WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jak je to s předbíháním

"Máš už pár dnů o den posunutej kalendář," povídala sousedka Lenka. Bylo mi to divný, jelikož to napomenutí přišlo bez varování a navíc ve chvíli, kdy jsem přišel k sousedům s oznámením, že turnaj v petangu se přesouvá ze soboty na neděli z důvodu Olešského dne dětí, který se koná právě tuhle sobotu odpoledne na hřišti. "No píšeš woleschko vždycky se zítřejším datem už večer předem," bylo mi vysvětleno. Mám totiž delší vedení, někdy. "Aha!" Pochopil jsem celou situaci. Protože sousedi patří mezi pravidelné večerní čtenáře, přijde jim podivné, že už večer čtou ranní vydání. Aby to přestalo být podivné jaksi globálně, bude, myslím, dobře, když svoje předbíhání o den vysvětlím i vám ostatním. Já totiž chodím rád spát docela brzo. Když to stihnu do jedenácti, je to děsně prima. On už dědeček rád spal, ale k jeho dokonalosti se musím teprv dopracovat, neboť odpoledního šlofíka mi zatím v kanceláři nechtějí tolerovat. No a aby woleschko vyšlo včas už k té ranní kávě například v Insbrucku ( no jasně, vytahuju se, jaxem světovej! ), musím ho vydat ještě před půlnocí. Teda měl bych. A většinou se mi to i daří. Abych k tomu splnil ještě i podmínku nutnou, jít do hajan alespoň v jedenáct, musím si do deníčku zapisovat rozumy brzo večer, někdy i kolem osmé. No a takhle prosté to je.

ve středu

Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsem tu již zmiňoval geometrický střed Čech. Nějak mi to pořád vrtalo hlavou, podíval jsem se tedy po síti, co na to informační kanály. Kupodivu daly místní pověsti za pravdu. Ovšem musím uvést, že těch míst je víc. Některá s pověstí, jiná bez, ale všechna jsou zaručeným geometrickým středem Čech. Tedy především kopec Ďábel, na který koukáme. Z toho prý je na všechny okolní hranice stejně daleko - a to 105 kilometrů. Pak je tu obec Čihošť, u které leží těžiště plochy vytyčené mapou Čech. To je seriozně vytyčeno úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem. Pak jsou tu ovšem ještě pověsti a historické prameny. Podle nich býval středem Čech kopec Říp, poté se střed pomalu sunul ku Praze, přibližně až někam k Ládví. A dále tu máme přibližně 1,5 km za Kouřimí ve směru výjezdu na Kolín astronomický střed Evropy, aby toho nebylo málo. A to všechno na docela malém plácku. Pokud se vám tedy někdy stane, že si s vámi dá někdo schůzku ve středu, ničeho se nebojte. Vemte to na Říp, pak přes Ládví k nám na kopec Ďábel a dál přes Čihošť do Kouřimi. A nemůžete minout. Někde v těch místech určitě nějakej ten střed bude.

ukecaný vodpoledne

"No ráno jsme byly u holiče, pak jsme musely pro ortopedické vložky, hned potom pro bačkůrky a boty do školy, no měly jsme toho dneska hodně a pak ještě k babičce...", povídala mi paní s dcerkou, které jsem naložil včera odpoledne na obvyklém místě pro stopaře u mostu na Zbraslav. "Já říkala, že to bude lepší jít na stopa, protože nám jeden pán povídal, že někde za lomem je nějaká bouračka a že tam přistával vrtulník a tak bysme se k přívozu ani nedostaly a stejně je lepší jet stopem, protože vy nás vezmete až ke středisku, a to bysme jinak musely šlapat pěšky ..." Uf...! U střediska jsem je vyložil. Doma chyběla vajíčka. Znovu jsem se vydal na cestu, tentokrát do krámu a pěšky. "Prosím vás, jak se dostanu k mostu u Davle," ptal se řidič Tranzita, který mě po cetě zastavil. "No, vono je to kousek, ale to byste musel skočit tuhle ze skály. Jinak musíte dolů do Vraného a pak na Zbraslav." "Odtamtud právě jedu, je to tam neprůjezdný," potvrdil řidič výpověď stopařčinu. Poslal jsem ho tedy na Jílové a pak doprava přes Petrov do Davle. V krámě poslouchám paní prodavačku jak mudruje: " ... dneska je přivezli, vypadaj dobře, že bych udělala koláč? Nebo radši knedlíky?" Tak povídám: "No jo, já si těch švestek taky pár vezmu. Já knedlíky rád. Nebo budem péct koláč. Švestkovej je moc dobrej." "Jó? Vy pečete?" "No jo, buď já nebo žena." "Ale děte, vy umíte píct, no to mi musíte říct, jak se to dělá ..." "Peče se to. Ale dyž chcete, tak přiďte vochutnat." "A to jako že sem pozvaná? A co tomu řekne vaše žena?" "No coby, se jí můžete zeptat, je doma." "Aha, tak to jo..."
Tedy takový ukecený vodpoledne, jako těch dvacet minut, co tu o nich píšu, to už jsem dlouho neměl.

