WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nová kapitola

Byl jsem včera v našem starém bytě. Chodím tam občas, jednou do měsíce přibližně. Už je to skoro cizí prostor. Pár věcí ještě čeká na odvoz a zbude jen několik stěn. Náš domov je v Olešku. Matýsek si na starý byt v Praze ani nevzpomene, Kačka ho ani nepoznala. Možná budeme jednou vysvětlovat, kde že jsme to tenkrát bydleli. Abychom to neměli tak těžké, pořídil jsem možná poslední obrázky něčeho, co je jenom naše. Značky na futru dveří. Taky si je děláte? Dá se znich hodně vyčíst. Tak třeba, že Kačenku jsme si přinesli už do nového domova a má tedy "zářezy" jenom v Olešku. Matýsek roste jako z vody, ale pořád je to malý klouček. Zato Juráš spurtuje. Ve starém bytě přerostl Haničku a doma v Olešku už přerostl i mě, ale to už je nová kapitola.

nic divného?

Jezdila jsem na prázdniny do Velkého Oseka, kde bydlela moje babička, a jejich vodu miluji. .... To mi včera napsala paní Marcela, čtenářka Woleschka. Potěšilo mě to, to víte "Voseckou", jak se u nás doma té minerálce říká, nemá v oblibě hned tak každý. Je to s ní jako třeba s romadůrem. Strašně smrdí a dokud ho neochutnáte, budete nadosmrti tvrdit, že tak strašně páchnoucí věc vám nesmí přes práh. Ale jak mu jednou přijdete na chuť, zůstanete jeho konzumentem po všechny další věky. A tak je to i s Voseckou. V případném přelíčení k té věci mohu přítomným předložit pádný důkaz. Zde zmiňovaná minerálka je totiž natolik vyjímečná, že se k ní po letech dobrovolně hlásí i moje čtenářka. Že to není nic divného? Nebylo by. Kdyby paní Marcela nebyla až zpoza Velké louže. Z Texasu.

zlatej

On je Matýsek vlastně moc hodnej kluk. I když, pravda, někdy mu to trošku ujede. Tak třeba když jsou s Kačenkou ve vaně a Kačka je zlitá jak vodník, vysvětluje mi Matýsek, že přeci měla suché vlásky a že bylo potřeba jí je namočit, takže jí musel poprskat vodou. Ale toho křiku. Anebo tradiční apokalypsa v Matějově pokoji. To Matýsek oznámí: "Budeme si hrát v mojemu pokojíčku." Vezme Kačku a jdou nahoru. Tedy Matěj jde, Kačka partyzánským způsobem zdolává schody, které jsou na ni pořád ještě hodně velké. No a večer, když jdu číst pohádku - třeba jako včera, kdy jsme už podruhé četli Edudanta a Francimora - je potřeba ty trosky zpacifikovat. "Co to je?!", ptávám se obvykle tónem spravedlivě rozhořčeného otce. "To je přeci náš domeček," odpovídá popravdě Matýsek. "A proč je na střeše?" "Protože abysme v něm mohli bydlet." Co na to mám říct. A pak ráno někdy v půl šesté mi Matýsek přinese snídani do postele. "Podívej," vyzýval mě dneska ráno. Jsem se teda jedním vokem podíval (to druhé ještě spalo) a opravdu. Matýsek mi přinesl maličkatý hrneček pro panenky plný mušliček. Dal mi ho pak na stolek, stulil se ke mě a spali jsme ještě až doteď. No nejni zlatej?

