WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

truhlář

Vždycky mě vytočí neúcta a profesní šlendrián. Naposled minulý týden, kdy si konečně po více, než půl roce přijel pan truhlář (alespoň on o sobě tvrdí, že truhlář je) pro nábytek, který jsme kvůli kvalitě, provedení, vzhledu i rozměrům - to vše mělo být na míru a podle předaného obrázku - odmítli zaplatit. Truhlářská anabáze trvala dohromady přes rok a tahanice s truhlářským byly nejdřív skoro romantické, pak mrzuté, nepříjemné, vzteklé a poslední měsíce to už byla rezignace. Když nám v začátcích obchodního vztahu přijel pan řemeslník zaměřit prostory, do kterých jsme potřebovali umístit nábytek na míru, vypadalo velmi úsměvně - skoro až romanticky, když v deset v noci zjistil, že se už od nás nedostane, protože mu nejede ani autobus, natož pak vlak. Dostal tenkrát kartáček na zuby, pryčnu v hostinském pokoji a ráno jsem ho vezl s sebou do práce - vlak mu jel z Wilsonky. Cestou se mi přiznal, že je v Praze poprvé. Jenže pak se velmi prodloužily dodací lhůty, kvalita zmizela a začly se vtírat rozpačité pocity a když jsem kvůli knihovně, do které se nevejdou knihy, musel překládat elektriku, protože si panáček špatně změřil, kde je vypínač a zásuvky, tak už přišel i vztek. Bylo to jak mluvit do dubu. Zbylo po něm pár kousků nábytku, které jsme si nakonec nechali a zaplatili a hlavně velký otazník: jak je možné, že tenhle člověk vůbec může existovat?

daleko lepší než Bart

MojemiláHanička velice ráda čte. Spoustu věcí se dozví a čtením relaxuje. Teď zrovna dohání mezery a konzumuje psa. Tedy Ondřeje Neffa Psa neviditelného. V jeho papírové podobě, protože tu elektronickou nějak zanedbala. Tu a tam propukne ve smích, což chápu, jelikož jsem také propukal. Ostatně Pes je tak trochu jedním ze vzorů těchhle mých zápisků do deníku - však to Ondřej dobře ví. Winking
Ráno v koupelně mi mámiláHanička včera sdělovala své nové čtenářské zážitky. "Když se k Ondřejovi nastěhoval do ložnice Bart, děsně ho prý rozčilovalo, jak to psisko v noci strašlivě chrápe a prdí", dozvídal jsem se obsah jednoho z fejetonů. Už jsem byl venku ze sprchy a tudíž při smyslech. Studená mě vždycky probudí. Otuženého mě proto neporazila ani Haniččina logická paralela: "S tebou je to daleko lepší. Ty alespoň neprdíš."

stand by

Chci mamince pořídit co nejjednodušší přehrávač na cédéčka. Máme nějaká povídání, která by ráda poslouchala a tak jsem se rozhodl jí přeškolit z šelakových standardních desek na 78 otáček na digitální technologii. Proto potřebuji přehrávač jednoduchý a s prominutím nešetrnému ovládání vzdorující. Něco jsem našel na síti a šel si to vyzkoušet do kamenného obchodu. Jenže když jsem tu věcičku přinesl domů, zjistil jsem že bručí. Bručelo to na mě i ve stavu vypnutém, správněji označovaném stand-by. Tak to ne, bručet doma můžu jen já. Šel jsem ho vrátit.
V jiném obchodě jsem náhodou narazil ne přehrávač, který by mohl vyhovovat. Nechal jsem si ho předvést. Paní prodavačka mi vyhověla. Přístroj ve stavu stand-by jsem tedy zvedl a přiložil k uchu. Nejdřív ze předu, pak zezadu a to celé k oběma uším. Paní byla natolik vyjevená, že mi bez řečí slíbila, že mi ráda vrátí peníze, pokud by přístroj doma hučel. Zřejmě má s takovými své zkušenosti.