pavučiny

Chystá se konec prázdnin. Letos to vypadá na docela hezké finále. Réva nám pěkně zraje, maliny kupodivu budou letos už podruhé a počasí je vyslověně přívětivé. Babí léto ale přesto pomalu ohlašuje příchod. Všude jsou pavučiny. To je ovšem pro moupořádnouHaničku nepřijatelné. Venku - no, prosím, když to musí být. Ale doma?! Ani náhodou! A tak jsem musel už mnohokrát vynášet pavouka ven, protože by jinak byl fyzicky inzultován moupořádkumilovnouHaničkou. Naposled teď v neděli. Krásnej maličkej zelenej pavouček. Líbil se i Matýskovi. Ovšem: líbil, nelíbil, musel oknem ven. Tam, kde i málaskaváHanička pavoukům jejich profesi trpí. A dobře dělá. Letos je i pavučin pěkná úroda. Jsou v Galerii.

dialog logický

"Ty jsi ale kouzelník," pravila mámiláHanička Matýskovi, aby mu udělala radost, když měl na hlavě klobouk kouzelníka Pokustóna. To ovšem nevěděla, že nahatej Matěj si klobouk vzal nahoře v pokojíčku, aby, jak sám prohlásil, "... aby mi nebyla zima, tatínku ..." "Ale já nejsem kouzelník, já jsem klobouk," odporoval synek. "Aha, ty myslíš motýl Emanuel, pokračovala v dialogu málaskaváHanička. "Ano Enanuel," souhlasil Matěj. "A kde máš křídla?!" "No křídla jsem přece nechal v práci," nenechal se překvapit Matýsek tak banální otázkou. MábystráHanička taky není bez nápadu: "Když nemáš křídla, jak ses pak mohl dostat z práce domů, Emanueli?" To ovšem nevyvedlo našeho rozumbradu z míry. Suše nám oznámil naprostou samozřejmost: "Přeci jsem přijel autem!"

svět ve dvou kapkách

Ráno bylo nádherně zamlžené. V tuhle dobu Slunce vychází přímo nad vrcholkem kopce Holý ( který není holý ), což nás s Matýskem ráno po šesté láká k pohledu na pomalu vykukující oranžový zářící pumlíč. Když jsme se dost vynadívali a sluníčko už bylo nad vrcholky dvou smrků, šel jsem dolů připravit, co třeba. Z okna jsem zahlédl pár kapek rosy, které se držely na trávě. Zkusím to vyfotit, až obstarám krakeny. To přirovnání je věru na místě. Naše děti jednak celkem spolehlivě pustoší své nejbližší okolí a jednak se ke člověku, tedy ke mě a k Haničce, abych byl přesný, vždycky, když se jim zachce, přisajou všemi chapadly, což mívá za následek těžko rozebiratelné spojení. No užíváme si to, dokud je to baví, samozřejmě. Když jsem tedy zaopatřil naše hlavonožce, vrátil jsem se k tomu focení. Ona to není žádná legrace, dělat po ránu u nás makro snímky. Taková Sára, byť hlavonožcem avidentně není, hlásí se o svá práva stejně urputně a přesto, že má v miskách jídlo i pití, musí se jednomu láskyplně otírat o končetiny. V tomto případě o končetiny z kočičího hlediska přední, pokud možno ausgerechnet tak, aby co možná největší počet snímků obsahoval buď roztřesenou změť čehokoliv neidentifikovatelného anebo alespoň kočičí chlupy přes půl obrázku. Chce to trpělivost. Dneska se vyplatila. Máme tady celý svět, no - dobrá, buďme skromnější - tedy celý náš výhled v Olešku ve dvou kapkách ranní rosy.

