WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jak se dá ušetřit

"Prosimvás jeden krém hydratační a jeden nějakej noční, já to mám tadyhle napsaný v telefonu od ženy," nakupoval jsem včera v lékárně. "Ale oni tuhle řadu zrušili a nahradili ji novou; a ten noční chcete na hluboké vrásky? A jak je paní stará? A má pleť spíš suchou nebo mastnou?" "Tak to jsem v koncích. Já vím akorát ten věk. Ale víte co? Já jí zavolám a dám vám ji k telefonu, pak se s ní dohodnete. Nebude vám to vadit?" Slečně lékárnici to nevadilo a nabalila mi pro moujemnouHaničku všelijaké krabičky. "Ale to nebude všechno," povídám, "pro sebe potřebuju támhlec ten Panadol proti chřipce. A pak ještě: nemáte něco na klouby? Já jak vždycky ráno jdu doma po schodech dolů, tak mě ty kolena ztuhlý nechtěj poslouchat a pak zas zpátky nahoru do koupelny v tom tichým domě ty klouby tak lupou, že tím budím děti. Potom už je to dobrý, ale ty rána! Nemáte něco na to?" Slečna mi přibalila něco na ty rána, abych byl zticha. Teda ty kolena aby byly zticha. Doma mástarostliváHanička spráskla ruce. "Dyť ti v tý lékárně dali to nejdražší, co měli!" "Ale pro tebe to, Haničko, pořád není dost. Pro tebe jen to nejlepší," snažil jsem se zachránit reputaci farmaceutů. "Tohle je na vyhlazování hlubokých vrásek, tak ty chceš, abych byla krásná, viď?" "To jseš, Haničko i tak, dyť ty žádný vrásky stejně nemáš," držel jsem notu. "Tos moh teda dost ušetřit," pravila mášetrnáHanička, "protože v tomhle případě, jak tak koukám, úplně stačí, když si na mě nevezmeš brejle na čtení a ty vrásky prostě neuvidíš."

něco zbrusu novýho

Včera v noci jsem si zas hrál se sítí a síťovou kamerou. On už tyhle wjecy umí skoro každej, tak abych snad nebyl moc pozadu, trápil jsem se do půlnoci s rozběhnutím webovské kamery. Tuhlec vpravo je tlačítko, po jehož stisknutí uvidíte výsledek. Chce to ještě najít způsob automatického nastavení expozie, najít vhodné místo i obrázek k publikování, koupit lepší kameru, ... ,no je toho dost, ale i tak: pro dnešek tu je přeci jen něco zbrusu novýho.

zas mi sebrali podzim

Byly doby, kdy se o tom mluvilo a psalo spousty dní před i po přechodu. Dneska se to člověk nedozví málem ani ze seriozního tisku. V pátek jsem se pídil, kdo píše o změně letního na zimní čas a moc jsem toho nenašel. Už to prostě nikoho netankuje. Jednomu přijde, že to je skoro jeho výmysl. Není. Je to změna a tu změnu letos nejvíc prožívala naše Kačenka. Ta se oblbnout ručičkami na hodinách nedala. Pěkně před obědem se na to ještě do zásoby vyspala a pak navečer už v pět chtěla znovu do postýlky. Hodiny nehodiny. Má svůj rytmus a basta. Já jsem se těšil, že si pěkně v neděli tu jarní hodinku naspím. Málem mi to vyšlo, nebýt Matýska, kterého tenhle přechod taky moc nezajímá. Ani si ho nevšiml. Mě zůstal zas jen ten každoroční vztek, že mi rázem ze dne na den sebrali každodenní podzimní odpolední výhled při návratu domů.

