WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

koleda, koleda

"No ty máš ale činaný kalhotky," sladce se rozplývala babička Jana, když Kačenka ráno předváděla svý nový růžový bombarďáčky. "Když nás teď doma bude víc, sundám jí plínky a budem jí hlídat a naučí se chodit na nočníček, viď Kačenko," racionálně menežovala málaskaváHanička provoz domácnosti dneska na Štěpána. "Hmmmm...", účastnil jsem se i já svojí troškou do mlýna. "Tak hezky papej a pudem se vyčůrat," starala se babička. Šli, ale nedošli: "Ale to bylo v mžiku, zrovna teď, teď ještě měla ty růžový kalhotky suchý." "Ty si ale čuně, Káčo, takový krásný kalhotky. Tak poď, já tě převleču. Ale teď už si dáš pozor, že jo?!" MápečliváHanička se dál starala. "Kačko, nepočůráš se?" Starala se i babička. "Mami, tati!", odtušila naše maličká. "Tady se něco děje!" hlásil jsem zaslechnutou melodii z patra. "To bude Kačenka, na něco tam hraje," byl jsem uklidněn. "Kačko!", byla Kateřina vzápětí znovu oslovena babičkou. "Tak, tady jí máš. Stačí to jen sundat a vyklepnout do záchoda," pokračovala babička směrem k mélaskavéHaničce. "Kačo, ty čuně jedno!", ohodnotila situaci mápozornáHanička. "Mami, tati!", souhlasila opět Kačenka. A to bylo teprv pár minut po deváté. Koleda, koleda, Štěpáne.

šťastný a veselý!

A máme to za sebou. Pohanský svátek Slunovratu byl v sobotu. V sobotu byl proto nejkratší den v roce, začla astronomická zima a teď už půjde všechno zas k lepšímu. Teda pro ty, co mají rádi teplo a světlo. Pro sněhuláky nastává předzvěst tání, ale to bude až za dlouho. Teď je tu zima a Vánoce. Stromeček jsme ozdobili už včera, kupodivu jsem nic nerozbil, vánočka i cukroví napečeno, dárky zabaleny, teď už jen najít ten zvoneček, aby, až přijde, měl Ježíšek čím zacinkat. Tak šťastný a veselý!

hrozný lidi

U řezníka stál za mnou takovej děda s francouzskou holí a aktovkou. Furt hudral. Že prej ty lidi sou hrozný. V bufetu, co tam obědvávám, zas povídá slečna: "Támhle sou ti, co vám ukradli tu peněženku." "Děkuju, dneska si dám pozor," říkám a zapínám si kapsu s portmonkou. Kdoví, třeby ukradli, třeba neukradli. Nechytil jsem je při tom. Ale jestli kradou, patřej mezi ty hrozný lidi toho dědy. Nedá se to ovšem brát paušálně. Já si myslím, že lidi většinou hrozný nejsou, jenže to nedávají tolik najevo, jako ty hrozný. Doma mě rozhodně nic hroznýho nečekalo. Naopak. MámiláHanička mi dala pusu, domem voněla vánočka, děti si hrály ve vaně na potápěče a v koupelně nám páni truhláři namontovali krásnou novou zrcadlovou polici. Je to dobrý, tady se vo žádnejch hroznejch lidech nic neví.

co to bylo na poli

"Co ty děti blbnou hnedle od rána?", ptal jsem se v duchu, když jsem v patře zaslechl zvuk jakoby Matěj s Kačkou šoupli stolem i židlemi najednou a celý to žuchlo na zem. MámiláHanička vyběhla zpodpeřiny, kde se od pondělka potí, a pídila se, co že to bylo za ránu. "Ale asi dole děti něco," odhadl jsem. Dole byl ale stůl na místě a Matýsek u snídaně vypravoval: "Viděl, jsem, tatínku, srnky, jak běžely po poli a od kopýtek jim lítaly jiskry!" "To první ti, Matýsku věřím, já je taky viděl, ale to s těmi jiskřičkami, to asi tak nebylo, co myslíš?" „Bylo, tatínku, já to viděl,“ nenechal se odbýt synek. „Hele, támhle někdo chodí po poli,“ oznamovala mábystrozrakáHanička. Byl to Tomáš soused: „Viděli jste to taky? Ten záblesk a jiskry?“ pátral Tomáš. „Aha! Že by Matěj přeci jenom …“ „Vidíš, tatínku, já měl pravdu!“ „Tak to odpusť, Matěji, já měl za to, že si vymýšlíš.“ „Nevymýšlím, tatínku.“ Tomáš dál vykládal:“Byla to děsná rána a bylo vidět velkou bílou kouli a z ní šly jiskry. Nejdřív jsem myslel, že tam někdo hodil dělbuch, ale na poli nic takového není vidět, teď jsem tam byl…“ No vida, už jsou i u nás v Olešku. Jako řádný scifista mám pro ten úkaz hned několik vysvětlení. Mohla se například zhroutit brána do paralelního vesmíru, což by mohlo znamenat, že už mi nebudou mizet ponožky. Taky tu na poli mohlo odstartovat ufo, kterého jsme si předtím ani nevšimli. Nebo Stážci času měli něco na práci právě u nás. Ale taky to moh být obyčejnej kulovej blesk anebo výboj na drátech vysokého napětí nějak související s mrazem. A to všechno se stalo u nás v Olešku.

