WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

už máš splněno

"Už jsem jí dvakrát zvedala, měli bysme jí zasadit, než se nám poláme", sdělovala mi mápozornáHanička takhle v sobotu. Protože jí mám rád a pár věcí už si taky dokážu z její řeči přeložit do češtiny, pochopil jsem, že nebudeme čekat, až nám pan Novák přijede břízku zasadit odborně, ale ujmeme se toho úkolu sami a tu břízku těmahle rukama zasadím sám. Koneckonců i sázení stromů se můžu naučit. Místo už máme určené dávno, takže se souřadnicemi jámy nebyly potíže. Šlo to docela rychle, přestože mi Matýsek pomáhal, seč mu síly stačily. Stromek jsem vyndal z jámy asi jenom čtyřikrát kvůli doladění správné hloubky uložení. Zasypal jsem, kůrou obložil a bylo. Tak jsem zasadil svůj historicky první vlastní strom na vlastní zahradě. Matýsek ho zalil, Kačka odborně dohlédla. A od mélaskavéHaničky se mi dostalo chvály: "Tak už máš splněno. Syna, dům a teď i ten strom."

kdepak co nejdřív - nejdřív za měsíc!

Tady je dnešní zpráva z Obecního úřadu ve Vraném nad Vltavou:

Uzavírka silnice - 27.4.2007 - 12.00 hod

Na základě informací z jednání přímo pod "skálou", za přítomnosti Karla Vyšehradského - náměstka hejtmana KÚ Středočeského kraje v oblasti dopravy, Správy a údržby silnic Kladno, Stavební geologie Geotechnika a.s. bylo dohodnuto:
Skalní masiv, který se může kdykoli zřítit, bude postupně šetrným způsobem odstřelen, tak aby nedošlo k narušení statiky okolních skalních masivů. Práce začnou v průběhu příštího týdne a dle prvotního odhadu by měly trvat jeden měsíc. Po celou dobu bude přísný zákaz jakéholi dopravy, včetně kol a pěších. SÚS Kladno zajistí objízdnou trasu a dopravní značení i v okolních vesnicích. Vlaková doprava zůstane zachovaná.
Prosím o respektování tohoto zákazu, jedná se o vážné ohrožení životů v případě neuposlechnutí.
Silnice je z obou stran zajištěna betonovými bloky a v žádném případě se nedá projet!!!

Stručné info Ministerstva vnitra v rubrice doprava

co nejdřív

Tam, kde obvykle stávají stopaři, stála včera značka - téčko. Tedy slepá cesta. Takové značení je jen pro cizí - to dá rozum. Jenže za Jarovem stála Avie a parta chlápků z ní vykládala závoru přes celou cestu a vpředu už stál zákaz vjezdu. Stáh jsem okýnko. "Dobrý vodpoledne, pánové, copak se tu bude dít?" "Tahle cesta je uzavřená." "No, to vidím, že je," odpověděl jsem tomu houfu značkujících, "ale co se tu bude odehrávat?" "Jo, jako že proč je zavřená?" "Jo, zrovna to myslím." "No něco tady s těma skalama. Kvůli skalám, kvůli těm je zavřená." "Aha. A jak to odstraňování skal bude dlouho trvat?" "To eště nevíme, ale budem se snažit, aby to bylo co nejdřív." "A kdy teda?" "No co nejdřív. Dyť to řikám." "To jo, to jo. Tak vám pěkně děkuju." Odjel jsem tou uzavřenou cestou pod skalami k domovu doufaje, že to opravdu bude co nejdřív.

