WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

na stojáka

"Hele, vejdu se tam? … je tam eště kousek místa … jo vona je tam ta skříňka, … , dobrý, já se ňák vmáčknu …"
Hleděl jsem na toho člověka, který se vmačkával do skuliny mezi mě a jiného člověka v krámku, co si tam chodím pro rohlík. Včera jsem nějak nestíhal a tak to měla spravit sekaná na stojáka. S kulturní vložkou jsem nepočítal.
"To sem, vole, dneska spal jenom dvěapůl hodiny. Já přišel domu v půl jedný, ale pak mě probudia mladá, dyž přišla z flámu a já pak už nezabral. No tyvole, já mám dneska dost….", dozvídal jsem se bez ptaní, jak to dneska má ten chlapík těžký.
"Hele, von Pavel je támhle vedle, tendle pán asi neví ….", vmísil se do monologu ten původněvedlestojící.
"Šišmarjá nojó, promiňte, já si vás splet …", bujaře se omlouval vtěstnavatel. Ušklíb jsem se a konzumoval dál.
Pán se taky ušklíb a taky pokračoval dál. To už byl dotázán Pavlem: "A cos to vlastně řikal?" … "Sem povidal, že mě mladá probudila ….
Nenechali se rušit. „ Taxi to tu hezky užijte …“, popřál jsem jim a šel si po svém.

tankuj!

"No, tak se tu teda mějte móc pěkně!", skoro až křičel včera u pumpy jeden řidič na pokladní. Jel jsem do Litomyšle, trochu jsem pospíchal a nějak mi tedy moc nedocházelo, proč ten člověk zrovna tímhle způsobem vinšuje moc pěkné věci personálu. "Za štyrystapadesát litrů jenom štyry piva!", pokračoval dál odpůrce. ??? "Co to?", ptal jsem se sám sebe,"jaký litry, jaký pivo?" "To váš předchůdce, ten mi dal za stejný množství šest piv!", vypointoval zhrzený šofér svou řeč. Konečně jsem to pochopil i já. Ona existuje nějaká akce "natankuj a nalej se" u vybraných benzinových pump. Podepsal jsem účet a odjel od pumpy ke svému včerejšímu cíli. A nějakou chvíli mi vrtalo hlavou, jak může někdo kvůli dvoum pivům, na které si neprávem osobuje pochybný nárok, křičet jen tak na někoho druhého. To asi nepochopím nikdy.

volej

Nějak jsem neměl čas zajet už čtrnáct dní do myčky s autem. Je to na něm dost poznat. V takové situaci jsou ostřikovače k nezaplacení. Když přestanou ostřikovat, je to k vzteku. Aby se to nestalo, naléval jsem do jejich bezedné nádrže včera ráno už letní směs. Tady pozor, neplést s těmi bonbóny! (Nebo je to lesní?) A jak tak leju, vzpomněl jsem si i na olej hledě na uzávěr plnícího otvoru se žlutým špuntem. Zkusil jsem měrku. Teda jestli v tom autě byl olej, pak o něm ta měrka neměla ani tušení. Nejvyšší čas namazat. Ale čím? Zavolal jsem jednomu pánovi za Subaru servisu, ale ten prokazatelně nebyl ještě v práci. Zkusil jsem pána druhého a ten už v práci byl. Je to olej pět - wé - deset nebo čtyřicet nebo tak nějak. Nakonec jsem ho u pumpy (opět nezaměňovat pumpu benzínovou a pumpu u nás v Olešku u Křížku - to jsou dvě naprosto odlišný zařízení!) našel, koupil, dolil. Ale stálo mě to zdvořilostní rozhovor s druhým pánem od Subaru. Je to zdatný obchodník. Po otázce, jaký je jeho názor na Tribecu, se rozhovořil rozplývaje se nad jejími vlastnostmi, výkony a barvami. Přestože se mi to auto moc nelíbí a podle mě k Subaru vůbec nepatří, jelikož má na dveřích rámy oken (!!!), nesouhlasil jsem s jeho nadšením jen symbolicky, vlastně spíš proto abych ho podpořil v jeho obchodním výkonu. Ale stálo to za to. Já měl volej, on si pěkně zavolal.