konec jedné záhady

To by byl úlovek: Mimozemšťané v Olešku. Záhadné přistání na poli za domem. První kontakt. A dalo by se pokračovat. Ale nebude se.
Míval jsem vždycky hroznou radost z balónku, který jsem dostal od tatínka na Matějské. Chránil jsem ho jako oko v hlavě, abych ho dovezl tramvají až domů. Takový vznášející se zázrak pro malýho kluka. A velká otázka. Kam se ztrácejí balonky, které právě na těch poutích nešťastným majitelům uletí. Uspokojivou odpověď jsem až doteď nedostal.
Už jsem slyšel, že kopec Ďábel naproti našemu domečku je geometrickým středem Čech. A od předvčírka už vím, že pole na Volešáku, kde stojí i náš domeček, je místem, na které jsem se ptal na všech poutích, co jsme na nich kdy byli. Na poli, kousek od naší zahrady, přistál tuhle
oranžový balonek. Čekal, až si ho všimnu, a pomohl mi vyřešit jednu dětskou záhadu. Ztracené balonky mají parkoviště u nás v Olešku, vážně.

baťovky

"Tenkrát od Bati boty, to bejvaly boty!", říkává dodnes moje maminka, která na Baťu dopustit nedá. Je to ovšem iluze starých zašlých dob. Taky mám rád tohle vzpomínání na deset deka salámu, co už nikdy nebude tolik salámu, jako tenkrát. Holt se ten svět mění. Moje poslední baťovky se rozlepily po týdnu nošení. Sice to byly jen obyčejné páskové letní sandály a do pár dnů mi je zalepili, ale ta důvěra ve značku byla otřesena. Třebaže mi paní Marcela z Texasu psala, jak ty její baťovky přečkaly veškerá protivenství a trvají ve své kvalitě i čase, já už vím svý.

poklidné víkendy

Víkendy bývají poklidné. Pokud zrovna není na programu nějaká katastrofa, jsme všichni pohromadě a užíváme si klidného života na vesnici a na zahrádce. Občas pozveme přátele, občas vyjedem na výlet nebo se prostě jen tak válíme. Váleli jsme se tenhle víkend. Hlavně v neděli, protože v sobotu jsme měli stříhání a návštěvu. Stříhání se odehrálo jako vždycky a návštěva jako ještě nikdy. Stříhat nás chodí celou rodinu tady jedna hodná paní ze sousedství. Kromě mékrásnéHaničky jsme pak všici jako tenisáci. Návštěvou pak přišli ze sousedství nejbližšího. Hned přes ulici od slunečnic, ke kterým se velmi kvapem brzy vrátili, protože se Lence nějak neudělalo dobře. Náš první pokus o vraždu jídlem katastrofálně nevyšel.
No a pak byla ta neděle. To válení. Váleli jsme se na trávníku i v bazénu. Dětem se to moc líbilo a Kačenka nás za to odměnila.
Přímo na trávník.

slunečnice před domečkem

Někdy to tak vyjde, že člověk sklízí, aniž zasel. A taky to občas udělá jednomu radost. My jsme vloni zasadili u podezdívky budoucího plotu pár sazeniček slunečnic. Vyrostly, vykvetly a uzrály. Co uzrálo, ptáci sežrali. Na jaře jsme si na pár "sklizených" semínek slunečnic, co byla uložena v pytlíku, ani nevzpomněli. Před prázdninami jsme s Matýskem pleli ten úhor před domem, aby to ze silnice nevypadalo, jako že si libujeme v bodláčí. A ejhle. Mezi bodláky jsme našli pár malých slunečnic. Nechali jsme je tam a teď se nám odměňují. Aniž bychom je zaseli, máme před vchodem políčko se slunečnicemi. To sousedi je pečlivě zaseli, zalévají je a taky je mají o poznání větší. Legrační je, že oni mají slunečnice před domečkem a my máme slunečnice před domečkem. Jen ty domečky jsou každej jinej. Happy