Na síti jsem večer našel tuhle zprávu:

Uzavírka silnice Vrané nad Vltavou - Jarov
Dnes 26.4.2007 v 16.00 hod obdržel Krajský úřad Středočeského kraje varování od firmy, která prověřovala staticky skálu mezi Jarovem a obcí Vrané nad Vltavou. Hrozí zřícení skály na komunikaci. Krajský úřad vydal Správě a údržbě silnic příkaz zavřít do odvolání komunikaci Jarov - Vrané nad Vltavou. Na Zbraslavském mostě je umístěna dopravní značka slepá ulice, za odbočkou k nádraží Jarov je dopravní značka zákaz vjezdu. Ze směru od Vraného je u ZUŠ dopravní značka slepá ulice, cca 200 m za přívozem je dopravní značka zákaz vjezdu.
O dalším průběhu této uzavírky vás budeme průběžně informovat.

hádanka přírodní

Zas jedna přírodní hádanka.
Na obrázku je:

a) zatím nezveřejněný pohled na částečně přístupnou stěnu brazilské stolové hory Neblina (česky “mlhovina")
b) ranní opar nad skalami v údolí Vltavy na cestě mezi Vraným a Jarovem
c) dekorace k právě natáčnému třetímu dílu Letopisů Narnie: Princ Kaspian v modřanských filmových studiích

pěknej rámus

Náš bažant zvítězil. Po vyhraném boji a pravděpodobně i vyhrané válce o naši zahradu si teď vykračuje klidně po trávníku a vyzobává si nějaké laskominy. "No to je neuvěřitelný, von už je tak voprsklej, že mu ani nevadí, když tady otvírám okno a nahlas mluvím. Dyť von se už vůbec nebojí!", prohlásila tuhle po ránu mámiláHanička. Je to tak, zřejmě nás ten pták přibral ke svému majetku jako přívažek k té vybojované zahradě. A jak to sleduju, bude muset přibírat dál. Tohle jaro se to tu hemží okřídlenci. K bojovníkům o naše území se přidali i konipasové. Tuhle jsem na ně koukal, jak se strkají o panímámu. Ta stála vedle a koukala, kdo má delší křidýlka a líp do soka strčí, aby si podle toho mohla vybrat, s kým bude stavět hnízdo. Jsou to ptáčci mrňaví jako vrabec a málo posedí, takže i ty jejich souboje jsou dost špatně sledovatelné a proto zatím nevím, jak to dopadlo. Další - prozatím samotářský - zpěvák nám pravidelně sedá na špičce štítu nebo na hromosvodu a zpívá do dálky, co mu zobák stačí. Budu se muset podívat, co je to zač, abych věděl, s kým máme tu čest takhle poránu. On totiž panáček dělá (kromě našeho bažanta, samozřejmě) pěknej rámus.

flastr

Mívám občas patálie s oparem. Je to, ostatně jako pro každého, taková otravná záležitost. Nejdřív nic, pak to začne svědit a nakonec má člověk hubu jak habešskej domovník. Prozkoušel jsem na vlastní kůži spoustu přípravků a mastiček. Taky nějaký pilulky. Prostě kdeco. Většinou s výsledkem prachbídným. Pravděpodobně si ty mrňavý záludný zviřátka vždycky za nějaký čas zvyknou na to, čím se je snažím pozabíjet a pak to s chutí šňupou ku svému prospěchu. Předposlední přípravek byl Zovirax. Jenže pak přestal fungovat, tak jsem používal Vectavir a požívám ho dodnes. Jenže ve čtvrtek vytáhly moje viry do boje s nebývalou intenzitou. Mrchy. Dostal jsem tip na naprosto úžasný prostředek. Jenže ten se tu, jak jsem se v lékárně dozvěděl, neprodává. Zatím jakštakš spolehlivý Vectavir na ten příval přestával stačit. Paní lékárnice mi tedy nabídla jakýsi přípravek nový. Úplně jiný typ. Ani pilulky, ani mast, ani gel. Flastr. Tak jsem si ty flastříky nalepil na hubu. A kupodivu se mi trochu ulevilo. Že by soudruzi z Amíkova vynalezli něco, co fakt pomáhá? Uvidíme. Třeba mě tentokrát ten habešskej domovník nepotrefí.