kdo má nejnižší teplotu

"Vona tu Kateřina dostala minule injekci, tak se nedivte, že pláče," vysvětlovala sestřička včera v ordinaci. Kačka vyfasovala antibiotika, Matěj - ten je jedinej z nás téměř zdravej - byl uznán do stavu těch, co jim stačí kapky na kašel, a já jsem vyškemral antibiotika taky. Paní doktorka připustila, že mám ten krk hroznej. A tím by byla historka u konce, kdybych se pozdě odpoledne nesvěřoval kolegovi s našimi domácími chorobami. "Nakonec sme doma nemocný všici," povídám. Věroslav na to měl krátkou historku: "To my jsme doma byli jednou tak nemocní a všichni jsme leželi, že když jsme měli hlad, tak jsme se nejdřív změřili, a kdo měl nejnižší teplotu, šel dělat pro všechny oběd." Tak to nám zatím nehrozí. Přinejmenším proto, že Kačka umí vařit tak nanejvejš kašičku na zeleným rendlíčku ...

rabaření ve vaně

Žádné drama se nekonalo, přesto jsem pro Kačenku jel včera do školky o hodně dřív, ještě za světla. Teď v zimě to znamená kolem půl čtvrté. Měla ve školce dost vysokou teplotu, bylo proto lepší jí zavézt domů do postýlky. Ale chyba lávky! Do postýlky v žádném případě. Ve školce měli besídku, což znamenalo stromeček a dárečky, jelikož do školky chodí Ježíšek dycky dřív. To ví přeci každej. A tak jsem ty nemocný děti - on Mates je taky takovej načatej - odpoledne a navečer koučoval sám. MámiláHanička, jak již psáno, patří taky do stavu nemocných. Dostala antibiotika a vypadá to, že pracovní rok pro ni už skončil. Já jsem teď jedinej zdánlivě zdravej. Ale nic moc. Drží mě nad vodou jenom vědomí, že jsem sám, kdo z nás doma má teplotu pod třicetosm, což se i na vojně považovalo za absolutní zdraví. Jenom ty děti, těm vůbec nerozumím. Kde berou tu šťávu? Než jsem je naložil do vany (Kačku jen tak ošplíchnout, aby se neřeklo, to dá rozum), dělali ve světnici takovej virvál, že jsem je co chvíli musel pořádat. Jeden by řek: jsou nemocný, pudou ležet. Ale kdepak. Do tý postýlky jsem Káču rval skoro násilím, protože s Matějem chytala ve vaně ryby. A to má před nemocí přeci přednost. Dneska je vezu k paní doktorce. To jsem vážně zvědav, jestli jim povolí to rybaření. Skoro bych se vsadil, že udice půjde na nějakou dobu pod zámek

kam de ten kouř?

"Když si nebudeš mejt ruce, budeš nemocnej," slýchával jsem v mládí velmi často. Platilo to mě. Tuhle v pátek jsem to slyšel ve školce. Platillo to Matějovi. Je to jistě bohulibý úkon. Stejnému bohu žel však není ani zdaleka tak platný v opačné verzi. Tedy "Když si budeš mýt ruce, nebudeš nemocnej." Meju se vlastně furt, ale nemoce se mi nevyhýbaj a to ani dětem ani mémiléHaničce. Ta to letos ze sebe nějak nemůže setřást, co jsme přijeli z ostrova. Naše počasí jí nějak nesvědčí. A tak se ta podivná rýmo-chřipka-nachlazení čicotoje už čtrnáct dnů snaží pokazit nám adventní čas. V neděli večer, když jsem uložil děti, přišla máchoráHanička z ložnice, že má zelehlé ucho. "Potřebuju asistenci," pravila. "Jistě, Haničko, co mám udělat?" "Já si to podržím a ty to zapálíš." "Cože!?" "Tu svíčku do ucha, co jsem ji tuhle koupila." "No nazdar, přece nebudeš vopravdu věřit všemu, co se povídá." "Ale tohle je zaručenej recept vod indiánů Hopi z roku 1656," bránila se málaskaváHanička. Tak jo, položila se na kanape, kornout do ucha a já to podpálil. Snad to mémiléHaničce i pomohlo, říkala, že hned zítra si koupí další dvě. Já na to jen užasle koukám a furt mě vrtá hlavou: ale kam de ten kouř?