zima za oknem

Sněhem se letos zatím u nás šetřilo. To už neplatí. Rosničkáři z Komořan (no jo, to je furt řečí, tak jsem napsal z Modřan, no) tvrdí, že sněžení, které v úterý začalo, má mít trvalejší charakter. Trochu se ochladilo a v úterý večer už Oleško vypadalo jako pocukrovanej koblih. Ve středu ráno po půl sedmé jsem nastoupil s hrablem. Před Haničkou jsem se to snažil zlehčit. "Ty tři centimetry, to ani nestojí za to." Bylo jich spíš třináct, někde i třiadvacet, těch centimetrů. Hrablo svištělo a sníh se sypal dál. Svištěly i sousedovy pneumatiky. Při hrabání jsem na něj zavolal "Nachystej si lano, Martine, já tě vytáhnu." Dal jsem mu ještě pár minut a pak jsem k němu zacouval. "No jo, ale já asi nevím, jak to lano přidělat", řekl, když už jsem měl lano na oku auta. On sice VĚDĚL jak, ale NEMĚL čím. Ono zrovna u pažoutů je takový oko, co se musí zašroubovat do útrob auta pod krytkou. Když vyházel celej obsah kufru do sněhu, prohlásil, že to oko prostě nemá. Spásná myšlenka přišla vzápětí. "Máme přece eště jednoho Peugeota, tam to oko bude!" Bylo. Zapřáh jsem Outbacka do chomoutu a vytáh souseda až na hlavní. A šel hrabat dál. Sněhu přibývalo. Oleško by moh v tu chvíli malovat Lada. Večer, když jsem přijel, ho bylo zase dost, abychom s Matýskem měli práci. A včera ráno dalších dvacet. To už jsem vyběhl ve čtvrt na sedm a začal znovu. Tentokrát přijel traktor s radlicí a já byl rád, že na to nejsem sám jako vloni. Letos to trvalo, ale nakonec ta zima přeci jen přišla. A abysme neměli jenom práci se sněhem, na usmířenou nám tohle vykouzlila za oknem.

budeme snad potřebovat třetí?

Čekal jsem, že mojepracovitáHanička přijede trošku dřív. Ale protože jí důvěřuju a plně na ní spoléhám - v těch důležitých věcech - měl jsem starost jen malou, přiměřenou malému zpoždění. Děti už spaly, když se Hanička hlásila klepáním na dveře. Vrátila se z důležitého obchodního jednání poněkud upracovaná. "Bylo to dlouhý, viď?" ptal jsem se jí. "Ale kdepak, jednání bylo normální. Daleko dýl Zbyňkovi trvalo, než mi vyměnil kolo. V tom obleku se mu to špatně dělalo." A bylo to venku, tyhle věci se člověku přihodí vždycky, když je nejmíň čeká. "To jsem zvědavá, jak s tím pojedu zejtra do Liberce." Svěřovala se se svou starostí žena. Pochopil jsem, že na dojezdové rezervě by brzy dojezdila a nabídl své auto. Se slovy: "Ale to ti tam ještě musím přilepit dálniční známku", jsem vyšel do tmy provést oznámkování vozu. Věc byla vyřešena.
"Co všechno mám udělat, aby tvoje auto startovalo?" tázala se mojezvídaváHanička druhý den ráno. Některé otázky, byť nevinně položené, mě uvedou do stavu vysoké pohotovosti. Začal jsem tušit, že otočení klíčkem to nespraví. Spravily to startovací kabely. Abych totiž mohl v noci vylepit známku na okno, musel jsem si rozsvítit uvnitř auta a vypnout automatické stmívání, abych nemusel pořád rozednívat. Do původního stavu už jsem osvětlení nevrátil. A to se baterce nelíbilo. Pomocí jednoho auta bez kola jsem nastartoval auto druhé bez baterky. Teď už se jen děsím situace, kdy nepojedou obě naše auta. Budeme snad potřebovat třetí?