jsem slavnej

"Jo, jo, taky myslím, hned vyndám sekačku", pravil jsem na souhlas s mojístarostlivouHaničkou. Přeci jen vrchní část zahrady by si zasloužila požnout. Vyndal jsem sekačku a startuju, dlouho startuju ... a nic. To bude studený, řekl jsem si a použil sytič. Tahám za startovací špagát - a nic. Asi jsem to přechlastal, řekl jsem si a zuřivě tahám za špagát startéru a pořád nic. Hmmmm ... Rozborka. Zatím mírná. Bez závad. To musí startovat. Blbnu se startovacim špagátem jako bych bičem honil káču - a nic! "Je tam benzín?", bezelstně se otázala nojepozornáHanička. "Je!" Ale pro jistotu jsem dolil. Nepomohlo to. Tak to bude mokrá svíčka ... Zašel jsem k sousedovi pro klíč ke svíčkám - neměl ho. Tak k druhému. Ten měl klíčů hned několik a napodruhé už jsme se trefili. Jednadvacítka. Ono by to bylo dlouhý vypravování. Proto krátce: sekačku jsem rozebral skoro celou, vypustil jsem olej, sundal vzduchovej filtr i výfuk. Dolů šlo i víko nad hlavou válce. Nic. Pořád nic. "Já vim, že je v záruce, ale mě se tam nechce jezdit ...!" Zkoumal jsem kabel, jiskru na svíčce ... prostě všechno. Ještě karburátor, ale benzín tam evidentně de! Tady, když se sundá celej vzduchovej filtr ... !!! "Kterej blbec tohle konstruoval?! Dyť je zaseknutá škrtící klapka sytiče a nejde přivřít!" Šlendrián jeden americkej v Uhrách spatlanej! Pomoh jsem klapce, aby zaklapla a klapka mi okamžitě pomohla nastartovat. A bylo. Sekačka startovala na první ťuknutí, což bylo mnohokrát lepší, než když byla úplně nová. Takže klapka musela být zaseknutá už z výroby. A tak byl trávník nakonec přeci jen posekán a já jsem teďka doma slavnej, že umím opravit sekačku.

stopaři varují

Dneska odpoledne jsem zas vezl stopaře. Odměnili se mi důležitou informací:
Od pondělí má probíhat na silnicích zas akce Kryštov a prý v dosud nevídaném rozsahu. A že je to tutovka, že prý byli včera v hospodě a tam se to potvrdilo. Tak pro jistotu: pozor na Kryštofa!

obvaz na strom

Máme první strom. Nevyrostl původně na naší zahradě, ale někde v Belgii a tak přijel autem. Vybrali jsme si ho v zahradnictví a pan Novák nám ho dovezl a snad i zasadí. Strom měl už předtím nalomenou větvičku, požádal jsem tedy pana Nováka, jestli by ho neopravil - tedy větvičku neošetřil tak, aby se nedolomila, ba naopak, aby zpátky přirostla a zesílila. Nějak se to zatím nestalo, což mě přivedlo k cestě do jiného zahradnictví, kde jsem si koupil štěpařský vosk k ošetření ran na větvích stromů. Chtěl jsem taky lýko pamětliv dědečkova zahrádkaření: Každý roub byl pevně vsazen, omotán lýkem a voskem popatlán = zakonzervován, aby se rána dobře hojila. "Tak ještě lýko," povídám paní v zahradnictví. "Ale to nebudete potřebovat, na to vám stačí vobyčejnej obvaz bavlněnej." Dost jsem se podivil a zkoumal, co tím paní myslí. Jednoduše tím myslela ten nejobyčejnější obvaz z lékárny, kterým si člověk obváže ruku, když se třeba někde odře. V lékárně jsem chtěl " … ještě obvaz. Na stomy, víte?!" Pan lékárník na mě koukal podivně, ale obvaz mi prodal, koneckonců, bylo to za peníze. A tak jsem se večer jal ošetřovat náš strom. To jsem na to zvědav, jak to dopadne. Prozatím má naše břízka vkusně zapatlanou větev, na obvaz možná dojde o víkendu.