pletí trávníku

"Tak jsem dneska plela trávník," chlubila se mojemiláHanička, když jsem přijel pozdě večer domů. Ještě jsem Matýskovi přečetl pohádku a uložil ho v postýlce. A bylo. Přestože mi letní čas přidal hodinu světla navíc, včera toho prostě víc stihnout nešlo. Hanička na tom byla líp. "Jenom ty pampelišky, ty mi vůbec nešly," prezentovala dál svoji záslužnou činnost, "to jsem se nenadála, že budu jednou plít trávník." Bylo jasné, že body nezískám: "A tobě je to úplně jedno!" A bylo podruhé. Na to se nedá nic říct. A co bych říkal, netřeba mluvit. Mám tajné eso v rukávu: v neděli odpoledne jsem překryl pěký štráf svahu - budoucí skalku - černou textilií. Inu tak. Je jaro.

natřásání peříček

Cvaklo to a ve dvě ráno byly rázem tři. Letní čas. Nepatřím mezi jeho odpůrce. Do energetické problematiky moc nevidím, ale mé osobní pocity jsou převážně pozitivní. Nějaký ten týden mi sice trvá, než si zvyknu na to strašlivé vstávání o hodinu dřív, nicméně o hodinu delší večery mi dělají radost.
Bez ohledu na čas mají radost i zajíci. Mají radost z jara. Jeli jsme se podívat do jednoho zahradnictví a cestou se cosi mihlo polem. Díval jsem se pořádně a byli to zajíci. "To je děsný," povídám mémiléHaničce, "von by chtěl, vona koneckonců taky, ale kdepak, je jaro a tak vona musí dělat drahoty. To je děsná šichta, takhle se půl dne honit po poli, že bych se na to nevykašlal." "Vidíš, i ten zajíc se snaží. Celá příroda na jaře natřásá peříčka a ty nic!", hartusila Hanička. "No jo, to se jim to natřásá. Jednou za rok. Vono by je to taky přešlo, kdyby se měli natřásat vobden," snažil jsem se vysvětlit přístup člověka rozumného. "No, aby tě neubylo," opáčila mojemiláHanička. Neubude, neubude. Je jaro, Hanička má ráda kytky a já jí je rád nosím. To by se snad mohlo počítat jako natřásání peříček.

jak to vlastně je?

"Včera jsem měla na kurzu lidi a ti čekali na dálnici spoustu hodin, protože byla sněhová kalamita. Tak dávej pozor. A možná bys do toho Brna radši neměl dneska vůbec jezdit," povídala mi včera ráno mojestarostliváHanička. Rady jsem si vzal k srdci a vyrazil do Brna. Kupodivu bez problémů. Na naše poměry skoro prázdná dálnice. Při cestě zpátky jsem si pustil dopravní zpravodajství. Kdyby něco, abych to moh včas objet. V mém směru nehlásili nic, ale ve směru do Brna byla nějaká ošklivá nehoda, zásah vrtulníku, zastaven provoz. Bylo to tak. Když jsem projížděl kolem, kolona ještě stála. Od kilometru 109 až po kiílometr 103. A tam je odbočka, výjezd z dálnice. Jenže kolona byla až za zatáčkou a tak ti, co si nepustili rádio jeli vlastně na parkoviště. Tohle jakživo nepochopím. Nejmíň hodinu, možná podstatně víc, se o té nehodě ví, v rádiu je vysíláno varování. A policie nic. Prostě na místě vyšetřuje nehodu a tím to pro ně končí. Aby pohmuli mozkem, zadkem a možná i nohama a těch šest kilometrů vzdálenej sjezd označili a svedli dopravu mimo uzavřenej úsek, to je prostě nad jejich síly. Sakrapráce. Jako jejich zaměstnavatel bych jim to strhnul z platu a příště by šli od firmy. Ale od státu se tak snadno nechodí. Přestože je stát vlastně náš zaměstnanec. Anebo je to obráceně?