večer

"Já nic, takže si vezmu princeznu." "To je víla, to není princezna." "No jo, dyť je to fuk, žencká jako žencká." "Můžu si lehnout semhle?" "Tam ne, na tý louce už se jeden sedlák válí." "To je blbý, taková pěkná louka..." "To město se mi líbí, to si vyskvotuju." "To je sprostý, to jsem si založil já." "Dám sem věž, ona se mi může hodit." To teda fakt nevim na co." "Tak ty takhle! Tím's u mě skončila, teď po tobě pudu a už si ani neškrtneš!" "Hele, dejte toho draka jinam, mě se tady nehodí!" "Tak já nevím, jestli tohle město ještě stihnu dostavět." "No nic, tak aspoň tuhle cestu. A dejte sem poutníka." "Tak to snad ani nebudem počítat. Von si zas děsně nahrabal." "Ale jo, jen to pěkně spočítejte!" "Teda dneska jste mě pěkně srali! Móc pěkný to bylo!" "Tak dobrou a zas příště." ..... Tak a teď ať laskavý čtenář uhodne, co se včera večer u nás dělo.

vzal jsem prostředního

Musel jsem to včera nějak přivolat. Volání bylo zřejmě natolik mocné, že mi stopařské klientské centrum nadělilo hned po ránu cestou ze školky jednu stopující babičku ve Zlatníkách. Viděla mě z dálky a prosila tak úpěnlivě, že nešlo nezastavit. A že prý potřebuje někam, kde už něco jezdí. Dohodli jsme se, že Chodov bude to mejlepší místo, kde už něco chytne. A tak jsem se cestou dozvěděl, že zas mají přijít rusáci. "Cože?!" "No v novinách psali, že prej je k nám pošlou, dyž budem mít ten americkej radar v Brdech …" "Šišmarjá, pani, to nejde. Dokud žijem v normálnim světě, tak k nám nemůže nikdo nikoho poslat, dokud sami nebudem chtít. To není, jak za komunistů." "No, jenom aby, já už to zažila dvakrát. Vy ste eště mladej, ale já v tom štyrycet let žila a už jich mám plný zuby." "Uhmmm….", souhlasil jsem jaksi všeobecně, poněvadž jsem se nechtěl přít o tom kdo, kde a jak dlouho žil. Koneckonců, byla to babička a byla starší. Potom mi ještě pověděla, že jede k zubařce, kvůli třetím zubům a že se strašně bojí, že se jí bude šťourat v dásni … "Tak jsme tady. Pěknej den a ať vám to dobře dopadne!" Vyložil jsem babičku na Chodově a zaslechl něco jako: "… tak jim děkuju, panáčku, dneska udělali dobrej skutek medle po ránu …" A to nevěděla, že večer budou u nádraží na Zbraslavi čekat stopaři tři. Tak jsem vzal toho prostředního.

inflace

"To je divný, kam se poděli?" Říkám si už několik týdnů, když projíždím kolem zastávky Zbraslav, kde jsem často brával stopaře. Teď je tam prázdno. Buď jezdím v nějakou špatnou hodinu nebo mi je vyzobne někdo před nosem. Tuhle zabočuju u mostu dolů doleva jako vždycky a hele: přece rostou! Dva kluci, co už jsem je určitě vezl, zrovna přišli na štafl. Z dálky už jsem pustil blikačky a pomalu jsem k nim dojel. Jeden jako obvykle otevřel dveře a že prý do Vraného. Jasně, povídám, ale dneska můžu vzít jen jednoho. Víc se mi sem nevejde, mám vzadu dětské sedačky. A teď vzniklo dilema. Rozdělit se? Ale kdo pojede první a kdo až s příštím autem? Klukům to chvíli trvalo a pak statečně a s díky odmítli, že prý radši počkají na prázdný kočár. Tak proto je tu často prázdno: ony už jsou i tyhle služby v inflačním převisu nabídky a stopaři si pěkně vybírají, s kým pojedou. To snad abych si pro příště umyl a navoněl auto.