příště buď slušnej

"Já zapomněla dětem tašku," ve spěchu pravila mápečliváHanička včera ráno, když se vrátila z cesty s dětmi do školky. To se může stát každýmu, pomyslel jsem si a také odjel. A taky jsem se vrátil. Já si zapomněl telefon a doporučený dopis. To hezky začíná den, napadlo mě, to teda bude konec. A byl. Po cestě domů často zastavím pro benzin u pumpy. Když jsem tam včera přijel, jacísi chlapíci se tam motali u jediného volného stojanu. Netankovali. Přepojovali přívěsný vozík zvaný plaťák z jednoho vozu u pumpy parkujícího na druhý, kterým odjížděli. Blokovali dva stojany. Naštvaně jsem je objel. "Hele uhni, já chci vyjet," začal hned dialog řidič vod plaťáku. Dialog byl krátký, nechtěl jsem se hádat a tak jsem uhnul a poslal jsem ho - no tam. Mládenec nelenil a šel se mě velmi rozzlobeně zeptat, kam že to má jít. Chtěl se evidentně prát. "Víš co, di do auta," poradil jsem mu. "No proto, a příště buď slušnej," poradil zas on mě. Konflikt se nekonal, já měl chvilku vztek, ale pak jsem si řek: dyť von měl vlastně pravdu. Sice stál blbě tam, kde neměl. Tamtéž se taky motal vlastně se dvěma autama a vozejkem, ale nakonec já, kterej chtěl jenom koupit benzín u pumpy, jsem mu překážel. Tak jsem ho v duchu vodprosil, že už to víckrát neudělám, a jako pokání jsem si nechal umejt auto.

serpentiny a menu s sebou (zápisky z Madeiry, úterý 27/11/07)

"Dneska pojedeme do Santany, jsou tam ty původní domečky s trojúhelníkovejma střechama a tématický park," určovala směr úterního výletu mápečliváHanička. Po ranním čtení rozkazu a po snídani následovale etuda "jak se obléknu". Přesněji jak teple a jak civilizovaně. Několikrát to mápečliváHanička otočila, tedy svlékla a zase oblékla. Nokonec se téměř trefila. Na sandály bylo prostě moc chladno. (Zde trvá má laskaváHanička na vložení komentáře: Jiří sice zůstal v názorech pevný, ale vzhledem k hrozícím omrzlinám mu nezbývá než tvářit se statečně.) Po cestě se z trojúhelníkových střech vyklubaly klasické sedlové doškové stříšky malých domečků původních obyvatel. Hanička ty tvary prostě vidí jinak. Za půldruhé hodiny jsme tam byli. Jelo se přes kopce. Tady na Madeiře to tak prostě je. Musíte přes hory, abyste se dostali zas dolů. Nahoře byly mraky a zima, která ale zůstala i na severním pobřeží ostrova v Santaně. Moje kraťasy se ukázaly být nevhodnou volbou. "Jo a ty domečky u radnice prý moc původní nejsou," doplňovala cestou znalosti másečtěláHanička. Když jsme sjížděli k pobřeží strmými serpentinami, čekali jsme, že se konečně vyloupnou ty domečky a to město. Nedočkali jsme se. Všechny domečky, všechny tři domečky, jsou jen turistická atrakce a "Parque temático" je před nedávnem vybudovaná betonová zahrada, kde vám promítnou něco na způsob "Přistání na Měsíci", ale se zvláštním přihlédnutím k objevení ostrova. Plus místní vixlajvantový mikymausy. Fuj. Nešli jsem tam. Možná i proto, že jedinými návštěvnicemi atrakce byly na střeše ohromného patrového betonového parkoviště klidně se pasoucí dvě krávy. Spasilo nás kafe v kavárně na růžku a kromě toho, že jsem tam dopsal deník do aktuálního stavu, jsme ještě stihli stejného řidiče, co měl po ranní cestě pauzu a teď nás zavezl zpátky do Funchalu. Ta cesta ale stála za to. Sedli jsme si do první brázdy a měli tak vyhlídkovou jízdu serpentinami severního pobřeží. Hanička mi mačkala ruku a omlouvala to tím, že od propasti nás mnohdy dělila jen třiceticentimetrová zídka. Ve Funchalu v rybářské čtvrti nám přinesli turistické menu a poctivě odháněli pouliční podvraťáky, kteří si své menu nosili s sebou.
Po večeři něco ovoce, řekli jsme si a zamířili do tržnice, kde nám šikovný trhovec dal od každého kousku ovoce ochutnat. Když jsme si vybrali podle chuti, šikovně nás obral o pět euro. Totéž jsme o patro níž koupili tak pětkrát laciněji. Bez ochutnávky ovšem. Ta zřejmě byla v ceně spolu s přirážkou za první patro. Ale i tak to stálo za to. Takové ovoce jsme ještě nejedli.

přírodní zákon

"Hele, já bych se u tebe stavil po cestě," volal jsem z auta kamarádovi. Už nějakou dobu jsem pro něj sušil v tašce prezent k narozeninám, ze kterého se pomalu začalo klubat vánoční překvapení. Stavil jsem se. Prohodili jsme pár slov o životě a já se tvářil statečně. Statečnost byla namístě. Ono se mi už od podolské vodárny chtělo. Ale budeš statečnej a vydržíš to až domů, poručil jsem si. Ovšem jak jsem říkal: trochu jsme se zakecali. A po cestě v Komořanech to začlo být vážné. Nemá smysl unavovat horečnatými zážitky řidiče hledajícího osamocený plácek vhodný k výkonu. Je třeba ovšem podotknout, že podobný úmysl pojalo včerejší podvečer víc řidičů, čímž byly mé možnosti poněkud zredukovány. Zachránilo mě až prázdné místo těsně u Vraného. Teď tu nikdo nejede, je tma, nikdo nikde. Hup z auta ven. Ta úleva! A jako na potvoru nejednou v obou směrech skoro kolony aut. Vživotě tu touhle dobou nebyl tak silnej provoz. To musí bejt nějakej přírodní zákon tohleto. Vždycky když to člověk nejmíň potřebuje, je všude kolem spousta obecenstva a všude je plno. Taky máte ten pocit?

