WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

mezi supy

Nejčastěji jezdím do kanceláře přes Václavák. Je to zatím statisticky nejrychlejší průjezd od Vyšehradu přes Botanickou zahradu až k nám do Věznice. Václavák je spíš širokou ulicí, než náměstím. Tak ho ostatně vidí nejčastěji tůristi. Vnímá ho tak i policie. Strážníci. Už mi několikrát vycinkali, že bych měl mít puštěný pravý blinkr a dávat přednost chodcům a vůbec být vzorným řidičem. Zatím se to obešlo bez ekonomických efektů i bez ztráty tolik oblíbených bodů. To štěstí asi neměl včera ráno řidič bílé dodávky. Viděl jsem ho až když zablokoval ústí Krakovské a s blikajícími světly začal couvat v protisměru do jednosměrky, což Krakovská je. Strážníci stáli přímo před ním u květinového záhonu uprostřed Václaváku. Nejdřív jen tak otočili hlavy, aby jako náhodou mohli přehlédnout drobný přestupek, pokud by nepokračoval. Pak už se otočili celí, pak si jeden dal ruce v bok a druhý se předklonil a opřel lokty o litinový patník. Kroutili hlavami, div jim neupadly. A řidič jakoby pořád nic nevidel. Pěkně v klidu na zpátečku se zapnutejma blikačkama vcouvával do Krakovské proti srsti. To už jsem objížděl nahoře oblouk "pod ocasem" a ztratil dějiště z očí. Ještě před odbočením do Opletalky jsem se musel na přechodu ohlédnout, abych viděl finále. Konalo se. Dodávka parkovala asi dvacet metrů od nároží, dveře otevřené, zločinec vytažen na chodníku právě předváděl své doklady ruce zákona. To je tak, když si člověk neuvědomí, že i v centru města se pořád pohybuje mezi hladovými supy.

hádanka na konec května

Na konec května tu mám zas jednu hádanku. Co je na obrázku?
a) jeden z návrhů na nové logo výstavy Země živitelka
b) můj stín v podvečer na zahradě
c) kolorovaný družicový snímek obrazců v obilí na jih od Oleška

je to Bedřich

Pořád tu píšu o té havěti, co tu s ní žijeme. Zvěř lesní i zahradní, domácí, přespolní, ptactvo včetně čápů, ba i žaby. Tuhlec v sobotu nám tu jedna skákala po zahradě a hledala, kde by si tak žabí talmičku smočila. Nějak se jí u nás asi nelíbilo a tak s žabím nadáváním odkvákala jinam. V bazénu brčálníku jsme s Matýskem našli střevlíka ( byl menší, než ten brněnský ) a teď ho sušíme a budem ho zkoumat pod lupou. No a v neděli jdou takhle sousedi s pejskem kolem a že máme pěknou trávu a Kačce že to sluší, a tak se stavte na kafíčko, ale jo ... inu však to znáte. Jako lidi, co se rádi vidí a tak se zastaví na kousek řeči. "Já vám už tuhle chtěla říct," povídá paní," že ten váš srnec, co o něm píšete, že to je tady náš Bedřich. On tu v okolí dělá hrozný škody. Támhle Na Vrškách odřel sousedům parůžkama dva mladý stromky až na dřevo." "Aha, tak to vidíte. On asi bydlí támhle vedle na pozemku v křoví." "I kdepak, ten bydlí tady všude kolem, on to tu má celý prochozený." No vida, my mysleli, kdovíjak to není vzácný úkaz, že k nám chodí na zahradu, a on je to Bedřich!

jednou za dva roky

Jo, jo, v Brně. Výstava jako každá druhá. Nic, co by člověka, který není z oboru, mohlo zajímat. Každý večer někde v hospodě, protože na "pokoji", kde jsem si původně chtěl číst přivezenou knihu, se číst nedalo. Nedalo se tam ani moc pobývat. Taktak, že šlo přespat. On se pan Staněk zřejmě od té doby, co jsme tam byli naposled, o penzion přestal starat a teď je z toho spíš dělnická ubytovna. Kolegovi vadili pavouci. "No, no, aby ses nezbláznil, dyť je to jenom pokoutník," uklidňoval jsem situaci, když takhle po ránu Petr ječel, že takovýho pavouka snad v životě neviděl. Horší to bylo s vlhkostí. V úterý jsme cestou z hospody promokli ("... ste blbý, běhat po nocech v dešti, měli sme zůstat v tý hospodě ..." byla Petrova častá věta). A bylo potřeba se usušit. Moc to nešlo, džíny doschly až doma a boty jsme sušili na výstavišti v kufru auta. Jak vyvoněné pak odpoledne při odjezdu bylo! Tu pastoušku nám byl čert dlužen. A možná, že to byl právě on, kdo mi poslední ráno poslal na rozloučenou toho čtyřcentimetrovýho střevlíka do koupelny. Nijak jsem se s ním nepřel. Pochopil jsem, že je to jeho nora, vyklidil jsem si věci do auta a odjel přes výstaviště domů. Inu, Brno ... ještě, že ta výstava je jenom jednou za dva roky.