kohoutí zápasy

Po nočním dešti byl ráno trávník na zahradě oku velmi lahodící. Lahodil zřejmě i bažantovi, který rozvážně kráčel k našemu pažitu. Vstoupil na něj, udělal pár kroků a najednou se rozběhl jako by mu pod ocasem kdosi koudel zažehl. Přeběhl tryskem náš pozemek a zmizel někde v houští na cizím. Asi trénuje útěk do krytu, pomyslel jsem si. Za chvilku ale z houští vyběhl zpátky. A honil ho druhej bažant, větší, z hlediska místního náš původní domácí bažant. Ten se u nás cítí doma a tak tohohle vetřelce hnal pryč. Ale mladej se nedal. Dostrkali se zpátky až na náš trávník a začli na sebe vrčet. To jsem ještě neslyšel. Ti ptáci do sebe strkali, klovali se, hlavy výhrůžně u země a přitom vrčeli. No šel z nich strach. Ale to teprv začalo. Pustili se do sebe, peří lítalo, vyskakovali si na záda, klovali se a trhali si péra. Přitom bažantí ocasy roztažené do vějíře skoro jako pávi. Koukal jsem na to jako u vytržení. Tak to on asi bude bažant pták teritoriální a ten náš, co nás vždycky ráno křikem ze zahrady budí, to tu považuje za svoje a jen tak si to nedá vzít. Takovej zájem jsem nečekal. Teď ještě ty srny a zajíci, co k nám občas zavítají, aby se u nás usadili a otevřem si zoologickou. Mezitím souboj pokračoval. A pomalu se přesouval zas k sousedům. Ten náš - větší, domácí - začal ustupovat. Zbabělče! Chtěl jsem povzbuzovat, ale sokové už zase odbíhali dál do vysoké uschlé trávy. To jsem zvědav, kdo vyhrál. Možná se zítra uvidí. Pro dnešek máme za sebou první olešské kohoutí zápasy.

poprvé posekáno

Ono se řekne sekačka, ale co se do mí leje, to aby člověk šťoural v manuálu půl hodiny. Manuály čtou jen zbabělci, to je dávno jasná věc. Jen ty provozní tekutiny, ty by se neměly poplést. Sekačka měla přijít poštou v pondělí, takže jsem navíc zcela logicky ten manuál ani přes víkend mít nemoh. A tak jsem zavolal dovozci o pomoc. Dovozce pomohl obratem. Pro jistotu jsem se ještě mrknul na síť, jestli opravdu. Potvrzeno i po síti. Navíc jsem se v záznamu vášnivé internetové debaty dozvěděl, kdo má na litru oleje jakou marži, morální profil a tu drzost nabízet olej do sekačky místo za devadesátvosum korun za celých stopětatřicet. Já tam nalil olej za stotřicetdva, jelikož u pumpy měli zrovna jenom ten. No a pak hurá na trávník! Nejdřív, samozřejmě smontovat. Jo, cedulka velká, žlutá, s varováním, že jenom tenhlecten olej budiž navěkyvěkův v tomto přístroji používán ku prospěchu a slávě věci. Hmm - s cedulkou to dokáže každej, to neni žádný velký umění. Ještě jsem vyměnil kolečka obyčejná za kolečka s ložisky kuličkovými a vzhůru ke stroji! Provozní tekutiny doplněny, teď už jen nastartovat … ehm … Nastartovat! … No tak! A jó! Tu druhou rukojeť zmačknout, jistě, tahlecta byla od pojezdu, to bych moh na startovací lanko objet půlku zahrady a furt nic. Tak znovu: nastartovat … a jedem!
Matýsek lítal kolem sekačky jako poděs. Měl z té práce radost velikou. Rejdili jsme po zahradě všichni tři: Matěj, sekačka i já. A v pondělí večer jsme měli poprvé posekáno.