proti proudu (zápisky z Madeiry, pondělí 26/11/07)

"Do města se dostanete jedničkou, dvojkou nebo čtyřkou," radil nám mládenec z recepce. Vzali jsme to dvojkou. "Honem do informací, ať se dozvíme, odkaď nám to jede," pospíchala mápečliváHnička. Jelo to z Avenida de Mar, jako ostatně spousta dalších autobusů z Funchalu. Autobus je totiž asi nejrozumnější způsob, jak se přesunovat po ostrově. Nejdřív jsme si chtěli půjčit auto, ale v průvodci nám to rozmlouvali. A měli pravdu. Po těch uzoučkých klikatých cestičkách to na Madeiře není žádná legrace. Autobusy se skoro plácaj zrcátkama na pozdrav, když jedou proti sobě. Víc místa tam není. "To bylo tak dva centimetry," potvrdila přesnost míjení pohledem z okna mápozornáHanička. Na naši první levadu jsme jeli do vesničky Portela. "Z autobusu vystoupíte u baru a pokračujete nahoru kolem hezké doškové chaloupky," četla na místě v Portele máprecizníHanička z průvodce. "To sedí, chalupa je támhle," souhlasil jsem s Haničkou i průvodcem. "Tady jsou ti trhovci, to je taky správně," pochvalovala si to mámiláHanička. "Ale teď nevím, kudy dál." "Ukaž to sem," převzal jsem navigaci. "Tady píšou: ... dáme se doleva přes most ... a my šli doprava a most jsme vynechali!" "Von to nebyl most? No vidíš, a já myslela, že to most je." "Nebyl, Haničko, nebyl. Půjdem zpátky a já ti ten most ukážu." Most stál pořád na místě, kde ho vybudovali, tedy jsme jej správným směrem přešli a vydali se na naši historicky první levadu. To jsou Madeirská uměle vybudovaná vodní koryta, která svádějí vodu s hor do údolí. Voda je nahoře v horách čistá a pitná, to jsme v praxi na vlastní kůži ověřili. "Už toho focení nech, to je vodopád číslo vosumnáct," kritizovala moje fotografické zastávky mástarostliváHanička. "Ale dyž tenhle je úplně jinej," obhajoval jsem se pokaždé. Pěkná procházka kolem levad z nějakých 600m do asi 800m nám ke konci těch čtrnácti kilometrů připadala i s mými fotopřestávkami poněkud monotónní. Zachránila nás hospoda, protože jsme šli proti proudu. Respektive proti proudu vodnímu a proti směru uvedenému v průvodci. Ta hospoda je totiž jako výchozí bod na začátku cesty. My ji měli na konci. Konci dobrém, neboť nám přinesli kamenný hrnec plný místní česnečky a rybu s banánem. Dá se na tom přežít. Zpátky do údolí nás odvezl starý pán taxíkem. Taky nesvítil a ještě k tomu nablízko neviděl bez brejlí. Když mu v půlce jedné serpentiny přišla na mobil zpráva, zastavil, nasadil brýle, přečetl, odpověděl, omluvně mávl rukou, sundal brýle a jelo se dál. Dojeli jsme do centra dost včas na to, abychom se v informacích dozvěděli, kterým autobusem zítra na výlet. Ve městě právě rozsvěceli vánoční osvětlení. Divný. Děda Mráz na saních pod palmama. Ale co. Taky tu chtějí mít vánoce.

nebude po mně

Dostal jsem včera navečer vzácnou příležitost být doma sám. S dětmi sám, samozřejmě. MápečliváHanička měla schůzku s naší slečnou účetní, aby se dozvěděla, co všechno se na nás řítí teď a co až napřesrok. Občas nosím dětem knížky a ta dnešní byla s hodně obrázky, což přilákalo i Kačku. Kačenka se přidala k Matějovi a chvíli před koupáním jsme si četli o ježkovi Františkovi. Pak vana, mlíčko, čtení pohádky (teď jede Neználek), a pusu a spinkat, Matýsku. Jenže před čtením pohádky, ještě když se děti koupaly, jsem se dostal k oblíbené, ale velmi, velmi vzácné činnosti. Pustil jsem si muziku. U nás je jinak ticho. Obvykle není buď nálada anebo je prostě ticho, protože ticho je fajn. Ale včera byla nálada a nemuselo být ticho. Domem se nesly písničky. "Tatínku, kdo to dole zpívá?", ptal se Matýsek ještě ve vaně. "Ale jedna paní, pouštím si písničky, víš," seznámil jsem Matěje s dějem. Potom, jako každý den, šel Mates z vany sám, Kačku jsem odnesl, usušil, namazal a opatřil futrálem. Když jsem jí v postýlce dával mlíčko a přál dobrou noc, zaslechl jsem, že v domě ještě někdo další zpívá. Kouknu dolů a on to Matýsek sedí na schodech a zpívá si s Asonancí refrén písničky, kterou jsem si nechal pro radost párkrát zopakovat. Von se to, kluk jeden šikovná, za těch pár minut naučil a zkoušel si, jak mu to s nima jde dohromady. "Tatínku, to jsem hezky zpíval, viď?", řekl si o pochvalu. Zasloužil si ji. Hned ze dvou důvodů. Protože mu to tak šlo a taky proto, že nebude po mně. Mě to totiž nejde ani zdaleka tak dobře jako jemu.