Embax

Tenhle týden jsem v Brně na Embaxu, takže pokračování až zas po neděli.

nákup

"Tak co pro vás?", zaptala se bodrá paní krámská. "Nějaký hezký prádýlko. Teda pro ženu, to víte, já to nenosim", snažil jsem se o žert. "Nó, to bych to prádlo chtěla vidět, co by bylo na vás, to by muselo bejt!" Pochopil jsem, že hubu má paní proříznutou dobře. "Tak co by to teda mělo bejt? Tady mám tuhle kytičkovanou a co takhle tygra, to byste nechtěl? To se teďka děsně nosí." "Ne to ne! A tygra už vůbec ne, to mi do domu nesmí." "No tak si máte dupnout, dyť je to nakonec pro vás." "Ale vy mě nerozumíte, to mě se to nelíbí. Prostě mi ukažte nějakou klasickou barvu." "A jéje, zase ňákej konzerva. No eště, že vás nemám doma." "To máte pravdu, vono je to takhle lepší." Vybíral jsem si dál něco hezkého pro moumilouHaničku. Nakonec jsem vybral. "Tadle je dobrá, v tý si pani může i zavázat tkaničky," pochválila mi volbu paní vedoucí. Hanička měla radost, ale ouha! Tentokrát jsem se netrefil střihem. Prostě ty kousky látky nějak nesedly. Šli jsme je tedy druhý den měnit. "Tak ukažte," dala madam najevo, že nás vlastně čekala. MojekrásnáHanička si vybrala nakonec kousky tři. "Poď si mě muckat," vtáhla mě do kabinky mádraháHanička. A teď si mě představte, byl jsem jak školák v dámský šatně. Ale statečně jsem dělal, že to je běžný, že se svou ženou chodím do zkušební kabinky naprosto běžně. Vybrali jsme, považte!, tu kytičkovanou. Ona se tak nějak nejvíc hodila. "No to sem ráda," pravila nám pani, když jsme jí pochválili, že ví, co doporučuje. "A tady máte eště dvě stovky zpátky ať to máme z krku celý," dokončila obchodní jednání paní z krámu "Koťátko".

2010

Přišlo mi včera poslední varování před zrušením domény woleschko. Že prý jsem přes veškerá upozornění a urgence pořád neuhradil polplatek za správu. Ježkovy voči. Dyť mě nic nepřišlo! Volal jsem na kontaktní číslo a citllivě promlouval se slečnou, která mi sdělila, že ona už je ta poslední, kdo mi psal na veškeré možné adresy, a že ty výzvy chodily na moji kontaktní adresu ... No jó! Já se na tu adresu nepřihlásil už kolik měsíců. Našel jsem to tam, hned zaplatil a stačil jsem se domluvit s administrátorem, že to zaplatím radši na tři roky do předu. Pro jistotu. Tak to teď mám jistý. Woleschko bude nejmíň do roku 2010. Pak zas musím pozorně sledovat poštu. A poučení? Vybírejte schránky, jsou chvíle, kdy tam může být i něco, co vás zajímá.

jatka č.1

"Teď máš snídat a ne se hrabat v bazénu", kárala mě po ránu mápečliváHanička. "No jo, ale co dyž se tam topí ňákej ptáček?! Já ho musim vylovit!", nedal jsem se odbýt. Vzal jsem bazénovej podběrák a šel k výlovu. Byla to zas žaba. Schovala se přede mnou, čímž si prodloužila rekreační pobyt v našem brčálníku nejmíň do večera. Prohlédl jsem ještě hladinu, kdyby přeci jen něco - a ono opravdu něco. Na hladině se vznášely tři myši. Už to měly za sebou. Vytáh jsem je tedy podběrákem a katapultoval do obilí. Budiž jim lehké. Na terase jsem pak našel pozůstatky dalšího šedivého hlodavce. Sára zřejmě pořádala noc dlouhých nožů. Dokážu si to představit. Naše kočka řádí na zahradě jak černá ruka. Myši piští a prchají před nepříčetným dravcem prahnoucím po krvi. Pro výstrahu náš malej tygr překousne a pak sežere hlavního myšáka. Hrstka statečných ustupuje k vodní nádrži. "Masadu uhájíme!", je jim vidět na očích. A ve svém přesvědčení nepoleví, ani když se tváří v tvář jistému zániku odhodlají k zoufalému skoku do hlubiny. "Ták, to bysme pro dnešek měli. Mám tu řezničinu za sebou ", zabručí si po fousy naše Sára a odkráčí do pelechu s pocitem dobře vykonané práce.