na růžích ustláno

V sobotu jsme si s moumilouHaničkou rozdělili úlohy. Já naložil krakeny a jeli jsme společně pro babičku na chalupu. MojedraháHanička se vydala do školky k Sobotce. My přivezli babičku a jabka, ona růže. MálaskaváHanička měla v autě ticho, zatímco já si užíval společnosti. Probíhalo to asi takhle: ... "Kačenko, to si zpíváš nebo brečíš?" "Ano, Matýsku, na ten tachometr mi příště nesahej." "Aha, a kdo měl, mami za tý první republiky ten větší statek? Šmejkalovi nebo Němečkovi?" "Kačko, nesundávej si tu botu!" "Matýsku, nemusíš zpívat to samý, co Kačka..." "Ne, mami, tak velký auto nemám, kanape se mi sem prostě nevejde." "Kačko! Tak si nech aspoň tu ponožku." "Jo mami, tu vodu ti třeba dojedu odpojit zas já." "Matěji, slepička dává vajíčka a kráva mlíčko, ne obráceně." "Jo, mami, Hanička jela do školky. Ale do růžový, to je támhle u Jičína." "Matěji, napiješ se až doma." Kačenko, nežižlej si ten palec u nohy." "Ne, mami, neboj, nenastydne, je tu docela teplo..." Docela jsem si oddych, když jsem to měl po poledni z krku. To Hanička, ta měla cestou na růžích ustláno.

sypací hodiny

Protože u nás na vsi není ani hokynář ani drogista, chodím pro plínky a sunar do obyčejné drogérie ve městě. Mají tam kromě zboží drogistického ledacos. Třeba i brejle na čtení jedničky. Však už mám od nich dvoje. Mají tam i všelijaké blbinky. Jako například dětské přesýpací hodiny na čistění zubů. No ano. Ne snad, že by se ten písek, co je uvnitř, nějak doloval a používal k cídění chrupu. Jsou tříminutové a výrobce má za to, že dítě vydrží celé tři minuty čučet na píseček, jak se sype, a při tom si čistit zuby. Přinesl jsem ten aparátek domů. Matěj byl jak u vytržení, že mají s Kačenkou sypací hodiny. On modré, ona červené. Hráli si s nimi od první chvíle a ve vaně, když jsem Matýskovi vysvětlil, jak se mají sypací hodiny používat, jal se čistit zoubky. A: světe, div se! Vydržel to poctivě celou sypací dobu. To mě teda dostalo, on měl snad ten výrobce pravdu: kupte dětem přesýpací hodiny, budou si čistit zuby!

co je to?

Na dnešek mám zas jedno hádání. Schválně, co je to?
A můžete si vybrat:
- buď je to otisk leoparda obláčkového stočeného do klubíčka na dřevěné podlaze v Zoo Praha
- nebo druh černé plísně napadající vysychající fošny
- anebo výtrusy z kloboučku suchohřibu na dřevěném talíři

cukrák

Tenhle týden se babí léto vybarvilo. Přes den je krásně teplo a přes noc od víkendu nemrzne. Dětem tohle počasí svědčí, Kačenka už je v pořádku a včera večer dostala poslední medicínu na ouško. Matěj je v těchto dnech zrovna kocourem a chce se furt muckat. Zvlášť ráno, když s moumilouHaničkou odjíždíme. Včera jsem si trošku toho babího léta po ránu užil i já. Stává se, že se mlhy ve vycházejícím slunci na kopcích kolem nás rozpustí a táhnou se jen údolími. To se týká také Vltavy. A právě ve Vraném bývá k vidění zajímavý pohled od Březové přes Vrané na Cukrák. Už dlouho si slibuju, že musím udělat obrázek téhle nálady, která připomíná startující raketu zahalenou v mraku páry. Pořádnej obrázek se mi zatím nepovedl, protože foťák jako napotvoru zapomínám nejčastěji tehdy, kdy má význam si ho vzít s sebou. Tak alespoň jako vzorek tahle fotka z mobilu.

brejle

Brejlit do knížky se stalo u nás doma činností každodenní. Ne že bychom snad s mousečtělouHaničkou nečetli, ale až donedávna jaksi bez těch brejlí. Protože jsem poněkud roztržitý, zvláště pak ve věci ukládání předmětů nezbytných, rozhodl jsem se, že nakoupím přehršel brýlí na čtení, čímž vznikne dostatek okulárů. Ty potom budou moci býti deponovány na všech místech, kde obvykle dochází k samotnému procesu. Ono to se mnou není až tak hrozné, Matějovi čtu pořád bez brýlí, ale i tak: jistota je jistota. První brýle, které jsem zavrhl, byly u optika. Dlouze jsme je s panem optikem vybírali, načež mi doporučil: "Tyhlety, ty vám seděj nejlíp, co myslíte?" Myslel jsem, že na večer na čtení a do auta na mapy mi Ray Bany za desítku určitě sedět nebudou. Vzal jsem to tedy z opačného konce. A tu mi bylo dopřáno jednak pořídit tu přehršel a taky poodhalit tvorbu cen v téhle branži. Ten samej futrálek se čtecími brýlemi jedničkami na Senovážném náměstí stál 360, za rohem v Jindřišské už jen 280, u trhovců v Jílovém 59, v samošce v Břežanech 46 a na internetu 22. Tak si říkám, jestli bych neměl jít prodávat brejle.