po poli nejezdit

Jel jsem včera z Vraného nahoru do Zvole serpentinami. Čekali mě Kačka a Matýsek ve "čolce". To je Matějův výraz. Jezdím tou cestou pomalu. Ona nestojí za moc a spousta širónů tam jezdí jak na Targa Florio. Tak abych stačil uhnout. V horní třetině, už skoro na rovině, ale ještě pořád v lese, vidím na cestě barevnou hromádku. Když jsem jí objížděl, hýbala se. Nedalo mi to, zastavil jsem a zacouval zpátky. Našel jsem na cestě živého datla. Nebo to byl strakapoud? Já to takhle narychlo nepoznám. Vypadalo to, že mu je jenom vedro na té silnici. Odnesl jsem ho do lesa a teprv pak mě napadly ty historky o kuřecí rýmě. Byl takovej teplej, jako by měl úžeh. Taky bylo z čeho - včera bylo hrozný dusno před bouřkou. No, umyl jsem si ruce ještě v autě a popřál mu, ať se z toho vyleží někde na mechu. Přeci jen, děti už čekaly a tedy nebylo, než uhánět do Okrouhla. Cestou domů jsme to nerozebírali. Zato Matýsek rozumoval: "A tatínku, to kdybysme jezdili naším autem po poli, to by nám dal strážník koputu, viď?" S tím nešlo, než souhlasit.

v Kutné Hoře

Doma jsem slíbil výlet, tak tedy byl výlet do Kutné Hory. Byl král, byli šermíři, dvorní dámy, muzika, kašpárek, popravený odsouzenec a spousta dalších opravdových taškařic, které nám účinkující předkládali jako věrný obraz středověku za vlády krále Václava IV. Matýsek jel nejdřív sám a pak i s Kačenkou poprvé na kolotoči - somozřejmě přiměřeně středověkém. Kromě toho motoru, ovšem. Matýsek byl hodnej, zastřílel si kuší a Kačku hlídal se sekerou v ruce. Za odměnu dostal takouvou věc, ze které jsou tady tyhle dva obrázky. Byl to zas pěkný výlet i s pěknou hádankou. Uhádnete co Matýsek dostal a co je na obrázcích vidět?

stříbření

Dneska už je léto. Včera v 19 hodin 6 minut středoevropského letního času Slunce vstoupilo na obratník Raka a zase se začne kutálet zpátky. Z včerejšího nejdelšího dne v roce bude pomalu ukusovat, ale prázdniny už jsou za dveřmi a komu záleží na těch pár minutách. Taky se těšíte? My určitě. A jako závdavek si dáme s dětmi o víkendu Kutnohorské stříbření.

nekecal

"Ty já tady mám. Originál. Uplně nový," vážně mě přesvědčoval snědý prodavač v krámě Exchange/Mobily. Potřeboval jsem sluchátka k Erikovi do auta, protože ta, co byla přibalena k novému telefonu, zřejmě dozpívala svou poslední píseň. V autě se bez nich neobejdu, zvykl jsem si na tohle pohodlné a pohotové rukprosté udělátko. "Ale já nevím," snažil jsem se vycouvat už při zahájení transakce, když jsem viděl pod sklem šuplík se změtí několika desítek sluchátkových sad svázaných gumičkou. "Néboj, ty úplně nový. Já vidím, ty chceš černý, tady máš. Dvě. Vyber si." Prodával ochotně prodavač a směnárník v jedné osobě. "Jó, vyzkoušet můžeš." Vyzkoušel jsem tedy originální naprosto netknutá sluchátka vytažená z klubka ostatních. Fungovala. "Tak já bych tedy ..." "No vidiš, já řikal dobrý, originál. Ty jenom za tři sta. Jinde nejmíň sedumset. Tady lepší. Vyměnit problém néni," uzavíral mládenec pomalu úspěšnou transakci. Vzal jsem je. Po původu jsem se neptal. Koneckonců, valuty to nebyly. Na síti jsem mrnul, jak se věci mají. Opravdu, cena se pohybovala na dvoj, někdy i trojnásobku. Byl to poctivej překupník. Nekecal.

broučí hádanka

V pondělí večer jsem u nás na terase potkal brouka. Byl asi čtyři centimetry velký a docela mě překvapil svojí mohutností. Vyfotil jsem ho, ale jen jednou se to povedlo pořádně - z profilu. Pak už se naštval a odletěl. Frčelo to jak malá helikoptéra. Už jsme ho tu asi viděli létat kolem. Mysleli jsme si, že je to chroust. Ale tohle asi chroust nebude. Přeci jen čtu teď Matýskovi Brouka Pytlíka a tam je ten chroust namalovaný s hnědými krovkami a takouvou ostruhou na zadečku. Tenhle měl krovky černé, žádná tykadla jako kartáčky a ostruhu už vůbec ne. Nevíte někdo, copak je tenhle lítací brouk zač? Tentokrát je to bez možností - sám nevím.