výběr k snídani

Člověk by měl mít pořád na paměti, že vesmír je živoucí organismus a furt se mění. Tuhle spadne skála na silnici, u sousedů se začne stavět, nám se naopak stavba garáže poněkud zpožďuje a uspořádání světa vůbec není, co bejvalo. To ví přeci každý. Jen já tomu pořád ne a ne věřit. A tak jsem včera jako dycky jel s důvěrou k bankomantu ve Štěpánské, abych měl na snídani. Hned za semaforem brzdím, zastavuju provoz - a ono je fčecko jinak. Tu štědrou krabičku někdo odnes. Holt nechtěj, abych utrácel, pomyslel jsem si. Ale já je převez. Vím o jednom, co je taky blízko kanceláře a navíc s pěknou procházkou. Tak jsem nakonec výběr provedl a na tu snídani měl.

srnec

"Už je tu zas, támhle se pase", ukazovala navečer Haničky maminka do rohu zahrady. Byl tam. Srnec, tak trojročák, podle parůžků. On asi pořád bydlí vedle u Vítků v roští a k nám se chodí napást, jelikož máme lepší menu. Vzal jsem foťák a šel za ním, že mu udělám portrét. Kryl jsem se za naší břízkou, ale ne zas tak moc. Dokud jsem zpoza ní nevylez, vůbec si mě nevšímal. Pak, když už mě viděl deset metrů od sebe, zdvih hlavu, kouk, co jako votravuju, a zas se pásl dál. Zkusil jsem jít ještě blíž, ale to už jsem asi narušil jeho výsostné vody a panáček odkráčel do obilí. Počkal jsem stoje na místě. Vylez z obilí a zas se k nám vrátil a okusoval, co mu chutnalo. Pak už jsem byl ale asi příliš dotěrnej a furt jsem s tím foťákem šermoval kolem našeho hosta. Ten to neměl zapotřebí nebo se už nažral dost. V každém případě odkráčel do pelechu. Jako spolunocležníci mu totiž nevadíme. Teď mu ale nastanou krušné časy. U Vítků se totiž začíná stavět.

tak už to jezdí

Jo, jo, dneska už jsem projel podél Vltavy až do Vraného. Skála odstřelena, cesta zametena, u cesty spousta kamení. Tak to zas snad nějakej ten pátek vydrží.

otevřeno?

Včera už ve Zvoli nebyly značky se slepou silnicí a na serveru Vrané nad Vltavou se píše, že už v pátek byla silnice otevřena. Dneska to projedu. Uvidíme, jak je na tom jarovská skála. Třeba už se opravdu po silnici znovu jezdí.

nebezpečí trvá

Už se mi to stalo několikrát. Včera naposled. To se prostě člověk zamyslí zrovna ve chvíli, když se někam vydá na cestu. Když zamyšlení pomine, najednou se zjistí, že je člověk úplně někde jinde. Například za školních let jsem se kolikrát probral z úvah o všehomíru v jedenáctce na Tyláku, zatímco jsem měl už dávno být ve čtyřiadvacítce na Moráni. Včera jsem jel domů taky "po paměti". Když jsem se probral v Modřanech, došlo mi, že bude cesta přes Jarov do Vraného pořád ještě zavřená. Minulý týden jsem dokonce viděl ve zprávách odstřel té nebezpečím zřícení hrozící skály nad silnicí. Když jsem dojel k zaslepené odbočce na Vrané, bylo jasné, že nebezpečí trvá. Od padající skály i od myšlení.

cosi

Koukám ráno z okna na posečený trávník. On má vadu. Ono se na něm něco válí. Ono to může být cosi od psa nebo jiného živočicha, co dělá hromádky. Srnčí bobky to nejsou, to bych poznal i na tu dálku. Nebo že by Matýsek cosi na trávník večer pohodil a pak neuklidil, jak bývá zvykem? Či snad bedla že by nám tu vyrůstala z trávy? Dosti spekulacím, půjdu se na to podívat. Netrefil jsem se ani v jednom případě. Byl to obyčejnej olešskej zahradní šnek.