tady taxíky nesvítěj (zápisky z Madeiry, neděle 25/11/07)

"Si připadám, jak v domově důchodců," sdělil jsem čerstvý pocit svépozornéHaničce v neděli ráno u snídaně. V hotelu všude kolem samej důchodce. Asi maj holt teď sezónu. "Do města to máme kousek, tak šup, ať něco stihnem," poháněla mě při vajíčkách a slanině (Full english breakfast) mástarostliváHanička. Šli jsme procházkou do přístavu a hlavního města Funchalu. Vzpomněl jsem si, že je možné zamávat na známé daleko ve světě z jednoho místa krzevá webovou kameru. "Jo, to píšou taky tady v průvodci," souhlasila máinformovanáHanička. Jenže kde je ten plácek, ze kterého se mává? Ku zjištění jsem použil mobilní techniku. Připojení telefonu a lokalizace mávacího plácku bylo dílem několika okamžiků. Klaplo to. Tady je důkaz. Mávání jsme měli odbyto i vydali jsme se tedy vzhůru na kopec do botanické zahrady. Kytky, kytky, kytky, ..., zastřižený kytky, ... A pak dál až nahoru lanovkou ke kapli a kostelu. Tam jsme našli v uličce opřený o zeď sáně, co s nima chceme jet někdy dolů po silnici. To je tu prý taková tradice. "Jé, hele, vláček, já chci k vláčku," začal jsem povykovat u cedule pro turisty. Šli jsme hledat vláček. "Tady někde musí bejt, tady je to na mapě," trval jsem paličatě na svém. "No tak já si tuhle sednu a běž si hledat to svý nádraží," smířlivě ustoupila málaskaváHanička. Chodil jsem na tom plácku dokola jak tatrman a koleje ani nádraží nikde. Až támhle v koutě u takového malého malého stavení byl nápis, že "tohle byla stanice železné dráhy a že dráha už je ale od roku 1943 zrušená." Koleje nikde, mašinky nikde, do háje s takovým nádražím. "Tak jdem domů, stejně bude večer," vzdal jsem pokus o vzkříšení železného oře. Šli jsme. Šli jsme pěšky s kopce cestou, jakou jsme nikdy nikde předtím nešli. Bylo to jako jít se Sněžky přímo dolů po rovné asfaltce. Za pár minut jsme si říkali, že to byl pěkně blbej nápad. Tady nikdo pěšky nechodí. "Hele, taxík," zahlaholil jsem v očekávání, že nám drožkář uleví v našem trápení. "Ale nesvítí, to on pro někoho jede," zklamaně jsem popsal stav věci. Když už jsme pajdali jak tučňáci, mávl jsem zoufale na asi čtvrtej zhasnutej taxík, co jel kolem. Okamžitě to otočil a vzal nás do hotelu. "Tak to vono bude asi tím, že tady ty taxíky prostě nesvítěj," snažil jsem se omluvit své pitomé rozhodnutí čekat na rozsvícenej taxík. Ale to už vedle mě na posteli hotelového pokoje máutrmácenáHanička spala.

Ferdo!

"Ferdo!", zkoušel jsem včera ráno svoji autoritu na našem malým tygrovi. Úplně zbytečně, samozřejmě. On má Ferdinand svoji hlavu. Je to ještě přeci jen kotě, i když, pravda, kapitální, a touhle dobou se může tak zrovna dostávat do puberty. V noci na pondělí měl zakázanou kuchyň a obývák, protože tam chladla vánoční štola. Ne snad, že by byl náš kocour na sladký, ale on si prostě všechno musí vočuchat. A vánoční štola s chlupama - nic moc. Dveře od ráje tak zůstaly na jednu noc uzavřené. Ráno hned využil skulinky a vpálil dovnitř jak střela s nízkou dráhou letu. Jenže dům ještě spal a já pospíchal na poradu, takže mladej musel zas ven. A tady byl ten kratší konec hole. "Ferdo!" Kdepak. Filuta dobře věděl, odkud vítr vane. Jemně jsem ho postrčil nohou směrem kolem linky ke dveřím. To si vyložil jako pobídku ke hře a zahnul těsně před dveřmi doleva kolem sedačky. Zrychlil jsem krok a Ferda taky. To už mu packy na hladké podlaze začly prokluzovat, čímž zatáčky bral smykem. S ocasem půl metru do výšky ledabyle zdviženým zdrhal v oblouku kolem křesla pod stůl. Honička jak v Chaplinovi. Mě se to smekalo, Ferda ujížděl, ale dohonit jsem ho logicky nemoh. Počkal na mě chvilku pod stolem, jestli si jako budem ještě hrát, a když viděl, že mě chuť neopouští, ba narůstá s přímou úměrou k nemožnosti ho polapit, vyrazil zpod stolu, proplet se mezi nohami židlí a jak živý torpédo prolít skulinou ve dveřích zpátky na chodbu. Tam se posadil a s aureolou vítězů nad hrdě vztyčeným čelem počkal, až se k němu páneček dotrmácí. Nechal se pohladit s vrněním, které bylo možné vyložit přibližně takto: "Jo tys chtěl, pane, jít sem na chodbu? No tos měl říct hned, já měl dojem, že se jdem honit. Ale po ránu ti moc nejde co?! No nevadí, nevadí, to dopilujem. Ale že jsme se hezky proběhli?! ..."