filipika o bábovičkách z písku

Pískové bábovičky jsou jistě důležitý prvek při formování osobnosti. Intelektuální debata na tohle téma v neděli navečer tomu rozhodně nasvědčovala. Začali jsme rozebírat, jak je to s otci, kteří nechtějí hned teď dopřát svým synům a dcerám základ pro jejich budoucí poslání architekta. Nebo tak nějak. Pomalu se ta celá rozprava začala stáčet do nepříjemně kritické roviny. Tohle já přeci nemám zapotřebí. A tak jsem včera začal zkoumat, jak dovézt písek. Sousedi mi poradili, že takové malé množství se dá koupit v OBI za sedmdesát korun za pytel s pískem. "Ale k nám na dvůr, když jsem byl malej, vozil písek vždycky valník s koňma," nenechal jsem si vnutit konzumní způsob získávání písku. "A za celej valník dal strejček Jájovi 30 korun," dokládal jsem argumentačně svou letitou zkušenost. Vzal jsem to tedy nejdřív do Lahovic do přístavu. "Jó, na pískoviště, tak to si tamhle naberete a za kyblík počítáme deset korun," pravila slečna v přístavních stavebninách. To už bylo lepší, ale pořád mi nějak vycházelo to sčítání jinak, než valník za třicet korun. Vzal jsem to tedy ještě tuhlec vedle do vsi. "No tak to vám budou stačit tak dvě kolečka. Tuhlectu prasklou vaničku si klidně můžete vzít a když si přivezete ještě jednu, tak já vám pučím lopatu a naberte si, kolik potřebujete." Vrátil jsem se, naložil obě vaničky a jdu vrátit tu lopatu. "Tak vám moc děkuju a co jsem dlužnej?" "Ále, pozdravujte synka a necháme to, až toho bude víc ..." Tak tohle byl ten správný konec. Kdepak do OBI. Pěkně po sousedsku a valník nakonec třeba bude i za třista, když bude potřeba. Těch třicet je přeci jen málo.

ještě, že jsem spěchala

"Už jsem ty své klíče našla, tak já zavřu," oznamovala mi v sobotu mástarostliváHanička, když jsme odjížděli s dětmi do Ostré na výlet. "Ale ...!", nestačil jsem ani zaprotestovat. Klap a bylo zavřeno. "Pojď mi s tím pomoct, nějak nemůžu zamknout," přeci jen vyžadovala mou asistenci mádraháHanička. "Hmmm ... no, jestli jsi nechala moje klíče zevnitř, tak to bude docela zajímavý. Tenhle zámek nejde moc otevřít s klíčema z obou stran," zatemňoval jsem atmosféru. "Máš je?", optal jsem se opatrně. "Nemám. Tvoje klíče máš přece ty!" To bylo logické, ba dokonce své klíče pravidelně nosím. Pokud je ovšem stihnu vyndat ze zámku dřív, než mi zaklapnou dveře před nosem. "Nemám." ... "Aha!", prohlásila tentokrát máchápaváHanička ještě o oktávu temněji, než já předtím. Už jen pro uspokojení přihlížejícího publika jsem se ještě chvilku šťoural klíčem v zámku. Dobře jsem věděl, že je to zhola zbytečné. Když tu mě osvítila myšlenka průzračná jak lesní studánka a zmizel jsem za domem. MázdrcenáHanička mě provázela smutným nechápavým pohledem, dokud jsem nezmizel za rohem. "Jak jsi to dokázal?", nevěřila svým očím, když jsem jí otevřel zevnitř domu. "Víš, Haničko, ono je vždycky lepší, když odcházíš, podívat se, jestli je zavřeno opravdu všude. Spěch v tomhle případě bývá na škodu....", snažil jsem se dělat moudrého a laskavého hrdinu. "Vidíš! Ještě, že jsem spěchala, to bysme se jinak do domu vůbec nedostali ....!", velmi logicky ukončila celou lapálii mádraháHanička.