první jarní ... sušička

"Jo, a nejde sušička," utrousila mimoděk mojedraháHanička cestou do šatny. Bylo to včera ráno a já se zrovna vrátil z prvojarní fotografické obchůzky kolem domu. Sníh roztál stejně tak rychle, jako napad a zbyly po něm jen ty včrejší fotky. Co naplat. Prát je třeba, sušit taky. V tom vlhku prvního jarního dne by nic venku neuschlo. Popad jsem tedy návod a jal se studovat, kde tak může být pojistka u sušičky, poněvadž mě v tu časnou hodinu nic chytřejšího nenapadlo. Příručka mi dala za pravdu, že by to mohlo být pojistkou. Příručka mě nabádala k její výměně. "Tak chytrej jsem taky," říkal jsem si v duchu. Ale kde tu pojistku hledat? To už ta mizerná příručka nepravila. Příručkou jsem mrsknul tam, kde byla a místo ní popad sušičku. Ohledal jsem jí ze všech stran a nikde žádná dvířka k pojistce. "Musíš jít po kabelu," dodal jsem si odvahu a jal se šroubovákem demontovat víko vrchní, pak přední. Kabel tam byl. Dokonce spousta kabelů. Pojistka ani jedna. Vyndal jsem kabely ze zdířek a zkusil vydolovat mateční desku. To je termín, který jsem někde čet. Nejsem si jistej, jestli překladatel nebyl vůl. Já se tak cítil za chvilku. Kabelů plno, tišťák venku, pojistka nikde. Už mě začal tlačit čas a tak jsem to všecko napasoval zpátky, zaklap, zašrouboval a začal přemýšlet, kam jsme dali záruční list s adresou na opraváře. Ještě jsem tak z plezíru zkusil sušičku zapnout. Opravdu nemám nejmenší ponětí, jak se to stalo, možná jí stačilo podrbat, co já vím, ale ta mrcha fungovala! Před mojímilouHaničkou jsem se tvářil jako geniální všeuměl. To mě přejde přesně v tu chvíli, kdy bude potřeba ten stroj doopravdy opravit. Já totiž vážně nevím, jak.

sníh koncem března

Včera v noci jsem přijížděl domů ve sněhové vánici. Toho jsem se nenadál, když jsem před pár dny zaléval trávník, aby nám neuschl. Teď vypadám jako tatrman. Před domem leží několik centimetrů mokrého sněhu a o zalévání, vlastně zasněžování se nám postaralo letošní málo obvyklé počasí. Není to nic světoborného, rozhodně jsme nezapadli jako vloni, ale přeci jen to překvapí. Po tak teplé zimě skoro bez sněhu. Překvapí to i pošťáka, až bude hledat, kudy se do téhle naší schránky hází dopisy.

pravda o Matýskovi

"Koupila jsem mu ty boty červený, on si je Matýsek vybral," oznamovala mi mojemiláHanička už ve dveřích. Byli na nákupu s Matýskem v Jílovém. "Proč zrovna červený?" divil jsem se. "Protože já chtěl červený!" To je argument, to musím uznat. Nedá se nic dělat, Matýsek už má vlastní názor. "Červený jsou holčičí a modrý jsou klučičí," pokoušel jsem se zviklat Matýskův pohled na věc. "Anebo chlapecké a dívčí," navrhovala variantu mámiláHanička. "No, Matýsku," zatlačil jsem na pilu, "a co jseš ty? Chlapec nebo dívka?" Náš báječný synek nás nenechal ani na chvíli na pochybách, jestli je náš. S ledovým klidem tříletého úsudku klidně pronesl syrovou pravdu: "Já jsem Matýsek!"

pondělní hádanka

Zas tu mám jednu hádanku: copak je to na fotce? Můžete si vybrat:

a) vodnaté plody vzácných travin v botanické zahradě potažené vlákny pavouka rodu Nephilla
b) vizualizace avantgardního návrhu osvětlení pro Novou Pankrác v okolí City Toweru s lany pro plastovou střechu
c) kuličky ranní rosy s prvními letošními pavučinami v Olešku na zahradě