za dvacet korun

Slíbili jsme dětem zoologickou zahradu a tedy jsme se vydali slib splnit.
Ušetřili jsme dokonce třicet korun českých na vstupném, neboť Kačenka ještě nedorostla do placeného věku. Myslím, že se výlet podařil a rozhodně nás i poučil. Jednak, že
ptáci s ostrými zobáky klovou opravdu do všeho, co vidí. Zvláště pak krásný jeřáb, který byl přímo u plotu, měl pocit, že Kačka je k sezobnutí. Netrefil se naštěstí. A druhak, že dětí se dá zbavit ekologicky čistým způsobem za dvacku. To se prostě zaplatí slečně, co má na starosti koníčky pro dětskou jízdu, předmětné dítě se vysadí do sedla, pořídí se poslední snímek šťastného jezdce - a je to. Komoň i s potomkem zmizí v dáli. A právě v tu chvíli mě napadlo, co se asi tak dělá, když se koně nevrátí. Vrátili se, naštěstí, ale těch pár minut, co nám Matýsek zmizel za dvacet korun za obzorem, bylo naplněných tou otázkou: Co kdyby? Vážně nevím, ale jako námět na horor by to možná prošlo.

jak vdechnout mamuta

Kačenku i Matýska máme pro radost, koneckonců i ten Juráš nás někdy ( teď už vyjímečně, jelikož to nemá zapotřebí ) potěší. Máme správný rodičovský pud a tudíž , krom toho potřebného výchovného pohlavku, děti ochraňujeme, aby se jim nestalo nic zlého. Jako třeba když se Matěj pokoušel zbořit hlavou krb, hned jsme ho vezli do Motola, aby mu hlavu slepili vteřinovým lepidlem, ale o tom jsem už, myslím, psal. Anebo když Kačenka jí spolu se Sárou kočičí granule z misky, hned jí (asi tak patnáckrát denně) říkáme, že tohle jídlo je pro kočičky, že není pro děti, a současně dolujeme zbytky kočičí stravy Kateřině z tlamičky. Totiž, co to píšu. Z pusinky přeci. Je to naše povinnost.
Výrobci hraček naproti tomu nemusí nic dolovat ani lepit. Stačí napsat cedulku a povinnosti je dle zákona učiněno za dost. Tuhle měli ve Zvoli v krámě takovou houpačku barevnou. Protože z toho mého prkýnka, co už se na něm Matěj skoro dva roky houpe, začal Matýsek poslední dobou padat s frekvencí asi tak jeden pád za čtrnáct dní, řekli jsme si, že už blbne na houpačce moc a že musíme pořídit bezpečnější. Tu ze Zvole. Houpačka je v pořádku, líbí se i Kačce. To jen já - šťoura - zas něco mám.
Cedulku. Proboha, copak moje děti mají takovou tlamu, aby mohly spolknout houpačku? Anebo je jenom výrobce trouba a nápisy: "Hračka není vhodná pro děti do 3 let, neboť by mohly spolknout nebo vdechnout malé částí," nalepí i na mamuta?