vítej do klubu

"Petr se k nám připojí cestou, on pojede z domu na motorce," ujišťoval jsem Stephana cestou do tiskárny. Kolega čekal na smluveném místě. Zrovna se odstrojoval z druhé kůže, když jsme dorazili. Měl takový divný pohyby. "Tak jsem dojezdil," temně prohlásil, když dosedl do auta. "Vono mě ňák přeskočilo v zádech a já nemůžu hnout hlavou." "To víš, nejseš už nejmladší. Tak se holt budeš muset votáčet celej, no," vzpomněl jsem si na scénku ze známé komedie. V tiskárně si toho pánové taky všimli. "Víte, nesmíte se zlobit, ale ono je to takové legrační, že se člověk neubrání úsměvu," omlouvali se. Znám to, také se mi to stává. A taky jsem terčem vtipných poznámek svého okolí. Nic holt nepotěší víc, než neštěstí druhého, tak to na tom světě chodí. Kolega šel pak odpoledne k nějakému rasovi, aby mu napravil kosti a když jsem mu večer volal, zda je v pořádku, sdělil mi, že větší masakr v životě nezažil. Uvidíme, jak to pomohlo. V každém případě: Petře, vítej do klubu.

stůl dle Felliniho

Bylo by nošením dříví do lesa psát o hezkém úterním večeru s přáteli Ljubou a Ondřejem. Ostatně na www.hyena.cz si zájemce může přečíst včerejší záznam, tam je všechno včetně svatojánků. Nicméně, když jsem večer uklízel stůl, koukám tak na tu malebnou krajinu lahví, sklenek, šálků, konvic, ovoce, dýmek a vůbec potřeb nutných k povídání. Fellini by to, pravda, natočil jinak, ale tu atmosféru, tu to určitě má. No posuďte sami.

splněné přání

Kličkování na magistrále u Opery je mým denním chlebem. Někdy cestou do kanceláře a téměř pravidelně na cestě z kanceláře. Málokdy se mi podaří natrefit na prázdnou silnici. Většinou to bývá ono zmiňované kličkování. To se zařadím do pravého, pak hned do druhého pravého, pak do druhého levéno, do levého a pak zas zpátky, ale to už jsem první na světlech na Pavláku. No však to znáte. A tuhle jedu v tom druhém levém a pár metrů za Operou na mě úpěnlivě gestiguluje jeden z mladíků v modrém autíčku z levého pruhu. Že prý mám stahnout okénko. Tvářil se neodmítnutelně naléhavě. Trochu jsem stáhl okénko a čekám co bude. Asi něco s motorem? Nebo pneumatika? Nebo že by mi nesvítily brzdovky? Kývnul na mě, abych prý ho lépe slyšel. Oba jsme povystrčili hlavu z okénka. "Víš co?", pravil mládenec, "jeď domu." Pravil a rozesmáté auto s kluky jelo dál a hned u řidiče přede mnou pozastavilo a úpěnlivý mladík se znovu dožadoval komunikace. Sranda. Akorát nevěděli, že jejich přání bylo splněno dřív, než jej vyřkli. Jel jsem domů.