Matěj s Kačkou pomáhali

"Ale jenom mi podržíš tady ty nožičky a na šroubky ani nešahneš, ano, Matýsku?!" Představu spolupráce při montáži grilu jsem, jak jsem se domníval, vylíčil jasně a jednoznačně. "Já, já, já to rozbalím!", nenechal se odbýt Matěj. "Bude lepší, když pohlídáš Kačenku," radil jsem. Marně, přirozeně. "Né, ten sáček se šroubky ne!", usměrňoval jsem činnost syna dál. "Kačenko, počkej, to mi nemůžeš tahat, já to teď potřebuju"..."Ne, Matýsku, klíčem budu montovat já, ty bys mohl tadyto dno podržet..." "Kačko! Nepouštěj tu podložku, kdyby zapadla do tý spáry v dlažbě, tak ..." "Matýsku, prosimtě, zajdi dovnitř za maminkou a přines mi špejli a magnet, snad se mi to z tý spáry podaří vytáhnout." "Kačko, počkej, to není na koulení, to kolečko přijde přidělat tady tím šroubkem. Kde je ten šroubek?!" "Nestrkej mi do toho, vždyť už jsem to tam měl ..." "Fajn, tak tu podložku už máme. A už jí do té spáry necvrnkej, Kačenko." "Za ten igelit netahej, mohlo by to ... spadnout ..." "Nic, nic, jenom ses lekla, nic se nestalo. Ale už za to nebudeš tahat, viď?!" "Ne, Matěji, ten šroubovák teď potřebuju já, vážně." ... ... ... "Maminko, kdy budeme grilovat? Tatínek už ten gril postavil." "To je hodnej, viď, Matýsku. A jak jste mu hezky s Kačenkou pomáhali ... " !!!

docela mu to šlo

V neděli ráno jsem vylezl na střechu. Ani ne tak kvůli rozhledu, spíš kvůli vosám. Někde pod taškami budou mít hnízdo. Jenže nevím kde. A tak jsem se soukal po taškách dolů a okukoval místo, kam nejčastěji létají. Pamětliv nebezpečí, kterým hrozí vzteklý roj vos, jsem postříkal sprejem proti vosám nejbližší okolí vosích cest a radši si šel zpátky svou cestou. Vikýřem.
Tím ale letecká neděle jen začala. Docela foukal vítr a tak hned po vosách začal vzduchem lítat Matýskův drak. Matýsek na něj volal: "Ahój, drakůůů!". Užili si létání až do chvíle , kdy se nám lanko přetrhlo o střechu domečku. Ale Matěj už stejně s pouštěním draka končil. Dívali jsme se na čápy, kteří kroužili ve stoupacích proudech nad údolím Záhořanského potoka. Leteckou nedělní exhibici zakončil Matýsek stylově. Tloukl špačky. A docela mu to šlo.

večerka s opravou

Člověk by se neměl projevovat, dokud není plně při smyslech. Důkazem je toho můj včerejší zápis. Když jsem ve čtvrt na pět znovu vstoupil do ložnice, bylo jasné, že je zase jasno. Tedy, že ty uličnice, totiž lampy uliční už zase svítí. Zatímco jsem psal do deníku, zřejmě je nějaký tajuplný automat rozsvítil a já měl důvod domnívat se, že jde o záhadu. Takže první část záhady osvětlovací je poodhalena. Lampy jsou u nás v ulici zhasnuty během zatím blíže neurčené doby a znovu se rozsvěcejí někdy mezi půl čtvrtou a čtvrt na pět. Možná, že právě ve čtyři. Ovšem není to statisticky podchyceno. Takže žádnej dvojí režim intenzity osvětlení. Jenom svítí / nesvítí. Ale zatím se neví dokdy a odkdy začíná večerka.
A teď ten nešťastník Matýsek. Ráno mi zas vlezl do postele - samozřejmě, že se přesvědčil, jestli mě vzbudil, to dá rozum. Zahrabal se do peřiny a pravil: "Máme se rádi, viď, tatínku." "Máme, Matýsku," odvětil jsem ospale. "Ten je nějakej živej, po tom nočním bouření," povídám mémiléHaničce. "Po jakým bouření?" "No, jak nás v půl čtvrtý vzbudil tím řevem." "Ale to řvala Kačka. Třikrát. Měla hlad. Tys jí slyšel až napotřetí." Tady to mám - ani vlastní děti podle nočního křiku nepoznám. A já myslel, že to Mates tím řevem budil Kačku a on o tom ani nevěděl.