člověk musí včas vypadnout, v tom je to

Tenhle týden jsem začal vozit Matýska do nové školky. On už tam byl s Haničkou, to ano, ale pro mne to byla premiéra. Je to tuhlec vedle ve vsi. Ostatně jako většina věcí, které jsou důležité, což už jsem tu popisoval. Protože jsem packal, nechal jsem si od méstarostlivéHaničky všechno vysvětlit. Co má Matýsek mít na sobě, co má mít s sebou, jak se do školky dostanu, kde má auto volant.... Prostě všechno. V úterý jsem v mlze nezabloudil, ale školku - tedy spíš domeček, kde se odehrává kolektivní hlídání - jsem hledal téměř po hmatu. Když jsem ji našel, hned jsem prudce zatočil, což pan pospíchajícířidič za mnou těžce snášel a při průjezdu pak troubil a klepal si na čelo. Asi mu něco spadlo do oka, nebo mě tak zdravil, co já vím. Paní mě uvítala, ale Matýsek spustil pláč. Dlouhé bylo loučení a tak jsem si ani nevzpomněl, že jsme zapomněli s sebou pití. Když už bylo zle, paní mě vyšoupla za dveře a bylo. Pak mi do telefonu řekla, že je všechno v pořádku a že prostě musím při příchodu rychle vypadnout, že pak bude klid. Zkusil jsem to včera a kupodivu to pomohlo. Matýsek byl šťastnej, že byl ve školce s dětma a už se těší, že se půjdou podívat příští týden zas na krávy. No, doufejme, že to bude do kravína.

lepší, než oheň na střeše

"Tak cos' zapomněl ty?", volal jsem kolegovi z kanceláře, když jsem se dozvěděl, že on se taky vracel. Nebylo to nic důležitého. Já se vracel pro nákup. Kačka by neměla večer kaši. Kdybych ji nepřivez, byl bych v kaši já. Když jsem vyjížděl ze dvora to odpoledne poprvé, nějak divně to znělo. Jako když drcnete smetákem do střechy. Ignoroval jsem ten zvuk až do chvíle, kdy jsem vjel na magistrálu u opery. Ozvalo se to znovu. "No dyť sem trouba!", počastoval jsem se v duchu. Zastavil jsem, zapnul na magistrále blikačky, vystoupil a vzal si ze střechy auta tu lahev s vodou, co jsem si jí tam před chvílí dal, abych jí nezapomněl. Taky to tak děláte? Já už na střeše vozil věcí! Peněženku i s doklady (ztracena, hodným pánem nalezena a vrácena), rukavice (v pekle) a dokonce i telefón. Ten chudák zůstal na střeše přes noc a zmoknul. Ale pak jsem ho na té střeše přeci jen objevil a on fungoval dál. A včera jsem holt měl vodu na střeše. Rozhodně je to lepší, než tam mít oheň.

chce to mít víc času

"Tak jaký sou tvý dojmy?", ptal se kolega nahoře na eifelce. "No nic moc, takový přiměřený, já na tydle věci musím mít víc času", odpovídal jsem po pravdě. Bylo to minulý čtvrtek a my provázeli naše klienty po Paříži. Zbylo nám asi půldruhé hodiny času a tak, samozřejmě, hurá do metra (v metru se hraje na harmoniku, poslouchejte!) a na rozhlednu. Já vlastně v Paříži ještě nikdy nebyl. Vždycky jsem jen projížděl nebo prolétal skrz či kolem. A tak jsme se s panem Eifelem viděli poprvé. Všechno se odehrálo v rychlosti, klidu a bez zvláštních historek. Snad jedinou zaznamenáníhodnou příhodou z cestování je ono cestování samo. Z Bruselu nás do Paříže odvezl vlak TGV za hodinu dvacetdva. A taxíkem jsme pak třičtvrtě hodiny jeli přes město na místo našeho obchodního zájmu. TGV do Paříže a zpátky stál 100 euro a taxík městem taky 100 euro. V taxíku nás, pravda, jelo pět, ale i tak je to nepoměr. Ve vlaku bylo pohodlíčko, nedrncalo to a zdřímnul jsem si. Kdyby tak tyhle vlaky jezdily po celé Evropě, to by bylo! Když si vzpomenu na naše slavné pendolino, je to xmíchu. Ale vlak nevlak, budem se muset do té Paříže s Haničkou co nejdřív vypravit. Myslím, že je tam hezky, ale chce to mít víc času.