proč bysme měli Ferdu radši

Mám v pracovně pěknej chlívek, to přiznávám bez mučení. Není na to omluva, není to dokonce ani ničí chyba, je to prostě stav věcí. A v tom chlívku mám kytky. Jeden kaktus vánoční, co se mnou už žije spoustu let a vzdoruje mé pečovatelské snaze po svém. Daří se mu a před vánoci vždycky vykvete. Ale to má ještě čas. Teď tu kvete orchidej. MáněžnáHanička jí považuje za poněkud fujtajblózní, ba dokonce snad i mírně šovinistickou kytku, jelikož má pytlík. Mě ovšem tahle rostlina dělá vyloženě radost. Na rozdíl od ostatních kolegyň svého rodu, které moji péči nepřežily déle jak půl roku, tahle kvete ostošest a ještě zakládá na nová poupata. Jako naprostý laik v oboru orchidejí jsem byl tuhle příjemně překvapen. Ta kytka voní. Ale voní její uschlý květ! Nejdřív dva měsíce kvete, pak odkvete, uschne a teprv potom začne vonět. Tak mi napadlo, jak by to bylo úžasný, kdyby to tak bylo se vším. Už třeba náš Ferda. O co bysme ho měli radši, kdyby všechno, co z něj vypadne a uschne, pěkně vonělo.

přízemní mrazíky

Máme půlku října a s Matýskem už cvičíme básničky na Mikuláše. Má to své opodstatnění. Jednak je Matěj při recitaci trochu stydlín a druhak zima už klepe na dveře. Přes den zatím nic moc, ale v noci už bylo tenhle víkend skoro dva pod nulou. Květináče s kliviemi putovaly včas do tepla a tak jsem v neděli ráno mohl v klidu udělat pár obrázků, jak to vypadá, když k nám do Oleška přijde poprvé přízemní mrazík. Jiovatka je nejen na trávě a na pavučinách, ale i na břízce, která letos namrzla poprvé.

brejle

Už nějakou dobu mžourám na malá písmenka přimhouřenýma očima a pokud jde o informace o výrobci a složení ve všech evropských jazycích na krabičce od sardinek, tak ty už nepřečtu vůbec. Doma mi nějakou dobu pomáhal dědečkův cvikr. Ten má ovšem tu nevýhodu, že jednak klouže z nosu dolů a druhak děsně mačká nos. Bránil jsem se zuby nehty, ale když už jsem nepřečet ani písmenka na mapě, uznal jsem, že je to vážný a hned tak za půl roku jsem se nechal moustarostlivou Haničkou konečně přesvědčit a šel k optikovi. "Vidíte jako rys," prohlásila optička a vyšoupla mě s plus jedničkama na čtení. Čtení je teď zase v normě. To mámiláHanička je na tom o hodně jinak. Byla tamtéž, brýle jsem jí byl vyzvednout a když si je nasadila, užasla. "Vidíš támhlety větvičky? A na tom poli už něco roste a támhle na tom sloupu, vidíš na tom sloupu taky ty šprušle?" Snažil jsem se méprohlédnuvšíHaničce citlivě sdělit, že tohle přece vidí každej. Chápu ovšem, že po roce, kdy jezdila autem jen po paměti a cedule u silnice nepřečetla vůbec, to musel být malý zázrak. "Tak vidíš," shrnula naše společné obrýlení mábystráHanička, "teď už můžem bejt dědeček a babička, už máme brejle."