večerka v Olešku

Tenhle týden po Velikonocích se mi nějak nezdá. Jestli to je tím, že je vlastně "o den míň" a já pořád doháním to pondělí, to pořád nevím. Asi se to nelíbí ani Matýskovi, protože dneska v noci nás probudil ukrutánským nářkem. Normálně pěkně potichu přijde k nám do ložnice a bez řečí se uloží v naší posteli, ale dneska to pojal poněkud akusticky a ve svém pokojíčku. A tak jsem měl příležitost zjišťovat, jak je to u nás ve vsi se svícením v noci. Už nějakou dobu mám pocit, že po setmění veřejné osvětlení svítí, ale za nějakou dobu se vypne. Dneska jsem měl zas ten dojem. Obloha plná hvězd a světlo z ulice nikde. Tak se jdu podívat a ony lampy svítí. Záhada. Že by se svítilo dvojí intenzitou? Večer víc a k ránu míň? Nechám to na jindy, radši půjdu dospat tu hodinku a zjišťování, kdy vlastně máme v Olešku večerku, nechám na jindy. Tak dobrou.

letí na nás sekačka

Tráva na zahradě už sahá skoro po kotníky, alespoň místy. Proto mámiláHanička tuhle rozhodně pravila: "Je načase nakoupit sekačku." Druhý den ráno vylezu ze sprchy a co neslyším: sekačka na trávu! Že by mojedraháHanička měla nějakou tu mašinku schovanou pod postelí a teď za rozbřesku jí vypustila, abych viděl, jak se na věc musí? Nepovažoval jsem to za pravděpodobné a tak koukám z okna, kterej poděs to takhle časně tůruje stroj. Nikde nic, jen za kopcem směrem k Davli to pořád vrčelo. A stále víc. Hmmm? Co to asi ... A hele! Vážně, sekačka na trávu. Ale pověšená pod padákem. Hledím na to monstrum a ono to nějaké ranní ptáče letí na paraglajdu, na zádech baťoh a v něm vrtuli. Ta ho hnala dopředu. To musí Matýsek vidět! Bral jsem to dolů po dvou schodech nahatej, hlavně abych stihnul Matýskovi říct, na co se má běžet honem podívat. Stihli to s Haničkou právě včas. Zrovna když ten sekáč přelétal přes náš domeček. Koukal jsem na něj už znovu z koupelny a říkal jsem si, že, pokud viděl oknem dovnitř, musel mít daleko větší podívanou než já: nějakej nahatej blázen lítá po domě nahoru a dolů, mává rukama a křičí: "Matýsků, honem se běž podívat, letí na nás sekačka!"

koleda

Letos se Velikonoce vydařily. Pro Matýska to chvilku byly Vánoce, než si srovnal, že přeci jen chybí sníh. Nakonec se tedy smířil s tím, že prostě Ježíšek nepřijde a basta. Ale bylo to vážné, dost se mračil. Pomlázky jsme upletli v neděli večer a v pondělí ráno nám je našemiláHanička schovala. Že prý si je máme lépe hlídat. Matýsek je s nápovědou našel a mohlo se jít koledovat. Kačka mezitím zkoušela svůj první trávník. U tety Dády už nás čekali. Matýsek se napoprvé trochu styděl, ale o to byla bohatší výslužka. Pak jsme ještě šli k jedné tetě, která nás zná z internetu a pak ještě k tetě Martině a tetě Blance, která ovšem nebyla doma. I tak měl Matýsek košíček plný. Moc se mu ta koleda líbila a hned se ptal, jestli zítra půjdeme zas. Inu: s jídlem roste chuť. Kačka se mezitím postavila u sloupu a za chvíli začla chodit - s holí i bez hole. Tu uchvátila asi místo pomlázky. A pak ještě přišli i k nám koledníci. Hanička se musela vyšpulit hodně nízko, aby alespoň nějaký ten mrsk dopadl na místo určení. Byla to vlastně moje první dobrovolná koleda. Já jsem jinak spíš proti. Ale včera mi došlo, že pro ty malý kluky to vážně má cenu. A nakonec - ony i ty velký holky to potěšilo.