stěhování

Naproti přes cestu máme pracovité sousedy. Zatímco my jsme si pořídili dvě děti, domeček a tak tak zvládáme pacifikovat okolí, sousedi s dětmi nepospíchají, místo domečku mají jen boudičku, ale zato mají plot, který si sami postavili. Vídáme se vždycky, když přijedou zvelebovat svůj majetek. Jde jim to a neodradí je ani nepřízeň živlů. Naposled jim vichr trochu poodklopil střechu na garáži. Opravenou ji měli skoro stejně rychle, jako vítr rozbouranou. A tak mě nepřekvapí, když přijíždím domů a sousedi už zas něco kutí. Teď o víkendu se sjela celá široká rodina. Něco kutili a večer byl táborák. Jen mě přišlo trochu předčasné zvát celou rodinu na opékání buřtů takhle v předjaří. Přeci jen je po ránu ještě pod nulou a večery lákají spíš ke kamnům. A tak jsem si říkal, jestli by se neměli na ten večer odstěhovat raději někam do tepla. Ale táborák hořel a tak bylo jasné, že mají na věc jiný názor. To, že mají jiný názor i na stěhování, to jsem při ohledu z okna zjistil v pondělí ráno. Koukám na tu jejich chaloupku a ona jaksi není na svém původním místě. Že bych něco pil? Vždyť je i trochu nakřivo! Jdu se na to podívat pořádně a vopravdu. Ono jich bylo tolik ne kvůli táboráku, ale kvůli stěhování! Ten dřevěný domeček se za víkend posunul o dobrých deset metrů stranou. Příští víkend se bude asi pokračovat, protože zatím je chata poněkud nakřivo.

roztržitej

"Nechcete svézt?", zeptal jsem se okýnkem auta, když jsem v úterý ráno sjížděl Březovskou ulicí do Vraného. "A to budete hodnej." Byl to pan tesař. Pospíchal do práce, nestopoval, ale svezení se mu hodilo. "Já se u vás stavím tak koncem března, to už budeme mít ten zámek hotovej. Já kvůli tomu teď vůbec nemám čas," sděloval mi po cestě. "Ale dyť jó, my s tou garáží taky nepospícháme," přizvukoval jsem na stejnou notu. Jeli jsme tak při povídání až do Modřan. Tam mu jel autobus, který potřeboval - někam dál, na zámek či kam. Byl jsem v dobrém rozmaru a s příjemnou časovou rezervou jsem pokračoval. Přes Prahu dál na Plzeň a pak Frakfurt, Kolín, Cáchy, no a to už budem kousek od Bruselu a zavoláme, že už jedem ... Zavoláme!!! Sakra! Nezavoláme! Protože nemáme z čeho! Telefon je v Olešku! Z poklidného začátku cesty do Waterloo se stal mávnutím proutku tajnej závod. Na křižovatce za Jižní spojkou jsem to votočil. Kolik bodů se odebírá za více, jak dvojnásobné překročení limitu se doufám nedozvím. Domů jsem vpadl jak tornádo Kyril, popad telefon a rychle zpátky. Bez prohřešků se to opět neobešlo. Kamery, o kterých vím, jsem, doufám, po cestě neaktivoval a ty skryté snad měly ten den volno. Nakonec jsem měl jen půl hodiny zpoždění a kolegové byli tolik laskaví, že mi vynadali jen v mezích běžných. MámiláHanička mě tentokrát hezky pohladila i na dálku. Někde za Svatou Kateřinou mě přišla esemeska: A stejně tě miluju, ikdyž jsi tak roztržitej.