z Dakaru do Prahy

Pondělí se vyznačuje několika negativními prvenstvími. Především je po neděli, což samo o sobě vypovídá dost. Logicky navazuje první povinnost nového týdne, totiž být přítomen v práci, v některých případech, mě nevyjímaje, přítomnost na poradě. Stejně si myslím, že v pondělí v půl devátý ráno se nikdo moc radit nemůže, ale to je věc jiná. V pondělí ráno všichni pospíchají. Pondělních všech je však podstatně víc, než úterních a všichni čtvrteční - to se s pondělními nedá vůbec srovnat. Hustota provozu odpovídá počtu všech spěchajících. Provozní ucpávky jsou na pondělním pořádku. Tohle pondělí jakbysmet. Fronta na kruhovém objezdu v Dolních Břežanech rostla. A nerostla bezdůvodně. V tom největším provozu tancoval na kruháku bagr. No ano. Popojížděl, nakrucoval se, i lžící kýval. Po nějaké chvíli popojíždění jsem pochopil ty tanečky. Na kruháku utrousil velkej kamión asi tak dvě tuny štěrkové drtě a vytvořil tak uprostřed Břežan duny téměř dakarské. Jestli to bylo na počest závodu, který se právě jede, to nevím. Zato vím, že se pánové - řidič kamiónu a bagrista - snažili tu hromadu odklidit. Přeci jen né každý běžně používá terénní auto na cestu do práce. Zvládli to a provoz byl obnoven. Tedy z Břežan, nikoliv z Dakaru, do Prahy.

škubánky

Je to už několik desítek let, co jsem naposledy jedl škubánky. Škubánky od babičky byly velká dobrota, protože je opékala pěkně po obou stranách a byly vždycky s mákem. Nějak jsem si na ně v sobotu vzpomněl a navrhl tohle jídlo k obědu. "Ale nebude ti vadit, když si udělám něco jiného?", ptala se mojemlsnáHanička tónem, který jasně mapoval její rozkošatělý vztah ke škubánkům s mákem. "Bramborový těsto můžu jenom v knedlíkách, jinak je vlastně odporný. A na sladko - no to musí bejt vůbec hnus," chválila Hanička den před večerem. Jsem statečný muž a žádné protivenství není dost velké, aby mě odradilo od škubánků k sobotnímu obědu. Vzal jsem "Vaříme zdravě, chutně a hospodárně" a jal se kuchtit. První výsledek jsem posypal mákem a zanesl ho mévybíravéHaničce k ochutnání. "Musím přiznat, že se můj názor mění z "velmi odporného" na "celkem stravitelné"", objektivně zhodnotila moje žena situaci. Povytáhl jsem neslyšně pravé obočí a vrátil se zpátky k plotně. Když mojemiláHanička dojídala druhý talíř oněch odporných, ale stravitelných škubánků s mákem, prohlásila tak, aby neztratila fazónu: "No, bylo to docela dobrý, ale už jsem odvykla tomu smaženýmu, asi mi bude špatně." Špatně jí není doteď!

100

Včera bylo provedeno sčítání lidu. Protože jde o statistiku, nelze očekávat nic, než suchá čísla. Je nás i s Jurášem pět, celkem měříme 687,5 centimetru a je nám dohromady 100 let. Přičemž nejdelší je Juráš - už je o pět centimetrů větší, než já! Kdo je nejstarší, je nabíledni. No a vykvet podběl. To sice nemá se statistikou nic společného, ale na leden je to výkon.