čistého vína

Povídal mi kamarád Ondřej (www.hyena.cz), že si pořídil báječnou věc: ledničku na víno. Štíhlá, na místo nenáročná a vůbec šikovná. Musím se na ní někdy vyptat víc. Takovýhle věci, to se našincovi hodí. Já teď chladím šťávu z hroznů buď v ledničce obyčejné nebo na terase. Na terasu musím dávat demižony. To jináč nejde, do lednice se nevejdou. Sice jsem si za tímhle účelem prosadil sklípek, ale zatím v něm místo vína máme vodu. Zázraky se u nás moc neujaly a tak místo jinak běžné přeměny vody v něco ušlechtilejšího budem muset tu vodu docela obyčejně odčerpat, sklípek zaizolovat a vůbec opravit, aby byl použitelný k účelu, pro který přišel na světlo světa. Teď jsou vinné nádoby na dlažbě terasy. Když jedu ty nádoby naplnit, je to vskutku mezinárodní zážitek. Japonským autem jezdím do nuselského pivovaru, ve kterém sídlí Pražské vinařské závody, které mi natočí do italského skla chilské víno. Natočí mi ho ovšem vždycky taková pani z Prahy, která už má své natočeno, domnívám se. Točí ale dobrou míru dobrého vína. A tak k ní jezdím rád. V úterý jsem byl tankovat zas. Někde v půlce procesu plnění to zaprskalo a mok přestal proudit. "Vono to došlo?", ptám se s účastí v hlase. "Uhmm," opáčila paní. Zašla dozadu, chvilku něco kutila, cosi zasvištělo a paní byla zpátky. Poněkud kropenatá. Zřejmě se jí to nějak vymklo a prvních pár kapek sauvignonu šlo mimo. Ale nikoliv nazmar. Jak jsem měl tu příežitost sledovat, paní se při dotáčení mé nádoby z poloplna do plna pěkně olizovala a počítám, že to nebylo jen pro těch pár kapek. Je to profík, musela ochutnat, aby mi nalila čistého vína.

jehnědy

Přijel jsem domů už kousek po páté, sluníčko svítilo a tak jsem mohl provést svůj včerejší záměr. Jet nařezat proutky na pomlázku. Každoročně pomlázku pletu, přestože se pondělního veřejného mrskání účastním nerad. Uplést pomlázku, to je něco jiného, to znamená uvítat jaro. A sem tam nějaké to vyprášení doma taky prospěje. Teď mám v domě žencký dvě, tak to bude tuplem potřeba. Vyjel jsem proto s Matýskem - koneckonců, je to taky chlap nebo aspoň bude, no ne? - na proutky. Je to k nevíře, jaký problém je v dnešních poměrech proutky sehnat. Vrbu hlavatku aby člověk v kraji pohledal. Nezbývá, než vzít za vděk kdejakou jívou. Ale ani těch není moc. V našem kraji lovím už třetí sezonu. A skoro mám ten dojem, že co odřežu, už neobroste, jak bývalo odedávna u slušných stromů zvykem. Objeli jsme s Matýskem dvě obvyklá místa, ale mladé proutky nikde. Nerostou. Projeli jsme Libeň, Libeř, Jílové, Zahořany - a nic. Už jsme se vraceli přes Okrouhlo, kam Matýsek chodí do školky, když jsme na konci vsi zahlédli kořist. Byly to ty samé keře, které jsem před třičtvrtě hodinou zavrhl jako nevhodné. Zastavili jsme a šli se na to podívat. Heuréka! Byly to jívy k řezu vhodné se spoustou mladých výhonků. Pustil jsem se do řezu a za chvíli jsme měli nařezáno. Matýsek nevímproč si oblíbil slovo jehnědy a tak je trhal z větviček, co mu síly stačily. Nechal si je pak pěkně v kuchyni, neboť, jak moudře pravil: "Nejsem čuňátko, které ryje čumákem v zemi, a tak si ty jehnědy do postýlky nevemu, no, když teda nechceš."