vidle

"Potřebuju vidle na ten kumpost," pravil jsem rozhodně, když jsem lopatou a kolečkem přemístil hromádku již založeného tlejícího kompostu na nové místo do ohrádky na záhumenku. "Tak pojedem do OBI, já zas potřebuju žárovku na to světlo na záchod, co po tobě už půl roku chci, abys ho přidělal," vznesla spravedlivě kriticky i málaskaváHanička svůj hlas. Jeli jsme tedy pro žárovku a vidle. "Hele a co tady ty koule na světla ven na terasu," napadlo mojívšímavouHaničku u regálů se svítidly. "Hmmm, no jo, třeba," hučel jsem souhlasně. "Pojď támhle a schválně, jestli se ti bude líbit to světlo nahoře, hodilo by se na schodiště." "Ale jo, je docela pěkný." "No vidíš a do jídelny nad stůl bych dala tohleto stahovací." "No jo, to by se tam hodilo, to jo." "A eště do komory a do šatny támhleto kulatý." "Jo, kulatý..." Konečně jsme skončili v oddělení světla a šli pro ty vidle. Cestou byly květiny. Krásný červený bramboříky. "No jó, tak ten taky. A já si vezmu tudlectu orchidej, vono se to to v tý celkový sumě teď už ztratí." Po cestě byl ještě regál s prázdninovými hračkami, takže Matýskovi a Kačce kruh do vody, kriket a línej tenis. Ty vidle, co byly prapůvodem nákupu, se už na vozík málem nevešly.

další do sbírky

Ranní mlhy už jsou zase na denním pořádku. Funguje to tady na Olešku, zdá se, pravidelně spolu s pravidelnou hlubokou orbou. Stejně jako vloni už máme za humny zoráno. Nejdřív jsme se sice báli, že uprostřed pole orba skončí a za zbytku pole bude něco jiného, než pole. Nakonec se ukázalo, že prostě už byla tma nebo došla nafta nebo tak něco. Oráč to další den zvoral celý. A já mám další traktor do sbírky. Letos to byl Massey Ferguson.

ten trávník, je moc pěknej ...

"Dyž já furt nevim, mě to přijde pořád hnusný," oponoval jsem zakoupení kompostovače. V kuloárech se o té investici diskutuje už dobře měsíc. Obě strany jsou argumentačně vyhraněné a žádná až do včerejška neměla převahu. "Tak jsem ti to našel na internetu, klidně si tu bednu běž objednat," podlehl jsem v nedělním odpoledni méstarostlivéHaničce. "Po obědě," upravila time management mojepečliváHanička. "Tak už to máš objednaný?" "No jó, já to tam pak napíšu..." Šli jsme na procházku a jako zázrakem před mámi vyrostl na jedné ze sousedních zahrádek kompostovač. Hnusná zelená bedna. "No tak vidíš, dyť je to docela estetický," vítězně pravila mávšímaváHanička. "Hmmm..."
Mě bylo jasné, že do týhle bedýnky - a to byla ta téměř největší - se tráva z naší zahrady po jednom sekání prostě nemůže vejít. Když jsme přišli z procházky, vzal jsem sekeru a kleště. Šel jsem rozbít a znovu stlouct palety, které máme ještě za domem uložené, aby z nich po chvíli práce a s Matýskovým kapitálním přispěním povstal u pole za naší zahradou dřevěný kompostovač. Prostě ohrádka s kumpostem na záhumenku. "Moc hezký to je," chválila nám to mápozornáHanička, "ale nebylo to zbytečný, když už jsem ho objednala?" "Šišmarjá, dyť si to furt vodkládala!" "No ale tys mi to tak rázně přikazoval, že jsem to po procházce objednala." Každý jsme měli odpoledne na práci pořízení kompostovače. Každý po svém. "A mohla bys, to Haničko stornovat?" "Tak jo." Šel jsem sekat trávu. Ohrádka zvící dobře tří největších kompostovačů byla v devět večer plná. "Máš to moc pěkný," chválila mě mámiláHanička. "Co to?" "Ten trávník, je moc pěknej..."

koza na kolejích

Jel jsem domů včera po bouřce. Po dlouhé době to byl pořádnej slejvák. Už Na Závisti bylo jasné, že té vody muselo být hodně. Alespoň dost na to, aby se sesul kus skály k silnici. Pře Jarovem musela přes cestu téct úplná řeka, která přinesla spoustu bahna a štěrku, čímž vznikl na cestě nový kopeček. Na trati stál vlak. Tak to nevím, jak pojede maminka domů, když máme na trati zával, pomyslel jsem si. Ve Vraném byla před závorami už dlouhá fronta. Na nádraží jsem se dozvěděl od paní průvodčí vlaku, který mezitím dokodrcal do stanice, že: "... no to nevím, jestli pojedem, to až co řeknou. My jsme teď pomalu projeli, protože jsme těžký, ale i tak to skákalo jako koza..." Škoda, že jsem tím vlakem nejel - skákat mašinu jako koza na kolejích, to jsem taky ještě neviděl. Pro jistotu jsem ale maminku naložil a i přes protesty jí odvezl až domů sám. Přeci jen člověk včera nevěděl, co se na té kozí trati bude dít.