dodržujte rituály

"Už jdu, tak na mě počkejte venku," kázal jsem dětem a ony poslechly. Zkontroloval jsem všechno, co mě napadlo, mrkl jsem, je-li náš potěr opravdu venku a zabouchl dveře. Nezkontroloval jsem všechno. V otevřených dveřích zevnitř byly moje klíče. Zůstaly i ve dveřích zavřených. Laciný trik se vstupem zadními dveřmi do domu jsem zopakovat nemohl. Ty zkontrolované a zavřené byly. MálaskaváHanička se vrátila autem zpět už jen proto, abychom společně zjistili, že se zámek s klíčemi zevnitř opravdu nedá odemknout. A bylo. Přivolaný pan pohotovostní zámečník nám dveře za několik vteřin a několik stokorun otevřel. Dohodli jsme si ještě, že nám vymění vložku zámku, tahle vážně už za moc nestojí - a zanechal nás našemu osudu. A jen já vím, proč se to všechno muselo stát. Mám své zavedené postupy a rituály. Jedním z nich je zmíněná kontrola před odchodem. Jenže včera byla narušena. Kontroluju, jestli je klíč v zámku zavřených dveří před odchodem - a v tom je ten háček. Dveře už byly otevřené, takže klíči ke zdi. Tím ten podstatný článek rituálu vypadl. Takže propříště: dodržujte rituály, zvlášť když ještě při odchodu z domu spíte.

ráno

Klap, cvak, … fňuk ... ueéééé …. "Matýsku, honem zpátky do postýlky, je teprve půl pátý!", slyším Haniččin tlumený hlas. … 6:07 … uhmmm … A hele, už je sedm, to musím vstát. Ale mojemiláHanička už je s Matějem v koupelně, tak du nakrmit kočky… MáprobuzenáHanička má po ránu děsně rychlej tah na branku, když jí necháme dospat. To já mám úplně obráceně. Ostatně mám to černé na bílém v žákovské knížce: už někdy v páté třídě jsem se loudal v šatně a to mi zůstalo dodneska. Když jsem vylézal ze sprchy zahalen v mračnu páry, už byl celej dům auf. "Tak támhle to máš nachystaný, nezapomeň s Kačkou zajít na kontrolu, mějte se pěkně ve školce, děti a já už musím," pronesla svou závěrečnou řeč mámiláHanička. "Jo a mám dojem, že Kačka pěkně páchne," dodala. Ještě pusu, teda tři pusy a už byla pryč. "Tatínku já už nejsem Bajaja, já jsem rytíř! Ten má rukavici, aby v ní držel meč a ty draky všecky rozseká," hlásil mi stav Matýsek. Teď ještě najít ponožky, jo tady jsou … "Kačko!!! Doprkýnka, nech tu misku, to je voda pro Ferdu ….!" Sakra, tak já ponožky mám a Kačka taky. Lišej se akorát velikostí a vlhkostí. Já mám velký suchý, Kateřina mrňavý a mokrý. Komplet. Vodu vytřít, misku doplnit, kyblík vylejt do záchoda …. "Matěji. Tys byl kakat, utřel ses?" "Utřel, tatínku." "Tak ukaž. No jo, tak to vezmem ještě jednou. Hotovo. Běž už. … Kačko! Nech sakra tu misku s vodou na pokoji! Teď se půjdem přebalit." MápečliváHanička měla samozřejmě pravdu. Kačka nevoněla. Inu, tak to bysme taky měli. Obléknout, třikrát samozřejmě, a můžeme do té školky. … "Čoveče já měl frmol po ránu, skoro jsem se nemoh dostat do práce, jak je ta Praha ucpaná," pravil kolega. Co jsem mu na to měl říct.