Oleško - Praha - Waterloo - Brusel - Paříž - a zpět

Tak zas musím pryč. Bude to taková kombinovaná cesta. Trochu autem ,trochu vlakem. Další pokračování (pokud mě po cestě nezbyde chvilka na deník) zas až v pondělí.

je to hrozná věc

"Kdepak stáří, to je hrozná věc", pronáším občas na adresu neduhem postižených členů rodiny, ty nejmladší nevyjímaje. "Musíš si uvědomit, že už nejseš nejmladší", chlácholím moumilouHaničku, když jí chci poškádlit v okamžicích, kdy má pocit, že tělo nefunguje, jak má. Naposledy jsme měli příležitost ke škádlení, když měla Hanička plotýnku. Nakonec jí hodně pomohla placka na záda, ale to už je stará historie.
"Vy jste mi tuhle prodala tu placku na záda", navazoval jsem rozhovor se slečnou magistrou dneska v lékárně. "Copak?", ptala se starostlivě slečna, "ono to nezabralo?" "Ale ano, mé ženě to děsně pomohlo. Já už tu byl dvakrát a tu placku si všichni chválí." Slečna na mě hleděla tázavým pohledem, očividně se jí honilo hlavou, proč jí tedy otravuju. Takovej mladík, co se pečlivě stará o celou rodinu, co může ještě chtít, četl jsem dál ve tváři. Nenechal jsem jí dál pátrat: "Já bych tu placku potřeboval ještě jednu, víte, pro sebe." S mladíkem byl konec a povídačky o stáří najednou nabyly v té lékárně poněkud konkrétnějších obrysů. Inu, je to hrozná věc.

Kačka dělala publikum

Všechno bylo nádherně zorganizovaný: Juráše jsem přivezl už v pátek, dárečky byly nachystaný a zatmění Měsíce bylo načasované akorát na půlnoc. Vrchol time managementu, jak by řekla mojemiláHanička. Hanička pekla Matýskovi ke třetím narozenimám pomerančový dort a sláva měla vypuknout, hned jak se Matýsek po obědě vyspí. Dokonce i mraky se rozestoupily a vypadalo to, že nakonec bude moc hezké sobotní odpoledne. Matěj bravurně sfouknul tři svíčky a už začal rozbalovat. Formule! Na baterky! ... "Haničko, koupilas k tomu taky ty baterky?", šeptám. "Ne, ony nejsou vevnitř?" Beze slov ukazuju na nápis na krabici: .... not included. "Matýsku, on ti tatínek ty baterky nějak sežene," vyvlékla se mojemiláHanička z ouzkých. Sehnal. Vložil. .... Formule nejede. "Nějak se to zaseklo," pravil Juráš a měl pravdu. Šancajk to byl. (večer jsme formuli demontovali a už je jen tak, bez baterek) "Vždy připraven!", zarecitoval jsem s vypjatou hrudí. "Mám zálohu!" A vytáhl jsem z komory jiné autíčko. Radost byla veliká, Matěj rozbaloval, baterky jsem měl už nachystané uvnitř. Byly tam nachystané už dlouho. Zvlášť ta baterka, co na sobě měla nápis: best before dec 2005. "To nic, Matýsku, půjdeme ty baterky zítra koupit, teď si dáme ten dort," hladila mástarostliváHanička Matýska. Vzala nůž a pustila se do porcování. "Jejda, on se mi nějak nedopek ...", šeptla Hanička kulíc na tekoucí dort oči. "Von je sice dobrej", snažil jsem se zachránit situaci, "ale já už nebudu." Juráš je po mě. Vymňouk to nachlup stejně hned za mnou: "Já už teda taky nebudu." Dort svištěl do koše. To, že nakonec nebylo ani zatmění, protože Oleško bylo celou noc pod mrakem, to jsem nakonec zachránil starou autodráhou po Jurášovi. Vyndali jsme jí s Matýskem a Jurášem z krabice. Postavili, já dělal klukům údržbáře a bráchové nakonec závodili celé odpoledne a Kačka dělala publikum.

zatmění Měsíce

Když bude zítra v noci jasno, nezapomeňte na úplné zatmění Měsíce. U nás v Olešku bude vidět pěkně z okna na jižní obloze kolem půlnoci. Tady je obrázek s časovým schematem, jak to bude probíhat. Víc informací je tady. Informace jsem převzal ze serveru České astronomické společnosti www.astro.cz.