sběrák (zápisky z Madeiry, sobota 24/11/07)

Bránili jsme se s moumilouHaničkou, seč jsme mohli, ale neubránili se. Soused Tomáš totiž nedal jinak, než že vymete pavouky, listí a cement ze své limousiny, a že nás doveze na letiště. My jsme od přírody zvyklí postarat se sami o sebe, a tak nám to přišlo, že bychom obtěžovali, ale to prý že ne. A tak jsme jeli Antonem. Moc prima to bylo. MáúžasnáHanička byla jako u vytržení. Ne snad z Antonu, ten vídáme denně, ale z nové části letiště. Na rozdíl ode mne je mápracovitáHanička vázána pracovními povinnostmi spíš k rodné hroudě, takže terminál 2 ještě neviděla a žasla, jak se nám to letiště rozrůstá. U T2 jme se tedy se sousedy rozloučili a bylo to nečekaně fajn. Mít se s kým rozloučit před cestou, je takové, no, jak to tak napsat. Prostě máte pocit, že klidně můžete odjet, že vás někdo bude čekat, až se vrátíte. Na letišti jsem zas žasnul já: "Vono to letí do Lisabonu přes Budapešť?", ptala se překvapeně má všímavá Hanička. "Cože"?, vpadl jsem i já do reality low cost letů. "No jo, máš pravdu, cos to koupila?" "Ale to na webu nepsali!", bránila se má laskavá Hanička. "Zeptáme se u vokýnka", navrhl jsem. Tam jsme se dozvěděli, že to je normální, a že se to dělá kvůli vytěžování letů. Takže vlastně můžem být rádi, že letíme jen na Madeiru. Kdyby to bylo dál, mohli nás tím sběrákem povozit po celý Evropě. A to jsme jen u lítání. O přistávání darmo mluvit. Když jsme se blížili k ostrovu, začlo to trochu drncat a má milá Hanička se měl chytla za palec. To ona tak dělá vždycky, když se nestihne chytnout za celou ruku. A že prý jdeme na approach, a že se bude přistávat, děl kapitán. "To je tady dycky", pravila paní někde na sedadle kolem nás, "já už jsem tu potřetí a nikdy to nebylo jinak." Uklidňující na té větě bylo to, že to madame nejmíň dvakrát přežila. Nezbývalo než doufat, že to přežije i potřetí - a my s ní. Asi to maj piloti už nacvičený a automaty vychytaný, že jim boční uragán nevadí a škrtání křídel o ranway je nudná lapálie pro batolata.

krkavčí otec (zápisky z Madeiry, pátek 23/11/07)

"Ale vony nakonec ty děti vůbec nemají potřebu viset rodičům pořád kolem krku, hlavně že je o ně dobře postaráno, " utěšoval jsem svědomí své i méstarostlivéHaničky cestou z Teplic, kde jsme v pátek večer zanechali Kačku, Matěje i Ferdu. Už týden před odledtem na dovolenou se mi stýskalo po dětech i po kocourovi. A to jsme byli denně pohromadě. Matýskův upřímný dotaz: "Ale neodjedete?!", mě svíral u srdce. Po čtyřech letech jsme si teď na podzim dopřáli s moumilouHaničkou společnou dovolenou. První, která bude jinde, než v Olešku, a první, která bude bez dětí. Ten odjezd je ale jen pro drsňáky vopravdový. Celý týden jsem si říkal, jestli přeci jen nemáme ten výlet odříct.
Nakonec mě vědomí, že děti jsou u babičky dobře opatřeny, upokojilo, a já moh v klidu myslet na to, kde všude mám ponožky, co je potřebuju zabalit, a kam vlastně přišly ty kraťasy, co jsem je v létě skoro neužil. Ale nemyslete - to všechno je jen krycí manévr a kouřová clona, ponevadž ať dělám co dělám, stejně mám pocit krkavčího otce.