co si myslí skutečná hovada

Taky míváte někdy ten pocit, že ten trouba jste dneska vy? Já tohle rozpoložení zažívám většinou v případech, kdy mi přijde blbý dělat blce z těch ostatních. Ve frontě například. Fronty jsou jakýmsi národním zvykem v tomhle kraji. Bývaly fronty na banány, na knihy, na papír - tedy toaletní, nikoliv dopisní a vůbec na ledacos. Teď jsou fronty nejčastěji na silnicích a v ulicích. Ostatní se víceméně rozplynuly anebo byl frontám nasazen náhubek z pořadových čísel. Zmačkne se knoflík, dostane se číslo a čeká se. Třeba na poště, nikoliv na silnici. Na silnici jsou řidiči bez čísel, pokud nepočítáme espézetky. A bez čísel se dá předbíhat a předjíždět. Taky to dokážu. Předjet kilometrovou frontu s blinkrem jako někam jinam a pak se zařadit hezky na začátek rovnou nebo s jakousi imaginární kličkou, jako že jsem si to rozmyslel. Nedělám to. Je mi hloupé dělat z ostatních blbce. Ale je mi dvojnásob hloupé, když někdo dělá blce ze mě. Včera jsem nevydržel a přehradil svým autem cestu předjížděčům. Blikali, zatroubili, jeden si i přišel stěžovat, že fakt jede jinam, ale to měl teda blbý. Měl si stěžovat u těch pěti nebo kolika mamlasů, co chtěli předjet frontu. Kvůli protijedoucímu vozu, kterému jsem samozřejmě uhnul, to dopadlo takovou plichtou. Předjížěči si za mnou těch deset minut počkali, ale nakonec si udělali čárku za posledních pět metrů, které už jsem neubránil. A proč to píšu? Protože nevím, co s tím. Čekat ve frontě a nechat se hovadně předjíždět? Být hovadem a předjíždět ostatní? Myslím, že obojí je hovadina. Škoda jen, že si to nemyslí některá skutečná hovada.

drak sedmihlavec

Tenhle podzim jsou v kurzu draci. Vloni to byli čerti. Čtu každý večer Matýskovi pohádky, občas se přidá i Kačka, ale to jen vyjímečně, protože je ještě přeci jen na pohádky maličká. Podle toho, kolik pohádek na dané téma se dá sehnat a taky podle toho, jak moc ten či onen hrdina Matěje vezme za srdíčko, se střídají různá pohádková období. Dračí období právě prožíváme. Matěj svůj dřevěný meč skoro neodkládá, jak pořád musí stínat ty dračí hlavy. Má i draka plyšového, ale to je kamarád. Včera večer, hned, jak jsem dočetl, Matýsek povídá: "Ale vídíš tatínku toho draka plyšovýho, jak leze z jeskyně? Tak tomu narostou tři hlavy a všecky jsou ze zlata! A ten drak tě sežere, ale já tě zachráním, protože mu ty všechny zlatý hlavy setnu. A zůstane mu jen ta plyšová a to je kamarád. Ale drak Sedmihlavec, to je potvora, s tím budeme bojovat. Že si taky uděláš meč, abysme ho přemohli?" To jsem musel slíbit. Takže kdybych náhodou nenapsal zápis do deníku, tak zrovna s Matýskem stínáme hlavy draku Sedmihlavci. No vážně!

kde není závora

Tuhle jsem zas mapoval další zkratky pro strýčka Příhodu. Pořád mě nedávala spát ta "prostřední komořanská stezka". Na mapě i na satelitním snímku je dost široká na to, aby se tam v případě potřeby vešlo auto. Vzal jsem to z druhé strany shora a dobře jsem udělal. Ta cesta je opravdu krátká, ústí do vhodně umístěné ulice a vůbec má všechna plus. Skoro. Má taky jedno mínus a to celkem zásadní. Těsně u lesa je závora na zámek. Zřejmě nejsem jedinej, koho ta nábližka napadla. Ta závora mi udělala čáru přes rozpočet. Lidskej duch je ovšem nezdolnej. Už věci znalého mě zastihla zas ta komořanská zácpa. Opravdu se mi nechtělo ten kilometr stát, vyrazil jsem tedy na průzkum bojem. Nejdřív jsem si udělal takové kolečko, co mě vrátilo do výchozího bodu, ale napodruhé už jsem to měl! Přes hory, přes doly, pěkně po asfaltce, žádný zákaz vjezdu, prázdná cesta a šup: pěkně tam, kde fronta začíná. Vůbec si nepřipadám jako lump, co předbíhá. Ta ulice je na mapě a každej ji má k dispozici.