vítr

"Jeď pro Martinu, uvízla v Černíkách. Vítr tam shodil na cestu sloup elektrického vedení. Pěšky projde, ale autem to nejde." Příkaz zněl jasně: zachránit očekávanou návštěvu před odfouknutím. Obouval jsem si už kecky, když přišla nová zpráva. "Šlo to nakonec projet, Martina je tu za chvíli." Kecky jsem nechal venku. Ohlášená vichřice tedy opravdu dorazila. Tím myslím přírodní úkaz. Nikoliv naši kamarádku. Ta dorazila bez zvukových efektů jen se slovy: "Nakonec jsem to projela, ale bála jsem se. Ty dráty byly hodně nízko, autobus to musel otočit." Zato venku fučelo opravdu dost a řekl bych, že fučí stále víc. Prý snad i stopadesátkou! Tedy nepovolenou rychlostí! Neříkám, že je to dobře, ale je to lepší, než v dobách, kdy se "poroučelo větru, dešti". Večer jsem jel Martinu vyprovodit a vzal s sebou foťák, kdyby něco. V Černíkách už nic. Jen popadané větve stromů na cestě. Zato když jsem přijel domů, zrovna přicházel soused. Byli se psem Akimem na procházce. "To ten plot támhle sousedům moc dobře nepostavili", povídá a mávl rukou do tmy. Prohodili jsme pár slov a já se šel podívat, o co jde. Šlo o to, že ve sloupkách chyběly armovací dráty. A vítr sfouknul ten plot jako svíčku.

to přeci nemůžu nikdy dohnat

Radka ještě čekala, když jsem navečer přijel domů. Radka je naše prima kamarádka a svědkyně mojímiléHaničky. Byla při tom, když se mi Hanička upsala ve Lnářích. My zas jsme při tom, když Radce roste bříško. Přijel jsem si na něj včera sáhnout. Bude to prý - ale, vlastně: co je vám do toho! Povídali si s mouzkušenouHaničkou co a jak. Že prý je to děsnej vopruz. Poučovala mojeHanička. "Jak ti rostou prsa, tak musíš spát v podprsence a vlastně jseš v ní dvacetčtyři hodiny denně až do tý doby, dokud kojíš. Trápení je to děsný, no to víš. To mužský, ti nevědí, co to je - voni to maj tak snadný!" Otočily se na mě. Němá výčitka čišela z obou párů očí. Byl jsem v pasti. Tak strašnej hendikep! Tohle přeci nemůžu nikdy dohnat.
Když mi mojemazanáHanička koukala přes rameno a četla, jak tu o ní píšu, rozhořčeně pravila: "Ale tady z toho vůbec nevyplývá, že v tom musíš bejt nejmíň celej rok: Copak ti to furt nedochází?! To je stejný, jako třeba muž se železnou maskou ...!" Tedy já nevím, školy nemám, ale víte snad někdo o nějakým chlapovi, kterej měl rok prsa v železný masce?

mám tam ve správě trakař

Ladovy obrázky jsou jako z jiného světa. Ale už skoro nikdo si nepamatuje, že přesně takhle vypadal život před pár desítkami let. Dobrá, dobrá. Před několika páry desítek let. Totiž život na vsi. Na vsi byli sousedi, koláři, kováři, truhláři a tak. Bubáky a hastrmany nevyjímaje. My jsme na vsi teprv rok a už začínám mít dojem, že se sem kromě nás ti řemeslníci vracejí. Tak třeba: pomáhat s dětmi a s hospodařením nám chodí hospodyně - moc hodná paní ze sousedství. Pozemek nám srovnal, trávník založil a dlažbu udělal soused z vedlejší vsi. A bude stavět i plot. Tuhlec z dolní Březové nám bude pomáhat pan tesař s kůlnou. Taky tu máme koláře. Tedy automechanika. Stará se nám o auta. Zrovna dneska večer povídá mojemiláHanička. "Teď zůstaneš chvíli s dětma sám. Já si zajdu tuhlec vedle do vsi pro auto." Krásná věta. Slyšíte to tam taky? "Mikeši, tady máš krejcar a zaběhni mi do Mnichovic ke koláři, mám tam ve správě trakař a večer má být hotový."