proč mám pravdu

Rozhodnutí, že si uděláme pergolu sami, padlo po zevrubném prozkoumání trhu. Nic dost vhodného prostě neměli na krámě. Nakoupili jsme tedy laťky, šroubky, lepidlo a započali přípravu. "Musíme to nejdřív spočítat", tvrdil jsem já. "Prostě s tím začnem a ostatní nějak přiříznem", prosazovala mámiláHanička. Po krátké debatě můj pohled nabyl na převaze a začali jsme počítat. Čtverec nad přeponou ... Rozměry nám vyšly tak, jak jsme potřebovali. Teď ještě rozdělit materiál, abysme prořezali co nejmíň. Pro jistotu jsme to vzali každý po svém. "Vyšlo mi to a zbylo mi ještě dvaapůl metru", chlubil jsem se. "To mě zbylo osm a půl!", trumfovala mápřesnáHanička. Hmmmm ... "Tak ještě jednou. Máme třicetdva metrů latěk a dvacetsedum potřebujem. Takže musí zbýt pět a půl!", prosazoval jsem logiku. "Mě nezajímá zbytek, ale výsledek," nedala se mátvrdohlaváHanička. Setrvali jsme v logické rozpravě a mě to nakonec vyšlo i s tím zbytkem správně a mádraháHanička opět vítězila: "Tak vidíš, díly máme stejně, já mám jenom nějak jinak ten zbytek a o ten stejně nejde." Měření už stačilo a tak jsme další půlhodinu věnovali intelektuálnímu významu zbytku. Pak jsme řezali. Kupodivu to opravdu vyšlo a pergola je docela pěkná, rozhodně lepčí, než z krámu. Taky dražší. O dost. A zbylo pět a půl metru! Ale to Haničcce neříkejte, to bych musel vysvětlovat, proč mám pravdu.

v hospodě

"Voni některý lidi považujou ty, co si dávají kameny na zahradu za šílence, ale tím si nenechte kazit radost," řekl nám pan vrchní číšník a majitel v jedné osobě v hospodě, kam jsme zašli na oběd, když jsme předtím hledali v krajině vhodnej šutr na zahrádku. Požádali jsme tedy pana krčmáře, zdali by nám nedovedl pomoci. Dovedl, říkal. Tak jsme se přiznali, že patříme k těm šílencům, co si vozej skály na pozemek a on nám na oplátku řekl, že je taky praštěnej, čímž nám dal najevo své sympatie. Dohodli jsme se, že mu dáme vědět, co jsme kde našli a pak to nějak uděláme. On zjistí, kdo je majitelem skaliska a my už si to dohodnem a odvezem. No uvidíme. Zatím je jasný, že nejvíc věcí člověk pořád ještě sežene v hospodě.

čarodějnice

Matěj letos zažil svoji první exekuci. Vypravili jsme se poslední dubnový den na pálení čarodějnic u nás ve vsi. Koná se tu vždycky Na Vrškách. Za asistence poučených hasičů dobrovolných, hadice v pohotovosti, točeného piva a opékaných buřtů. I kapela k té ponuré události vyhrávala. MámiláHanička Matýskovi po návratu vysvětlovala, že je to kvůli odchodu zimy a příchodu jara a že je to starý zvyk a tak. V každém případě se to Matýskovi moc líbilo. Pár obrázků je v galerii.

kazilib

"Poď ven, máme tam spolu ňáký vyřizování", vyzvala mě maminka mámiléHaničky, když jsme jí předali včera děti ku hlídání. "Co je?", trochu jsem se bránil. Támhle pod ten rozkvetlej strom, táhla mě k obětnímu místu "Aha!", prohlédl jsem zámysl,"tak to ne, já mám vopar!" "Žádnej nevidím," nenechala se tchýně odbýt. "To je jedno, stejně ho mám." Unikl jsem jen o vlásek s pusou na tvář. S Haničkou jsme pak navečer šli na procházku vyhledat nějaký kpolíbenívhodný rozkvetlý strom. Nebyla to žádná legrace, ono už to skoro všechno odkvetlo, tak jsme museli vzít zavděk šeříkem. Uprostřed aktu mi v kapse zazvonil telefon. Byl to Ondřej a potřeboval nějakou radu kolem internetového obchodování. "Tak ti mám od Haničky vyřídit, že máš jít s tím telefonováním do háje!", poslal jsem mu vzkaz od napůlpolíbenéHaničky. Celkem poprávu se bránil, že jsem ten telefon nemusel brát. Vyřešili jsme to pod jiným šeříkem a bez telefonu. A ve Šmoulově povídám Ondřejovi na zahrádce: "To jsi teda pěknej kazišuk." "No to snad ne, k tomu nemohlo dojít, když, tak nanejvýš kazilib," uvedl na pravou míru Ondřej to prvomájové přerušování.