zas ti stopaři

Už přes týden se na silnici mezi Vraným a Jarovem něco děje. Nejdřív se tam objevily červené čáry v okolí skal s označenou šířkou vozovky. Další dny jsem na cestě potkával geodety. Obléhali pravý břeh Vltavy v nejužším místě v zatáčce pod skalou. Včera tam byli zas. A protože jsem byl tentokrát vybaven poučeným doprovodem, dozvěděl jsem se, o co tu jde. "Mají tu rozšiřovat cestu," pravil spolujedoucí občan Vraného. Jako obvykle stopoval. Vyhlížel jsem ho z dálky, jako všechny stopaře po cestě domů. Většinou se mi to vyplatí, stejně jako včera. A když zrovna nikdo nestopuje, je to, jako by vyschl informační pramen.

žluté zobáky

Stejně jako každé pondělí jsem vyjel včera brzy, abych co možná nejrychleji prokličkoval každopondělními ucpávkami v provozu. Slunce už vyšlo, nikdo nikde, pohodová jízda. Za rybníkem mezi Březovou a Černíky na cestě kachna. Kráčela si to prostředkem a vůbec se nenechala rušit. Bude to ta, která se svým kačerem korzovala tuhle u nás na zahadě kolem bazénu, pomyslel jsem si. Asi hledaj bejvák. My s tím měli taky honičku, takže chápu, že první, co člověka, totiž kachnu, bude zajímat, je lokalita. Naše vodní plocha jim asi nebyla dost dobrá a tak šli do většího. Zpomalil jsem, už jsem jel krokem, zastavil jsem, málem jsem i couval a ten pták nic. Jen otočila takhle vpravo hlavu a kejvla zobákem. Něco jako: "Tak poď, starej, von tě pán v tom autě nepřejede, von má pochopení." Kačer se vykolébal z trávy napravo vedle cesty a přidal se na korzu k madam. Chvilku se procházeli před autem na silnici a pak se volným krokem odkolébali k rybníku. "Tydy budem, tady sou vohleduplní řidiči," nic jiného se jim v tu chvíli nemohlo honit hlavami. Žluté zobáky se pomalu blížily k vodě a já se moh zas rozjet ku hlavnímu městu.

Vrané-Jarov-Zbraslav

"No já nevím, kdy mi to vlastně jede," říkala maminka, když měla v pátek odjíždět domů. Pomáhala nám s hlídáním a zrovna, když jsem se vrátil domů, se chystala k odjezdu. "Teď někdy jede autobus," pravila maminka. "No to máš pravdu, zrovna jsem jel kolem, když odjížděl," přitakal jsem. "Aha. Tak někdy v půl jede vlak z Vraného," zalovila v paměti maminka. "Bude čtvrt. To zvládnem," řekl jsem. "No, on jede ve dvacet čtyři ... ale to je starej jízdní řád," zjišťovala dál maminka. "Neboj, to stihnem!" Naložili jsme Matýska a vyrazili. Jízdní řád nelhal. Vlak jel, ale už ze stanice. Zrovna se ve Vraném zvedaly závory. "Ten chytneme! Na Zbraslavi budem dřív. Ještě musí zpomalit v tunelu a zastavit na Jarově." Trval jsem na svém a šláp na to. Když jsme dorazili k nádraží, byl tam klid, jakoby se před chvílí nekonala stíhací jízda. Babičku jsme pak vyprovodili k vláčku a Matýsek mával tak intenzivně, že mu odpovídala půlka vlaku. Nikdo netušil, že jsme právě vyhráli historicky první závod Vrané-Jarov-Zbraslav.