronických navigačních pomůcek by ta cesta byla ovšem třikrát tak kratší. Ale to víte, pokrok se nedá zastavit, ikdyž to dá někdy pořádně zabrat.

už ho máme!

"Už ho máme. Je tichý, pohledný a vytrvalý. Iva mě už prý kvůli němu ani nepotřebuje!" To mi psal kamarád, který byl u nás o víkendu se ženou na návštěvě. Ikdyž ta zpráva vypadá, no, poněkud odvážně, věděl jsem hned, kde je jádro pudla. My jsme totiž naši návštěvu nakazili. Viděli našeho robota. A hned jsme museli vysvětlovat, jak uklízí, co dokáže, jestli opravdu všechno zamete a tak. A výsledkem je další - už druhá námi nakažená - robotická domácnost.

mezi supy

Nejčastěji jezdím do kanceláře přes Václavák. Je to zatím statisticky nejrychlejší průjezd od Vyšehradu přes Botanickou zahradu až k nám do Věznice. Václavák je spíš širokou ulicí, než náměstím. Tak ho ostatně vidí nejčastěji tůristi. Vnímá ho tak i policie. Strážníci. Už mi několikrát vycinkali, že bych měl mít puštěný pravý blinkr a dávat přednost chodcům a vůbec být vzorným řidičem. Zatím se to obešlo bez ekonomických efektů i bez ztráty tolik oblíbených bodů. To štěstí asi neměl včera ráno řidič bílé dodávky. Viděl jsem ho až když zablokoval ústí Krakovské a s blikajícími světly začal couvat v protisměru do jednosměrky, což Krakovská je. Strážníci stáli přímo před ním u květinového záhonu uprostřed Václaváku. Nejdřív jen tak otočili hlavy, aby jako náhodou mohli přehlédnout drobný přestupek, pokud by nepokračoval. Pak už se otočili celí, pak si jeden dal ruce v bok a druhý se předklonil a opřel lokty o litinový patník. Kroutili hlavami, div jim neupadly. A řidič jakoby pořád nic nevidel. Pěkně v klidu na zpátečku se zapnutejma blikačkama vcouvával do Krakovské proti srsti. To už jsem objížděl nahoře oblouk "pod ocasem" a ztratil dějiště z očí. Ještě před odbočením do Opletalky jsem se musel na přechodu ohlédnout, abych viděl finále. Konalo se. Dodávka parkovala asi dvacet metrů od nároží, dveře otevřené, zločinec vytažen na chodníku právě předváděl své doklady ruce zákona. To je tak, když si člověk neuvědomí, že i v centru města se pořád pohybuje mezi hladovými supy.

kazilib

"Poď ven, máme tam spolu ňáký vyřizování", vyzvala mě maminka mámiléHaničky, když jsme jí předali včera děti ku hlídání. "Co je?", trochu jsem se bránil. Támhle pod ten rozkvetlej strom, táhla mě k obětnímu místu "Aha!", prohlédl jsem zámysl,"tak to ne, já mám vopar!" "Žádnej nevidím," nenechala se tchýně odbýt. "To je jedno, stejně ho mám." Unikl jsem jen o vlásek s pusou na tvář. S Haničkou jsme pak navečer šli na procházku vyhledat nějaký kpolíbenívhodný rozkvetlý strom. Nebyla to žádná legrace, ono už to skoro všechno odkvetlo, tak jsme museli vzít zavděk šeříkem. Uprostřed aktu mi v kapse zazvonil telefon. Byl to Ondřej a potřeboval nějakou radu kolem internetového obchodování. "Tak ti mám od Haničky vyřídit, že máš jít s tím telefonováním do háje!", poslal jsem mu vzkaz od napůlpolíbenéHaničky. Celkem poprávu se bránil, že jsem ten telefon nemusel brát. Vyřešili jsme to pod jiným šeříkem a bez telefonu. A ve Šmoulově povídám Ondřejovi na zahrádce: "To jsi teda pěknej kazišuk." "No to snad ne, k tomu nemohlo dojít, když, tak nanejvýš kazilib," uvedl na pravou míru Ondřej to prvomájové přerušování.