lost

Je to přibližně rok, kdy se nás jeden kamarád nadšeně snažil přemluvit ke sledování nějakého televizního seriálu. "Jdi nám s tím k šípku," odbyl jsem ho. "My na televizi skoro nekoukáme, jednak proto, že jí nemáme" (v ten čas jsme už přes rok sledovali filmy jen na displeji mého iMacka), "a taky proto, že je to jen ztráta času. To si radši něco přečtem." Snažil jsem se dát najevo intelektuální převahu. Jenže kamarád byl neodbytnej a jeho žena ho v tom ještě podporovala. "Hele, je to fakt hustý, určitě vás to chytne ...!" "A ne a nechci to, a já na tydle seryjály prostě nemám čas," stál jsem si na svém. Použili zákeřnou metodu. Vzali to přes Haničku. Ona na Martinu hodně dá, a tak si nakonec odnesla domů pár dílů toho seriálu. Ať jí to prý pustím, že ty DiviXy vůbec nezná a neví jak to na počítači spustit. To byl dvojnásobně podlý tah. Když už jsem to pouštěl, tak jsem na to mrknul. A pak se i podíval, pak si sednul a pak čučel, až do konce. Vtáhlo nás to. Hlavně proto, že jsme měli k dispozici záznam všech asi šedesáti zatím vysílaných dílů. Na konci několikadenního šílenství jsme poznali, jak zákeřní jsou producenti takovýchto sérií. Po těch šedesáti hodinách jsme vůbec nic nevěděli, všechno byla záhada, záhady se množily a vysvětlení nikde. Doprkýnkadubovýho! Už to nechci ani vidět. Klel jsem. Ale pak to vychladlo a podíval jsem se na síť, jestli tam něco není. Bylo. Svět je plnej seriálů. Všichni koukají na všechno, všichni fandí, diskutují, očekávají .... a tak. Je to velkej průmysl. Protože máme rádi příběhy a záhady, nezanevřeli jsme úplně na ten svět. Jen nás štve to penízevydělávající protahování. Kdyby to byla knížka, už bysme to měli přečtený. Takhle musíme ještě nejmíň dva roky vydržet, jinak jsme taky Ztracení.

vlez mi na záda

"Ty seš hroznej!", pravila mádraháHanička ustaraným hlasem. "Už jsem ti říkala, že máš jít znovu k Mengovi. To máš z toho, žes tam ještě nebyl." Zas ty záda. Já vím, je to úplně jasná věc: málo pohybu, často práce na židli u počítače, pravá ruka na myši, strnulý krk, … a tak dál. Ale kdo by pořád chodil na masáže a navíc k takovýmu raubíři. Tuhle měla mánejmilejšíHanička potíž s plotýnkou. Skoro se nemohla hýbat a nebýt nalepovacího flastru, těžko by se k Mengovi dostala. A ten jí dal! Měla na zádech modřiny. Ale pomohlo to. Já se snažím si nějak pomoct sám - a on to čas nakonec vždycky nějak spraví. Takhle v pátek večer to ale bylo dost nanicovaté. "Prosímtě, mohla bys mi nějak napravit ty záda?" škemral jsem nakonec u mépečlivéHaničky. "Lehni si na zem!" No to to hezky začíná, pomyslel jsem si - co je tohle za polohu? Nemá snad někde schovaný důtky? "Já se po tobě projdu." No nazdar! Šlapala mi po zádech! A kupodivu to pomáhalo! Za nějakou chvíli už jsem skuhral, aby přeci jen slezla. "To seš chlap?!", ohradila se mámiláHanička. "Copak chlap, ale přeci jen nejsem moc zvyklej, aby mi po zádech rejdil metrák." No to jsem si dal. Tuhle metaforu jsem vůbec neměl vypustit z úst. "Jakejpak metrák! Když tak nanejvýš baculatej pytel cementu!", uváděla mámaláHanička fyzikální poměry na pravou míru. Uvedla na pravou míru i mě a nějaké ty moje zádové svaly. Bylo to tak příjemné, že jsem si v neděli řekl zas: "Haničko, prosímtě, mohla bys mi vlézt na záda?"