talent

„A moh‘ byste mi, prosím, vokázat támhleten červenej, co je schovanej pod tim modrým?“, navigoval jsem prodavače v bazaru v Nekázance. Oni tam totiž už nějakou dobu mají autíčka z Bořka Stavitele. To je takovej dětskej seriál, co ho vysílala onehdá televize a patřil do kategorie „pro Matýska povoleno“. Mají tam ta autíčka úplně nová, v originál obalu, ale za polovic. No nekupte to za ty peníze! A tak má Matýsek už skoro všechny. Chybí nám už jen pár kousků do sbírky. Kouzlo celého toho sbírání je v tom, že tam musím dobře dvakrát týdně docházet, když jdu na oběd, protože nikdo předem neví, co vlastně bude na pultě a kdy. Tuhle v úterý jsem čul, že červená ještěrka by mohla být v té nové hromádce. „I ne, to nebude ona, to je mašinka Tomáš,“ povídá pan prodavač. „No jo, ale co tuhle kousek vpravo. Ne vlevo, vpravo povídám. No tam pod tím zelenám vagónkem. No vidíte, je to ona!“ Kořist byla v síti. „A zkusil byste ještě tam vlevo, pod tou lískou. No tam dole. Ale ne, až tam vzadu, no tak to zkuste.“ Navigace se stávala obtížnou až nemožnou. Pan prodavač působil dojmem, že tam v tom místě má schovanej nějakej poklad a ten že se mi silou mocí zdráhá ukázat. „No tak jo, tak já si vezmu tuhlec červenou a přijdu zas příště, už mi chybí jen ta cisterna s vodou …“, ukončil jsem transakci s pocitem, že i neprodat je veliký umění a musí k tomu být talent.

mrcha kaktus

Byla doby, kdy jsem si bláhově myslel, že jsem obstojný mičurinec. Tu a tam jsem koupil něco v květináči a ono to chvíli rostlo a dokonce i kvetlo. Ovšem nikdy ne moc dlouho. To mi nejdřív nevadilo, ale po čase jsem shledával, že asi zas tak dobrej zahradník nebudu. To, že nějaký kytky přežily moji péči byla zásluha tuhého kořínku rostlin v mém majetku, nikoliv snad zásluhou mojí, ke kterémuž závěru jsem nutně musel dojít. Nicméně moji intenzivní péči přežilo několik klivíí po dědečkovi, dvě orchideje a jeden vánoční kaktus, který je předmětem dnešního povzdechnutí. Ten šupák vánoční se letos rozhod, že nepokvete. Jako by to všechno vyplácal o loňských vánocích. A to jsem ho po asi osmi letech přesadil, pohnojil a on roste a přibírá na objemu jako divej. Ale nekvete. Mrcha. Zato orchidej, která vůbec není vánoční, vykvetla do krásy. Možná to maj nějak tajně domluvený a přede mnou to tutlaj. To jsem zvědav, co na mě ušijou napřesrok.

kde bydlí Mikuláš

"A tatínku, kde bydlí anděl?", ptal se mě Matýsek včera cestou ze školky. Probírali jsme ještě před nadílkou ty básničky pro Mikuláše a tak to byla otázka naprosto k věci. "Anděl, Matýsku, bydlí v nebi a čerti zas v pekle, to přeci víš," odpovídal jsem poctivě. "Aha." Chvilku bylo ticho. "A co Mikuláš?" Matěj zaútočil po úvodní palebné přípravě. "No, Matýsku, to se tak docela neví," snažil jsem se zdržovat. Jak mám ksakru vědět, kde bydlí Mikuláš? V nebi? Nebo někde na faře? Nebo snad v sakristii kostela? Co tomu klukovi mám sakra říct? "Ty to nevíš, tatínku?" Mlčky jsem pokrčil rameny a chystal nějakou hloupou dospěláckou výmluvu. Ovšem Matěj měl už dávno nachystanej mat: "No přeci v Mikulášově, tatínku!"

dobrej kunčoft

Už nějakou dobu trénujeme Matýska, aby dokázal povědět Mikulášovi básničku. Matěj jich umí několik a dokonce je tu a tam na požádání ochoten je i deklamovat. Tak se dozvíte, jak to bylo, kdyš šel do Prahy pro jelita, či co mu řekl od Luciper, když se cestou do nebe stavil v pekle. Starost, kde vzít Mikuláše se ovšem s blížícím se termínem stávala skoro tísnivou. Ono to není žádná legrace tady u nás v zapadlé vsi sehnat Mikuláše s celou partou. Vloni to dopadlo dobře. Dostali jsme typ od Ondřeje, jenže já to telefonní číslo někam založil a čert ví, kam to vlastně bylo. Už nějakou dobu se tedy ptáme různě u sousedů bližších i vzdálených, jak je to u nich s Mikulášem, a jestli o nějakém nevědí. Zatím to moc slibné nebylo. A tu, takhle ve čtvrtek ještě před dovolenou otevřu schránku na dopisy a dole na dně leží takový lístek, vlastně spíš proužek papíru a něm: … vážení rodiče … a tak dál, a že jako jestli budeme chtít Mikuláše a čerty a anděla, že dodají až do domu a stupnici strašení že upraví na přání. Hnedle jsem na připsané číslo zavolal a ony to byly ony. Ty holky ze Zvole, co nám vloni tak báječně udělaly mikulášskou nadílku! No hned jsme si plácli a já se zas jednou cejtil, jak starej dobrej kunčoft, co si ho považujou.