čistého vína

Povídal mi kamarád Ondřej (www.hyena.cz), že si pořídil báječnou věc: ledničku na víno. Štíhlá, na místo nenáročná a vůbec šikovná. Musím se na ní někdy vyptat víc. Takovýhle věci, to se našincovi hodí. Já teď chladím šťávu z hroznů buď v ledničce obyčejné nebo na terase. Na terasu musím dávat demižony. To jináč nejde, do lednice se nevejdou. Sice jsem si za tímhle účelem prosadil sklípek, ale zatím v něm místo vína máme vodu. Zázraky se u nás moc neujaly a tak místo jinak běžné přeměny vody v něco ušlechtilejšího budem muset tu vodu docela obyčejně odčerpat, sklípek zaizolovat a vůbec opravit, aby byl použitelný k účelu, pro který přišel na světlo světa. Teď jsou vinné nádoby na dlažbě terasy. Když jedu ty nádoby naplnit, je to vskutku mezinárodní zážitek. Japonským autem jezdím do nuselského pivovaru, ve kterém sídlí Pražské vinařské závody, které mi natočí do italského skla chilské víno. Natočí mi ho ovšem vždycky taková pani z Prahy, která už má své natočeno, domnívám se. Točí ale dobrou míru dobrého vína. A tak k ní jezdím rád. V úterý jsem byl tankovat zas. Někde v půlce procesu plnění to zaprskalo a mok přestal proudit. "Vono to došlo?", ptám se s účastí v hlase. "Uhmm," opáčila paní. Zašla dozadu, chvilku něco kutila, cosi zasvištělo a paní byla zpátky. Poněkud kropenatá. Zřejmě se jí to nějak vymklo a prvních pár kapek sauvignonu šlo mimo. Ale nikoliv nazmar. Jak jsem měl tu příežitost sledovat, paní se při dotáčení mé nádoby z poloplna do plna pěkně olizovala a počítám, že to nebylo jen pro těch pár kapek. Je to profík, musela ochutnat, aby mi nalila čistého vína.

lost

Je to přibližně rok, kdy se nás jeden kamarád nadšeně snažil přemluvit ke sledování nějakého televizního seriálu. "Jdi nám s tím k šípku," odbyl jsem ho. "My na televizi skoro nekoukáme, jednak proto, že jí nemáme" (v ten čas jsme už přes rok sledovali filmy jen na displeji mého iMacka), "a taky proto, že je to jen ztráta času. To si radši něco přečtem." Snažil jsem se dát najevo intelektuální převahu. Jenže kamarád byl neodbytnej a jeho žena ho v tom ještě podporovala. "Hele, je to fakt hustý, určitě vás to chytne ...!" "A ne a nechci to, a já na tydle seryjály prostě nemám čas," stál jsem si na svém. Použili zákeřnou metodu. Vzali to přes Haničku. Ona na Martinu hodně dá, a tak si nakonec odnesla domů pár dílů toho seriálu. Ať jí to prý pustím, že ty DiviXy vůbec nezná a neví jak to na počítači spustit. To byl dvojnásobně podlý tah. Když už jsem to pouštěl, tak jsem na to mrknul. A pak se i podíval, pak si sednul a pak čučel, až do konce. Vtáhlo nás to. Hlavně proto, že jsme měli k dispozici záznam všech asi šedesáti zatím vysílaných dílů. Na konci několikadenního šílenství jsme poznali, jak zákeřní jsou producenti takovýchto sérií. Po těch šedesáti hodinách jsme vůbec nic nevěděli, všechno byla záhada, záhady se množily a vysvětlení nikde. Doprkýnkadubovýho! Už to nechci ani vidět. Klel jsem. Ale pak to vychladlo a podíval jsem se na síť, jestli tam něco není. Bylo. Svět je plnej seriálů. Všichni koukají na všechno, všichni fandí, diskutují, očekávají .... a tak. Je to velkej průmysl. Protože máme rádi příběhy a záhady, nezanevřeli jsme úplně na ten svět. Jen nás štve to penízevydělávající protahování. Kdyby to byla knížka, už bysme to měli přečtený. Takhle musíme ještě nejmíň dva roky vydržet, jinak jsme taky Ztracení.