pokrok se nedá zastavit

"Heleď teď jedu po hlavní..." "No jasně, tak to pojedeš kolem krámu a pak za zatáčkou první vlevo..." "Jo, jo, tady vidím: Olešská..." Jaká Olešská, tady žádná Olešská nikdy nebyla!", vypadl jsem konečně z navigačního dialogu. Kamarád jel poprvé k nám na návštěvu a teď to vypadalo, že bloudí. "Hele a jseš určitě u nás? Ono je totiž ještě jedno Oleško u Litoměřic nebo tam někde ..." "Jasně, já už tady byl." "Tak když jsi tu byl, jak můžeš tvrdit, že v Olešku je Olešská ulice, když tu není!" "Ale já ji vidím!" Na to jsem neměl argument. "Ježišmarjá, tak co teda eště vidíš?!" "Je tu napsáno Hospada U vočka." "Aháá! Tak to jsi ale ještě v Březový, to musíš zpátky a pak kolem křížku a dál s kopce ..." "Počkej, já si to musím přenastavit na džípíesce ..." A byl jsem doma. Originál bloudění se spolehlivou GPS! "Tak to já pro tebe, Vláďo, radši dojedu, takhle by ses k nám nedostal." Vsedl jsem do auta a vyjel hostu vstříc. "Tak kam z tý polní cesty odbočit?", volal mi v půlce cesty Vláďa. "Z jaký polní cesty, proboha! K nám vede asfaltka! Hned jeď znovu na hlavní! Jaký máš auto?" Otočil jsem to a pomalu vjížděl zpátky k nám do vsi. "Červený." Červený auto zrovna vyjíždělo z ulice Na Kopanina. "Vidim tě! Hned zahni doleva a pak furt po hlavní a pak doleva ..." Dalo to práci, ale nakonec jsme se přeci jen setkali. Bez elektronických navigačních pomůcek by ta cesta byla ovšem třikrát tak kratší. Ale to víte, pokrok se nedá zastavit, ikdyž to dá někdy pořádně zabrat.

vodní úchylka

"No doprkýnka, já si zapomněl doma demižón," lamentoval jsem někde u Libice, když jsme se blížili k chalupě, kde mě čekalo tak deset metráků uhlí. "Jednou za uherskej rok jedem kolem Oseka a já si nemám do čeho nabrat vodu," zpřesňoval jsem lamentační důvody. "Hmmm ... fůůůj, zas ten smrad ...no tak si vezmeš tuhlectu láhev, já to zatím dopiju," s velkou nechutí se obětovala mádraháHanička. Tak jsme to objeli k nám na chalupu přes Sány, protože odbočka na Libici je teď kvůli rekonstrukci zavřená, a na vodu jsem rychle zapomněl. Uhlí tam čekalo a na nějakou vodu nezbyl čas. Po práci jsme dostali od maminky oběd a koláč a vajíčka od tety - to by ani jinak nešlo - a hurá zpátky. Tentokrát jsem to vzal přes Poděbrady. "No jó, tu vodu!", vzpomněl jsem si, "tak já zajedu tuhlec na Rígrák, to je po cestě nejblíž." Pramen na Riegrově náměstí v Poděbradech je sice ten nejteplejší a jak dědeček říkával: " to už je z těch vykoupanejch." Ale koneckonců lepší nežli nic. Voda minerální tedy nakonec byla. Ikdyž se Poděbradka s tou Oseckou prostě nedá srovnat. Jen mi vrtá hlavou, proč ta voda kromě Radky, která z Oseka je, už nechutná nikomu, koho znám. Že by to snad byla nějaká vrozená vodní úchylka?

zas jedna hádanka ...

Na obrázku tentokrát vidíme:

- zas ty pavučiny ...
- chmýří květu akátu
- zbytky skelné vaty

Vintage 1989

Připomínka roku 1989 přišla úplně náhodou, nečekaně. Ani to, že tu byl včera na skok americký prezident, s celou věcí nikterak nesouvisí. Z historického pohledu se ten rok dá nahlížet všelijak. Třeba zrovna u nás byla tenkrát revoluce. Sametová. Taková velejemná. No a na ostrově Islay ten rok vybral a do sudů uložil pan Robert Hicks, mistr v míchání sladů, tu nejlepší whisku pěkně rašelinovou, jak je v místní palírně zvykem, aby se z ní po sedmnácti letech stal nápoj taktéž velejemný. Po letech zrání se ta pálenka dostala do lahví a pan John Cambpell z Laphroaig (La-froyg) mi napsal, že už je ta laskomina k mání. Tomu jsem nemohl odolat a hned jsem si pár lahví objednal. Přeci jen to je revoluční ročník!

už ho máme!