sabotáž

"Musela to bejt pořádná bouřka," povídal jsem hned ráno mérozespaléHaničce při pohledu na trávník, "zbouralo nám to síť na badminton." Síť byla ještě předchozí večer napnutá a pevně zakotvená silonovými lanky. Šel jsem to pozbírat. Koukám na kotevní lanko a ono je přetržené. No to je divný, dyť je to nový. Bručel jsem si pro sebe. Jak to všecko sbírám, prohlédnu si i roztřepené konce lanka. Ha! Všecko je jinak. Sabotáž! Na trávníku kolem králičí bobky a lanko je nahryzáno ještě na jednom místě. Tak my tu máme záškodníky! Kůru z břízky, maliny a ostružiny, to bych všechno pochopil, ale to mi povězte, k čemu může být zajícům hlodání silonu? Na to vážně nemám školy.

bazén dvoupatrák

"To je báječný!", výskala mojerozpustiláHanička ve vodě. Přijela večer uondaná z kurzu a včera v tom vedru to nešlo jinak, než rovnou skočit do bazénu. MározhodnáHanička koupel nijak neodkládala. Jenom proběhla domem v podstatě za účelem opadání zbytečných svršků rovnou k vodě. "A to jsem ještě tady k okolí ohleduplná, nechala jsme si aspoň prádlo," oznamovala plovouc. Při bližším ohledání to ovšem byla ohleduplnost spíše symbolická. Moc jí to slušelo. Hned jsem tam skočil za ní.
Večer se přihnala bouřka, lilo, příjemně se ochladilo, to už byl bazén zakrytý plachtou. Připravený na ráno, kdy se v něm zas koupou naši konipásci. Ti ptáčkové využívají kaluže vody na plachtě ke své ranní hygieně. Vyvádějí úplně stejně jako mároztomiláHanička. V druhém patře bazénu - na plachtě, která je snadno unese - se cítí bezpečně celá ptačí rodinka.

z říše hmyzu

To se tak někdy přihodí, že si jeden dá skleničku a když nezůstane u jedné, je veselo. V pátek bylo veselo. Přišli přátelé, přinesli strunné nástroje ... ne, proboha, samozřejmě, že harfu ne! Udělali jsme něco dobrého k snědku a skleničky byly ve velmi čilém oběhu. Tu a tam nějaká ta písnička a taky povídání o časech minulých i těch, co je prožíváme teď. Tu a tam nějaký ten vtípek. A pak, že mám rychle zavřít ty dveře, jelikož do světnice vletí komáři a poštípají nás. Já na to, že to přeci není vůbec žádnej problém, že to se jednoduše ten komár za letu takhle chytí za křidýlka a kápne se mu trošku raidu na sosáček, no a on potom do dvou hodin vypustí duši. Je to starej vtip, já vim, ale nějak se zrovna hodil. "No jo, to se pak ale musí sloužit zádušní mše, když vypustí tu duši," logicky událost připomínkoval Jirka. "Kdepak," nenechal jsem si vtípek zkazit, "tohle je z říše hmyzu, ta mše bude zámušní!" Stáňa s moumilouHaničkou se málem zadusily právě upíjenými nápoji. Že prej si to mám nechat, až zrovna nebudou pít, takovýhle koniny. Jenže to bych musel celý večer mlčet.