změna stavu nutná

Papíry, ouřady, šanóny, přiznání a jiná podobná protivenství jsou pro mě zákeřným požíračem dobré nálady. Přesně v tu chvíli, kdy se na obzoru vyskytne nějaké papírování či přiznávání, mi za krk usedne nervozita a začne se mnou cloumat. Čím víc se blíží datum nutné k vyřízení nějaké takové úřední banality, tím hůř spím. Lekám se, když mě nečekaně někdo pozdraví a podléhám různým chorobám, které jinak běžně přehlížím. V krámě se zakoktávám už při více, než dvou položkách a naprosto běžně jezdím autem bez dokladů i peněz. Kdyby tohle úředníci věděli, určitě by si na mě smlsli častěji. Naštěstí to nevědí a tak je to jen občas a hlavně vždycky takhle začátkem roku. Před nějakým časem se na nás v tomto směru usmálo štěstí v podobě slečny Šafránkové, která nám velice mile a laskavě vysvětluje, co je třeba předložit, ohleduplným způsobem nutné dokumenty ze mě doluje a úřední povinnosti ke státu pro nás zastává. Je to prostě moc milá slečna a bez její péče bychom byli s Haničkou zcela bezradní. Já jsem samozřejmě zločinec největší a doklady nutné předkládám až po úporném dolování. Sám je totiž pečlivě ukládám a nic nevyhazuju, ale jakživo si nemůžu vzpomenout, kam jsem je dal. Tento víkend proběhlo dolování. Sfáral jsem do hloubky několika geologických vrstev v papírových krabicích původně od pomerančů, kde jsem měl uloženy ty poklady. Ve stresu jsem pak v neděli pozdě večer třídil dokumenty na podstatné a na hlušinu. Když jsem zjistil, že na haldách ještě není všechno, musel jsem do šachty znovu, ale nakonec jsem to dokázal. Složka 2006 byla komplet. V pondělí jsem je šel předat. "Dobrý den, já jdu za s-s-s-sslečnou Š-š-š-šaf-šaf-Šaffrá- Šafránkovou," vykoktal jsem u dveří na slečnu, která Šafránková nebyla, ale zato mi přišla otevřít. Tohle koktání mě vždycky čeká, když mám tu větu říct. Předání proběhlo v milé atmosféře. Tentokrát jsem už ale musel s pravdou ven: "Vy se musíte vdát!" pravil jsem a nicnechápající slečna Šafránková na mě udiveně zvedla zrak od výpisů. "Rozhodně musíte změnit buď stav nebo příjmení. Já se k vám totiž jinak bez koktání nedostanu." Vysvětlil jsem. "Tuhle ostudu s koktáním prožívám pokaždé. Tomu je potřeba učinit přítrž." Při loučení už jsem radši oslovení nepoužil. Tak jsem na to zvědav. Jako účetní je slečna Šafránková nedostižná. Ale s tím vdáváním kvůli mému koktání? Nevím, nevím.

domácí video

"Že prej víš, jak se z kazety véháesky udělá dévédéčko," dostal jsem onehdá otázku na tělo. "Jo, vim. Musíš mít a/d převodník, uložit to na disk, sestřihat, zmastrovat a pak vypálit. Není to nic složitýho, jenom je to děsná votročina. Člověk u toho musí bejt a piplat se s tim." To byla má odpověď. Je to samozřejmě maličko zjednodušené, ale v principu je to tak. "No dobrá, tak co piješ," dostal jsem otázku druhou, podstatně příjemnější. Výsledkem této odborné disputace byly dvě véháesky s nějakámi domácími nahrávkami, jak jsem pochopil ze sdělení, které jsem měl doma po večerech zdigitalizovat, aby měli potomci v budoucnosti památku. Minulý týden jsem se k tomu konečně dostal. Zapojil jsem stroje a jal se před zachytáváním konkrétního videa prověřovat kvalitu nahrávek. Očekával jsem takové ty dětičky na chlupatý dece, první krůčky a nahatý prdýlky ve vaničce. To poslední se objevilo okamžitě po startu videa. Jen mi ty prdýlky přišly nějaký větší, než mají moje děti. Tak na to koukám a vopravdu. Jsou větší. A nejen prdýlky. Projel jsem oba pásky tam a zpátky. Nahrávky byly úplně v pořádku. Hned jsem to volal majiteli: "Koukej, tvoji rodinu neznám a vlastně je mi úplně fuk, co považujete za domácí video, ale seš si vopravdu jistej, že chceš digitalizovat právě tohle?" A přečetl jsem tištěnou nálepku na kazetě. Ještě než jsem dostal zamítavou odpověď, bylo ve sluchátku chvíli ticho. Zřejmě nějakou dobu trvalo zjišťování, kde se v celkem nijak zvlášť rozvětvené rodině najednou vylouply Tři Švédky v Tyrolích.