gut

„Můžu hned vjet dovnitř?“, ptal jsem se v mém vychvalovaném gumoservisu. „Příde na to, co potřebujete,“ pravil pan vedoucí. A byli jsme u jádra věci. „Už jsem tu potřetí a pořád se ňák nemůžete dovážit těch předních kol. Furt mi to cuká s volantem,“ šel jsem rovnou na věc. "To je sice možný," povídá pan vedoucí, "ale co ukáže mašina, že je gut, musí bejt gut. Přes to nejede vlak." „No jo, ale vono to cuká, i když je to gut.“ „No tak sem najeďte. Mrknem na to.“ Pánové na to vlítli, pánové na to mrkli. A dostalo se mi vysvětlení prachzatraceně nevysvětlitelného. Laskaví pánové všecko znovu převážili, změřili, bylo to gut, ale přesto to cukalo. Protože ty pneumatiky, vlastně hlavně dvě, byly takové nějaké od přírody šišaté. Jakoby je tuhle a tamhle někdo krapet ubral rašplí. A že prý je to divný, jako by to bylo obržděný anebo třeba od špatnejch tlumičů. To by mohlo bejt, ale copak já brzdím jako tatrman? Nebrzdím. A tlumiče jsou taky v pořádku. Alespoň myslím. Tak to pánové dali jakžtakž dohromady a rozešli jsme se s tím, že kdyby to i po nějakém čase nebylo pořád gut, tak abych přijel, že prý něco vymyslíme. Nebude těžký uhádnout, co to bude. Co se tak asi dá v pneuservisu vymyslet. Nanejvejš tak nový gumy. Ach jo.

dvojnásobná paměť

"Von má tu paměť," pravil kolega v pondělí na poradě. Jo, měl jsem u nich objednanou paměť do počítače. To byla ta chybná paměť, která způsobila nefunkčnost počítače. Kdyby to bylo tak snadný i s člověkem. Ale není. Člověk ví, že si nepamatuje a proto by si měl zapisovat to, co zapomenout nechce. Což ovšem někdy zapomene udělat. Takže paměť bývá zhusta samá díra. Diravá paměť. Moje paměti se probíraly právě na té poradě. Potíž byla hlavně s tou, co se nedá objednat. Něco jsem si zapomněl zapsat, tudíž to nebylo v paměti. Nakonec jsem se z toho nějak vymotal. Moje paměť diravá mi však na rozdíl od iMacka zůstala. Ten má paměť novou a dokonce dvojnásobnou.

šetřivá maminka

Maminka je od přírody šetřivá. Možná to není přímo od přírody, možná je to výchovou, protože dědeček, tedy maminky tatínek, byl taky takovej shánčlivej. Ono se dřív vůbec žilo s tím, co už několik předchozích generací odzkoušelo a uznalo tím za používáníhodné. Dědily se boty, šaty, nádobí, nábytek, inu skoro všechno. Maminka ty časy pamatuje a chová se podle toho. Žádným způsobem se mi jí nepodařilo přesvědčit o tom, že dneska už je to všechno přeci jen o trošku jinak. Ani přímý a jasný odpor nepomohl. Maminka, pokud bylo třeba, prostě zjednala pro své potřeby sílu jinde. Nepodařilo se mi zabránit ani zcela absurdnímu přesunu nábytku, který se na maminčino přání přesunoval na vzdálenost poctivých pětašedesáti kilometrů dobře třikrát. Nakonec se vždycky našel někdo, komu se staré paní sželelo a „to kanape, pár křesel a nějakou tu skříňku“ mamince tam a zpátky převezl. I tentokrát jsem tedy rezignoval a ten zbytek jsem tuhle v pondělí večer vypůjčeným pickupem mamince do bytu dovezl. Strýc Míra už byl na místě: „to jsi zas převez půlku Folimanky,“ ohodnotil náklad, „ale kam to dá, vždyť už se jí to sem nevejde.“ To už bylo na mamince, ale ta, jak jí znám, to už nějak udělá. Hlavní je, že bude zas ve svém a že ušetřila. Ať to stojí, co to stojí.

heuréka

Bujaré zvolání: "Heuréka!" prý bylo provázeno úprkem řečeného Archimeda, an se hnal v rouše Adamově po Syrakusách poté, co s ním přetekla lázeň. Předpokládám, že by Oleščané byli udiveni ne méně než Syrakusané, kdyby mě viděli ve stejném oděvu pádit od nás kolem obecního úřadu směrem na Zvoli. Ušetřil jsem tedy nevinné sousedy pohledu na štěstím křepčícího magora a uchýlil jsem se ke svému opravenému iMacku. Je to tak. Tomáš, výtečný šťoural v jabkách ale i jinak nadaný jinoch, mi můj milovaný nástroj během mé nepřítomnosti opravil a teď běhá jako novej. Nikoliv Tomáš, alébrž iMac. Takže woleschko už zas může vycházet. A protože jsem se neflákal a psal si deníček do zásoby, budu se snažit teď napravit výpadek jakýmsi nášupem a dokud mi nedojde dech ( což bude tak za deset dní ), budou tu vždycky zápisy dva. Jeden čerstvý a druhý, řekněme, no třeba z druhé kapsy a taky z Madeiry, odkud jsme se teď v sobotu s moumilouHaničkou vrátili.