uši

Kačka je děvče statečné, dalo by se říct. Minulý pátek na Václava jsem s ní byl na pohotovosti skrzevá ucho. Ono jí to ouško asi nějak trápilo, protože nám na něj ukazovala, ale nic nebylo pozanat ani na ní ani na uchu. Až v ten pátek ucho trošku zčervenalo. Pan doktor jí tam takovým trychtýřkem kouknul a že je to prý málo častý zánět zvukovodu a dal nám kapky. To se ovšek kapku splet. V pondělí na kontrole u jiného pana doktora jsme se dozvěděli, že je to oboustranný zánět středního ucha. Kačka to nese statečně, dostává meducínu a jen občas vážně ukáže na ouško, jako že potřebuje vyčistit. Skoro se zdá, že její uši nás rodiče trápí víc, než jí samotnou. Ale já tomu rozumím. Náušnice jí na ouškách drží dobře, tak co se víc starat, ne?

pravej ořechovej

Velmi dávno jsem slyšel zkazku o kocourovi, který packou vyšplíchával vodu z akvária, protože dobře věděl, že rybičky se nejlíp loví na suchu. Akvárium nemáme, ale kocoura ano. Ferdu mazaného všemi mastmi. Na lince má své místo červená mísa s ořechy, které občas použijeme my, občas návštěva a teď i Ferda. Vyskočí nahoru, chvilku si vybírá ten nejvhodnější ořech a pak ho jemně packou vyhodí z mísy na zem. Ořech je totiž povahy kulaté a to se Ferdovi náramně hodí ku hře. On s ním hraje na podlaze pravej ořechovej fotbal. Ovšem jen do té doby, než zakopne svůj míč někam do autu, například pod křeslo. To pak musí znovu do mísy vybírat další vhodný kopací ořech. Včera jsem těch kopačáků zpod křesla a sedačky vytáh dobře pět.

víkend na houby

V neděli byl problém tu chásku vymést z pelechů, ale v sobotu to šlo celkem hladce, i přesto jsme byli všichni čtyři na houbách obě rána. Matýsek se ptal, proč jsme už dávno nešli na houby, což jsem mu vysvětlil nedostatkem času, spoustou jiných zájmů a taky tím, že na houby jsme s maminkou chodili nejvíc, když on sám byl na houbách a i dávno před tím. Odpověď takového rozsahu synka uspokojila, jen nevím, kdy přijde s otázkou, kdy a kde že to on chodil po těch houbách. Kolem Jílového je spousta lesů, ale taky spousta houbařů. Projevilo se to sobotním nájezdem a rozvinutím houbařských rojnic obzvlášť mezi Petrovem a Jílovým. Tak tady ne. Našli jsme si jinde takové opuštěné místečko. Místečko opuštěné houbaři, nikoliv jejich kořistí. "Hele, támhle je bedla," směrovala nás mábystrozrakáHanička hned na počátku. Byla tam bedla. A byly tam spousty hub vůbec. Nasbírali jsme tři košíky a obrátili se k domovu. I Matýsek se pořádně přičinil a tak byla smaženice a bramboračka a kulajda a obalované kloboučky. Inu, co vám budu povídat, byl to víkend na houby jak dělaný.

Salamandra salamandra

"Půjdeme s Matýskem pro pár hub zítra do polívky," oznámil jsem takhle odpoledne mémiléHaničce a šli jsme. Matěj si vzal svou ostrou meč (to je dřevěný meč, který jsem mu udělal z latěk, protože on je teď princ Bajaja, který má ostrou meč pořád u sebe) a šli jsme tuhlec do lesíka. "Jsme v lese, Matýsku," povídám, "musíme být potichu." "Ale já na ty draky vemu ostrou meč a všechny je rozsekám," odvětil logicky Matýsek, totiž Bajaja. Křižovali jsme lesík hledajíce houby (a draky) a už jsme měli pár babek v košíku, když co nevidí mé bystré oko. Draka! Není to mlok? Je to mlok! "Matýsku, honem, pojď se podívat!" Měli jsme ho v dlani, příjemně chladil a šimral nás pacičkama. Takhle naživo jsme viděli mloka poprvé v životě oba. Škoda, že jsem s sebou neměl foťák. Ty obrázky z mobilu jsou opravdu moc mizerné. Budem si to muset pěkně pamatovat. Je tu u nás v Olešku přeci jenom asi čisto a zdravo. Ke vší té havěti připisujem do seznamu i Mloka skvrnitého.