truhlář

Vždycky mě vytočí neúcta a profesní šlendrián. Naposled minulý týden, kdy si konečně po více, než půl roce přijel pan truhlář (alespoň on o sobě tvrdí, že truhlář je) pro nábytek, který jsme kvůli kvalitě, provedení, vzhledu i rozměrům - to vše mělo být na míru a podle předaného obrázku - odmítli zaplatit. Truhlářská anabáze trvala dohromady přes rok a tahanice s truhlářským byly nejdřív skoro romantické, pak mrzuté, nepříjemné, vzteklé a poslední měsíce to už byla rezignace. Když nám v začátcích obchodního vztahu přijel pan řemeslník zaměřit prostory, do kterých jsme potřebovali umístit nábytek na míru, vypadalo velmi úsměvně - skoro až romanticky, když v deset v noci zjistil, že se už od nás nedostane, protože mu nejede ani autobus, natož pak vlak. Dostal tenkrát kartáček na zuby, pryčnu v hostinském pokoji a ráno jsem ho vezl s sebou do práce - vlak mu jel z Wilsonky. Cestou se mi přiznal, že je v Praze poprvé. Jenže pak se velmi prodloužily dodací lhůty, kvalita zmizela a začly se vtírat rozpačité pocity a když jsem kvůli knihovně, do které se nevejdou knihy, musel překládat elektriku, protože si panáček špatně změřil, kde je vypínač a zásuvky, tak už přišel i vztek. Bylo to jak mluvit do dubu. Zbylo po něm pár kousků nábytku, které jsme si nakonec nechali a zaplatili a hlavně velký otazník: jak je možné, že tenhle člověk vůbec může existovat?

to přeci nemůžu nikdy dohnat

Radka ještě čekala, když jsem navečer přijel domů. Radka je naše prima kamarádka a svědkyně mojímiléHaničky. Byla při tom, když se mi Hanička upsala ve Lnářích. My zas jsme při tom, když Radce roste bříško. Přijel jsem si na něj včera sáhnout. Bude to prý - ale, vlastně: co je vám do toho! Povídali si s mouzkušenouHaničkou co a jak. Že prý je to děsnej vopruz. Poučovala mojeHanička. "Jak ti rostou prsa, tak musíš spát v podprsence a vlastně jseš v ní dvacetčtyři hodiny denně až do tý doby, dokud kojíš. Trápení je to děsný, no to víš. To mužský, ti nevědí, co to je - voni to maj tak snadný!" Otočily se na mě. Němá výčitka čišela z obou párů očí. Byl jsem v pasti. Tak strašnej hendikep! Tohle přeci nemůžu nikdy dohnat.
Když mi mojemazanáHanička koukala přes rameno a četla, jak tu o ní píšu, rozhořčeně pravila: "Ale tady z toho vůbec nevyplývá, že v tom musíš bejt nejmíň celej rok: Copak ti to furt nedochází?! To je stejný, jako třeba muž se železnou maskou ...!" Tedy já nevím, školy nemám, ale víte snad někdo o nějakým chlapovi, kterej měl rok prsa v železný masce?