"Už ho máme. Je tichý, pohledný a vytrvalý. Iva mě už prý kvůli němu ani nepotřebuje!" To mi psal kamarád, který byl u nás o víkendu se ženou na návštěvě. Ikdyž ta zpráva vypadá, no, poněkud odvážně, věděl jsem hned, kde je jádro pudla. My jsme totiž naši návštěvu nakazili. Viděli našeho robota. A hned jsme museli vysvětlovat, jak uklízí, co dokáže, jestli opravdu všechno zamete a tak. A výsledkem je další - už druhá námi nakažená - robotická domácnost.

na Červeném hrádku

Byl den dětí a to byl dobrý důvod udělat dětem radost poněkud neobyčejnou. Matýskovi jsme slíbili, že když bude hodný, pojedeme do pohádkového lesa. Byl. Přijeli jsme na zámek, kde už před branami vítal děti Kocour v botách a Kašpárek. Na nádvoří čekal kat, ale k tomu se Matýsek moc nehrnul. Představil se králi a královně a už jsme šli dál do zahrady. Byla to báječná pohádková procházka parkem zámečku, který jsme poznali podle nádvoří, kde se točila onehdá docela populární komedie. Schválně, poznáte to taky? Matýsek tam statečně pomáhal chytat zlatou rybu, čertic se nebál, ale zato k vlkovi jsem ho musel nést. On totiž hrozivě vrčel. S Mankou házeli míčem a s Popelkou přebírali hrách. Víla Amálka pohoupala Matýska i Kačku a Matýsek se pak nebál ani jezdit na koni. Sobě i Kačce vylovil obrázek a nakonec je malej ale šikovnej čertík vzal do náruče a nechal se s nimi vyfotit. Procházka nám trvala půldruhé hodiny a potkali jsme snad stovku pohádkových postaviček. Děti byly poprvé v pohádce i poprvé na Červeném hrádku a radost měly vpravdě neobyčejnou.

stálo to za to

Jeli jsme z Červeného hrádku a pro jistotu mojepečliváHanička ověřila, jestli teta Dáda s námi počítá na večer na hlídání. Nepočítá, dozvěděli jsme se. Nějak zapomněla, že vlastně mají doma oslavu ... Ach jo. Tak musíme zavolat Ondřejovi, že na tu premiéru nemůžem přijít. "To je vyšší moc, já to chápu," utěšoval nás Ondřej. Ale nám se tam děsně chtělo. A tak jsme probrali cestou v autě telefonní seznam a během Matýskova silného chrápání (usnuli oba s Kačkou v autě za chvilku) jsme našli, koho jsme potřebovali. Teta Jana měla úplně náhodou na poslední chvíli v sobotu večer čas. Znovu jsme tedy odvolali, co jsme odvolali a slíbili, co jsme slíbili. Vyšlo to. A stálo to za to. Körnerovo Údolí včel ve Strašnickém divadle je zážitek. MámiláHanička dokonce obrečela konec.

o kolečko míň

Přijíždím takhle po poledni magistrálou k muzeu a trošku se ucpává pravý pruh. To mi ovšem nevadí, protože jedu v levém a za garážema to obrátím do protisměru k Věznici. Hned za světlama nad muzeem vidím blikat lakéhosi silničního anděla. A za ním vytůněný autíčko, celý černý, vzádu křídlo, vpředu vysavač, skrz skla nevidět. Taková ta hračka, co si s ní kluci dělaj radost. Tahle hračka měla ovšem o kolečko míň. Autíčko sedělo na břiše a levé přední kolo chybělo. Jako podpora sloužil zčásti už asfaltem obroušený zlatý brzdový kotouč. Jak tak jedu dál, zespoda od garáží vykouk ten kluk, co mu ta hračka patřila a nesl v náručí jak mimino děsně široký kolo s děsně vytůněným hliníkovým diskem Tvářil se nešťastně. I ten kšilt čepice, co ho měl dozadu otočenej, byl takovej nějakej splihlej. Asi se to stává, ale já to viděl poprvé, aby kolo předjelo na světlech auto a nechalo ho v situaci "o kolečko míň" na cestě. Počítám, že to chce vážně poctivě dotahovat šrouby.