budu chlapík jako rys

"Musíš k Mengovi!" trvala na svém mojestarostliváHanička poté, co to u nás doma vypadalo jako v ordinaci pana doktora z Vesničky mé střediskové. Celý jsem se otočit mohl, ale krk bolel čím dál víc a otáčení hlavou rozhodně nebylo na seznamu oblíbených pohybů. Pan Meng je Číňan a praktikuje tradiční čínské masáže. Šel jsem za ním dneska ráno. "Vy tady zmente boty", poučil mě pan Meng po uvítání a už jsem byl v jeho péči. Na stole mě zpracovával nejdřív opatrně. Zkoumal, co mi je. Drhnutí přišlo hned potom. Když mi utrh pravou půlku zad a začal se v tom dál šťourat, poučil mě: "Tady to pateř a vedle rebro, to mezi, to měkká kost. Vy tam zánět, sval tam na kosti, já sval odlepit, vy už ne zatuhlo." Odlepoval ten sval asi půl hodiny a mě připadalo, že mi brousí ty "rebra" na sucho rašplí. "Ted už bude projít ten sval a tahne až k hlava, teď uvolnil, já prosím vás, otočil hlavu, kam půjde." A jal se mi drtit hlavu s pravděpodobným úmyslem mi jí nejdřív ukroutit a pak procpat tou malou dirkou v masážním stole. Ani ramena nenechal na pokoji. Rval je pěkně pomalu, abych si ty jeho pazoury užil. "Je hotovo všecko" řekl nakonec zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystal na další útok. "Vy teď pohyboval slabě, noc vy obalit krk do tepla." Poučil mě na rozloučenou a s úsměvem mě vyprovodil. Prý za tři dny zas budu chlapík jako rys - no, uvidíme.

zblbnul z téhle zimy

"Tahle zima mi vyhovuje." Sdělila mi mojemiláHanička včera odpoledne, když jsme se s Kačkou a Matýskem vyhřívali na terase. Bylo nádherně, úplný jaro. Celá příroda blbne. Dole před Jarovem kvetou už jívy u tunelu trati Posázavského pacifiku. Nám se u bazénu líhnou potápníci a znakoplavky a bujaře se prohánějí ve vodě, která je až do skutečného jara jejich. Pak se uvidí. Blbne nejenom příroda. Dneska ráno mě udivil zvuk autobusu před domem. Podotýkám, že bydlíme na vsi, kde dávají lišky dobrou noc. Konečná autobusu je sice asi pětset metrů vzdálená, ale k nám to autobusem skoro nejde. Jednak je to obytná zóna, druhak jsou cesty úzký a hlavně není kam dojet - cesta je slepá, což se od řidiče autobusu naopak neočekává. Prostě asi jenom zblbnul z téhle zimy. Jako spousta ostatních. Když jsem vykouk ven, třistatřicettrojka už couvala do kopce, aby se od nás vůbec dostala.

patří do rodiny

Minulý týden jsme se přeli, jestli Dědek Čuchák může hlasovat. To je totiž jediný spolehlivý důkaz, jestli je člověk člověkem anebo je android. Dědek Čuchák je důležitá postava v románech přítele Ondřeje Neffa. O posledním, který vyšel před Vánoci, si můžete přečíst tady. Včera přišel Roman, náš skvělý masér, se zásadní zprávou. Dědek Čuchák může hlasovat. Oddychli jsme si. Pak jsme určitě i my rodina lidí. Já, kterému říká mojemiláHanička Medvěd, jsem na tom ještě dobře, ale Matýsek, ten je Kraken. Kačence jsem ještě před rokem říkal Harkonen a nyní má přezdívku GunGan. Zdánlivá neutralita mékrásnéHaničky je ovšem vskutku jen iluzorní. Tuhle jsem jí přistihl s jednou mojí ponožkou, kterou zcela jistě vytáhla z kteréhosi z paralelních vesmírů (viz. archiv 2006// 5.5.// - paralelní ponožky). Patří do rodiny. Je paralelní.

narovnaná cesta

Jel jsem dneska jako každé ráno přes Vrané a Jarov do centra. Od Závisti cesta trochu v zatáčkách stoupá a na horní úvrati se pod kopcem cesta stáčí doprava pod kopec Točnou. Vždycky se stáčela. I na podzim, když jsem si všiml převlékání kabátu stavařských domků ze žluté na modrou. Celou tu dobu už od prázdnin je v tom místě vybudovaná nová rovná cesta kvůli pracem na tunelu pod Točnou. Ale nepoužívá se. Z důvodů známých jen stavařům. Ze stejných důvodů dnes "odtajnili" připravené značky a zatočenou cestu tak narovnali. V poslední chvíli jsem cuknul volantem zpátky. Ten autobus přede mnou to nestihl. Já ano, já jsem už dneska jel rovně.