budu chlapík jako rys

"Musíš k Mengovi!" trvala na svém mojestarostliváHanička poté, co to u nás doma vypadalo jako v ordinaci pana doktora z Vesničky mé střediskové. Celý jsem se otočit mohl, ale krk bolel čím dál víc a otáčení hlavou rozhodně nebylo na seznamu oblíbených pohybů. Pan Meng je Číňan a praktikuje tradiční čínské masáže. Šel jsem za ním dneska ráno. "Vy tady zmente boty", poučil mě pan Meng po uvítání a už jsem byl v jeho péči. Na stole mě zpracovával nejdřív opatrně. Zkoumal, co mi je. Drhnutí přišlo hned potom. Když mi utrh pravou půlku zad a začal se v tom dál šťourat, poučil mě: "Tady to pateř a vedle rebro, to mezi, to měkká kost. Vy tam zánět, sval tam na kosti, já sval odlepit, vy už ne zatuhlo." Odlepoval ten sval asi půl hodiny a mě připadalo, že mi brousí ty "rebra" na sucho rašplí. "Ted už bude projít ten sval a tahne až k hlava, teď uvolnil, já prosím vás, otočil hlavu, kam půjde." A jal se mi drtit hlavu s pravděpodobným úmyslem mi jí nejdřív ukroutit a pak procpat tou malou dirkou v masážním stole. Ani ramena nenechal na pokoji. Rval je pěkně pomalu, abych si ty jeho pazoury užil. "Je hotovo všecko" řekl nakonec zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystal na další útok. "Vy teď pohyboval slabě, noc vy obalit krk do tepla." Poučil mě na rozloučenou a s úsměvem mě vyprovodil. Prý za tři dny zas budu chlapík jako rys - no, uvidíme.

konečně jsme se dočkali změny

Chodíme na oběd často s kolegou do bufetu. Bufet je slovo převzaté a zakořenilo u nás nejvíc v dobách komunistického temna. Do bufetu na stojáka, to byl svého času denní chléb - totiž denní příděl kalorií, jak by zas tvrdil jistý pan doktor Doleček, který svou popularitu v téže době založil na pranýřování právě bufetů a jiných rychlojídelen v souvislosti s přebytečnými kaloriemi. O Mac - čemkoliv se tehdá ani mluvit nesmělo a když, tak jen jako o imperialisticko-buržoazním modelu nezdravé výživy. Byly tu hlavně jen stánky s buřty a bufety. Přičemž bufet - třeba Koruna - to už bylo skoro nóbl. Od dob buřtů s hořčicí na Václaváku nebo u zoufalce na Pavláku uplynulo nmoho let. Neviditelná ruka tržní ekonomiky vtrhla i do oblasti stánků s buřty. Na Václaváku je jich mnohonásobně víc, než tenkrát. Barvy a velikosti i náplně přibyly a obměnily se. V podstatě jsou to ale pořád jenom nějaké ty buřty. Zrovna včera když jsem šel z oběda (z bufetu), měl jsem cestu kolem stánku s buřty. Jakýsi - doktor Doleček by řekl obézní chlapeček - se tam právě cpal oním buřtem s hořčicí. Cizojazyčný asitatínek ještě něco objednával u pultu. Jazykově vybavená prodavačka vstřícně komunikovala: "Eines kečup yes?" Víc jsem slyšet nepotřeboval. Konečně jsme se dočkali změny! I v tom nejzapadleším stánku s buřty u nás pracují jazykově vzdělaní lidé.

až na to bude bočazí

"Já jsem teda teďka v Mokropsích", sděloval mi do telefonu na Silvestra můj kamarád Míša. Volal jsem mu, jelikož na Silvestra se volat kamarádům má. "My tady teď paříme a zejtra jedem domu", dozvěděl jsem se ještě. Tento letošní silvestrovský výlet měl svůj epilog včera odpoledne, když jsem po cestě domů jako obvykle volal Míšovi, co je tak novýho. "Demužu bluwid", sípal do sluchátka, "seb doba a báb ďákej zádět hlasiwek debo co. A do doho se bi břidala ešdě rýba." "Ježkovy voči, kdes k tomu teď přišel?", snažil jsem se účastnit jeho utrpení. "Já do sdudedý pywo asi deběl da doho Sylwesdra bíd, dyž da bdě už děco lezlo", slyšel jsem vysvětlení, "wodo by bak báleb bobohlo do, že seb bil swaředou griodku a swaředý wído, ale wodo už bylo po dob pywu asi bozdě..." Už jsem ho dál netrápil. Pochopil jsem, že utrpení je na pokraji snesitelnosti. Na to pywo pudem, až na to bude bočazí.