První tradiční sousedský turnaj ve stolním tenise

Onehdá si mástarostliváHanička usmyslela, že uspořádá seznamovací večer v Olešku. Takové sousedské táčky. Přišli všici pozvaní a docela se to povedlo. To se poznalo podle toho, že jsme si slíbili opakování a sousedi ze staré hospody hned nabídli turnaj v ping-pongu. A ten byl v sobotu. Tedy první ročník tradičního sousedského turnaje ve stolním tenise v Olešku. Donesli jsme palačinky, které málaskaváHanička skvěle umí, Martina upekla koláč a znamenitou domácí specialitu s husími jatýrky. To abysme při výkonu netrpěli nedostatkem energie. Skutečně to posílení předem bylo potom na výkonu znát. Jakživo jsem to hrát neuměl a kupodivu jsem se i několikrát trefil do míčku natolik šikovně, až se mě sousedovi natolik zželelo, že mi laskavě nechal remízu. MášikovnáHanička hrála taky jako o život, ostatně jako všichni. Turnaj se podařil, děti i pes se pletli pod nohy, no prostě idylka v Olešku. Nevěříte? Mrkněte do galerie.

hádanka nástrojová

Už dlouho tu nebyla hádanka, pokusím se to tedy napravit.
Dneska to bude z oboru nástrojů podivných. Hádejte,
copak je tohle?
A můžete si vybrat:
- buď je to kancelářská děrovačka papírů k závěsným deskám
- nebo nástroj zvěrokleštiče, jmenovitě pak nástroj, který býval používán na "zklidnění" kohoutů
- anebo je to odstraňovač pecek drobného ovoce jako jsou třešně, olivy, višně a podobně.

svatá Anna

Podívám se na kalendář. Je druhého srpna, mělo by být léto. Podívám se na teploměr, mělo by být teplo. Ale není. Teplota se přes noc dostává v posledních dnech pod deset stupňů. Na bazén jsme sice dali solární plachtu - což nelze zaměňovat s plachtami ke slunečnímu pohonu mezihvězdných korábů - je to obyčejná bublinková folie. V těchhle "mrazech" to má ovšem spíš symbolický význam. Voda se stejně moc neohřeje a tak si říkám, jestli nebylo pro tohle léto lepší nechat bazén žabám a potápníkům, protože na koupání není ani pomyšlení. Takhle ke kamnům s grogem, to jo, to by šlo. A tak mě napadá, jak asi vysvětlují studené letní počasí ekologisti, kteří straší po celé zeměkouli s globálním oteplováním. Tohle se jim do krámu určitě nehodí. Jako bych je slyšel: ... samozřejmě, globální oteplování provázejí lokální teplotní kolapsy, které se mohou projevit nenadálým ochlazením ... Pitomci! Teď ještě přijdou s vlivem globálního oteplování na náhlé klimatické změny v lokálním měřítku a klimatickými katastrofami. Jen aby se nepoučená veřejnost bála a zřekla se části svobod ve prospěch nového náboženství. Komu to připomíná praktiky totalitních režimů, není daleko od pravdy. Já na to počasí mám starou českou pranostiku: svatá Anna, chladna z rána. No a Aničky měly svůj svátek už před týdnem. Jak vysvětlíte tohle, ekológisti?

honem do Levných knih

"Musíš mít opravdu dobrej čuch, nejmíň jako ohař," povídal jsem včera Ondřejovi, "ohlásili jste se na návštěvu zrovna, když je napečeno. Ta Haniččina bábovka musela vonět až k vám na Šmoulov." V odpověď se nám dostalo jen zahuhlání s plnými ústy. Bábovka byla vážně dobrá. Já jí budu mít teďka k s nídani. Mezi bábovkou a ochutnáváním zas jedné nové "ostrovní" jsme si povídali a byl to jako vždycky moc hezký večer. Tentokrát hodně o knížkách a starých kinematografických přístrojích a materiálech. Když jsme narazili na Edudanta a Francimora, zjistili jsme , že je málokdo zná. Ani Ljuba s Ondřejem o nich ještě nečetli. Tak jsme je hned vybavili jedním výtiskem, aby to mohli napravit. Ta pohádka je vážně roztomilá a kdo neznáte oba bratry, jejich matinku madame Halabábu, Rudolfa, Šmakovníka, Verpanidese, jakož i okresního školního inspektora nebo Huga Vodňaského, honem utíkejte do Levných knih. Tam z neznámých příčin tuhle milou Poláčkovu knížku s původními Čapkovými obrázky vyprodal Albatros.