potíže s elektřinou

Odpad z domu vždycky někam teče. Říká se tomu všelijak. Senkrovna, misgrubna, septik, ... My máme kalovou jímku, protože v ní je kalové čerpadlo. Tedy samozřejmě nejenom to čerpadlo. A taky máme elektrorozvodnou skříňku, kde jsou jističe a vůbec dráty. Včera jsem říkal panu elektrikáři, který z technických důvodů prodlužoval kabely v zemi vedoucí k jímce, aby radši všecko pořádně prověřil. Měl jsem k tomu prostý důvod. Napěťový chránič, který má za úkol chránit naše zdraví a životy, sice životy chránil, ale nervy drásal. Každou chvíli vypadl. "No bodejď ne", povídal pan elektrikář, "dyť máte tuhle v tý vodě odolný elektrický krabici vodu". Vona ta voda sice dovnitř nemůže, ale jak už tam jednou je, tak zas nemůže ven, pochopil jsem z principu vodotěsnosti krabice. Takhle jednoduše vysvětlil a potom výměnou vyřešil pan elektrikář naše potíže s elektřinou.

konečně jsme se dočkali změny

Chodíme na oběd často s kolegou do bufetu. Bufet je slovo převzaté a zakořenilo u nás nejvíc v dobách komunistického temna. Do bufetu na stojáka, to byl svého času denní chléb - totiž denní příděl kalorií, jak by zas tvrdil jistý pan doktor Doleček, který svou popularitu v téže době založil na pranýřování právě bufetů a jiných rychlojídelen v souvislosti s přebytečnými kaloriemi. O Mac - čemkoliv se tehdá ani mluvit nesmělo a když, tak jen jako o imperialisticko-buržoazním modelu nezdravé výživy. Byly tu hlavně jen stánky s buřty a bufety. Přičemž bufet - třeba Koruna - to už bylo skoro nóbl. Od dob buřtů s hořčicí na Václaváku nebo u zoufalce na Pavláku uplynulo nmoho let. Neviditelná ruka tržní ekonomiky vtrhla i do oblasti stánků s buřty. Na Václaváku je jich mnohonásobně víc, než tenkrát. Barvy a velikosti i náplně přibyly a obměnily se. V podstatě jsou to ale pořád jenom nějaké ty buřty. Zrovna včera když jsem šel z oběda (z bufetu), měl jsem cestu kolem stánku s buřty. Jakýsi - doktor Doleček by řekl obézní chlapeček - se tam právě cpal oním buřtem s hořčicí. Cizojazyčný asitatínek ještě něco objednával u pultu. Jazykově vybavená prodavačka vstřícně komunikovala: "Eines kečup yes?" Víc jsem slyšet nepotřeboval. Konečně jsme se dočkali změny! I v tom nejzapadleším stánku s buřty u nás pracují jazykově vzdělaní lidé.

konec záhady

Učiníme konec záhady. V minulé hádance jsem nabídl možnosti, neboť byla nelehká. Ten, kdo odpověděl b), měl pravdu a za odměnu smí záhadné rampy navštívit. Nově budované rampy teď slouží jenom Matýskovi. Jako startovací dráhy. Včera letěl mockrát. Z toho párkrát prolétl báječné startovací dráhy a pak na houpačce letěl třikrát po čumě, jednou si dokonce rozsekl ret. Je to vypečená zima letos. Sněhu abys pohledal, venku pomalu začnou kvést petrklíče a ptáci už z lesa řvou jak pominutí.

menežerské eventy

Není jednoduché dneska pracovat moderně. To není jen tak, jako kdysi, když dědečkovi řekl pan Křižík: "Pane Jeníku, mohl byste jet zařídit kancelář někam na Moravu, víte, budeme tam zavádět elektřinu, kam jen se dá." Dneska musíte postavit tým. A nejen to: tým musíte stmelovat. Jenže krásné české slovo tmelení se nenosí. Místo toho vás nejdřív pozvou na brífink, kde proběhne brejnstormink a kde se dozvíte, kdy se dostavit na mítink. Na mítinku vám prezentují nejen vizi ale i vizualizaci strategických targetů a vy pak jdete do ofisu a spolu s ký ekounty čekujete skeduling, abyste našli volný slot na tým bilding v autdóru. Není to žádná legrace menežovat dneska tým. Vím to. Včera mi zas přišla pozvánka na menežerské eventy.

až na to bude bočazí

"Já jsem teda teďka v Mokropsích", sděloval mi do telefonu na Silvestra můj kamarád Míša. Volal jsem mu, jelikož na Silvestra se volat kamarádům má. "My tady teď paříme a zejtra jedem domu", dozvěděl jsem se ještě. Tento letošní silvestrovský výlet měl svůj epilog včera odpoledne, když jsem po cestě domů jako obvykle volal Míšovi, co je tak novýho. "Demužu bluwid", sípal do sluchátka, "seb doba a báb ďákej zádět hlasiwek debo co. A do doho se bi břidala ešdě rýba." "Ježkovy voči, kdes k tomu teď přišel?", snažil jsem se účastnit jeho utrpení. "Já do sdudedý pywo asi deběl da doho Sylwesdra bíd, dyž da bdě už děco lezlo", slyšel jsem vysvětlení, "wodo by bak báleb bobohlo do, že seb bil swaředou griodku a swaředý wído, ale wodo už bylo po dob pywu asi bozdě..." Už jsem ho dál netrápil. Pochopil jsem, že utrpení je na pokraji snesitelnosti. Na to pywo pudem, až na to bude bočazí.

už ti chybí jenom padák

Noční stolek je v mém případě skladištěm aktualit jako jsou právě rozečtené knihy a rozposlouchané nahrávky mluveného slova. Je tomu tak proto, že kniha ve spojení s poslouchaným slovem je báječná narkóza. Ve jmenovaném pořadí. Když mě začnou bolet oči nebo mě právě odcházejícího do říše snů bací do nosu rozečtená kniha (zde doporučuji brát si "na spaní" jen lehkou literaturu!), pak přichází na řadu například Cyrano, kterého skvěle hrál pan Höger. A už jen několik minut mě dělí od spravedlivého spánku. To jest původem toho, že se se mi na a ve stolku stále vrší další a další nezkonzumovaná díla. I včera jsem si nesl svou várku do postele. "A pilota máš?", zeptala se jízlivě mojemiláHanička. "No jasně, i telefon, kdyby někdo volal", snažil jsem se vytáhnout svou připraveností na libovolnou krizovou situaci. "Tak to už ti chybí jenom padák, až poletíte všichni z vokna!", děla mojeskvěláHanička rozhořčeně. Chápu to, blížila se jedenáctá a to musí každá legrace stranou.

je to prostě tak

Rekordy láme nejen počasí, což dokazuje včerejších 12,1°C u nás v Olešku, ale i obyčejné holítko. Před necelým rokem jsem si zapsal, jak zkouším ostřit žiletky podle českého patentu. A teď je to rok, co jsem pod pyramidu začal vkládat ono zmíněné rekordní holítko. A rok se s ním holím. Bez újmy na zdraví. Kdoví, kde je jádro pudla. Prostá skutečnost je, že holítko vydrželo při průměrné frekvenci čtyři holení do týdne nejméně nějakých dvěstě holení. A holí bez poškození holeného dál. Nepátral jsem v údajích výrobce, jestli je to běžné nebo ne. Je to prostě tak.

lepší počasí jsme si nemohli přát

Dneska má být podle kalendáře zima. Už je leden. Ale ještě včera byl třetí nejteplejší prosincový den u nás v Olešku. Alespoň podle zápisů, které si vedu. Měli jsme tu skoro jasno a 10, 4°C! Na pochod, který se včera udál, jsme si lepší počasí nemohli přát.